USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 10. 2024 o dovolání obviněného J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2024, č. j. 3 To 510/2023-773, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 3 T 76/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích (dále též jen „okresní soud“) ze dne 8. 8. 2023, č. j. 3 T 76/2021-637, byl obviněný J. P. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku za jednání konkrétně popsané ve výroku o vině. Za to byl podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 48 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené AAAAA (pseudonym) na náhradě nemajetkové újmy částku 200 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. jdoucím z této částky od 27. 11. 2021 do zaplacení.
2. K následnému odvolání obviněného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen „krajský soud“) svým rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, č. j. 3 To 510/2023-773, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. citovaný rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak obviněného nově uznal vinným pouze zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku na upřesněném skutkovém základu, podle nějž obviněný (převzato z rozsudku krajského soudu) v přesně nezjištěné době nejméně od roku 2014 do 10. 1. 2017 v místě svého trvalého bydliště, v domě čp. XY v obci XY, okres XY, pohlavně zneužíval nezletilou AAAAA, se kterou žil ve společné domácnosti a která je jeho nevlastní dcerou a na jejíž výchově se podílel od dvou let jejího věku, přičemž poškozená ho oslovovala „tati“, a to tak, že ji nejdříve osahával rukama po celém těle, hlavně na břiše, prsou, nahém přirození a po 2 až 3 měsících opakovaného osahávání jí strkal malíček do přirození a dále s ní vykonával pravidelně, někdy i dvakrát denně, po dobu minimálně dvou let soulož a orální sex.
Za to odvolací soud obviněného podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na 40 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost zaplatit poškozené AAAAA na náhradě nemajetkové újmy částku 200 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. jdoucím z této částky od 27. 11. 2021 do zaplacení. II. Dovolání a vyjádření státního zástupce k němu
3. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Daniela Prouzy, Ph.D., dovolání s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
4. V jeho odůvodnění namítl, že v průběhu řízení před obecnými soudy bylo opakovaně neakceptovatelným a neodpustitelným způsobem porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Předně je přesvědčen, že v jeho věci rozhodoval podjatý soudce v osobě předsedy senátu okresního soudu JUDr. Petra Kolbana. Ona podjatost se podle jeho mínění zřetelně projevila v nestandardním a mnohdy až alarmujícím hostilním chování jmenovaného soudce jak vůči němu samému, tak zejména vůči jeho tehdejší obhájkyni JUDr.
Pavle Martínkové. Soudce mu například nedal možnost souvisle ze svého pohledu vylíčit všechny skutečnosti důležité pro trestní řízení, do jeho výpovědi v hlavním líčení od počátku vstupoval svými dotazy, tím ji významně korigoval a nakonec mu ji ani neumožnil dokončit. Na obhájkyni se pak doslova utrhl za to, že se pouze snažila zabránit odhalení totožnosti utajené svědkyně. Vše završil tím, že nechal vyhotovit protokol o hlavním líčení, který v rozporu se zvukovým záznamem obsahoval i takové skutečnosti, které při jednání nezazněly.
Dovolateli na konci výslechu nedovolil odpovědět na poslední otázku obhájkyně, toleroval zcela nepřijatelnou situaci, kdy osoby přítomné v soudní síni mohly naslouchat jinak důvěrné komunikaci obhájkyně se svým klientem a adekvátně nezareagoval ani na neetické jednání zmocněnce poškozené, který během jednání vyslovil pravé jméno utajené svědkyně vystupující pod pseudonymem K. B. a ještě se tomu prokazatelně smál. O jeho podjatosti dále svědčí způsob, jakým se obecně stavěl k výpovědím jemu nepohodlných svědků obhajoby, a zejména jak se zachoval ke svědkovi P.
M., kterého se při výslechu neodbytně dotazoval, jak přišel k informaci, že matka poškozené M. P. měla lhát již vyšetřovateli při své výpovědi v přípravném řízení. Jinou indicií významně zpochybňující nestrannost JUDr. Kolbana byl moment, kdy se poškozené i přes její negativní odpověď hned několikrát tázal na její případné projevy odporu proti tvrzeným sexuálním útokům ze strany obviněného, čímž projevil až chorobnou snahu učinit vše pro to, aby zjistil jakoukoli okolnost svědčící v neprospěch obviněného.
Na uvedené projevy vnitřní zaujatosti soudce, které mimo jiné našly výraz i v jeho zjevné neochotě ctít princip presumpce neviny, byl v řádném opravném prostředku upozorněn již krajský soud. Ten se však s příslušnými námitkami řádně nevypořádal, případně je posoudil nesprávně, a požadovanou nápravu tak nezjednal. Proto se jimi bude muset podrobně zabývat Nejvyšší soud v dovolacím řízení.
5. Krajskému soudu obviněný specificky vytkl, že opomněl řadu jeho důkazních návrhů, resp. že některé navržené důkazy odmítl povést bez racionálního zdůvodnění a jiné zcela ignoroval. Tím, že při nesouhlasu státního zástupce alibisticky neprovedl k důkazu obhajobou nabízený znalecký posudek z oboru zdravotnictví vypracovaný PhDr. Mgr. Liborem Pytlem, specialistou na psychologii dětí, mládeže a dospělých, pro jeho údajnou nadbytečnost, fakticky znemožnil případné zpochybnění věrohodnosti poškozené.
Neprovedením výslechů svědků M. Ř., T. D. a M. B. se rovněž připravil o možnost získat relevantní poznatky nejen k otázce viny dovolatele, ale i k opodstatněnosti uplatněného nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy. Její bývalí partneři a milenci nepochybně měli k věci co říci, když se zejména mohli vyjádřit k tvrzeným blokům v jejím sexuálním chování a prožívání, jak je uváděl svědek J. Ř. Výslechem nezletilého bratra poškozené BBBBB (pseudonym) pak mohlo být potvrzeno přesvědčení dovolatele o dohodě mezi poškozenou a její matkou (svědkyní M.
P.), která vedla k jeho trestnímu stíhání a byla motivována finančními zájmy na jeho odsouzení. Další důkazy odvolací soud zcela přehlédl. Neřešil možnost doplňujícího výslechu M. P., vůbec se nezabýval návrhem na provedení tělesné prohlídky obviněného, která mohla ilustrovat, zda má v okolí intimních partií takové jizvy, které jsou přehlédnutelné, nevyjádřil se k možnosti přečtení obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení svědkyní S. M. Š. a bez jakéhokoli vysvětlení si neobstaral ani navrhované vyjádření internátu k osobě poškozené.
Stejně jako soud prvního stupně tedy nesplnil povinnost využít všech nabízejících se důkazních prostředků k dosažení co největšího možného stupně jistoty, že se obviněný dopustil trestného činu. To není možno tolerovat, neboť nabízené důkazy mohly odůvodnit i zcela opačné rozhodnutí ve věci samé.
6. Kriticky se dovolatel vyjádřil i k odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se krajský soud po jeho výtce s celou řadou námitek nevypořádal vůbec, s některými jen částečně a na jiné sice reagoval formálně „v plnosti“, ovšem zároveň nepřesvědčivě a způsobem neodpovídajícím jejich naléhavosti. To, že obsáhlé odvolání čítající 53 stran soud vypořádal na pouhých 17 stranách písemného vyhotovení rozsudku, podle obviněného samo o sobě vzbuzuje vážnou pochybnost o tom, zda se jeho argumentaci věnoval dostatečně detailně a dostál tak požadavkům spravedlivého procesu.
7. V dalších pasážích svého mimořádného opravného prostředku se dovolatel podrobně zaměřil na otázku hodnocení provedených důkazů oběma soudy, zejména pak své vlastní výpovědi, výpovědi poškozené a dalších slyšených svědků a znaleckých posudků. Setrval na stanovisku, že se stíhaného jednání nedopustil a poškozená si vše vymyslela ze zištných důvodů. Nesouhlasí se závěrem soudů, že AAAAA v průběhu trestního řízení vypovídala v podstatě shodně, resp. že mezi jejími výpověďmi nebyly dány podstatné rozpory. V uvedené souvislosti akcentoval, že zatímco při svém prvním výslechu popisovala policejnímu orgánu první společný pohlavní styk, při žádném z dalších výslechů si na něj už nevzpomněla, a to ani k výslovnému dotazu. Naproti tomu soustavně přednášela pouze jediný konkrétní zážitek, kdy s ní měl obviněný souložit za oknem, přestože jinak měly mezi nimi probíhat pohlavní styky někdy i dvakrát denně po dobu cca dvou let. Její výpovědi provázel i opakovaný „časový lapsus“ s označením orálního sexu jako praktiky, kterou několikrát účelově dodávala, aby soud upozornila na to, že právě tak se dozvěděla o jizvě dovolatele, kterou má na noze. Tato jizva je přitom viditelná i tehdy, kdy je oblečen ve spodním prádle. Kuriózní pak je, že si nevšimla mnohem větší jizvy v podbřišku obviněného, kterou má po operaci slepého střeva a která je skutečně vidět, jen pokud na sobě spodní prádlo nemá. Poškozená dále zcela bezdůvodně změnila svoji výpověď stran toho, zda ji bolelo roztahování panenské blány a zda si na to obviněnému stěžovala (nejprve ano a posléze již nikoliv). Svou výpověď měnila i ohledně důvodů, pro které se s celou věcí dříve nikomu nesvěřila, kdy hovořila o nátlaku ze strany obviněného a jindy zase o tom, že do svých osmnácti let to ani sama neměla v plánu. Za ne zcela konzistentní považuje dovolatel i její vysvětlení, jak a proč došlo k ukončení jejich společných sexuálních aktivit. Obecně soudí, že vyjmenované rozpory a nejasnosti výrazně oslabují specifickou věrohodnost poškozené.
8. Následně dovolatel zrekapituloval vlastní výpověď, kterou učinil v hlavním líčení, a zdůraznil, že v jejím rámci popsal i skutečnosti, které nesvědčily právě v jeho prospěch a které si mohl nechat pro sebe. Otevřeně promluvil o své žárlivosti na manželku, o tom, že poškozené dal v minulosti facku, že ji (jeho slovy) terorizoval, aby ji přiměl pomáhat v domácnosti a že jednou ji přistihl při masturbaci. Zmínil se i o situaci z minulosti, kdy se jedinkrát dotýkal jejího „zevního přirození“ (pozn. dovolatel zde patrně mínil událost, kdy poškozené bylo cca osm let a na pokyn matky jí mazal hojivou mastí opruzeniny na genitáliích).
Ostatními důkazy pak nebylo prokázáno, že by soudu sděloval nějaké nepravdy a tudíž že by jeho tvrzením nebylo možno věřit. Jediným důkazem, který měl zpochybňovat jeho věrohodnost, byla pouze smyšlená výpověď poškozené. Možná proto si okresní soud při své argumentaci nevybíravě vypomohl i tím, že se až nemístně zaměřil na jeho nonverbální projevy a reakce v průběhu hlavního líčení při provádění důkazů, jimž přisoudil povahu dalšího usvědčujícího důkazu.
9. Podle dovolatele to byla výpověď poškozené, která vykazovala četné rozpory s ostatními ve věci provedenými důkazy. Její bratr BBBBB například nepotvrdil, že by se za ní a za obviněným někdy marně pokoušel dostat do místnosti, kde spolu měli být uzamčeni, a přitom klepal na dveře. Svědek si zcela jistě pamatoval jen to, že obviněný se v ložnici zamykal pouze se svou manželkou M. P. Z výpovědi této svědkyně pak vyplynulo, že měl při manželském sexu jiné návyky a používal jiné polohy, než jak je popisovala poškozená.
Ani jeden ze soudů se nezabýval otázkou, kde by ve svém věku a při rozplánovaném, pravidelném a častém manželském sexu bral energii na to, aby denně souložil i se svou nevlastní dcerou. Stejně tak pominuly vyjádření M. P., že oba sourozenci se ráno budili a vstávali sami. Dovolatel si v uvedené souvislosti klade otázku, jak tedy mohl poškozenou budit dříve než bratra, aby na ní mohl vykonat soulož. Dále upozornil na nesrovnalosti uváděné svědkyní S. M. Š., o níž poškozená uvedla, že jí k pohlavnímu zneužívání nesdělila žádné detaily, ovšem sama svědkyně při podání vysvětlení na úřední záznam, který obhajoba navrhovala provést jako důkaz ve veřejném zasedání, opakovaně zmiňovala historku s pohlavním stykem „za oknem do zahrady“.
Je tak evidentní, že jí bylo známo vše, co poškozená posléze uvedla orgánům činným v trestním řízení. Pokud jde o svědka L. L., ten při výpovědi na policii tvrdil, že neměl informace o tom, že by poškozená měla být zneužívána otčímem, což je ale v rozporu s výpovědí svědkyně Z. M., která naopak soudu sdělila, že poškozená se s údajným zneužíváním poprvé svěřila právě jemu. Jeden ze svědků, jejichž výpovědi měly podporovat tvrzení poškozené, tedy buď lhal, anebo jednomu z nich lhala sama poškozená.
Pokud se jedná o ostatní svědky, ti ve svých výpovědích potvrdili především to, jaké vztahy panovaly v domácnosti P., jaké byly charakterové rysy poškozené, zda ji v minulosti obestíraly náznaky křivého obvinění ze sexuálního zneužití a jak se ona sama k této možnosti stavěla, a nakonec, jaké byly povahové a osobnostní rysy obviněného, pro které sami svědci nemohli uvěřit tomu, že by se dopustil trestné činnosti, pro niž je stíhán. Z výpovědi utajené svědkyně K. B. vyšlo najevo problematické chování poškozené a její schopnost šířit o ostatních lidech pomluvy a lži.
Svědkyně V. M. zase uvedla, že v době, kdy s P. seděla na zahradě a řešili problematického souseda M., navrhla svědkyně M. P., že by ho mohli obvinit ze sexuálního obtěžování poškozené, k čemuž AAAAA vyjádřila ochotu. Z výpovědi svědkyně J.
V. T. se zase podává, že pokud svědkyně L. K. při podání vysvětlení na úřední záznam líčila jakési nevhodné chování obviněného vůči ženám, nemusí se tento popis vůbec zakládat na pravdě. Dovolatel konečně zdůraznil, že v rozhodném období nedošlo u poškozené například ani ke zhoršení školního prospěchu, který by se u oběti sexuálního zneužívání dal očekávat.
Soudům vytkl, že se vůbec nezabývaly eventualitou, že poškozená se mu chtěla pomstít za léta jeho domnělého špatného chování vůči ní a její matce a vyfabrikovala tedy obvinění ze sexuálního zneužívání, jemuž se lze jen stěží bránit.
10. Na variantu, že příběh sexuálního zneužívání je smyšlený, podle názoru dovolatele ukazují i výsledky znaleckých zkoumání k jeho osobě a osobě poškozené. Z opatřených posudků z jeho pohledu vyplynulo, že vztah AAAAA k němu je výrazně emočně negativní, že se konkrétní reaktivní schopnosti, které předvedla u soudu, mohla i naučit, že mohlo jít o reakce nahrané, ba dokonce že se mohla přímo vžít do role pohlavně zneužívané osoby, a to i s výrazným časovým odstupem od tvrzených událostí. Soudy se zároveň nevypořádaly s tím, že paměťová stopa poškozené vykazovala v průběhu trestního řízení spíše klesající tendenci, kdy si postupně byla schopna vybavit a vylíčit stále méně okolností pohlavního zneužívání. U obětí obdobné trestné činnosti přitom běžně dochází k opaku, kdy si postupem času vybavují další detaily, na které si původně nevzpomněly. U dovolatele bylo naopak znalecky prokázáno, že nikdy nepreferoval orální sex, který měl s poškozenou praktikovat, že jí uváděná frekvence a četnost pohlavních styků se nejeví jako reálná, že je heterosexuál orientovaný na dospělé ženy a že osoba mladší patnácti let, i kdyby u ní byly vyvinuty sekundární pohlavní znaky, by pro něj nemohla být dostatečně atraktivní, neboť by postrádala požadované zkušenosti. Zároveň znalec konstatoval, že nemá sklon ke zkreslování popisu jednotlivých událostí, lhaní či vymýšlení si, že je autentický a jeví upřímnou snahu předestřít skutečnost tak, jak ji sám vnímá. Bylo potvrzeno, že u dovolatele současně musela fungovat „obranná rodičovská reakce“, obecně znemožňující pohlavní styk se svým dítětem, která se projevuje i u nevlastních dětí v závislosti okamžiku, kdy byly přijaty do rodiny. Dovolatel přitom bral poškozenou jako vlastní dceru, neboť se o ni staral od útlého věku.
11. Jakkoli obviněný od základu odmítl své obvinění ze sexuálního zneužívání, specificky se vrátil k tomu, že poškozená ve svých výpovědích plných nejasností, změn a protimluvů byla schopna referovat pouze o jediné dílčí události, a sice pohlavním styku u okna. Daný fakt měly podle něj soudy vzít v potaz nejméně v tom směru, že by ho při respektu k pravidlu in dubio pro reo uznaly vinným toliko tímto skutkem a pak by mu samozřejmě musely uložit i výrazně mírnější trest než za stovky souloží, které mu obžaloba fakticky kladla za vinu.
12. Z výše rozvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2024, č. j. 3 To 510/2023-773, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 8. 8. 2023, č. j. 3 T 76/2021-637, zrušil a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu.
13. V rámci svého dovolání obviněný formuloval i žádost o odklad či přerušení výkonu uloženého trestu, a to buď rozhodnutím Nejvyššího soudu k případnému návrhu předsedy senátu soudu prvního stupně ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř., anebo formou rozhodnutí předsedy senátu dovolacího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. To zdůvodnil poukazem na důvodnost své dovolací argumentace, svým důchodovým věkem a přetrvávajícími zdravotními obtížemi, svou dosavadní bezúhonností a tedy nulovými zkušenostmi s pobytem ve věznici, neschopností se v takovém prostředí dostatečně rychle zorientovat a s tím související obavou, že by se pro důvody svého odsouzení stal velmi záhy terčem pozornosti ostatních vězňů, kteří by mu k již tak přísnému potrestání „přiložili nemalou dávku lidové spravedlnosti“, což by mu mohlo způsobit nemalé a v budoucnu neodčinitelné následky.
14. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k předloženému dovolání úvodem poznamenal, že obviněný v něm téměř doslovně zopakoval svoji obhajobu, kterou uplatňoval i v dřívějších stadiích trestního řízení a s níž se již beze zbytku a také věcně správně vypořádaly soudy obou stupňů. Už to podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu indikuje zjevnou neopodstatněnost takového opravného prostředku.
15. K námitce, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce [§ 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.], pak blíže rozvedl, že obviněný ji neodůvodnil žádnou konkrétní skutečností, z níž by bylo možno usuzovat na osobní vztah předsedy senátu soudu prvního stupně k projednávané věci nebo k osobám na ní zúčastněným či jejich zástupcům, jak má na mysli ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Soudci JUDr. Petru Kolbanovi vytýkal spíše nevhodné chování vůči jeho osobě a zejména vůči jeho tehdejší obhájkyni, které však reálně představovalo spíše reakci na prokazatelné a opakované nedostatky spočívající v častém nerespektování předmětu trestního řízení při provádění důkazů, v pokládání sugestivních a návodných otázek vyslýchaným osobám, ve snaze obhájkyně radit obviněnému, jak odpovědět na již položenou otázku, ve včas neomluveném opožděném příchodu obhájkyně k hlavnímu líčení z důvodu kolize s jiným jednáním apod. Tyto reakce však rozhodně nepředstavovaly důvod pro vyloučení soudce z projednávání věci samé. Z průběhu dokazování v hlavním líčení žádné negativní subjektivní tendence soudce vůči obviněnému nebo jeho obhájkyni zaznamenány nebyly. Otázky odborné úrovně a profesionality soudce přitom mezi relevantní důvody pro rozhodnutí o jeho případném vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení nepatří.
16. Podle státního zástupce nebyl v předmětném trestním řízení založen ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V té souvislosti akcentoval, že Okresní soud v Prachaticích provedl komplexní a bezvadné dokazování co do rozsahu i následného formování skutkových závěrů, které ve svém odsuzujícím rozsudku přesvědčivě odůvodnil. Svým povinnostem pak dostál i Krajský soud v Českých Budějovicích, který řádně přezkoumal odvolání obviněného a s jeho námitkami se přiléhavě vypořádal. Ani jeden ze soudů neopomněl důkazní návrhy procesních stran.
Každý takový návrh byl vyhodnocen z hlediska jeho důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu, a pokud některému nebylo vyhověno, dotčený soud vždy řádně zdůvodnil, proč požadovaný důkaz provádět nebude. Ani podle mínění státního zástupce nebylo nutné doplňovat dokazování o vypracování revizního znaleckého posudku k osobě poškozené, o výslech jejího bratra BBBBB nebo o výslechy bývalých známostí poškozené z období, kdy jí bylo 14 až 17 let, tj. svědků M. Ř., T. D. a M. B. Spíše na okraj pak v obecné rovině dodal, že dokonce ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění nutně nemusí vést k závěru o porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
K němu totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu nebo tím, že soud podrobně nerozvede důvody pro takový postup, nýbrž až tím, kdy neprovedení konkrétního důkazu představuje závažný deficit pro splnění povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. V nyní řešené věci přitom naznačené pochybení v postupu soudů seznat nelze. Jejich závěr o faktické nadbytečnosti dalšího dokazování nad rámec důkazů již provedených je naprosto korektní, neboť skutkový stav, o němž nejsou dány rozumné pochybnosti, byl již řádně objasněn.
V tomto ohledu tedy dovolatel na svém právu na obhajobu zkrácen nebyl.
17. Napadený rozsudek nevzešel podle státního zástupce z řízení, které by bylo zatíženo namítanou vadou zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a soudy rekonstruovaným skutkovým stavem. Soudy se při hodnocení důkazů žádné svévole nedopustily. Byly si dobře vědomy důkazní situace založené takříkajíc na tvrzení proti tvrzení, a proto již okresní soud věnoval patřičnou pozornost hodnocení věrohodnosti jak poškozené, tak i obviněného a ostatních slyšených svědků. V písemném vyhotovení svého rozsudku přitom přesvědčivě rozvedl důvody, pro které vzal za základ skutkových zjištění právě výpověď poškozené a nikoli lživá a účelová vyjádření dovolatele a svědků vypovídajících v jeho prospěch. Stěžejním pro závěr o věrohodnosti AAAAA přitom nebylo pouze to, že v podstatných rysech vypovídala o trestné činnosti konzistentně a na dotazy soudu reagovala spontánně a na rozdíl od obviněného i logicky. Soud také přiléhavě zmínil celou řadu projevů, které mohl při jejím výslechu pozorovat, jako byly změna tónu hlasu, křížení rukou, jejich svírání, třes, viditelná reakce poté, co byla přímo konfrontována s hlasem dovolatele atd. Všechny tyto skutečnosti, stejně jako podpora její výpovědi některými dalšími nepřímými důkazy, ať už vyjádřeními několika svědků nebo znaleckými posudky, rozhodně vylučují, že by šlo z její strany o smyšlený a naučený příběh bez reálného základu. Její celkové projevy byly autentické, odpovídaly její traumatizaci způsobené prožitými událostmi a neukazují na to, že by se z její strany jednalo o „herecký výkon“. V řízení pak nedošlo ani k tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny, přestože proti sobě stály dvě skupiny důkazů nabízející různé varianty skutkového děje. Tato skutečnost totiž sama o sobě není důvodem pro automatické rozhodnutí ve prospěch obviněného.
18. Státní zástupce proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V návaznosti na to označil za bezpředmětný návrh, aby bylo nejprve rozhodnuto o přerušení nebo odložení výkonu trestu uloženého napadeným rozsudkem, neboť pro takový postup neexistuje důvod. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. věc projednal v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
19. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Obviněný J. P. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě, na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a zároveň splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
20. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., dovolací senát následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
21. V uvedené souvislosti je též třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání výslovně uplatněny v souladu s jeho obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. Podkladem pro jeho přezkumnou činnost tak zásadně nemůže být jen prostý odkaz na obsah odvolání či jiného podání z předcházejících stadií řízení (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.), který na podporu svých výhrad nejednou užil právě i obviněný J. P., resp. jeho obhájce, v nynější trestní věci.
22. Prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze namítat, že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
23. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
IV. Důvodnost dovolání
24. Z výše naznačených zákonných hledisek Nejvyšší soud posoudil jednotlivé výhrady obviněného vůči předsedovi senátu okresního soudu JUDr. Petru Kolbanovi, jakož i jeho námitky proti soudy učiněným skutkovým zjištěním. Dospěl přitom k závěru, že z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. nemají potřebné opodstatnění.
25. K prvnímu z obou uplatněných důvodů je vhodné v obecné rovině předeslat, že úvahy o vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. jsou namístě pouze tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k věci nebo k účastníkům řízení či jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen v kauze rozhodnout nezávisle a nestranně. Takový vztah je třeba posuzovat současně ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a sice podle jeho povahy a intenzity. Názor účastníka řízení (v daném případě obviněného) na nestrannost, resp. podjatost, soudce přitom může být toliko podnětem k jejich zkoumání. Při řešení dané otázky zásadně nelze vycházet jen z jeho subjektivních pochybností, nýbrž z rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, a ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94, aj.).
26. Dovolací senát si vzhledem k povaze námitek obviněného vůči osobě a vystupování soudce JUDr. Petra Kolbana v rámci studia spisu přehrál příslušné části zvukových záznamů z hlavních líčení (CD-R nosič č. l. 305) a po jejich důkladném poslechu dospěl ve shodě s odvolacím soudem k závěru, že z namítaných projevů a chování dotčeného soudce na jeho údajnou otevřenou hostilitu vůči dovolateli nebo jeho tehdejší obhájkyni, která by zavdávala důvodné pochybnosti o jeho nezaujatosti a nestrannosti, nebo dokonce ukazovala na jeho snahu věc rozhodnout v neprospěch obviněného bez ohledu na obsah provedených důkazů, usuzovat nelze.
27. Předně nebylo zjištěno, že by chování a zejména namítaný procesní postup JUDr. Petra Kolbana při vedení výslechu obviněného ukazovaly na jeho zjevnou antipatii či přímo zášť vůči jeho osobě. Dovozuje-li obhajoba v rámci své dramatické a začasté až agresivní rétoriky takový nepřátelský projev z toho, že jmenovaný soudce nenechal obviněného souvisle vypovídat, pominul tak „potřebu monologické části výslechu“, který prokládal svými dotazy, a v jeho závěru ho údajně ani nenechal zodpovědět poslední dotaz obhájkyně, pak formuluje námitky, které zčásti neodpovídají realitě a zejména svým zaměřením nenaplňují deklarovaný dovolací důvod. Ustanovení § 30 tr. ř. o vyloučení orgánů činných v trestním řízení se totiž v principu nevztahuje na otázky schopnosti předsedy senátu, popř. přísedících, vést správně a bezvadně důkazní řízení ani na případné projevy profesní nezkušenosti, nevyzrálosti či neschopnosti soudce pohotově a adekvátně reagovat na nestandardní situace, k nimž dojde v průběhu jednání (k tomu srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 3 To 788/96, publikované pod č. 23/1998 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud tím míří také na opakované výhrady dovolatele k údajně šikanóznímu chování JUDr. Petra Kolbana vůči obhájkyni JUDr. Pavle Martínkové v hlavním líčení konaném dne 26. 11. 2021 a k excesům při protokolaci hlavního líčení, které podrobně popsal a především naprosto přiléhavě charakterizoval (nikoli však bagatelizoval) již krajský soud (viz body 25. až 28. odůvodnění napadeného rozsudku), ale i na námitky, podle nichž dotčený předseda senátu soudu prvního stupně okamžitě a odpovídajícím způsobem nereagoval jednak na údajnou slyšitelnost důvěrné porady obhájkyně s klientem v soudní síni přes mikrofon přenosového zařízení a později ani na údajně neetické počínání zmocněnce poškozené, který „mimo protokol“ vyslovil v jednací síni skutečné příjmení utajené svědkyně vystupující pod jménem K. B.
28. Za projev předpojatosti vůči obviněnému nebo jeho obhájkyni pak rozhodně nelze označit ani způsob, jakým JUDr. Petr Kolban vedl výslech svědka P. M. Ze zvukového záznamu i z protokolu o hlavním líčení je patrné, že jeho jediným a zcela legitimním záměrem bylo ověřit, nakolik tento svědek podává autentickou výpověď o tom, co sám vnímal svými smysly, a nakolik jsou jeho tvrzení naučenou reprodukcí toho, co mu ještě před jeho výslechem k okolnostem svého soužití se svědkyní M. P. a zejména k důvodům a okolnostem krachu a rozvodu jejich manželství předestřel ze svého pohledu sám obviněný.
29. Dovolací senát rovněž odmítá hypotézu obhajoby, podle níž se podjatost JUDr. Petra Kolbana měla projevit v jeho „až chorobné snaze“ zjistit jakoukoli další okolnost svědčící v neprospěch obviněného, která měla najít svůj výraz v opakovaných dotazech na poškozenou ohledně případných projevů jejího odporu k sexu s ním. V uvedené souvislosti je nutno připomenout, že těžiště dokazování tkví právě v řízení před soudem prvního stupně, na němž leží hlavní tíha odpovědnosti za – pokud možno – úplné a správné zjištění skutkového stavu.
Hlavní líčení tak není pouhou prověrkou výsledků řízení přípravného, ale klíčovou fází, v níž mají být rozhodující důkazy provedeny v patřičné procesní formě a poté náležitě zhodnoceny při respektování všech základních zásad trestního řízení. Postup JUDr. Kolbana při výslechu poškozené zjevně směřoval právě k naplnění tohoto účelu. Z ničeho nelze verifikovat domněnku dovolatele, že reklamované dotazy cíleně směřovaly k aplikaci § 225 odst. 2 tr. ř., resp. ke zpřísnění právní kvalifikace žalovaného jednání.
Stejně dobře totiž mohly sloužit jako určitý soudcovský test konzistentnosti a vnitřní souladnosti výpovědí poškozené z jednotlivých fází trestního řízení a tím i jako prověrka její specifické věrohodnosti.
30. Z výše uvedeného vyplývá, že předseda senátu Okresního soudu v Prachaticích JUDr. Petr Kolban nebyl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v této věci (§ 30 tr. ř.), tudíž nemůže být naplněn první z obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Pro tento závěr není podstatné, zda bylo či nebylo o nevyloučení jmenovaného soudce v souladu s ustanovením § 31 tr. ř. formálně rozhodnuto.
31. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spadají tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu, což má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. K tomu, aby byl citovaný dovolací důvod uplatněn opodstatněně, však musí být podle zákonného znění a výkladové praxe Nejvyššího soudu splněna také podmínka, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro takové skutkové závěry soudů, které byly určující pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení. Takovéto parametry však námitky obviněného vůči rozsahu provedeného dokazování a proti jeho následnému hodnocení oběma soudy nesplňují.
32. Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit. Doktrína opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo obviněného na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit případné důvody, pro které návrhu na doplnění dokazování nebylo vyhověno alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné a dostatečně transparentní stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 sp. zn. III. ÚS 173/02 a další). Jestliže soud některou z těchto povinností nesplní, je navíc třeba v každé individuální věci zkoumat, zda vůbec a případně nakolik se takové pochybení negativně dotklo kruciálních zásad spravedlivého procesu.
33. V nynější trestní věci obviněný v písemně odůvodněném odvolání adresoval krajskému soudu celkem šest návrhů na doplnění dokazování. Domáhal se 1) vypracování nového psychiatrického či psychologického znaleckého posudku na poškozenou, 2) výslechu nezletilého bratra poškozené BBBBB, 3) výslechu bývalých partnerů poškozené T. D., M. Ř. a M. B., 4) dodatečných výslechů poškozené a svědkyně M. P. (její matky), 5) provedení dodatečné prohlídky svého těla ke zjištění, zda poblíž intimních partií má nějaké přehlédnutelné či výrazné jizvy a 6) provedení důkazu přečtením úředního záznamu o podaném vysvětlení svědkyní S. M. Š. postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř. Údiv obhajoby nad tím, že si okresní soud nevyžádal stanovisko internátu, kde byla poškozená ubytována během středoškolských studií, aby se „dovzdělal“ v otázce, zda a nakolik je možné žít svobodný sexuální život právě v podmínkách internátního bydlení (viz poznámka pod čarou č. 30 na str. 20 odvolání), Nejvyšší soud za seriózní důkazní návrh pro odvolací řízení nepovažuje.
34. Pokud jde o důkazní návrhy označené výše pod body 1) až 3), dovolací senát konstatuje, že krajský soud jejich zamítnutí zdůvodnil v bodech 30. až 35. odůvodnění napadeného rozsudku navýsost podrobně, transparentně a naprosto přesvědčivě. Důvodně se přitom opřel o skutečnost, pro kterou z ústavněprávního hlediska lze akceptovat odmítnutí návrhu procení strany na doplnění dokazování, a sice o nadbytečnost požadovaného důkazu (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 118/09 nebo jeho usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 359/05). O těchto důkazech tak v žádném případě nelze tvrdit, že byly opomenuty.
35. Obhajobě je nutno přisvědčit potud, že soud druhého stupně se v napadeném rozhodnutí adresně nevyjádřil k jejím návrhům popsaným výše pod body 4) až 6). Dané formální pochybení však zároveň podle názoru Nejvyššího soudu materiálně vzato nedosáhlo takové závažnosti a intenzity, aby z něj bylo možno usuzovat na zjevné a neakceptovatelné porušení podstaty „fair procesu“.
36. K tomuto stanovisku dospěl poté, co se seznámil s odůvodněním zmíněných návrhů na doplnění dokazování samotným obviněným na straně jedné a odůvodněním napadeného rozsudku na straně druhé. V uvedené souvislosti poukazuje zejména na jeho pasáže v bodech 32. až 34., v nichž odvolací soud podrobně vysvětlil svůj negativní náhled na nutnost výslechu nezletilého BBBBB. Tento požadavek obhajoby byl přitom motivován a v odvolání odůvodněn stejnými úvahami, jako navrhované dodatečné výslechy poškozené a její matky. Jeho cílem bylo prosadit obviněným prezentovanou verzi skutkového děje, podle níž jde od samého začátku o předem promyšlené spiknutí obou svědkyň a patrně i svědků J. Ř. a L. K. proti němu. Ačkoli krajský soud přímo neuvedl, že dodatečné výslechy poškozené a svědkyně M. P. hodnotí jako nadbytečné, tento jeho postoj lze zřetelně vyčíst z důvodů, které prezentoval právě k potřebnosti výslechu jejich nezletilého bratra, resp. syna.
37. Úvahy, jimiž obviněný v bodě 22. odůvodnění řádného opravného prostředku podpořil svůj návrh na provedení důkazu přečtením úředního záznamu o podaném vysvětlení svědkyní S. M. Š., pak podle názoru Nejvyššího soudu zřetelně vykazují spekulativní charakter a z hlediska formování rozhodných skutkových zjištění měly jen marginální, nepodstatný význam. Provedení obhajobou požadovaného důkazu by stěží mohlo na výsledku řízení cokoli změnit. Obdobně nepřesvědčivě působí i zdůvodnění požadavku na provedení dodatečné prohlídky těla dovolatele s tím, že otázku jizvy v tříslech do daného řízení vnesla samotná poškozená, nikoli obžalovaný.
Takové tvrzení je předně poněkud zavádějící, neboť poškozená se o jizvě obviněného poprvé zmínila až na přímé dotazy policistky a poté i obhájkyně při výslechu konaném dne 6. 10. 2020 (viz č. l. 40 spisu). Není tedy pravdou, že by o ní začala spontánně hovořit sama ve snaze dodat své údajně smyšlené historce ještě více na věrohodnosti, jak naznačuje obhajoba. Ostatně i vlastní důkazní návrh zjevně opět nesměřoval k ničemu jinému než ke zpochybnění usvědčující výpovědi poškozené jako celku, když obviněný patrně spoléhá na to, že pokud si poškozená v případě dalšího výslechu nebude schopna zpětně vybavit všechny jizvy nebo jiná zvláštní znamení na jeho těle v širší oblasti kolem penisu, tak to její specifickou věrohodnost bez ohledu na další ve věci provedené důkazy zdevalvuje natolik, že soudům nezbude, než ho v duchu jím vzývané zásady in dubio pro reo zprostit obžaloby.
Tak tomu ovšem není. Mimo již uvedené nelze přehlédnout, že poškozená byla před inkriminovaným vyjádřením policistkou dotázána výslovně na zvláštnosti obviněného (např. znaménka nebo jizvy) „v intimních partiích“. Právě na základě toho zmínila jizvu v oblasti třísel a k dotazu obhájkyně upřesnila, že tato se nachází „blíž k přirození“. Jistě si lze představit, že jizvu po operaci slepého střeva nezmínila jednoduše proto, že danou tělesnou partii obviněného za „intimní“ nepovažovala. Na to, zda má obviněný v širším okolí genitálu ještě nějaké jiné jizvy, znaménka apod., již dále dotazována nebyla.
38. Nejvyšší soud obviněnému nepřisvědčil ani v té části dovolání, v níž finální skutková zjištění soudů označil za produkt selektivního a předpojatého hodnocení provedených důkazů a namítl, že soudy rekonstruovaný skutkový stav v těchto důkazech nemá potřebnou oporu, resp. je s nimi v přímém rozporu. Zde je třeba zdůraznit, že tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze kvalifikovaně reklamovat jen urputným popíráním trestné činnosti, předkládáním jiných hypotetických verzí skutkového děje, prostou polemikou s hodnocením důkazů obecnými soudy a už vůbec ne spekulativními úsudky o „patřičném“ chování oběti trestné činnosti, jak je dovolatel prezentoval s poukazem na několikaleté mlčení své nevlastní dcery a tudíž i poměrně výraznou prodlevu, s níž celou věc oznámila na policii. Mimo jiné i tomuto časovému odstupu tendenčně přičítal povahu jasného důkazu svědčícího pro jeho nevinu, resp. důkazu o křivém a účelovém obvinění zosnovaném poškozenou ve spolupráci s jeho bývalou manželkou a patrně i dalšími osobami. I dovolací soud však považuje vysvětlení poškozené k jejímu váhavému postoji, resp. přímo neochotě k oznámení trestné činnosti v období dospívání před nabytím zletilosti, za věrohodné a plně akceptovatelné.
39. Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, lze odkázat na pečlivá a přesvědčivá odůvodnění napadených odsuzujících rozsudků. Již soud prvního stupně se s konstantní obhajobou obviněného (podle níž se, zjednodušeně řečeno, poškozené v minulosti „ani nedotkl“ a celá kauza je z její strany účelově vykonstruovaná s cílem mstít se mu zpětně za důslednou a místy možná až příliš důraznou výchovu a vysoudit na něm tučnou finanční kompenzaci, o kterou se následně rozdělí se svou matkou) vypořádal logickými a strukturovanými úvahami, které plně respektovaly požadavky na zákonné odůvodnění rozsudku podle § 125 odst. 1 tr. ř. Kritickému a komplexnímu zhodnocení přitom podrobil obě skupiny ve věci opatřených důkazů, tedy nejen ty, které podporovaly tvrzení poškozené, ale i ty, které měly vyznít ve prospěch obviněného. Jasně a dostatečně podrobně vysvětlil, proč po jejich analýze neměl o vině dovolatele žádné důvodné pochybnosti. Jestliže odvolací soud k těmto rozhodným skutkovým závěrům (až na výjimku v časovém vymezení skutku, kdy ovšem sám ihned zjednal nápravu) neměl žádných výhrad, i on svůj postoj v tomto směru odůvodnil v souladu s požadavky zákona a ústavně konformním způsobem. To, že odvolání obviněného nevyhověl v plném rozsahu, ještě neznamená, že rezignoval na svoji přezkumnou povinnost a vědomě toleroval závažné procesní vady dosavadního důkazního řízení, jak naznačuje obhajoba.
40. Dovolací senát akceptuje závěr obou soudů, že v posuzované věci nic nenasvědčuje tomu, že by poškozená v součinnosti se svou matkou či dalšími osobami proti obviněnému realizovaly předem promyšlený komplot, v zájmu jeho úspěšné realizace se domlouvaly na svých výpovědích, vzájemně je mezi sebou slaďovaly apod. Dovolatel jinak kvalifikovaně nenamítl, že by z konkrétních provedených důkazů logicky vyplývaly odlišné skutkové závěry, než ke kterým dospěly soudy nižších instancí. Podstatou jeho dovolací argumentace (stejně jako v předcházejících fázích trestního řízení) je snaha prosadit vlastní pohled na hodnocení těchto důkazů a v návaznosti na to i myšlenku, že v této trestní věci jde o typickou situaci „tvrzení proti tvrzení“, která musí nevyhnutelně vést k aplikaci zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. S tímto tendenčním a zjednodušujícím výkladem principu presumpce neviny však souhlasit nelze. Uplatnění zásady in dubio pro reo přichází v úvahu pouze tam, kde soud po vyhodnocení všech důkazů provedených v rozsahu předpokládaném v § 2 odst. 5 tr. ř. má i nadále důvodné pochybnosti o tom, zda vůbec a případně jak se skutkový děj odehrál. Ty ovšem okresní ani krajský soud v projednávané věci zjevně (a oprávněně) neměly, jak zřetelně vyplývá z již zmíněných odůvodnění jejich rozhodnutí. Ani jedno z nich přitom žádné viditelné prvky nepřípustné a neakceptovatelné libovůle nenese. Z prostého faktu, že soud hodnotí provedené důkazy v rozporu s představami té či oné procesní strany, automaticky nelze dovozovat, že své rozhodnutí zatěžuje vadou spočívající v obhajobou reklamovaném zjevném rozporu (extrémním nesouladu) mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
41. Souborně lze tedy uzavřít, že rozsudek soudu druhého stupně ani jemu předcházející řízení netrpí vadami, které by naplňovaly obviněným deklarované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) resp. g) tr. ř. a které by vyžadovaly mimořádný průlom do pravomocně skončené věci v dovolacím řízení.
V. Způsob rozhodnutí
42. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, je třeba připomenout, že extrémně obsáhlé odvolání, resp. dovolání, obviněného samozřejmě automaticky nevyžaduje stejně nebo obdobně obsáhlou reakci odvolacího, resp. dovolacího, soudu, jak se obviněný mylně domnívá. Předložené dovolání bylo z podstatné části vystavěno na stejných námitkách, na kterých obviněný založil svoji procesní obranu již v dřívějších fázích trestního řízení, včetně řízení odvolacího, a oba soudy nižších stupňů se s těmito jeho námitkami podrobně a přesvědčivě vypořádaly. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Danou problematikou se v minulosti opakovaně zabýval i Ústavní soud, jenž k ní ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (viz např. rozhodnutí ve věcech García proti Španělsku nebo Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací.
43. Pokud obviněný v souvislosti se svým dovoláním požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, pak je třeba uvést, že se z jeho strany jednalo o podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutné činit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad, resp. přerušení, výkonu rozhodnutí (o němž musí být formálně rozhodnuto) může totiž se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, což se však v daném případě nestalo. Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal pro odklad výkonu napadeného rozhodnutí žádný důvod. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 10. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek