3 Tdo 739/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. září
2008 o dovolání podaném Z. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9
To 80/2007 ze dne 17. 10. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 8/2005, t a k t o:
Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn.
9 To 80/2007 ze dne 17. 10. 2007 zrušuje v celém rozsahu.
Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 8/2005 ze dne 4. 6. 2007 byl
dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu ukončeného ve stadiu pokusu podle
§ 8 odst. 1 a § 250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.), za který
mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře pěti roků, pro jehož
výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň dle § 35 odst. 2 tr. zák.
zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. 2. 2005,
sp. zn. 2 T 629/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V předmětné věci podal Z. H. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze
usnesením sp. zn. 9 To 80/2007 ze dne 17. 10. 2007 tak, že jej podle § 256 tr.
ř. zamítl.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudů, že dne 11. 3. 2002 v P., M., v
notářské kanceláři JUDr. O. K., soudní komisařky, určené v dědickém řízení po
O. L. a zemřelého, přihlásil do pasiv dědictví svou pohledávku na částku 10
miliónů Kč s tím, že tuto částku předal dne 20. 12. 2000, na základě smlouvy o
půjčce zemřelému, když tuto skutečnost doložil exekutorským zápisem, datovaným
dnem 22. 10. 2001, sepsaným exekutorem JUDr. I. E. a opatřeným padělaným
podpisem zůstavitele O. L., přičemž k půjčce peněz ve skutečnosti nedošlo a
uvedenou částku se snažil takto získat z dědictví, ke škodě zákonného dědice,
O. L. ml., zastoupeného v tomto dědickém řízení J. B., kterého nepravdivou
smlouvou o půjčce chtěl uvést v omyl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal Z. H. dovolání, a to
včas a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných
náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V důvodech tohoto svého
mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy založily své právní závěry o
jeho vině především na jednoznačném zjištění, že pohledávka obviněného ve výši
10 miliónů Kč uplatněná v dědickém řízení, byla neoprávněná, neboť k půjčce
peněz O. L. st. nedošlo, a které bylo navíc podpořeno jednoznačným
konstatováním, že protiprávním prostředkem k vylákání této finanční částky měl
být ve výroku citovaný exekutorský zápis, opatřený padělaným podpisem
zůstavitele O. L. st. Jako stěžejní důkaz byl označen doplněk znaleckého
posudku Kriminalistického ústavu v P. ze dne 12. 4. 2007, který ovšem vykazuje
závažné nedostatky, na něž obhajoba v průběhu řízení důrazně upozorňovala,
stejně jako na podstatné nedostatky další. Soud prvního stupně pak podle
dovolatele nezřídka nahrazoval chybějící důkazy svými dojmy a spekulativními
úvahami. Namítl dále, že v daném případě nebyla naplněna subjektivní stránka
skutkové podstaty žalovaného trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., neboť
dovolatel neměl úmysl se ke škodě kohokoliv protiprávně obohatit a také se tak
ve skutečnosti nestalo, neboť toliko uplatnil svůj oprávněný nárok. Nedošlo ale
ani k naplnění stránky objektivní, a to nejen proto, že nebyl způsoben trestním
zákonem předpokládaný škodlivý následek, ale nedošlo ani k jednání, kterým by
mohlo k podobnému následku v podobě škody na cizím majetku dojít. Z toho
dovolatel dovodil, že se nemohlo jednat ani o pokus uvedeného trestného činu,
neboť ten by předpokládal právě úmysl pachatele tento trestný čin spáchat, což
v jeho případě zcela absentovalo. Zdůraznil, že se tedy ke škodě cizího majetku
neobohatil on sám ani nikdo jiný, když se nedopustil ani žádného vědomého
jednání, které by k podobnému protiprávnímu jednání směřovalo. Specifický
charakter činnosti dovolatele, která měla navíc zůstat ve fázi pokusu trestného
činu spolu s vadně určenou výší škody, jakož i vzhledem k dosavadní délce
řízení, již on žádným způsobem nezavinil, vedou tedy k závěru, že soudy obou
stupňů se náležitě nevypořádaly ani s hmotně právní problematikou materiální
stránky žalovaného trestného činu zakotvenou v § 88 odst. 1 tr. zák. Podle
názoru dovolatele tak soudy skutek nesprávně právně posoudily, a to v rozporu s
§ 250 odst. 1, 4, § 8 odst. 1, § 89 odst. 11 a § 88 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k
tomu navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu
předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, aby současně zrušil i všechna
další rozhodnutí na ně navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením
došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a aby dle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Současně požádal, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst.
Podáním ze dne 26. 5. 2008 adresovaným Městskému soudu v Praze pak dovolatel
reagoval na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství ve své věci a doplnil,
že se ztotožňuje s jeho názorem, podle něhož jsou závěry nalézacího i
odvolacího soudu v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo
890/2006 a rozhodnutím č. 24/2006 publikovaném ve Sbírce rozhodnutí trestních.
Proto požádal Městský soud v Praze, aby využil § 265h odst. 3 tr. ř. a navrhl
Nejvyššímu soudu odložení výkonu rozhodnutí, resp. trestu, jež mu byl uložen, a
současně požádal, aby jmenovaný soud vyčkal s výzvami k nástupu trestu do
rozhodnutí Nejvyššího soudu.
K takto podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že soudy
zcela pominuly skutečnost, že obviněný se inkriminovaného jednání dopustil v
rámci dědického řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 D
1403/2001, a že nepravdivé údaje o existenci pohledávky uplatňoval nikoli pouze
vůči O. L. ml., resp. jeho zástupci J. B., ale především vůči soudní
komisařce, resp. vůči Obvodnímu soudu pro Prahu 5, který notářku JUDr. O. K. ve
smyslu ust. § 38 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) pověřil,
aby jako soudní komisařka za odměnu provedla úkony v řízení o dědictví. V tomto
směru pak odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 890/2006, ve kterém po obsáhlé analýze charakteru dědického řízení
bylo konstatováno, že judikatorní závěr vymezený rozhodnutím publikovaným pod
č. 24/2006 Sbírky rozhodnutí trestních, podle kterého v civilním řízení sporném
není soud subjektem, který by bylo možno uvést v omyl, platí i pro řízení o
dědictví jako řízení nesporné. Podle tohoto rozhodnutí se tedy dovolatel
uváděním nepravdivých údajů v rámci dědického řízení nemohl dopustit trestného
činu podvodu, resp. jeho pokusu. V předmětné věci navíc výsledek dědického
řízení zřejmě závisel též na výsledku sporného řízení vedeného u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 207/2002, ve kterém bylo rozsudkem ze dne 1. 6. 2003, který nabyl právní moci dne 5. 2. 2004, vysloveno, že smlouva o půjčce
uzavřená mezi Z. H. a O. L. dne 20. 12. 2000, je neplatná (v odůvodnění tohoto
rozsudku civilní soud uvedl, že podpis O. L. na této listině není jeho pravým
podpisem). Podle státního zástupce však dovolatel ve výše naznačeném směru
žádné námitky nevznesl, když ty, které vznesl, směřují primárně do skutkové
oblasti a deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Za částečně důvodnou označil potom poukaz dovolatele na
specifický charakter trestné činnosti, s tím, že dle státního zástupce mělo být
alespoň v rámci posuzování nebezpečnosti činu pro společnost přihlédnuto k
okolnosti, že k úspěšnému dokonání trestného činu mohlo dojít pouze v případě,
že by Obvodní soud pro Prahu 5 vadně rozhodl v dědickém, popř. i ve sporném
řízení. Tyto okolnosti nepochybně měly vliv na posouzení, do jaké míry se
jednání pachatele pokusu přiblížilo dokonání trestného činu, a tím i na
posouzení otázky, zda výše zamýšlené škody i z materiálního hlediska opravňuje
k aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle § 250 odst. 4 tr. zák. Dále
státní zástupce konstatoval, že podatel nespecifikoval, o kterou z okolností v
ust. § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. alternativně uvedených hodlal dovolání
opřít, a uvedený dovolací důvod rozvedl pouze tak, že odvolací soud nedostál
své přezkumné povinnosti. V takovéto podobě uplatněné námitky dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahově neodpovídají a nelze k nim při
rozhodování o dovolání přihlížet.
Vzhledem k částečné důvodnosti námitek
uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 9 To 80/2007, a aby podle § 265l
odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v
neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané
věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení
zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného
rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. je
dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací
důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato
jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci
adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde).
Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska,
zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v
souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu
s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze
poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na
kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí
další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně
zjištěného skutkového stavu.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní
strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V
dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť
soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku
(odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném
přezkumu věci. Jedná se zde o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu,
neboť v daném případě předcházející řízení bylo zatíženo hmotně právními
vadami, jež svou povahou odpovídají obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na
které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno
níže).
V dané věci dovolatel namítl, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako
pokus trestného činu podvodu dle § 8 odst. 1 a § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.,
když však dle jeho názoru nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka
tohoto trestného činu, tedy to, že by se přihlášením své pohledávky v částce 10
mil. Kč do pasiv dědictví úmyslně snažil uvést jiného v omyl, obohatit se a
způsobit jinému škodu. Za právně relevantní takto vedené námitky označit nelze,
když z valné části je argumentace vedená dovolatelem skutkového charakteru
(výtky vůči opatřování a hodnocení důkazů soudy) a nelze ani akceptovat
argumentaci dovolatele v podobě odkazu na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu
(uváděná státním zástupcem v jeho vyjádření), když dovolací soud se v tomto
směru vznesenými námitkami nemůže zabývat, když tyto byly dovolatelem uplatněny
dne 26. 5. 2008 právě až na základě vyjádření státního zástupce a to až po
uplynutí lhůty pro podání dovolání, která (včetně uvedení důvodů dovolání)
uplynula dnem 30. 1. 2008 (§ 265f odst. 2 tr. ř.), v řízení o odvolání pak
nebyly vzneseny vůbec. Namítl dále, že soudy se náležitě nevypořádaly ani s
hmotně právní problematikou materiální stránky žalovaného trestného činu ve
smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. Zde Nejvyšší soud shledal, že tato námitka
odpovídá z formální i věcné stránky uplatněným dovolacím důvodům a že se jedná
o námitku v uvedeném směru důvodnou. Důvodnými pak neshledal (jak již bylo
uvedeno) jeho výtky vůči opatřování a hodnocení důkazů, jak je soudy provedly,
neboť tyto nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
V projednávané věci vyšlo ze skutkových zjištění soudů nepochybně najevo, že
dovolatel v rámci dědictví po zemřelém O. L. st. uplatnil svou pohledávku
znějící na částku 10 mil. Kč, s tím, že ji měl půjčit jmenovanému zůstaviteli
před jeho smrtí a tuto skutečnost doložil exekutorským zápisem ze dne 22. 10.
2001, který však byl opatřen nepravým podpisem zůstavitele. Na základě toho
soudy dovodily, že tímto jednáním chtěl dovolatel uvést dědice O. L. ml. v omyl
a takto se ke škodě jmenovaného obohatit, a jeho jednání kvalifikovaly jako
pokus trestného činu podvodu dle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. S
tímto závěrem se lze ztotožnit však jen částečně. Předně je nutno konstatovat,
že ihned při jednání v notářské kanceláři u soudní komisařky JUDr. K. dne 11.
3. 2002, kdy dovolatel předložil kopii předmětného exekutorského zápisu ze dne
22. 10. 2001 (kterým mělo být stvrzeno, že zůstaviteli půjčil uvedených
10.000.000,- Kč), bývalá manželka zůstavitele prohlásila, že podpisy na této
listině nejsou pravými podpisy zůstavitele. Dovolatel následující den doložil
soudní komisařce rovněž originál exekutorského zápisu. Na toto jeho jednání pak
bývalá manželka zůstavitele, jako zákonný zástupce dědice O. L. ml., reagovala
tím, že podala žalobu na neplatnost předmětné smlouvy o půjčce (viz vyjádření
dovolatele jako žalovaného k podané žalobě ze dne 19. 8. 2002, č. l. 151),
kterou projednával Obvodní soud pro Prahu 5 v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C
207/2002. V tomto řízení byl jako důkaz opatřen znalecký posudek z oboru
písmoznalectví – ruční písmo, kterým bylo jednoznačně vysloveno, že podpisy O.
L. st. skutečně nejsou jeho pravými podpisy. Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl v
daném občanskoprávním řízení rozsudkem dne 1. 6. 2003, který nabyl právní moci
dne 5. 2. 2004 tak, že předmětná smlouva o půjčce sjednaná mezi O. L. st. a
dovolatelem je neplatná. Znalecký posudek ohledně stejné problematiky pak byl
opatřen rovněž v nyní vedeném řízení trestním s tím, že i tento dospěl ke
stejným závěrům. Z uvedeného je tedy zcela zřejmé, že dovolatel již v době, kdy
svou pohledávku v dědickém řízení uplatnil, musel vědět, že tuto uplatňuje na
základě neplatné smlouvy a je tak třeba souhlasit se závěry soudů obou stupňů,
že takto jednal v úmyslu přímém pokusit se uvést v omyl oprávněného dědice O.
L. ml. a tomuto způsobit škodu ve výši 10.000.000,- Kč. K tomuto následku však
nedošlo, a to právě vzhledem k rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení, jakož
i ke znaleckému posudku provedenému v rámci řízení trestního, kterými bylo
stvrzeno, že smlouva o půjčce nikdy uzavřena nebyla. Jeho jednání tedy soudy
správně posoudily jako pokus k trestnému činu podvodu.
V předmětné věci je však nutné se blíže zabývat tím, zda byla vzhledem k
uvedeným okolnostem naplněna i materiální stránka pokusu k danému trestnému
činu, jež by odůvodňovala použití právní kvalifikace v podobě naplnění všech
znaků skutkové podstaty pokusu k trestnému činu podvodu dle § 8 odst. 1 k § 250
odst. 4 tr. zák. Jak již bylo řečeno, dovolatel nepochybně již v okamžiku
uplatnění své pohledávky věděl, že tato se zakládá na smlouvě o půjčce
obsahující padělaný podpis zůstavitele jako dlužníka. Takto mohl, resp. musel i
předpokládat, že oprávněný dědic (prostřednictvím svého zákonného zástupce) se
bude této jeho pohledávce (a to především s ohledem na její značnou výši, která
by významně snížila hodnotu dědictví) bránit v civilním řízení a že se pravost
smlouvy o půjčce, zejména podpis zůstavitele O. L. st. na ní, stane předmětem
soudního přezkumu, ať už v řízení před soudní komisařkou či v následném řízení
o dědictví vedeném před soudem (§ 175a an. občanského soudního řádu). Takto
zřejmě mohl již v okamžiku uplatnění své pohledávky důvodně předpokládat, že
tato uznána nebude a že jeho záměr obohatit se z dědictví na úkor oprávněného
dědice nepovede k úspěchu.
Soudy při svém rozhodování měly proto posoudit, zda bylo vůbec reálné, aby
pohledávka dovolatele byla soudem v dědickém řízení uznána jako oprávněná a zda
toto dovolatel reálně mohl předpokládat a na tuto skutečnost spoléhat. Jestliže
se jednalo o osobu, ohledně které již v minulosti bylo prokázáno, že padělala
cizí podpis na smlouvě (viz prohlášení o nástupnictví z 12. 12. 2001, kde bylo
prokázáno, že dovolatel v něm padělal podpis Mgr. P. – str. 20 rozsudku soudu
prvního stupně), jestliže dovolatel nadto byl i osobou opakovaně trestanou,
jakož i s přihlédnutím ke značné výši uplatněné pohledávky, má dovolací soud
zato, že nelze v daném případě dospět jednoznačně k závěru o tom, že mohl být
přesvědčen i o tom, že jeho kroky tak dospějí k jím zamýšlenému následku. Po
zvážení těchto skutečností měly soudy posuzovat i vlastní naplnění materiální
stránky daného trestného činu (pokusu k němu) a takto zkoumat i reálnou možnost
jeho případného dokonání. Z tohoto hlediska bylo namístě, aby soudy důsledně
zvážily, zda jednání dovolatele způsobem popsaným ve skutkové větě, mohlo vůbec
úspěšně vést k zamýšlenému následku a zda dovolatel již v době kdy popsaným
způsobem jednal, mohl vznik (samotné uskutečnění jím chtěného následku) reálně
předpokládat. Je proto v uvedených souvislostech namístě uvést, že soudy se
měly důsledně a detailně zabývat posouzením všech naznačených skutečností také
z hlediska posouzení nebezpečnosti předmětného činu pro společnost a v tomto
směru se zabývat i jeho právní kvalifikací (§ 88 tr. zák.) a přiměřit uvedenému
také úvahy při rozhodování o trestu s ohledem na ustanovení § 31 odst. 2 písm. c) tr. zák. Podle tohoto ustanovení je třeba při stanovení druhu trestu a jeho
výměry přihlédnout k tomu, do jaké míry se jednání pachatele k dokonání
trestného činu přiblížilo, jakož i okolnosti a důvody, pro které k jeho
dokonání nedošlo. S ohledem na uvedené se potom závěr soudů o naplnění všech
znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu (pokusu k němu) v jeho
kvalifikované podobě podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. s poukazem na již zmíněné
úvahy o materiální stránce pokusu k danému trestnému a tedy stupni jeho
konkrétní společenské nebezpečnosti, jeví nepřesvědčivý, nepřiléhavý a tím i
předčasný. Jak již bylo uvedeno, právně relevantní námitkou je ta, podle které
se soudy nevypořádaly dostatečně s hmotně právní problematikou spočívající v
materiální stránce trestného činu (pokusu k němu) z hlediska ustanovení § 88
odst. 1 tr. zák., podle kterého k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší
trestní sazby se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně
zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. K tomu je namístě
opakovaně připomenout, že v posuzované věci se jednalo o pokus daného trestného
činu a k jeho úspěšnému dokonání mohlo dojít pouze v případě vadně vedených
řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 v řízení dědickém a nakonec i sporném,
když právě i tyto okolnosti zjevně mohly mít vliv na posouzení, do jaké míry se
jednání dovolatele přiblížilo k dokonání trestného činu a mohlo být nakonec i
úspěšné.
To zejména i z hlediska reálné možnosti skutečně způsobit zamýšlenou
škodu co do její výše a to právě i z pohledu namítané materiální stránky
označeného pokusu k trestnému činu a v této souvislosti soudy aplikovanou
kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 4
tr. zák.
Pokud jde o argumentaci, kterou dovolatel uplatnil až v doplnění svého
dovolání, a to zjevně pouze na popud názoru, který do svého vyjádření
(redundantně) zahrnul státní zástupce, nemohl k ní dovolací soud přihlédnout z
důvodů, které již v rámci tohoto svého rozhodnutí (shora) uvedl a na které (pro
stručnost) nezbývá než odkázat.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) ve
spojení s písm. l) tr. ř. byl dovolatelem právně relevantně uplatněn v části,
ve které tento zpochybnil právní posouzení skutku (jeho právní kvalifikace) s
ohledem na závěry týkající se rozsahu ve kterém došlo k naplnění jeho
materiální stránky, a že je i důvodný. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání
obviněného Z. H. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, coby odvolacího soudu v celém rozsahu
zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vrchnímu soudu v Praze pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl, když při novém rozhodování bude tento soud vázán právním
názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch
obviněného Z. H., takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho
neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť
je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm.
b) tr. ř.].
Vrchní soud v Praze se bude muset takto zabývat z hledisek naznačených shora
zevrubně především samotným naplněním všech znaků skutkové podstaty shledaného
trestného činu z hlediska jeho materiální stránky (společenské nebezpečnosti)
právě i s ohledem na označenou kvalifikovanou skutkovou podstatu předmětného
trestného činu a s tím související použití příslušné trestní sazby, což by mělo
odpovídat jednoznačnému přesvědčení, že popsaný trestný čin je již nepochybně
takového charakteru a závažnosti, že zvyšuje stupeň jeho společenské
nebezpečnosti i z hledisek ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. To i v souvislosti
s námitkou v tomto směru uplatněnou dovolatelem i stanoviskem státního
zástupce, jakož i z hlediska konstantní judikatury. Bude tak na místě se znovu
pečlivě a podrobně zabývat všemi okolnostmi posuzované věci a následně také
přesvědčivě odůvodnit a vysvětlit, zda pokus dovolatele k předmětnému trestnému
činu mohl reálně vést až k jeho naplnění (v podobě jeho kvalifikované skutkové
podstaty) či jej lze pouze vztáhnout k základní skutkové podstatě trestného
činu podvodu dle § 250 tr. zák.
Konečně podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí
svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání zruší výrok o
tomto trestu, rozhodne zároveň o vazbě. Podle zjištění Nejvyššího soudu Z. H.
do současné doby k výkonu trestu nenastoupil. S ohledem na uvedené proto
Nejvyšší soud o jeho vzetí do vazby nerozhodoval, stejně jako (s poukazem na
své rozhodnutí) o žádosti dovolatele o odklad výkonu předmětného rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka