3 Tdo 745/2025-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2025 o dovolání obviněné A. S. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2024, č. j. 8 To 257/2024-180, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň- město pod sp. zn. 10 T 71/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. S. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 7. 2024, č. j. 10 T 71/2023-142, byla obviněná A. S. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku.
2. Za to byla odsouzena podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit poškozenému K. M. S. částku 10.000 Kč na nemajetkovou újmu a částku 39.936 Kč na náhradě škody.
3. Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 10. 2024, č. j. 8 To 257/2024-180, tak, že zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že shledal obviněnou vinnou pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku, kterého se dopustila tak, že
ve dnech 17. 5. 2023, 31. 5. 2023, 14. 6. 2023, 28. 6. 2023, 12. 7. 2023 a 26. 7.2023 v Plzni ani nikde jinde úmyslně neplnila svoji povinnost řádně a včas připravit nezletilou dceru AAAAA (pseudonym), nar. XY, ke styku s otcem K. M. S., nar. XY, a styk otce s nezletilou úmyslně neumožnila, ačkoliv si byla vědoma toho, že usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 4. 2023, č. j. 99 P 242/2019-286, které nabylo právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2023, č. j. 56 Co 94/2023-297, dne 10. 5. 2023, kdy bylo vydáno předběžné opatření, podle kterého je otec oprávněn stýkat se s nezletilou každou sudou středu od 16:30 hod. do 17:30 hod. v prostorách a za asistence centra DOMUS – Centrum pro rodinu, z.s. se sídlem Plzeň, Černická 7 a byla jí uložena povinnost nezletilou ke styku a včas připravit a po realizaci styku nezletilou převzít, a tohoto jednání se dopustila přesto, že pro úmyslné maření styku otce s nezletilou ve dnech 19. 4. 2023 a 3. 5. 2023 jí byla usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 5. 2023, č. j. 99 P 242/2019-307, které nabylo právní moci dne 10. 7. 2023 uložena pokuta ve výši 1.000 Kč.
4. Za to jí byl podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí pak byla uložena povinnost zaplatit poškozenému K. M. S. na nemajetkové újmě částku 10.000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak byl poškozený se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce dovolání, které zaměřila proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu a které opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
6. Obviněná v rámci svého mimořádného opravného prostředku po stručné rekapitulaci výrokové části napadeného rozsudku konstatovala splnění podmínek dovolacího řízení, které založila na tvrzené vadě nesprávného právního posouzení podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zároveň pak připomněla nutnost dodržovat i v tomto typu řízení maximy práva na spravedlivý proces a předeslala, že v případě neúspěchu dovolacího řízení s ohledem na jeho striktně vymezené důvody, předloží věc Ústavnímu soudu či Evropskému soudu pro lidská práva, aby našla zastání.
7. K samotné dovolací argumentaci vedla, že se nemohla srovnat s tím, že soudy trvaly na styku nezletilé s otcem, který byl pravomocně odsouzen za zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku vůči druhé z dcer obviněné. Jeho právo na rodinu nelze nadřazovat nejlepšímu zájmu dítěte, k čemuž citovala z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 3489/15.
8. Dále připomněla, že skutková podstata, za kterou byla sama stíhána a odsouzena, předpokládá bezvýsledné použití opatření podle občanského soudního řádu, což ovšem v jejím případě nebylo splněno, neboť po uložení pokuty začala zmiňované rozhodnutí respektovat. V této souvislosti připomněla princip ultima ratio s tím, že trestní právo nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv jednotlivce v soukromých vztazích, ale jeho úkolem je ochrana celospolečenských hodnot. Je tedy nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy.
9. Závěrem tedy navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2024, č. j. 8 To 257/2024-180, a přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Zároveň souhlasila, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. K tomuto návrhu připojila žádost o osvobození od soudních poplatků za dovolání, které odůvodnila svojí finanční situací.
10. K podanému dovolání zaslal své vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po stručném shrnutí podstaty dovolacích námitek obviněné konstatoval, že s námitkou požadující aplikaci zásady subsidiarity trestní represe se již vypořádal nalézací soud v bodě 3. odůvodnění svého rozsudku, a především soud odvolací v bodech 13. až 15. odůvodnění svého rozsudku. Oba soudy připomněly, že již opatrovnický soud si byl odsouzení otce nezletilé dcery vědom a vzal jej při svém rozhodování v úvahu. V trestním řízení byl pak předmětem zkoumání vztah obviněné a státu. Dovolatelka však svojí argumentací brojila především vůči rozhodnutí opatrovnického soudu, jehož správnost ovšem nelze v trestním řízení přezkoumávat. V obdobných typech jednání je pak míra společenské škodlivosti vysoká, což státní zástupce doložil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 867/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 8 Tdo 144/2024. Z tohoto důvodu vyjádřil státní zástupce přesvědčení, že ačkoliv má za to, že pochybnosti a námitky obviněné jsou legitimní, bylo možno je uplatnit jen v opatrovnickém, a nikoliv v trestním řízení a nemohou tedy ani odůvodnit aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Závěrem uzavřel, že obviněná zopakovala námitky uplatněné již v předchozích fázích řízení, což zpravidla svědčí o zjevné neopodstatněnosti takovéhoto dovolání.
11. Po zvážení všech shora nastíněných skutečností tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání podle § 265r tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
13. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňovaly jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení dovolacího přezkumu napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř.
15. Obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
18. Na podkladě obviněnou uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jejích jednotlivých dovolacích námitek.
IV. Důvodnost dovolání
19. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněná napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, a to z důvodů, které podřadila pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V rámci své dovolací argumentace pak vznesla námitky právní povahy.
20. V mezích obviněnou uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod pak není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
21. Pod tento dovolací důvod bylo možno podřadit námitky obviněné brojící vůči závěru o bezvýslednosti přijatých opatření podle občanského soudního řádu a dále požadavek na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Obě tyto námitky bylo možné pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podřadit, neboť se jedná o výhrady vůči nesprávnému právnímu posouzení skutku, respektive vůči jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Nejedná se však z dále rozvedených důvodů o námitky opodstatněné.
22. Ke skutkové podstatě přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku z hlediska zákonem chráněného objektu tohoto trestného činu lze nejprve v obecné rovině uvést, že potřeba trestněprávní ochrany podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku nastupuje tehdy, když se povinná osoba odmítá takovým soudním rozhodnutím v opatrovnickém řízení o výchově nezletilých dětí, včetně styku, podrobit tím, že maří jejich výkon, tzn. že je nerespektuje. Tato situace nastává zejména ve vztazích mezi bývalými či rozvádějícími se manžely, kde se často objevují neshody ohledně rozsahu péče o společné nezletilé dítě, když výjimkou nejsou ani situace, kdy jeden z rodičů, kterému zpravidla bylo dítě svěřeno do péče, bez vážného důvodu brání druhému rodiči ve styku s ním. Takové chování je z hlediska zájmu dítěte a rodičovských práv dotčeného rodiče zcela nepřijatelné a má velmi závažný negativní dopad na vztahy mezi rodičem a dítětem. Proto je v rovině trestního práva nezbytné na popsaná jednání odpovídajícím způsobem reagovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 8 Tdo 144/2024, respektive usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1392/2017).
23. Z hlediska objektivní stránky trestného činu a jeho znaku bezvýslednosti použitých opatření pak k trestní odpovědnosti postačuje uložení jediné pokuty (viz usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 8. 1995, sp. zn. 9 To 236/95, R 19/1998).
24. Podkladem pro právní závěry soudů pak v této trestní věci byly (obviněnou nezpochybňované) skutkové závěry spočívající v tom, že obviněné byla nezletilá dcera svěřena do péče s tím, že byl stanoven styk s otcem v rozsahu jedné hodiny každou sudou středu za asistence rodinného centra, jak vyplynulo z usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 4. 2023, č. j. 99 P 242/2019-286, které nabylo právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2023, č. j. 56 Co 94/2023-297. Obviněná byla povinna nezletilou na tato setkání připravit a předat ji k jeho realizaci v prostorách centra DOMUS – Centrum pro rodinu, z.s. Obviněná tak však opakovaně neučinila, a proto civilní soud přistoupil dne 10. 5. 2023 k uložení pořádkové pokuty ve výši 1.000 Kč. Ani toto opatření ovšem nedosáhlo patřičného výsledku, neboť i v následujících termínech nařízeného styku s otcem dne 17. 5. 2023, 31. 5. 2023, 14. 6. 2023, 28. 6. 2023, 12. 7. 2023, 26. 7. 2023, obviněná dceru jejímu otci nepřipravila a nepředala.
25. S ohledem na uvedené tak lze mít za to, že závěr o tom, že opatření užitá proti obviněné v civilním řízení (pokuta) byla bezvýsledná, lze mít za správný a odpovídající skutkovým zjištěním učiněným ve věci. Z napadených rozhodnutí také vyplývá, že soudy se otázce bezvýslednosti opatření přijatých v občanském soudním řízení náležitě věnovaly. Zejména odvolací soud reflektoval časový sled událostí a podle toho upravil i skutkovou větu výroku odsuzujícího rozsudku. Právě posouzení bezvýslednosti užitých opatření byla stěžejním důvodem, proč došlo k vypuštění dvou prvních útoků, neboť ty předcházely uložení pořádkové pokuty, přičemž nalézací soud náležitě nevysvětlil, jaké jiné opatření bral v úvahu. Naproti tomu odvolací soud zcela správně uvedl, že za takové opatření bylo třeba považovat právě zmíněnou pokutu uloženou dne 10. 5. 2023. Z toho důvodu uznal obviněnou vinnou až útokem ze dne 17. 5. 2023 a v časovém sledu následujícími. Právě z tohoto stručného časového přehledu (na jehož podrobnější povahu lze odkázat na rozhodnutí odvolacího soudu v bodě 12.) vyplynulo naplnění znaku bezvýslednosti, neboť i poté, kdy bylo obviněné známo jak rozhodnutí, kterým jí byla uložena povinnost připravit a předat dceru k asistovanému styku s otcem, tak i toho o uložení pořádkové pokuty za nerespektování tohoto rozhodnutí, obviněná zcela vědomě a záměrně toto nesplnila.
26. Zároveň nebylo možno přehlédnout, že otázka bezvýslednosti byla v rámci její argumentace poněkud upozaděna, neboť dovolatelka v podaném dovolání (obdobně, jako ve svých předchozích podáních v rámci civilních řízení) brojila především vůči umožnění styku nezletilé dcery s otcem. Takové výhrady ovšem nesměřovaly vůči napadenému rozhodnutí trestního soudu, ale výlučně proti rozhodnutí soudu civilního. Obviněná (nyní v rámci předmětného dovolání) tak opět zdůrazňovala především nutnost chránit slabší, zejména děti před sexuálními predátory. Tyto námitky současně zarámovala ústavněprávním rozměrem věci s tím, že právo otce jako kriminálně závadové osoby nelze nadřazovat zájmům dítěte.
27. Nejvyšší soud však s ohledem na takovouto podobu a směr dovolací argumentace obviněné musí zdůraznit, že není a nemůže být povolán k takovéto revizi napadených rozhodnutí civilních soudů. Současně pak lze odkázat na rozhodnutí odvolacího soudu, a to konkrétně na bod 11. odůvodnění jeho rozsudku, kde byla tímto soudem vyložena podstata jednání, za které byla obviněná stíhána a odsouzena a které spočívá v tom, že dovolatelka opakovaně porušila pravomocné rozhodnutí soudu, a to zcela vědomě a záměrně na základě vlastního přesvědčení o jeho nesprávnosti. Takovýto svépomocný postup ovšem přímo koliduje s veřejným zájmem na tom, aby byla rozhodnutí orgánů veřejné moci respektována, dodržována a účinně vymáhána, přičemž právě tento veřejný zájem je objektem skutkové podstaty trestného činu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku, kterým byla obviněná uznána vinnou.
28. Co se pak týkalo výtek obviněné vůči užití trestněprávní represe jako ultima ratio, ani těm nebylo možno přiznat opodstatnění. Předně obviněná předestřela toliko obecné úvahy a premisy, z nichž uvedený princip vyplývá, aniž by jej jakkoliv specifikovala například okolnostmi jejího případu. K tomu nutno podotknout, že je to právě a jen dovolatel, kdo je povinen uvést všechny své námitky (viz § 265f tr. ř.) a tím vymezit mantinely dovolacího přezkumu. Na druhou stranu, Nejvyšší soud se se spisovým materiálem ve věci seznámil a seznal, že obviněnou požadovaná aplikace zásady subsidiarity trestní represe a s ní související princip ultima ratio neměly v nyní projednávané věci své místo.
29. Zásadu subsidiarity trestní represe, tak jak je formulovaná v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, blíže specifikovalo stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 Sb. rozh. tr., které zcela jasně a srozumitelně definuje předpoklady pro její aplikaci. Zjednodušeně řečeno, najde tato zásada své uplatnění až v případě, kdy je jednoznačně prokázáno, že skutek naplňuje všechny znaky trestného činu a zároveň jsou zde okolnosti svědčící o tom, že společenská škodlivost takového jednání je natolik nízká, že nedosahuje intenzity ani běžně se vyskytujících trestných činů obdobné povahy.
30. Nutno opětovně připomenout, že trestní soudy se v této trestní věci zabývaly (mohly zabývat) výhradně vztahem mezi dovolatelkou a státem, respektive ochranou veřejného zájmu spočívajícího na respektování a vymožitelnosti rozhodnutí veřejné moci. Tedy zkoumaly (mohly zkoumat) přístup dovolatelky k jí uloženým povinnostem vyplývajícím z rozhodnutí opatrovnického soudu, a to se správným závěrem, že obviněná toto rozhodnutí zcela vědomě a svévolně nerespektovala, a to přesto, že jí byla za nesplnění této povinnosti uložena pořádková pokuta (a i přes tuto pokutu dále své povinnosti z tohoto rozhodnutí vyplývající neplnila). Při vědomí složité osobní situace obviněné a obav, které pociťovala, nelze za daných skutkových zjištěních připustit, aby nesouhlas s obsahem rozhodnutí vedl k odmítnutí se mu podřídit, neboť by tím došlo k výraznému narušení vlády práva a záruk fungující společnosti. Toho se ovšem obviněná ve své podstatě domáhala, neboť veškerou svoji argumentaci opřela o nesouhlas s tím, jak opatrovnický soud vyhodnotil všechny okolnosti v jím posuzované věci péče o nezletilou dceru. Pokud své odmítavé stanovisko k uvedeným rozhodnutím a opatřením demonstrovala tím, že zjišťovaným způsobem dceru odmítala připravit a předat k asistovanému styku s otcem, pak v takové situaci nebylo možno dospět k závěru o tom, že by okolnosti případu svědčily o nižší míře společenské škodlivosti, než je u trestných činů této kategorie běžné. Naopak lze dospět k závěru, že se jedná o typický případ svévolného odmítání podrobit se soudnímu rozhodnutí.
31. Pokud se obviněná zaštiťuje ústavněprávní podstatou nyní řešené kauzy, Nejvyšší soud tuto neshledal. Předně nutno opakovaně konstatovat, že je oprávněn posuzovat toliko trestněprávní rovinu věci, včetně ústavněprávního rámce, na kterém je vystavěna. V tomto ohledu neshledal žádných nedostatků, neboť ve věci obviněné postupovaly soudy zcela podle zákona a plně šetřily jejích práv, zejména pak kladly důraz na zachování jejího práva na spravedlivý proces a jeho aspekty, tedy právo na obhajobu, právo vyjádřit se k obviněním i jednotlivým důkazům, navrhovat provedení důkazů, podávat opravné prostředky apod. Co se pak týče druhé roviny, se kterou obviněná operovala především, a to jejího přesvědčení, že svým jednáním toliko svépomocně chrání práva své nezletilé dcery, ani v tomto ohledu nemohl Nejvyšší soud její výhrady vyslyšet. Pokud by tak učinil, zasáhl by tak do rozhodování opatrovnických soudů, k čemuž není oprávněn. Zároveň neshledal ani v tomto ohledu její výhrady s ohledem na všechny okolnosti případu (zejména pak skutečnost, že styk nezletilé s otcem odsouzeným za sexuální trestnou činnost vůči druhé z dcer dovolatelky, byl stanoven jako asistovaný v přítomnosti pracovníků centra pro rodinu) opodstatněné a nebylo je tedy možno reflektovat ani v rámci specifických okolností, které by snad svědčily o mimořádně nízké společenské škodlivosti jí spáchaného trestného činu (viz shora).
32. Lze tedy uzavřít, že většina námitek obviněné se míjí s reklamovanými dovolacími důvody, ve zbytku se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
33. K žádosti o osvobození od soudního poplatku, Nejvyšší soud připomněl, že zahájení dovolacího řízení není podmíněno uhrazením žádného soudního poplatku, a proto o její žádosti nemohl ani nikterak rozhodnout. Pokud pak měla obviněná na mysli náhradu nákladů trestního řízení podle § 153 odst. 1 tr. ř., pak o těchto nákladech rozhoduje soud prvního stupně.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
34. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
35. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu