8 Tdo 144/2024

8 Tdo 144/2024-229

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2024 o dovolání obviněné Š. N., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ? pobočky v Liberci ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 55 To 248/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 36/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Š. N. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 5. 2023, sp. zn. 1 T 36/2022, byla obviněná Š. N. (dále „obviněná“ či „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku, kterého se dopustila skutkem popsaným tak, že v XY ani jinde v době od 7. 5. 2021 do 24. 9. 2021 neumožnila V. H., nar. XY (dále „otec nezletilé“ či „otec“), styk se svou nezletilou dcerou AAAAA (pseudonym), nar. XY (dále jen „nezletilá“), upravený rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 11. 2017, č. j. 11 P 39/2010-441, který nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 9. 1. 2018, přestože byla soudem vyzvána, aby dobrovolně plnila úpravu styku otce s nezletilou, rozhodnutím soudu jí byly uloženy pořádkové pokuty za neumožnění realizování styku nezletilé s otcem ve dnech 6. 3. 2020, 20. 3. 2020, 1. 7. 2020, 4. 9. 2020, 18. 9. 2020 a 16. 10. 2020 a usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 4. 2021, č. j. 11 P 39/2010-633, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ? pobočky v Liberci ze dne 8. 6. 2021, č. j. 36 Co 128/2021-644, byl nařízen výkon rozsudku odnětím nezletilé z péče matky a jejím předáním ke styku s otcem ode dne 7. 5. 2021 od 16:00 hodin do dne 10. 5. 2021 do 08:00 hodin, avšak při realizaci výkonu rozhodnutí se nezletilá v místě bydliště nenacházela.

2. Za tento přečin byla odsouzena podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1, § 84, § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu se stanovením zkušební doby na dva roky.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem ? pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 55 To 248/2023, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon jí podle § 84 tr. zákoníku za podmínek uvedených v § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil, nad obviněnou vyslovil dohled, a podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu na dva roky. Jinak ponechal uvedený rozsudek beze změny.

4. Těmto rozhodnutím předcházel rozsudek vydaný Okresním soudem v Liberci dne 30. 9. 2022, sp. zn. 1 T 36/2022 (č. l. 95), jímž byla obviněná uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem, který Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k odvolání obviněné usnesením ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. 55 To 453/2022 (č. l. 113) zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí z důvodu nutnosti nápravy procesních pochybení při provádění důkazů a doplnění dokazování o výslechy nezletilé, jejího otce a pracovnice OSPOD. Soud se měl zaměřit na to, zda se obviněná způsobem krytým úmyslným zaviněním dopustila jednání, které by bylo možno posoudit podle právní kvalifikace užité v souladu s podanou obžalobou či podle jiného ustanovení zvláštní části trestního zákoníku.

5. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že soud prvního stupně postupoval za splnění pokynů daných mu uvedeným rozhodnutím nadřízeného soudu, jež respektoval (§ 264 tr. ř.).

II. Z dovolání obviněné

6. Proti shora uvedenému (druhému) rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 55 To 248/2023, obviněná prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. podala dovolání, protože shledala s ohledem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci extrémní nesoulad v tom, že soud tvrdil, že nejsou pochybnosti o tom, že upravený styk mezi dcerou a otcem v době od 7. 5. 2021 do 24. 9. 2021 řádně neprobíhal, což soudy opíraly o sdělení soudního vykonavatele a poškozeného, aniž přihlédly k výpovědi nezletilé a pracovnice OSPOD. Obviněná nemůže být kriminalizována za to, že nezletilá zmeškala autobus ze školy, tudíž se v místě svého bydliště v uvedenou dobu nenacházela. Toto jednání nemůže být pokryto z hlediska subjektivní stránky jejím zaviněním. Skutkovému závěru, že nebyl realizován styk otce s nezletilou v období od 11. 5. 2021 do 24. 9. 2021 vytýkala, že není uvedeno, o které konkrétní dny šlo, a zejména, jak bylo zjištěno, že těmto stykům úmyslně bránila. Hodnotící úvahy soudů považovala za nedostatečné, jestliže se pro tyto závěry opíraly pouze o zprávy otce nezletilé, který obviněnou nenávidí, a nevyjasnily způsob, intenzitu, četnost a časový rámec jí za vinu kladených jednotlivých jednání, neboť tím nerespektovaly pravidla in dubio pro reo. Poukázala na to, že otec nezletilé v minulosti ani současnosti neposílá nezletilé dárky k narozeninám či Vánocům, kontakt je iniciován zpravidla nezletilou, nikoliv otcem, který neiniciuje žádný osobní kontakt s nezletilou.

7. Soudům v této souvislosti vytkla, že si obstaraly důkazy svědčící o vině obviněné, kdežto negativní vztah otce k nezletilé se v dané věci do napadených rozhodnutí nijak nepromítl. Způsob, jímž soudy postupovaly při hodnocení důkazů, považovala za vadný, nerespektující situaci „tvrzení proti tvrzení“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Zmínila i to, že došlo k porušení principu presumpce neviny i práva na spravedlivý proces (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, či stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS st. 38/14).

8. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná spatřovala v nedostatečné intenzitě společenské škodlivosti za vinu jí kladeného jednání, která podle soudů plyne primárně z postoje a názoru nezletilé, jenž však není reprodukcí názoru obviněné či důsledkem jejího jednání, jak bylo důkazy prokázáno. Určení, jak konkrétně v jednotlivých termínech dceru „nepřipravovala“, má zásadní vliv na posouzení přečinu maření úředního výkonu a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku, zejména naplnění znaku „maření výkonu rozhodnutí“.

9. Soudu druhého stupně obviněná vytkla, že činí závěry ohledně postojů nezletilé, které mu nepřísluší, což ostatně i sám naznačil, když uvedl, že není nadán odbornou znalostí k posouzení, zda takové postoje dcery konvenují syndromu zavrženého rodiče. Přestože nebyl zpracován znalecký posudek k tomu, zda či jakým způsobem obviněná ovlivňuje nezletilou v jejím vztahu k otci a jaký tento vztah je, z čeho plyne apod., soud alibisticky vyvodil, že nebylo zjištěno, že by dcera měla relevantní důvod odmítat styk s otcem a že se nenabízí žádný objektivní důvod pro ohrožení vývoje nezletilé, pokud by se kontaktovala s otcem. Soud nebral do úvahy, že se obviněná snažila, aby otec s dcerou komunikoval, když sama aktivně vyhledala odbornou terapeutickou pomoc i pro dceru. Přitom bylo nutné objasnit, zda bránění styku nepředáním dcery v souladu s její vůlí v konkretizovaných případech lze považovat za požadované maření výkonu rozhodnutí.

10. Obviněná poukázala na § 888 věta druhá obč. zákoníku upravující povinnosti rodiče při přípravě a realizaci styku nezletilého dítěte s druhým z rodičů s tím, že z chování nezletilé, která odmítala s otcem v soudy stanovených termínech odejít, nelze bez dalšího učinit závěr, že obviněná dceru dostatečně nepřipravovala a že by nesplnění povinnosti sama vědomě zapříčinila. Nebylo ani prokázáno, že by příčinou negativního postoje samotné nezletilé bylo chování či úmyslné ovlivňování ze strany obviněné. Ačkoli nelze bagatelizovat podíl pečujícího rodiče na psychické přípravě dítěte, nelze na něj současně ani přenášet veškerou odpovědnost, nadto s trestněprávními konsekvencemi, za problémy ve vztahu s druhým rodičem, není-li takový závěr podpořen provedeným dokazováním.

11. Rozsah, v jakém nalézací soud provedl dokazování, obviněná označila za nedostatečný a zmínila i vadné hodnocení důkazů, které nenapravil ani odvolací soud. Závěr o vině obviněné byl proto učiněn bez dostatečných podkladů a zhodnocení, bez vypořádání obhajovacích námitek, čímž vznikl zásadní nesoulad mezi soudy použitým obsahem důkazů a jejich skutkovými zjištěními. Bylo totiž nutno citlivě posuzovat, zda obviněná měla povinnost uplatnit svou autoritu proti vůli dítěte a trvat na uskutečnění styku, s přihlédnutím k tomu, že ji nelze ke styku nutit. Soudy nereflektovaly stanovisko a názor nezletilé, která styk s otcem sama opakovaně odmítala (srov. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 315/03 či nález ve věci II. ÚS 3765/11). Poukázala na to, že i Evropský soud pro lidská práva („dále jen „ELSP“) uznává právo dítěte vyjádřit svoje preference (viz rozhodnutí ESLP ve věci Zouhar proti České republice, stížnost č. 18923/04).

12. Nedostatky v zavinění obviněná spatřovala v závěru, že jednala v přímém úmyslu, což nekoresponduje s tím, že iniciovala terapeutickou pomoc pro nezletilou, a dokonce i rodinnou terapii, která bohužel byla bezúspěšná. S ohledem na tato zjištění měl být aplikován princip ultima ratio, protože šlo o zásah do výsostně soukromé sféry rodinných vztahů, jejichž povaha vyžaduje, aby stát tyto zásahy minimalizoval a přistupoval k nim zdrženlivě a uplatňoval je pouze v těch nejzávažnějších případech. Bylo tedy nezbytné zkoumat nejen naplnění formálních znaků skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 tr. zákoníku, nýbrž i intenzitu škodlivosti jednání, tj. toho, zda jsou se zřetelem na povahu a závažnost tohoto činu splněny podmínky pro uplatnění trestní represe.

13. Na základě výše uvedených námitek obviněná v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265k odst. 1 ve spojení s § 265l odst. 1 tr. ř. a napadené rozhodnutí včetně rozhodnutí jemu předcházejícího zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

14. K podanému dovolání státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) poukázala na obdobnost dosavadní argumentace založené na obhajobě obviněné a její verzi skutkových zjištění, k níž dospěla na základě selektivního a deformujícího vlastního hodnocení provedených důkazů, přestože provedené důkazy objektivně svědčí o její vině.

15. V návaznosti na uplatněné výhrady státní zástupkyně poznamenala, že nalézací soud přesně specifikoval období, ve kterém nedocházelo ke styku otce s dcerou, a to od května do září 2021, přičemž dovodil, a to mj. i z výpovědi kurátorky OSPOD, že neexistuje konkrétní důvod pro to, aby styk nezletilé s otcem neprobíhal. Důležité skutečnosti vyplynuly z opatrovnického spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 11 P 39/2010. To, že obviněná dceru ke styku s otcem řádně nepřipravila, a otci nepředala, bylo nerespektováním předmětného rozhodnutí, ač o této povinnosti byla opakovaně poučena. Závěry průběhu skutku státní zástupkyně považovala za podložené provedenými důkazy, zejména podle zpráv pracovníků OSPOD, a Střediska výchovné péče Frýdlant, z níž vyplývá, že spolupráce s rodinou byla složitá, neboť matka opakovaně rušila dohodnuté termíny schůzek.

16. Nedůvodnými státní zástupkyně shledala i námitky obviněné o neprovedení jí navrhovaných důkazů, co je skutečnost, s níž se dostatečně vypořádal již odvolací soud, a to plně v souladu se stanovenými pravidly (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Výhrada, že ve věci nebyl proveden znalecký posudek mapující situaci vztahů mezi rodiči nezletilé, neobstojí, protože není zjevné, že by takový návrh v průběhu řízení obviněná vznesla, a proto nejde o nedůvodně neprovedený důkaz.

17. Státní zástupkyně konstatovala, že se soudy v souladu s podmínkami stanovenými v § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zabývaly subjektivní stránkou jednání obviněné i správně dospěly k závěru, že nedošlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, jíž se soudy zabývaly a vhodně, zejména odvolací soud, se s ní vypořádaly. V posuzované věci škodlivost jednání obviněné pramení ze složitého negativního vztahu obviněné k otci nezletilé, jenž je přenášen i na nezletilou, a proto nepřichází aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku v úvahu. Pokud obviněná ve svém dovolání odkazovala na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 315/03, jde o odkaz nevhodný pro odlišnost obou srovnávaných věcí.

18. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně připustila, aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a), případně též písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

19. Přestože vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněné k vyjádření, nebylo tohoto oprávnění do neveřejného zasedání využito.

IV. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

V. Obecně k důvodům dovolání

21. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je možné podat pouze za splnění zákonem stanovených podmínek. Rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu v konkrétní věci je dán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.), jimiž je Nejvyšší soud vázán, neboť není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat pouze s odkazem na některý z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud se zřetelem na tato kritéria posuzoval dovolání obviněné opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

22. Obviněnou uplatněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze použít, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Zásadně postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

23. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).

24. Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu [viz čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) a čl. 36 a 38 Listiny], neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

25. Při zkoumání obsahu dovolání, jímž obviněná tvrdila, že jí za vinu kladené jednání nenaplňuje znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku, neboť nemůže být trestně odpovědná za to, že se nezletilá nechtěla s otcem stýkat, a už vůbec ne ve formě úmyslného zavinění, a že nebyla důsledně aplikována zásada subsidiarity trestní represe, je zjevné, že brojila proti vadnému právnímu posouzení, a tedy dovolání podala v souladu s § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud rovněž vytýkala nedostatečně provedené dokazování, jímž nebyla její vina dostatečně prokázána a nebyly řádně objasněny všechny rozhodné skutečnosti, když soudy znaleckým zkoumáním ani jinak neobjasnily postoje nezletilé a její vztah k otci, uvedla výhrady, které naplňují důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda je dovolání důvodné.

VI. K výhradám obviněné

26. S námitkou obviněné o nedostatcích v provedeném dokazování se Nejvyšší soud neztotožnil, protože nedostatky, které by v případě jejich zjištění mohly odpovídat vadám spočívajícím v porušení zásad spravedlivého procesu, jež by byly způsobilé odůvodnit zásah Nejvyššího soudu do napadených rozhodnutí a jim předcházejícího řízení, obviněná ani výslovně nevytýkala a ani jimi dosavadní dokazování netrpí. Z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se řádnému objasnění věci věnovaly a využily všech dostupných důkazních prostředků, aby zjistily okolnosti, za kterých k činu došlo, a zajímaly se i o situaci v rodině, zkoumaly poměry na straně matky i otce, zjišťovaly rovněž postoje nezletilé, posuzovaly i celkové poměry z hlediska rozhodných skutečností na základě výpovědí mimo jiné i sociální pracovnice OSPOD a opíraly se pro své závěry též o listinné důkazy.

Historii rodinných poměrů mapovaly z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 11 P 39/2010, v němž jsou obsažena všechna podstatná rozhodnutí i další podklady dokreslující chování obviněné v průběhu rozhodné doby, mimo jiné i ambulantní spolupráci se Střediskem výchovné péče Frýdlant ze dne 24. 6. 2021 (č. l. 651 opatrovnického spisu), jež doplňují zprávy OSPOD (č. l. 27, 119 posuzovaného trestního spisu). Soud prvního stupně následně veškeré provedené důkazy hodnotil a své úvahy k nim, jakož i závěry, k nimž na jejich základě dospěl, rozvedl v bodech 25.

až 26. téhož rozsudku. V návaznosti na tam popsané závěry skutkové vyložil i své názory a závěry k právnímu posouzení (viz body 27. až 29. rozsudku). Obviněnou namítanými vadami obsahově shodnými s těmi, jež vytkla v dovolání, se zabýval i odvolací soud, který zejména v bodech 3. až 13. napadeného rozsudku podrobně reagoval na jednotlivé námitky i důkazní návrhy obhajoby, k nimž vyložil, proč je považuje za nedůvodné či nadbytečné, případně nezpůsobilé jakkoli zvrátit výsledek a skutkový závěr pramenící z již provedeného dokazování, jenž je opřený o ucelený řetězec důkazů, z nichž závěr svědčící o vině obviněné bez důvodných pochybností vyplynul.

27. Nejvyšší soud po přezkumu posuzovaných rozhodnutí z hlediska důvodnosti obviněnou vytýkaných nedostatků a jí zmiňované vady neshledal. Protože postup soudu prvního stupně svědčí o důsledné snaze objasnit všechny rozhodné skutečnosti, a rozsah provedeného dokazování byl dostačující pro řádné objasnění věci, bylo možné shledat dodržení pravidel plynoucích z § 2 odst. 5 tr. ř. Nedostatky nevykazují ani postupy při hodnocení důkazů, protože je zřejmé, že soud své úvahy a závěry o věrohodnosti jednotlivých důkazů dostatečně vyjádřil a rozvedl způsobem, který plně koresponduje se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě takto učiněného dokazování, v němž nebyly zjištěny žádné nedostatky, lze přisvědčit soudům, že obhajoba obviněné, že jediným důvodem, proč ke styku nezletilé s otcem nedocházelo, byla pouze neochota nezletilé se s otcem stýkat, neodpovídá výsledkům provedeného dokazování a nemá oporu především v obsahu opatrovnického spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 11 P 39/2010. Nejvyšší soud, aby mohl správnost závěrů a úvah soudů, stejně jako i opodstatněnost námitek obviněné posoudit, si uvedený spisový materiál, jímž soudy provedly důkaz, pro úplnost a utvoření si vlastního názoru na situaci, vyžádal a z jeho obsahu ověřil informace z něj plynoucí. Shledal, že zjištění soudy uvedená v přezkoumávaných rozhodnutích vyplývají z obsahu tohoto spisu a svědčí o tom, že to byla zásadně obviněná, kdo se podílel na tom, že ke styku otce s dcerou nedocházelo, že ignorovala rozhodnutí soudů i své povinnosti z nich plynoucí a nezajistila, aby byla tato rozhodnutí realizována.

28. Vzhledem k tomu, že soudy objasnily všechny rozhodné skutečnosti důležité pro naplnění znaků posuzovaného přečinu, nebylo možné přisvědčit námitce obviněné, že se soudy její obhajobě nevěnovaly nebo že důkazy hodnotily v její neprospěch či podceňovaly jí uváděnou obhajobu, protože z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že právě obhajobě obviněné soudy věnovaly potřebnou a maximální pozornost. Podkladem pro závěr o její vině v posuzované věci nebyla pouze výpověď otce nezletilé, ale celý komplex důkazů. Je třeba zdůraznit, že se soudy opíraly zejména o skutečnosti plynoucí z obsahu obsáhlého opatrovnického spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 11 P 39/2010, v němž je mapována celá historie poměrů mezi matkou a otcem jako dvou znesvářených stran, plyne z něj chování otce i matky, i to, jak se promítalo do postojů nezletilé. Soudy tudíž měly potřebné a dostatečné podklady, aby mohly objektivně posoudit, zda se zjištěné skutkové události udály způsobem, jak je uveden ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

29. Podle postupů soudů při prováděném dokazování je třeba vyloučit i tvrzení obviněné, že soudy pochybily, jestliže neprovedly všechny důkazy, které navrhovala, a že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, protože bez jí požadovaných důkazů nebyla věc řádně objasněna. Nejvyšší soud poukazuje zejména na rozhodnutí odvolacího soudu, který zvažoval důkazní návrhy obhajoby a podrobně na ně reagoval. Většině z nich sice nevyhověl, ale vysvětlil důvody tohoto svého závěru (viz body 6. až 10. napadeného rozsudku). Ke každému z návrhů obviněné vysvětlil, z jakých důvodů daný důkaz nepovažuje za nutné provádět. Hlavním důvodem byla jejich nadbytečnost, když vysvětlil, jakými jinými důkazy byla vina obviněné prokázána a na základě jakých skutečností je provádění navrhovaných důkazů nadbytečné. Takový postup nevykazuje nedostatky tkvící v tzv. „opomenutých důkazech“, jež je třeba vykládat ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, které zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.). V posuzované věci nejde o důkazy nedůvodně neprovedené, protože v situaci, kdy věc byla dostatečně objasněna, není již zájem na „bezbřehém“ dokazování. V takovém případě soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran, protože je limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“, jestliže soudy respektovaly vyhledávací zásadu a objasňovaly všechny podstatné okolnosti případu (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1974/11, či ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2447/09, aj.). Posoudí- li se přezkoumávaná rozhodnutí z hlediska takto stanovených požadavků a kritérií, je zřejmé, že soud prvního stupně a v návaznosti na něj i odvolací soud na obdobné námitky obviněné rovněž reagoval a výsledkům provedeného dokazování se s potřebnou pečlivostí, jak bylo poukázáno výše v předchozích bodech, věnoval.

30. Nejvyšší soud připomíná, že soudy respektovaly i princip presumpce neviny, z něhož kromě zásady, že obviněnému musí být vina zákonným způsobem prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo (§ 2 odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy) Toto pravidlo se však v posuzované věci neuplatní, protože jeho význam nastupuje až tehdy, když není v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. např. nálezy ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nebo ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11), tzn. že se zásada presumpce neviny uplatní až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02).

31. Ze skutečností výše popsaných je zjevné, že vina obviněné z provedeného dokazování vyplynula, protože soud objasnil pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněné (§ 2 odst. 5, § 164 odst. 3 tr. ř.), a vypořádal se v rozsudku s její obhajobou a v jejím rámci navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. například rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04). O vině obviněné pochybnosti nevznikají, její postoj založený na neopodstatněném odmítání viny je odlišný od prokázaných skutečností a jako takový nemůže vést k závěru o porušení zásad presumpce neviny.

32. Lze proto vyloučit důvodnost námitek obviněné o zásadní nedůslednosti při prováděném dokazování, neboť soudy s potřebnou pečlivostí a nezbytnou mírou odpovědnosti se všemi rozhodnými skutečnostmi zabývaly. Podle způsobu, jak soudy postupovaly a jak se v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí s jednotlivými jím popsanými důkazy vypořádaly, není pochyb o tom, že na průběh činu usuzovaly na základě takových důkazů, které skutkové okolnosti objasnily. Soud splnil povinnost u svědků ověřit pravdivost jejich skutkových tvrzení a jejich věrohodnost (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 481/04).

33. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněné podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou opodstatněné.

34. Jelikož Nejvyšší soud neshledal ve skutkových závěrech soudů nižších stupňů vytýkané nedostatky, mohl na jejich podkladě posuzovat správnost právních závěrů, proti nimž obviněná brojila prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

35. Lze připomenout, že byla uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, včetně úpravy styku s dítětem, maří výkon takového rozhodnutí nebo dohody, nebo kdo se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci týkajícího se výchovy nezletilých dětí. Je třeba zdůraznit, že trestněprávní ochrana zde vyjádřená se týká řádného výkonu (realizace) rozhodnutí soudu, tzn. jejich nedodržování, nerespektování, obcházení atd.

36. Soudy obviněnou v posuzovaném případu uznaly vinnou podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku alinea první, tj. že „poté, co proti ní byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu o výchově nezletilých dětí, včetně úpravy styku s dítětem, mařila výkon takového rozhodnutí“, vymezující u tohoto přečinu první skutkovou podstatu, která chrání výkon rozhodnutí soudů ve věcech péče o nezletilé děti a postihuje jednání, kterým pachatel (i přes předchozí bezvýsledně použitá opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí) porušuje své povinnosti vyplývající z takových rozhodnutí tím, že je nerespektuje a obvykle druhému z rodičů zabraňuje v tom, aby mohl vykonávat svá rodičovská práva i povinnosti vůči společnému dítěti.

Soudní rozhodnutí zde v případě nedodržení zachování rovných práv rodičů vůči dětem zajišťují dodržení této rovnováhy (srov. § 856 a násl. obč. zákoníku). Potřeba trestněprávní ochrany podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku nastupuje tehdy, když povinná osoba se odmítá takovým soudním rozhodnutím v opatrovnickém řízení o výchově nezletilých dětí, včetně styku, podrobit tím, že maří jejich výkon, tzn. že je nerespektuje, což bývá zejména ve vztazích mezi bývalými či rozvádějícími se manžely, kde se často objevují neshody ohledně rozsahu péče o společné nezletilé dítě, když výjimkou nejsou ani situace, kdy jeden z rodičů, kterému zpravidla bylo dítě svěřeno do péče, bez vážného důvodu brání druhému rodiči ve styku s ním.

Takové chování je z hlediska zájmu dítěte a rodičovských práv dotčeného rodiče zcela nepřijatelné a má velmi závažný negativní dopad na vztahy mezi rodičem a dítětem. Proto je v rovině trestního práva nezbytné na popsaná jednání odpovídajícím způsobem reagovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1392/2017).

37. Nejvyšší soud v reakci na námitky obviněné vztahující se k tomu, že jí za vinu kladené jednání není trestným jednáním, považuje za vhodné zmínit, že ochrana u posuzovaného přečinu slouží k tomu, aby právě u rozvrácených rodičovských vazeb, kdy vztahy mezi rodiči a nezletilými dětmi jsou upraveny soudem, výkon jím vydaných rozhodnutí byl oběma rodiči akceptován a byla plněna rodičovská odpovědnost (§ 858, § 865 a násl. obč. zákoníku). Je třeba rovněž zdůraznit, že to byla právě obviněná, které byla nezletilá dcera svěřena do péče a ona byla povinna zajistit styk s otcem nezletilé tak, jak jí bylo soudním rozhodnutím uloženo. Konkrétně byl po rozhodné období upraven rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 11. 2017, č. j. 11 P 39/2010-441, avšak obviněná po dlouhou dobu tuto povinnost neplnila a podle předmětného rozhodnutí nepostupovala, a proto, jak je uvedeno v popsaných skutkových zjištěních, soud použil zákonná opatření k tomu, aby uložený výkon zajistil, avšak obviněná i přesto, že byla soudem vyzvána, aby dobrovolně plnila úpravu styku otce s nezletilou, tak nečinila. Proto soud přistoupil k dalšímu nástroji, aby respekt obviněné zajistil, a to k uložení pořádkové pokuty za neumožnění realizování styku (ve dnech 6. 3. 2020, 20. 3. 2020, 1. 7. 2020, 4. 9. 2020, 18. 9. 2020 a 16. 10. 2020). Protože ani tato opatření nevedla k tomu, aby se obviněná výkonu předmětného rozhodnutí podrobila, byl usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 4. 2021, č. j. 11 P 39/2010-633, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ? pobočky v Liberci ze dne 8. 6. 2021, č. j. 36 Co 128/2021-644, nařízen výkon rozsudku odnětím nezletilé z péče matky a jejím předáním ke styku s otcem ode dne 7. 5. 2021 od 16:00 hodin do dne 10. 5. 2021 do 08:00 hodin, ovšem i při tomto krajním zákonném prostředku donucení k realizaci výkonu rozhodnutí nedošlo, protože se nezletilá v místě bydliště nenacházela.

38. Z uvedeného plyne, že opatrovnické soudy v posuzované věci vyčerpaly způsoby donucení ve smyslu zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 292/2013 Sb.“). Podle § 501 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb. platí, že kdo se odmítá podrobit soudnímu rozhodnutí nebo neplní soudem schválenou dohodu o výchově nezletilých dětí a o úpravě styku s nimi před nařízením výkonu rozhodnutí, shledá-li soud pro to zvláštní důvody nebo nebyl-li ten, kdo neplní soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o výchově nezletilých dětí a o úpravě styku s nimi anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, v rozhodnutí nebo dohodě poučen o následcích neplnění stanovených povinností, vyzve, aby soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu plnil, a poučí jej o možnosti výkonu rozhodnutí ukládáním pokut nebo odnětím dítěte. Soud může též požádat příslušný OSPOD, aby vedl povinného k dobrovolnému plnění soudního rozhodnutí nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí a o úpravě styku s nimi anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, aniž by bylo třeba nařizovat výkon rozhodnutí.

39. Podle § 502 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb. soud nařídí výkon rozhodnutí uložením pokuty proti tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě, popřípadě o úpravě styku s ním anebo rozhodnutí o navrácení dítěte.

40. V ustanovení § 503 zákona č. 292/2013 Sb. jsou uvedeny další možnosti k zajištění toho, aby ten, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o výchově nezletilých dětí, popřípadě o úpravě styku s nimi, bylo možné mimo jiné např. nařídit první setkání s mediátorem v rozsahu 3 hodin atd. Krajní řešení v opatrovnickém řízení je zakotveno v § 504 zákona č. 292/2013 Sb. tak, že zůstane-li postup soudu podle § 502 a § 503 téhož zákona bezvýsledný nebo je-li po zahájení řízení z okolností případu zřejmé, že by tento postup zjevně nevedl ke splnění povinnosti, nařídí soud výkon rozhodnutí odnětím dítěte proti tomu, u koho podle rozhodnutí nebo dohody nemá být, a jeho předání tomu, komu bylo podle rozhodnutí nebo dohody svěřeno nebo má být navráceno, anebo tomu, komu rozhodnutí nebo dohoda přiznávají právo na styk s dítětem po omezenou dobu.

41. Po vymezení občanskoprávních opatření je třeba zdůraznit, že z hlediska trestněprávní odpovědnosti podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku stačí uložení jediné pokuty (srov. rozhodnutí č. 19/1998, č. 16/2007, č. 10/2006 nebo č. 19/2015 Sb. rozh. tr.). Proto je-li prováděn výkon rozhodnutí odnětím dítěte, není podmínkou spáchání tohoto trestného činu předchozí uložení pokuty, když bezvýsledné použití opatření v občanském soudním řízení může spočívat i v předchozím neuposlechnutí výzvy soudu učiněné vůči povinnému k dobrovolnému plnění jeho povinností vyplývajících z vykonatelného rozhodnutí o výchově nezletilých dětí (srov. rozhodnutí č. 16/2007 nebo č. 19/2015 Sb. rozh. tr.). Postačí zásadně to, že pachatel přesto, že proti němu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, včetně úpravy styku s dítětem, v některém, byť dílčím směru, takové rozhodnutí soudu nebo soudem schválenou dohodu mařícím jednáním porušuje (např. nepředává dítě ve stanovený čas a na stanoveném místě, finguje onemocnění dítěte, aby nemohlo dojít k jeho předání při realizaci styku s ním druhým rodičem, nerespektuje dobu styku s dítětem a ponechává si ho u sebe delší čas apod., byť jinak v zásadě rozhodnutí či schválenou dohodu respektuje v tom, že dochází k střídání péče a že se na ní podílejí oba rodiče) [viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník III. § 272-421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s 4255, 4256].

42. V posuzované věci je z výsledku provedeného dokazování a zejména z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci vedeného pod sp. zn. 11 P 39/2010, který měl Nejvyšší soud k dispozici, nutné s ohledem na námitky obviněné připomenout, že podání trestního oznámení bylo výsledkem marných postupů v opatrovnickém řízení (bylo podáno soudcem Okresního soudu v Liberci, viz č. l. 654, 655 opatrovnického spisu). Lze připomenout, že rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 11 P 39/2010 (č. l.

441 opatrovnického spisu) s právní mocí dne 9. 1. 2018, určoval styk otce s nezletilou dcerou každý sudý týden v roce od pátku 16:00 hodin do pondělí následujícího týdne s návratem do školního zařízení a byl konkrétně upraven i v době prázdnin. Z obsahu uvedeného spisu plyne, že k realizaci styku nedocházelo, i to, jakým způsobem opatrovnické soudy postupovaly, a že obviněná byla vyzvána, aby dobrovolně plnila úpravu styku otce s nezletilou. Styk však neprobíhal, a proto Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 8.

2. 2021, sp. zn. 36 Co 328/2020 (č. l. 629 opatrovnického spisu), potvrdil důvodnost uložených pokut podle usnesení okresního soudu, když styk řádně neproběhl podle pravomocného rozsudku. Usnesením ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 36 Co 128/2021 (č. l. 644 opatrovnického spisu), potvrdil i nařízení výkonu pravomocného a vykonatelného rozsudku odnětím nezletilé z péče matky a její předání ke styku s otcem za účelem výkonu návštěvy v rámci styku otce s nezletilou dcerou podle usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 22.

4. 2021, sp. zn. 11 P 39/2010 (č. l. 633 až 635 opatrovnického spisu), jímž okresní soud nařídil výkon rozsudku č. j. 11 P 39/2010-441, 31 P a Nc 275/2017 odnětím nezletilé dcery z péče matky a předání do péče otci v době ode dne 7. 5. 2021 od 16:00 hodin do 10. 5. 2021 do 08:00 hodin. Nelze přehlédnout, že kromě těchto soudních rozhodnutí na soud obviněnou působil ve snaze ji donutit respektovat soudní rozhodnutí i Odbor sociálních věcí Městského úřadu Frýdlant například poučením ze dne 10. 3. 2020 o tom, že je povinna plnit rozsudek Okresního soudu v Liberci č. j.

11 P 39/2010-441 (č. l. 27 opatrovnického spisu). Dalším usnesením okresního soudu jí byla uložena pořádková pokuta za zmařený styk dcery s otcem v celkové výši 12.000 Kč, konkrétně za termíny 6. 3. 2020, 20. 3. 2020, 1. 7. 2020, 4. 9. 2020, 18. 9. 2020 a 16. 10. 2020.

43. Podstatné v posuzované věci je, že z obsahu napadených rozhodnutí i připojených spisů se podává, že kvůli tomu, že obviněná mařila předmětná rozhodnutí o úpravě styku a nepodrobila se ani krajním donucovacím opatřením podle občanskoprávních předpisů, v době od května do září 2021 nedocházelo ke styku otce s nezletilou dcerou vůbec, což svědčí o tom, že obviněná mařila výkon předmětného rozhodnutí soustavně. V tomto ohledu je zcela neopodstatněná námitka obviněné, že soudy nerozvedly jednotlivé dny nebo jiné kratší úseky v rámci vymezeného období. Zjevně totiž mařila předmětné rozhodnutí velice dlouhou dobu, protože z obsahu opatrovnického spisu a v něm obsažené zprávy ze dne 30. 9. 2021 plyne, že otec svou nezletilou dceru neviděl od července 2019 do dne sepsání uvedené zprávy adresované jako odpověď k dotazu Okresního soudu v Liberci (č. l. 653 opatrovnického spisu), přičemž důvodem bylo to, že i přes veškerou jím vynaloženou snahu v době, kdy se ve stanoveném termínu dostavil do bydliště obviněné, nikdo mu neotevřel, obviněná mu nebrala telefon, nereagovala na emailové zprávy, těsně před jeho příjezdem dceru odvezli z domu, apod.

44. Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že opatrovnické soudy zcela důvodně zajišťovaly, aby obviněná svou povinnost stanovenou rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 11. 2017, č. j. 11 P 39/2010-441, plnila, a proto vůči ní uplatňovaly prostředky podle § 501 až 504 zákona č. 292/2013 Sb., avšak bezvýsledně, protože obviněnou k tomu, aby nezletilou ke styku s otcem připravila a tento styk zajistila, těmito mimotrestními prostředky nedonutily. Tím, že uvedené soudní nástroje byly marně vyčerpány, byl dán předpoklad pro možnost přistoupit k trestnímu postihu obviněné jako krajnímu prostředku z důvodu naplnění skutkové podstaty podle § 337 odst. 4 alinea 1 tr. zákoníku, jejímž znakem je předchozí bezvýsledné použití opatření směřujících k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody (jde o normativní znak skutkové podstaty; srov. rozhodnutí č. 44/2016-I. Sb. rozh. tr.).

45. Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledal, že obviněná po objektivní stránce naplnila všechny znaky přečinu podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku, protože nereagovala na naléhání otce nezletilé, výzvy soudu, ani uložené pokuty a nepodrobila se ani nařízení výkonu rozhodnutí odebráním nezletilé z péče matky (č. l. 644 téhož spisu). Je zjevné, že v případě obviněné zde byla marně vyčerpána celá škála donucovacích opatření, byť k naplnění předmětné skutkové podstaty přitom zásadně postačí i uložení např. jen jediné pokuty, případně využití některého jiného opatření, aniž by bylo nutné jejich úplné vyčerpání či kumulace vícero takových zákonem upravených opatření tak, jak tomu bylo v této věci.

46. Výše popsané zjištěné skutečnosti dostatečně vyvracejí i námitky obviněné, jež směřovala proti závěru o naplnění subjektivní stránky, která u obou samostatných skutkových podstat podle § 337 odst. 4 alinea 1 a 2 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné jednání ve smyslu § 15 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přičemž pro naplnění subjektivní stránky postačí i úmysl nepřímý (eventuální), a to i ve formě smíření [srov. § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku].

47. Soudy se v přezkoumávaných rozhodnutích zaviněním obviněné zabývaly a shledaly u ní přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť dospěly k závěru, že o postoji obviněné k realizaci styku dcery s otcem svědčí její jednání a přístupy před 7. 5. 2021, kdy nezajistila terapeutické vedení dcery ve vztahu k nařízenému styku, čelila pořádkovým pokutám za nerealizovaný styk, podporovala dceru v jejím odmítavém postoji ke styku, a tedy ve smyslu ustanovení § 888 obč. zákoníku nesplnila svoji zákonnou povinnost, konkretizovanou jí opatrovnickým soudem v rámci rozsudku o úpravě styku, vést svoji dceru ke styku s otcem, řádně ji na styk připravit, styk dcery s otcem umožnit (srov. bod 9. rozsudku odvolacího soudu).

48. Nejvyšší soud správným závěrům soudů o úmyslném zavinění obviněné a o tom, že ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku rozhodnutí soudu mařila, protože takto jednat chtěla a nechtěla splnit povinnosti plynoucí jí z uvedeného rozhodnutí soudu, přisvědčuje. Plně se ztotožňuje i s tím, že takovému závěru nebrání tvrzení obviněné o tom, že šlo o vůli její dvanáctileté dcery, která si s otcem nerozuměla a nechtěla k němu.

49. V daných souvislostech lze sice přisvědčit tomu, že dcera sama nebyla ochotna stýkat se s otcem, což vyplynulo z výsledků provedeného dokazování, avšak tato skutečnost nemůže mít podstatný význam pro závěr, že by obviněná úmyslně nemařila předmětné rozhodnutí. Je totiž třeba vycházet ze základní povinnosti, která plyne rodiči z pravomocného rozhodnutí, a je třeba, aby vynaložil potřebné úsilí k tomu, aby konkrétní povinnost, v tomto případě styk s otcem, proběhla tak, jak určil soud, a to i s přihlédnutím k názoru nezletilého dítěte.

Podle § 888 obč. zákoníku dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem, ledaže soud takový styk omezí nebo zakáže. Rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a při výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat. Stejně jako má dítě právo stýkat se svými rodiči, ať už tak, že je svěřeno do péče jednoho z nich, anebo tak, že se dítě se svým rodičem setkává (stýká) jen občas, má také rodič právo na styk se svým dítětem.

V obou případech je třeba, aby takový styk byl v zájmu dítěte, resp. nebyl v rozporu s jeho zájmem. Je třeba podtrhnout, že zákon ve zdejším ustanovení mluví o právu, nikoli o povinnosti. Z uvedeného ustanovení plyne (srov. dikci „Rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a při výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat“), že rodič, jenž má nezletilé dítě ve výchově, je pro to, aby došlo k realizaci styku, povinen zajistit takové podmínky, aby se mohl styk uskutečnit.

Pokud dítě, způsobilé svůj názor vyjádřit, takový styk uskutečnit nechce, je již na uvážení obou rodičů, jak daný případ budou řešit, protože i v tomto případě je třeba dbát blaha dítěte a jeho řádný morální i tělesný rozvoj (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, publikované jako sdělení č. 104/1991 Sb., přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2298/15). Právě nejlepší zájem dítěte obviněná svým jednáním nejenže nerespektovala, ale dokonce jej mařila a postupovala v příkrém rozporu s ním.

Zájmem dítěte je totiž vždy zachování vazeb s oběma rodiči. V případě zatím neprokázaného rizika násilí či jiného nátlaku je řešením souladným se zájmem dítěte umožnit mu s obviněným rodičem asistovaný styk. Úplný zákaz styku je třeba označit za řešení ultima ratio, které musí být vyhrazeno mimořádným situacím a ke kterému musí existovat velmi vážné důvody. Stát má přitom odpovědnost prostřednictvím svých orgánů vést rodiče ke konstruktivnímu řešení krize jejich rodiny a k respektu k rodičovství druhého rodiče (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26.

7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1079/17).

50. K tomu je možné poukázat i na další judikaturu Ústavního soudu, podle níž, když soud učiní pro úpravu styku s rodičem za „zásadní vodítko“ postoj (přání) dítěte, je žádoucí, aby za účelem vyloučení jakýchkoliv pochybností ohledně objektivity („odstínění“) zjišťovaného postoje a učinění si vlastních závěrů zpravidla sám přistoupil k výslechu nezletilého (věk 12 let), a také, aby podrobně odůvodnil všechna další relevantní kritéria (např. výchovné potřeby dítěte, zájem rodičů, vztah se sourozenci) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2943/14-II.]. Obdobně lze poukázat i na rozsudek ESLP ze dne 13. 4. 2023 ve věci E. K. proti Lotyšsku, stížnost č. 25942/20, podle kterého je třeba, aby názory dětí byly brány v úvahu, avšak neměly by být vykládány tak, že děti mají právo veta, aniž by byly zváženy objektivně existující další faktory a určen jejich nejlepší zájem, jímž je zachování vazeb s rodinou s výjimkou případů, kdy by to poškodilo zdraví a vývoj dítěte. Stát má všemi dostupnými prostředky směřovat ke smíření protichůdných zájmů stran (rodičů) se zřetelem na prvořadý zájem dítěte, jímž se však nemíní respektování a podřizování se výlučným aktuálním přáním dítěte, nýbrž respektování rodinného života a práva na styk s oběma rodiči, nebrání-li tomu závažné okolnosti. Obdobně judikoval i Ústavní soud, jestliže vymezil právo dítěte vyjádřit svůj názor na uspořádání rodinných vztahů, který je třeba vnímat jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1708/14, ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. II. ÚS 1931/17, či ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. II. ÚS 1626/22].

51. Z uvedeného je zjevné, že názor nezletilého dítěte má význam i v rámci realizace styku jednoho rodiče s ním, avšak ani takový postoj nelze přeceňovat a není možné jím ospravedlňovat postoje a přístupy rodiče, který má dítě ve své péči, pokud se odmítá podrobit výkonu rozhodnutí soudních rozhodnutí. Rodič je totiž i přes takový názor povinen plnit své soudem určené povinnosti vůči druhému z rodičů ve smyslu § 888 obč. zákoníku. Protože, pokud je styk určen soudem, je povinností povinného rodiče nezletilého vést k tomu, aby byl styk realizován, tedy vytvořit podmínky pro to, aby bylo dítě v dané době a místě přítomno, pro realizaci styku. Pokud takové podmínky povinný rodič nezajistí, je v situaci, kdy dítě bez opodstatněných důvodů není k dispozici, třeba shledávat na straně povinného rodiče porušení soudním rozhodnutím stanovených podmínek, kdy při splnění dalších zákonných znaků jde o naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku.

52. V posuzované věci z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněná nezletilou v negativním přístupu k otci podporovala a přispívala svou vlastní záští k němu. Lze z obsahu spisu připomenout ze zprávy o ambulantní spolupráci se Střediskem výchovné péče Frýdlant ze dne 24. 6. 2021 (č. l. 651 opatrovnického spisu), že spolupráce s rodinou nezletilé byla zahájena v prosinci 2020 na základě žádosti rodičů, kteří tak učinili na doporučení soudu. Je však třeba zdůraznit, že nejprve proběhla setkání s každým z rodičů odděleně, následovalo společné setkání rodičů bez dcery, při kterém docházelo k hádkám, a jejich konflikty musely být terapeutem moderovány. Byla realizována nejprve schůzka za účasti nezletilé a matky bez přítomnosti otce a následně schůzka nezletilé a otce bez přítomnosti matky, přičemž k dalším plánovaným schůzkám nezletilé a otce již nedošlo z důvodu zrušení termínu matkou. Celkový závěr terapeutů vyšel z toho, že spolupráce byla složitá, neboť matka opakovaně rušila dohodnuté termíny schůzek, a proto kontinuální terapeutická spolupráce s centrem není pro matku prioritou. Konstatovali, že vztahy v rodině jsou natolik narušené, že možnost nápravy v dohledné době je mizivá. V návaznosti na to proběhly dvě schůzky nezletilé s psycholožkou, při kterých pracovníci centra z výpovědi nezletilé nabyli dojmu, že přebírá matčin pohled na věc.

53. Obviněná znala všechny rozhodné skutečnosti, věděla o všech svých povinnostech, na něž byla upozorňována soudy i pracovníky úřadů, avšak nic nerespektovala, a tedy jednala v přímém úmyslu při vědomí podstatných a rozhodných skutečností, neboť chtěla způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a proto naplnila po formální stránce znaky jí za vinu kladeného přečinu podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku.

54. Uvedená skutková zjištění vylučují důvodnost námitky obviněné, že soudy vadně posoudily subsidiaritu trestní represe a z ní plynoucího principu ultima ratio, protože ani v tomto směru nepochybily. Jednak se těmito zásadami zabývaly a jednak v jejich smyslu správně rozhodly, že obviněná za spáchaný čin nese trestní odpovědnost (viz zejména bod 12. rozsudku odvolacího soudu).

55. Nejvyšší soud ke správným závěrům soudů obou stupňů připomíná, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku), je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.

zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh.

tr., viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1541/2016).

56. Podle těchto hledisek soudy obou stupňů, zejména odvolací soud, čin i osobu obviněné ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku posuzovaly a nepochybily při závěru o trestní odpovědnosti obviněné, která se odmítala podrobit rozhodnutím soudu po dlouhou dobu, kdy nerespektovala nejenom vlastní rozhodnutí, jímž jí byla uložena posuzovaná konkrétní povinnost, ale odmítala se podrobit jakémukoliv z dalších donucovacích opatření, jež opatrovnické soudy v rámci svých pravomocí podle § 501 až 504 zákona č. 292/2013 Sb. uskutečňovaly.

I přes jejich celou škálu nedošlo k tomu, že by obviněná styk své nezletilé dcery s otcem zajistila. V takovém případě jen ze skutečnosti, že jde o rodinně právní vztahy (z nichž ostatně uvedená skutková podstata i vyplývá), nelze bez dalšího dovodit důvodnost použití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V obecném pohledu není totiž vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti, který nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté s účinkem ne bis in idem.

Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti a další represe již není nutná (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 50/2017 Sb. rozh. tr. či nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. II. ÚS 1148/09), což v posuzované věci neplatí, neboť v ní naopak veškeré civilněprávní instituty a instrumenty selhaly. Současně je třeba upozornit, že nejde o první pravomocné odsouzení obviněné pro takové jednání, neboť byla dříve v letech 2015 a 2016 na obdobném skutkovém základě odsouzena pro přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr.

zákoníku, což však k její nápravě evidentně nevedlo. Trestní represe, která je pojímána jako krajní prostředek, je vzhledem k zatvrzelosti obviněné jediným zbývajícím řešením, vedoucím alespoň k jejímu potrestání, když veškeré snahy o nápravu, preventivní i reparační působení vynaložené ze strany zejména civilního soudu a sociálních orgánů pozitivní změnu pro neochotu obviněné tyto respektovat a jakýmkoli autoritám se podřídit nepřinesly. Právě tyto skutečnosti vyjadřují celkovou společenskou škodlivost činu obviněné pro společnost, která je zvyšována tím, že obviněná byla příčinou zhoršení vztahu nezletilé k otci.

Z hlediska uceleného pohledu na důsledky trestné činnosti obviněné lze upozornit i na nerespektování nejlepšího zájmu nezletilé a povinnosti brát do úvahy i práva a povinnosti druhého z rodičů, a to ve smyslu i nálezu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13, podle kterého mezi kritéria hlediska nejlepšího zájmu dítěte (v řízení o úpravě jeho výchovných poměrů) patří zejména existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a přání dítěte.

57. Nejvyšší soud po uvážení všech výše rozvedených okolností shledal, že námitky obviněné uplatněné v dovolání nejsou důvodné, protože soudy čin kladený jí za vinu dostatečně objasnily a správně právně posoudily, a proto nepochybily ani v závěru, že naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku.

58. Ze všech těchto důvodů, když Nejvyšší soud v projednávané trestní věci neshledal ve skutkových ani právních závěrech soudů obou stupňů obviněnou vytýkané nedostatky, její dovolání posoudil coby celek jako zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 3. 2024

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu