3 Tdo 748/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. září
2007 o dovolání podaném obviněným J. J., proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 3 To 22/2006, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 23/95, t a k
t o :
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne
10. 5. 2006, sp. zn. 3 To 22/2006, ohledně obviněného J. J. z r u š u j e
ve výroku o trestu. Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušenou část
rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V rámci odsuzující části rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2005,
sp. zn. 31 T 23/95, v trestní věci obviněných P. H., J. J., J. M. a V. S., byl
obviněný J. J. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. spočívajícím v jednání popsaném
pod body II/1-7) a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.
zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., dílem dokonaným a dílem nedokonaným, ve
stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., spočívajícím v jednání popsaném pod
body II/8-23) výroku rozsudku. Podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35
odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích
poškozených na náhradu škody.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku soudu prvního stupně podali
obvinění J. J. a V. S. a proti zprošťujícímu výroku (ve vztahu ke skutku pod
bodem 30/ obžaloby) rovněž státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní
soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 3 To 22/2006. Ohledně
obviněného J. J. rozhodl odvolací soud tak, že z podnětu jeho odvolání podle §
258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve
výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. pod
bodem II/8-23), ve výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody ve vztahu k
poškozeným N. P. J. n. N., s. r. o., B. S. – Č. v. a. s., P., a. s., H., a. s.,
a Z. o. d. „S. H.“. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud sám znovu
rozhodl, že se obviněný J. J. uznává vinným pokusem trestného činu podvodu
podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č.
265/2001 Sb., kterého se dopustil útoky (skutky) podrobně popsanými po body
II/1-16) výroku rozsudku. Za něj a dále za sbíhající se trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb.,
ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nedotčen, byl obviněný
podle § 250 odst. 4 tr. zák., za použití ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák.
odsouzen, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle § 39a
odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro účely výkonu trestu zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit
na náhradě škody poškozené firmě N. P. J. n. N., s. r. o., peněžní částku ve
výši 599.011,50 Kč, poškozené firmě B. S. – Č. v. a. s., peněžní částku ve výši
351.912,- Kč, poškozené firmě P., a. s., peněžní částku ve výši 128.458,- Kč, a
poškozené firmě H., a. s., peněžní částku ve výši 333.436,- Kč. Podle § 228
odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. J. uložena povinnost zaplatit společně a
nerozdílně s již odsouzeným J. M. na náhradu škody poškozenému Z. o. d. „S.
H.“, peněžní částku ve výši 331.380,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla
poškozená firma N. P., s. r. o., odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného V. S. a státního
zástupce byla podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Tento rozsudek nabyl
právní moci dne 10. 5. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí (rozsudku) odvolacího soudu, podal obviněný
následně dovolání, které k výzvě soudu (§ 265h odst. 1 tr. ř.) upřesnil podáním
ze dne 29. 5. 2007 tak, že napadá výrok o trestu, přičemž uplatněným dovolacím
důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že
odvolací soud nezohlednil délku řízení v jeho trestní věci a uložil mu
nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody. V uvedené souvislosti dovolatel
poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 ve věci vedené pod sp. zn.
I. ÚS 554/04, ze kterého vyplývá, že jde-li o uložení nepodmíněného trestu
odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody odsouzeného je v
souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Podle čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má přitom každý
právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě a v přiměřené lhůtě
projednána. Dovolatel zdůraznil, že v jeho případě jen samotná doba řízení před
obecnými soudy trvala od prvního hlavního líčení dne 23. 5. 1996 do doby
veřejného zasedání u odvolacího soudu (Vrchního soudu v Olomouci) dne 10. 5.
2006, deset let. Přípravné řízení pak trvalo nejméně dva roky. Podle názoru
dovolatele bylo s ohledem na délku řízení porušeno jeho právo na spravedlivý
proces. Protože jeho trestní stíhání nebylo zastaveno na základě ustanovení §
11 odst. 1 písm. j) tr. ř., měla podle jeho názoru být délka trestního řízení
promítnuta do uloženého trestu, a to tím spíše, že dovolatel se na prodlužování
řízení svým chováním nepodílel a k soudům se řádně dostavoval. Podle
přesvědčení dovolatele odvolací soud v daném případě nesplnil svou přezkumnou
povinnost, pokud shodně se soudem prvního stupně mu uložil trest odnětí svobody
v trvání šesti let, aniž by vzhledem k délce doby, která uplynula od spáchání
inkriminovaných skutků, i k délce celého řízení v jeho trestní věci, byl soudem
respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní
svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele na
straně druhé.
Z výše uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud
částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2006, sp. zn.
30 To 22/2006, ohledně jeho osoby ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a
současně aby zrušil všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud zrušením ztratila svůj podklad a věc podle § 265l odst. 1 tr.
ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil
státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) a uvedl, že dovolání shledává důvodným. Státní zástupce připomněl,
že obviněný J. J. (dovolatel) byl uznán vinným skutky spáchanými v období od
28. 1. 1992 do 14. 4. 1994. Obvinění mu bylo poprvé sděleno dne 9. 5. 1994,
přičemž obžaloba byla podána dne 8. 12. 1995. První hlavní líčení bylo konáno
dne 21. 5. 1996 a s různě dlouhými prodlevami probíhalo až do 1. 4. 1998. Poté
došlo k onemocnění předsedy senátu a další hlavní líčení proběhlo až dne 22. 3.
2004. Rozsudek soudu prvního stupně byl vynesen dne 11. 2. 2005 a veřejné
zasedání o odvolání se konalo dne 10. 5. 2006. To znamená, že trestní stíhání
obviněného (dovolatele) tak trvalo dvanáct let a jeden den. Dovolatel se přitom
na vzniku shora uvedených průtahů žádným způsobem nepodílel. Podle státního
zástupce soudy při rozhodování o výši trestu sice vzaly v úvahu delší dobu,
která od spáchání trestné činnosti uplynula, nicméně délku samotného trestního
stíhání formou přiměřeného zadostiučinění odrážejícího se ve výši uvedeného
trestu nezohlednily. Rozhodnutí odvolacího soudu – pokud jde o výrok o trestu
uloženému dovolateli – proto spočívá na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V tomto směru pak lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ve věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 721/2006, které řeší zcela shodnou
problematiku. Své vyjádření k dovolání obviněného uzavřel státní zástupce tak,
aby dovolací soud tomuto dovolání vyhověl a z důvodů uvedených v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10.
5. 2006, sp. zn. 3 To 22/2006, ohledně obviněného J. J. ve výroku o trestu a
způsobu jeho výkonu a zároveň zrušil všechna další rozhodnutí na tento výrok
obsahově navazující, pokud zrušením ztratila svůj podklad. Dále aby rozhodl
tak, že se věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikazuje Vrchnímu soudu v Olomouci
k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupce současně alternativně navrhl,
aby dovolací soud případně ve věci podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a
uložil jako přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání
obviněnému J. J. podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák.
úhrnný trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby podle
§ 250 odst. 4 tr. zák. a pro výkon tohoto trestu jej zařadil podle § 39a odst.
2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Navrhované rozhodnutí v prvé
alternativě lze podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinit v neveřejném
zasedání, což státní zástupce pro tento případ současně navrhl.
Podle státního zástupce ve vztahu ke spoluobviněnému V. S., o jehož odvolání
bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, nelze ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř. a § 261
tr. ř. použít, neboť přítomnost jmenovaného u hlavního líčení musela být
opakovaně zajišťována součinností s orgány Policie ČR a splnění podmínek
přiměřeného zadostiučinění by bylo třeba zkoumat samostatně.
Obviněný J. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst.
2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (v judikatuře srov. zejména R 22/2003
SbRt.) lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu
odnětí svobody na doživotí v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy,
jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest
ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého
trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr.
zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného
trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení,
na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen
jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky
druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom,
zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný
trest za pokračování v trestném činu.
Určitý průlom do výše uvedených zásad – výlučně pokud jde o nepřiměřenou délku
řízení – však představuje judikatura Ústavního soudu, který Nejvyššímu soudu
rozhodujícímu o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, v rámci svých
rozhodnutí opakovaně vytkl, že takovou situaci nevzal dostatečně v úvahu,
jestliže ponechal v platnosti rozhodnutí nižšího soudu, které stanovilo
stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by byl respektován požadavek
spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu a veřejným zájmem
na stíhání a potrestání pachatele. Důvodem takové neproporcionality bylo podle
Ústavního soudu nezohlednění délky soudního řízení, stejně jako doby uplynuvší
od spáchání skutků, pro které byl obviněný uznán vinným. Ústavní soud v nálezu
ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, vyslovil názor, že jde-li o uložení
nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zároveň třeba zkoumat, zda zásah do
osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále
jen „Listina“), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou
řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Ochrana práva na přiměřenou
délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“), resp. kompenzace jeho porušení, může být přitom
dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Ústavní soud zde
zdůraznil, že je povinností obecných soudů využít všech takových prostředků,
které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu
bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Úvahy obecných soudů o trestu, případně přímo o trestním stíhání v souvislosti
s dobou, která uplynula od spáchání trestných činů, s ohledem na délku
trestního řízení, musí být podle Ústavního soudu strukturovány do tří rovin.
Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestně právní předpisy, dále test
proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní
svobody (rovina ústavní), a nakonec promítnutí délky řízení do případně
ukládaného trestu (rovina Úmluvy o mezinárodněprávní odpovědnosti).
V rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 7/2003, II. ÚS 445/98, je
poukazováno na to, že při posuzování „přiměřenosti doby řízení“ je třeba
vycházet z okolností konkrétního případu, zejména složitosti dané záležitosti,
chování účastníků řízení, především pak stěžovatele.
Je-li dovolání obviněného J. J. posuzováno z výše uvedených hledisek, je třeba
vycházet z toho, že bylo podáno právně relevantně.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal žádný z důvodů pro
odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v
rozsahu a z důvodů, které byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadené
části rozhodnutí předcházející, a dospěl závěru, že dovolání bylo podáno též
důvodně.
Z rozsudku soudu prvního stupně (str. 68) i z napadeného rozsudku odvolacího
soudu (str. 34) vyplývá, že oba soudy v případě obviněného (dovolatele) vzaly
při ukládání trestu v úvahu časový odstup od spáchání skutků a trest odnětí
svobody ve výměře šesti let uložily blíže dolní hranice zákonné trestní sazby,
kterou zákon v § 250 odst. 4 tr. zák. stanoví na pět až dvanáct let. Odvolací
soud ve svém rozhodnutí poukázal rovněž na skutečnost, že v průběhu trestního
stíhání došlo k novelizaci trestního zákona zákonem č. 265/2001 Sb., a že s
ohledem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. byla použita právní kvalifikace pro
obviněného příznivější.
Z rozhodnutí soudů obou stupňů není zároveň zřejmé, jakým způsobem posuzovaly
faktory významné z hlediska délky řízení, jež v posuzovaném případě představuje
dobu dvanácti let. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nijak nevyplývá,
zda se zabýval délkou trestního stíhání z hlediska případných prodlev
způsobených orgány trestního řízení, zejména těmi fázemi řízení, kde zůstávaly
příslušné orgány (soud) zcela nečinnými, tj. kdy jimi nebyly prováděny žádné
procesní úkony. Na to ve svém vyjádření k dovolání konečně výstižně poukázal i
státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Zároveň bylo třeba posoudit
rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení (složitost věci) a v neposlední
řadě počínání obviněného (tj. zda svým chováním sám ovlivnil dobu trvání
řízení) i rozsah zátěže, jíž byl vystaven v souvislosti s délkou řízení. Jedině
za předpokladu, že by odvolací soud shora naznačeným způsobem postupoval, mohl
vyřešit otázku, zda předmětné mnohaleté řízení mělo v případě obviněného
(dovolatele) za následek porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož má každý
právo na to, aby jeho věc byla spravedlivě projednána v přiměřené lhůtě. Teprve
na tomto základě pak mohl v případě ukládání nepodmíněného trestu odnětí
svobody zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2
Listiny), jinak obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou
řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (viz již citovaný nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04).
Protože odvolací soud v napadeném rozhodnutí nespecifikoval, proč samotné
řízení trvalo tak dlouhou dobu, nemohl se vypořádat ani s tím, zda za případné
relevantní průtahy měla být obviněnému (dovolateli) poskytnuta kompenzace ve
formě zmírnění trestu, s výslovným uvedením toho, že se tak děje vzhledem k
porušení práva na přiměřenou délku řízení. Na tomto místě považuje Nejvyšší
soud za potřebné poznamenat, že taková případná kompenzace by zřejmě nevznikla
již tím, že v průběhu trestního stíhání byl novelizován trestní zákon (zákonem
č. 265/2001 Sb.) způsobem pro obviněného (dovolatele) příznivějším, když došlo
k posunutí hranice škody velkého rozsahu na částku 5 000 000 Kč (srov. 89 odst.
11 tr. zák.) a v důsledku toho byly pokračující útoky (skutky) pod body II/1) –
16) výroku napadeného rozsudku kvalifikovány toliko jako pokus trestného činu
podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Význam
aplikace pozdějšího práva (§ 16 odst. 1 tr. zák.) ovšem nelze se zřetelem k
výše zmiňované možné kompenzaci v případě obviněného (dovolatele) zvlášť
přeceňovat, neboť pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené
na dokonaný trestný čin (8 odst. 2 tr. zák.), tzn. že šestiletý trest odnětí
svobody mu byl ukládán v rámci zákonné sazby za trestný čin podvodu podle § 250
odst. 4 tr. zák. (srov. též § 89 odst. 1 tr. zák.).
Vzhledem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud
k závěru, že výrok o nepodmíněném trestu odnětí svobody, jak byl dovolateli
uložen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 3 To
22/2006, jako soudem odvolacím, je založen na vadách, pro které nemůže obstát.
Nejvyšší soud proto k dovolání obviněného J. J. podle § 265k odst. 1, odst. 2
tr. ř. napadený rozsudek ohledně něj zrušil ve výroku o trestu. Současně zrušil
také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1
tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Olomouci bude muset znovu
projednat dovolatelův řádný opravný prostředek (odvolání) v části týkající se
trestu. V novém řízení o této věci, v němž je vázán právním názorem, který k
projednávaným otázkám, a to s odkazem na citovaná rozhodnutí Ústavního soudu
vydaná v analogických případech, ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§
265s odst. 1 tr. ř.). Bude tedy povinen odstranit vytýkané vady a v tomto rámci
posoudit, zda v případě obviněného J. J. došlo k jím nezaviněným dlouhodobým
průtahům v řízení a v důsledku toho zároveň došlo k porušení jeho základních
práv garantovaných mu Listinou či Úmluvou (viz výše). Na tomto základě pak
zváží způsob tomu odpovídající kompenzace, které - jak Ústavní soud opakovaně
zdůrazňuje – lze dosáhnout i prostředky, které jsou vlastní trestnímu právu.
Dovodí-li odvolací soud, že došlo k porušení práva obviněného na přiměřenou
délku řízení, bude muset pro případ uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody
hodnotit, jaký zásah do osobní svobody obviněného, který jinak zákon předvídá a
dovoluje, je v posuzovaném případě (s přihlédnutím ke všem jeho okolnostem i k
osobě obviněného) zásahem proporcionálním. Jinými slovy, zda lze sledovaného
cíle (tj. účelu trestu) dosáhnout mírnějšími prostředky (trestem), než jaké
odvolací soud v daném případě použil. Své závěry ke shora naznačeným
relevantním právním otázkám pak soud ve svém novém rozhodnutí (rozsudku) v
rozsahu předpokládaném v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyloží a
odůvodní.
O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a
rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.
b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když s ohledem na povahu věci je zřejmé, že
zjištěné vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Nejvyšší soud zároveň ve smyslu ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. nerozhodoval o
vazbě obviněného, neboť vlastním šetřením zjistil, že v současnosti nevykonává
nepodmíněný trest odnětí svobody uložený mu přezkoumávaným rozhodnutím.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler