3 Tdo 764/2025-550
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2025 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného P. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2025, č. j. 9 To 40/2025-477, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 53/2023,
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2025, č. j. 9 To 40/2025-477, zrušuje v rozsahu, v němž byl výrokem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněného zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 10. 2024, č. j. 44 T 53/2023-430, ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněnému nově uložen trest mírnější. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se současně se zrušují i další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný P. V. nebere do vazby.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též jen „obvodní soud“) ze dne 10. 10. 2024, č. j. 44 T 53/2023-430, byl obviněný P. V. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že (převzato z výroku rozsudku)
dne 23. 10. 2022 v 03:18 hodin se setkal v prostorách restaurace XY na XY, Praha, s poškozeným L. H., nar. XY, kdy po příchodu do prostor restaurace se poškozený posadil ke stolu, kde již seděl obviněný V., který na poškozeného ihned poté, co si sedl, zaútočil tak, že jej udeřil loktem pravé ruky do obličeje a požadoval, aby poškozený vydal finanční hotovost 1 000 Kč, jinak mu nedovolí restauraci opustit, což poškozený odmítl, na což reagoval obviněný tak, že poškozeného uchopil za vlasy a třikrát jej udeřil pravou rukou sevřenou v pěst do oblasti obličeje, načež se poškozený pokusil z místa odejít, v čemž mu ale obviněný zabránil, když ho silou uchopil a stáhnul zpět ke stolu, kdy následně opět poškozeného udeřil dvakrát rukou sevřenou v pěst do obličeje, po chvíli obviněný od stolu vstal s tím, že věc dořeší venku, a opět opakoval poškozenému, že neodejde domů a že ho prodá, kdy společného odchodu ven z restaurace poškozený využil, utekl do zázemí restaurace a zavolal na linku Policie ČR.
2. Za to byl obviněný podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 24 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Z podnětu následného odvolání obviněného směřujícího proti výroku o vině i trestu Městský soud v Praze (dále také jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 25. 2. 2025, č. j. 9 To 40/2025-477, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výroku o trestu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle 173 odst. 1 tr. ř. a za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 12 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. ř. zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 25. 2. 2025 [§139 odst. 1 písm. a) tr. ř.]. K témuž datu nabyl právní moci i obviněným napadený výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř. per analogiam].
II. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně
4. Proti předmětnému rozhodnutí soudu druhého stupně podala dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Učinila tak v neprospěch obviněného a zaměřila jej do výroku o trestu s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Je toho názoru, že městský soud v daném případě nesprávně aplikoval moderační ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Pro takový postup podle ní nebyly splněny zákonné podmínky spočívající v tom, že ve věci jsou dány takové okolnosti případu nebo poměry pachatele, které by způsobily, že použití běžné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody by bylo nepřiměřeně přísné a že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání.
Dovolatelka připustila, že trestní zákoník v dané souvislosti výslovně nehovoří přímo o „mimořádných“ okolnostech případu nebo osobních poměrech pachatele, avšak zároveň zdůraznila, že již ze samotného názvu ustanovení § 58 tr. zákoníku plyne, že k jeho aplikaci lze přistoupit jen zcela výjimečně. Institut snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby tedy rozhodně nemůže být pravidelným postupem soudu, jakmile v konkrétním případě dovodí existenci některých běžných polehčujících okolností, jakými jsou např. doznání obviněného k trestnému činu, projev lítosti nad jeho spácháním apod. Jako okolnosti případu ve smyslu řešeného ustanovení lze posoudit jen takové, které jsou natolik závažné a intenzivní, že zcela zřetelně snižují závažnost žalovaného trestného činu a současně jsou neobvyklé do té míry, že ani trest uložený na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam.
5. V nynější trestní věci podle mínění dovolatelky existenci žádné výjimečné okolnosti případu, která by u obviněného P. V. odůvodňovala uložení mimořádně sníženého trestu odnětí svobody, dovodit nelze. Způsob provedení činu i okolnosti, za kterých jej spáchal, naopak plně korespondují s typovou závažností zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Dostatečným důvodem pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku rozhodně nemohla být odvolacím soudem zmíněná skutečnost, že útok obviněného měl být do jisté míry vyprovokován chováním a postojem poškozeného k jejich dřívější vzájemné transakci. Existence nevyřešeného finančního závazku poškozeného, jehož okamžité úhrady se P. V. domáhal za použití násilí, nelze vnímat jako významnou polehčující okolnost už kvůli jím zvolenému způsobu a vysoké intenzitě fyzického útoku, kdy L. H. napadl opakovanými razantními údery pěstí do oblasti hlavy a zejména do obličeje, způsobil mu tím zranění a tohoto násilí se navíc dopustil na místě veřejnosti přístupném. Stejně tak nemůže podle dovolatelky napadený výrok ospravedlnit ani délka trestního řízení, kterou městský soud rovněž akcentoval při svých úvahách o trestu a kterou rozhodně nelze vnímat jako zvlášť nepřiměřenou. Nadto ji při výměře trestu vzal v potaz již obvodní soud, který ji dostatečně vyjádřil uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, jejíž rozmezí činí 2 roky až 10 let. K eventuálním specifickým osobním poměrům obviněného pak městský soud žádné skutečnosti ve svém rozhodnutí neuvedl.
6. Dovolatelka naproti tomu upozorňuje na přitěžující okolnost spočívající v tom, že se obviněný projednávaného zločinu loupeže dopustil ve zkušební době podmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 6. 2021, sp. zn. 4 T 8/2021, za přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Kromě toho má obviněný v rejstříku trestů dalších osm záznamů týkajících se majetkové trestné činnosti, za kterou mu dosud byly ukládány pouze alternativní výchovné tresty. Přestože k většině z nich již nelze formálně přihlížet, zůstává faktem, že pro obviněného evidentně nebyly dostatečným impulzem k tomu, aby vedl řádný život, což je nepochybně významné při posouzení otázky, zda lze jeho nápravy dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Zmíněné svědčí spíše o opaku.
7. Na závěr nejvyšší státní zástupkyně znovu zopakovala, že u obviněného P. V. nebyly dány žádné mimořádné osobní poměry či výjimečně okolnosti případu, pro něž by bylo možné považovat trest odnětí svobody, který mu byl rozsudkem soudu prvního stupně uložen v rámci nesnížené trestní sazby uvedené v § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za nepřiměřeně přísný. Pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku tak nebyly splněny zákonné podmínky.
8. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, č. j. 9 To 40/2025-477, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil, zároveň zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání projevila i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodoval jiným způsobem [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
9. Opis dovolání byl v rámci řízení u soudu prvního stupně (§ 265h odst. 2 tr. ř.) zaslán k případnému vyjádření obviněnému i jeho obhájci Mgr. Davidu Belhovi. Upozornění na možnost se k dovolání vyjádřit převzal obviněný osobně dne 3. 6. 2025 a samotné dovolání pak dodatečně dne 12. 6. 2025 (č. l. 515 a 522 verte spisu). Jeho obhájci bylo příslušné upozornění doručeno dne 29. 5. 2025 a vlastní dovolání dne 9. 6. 2025 (č. l. 519 verte a 522 verte spisu). Do zahájení neveřejného zasedání Nejvyšší soud žádné vyjádření či přípis, jímž by obhajoba avizovala zájem využít práva repliky, neobdržel. Věcnému projednání předloženého opravného prostředku tato skutečnost samozřejmě nijak nebránila.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
10. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
11. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda námitky nejvyšší státní zástupkyně lze obsahově podřadit pod zákonné ustanovení, na které odkázala. Dovolací důvody totiž nemohou být uplatňovány jen formálně, ale je třeba, aby jim vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění zákonných předpokladů. Druhá alternativa předmětného dovolacího důvodu se pak týká jen těch druhů trestů, které mají v zákoně vymezenou sazbu s přesně definovaným rozpětím. K nim se řadí i trest odnětí svobody, který je uložen mimo zákonnou sazbu jak při nezákonném překročení její horní hranice, tak i při nedůvodném prolomení hranice dolní.
IV. Důvodnost dovolání
13. Jestliže nejvyšší stání zástupkyně napadla výrok o trestu z rozsudku odvolacího soudu s poukazem na vadu spočívající v porušení ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, pak z hlediska použitého důvodu dovolání jde bezpochyby o námitku právně relevantní (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, svazek 26, č. T 617). Při posouzení její věcné opodstatněnosti dovolací senát dospěl k následujícím závěrům.
14. Nejprve je vhodné v obecné rovině připomenout, že postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku je projevem, resp. prostředkem, soudcovské individualizace trestu, jímž lze řešit situace, kdy vzhledem k okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele představuje i uložení trestu odnětí svobody ve výměře na samé dolní hranici zákonného rozpětí trestní sazby neúměrně přísnou a nespravedlivě postihující sankci. Aplikace zmíněného moderačního ustanovení však z povahy věci přichází v úvahu spíše jen výjimečně a musí být soudem vždy pečlivě a racionálně odůvodněna (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014). Jinak vyjádřeno, při úvahách o možnostech použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je nutno respektovat zvláštní charakter tohoto ustanovení a k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody přistupovat jen tehdy, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zákonem požadovaných podmínek. Rozhodnutí o mimořádném snížení trestu odnětí svobody soud nemůže odůvodnit jen svým prostým přesvědčením, že trest uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro obviněného příliš přísný. Stejně tak je nemůže opřít o jakoukoli polehčující okolnost či souhrn vícero „standardních“ polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u žalovaného trestného činu běžně nevyskytují a v konkrétním případě jeho závažnost podstatně snižují.
15. Jak správně (ve shodě s komentářovou literaturou a ustálenou tuzemskou soudní praxí – viz níže) připomněla dovolatelka, pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby musejí být kumulativně splněny tři základní podmínky. Těmi jsou 1) existence určitých mimořádných okolností případu nebo poměrů pachatele nasvědčujících tomu, že 2) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody, stanovené v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, by pro pachatele bylo nepřiměřeně přísné, přičemž 3) jeho nápravy lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. U první z uvedených podmínek (tj. u okolností případu nebo poměrů pachatele) mohou být splněny obě alternativy zároveň, postačuje však vždy i splnění jen jedné z nich.
16. Okolnostmi případu se obecně rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a možností nápravy pachatele (srov. § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Mimořádné snížení trestu odnětí svobody pak lze odůvodnit i okolnostmi, které jsou znakem příslušné skutkové podstaty spáchaného trestného činu, pokud svým významem nebo intenzitou činí řešený trestný čin výrazně atypickým a tím ospravedlňují shovívavější postup při jeho trestání. Pokud jde o poměry pachatele, jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Z hlediska § 58 odst. 1 tr. zákoníku přitom musí jít o poměry takového rázu, že by na trest odnětí svobody uložený v rámci běžné (nesnížené) zákonné trestní sazby, byť i na její spodní hranici, bylo u konkrétního obviněného důvodně nahlíženo jako na podstatně citelnější (a v tomto smyslu nepřiměřeně přísný) postih, než jak by tomu bylo u jiných pachatelů téhož trestného činu. V tomto směru je nutno brát v úvahu všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek významných pro stanovení druhu trestu a jeho výměry.
17. Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze dále považovat existenci souboru vícero významných polehčujících okolností při absenci okolností přitěžujících, vážnou nemoc pachatele, závislost početné rodiny na jeho výdělku, jeho péči o větší počet osob na něj odkázaných a zejména pak o nezletilé děti, stav snížené příčetnosti pachatele, není-li zároveň možný postup podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku, jeho psychický stav, nezakládá-li důvod pro posouzení podle § 26 tr. zákoníku nebo podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku či rozhodnutí podle § 47 tr. zákoníku, skutečnost, že k trestnému činu byl vyprovokován, nebo například jeho odsouzení cizozemským soudem k dlouhodobému trestu odnětí svobody, který již byl z podstatné části vykonán (k výčtu zmíněných proměnných viz rozhodnutí publikovaná pod č. 11/1968-I, 21/1970, 47/1974, 35/1963, 50/1970, 19/1967, 3/1970 a 50/1970 trestní části Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Jak již bylo zmíněno výše, okolnosti případu nebo poměry pachatele mohou založit postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku jedině za předpokladu, že by použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody bylo v posuzovaném případě nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Při posuzování těchto hledisek je třeba vycházet z odůvodněného předpokladu, jak bude působit trest odnětí svobody v určité výši na konkrétního pachatele. Při tom je znovu nutno zohlednit i všechna kritéria ovlivňující druh trestu a jeho výměru (§ 39 tr. zákoníku), včetně okolností polehčujících a přitěžujících (§ 41 a § 42 tr. zákoníku). I když zákon jako neopomenutelné hledisko zdůrazňuje toliko nápravu pachatele, při úvahách o mimořádném snížení trestu odnětí svobody nelze ignorovat ani potřebu dostatečné ochrany společnosti, která zde má význam zejména proto, že nepodmíněný trest odnětí svobody se ukládá v závažnějších případech, v nichž jsou postihovány škodlivější trestné činy a nebezpečnější pachatelé (viz např. Šámal a kol.: Trestní zákoník I - komentář, obecná část (§ 1 - 139), 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 791 a násl.).
19. Dovolatelce je nutno přisvědčit minimálně potud, že městský soud se před svým rozhodnutím poskytnout obviněnému P. V. dobrodiní v podobě mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby výše naznačenými limity postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku dostatečně nezabýval.
20. V odůvodnění napadeného rozsudku především zcela absentují úvahy týkající se eventuálního splnění podmínek spočívajících v tom, že trest odnětí svobody uložený obviněnému na samé spodní hranici zákonného rozpětí podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je nepřiměřeně přísný a že nápravy obviněného lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Tento nedostatek zde rezonuje o to více, že sám odvolací soud „pracoval“ mimo jiné se zjištěním, že P. V. ke svému vysoce společensky škodlivému protiprávnímu jednání (opakovanému brutálnímu fyzickému útoku proti zranitelné části těla poškozeného se záměrem zmocnit se jeho věci), spáchanému navíc z relativně bagatelní příčiny, zpětně neprojevil prakticky žádnou sebereflexi, nevyjádřil nad ním lítost a naopak jej spíše zlehčoval. Skutek navíc spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení z jiné trestní věci, přičemž se ani zdaleka nejednalo o jeho ojedinělé či sporadické lidské selhání s trestněprávním rozměrem. Obviněný je obecným recidivistou s poměrně bohatou trestní minulostí, jehož do té doby ukládané alternativní a výchovné tresty zjevně nepřiměly k tomu, aby napříště respektoval zákonem chráněné zájmy a hodnoty a své chování podřídil právním předpisům i obecně uznávaným společenským pravidlům. Namísto toho naopak znovu demonstroval svou dlouhodobě neměnnou tendenci zákony porušovat, kdykoli by jejich dodržení mělo být na překážku okamžitému uspokojení jeho aktuálních materiálních potřeb nebo prosazení jiných jeho egoistických zájmů. Z tohoto pohledu zůstala zcela mimo pozornost soudu druhého stupně i otázka, zda bude trest odnětí svobody, uložený obviněnému pod spodní hranicí trestní sazby, dostatečný také z hlediska požadavku na ochranu společnosti před jeho dalším obdobně závažným deliktním jednáním.
21. Městský soud zároveň dostatečně neodůvodnil ani to, co přesně činí okolnosti, že poškozený obviněného k činu „do určité míry vyprovokoval svým postojem k dřívější vzájemné transakci“ a že ke spáchání skutku došlo více než dva roky před pravomocným skončením trestního řízení, natolik výjimečnými, aby na ně bylo v zájmu spravedlivého potrestání pachatele (i při absenci jiných polehčujících okolností) nutno reagovat postupem podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. I v tomto směru se lze ztotožnit s dovolatelkou v názoru, že momentální neochotu poškozeného ihned na místě vyhovět spornému požadavku na vydání částky 1 000 Kč nelze bez dalšího vnímat jako něco, co navazující surové jednání obviněného, vedené úmyslem zmocnit se peněžních prostředků násilím, činí z hlediska naplnění skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku natolik atypickým, že by uložení trestu odnětí svobody v rámci běžné zákonné trestní sazby (ani na samé spodní hranici) nemohlo v daném případě obstát.
22. Odvolacímu soudu je pak důvodně vytýkáno i to, že do značné míry přecenil význam celkové (avšak nikterak extrémní) délky trestního řízení, přičemž se omezil jen na paušální konstatování, že obviněný k ní svým jednáním nikterak nepřispěl. Odůvodnění rozsudku je v tomto ohledu prosté jakékoli analýzy vlastního průběhu řízení, včetně procesních úskalí, s nimiž se musel zejména soud prvního stupně v jeho průběhu vypořádat, a především zmínky o případných neakceptovatelných průtazích v něm, které se by snad mohly dotknout samotné podstaty ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces v takové kvalitě, aby jeho porušení bylo třeba kompenzovat například právě prostřednictvím shovívavého a svou povahou nestandardního přístupu k potrestání obviněného. V. Způsob rozhodnutí
23. Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je důvodné, na jeho základě proto rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2025, č. j. 9 To 40/2025-477, částečně zrušil, a to v rozsahu, v němž byl zrušen rozsudek obvodního soudu ve výroku o trestu a posléze bylo nově rozhodnuto tak, že se obviněný (při nezměněném výroku o vině) odsuzuje podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody na 12 měsíců, pro jehož výkon se podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazuje do věznice s ostrahou. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. dovolací soud zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. městskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
24. Věc se tím vrací do stádia, kdy se jí v intencích a z důvodů vymezených v tomto kasačním rozhodnutí bude znovu zabývat Městský soud v Praze. Ten opětovně projedná odvolání obviněného, ovšem tentokrát již jen v rozsahu, v němž obviněný brojí proti výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Aby se předešlo případným nejasnostem, Nejvyšší soud v uvedené souvislosti připomíná, že soud druhého stupně před vydáním napadeného rozhodnutí přezkoumal nejen výrok o trestu ale i výrok o vině a v této části (pokud jde o rozhodnutí o vině) odvolání obviněného nevyhověl. Tuto skutečnost ovšem nemohl vyjádřit explicitním výrokem o „částečném zamítnutí“ řádného opravného prostředku (k tomu viz rozhodnutí uveřejněná v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 17/2002-T 417, 20/2003-T 486 nebo 23/2003-T 531). Situace je každopádně taková, že výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně již nabyl právní moci a na tom se nic nemění ani nynějším rozhodnutím dovolacího soudu.
25. Při svém opětovném rozhodování bude městský soud vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám v tomto usnesení vyslovil soud dovolací (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby napříště na řešenou problematiku nenahlížel natolik zjednodušeně jako tomu bylo napoprvé, aby při úvahách o (ne)možnosti využití institutu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku respektoval dlouhodobě ustálenou judikaturu a aby věnoval mnohem větší pozornost zkoumání a podrobnému zhodnocení všech podmínek, za nichž lze k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby přistoupit. Kritéria rozhodná z hlediska postupu podle dotčeného zákonného ustanovení bude třeba zkoumat jednotlivě i v jejich v souhrnu, neboť bez toho nelze dojít k dostatečně přezkoumatelnému a pochybnosti nevzbuzujícímu závěru, zda je či není v případě obviněného namístě trest odnětí svobody mimořádně snížit pod dolní hranici trestní sazby uvedené v § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
26. Podle § 265l odst. 4 věty první tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V důsledku tohoto zrušujícího usnesení pozbyl dovoláním napadený výrok o trestu z rozsudku městského soudu právní moci a tím i vykonatelnosti. Znamená to, že v aktuálním výkonu trestu, který byl tímto rozsudkem obviněnému uložen, nelze pokračovat. Nic ovšem nebrání tomu, aby byl obviněný převeden do výkonu dalšího trestu odnětí svobody, který mu byl uložen (a jeho výkon následně také nařízen) v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 94/2017. Podle údajů zaznamenaných v centrální evidenci vězněných osob má obviněný začít tento trest vykonávat bezprostředně po skončení výkonu trestu uloženého v nyní posuzované věci. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud rozhodl tak, že se obviněný P. V. nebere do vazby.
27. O dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo při splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 9. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek