3 Tdo 773/2024-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. F., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2024, č. j. 5 To 107/2024-307, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 138/2021, takto: I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2024, č. j. 5 To 107/2024-307, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. 2. 2024, č. j. 1 T 138/2021-279, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Bruntále přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 5. 2. 2024, č. j. 1 T 138/2021-279, byl obviněný M. F. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že dne 20. 6. 2021 v době mezi 9:00 hodinou a 20:00 hodinou, v XY, na fotbalovém hřišti, za zděnou garáží, po krátké známosti a předchozí dohodě, vykonal s poškozenou AAAAA (pseudonym), dobrovolný pohlavní styk formou orálního sexu, a to tím způsobem, že nechal poškozenou, aby svými ústy stimulovala jeho penis, přičemž mu již z minulosti od matky poškozené bylo známo, že nezletilá nedovršila 15. roku věku.
2. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Tento trest byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání 18 měsíců.
3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 5. 2024, č. j. 5 To 107/2024-307, podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Pro potřeby rozhodnutí dovolacího soudu je třeba zdůraznit, že nejde o první rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně v minulosti rozhodl již rozsudkem ze dne 9. 5. 2022, č. j. 1 T 138/2021-140, který však byl zrušen odvolacím soudem, a to usnesením ze dne 18. 1. 2023, č. j. 5 To 205/2022-198. V tomto rozhodnutí odvolací soud vymezil pokyny k doplnění dokazování i ke správnému odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Bugaje proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2024, č. j. 5 To 107/2024-307, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož předmětná trestní věc trpí přítomností extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. V tomto ohledu namítá, že postup krajského soudu při zamítavém výroku o odvolání je logicky rozporný a nepřezkoumatelný.
6. Obviněný namítá, že ve svém předcházejícím rušícím usnesení krajský soud uložil okresnímu soudu přesné závazné pokyny: 1. doplnit dokazování o výslechy, 2. provedené důkazy komplexně vyhodnotit způsobem popsaným v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., 3. učinit jednoznačné skutkové a právní závěry, 4. pozornost věnovat i popisu skutku, zejména době, kdy k protiprávnímu jednání mělo dojít, 5. veškeré provedené důkazy včetně podstatného obsahu nejen vyjmenovat, ale i řádně vyhodnotit, a to včetně formy případného zavinění, 6. bezezbytku se vypořádat se všemi dalšími odvolacími námitkami obviněného a 7. vyvarovat se opakovaných proklamací, že klasické výpovědi nebylo možné provést. Nalézací soud nerespektoval závazné pokyny krajského soudu, což obviněný namítl v odvolání.
7. Obviněný taktéž napadá závěr odvolacího soudu o vině obžalovaným trestným činem i pro rozpor s provedenými důkazy a skutkovými zjištěnými. Obviněný poukazuje na názor odvolacího soudu, že odůvodnění rozsudku toliko v hrubých rysech odpovídá kritériím uvedeným v ust. § 125 tr. ř. Obviněný má za to, že pro subjekty zúčastněné v trestním řízení je mimořádně důležité dozvědět se nejen, jak soud rozhodl o podané obžalobě, ale i proč právě tak rozhodl, a to nikoliv výhradně v hrubých rysech a částečně nesrozumitelně. Obviněný tvrdí, že je-li těžiště přesvědčivosti rozsudku právě v jeho odůvodnění, vydaný rozsudek přesvědčivý není. Celý rozsudek, a odůvodnění z toho nevyjímaje, je završením soudního procesu, vyvrcholením trestního stíhání, které probíhalo z pohledu obviněného ne vždy podle procesních pravidel.
8. Dle obviněného odvolací soud nepřihlédl k zákonným kritériím odůvodnění výroku o vině i okolnostmi s nimi souvisejícími (ust. § 184 tr. ř.), které vždy musí vycházet ze zhodnocení důkazů (ust. § 2 odst. 6 tr. ř.), na jejichž základě soud dospěl k závěru vyjádřenému ve výroku rozsudku, když – přestože dříve vrátil věc soudu prvního stupně, aby v ní učinil rozhodnutí nové s tím, že dokazování mělo být doplněno o výslechy svědků AAAAA a BBBBB (pseudonym) – spokojil se následně s tím, že doplňující výpověď svědkyně u hlavního líčení konaného dne 19. 4. 2023 je procesně nepoužitelná, když šlo výslech osoby mladší 18 let a nebyl přibrán zástupce orgánu sociálně-právní ochrany dětí (srovnej ustanovení § 102 odst. 1 tr. ř.). Odmítnutí obsahu této výpovědi, respektive možnosti jejího opakování procesně použitelně, považuje obviněný za svévolné zvláště pak, když z protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 4. 2023 je zřejmé, že poškozená vypovídá, že kamarádce říkala něco, co nebyla pravda (podstata odsouzené viny obviněného). Za nepřezkoumatelné považuje obviněný nejednoznačné vypořádání se s nalézacím soudem procesně zkaženou i výpovědí svědkyně BBBBB, kterou musel provést z pokynu odvolacího soudu. Obviněný uvádí, že jde přinejmenším o důvodné pochybnosti vzbuzující závěr, že se právě obviněný dopustil skutku uvedeného ve výroku rozsudku, a jeho vina nebyla ani v řízení prokázána řadou přímých i nepřímých důkazů, které vedou k jednoznačnému závěru, že se skutku dopustil, jak v bodě 17. usnesení uvedl odvolací soud. Obviněný namítá, že soud nemohl mít skutek za zjištěný, protože nebyl prokázán výsledky dokazování provedeného v hlavním líčení.
9. Obviněný dále namítá, že žádné přímé důkazy neprokazují celý skutek, a nic na tom nemění protokol o hlavním líčení. Obviněný považuje za nedostatečné, nepřiléhavé a nepřezkoumatelné, neznal-li odvolací soud názor soudu (celého senátu) prvního stupně, pokud ve spisu absentuje protokol o hlasování sepsaný podle ust. § 58 tr. ř. (k tomu viz zejména ust. § 58 odst. 5 tr. ř.), nebylo-li usnesení přijato bez přerušení jednání po tzv. tiché poradě senátu. Obviněný má rovněž za to, že odvolací soud nedostatečně zjistil skutkový stav pro své rozhodnutí, neboť nelze přehlížet podstatné sdělení poškozené, že sestřenice ji znala, když byla mladší, tak si často vymýšlela, takže ona to tak nějak brala, nepřemýšlela jsem nad tím, co bude dál, chtěla jsem jí říct, že to bylo jinak, ale pak už jsem se s ní nebavila. Nebylo přihlédnuto ke všem podstatným skutečnostem, které v řízení vyšly najevo.
10. Obviněný namítá, že odvolací soud své povinnosti řádného a transparentního odůvodnění rozhodnutí nedostál. Uvedl, že dokazování prvostupňového soudu skýtá dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Dále předeslal, že rozhodně nelze napadený rozsudek považovat za podstatně nesprávný, a to, že byl odvolacím soudem potvrzen, se stalo za situace, kdy by nepochybně bylo možno procesně použitelně vyslechnout poškozenou i klíčovou svědkyni. Následně uvedl, že (dle znaleckého posudku) hodnotí poškozenou jako v podstatě věrohodnou, byť má testově zvýšené skóre lži.
11. Obviněný dále namítá, že z rozhodnutí odvolacího soudu jasně vyplývá, že jediným důvodem zamítnutí odvolání byla procesní nepoužitelnost výpovědí svědkyň u hlavního líčení konaného dne 19. 4. 2023, když šlo o výslech osob mladších 18 let a nebyl přibrán zástupce orgánu sociálně-právní ochrany dětí.
12. Obviněný navrhuje, podle ust. § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 107/2024-307 ze dne 16. května 2024 zrušit a podle ust. § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle ust. § 265l odst. 1 tr. ř. potom Nejvyšší soud nechť Krajskému soudu v Ostravě přikáže, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, s nimiž se již Krajský soud v Ostravě vypořádal způsobem, který státní zástupce pokládá za adekvátní.
14. Státní zástupce přitom zastává názor, že žádnou z uplatněných námitek pod obviněným vytýkaný dovolací důvod podřadit nelze.
15. S odkazem na jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat výlučně tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolatel přitom fakticky žádnou z takto naznačených vad nevytýká. Netvrdí tedy, že by samotná skutková zjištění soudů byla v rozporu s konkrétními provedenými důkazy, nezmiňuje, že by při jejich formování bylo vycházeno z důkazů procesně nepoužitelných, a stejně tak nenamítá ani vadu opomenutých důkazů. Státní zástupce na tomto místě pouze podotýká, že uvedený dovolací důvod nemůže bez dalšího naplnit pouhá polemika se skutkovými zjištěními soudů.
16. Státní zástupce měl za to, že námitky obviněného pod jím vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tř. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
18. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. IV. Posouzení dovolání
19. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud se primárně zaměřil na posouzení toho, zda dovolatelem vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému (či jinému) důvodu dovolání.
20. K naplnění obviněným vzneseného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dojde tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V úvahu přichází rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (jakkoliv obviněným formálně neuplatněný), který je naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. ř. IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí, činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu k zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „neníli z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
22. Dovolatel v odůvodnění svého dovolání nenamítl žádný podstatný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními (natož rozhodnými). Zcela obecné citování dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pro konkretizaci první varianty tohoto dovolacího důvodu naprosto nedostatečné.
23. Dovolatel v rámci svého dovolání pouze (v podstatě doslovně) opakuje své námitky stran skutkových závěrů soudu prvního stupně, které uplatnil v předchozích fázích řízení.
24. Všechny ostatní námitky jsou námitky procesního charakteru, kdy obviněný poukazuje na podle něj nesprávný či nezákonný postup soud prvního stupně a v návaznosti i soudu odvolacího. Takové námitky však žádný v trestním řádu uvedený dovolací důvod nenaplňují a mohou vést ke kasaci napadených rozhodnutí pouze při konstatování porušení práva na spravedlivý proces spočívající v tak excesivní vadě trestního procesu, která by prolamovala ústavní limity např. práva obviněného na obhajobu. Viz níže v bodě IV./3.
25. Vzhledem k tomu, že argumentace obviněného nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů, nebylo třeba přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že proces hodnocení důkazů je doménou soudu, jenž je provedl, tedy soudu prvního stupně. I odvolací soud může do hodnocení soudu prvního stupně zasáhnout zcela výjimečně, a to v případech, kdy nepostupoval v souladu s trestním řádem, zejména pak zásadou volného hodnocení důkazů. Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku, neboť při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě – viz § 265o odst. 2 tr. ř.) zpravidla žádné dokazování a tím ani vlastní hodnocení důkazů neprovádí. Do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu – tím by byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě. K takovému zjevnému pochybení soudů nižších stupňů v posuzované věci nedošlo. Soudy obou stupňů logicky vysvětlily své skutkové závěry a dovolací soud nehledává žádný (natož podstatný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě tedy ani argumentace dovolatele neobsahuje, ani není dán.
26. Druhou a třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (nezákonné či opomenuté důkazy) dovolatel ani nezmiňuje a jeho argumentace ani těmto variantám vůbec neodpovídá. Dovolatel totiž žádný z důkazů neoznačuje za nezákonný (nezákonně získaný či nezákonně provedený), ani neoznačuje žádný z důkazů za navržený a nedůvodně neprovedený. Lze tedy uzavřít, že dovolatelova argumentace neodpovídá žádné variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. IV./2. K otázce porušení základních práv obviněného
27. Obviněný v dovolání zároveň vznáší námitky procesního charakteru, které sice nejsou pod žádný z formálních dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřaditelné, avšak podle dovolatele mají (měly) vliv na zákonnost (správnost, spravedlnost) napadených rozhodnutí.
28. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
29. Za určitých okolností lze považovat za porušení práva na spravedlivý proces i takové porušení formálních pravidel trestního procesu v míře přesahující ústavní kautely vyplývající z čl. 36–42 Listiny základních práv a svobod (viz stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚSst. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). Na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky je totiž vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod porušení práva na spravedlivý proces je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb., usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], to může nastat za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
30. Z tohoto pohledu dovolací soud hodnotil i námitky procesního charakteru, které obviněný ve svém dovolání uplatnil. Již úvodem je nutno konstatovat, že dovolací soud hodnotí postup soudu prvního stupně v řízení v několika bodech natolik porušující pravidla vyplývající z trestního řádu, že ve svém souhrnu představují porušení práva na spravedlivý proces obviněného a jsou důvodem pro kasační rozhodnutí dovolacího soudu. Dovolací soud však již na tomto místě zdůrazňuje, že tímto svým rozhodnutím žádným způsobem nekomentuje či nepředjímá skutkový stav, který byl předmětem procesu dokazování před soudem prvního stupně. Je tomu tak proto, že pokud soud prvního stupně (za schválení soudem odvolacím) dospěl ke skutkovým závěrům procesně vadným způsobem, pak je jeho úkolem vyhodnotit důkazy (ať již stávající či nové perfektně provedené) a dospět k závěru o skutkovém stavu na základě zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. samostatně, neboť ta je uplatnitelná v plné míře pouze v rámci postupu soudu prvního stupně.
31. V rámci postupu soudu prvního stupně v řízení došlo k porušení § 264 odst. 1 tr. ř., který stanoví, že soud, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. V daném případě především nelze přehlédnout, že splnění pokynu odvolacího soudu spočívajícího v doplnění výpovědí svědkyň mladších 18 let, AAAAA a BBBBB, došlo způsobem, který jej činí formálně procesně nepoužitelným (pro absenci orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo jiné osoby mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla ke správnému vedení výslechu). Zároveň je zřejmé, že při výslechu poškozené AAAAA nebylo dodrženo ustanovení § 101b tr. ř., které stanoví, že je-li v řízení o trestném činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti vyslýchán jako svědek poškozený, lze mu klást otázky jen prostřednictvím orgánu činného v trestním řízení – v daném případě předsedkyně senátu. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 4. 2023 vyplývá, že nezletilé poškozené AAAAA byly kladeny otázky rovněž státní zástupkyní, přísedícím i obhájcem. S takovým doplněným výslechem nemohl soud prvního stupně pracovat při svých závěrech o skutkovém stavu a takový postup neměl být akceptován odvolacím soudem. Nutno doplnit, že handicapem spočívajícím v porušení § 101b tr. ř. trpí rovněž výpověď poškozené AAAAA, která proběhla u hlavního líčení dne 9. 5. 2022, avšak tato vada sama o sobě nediskvalifikuje výslech svědkyně z formálních důvodů jako celek (na rozdíl od vady § 102 odst. 1 tr. ř., kterým trpí výpověď ze dne 19. 4. 2023). Je tedy nutno uzavřít, že pokyn odvolacího soudu stran doplnění výslechu svědkyň AAAAA a BBBBB soud prvního stupně nesplnil, čímž porušil § 264 odst. 1 tr. ř.
32. Stejně tak je za hranou ústavních limitů provádění dokazování v trestním řízení, pokud soud prvního stupně konstatuje, že „autentický výslech svědka/ poškozené nebylo možno provést (ačkoliv byl svědek přítomen hlavnímu líčení) kvůli neustálému přerušování výslechu námitkami obhájce“. Uplatnění procesních práv obviněného (včetně námitek obhájce proti otázkám kladeným předsedkyní senátu, přísedícím či státní zástupkyní) nemůže být na překážku provedení (jakéhokoliv) důkazu v trestním řízení.
33. Oba rozsudky soudu prvního stupně (jak rozsudek ze dne 9. 5. 2022, č. j. 1 T 138/2021-140, tak rozsudek ze dne 5. 2. 2024, č. j. 1 T 138/2021-279) ve svém vyhotovení neodpovídaly zákonným požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. pokud jde o odůvodnění takových rozhodnutí. Nutno připomenout, že podle § 125 odst. 1 tr. ř. soud v odůvodnění stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují.
Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Při odůvodnění uloženého trestu uvede jakými úvahami byl veden při ukládání trestu, jak posoudil povahu a závažnost trestného činu z hlediska významu konkrétního chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následků, okolností, za kterých byl čin spáchán, osoby pachatele, míry jeho zavinění a jeho pohnutky, záměru nebo cíle, jakož i polehčujících a přitěžujících okolností, doby, která uplynula od spáchání trestného činu, případné změny situace a délky trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, při zvážení složitosti věci, postupu orgánů činných v trestním řízení, významu řízení pro pachatele a jeho chování, kterým přispěl k průtahům v řízení; uvede též, jak přihlédl k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele, k jeho dosavadnímu způsobu života, k chování pachatele po činu, zejména k jeho případné snaze nahradit škodu či jiné škodlivé následky činu, a pokud byl označen jako spolupracující obviněný též k tomu, jak významným způsobem přispěl k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny.
Jestliže byly do rozsudku pojaty další výroky, je třeba je rovněž odůvodnit.
34. Shora uvedeným pravidlům soud prvního stupně nevyhověl. [Na margo lze poznamenat, že z pohledu odvolacího soudu není možno postupovat podle § 256 tr. ř. a zamítnout odvolání a zároveň konstatovat, že „odůvodnění rozsudku (soudu prvního stupně) přes svou částečnou nesrozumitelnost toliko v hrubých rysech odpovídá kritériím uvedeným v § 125 tr. ř.“. Odůvodnění rozsudku totiž buď kritériím § 125 odst. 1 tr. ř. odpovídá nebo nikoliv.] Z odůvodnění soudu prvního stupně vůbec nevyplývá, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádal s obhajobou. Je nutno kategoricky uzavřít, že z (ústavně podložených) zásad přímosti, ústnosti a bezprostřednosti dokazování před soudem prvního stupně vyplývá, že nedostatky odůvodnění při zjišťování skutkových okolností podstatných pro rozhodnutí (dokazování) soudu prvního stupně není možné nahrazovat odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud není tím, kdo by prováděl potřebné důkazy, nemůže je hodnotit a nemůže dávat pokyny soudu prvního stupně, jak má důkazy hodnotit – viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21. Zásada bezprostřednosti vyžaduje, aby důkaz hodnotil jen ten soudce, před nímž byl proveden (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 25. 7. 2019 ve věci Svanidze proti Gruzii, stížnost č. 37809/08, bod 32.; rozsudek ESLP ze dne 10. 2. 2005 ve věci Graviano proti Itáli, stížnost č. 10075/02, bod 38., či rozsudek ESLP ze dne 6. 12. 2016 ve věci Škaro proti Chorvatsku, stížnost č. 6962/13, bod 24.), neboť postřehy takového soudce ohledně chování a věrohodnosti svědka mohou hrát v posouzení případu klíčovou roli (srov. např. usnesení ESLP ze dne 9. 7. 2002 ve věci P. K. proti Finsku, stížnost č. 37442/97; rozsudek ESLP ze dne 9. 3. 2004 ve věci Pitkänen proti Finsku, stížnost č. 30508/96, bod 58.; či rozsudek ESLP ze dne 18. 3. 2014 ve věci Beraru proti Rumunsku, stížnost č. 40107/04, bod 64.) Odvolací soud však (v bodech 17. – 19.) „napravuje“ nedostatky odůvodnění soudu prvního stupně, čímž vystupuje ze své „přezkumné“ role a ujímá se role hodnotitele důkazu, která mu nepřísluší. Tímto postupem dochází k porušení trestního řádu a v jeho důsledku i práva obviněného na spravedlivý proces, které se (mimo jiné) opírá o důsledné rozlišení rolí soudu prvního stupně a soudu odvolacího při hodnocení důkazů.
35. Na rámec námitek dovolatele považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že ani odůvodnění výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně nesplňuje požadavky § 125 odst. 1 tr. ř., když není naprosto zřejmé, jak soud posoudil povahu a závažnost trestného činu z hlediska významu konkrétního chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následků, okolností, za kterých byl čin spáchán, osoby pachatele, míry jeho zavinění a jeho pohnutky, záměru nebo cíle, jakož i polehčujících a přitěžujících okolností; není jasné, jak soud přihlédl k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného, k jeho dosavadnímu způsobu života nebo k jeho chování po činu.
36. Za další pochybení soudu prvního stupně při provádění dokazování je třeba označit postup ve vztahu k videozáznamu (č. l. 67), který obhájce navrhoval přehrát. K tomu je třeba konstatovat, že audio či videozáznamy se k důkazu provádí analogicky podle § 213 odst. 1, 2 tr. ř., podle něhož se posudky, zprávy státních a jiných orgánů a další listiny a jiné věcné důkazy předkládají stranám k nahlédnutí a pokud kterákoliv ze stran navrhne přečtení listiny, je soud povinen při hlavním líčení takovou listinu přečíst. Z toho vyplývá, že pokud kterákoliv ze stran navrhne přehrání záznamu zachyceného na datovém nosiči (ať již jde o audiozáznam či videozáznam), soud (pokud takový důkazní návrh akceptuje a chce tedy použít takového záznamu v rámci zjišťování skutkového stavu) musí takový záznam u hlavního líčení přehrát tak, aby si všichni (strany i všichni členové senátu) měli možnost s ním srozumitelným způsobem seznámit. Pokud takovou žádost soud u hlavního líčení ignoroval (byť s poukazem na skutečnost, že přehrání brání technické možnosti soudu), pak nelze tento důkaz (záznam) považovat za zákonně provedený a zahrnout jej do soustavy důkazů, na nichž stojí soudní rozhodnutí.
37. Za již marginální lze do značné míry označit další procesní pochybení soudu prvního stupně, resp. předsedkyně senátu, pokud jde o rozhodování o námitkách proti protokolaci (rozhodování samotných přísedících), rozhodování o vedení řízení, rozhodnutí o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného [činěné předsedkyní senátu a nikoliv soudem (senátem)]. Tyto procesní vady sice samy o sobě nejsou vadami, které by měly vliv na správnost napadených rozhodnutí, avšak ve svém souhrnu s vadami uvedenými výše již porušení práva obviněného na spravedlivý proces a na obhajobu představují. V. K důvodům a způsobu rozhodnutí dovolacího soudu
38. Z důvodů, které vyložil v části IV./2, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí, resp. i již jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně je zatížen vadami, které zasahují do práva obviněného na spravedlivý proces a jeho práva na obhajobu.
39. Na podkladě podaného dovolání proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2024, č. j. 5 To 107/2024-307, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. 2. 2024, č. j. 1 T 138/2021-279, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Bruntále přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
40. Protože zákon [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] umožňuje, aby o dovolání, je-li výsledkem posouzení jeho důvodnosti vydání rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí, rozhodl v neveřejném zasedání, rozhodl o mimořádném opravném prostředku obviněného v této formě zasedání soudu. K aplikaci zmíněného ustanovení přistoupil Nejvyšší soud proto, že vady, jimiž napadená rozhodnutí trpí, nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání. VI. K dalšímu postupu ve věci
41. Jak již bylo shora řečeno, důvodem pro kasaci předmětných rozhodnutí jsou především procesní pochybení soudu prvního stupně, která nabyla ústavního rozměru. Procesní vady důkazního řízení vyžadují, aby (poté co soud prvního stupně tyto vady napraví) opětovně vyhodnotil důkazní situaci na základě zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a dospěl ke skutkovým závěrům potřebným pro rozhodnutí.
42. Dovolací soud již v úvodu této části považuje za potřebné zdůraznit, že svým kasačním rozhodnutím nikterak nehodlá zpochybnit oprávnění, které je soudu prvního stupně (jako orgán činný v trestním řízení, jenž důkazy ve zcela rozhodujícím rozsahu v řízení soudním provádí) svěřeno, tj. hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.), neboť i on je zásadně vázán tímto hodnocením. Z toho plyne, že splňuje-li takové hodnocení to, co zákon stanoví, musí je (a skutková zjištění z nich vyvozená) respektovat i tehdy, pokud by naznal, že s přihlédnutím k jiné skupině důkazů by bylo lze dospět ke skutkovým zjištěním odlišným (srov. rozhodnutí č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr.). Stejně jako soud odvolací proto ani dovolací nemůže zadávat soudu prvního stupně jakékoli závazné pokyny k tomu, jak má či nemá hodnotit ten či onen důkaz, či skupinu důkazů. O nic takového dovolací soud neusiluje ani v případě posuzovaném.
43. Na druhé straně (a plyne to z povahy a účelu opravného řízení) je však nepochybně oprávněn požadovat to, aby se soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal se stěžejní důkazní materií komplexně (jednotlivě i v jejich souhrnu) a s oporou o důkazy, z nichž vyšel, doložil, že skutková zjištění vyjádřená v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku v nich mají dostatečné ukotvení.
44. Soud prvního stupně tedy v novém řízení v souladu s § 264 odst. 1 tr. ř. provede úkony a doplnění, k nimž jej zavázal odvolací soud ve svém usnesení ze dne 18. 1. 2023, č. j. 5 To 205/2022-198. Tedy především vyslechne (za splnění podmínek § 99, § 100, § 101, § 101b a především § 102 tr. ř., tedy procesně použitelným způsobem) svědkyně AAAAA a BBBBB, především ke skutečnostem popsaným v bodě 25. citovaného usnesení odvolacího soudu. Zároveň procesním způsobem provede videozáznam zaznamenaný na CD na č. l. 67, tedy, pokud bude obhajoba trvat na jeho přehrání, tento přehraje (k tomu i dopředu zajistí technickou možnost pro tento postup). Soud případně provede další důkazy, jejichž potřeba může vyjít v mezidobí najevo, případně zváží důkazní návrhy stran. Následně ve věci rozhodne a své rozhodnutí odůvodní zcela v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř., kdy se bude především soustředit na to, aby srozumitelně (a stručně) vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Soud prvního stupně zároveň neopomene vymezit skutek v návaznosti na provedené dokazování, bude reagovat na veškeré námitky obhajoby a provedené důkazy vyhodnotí podle § 2 odst. 6 tr. ř. jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech.
45. Na margo pak lze připomenout apel, aby se soud prvního stupně zdržel proklamací, že výslech svědka nelze provést pro neustálé přerušování námitkami za strany obhájce, a aby byla zachována důstojnost a vážnost soudního jednání a toto nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci (viz § 203 odst. 2 tr. ř.). Je rovněž úkolem předsedkyně senátu, aby zamezila tomu, aby se přísedící v průběhu hlavního líčení projevovali jinak a jindy než pokud jim udělí slovo v rámci kladení otázek svědkům či znalcům (např. aby sdělovali, jestli je některé důkazy zajímají či nikoliv).
46. Soudu prvního stupně (i soudu odvolacímu) se připomíná, že při svém dalším rozhodování je ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto usnesení.
47. Nejvyšší soud rovněž odkazuje na ve věci se uplatňující ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., z něhož plyne, že při dalším rozhodování jsou ve věci rozhodující soudy vázány zde vyjádřeným zákazem reformationis in peuis, neboť ke zrušení napadených rozhodnutí došlo výlučně z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16.10.2024
Mgr. Martin Lýsek předseda senátu