3 Tdo 780/2024

3 Tdo 780/2024-587

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2024 o dovolání, které podal obviněný F. O., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2024, sp. zn. 6 To 10/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 10/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného F. O. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 32 T 10/2023, byl obviněný F. O. uznán vinným jednak zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v blíže nezjištěné době od 20:00 hodin dne 22. 7. 2022 do 07:00 hodin dne 23. 7. 2022, v kempu ve XY, vědom si toho, že poškozená nezletilá AAAAA (pseudonym) je osobou mladší patnácti let a s tím spojené její neznalosti v oblasti sexuální a neschopností racionálně posoudit jeho chování a účinně se proti němu bránit, v úmyslu svého sexuálního uspokojení, využil stavu opilosti poškozené nezletilé AAAAA, který sám umocnil tím, že jí do kelímku o obsahu 0,5 litru nalil vodku zředěnou džusem, kterou vypila, přičemž takto zkonzumovaný alkohol ve spojení s předchozí konzumací alkoholu u ní vyvolal nevolnost spojenou se zvracením a ztrátou stability, v důsledku čehož se nebyla schopna adekvátně bránit, a pod záminkou péče o ni si k ní lehl, kdy byla přikrytá spacím pytlem a začal ji osahávat nejprve přes oblečení na prsou a přirození, poté zasunul ruku pod její kalhotky a prsty jí zasouval do vaginy, načež jí stáhl kalhoty a kalhotky po kolena a lízal jí vaginu, poté přisunul její hlavu ke svému penisu a poškozená mu provedla orální pohlavní styk a následně si na ni lehl a vykonal soulož, kdy svůj penis několikrát zasunul do její vaginy, přičemž tímto jednáním způsobil poškozené nezletilé AAAAA posttraumatickou stresovou poruchu s dobou léčení v trvání nejméně 8 až 10 měsíců.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šest) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené AAAAA částku 350.000 Kč.

4. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená AAAAA odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 32 T 10/2023, podal obviněný odvolání.

6. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 4. 2024, sp. zn. 6 To 10/2024, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II.

7. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2024, sp. zn. 6 To 10/2024, podal obviněný dovolání (č. l. 576–578 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

8. Obviněný vznáší námitky pouze stran trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku. Poukazuje na skutečnost, že od doby řešeného skutku uplynula doba 2 let a poškozená AAAAA již překročila věkovou hranici 15 let. Domnívá se tedy, že má právo poškozenou slyšet, resp. že mu nemůže být takový návrh upírán, s tím, že soud jistě disponuje prostředky a možnostmi, aby zajistil nerušený a citlivý výslech poškozené provedený odpovídající formou, aby mohlo být postaveno najisto, k jakému jednání předmětného dne mělo skutečně dojít. Uvádí, že poškozená o celé věci opakovaně hovořila se znalci či při kontaktech s orgány činnými v trestním řízení, přičemž žádný z těchto úkonů nezaznamenal nějaké zhoršující prvky jejího zdravotního stavu a ani nebyly zjištěny jiné negativní poznatky k prováděným úkonům. Výslech poškozené by mohl objektivizovat to, proti čemu brojí neustále, tedy to, co přebírá jako založený skutkový stav zejména soud prvního stupně a co nachází odezvu v argumentaci soudu odvolacího.

9. Obviněný se pozastavuje nad tím, že výpovědi svědků [zejména svědkyně BBBBB (pseudonym)] i poškozené byly konfrontovány s předchozími výpověďmi před policejním orgánem k odstranění rozporů, a i tak vždy výsledek vycházel v jeho neprospěch. Jeho výpověď se přitom jako jediná od počátku nemění. Uvádí, že se poškozené na její věk ptal, ale nic závadového mu nebylo řečeno. Tím méně, že již tehdy v autě při příjezdu do turistického kempu měl vědět, že poškozené je toliko třináct let. Nesouhlasí se skutečnostmi vyplývajícími z výpovědi klíčové svědkyně BBBBB o tom, co se mělo v inkriminovanou noc stát. Tato svědkyně od poškozené měla získat informaci, že se měla s dovolatelem vyspat, ale v žádném případě nezískala informaci, že mělo dojít ke znásilnění. Toto hodnocení načerpaných informací vychází od této svědkyně a vztahuje se k intimní události, avšak přinejhorším povolené a dobrovolné. Následné rozbrečení se poškozené je pak podle dovolatele zcela neadekvátní reakcí na to, co se stalo. Obviněný připouští, že koupil lahve alkoholu, přestože to nebyl jeho nápad, popírá však, že by alkohol naléval nezletilým, případně dětem. Pokud se postaví vedle sebe to, co popisoval, zcela nepochybně v rozporu s ostrůvky paměti poškozené a dalších osob, musí být vše izolovaně hodnoceno v jeho prospěch, což soudy pomíjí. Obviněný poukazuje rovněž na to, že osoba poškozené je osobou se zkušenostmi s alkoholem a soudu je rovněž znám její osobnostní profil. S tím souvisí i otázka dotazu jeho osoby na věk poškozené a získání nepravdivých či lživých informací, kterých se mu dostalo. Svědkyně BBBBB konkrétně o věku obou dívek udávala to, že se sdělovalo něco v legraci či spíše tak, aby hádal, kolik děvčatům je. Navíc si nebyla jistá, že by mu poskytla pravdivou informaci jak o svém věku, tak o věku poškozené AAAAA. Tato podle soudů důležitá svědkyně přitom sama hodnotí situaci tak, že „to má poškozená za sebou“. Obviněný je přesvědčen, že je jedinou osobou, která se snažila pravdivě vylíčit vše, co se stalo, soud mu však přesto nevěří, ba co víc, dovozuje, že lže.

10. Obviněný dále rozebírá výslech znalce PhDr. Petra Štěpaníka s tím, že z tohoto sice vyplynulo, že poškozená byla schopna posoudit, co se děje, ale nebyla schopna se bránit, nicméně tuto skutečnost považuje za neadekvátní, neboť trvá na tom, že poškozená byla sama aktivní a dovolatel tedy nepřekonával jakýkoli odpor, ani nevyužil žádné bezbrannosti. Slovo znásilnění od poškozené nikdy nepadlo. Dále uvedl, že otázky věku byly řešeny s každým ze svědků, kteří byli v trestním řízení slyšeni a drtivá většina, možná všichni, nikdy nepotvrdili to, že poškozená je prakticky dítětem, ale popisovali ji jako tu, která se chtěla chovat jako starší a vyrovnat se BBBBB nebo tuto i trumfnout. Bylo postaveno najisto, že poškozená vypadala starší. Z některých výpovědí, například z výpovědi svědkyně CCCCC (pseudonym), ani nevyplynulo, že by jednání mezi obviněným a poškozenou bylo možno nazvat znásilněním.

11. Dále označil rozsudek krajského soudu jako naprosto nepochopitelný ve vztahu k existenci příčiny a vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozené. Ve vztahu k této skutečnosti poukázal na sociopatický vývoj poškozené před jejich setkáním, a skutečnost, že s ohledem na svůj věk měla nezanedbatelnou sumu informací o sexuálním životě. Je přesvědčen, že těžká újma v podobě posttraumatické stresové poruchy nebyla založena jeho jednáním a v důsledku projednávané události nevznikla. Obviněný si je vědom svého nevhodného počínání, byť pasivního, ale nemůže souhlasit s naplněním zákonného znaku zneužití bezbrannosti. Podstatou celé situace byla naopak dobrovolnost. Odmítá tedy, že by se mělo jednat z jeho strany o znásilnění.

12. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2024, č. j. 6 To 10/2024, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2024, č. j. 32 T 10/2024, a vrátil věc soudu prvního stupně k novému řízení a rozhodnutí.

13. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 29. 8. 2024, sp. zn. 1 NZO 559/2024.

14. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a východiska uplatněných dovolacích důvodů, uvedla, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, nicméně soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Podle státní zástupkyně je třeba souhlasit s názorem odvolacího soudu, že výpověď obviněného zůstala, co se týče zásadních momentů skutkového děje, osamocená, přičemž žádný z jím poukazovaných svědků se z logických důvodů nevyjadřuje k zásadní části skutkového děje, totiž k tomu, co se mezi obviněným a poškozenou odehrálo, neboť ve stanu byli pouze obviněný a poškozená.

Výpověď poškozené ohledně základních skutkových okolností děje, který se měl odehrát mezi ní a obviněným, je podporována dalšími důkazy, a to nejméně vyzněním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská, dorostová a pro dospělé a oboru psychologie, odvětví klinická psychologie zpracovaného znalci MUDr. Kateřinou Černekovou a PhDr. Petrem Štěpaníkem, a to zejména pokud šlo o povědomosti obviněného o věku poškozené. Tvrzení obviněného, že neměl povědomí o skutečném věku poškozené, případně že poškozená a svědkyně BBBBB o svém věku lhaly, zůstalo osamoceno, když naopak jak poškozená, tak svědkyně BBBBB potvrdily, že již při cestě na tábořiště ve XY obviněnému svůj věk sdělily.

Soudy rovněž správně poukázaly na výpověď bratra obviněného, svědka DDDDD (pseudonym), který v přípravném řízení po zákonném poučení uvedl, že věk poškozené by odhadl do patnácti let. Ani další svědci navržení obviněným o věku poškozené se samotnou poškozenou ani s obviněným nehovořili. Ke skutečností, že aktivita ohledně sexu vznikla u poškozené, státní zástupkyně poukázala na znalecké posudky zpracované MUDr. Kateřinou Černekovou a PhDr. Petrem Štěpaníkem, ze kterých vyplynulo, že výpověď poškozené obsahuje specifické aspekty psychologické věrohodnosti, a poškozená nemá sklony k patologickému lhaní nebo k záměrnému účelovému blokování nebo dokreslování skutečnosti.

Na znalecké posudky lze odkázat i stran vzniku posttraumatické stresové poruchy vzniklé u poškozené v důsledku jednání obviněného. Znalci uvedli, že u poškozené je přítomna smíšená porucha chování a emocí, stejně jako disharmonický vývoj a sebepoškozování. Nicméně pokud šlo o posttraumatickou stresovou poruchu, kterou znalci u poškozené diagnostikovali, tato se podle jejich závěru rozvinula až po předmětné události, a to v přímé příčinné souvislosti s jednáním, které je popsáno ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně.

15. Státní zástupkyně má tedy za to, že jednání obviněného bylo provedenými důkazy prokázáno s tím, že použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného F. O. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

III.

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

17. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2024, sp. zn. 6 To 10/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

18. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným F. O. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

19. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv v něm obviněný uplatnil toliko dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

20. Je na místě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a rovněž i v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádal soud odvolací.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

22. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

23. Obviněný v dovolání uplatněné námitky pod konkrétní variantu jím poukazovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. nepodřazuje. Z jejich obsahu nelze dovodit, že by namítal existenci tzv. opomenutých důkazů či procesní nepoužitelnost soudy provedených důkazů. Zbývá tak varianta zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a z nich se podávajícími skutkovými zjištěními, kdy obviněný zpochybňuje závěr, že bylo provedeným dokazováním postaveno najisto, že si byl vědom skutečného věku poškozené. Rovněž zpochybňuje skutkovou verzi událostí, jak byla zachycena ve skutkové větě rozsudku.

24. Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

25. Samotný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

26. Z předchozího odstavce tedy vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

27. Obviněný v podstatě namítá, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině. V tomto směru napadá zejména výpověď poškozené a její věrohodnost, kdy rovněž poukazuje na některé aspekty její osobnosti (zkušenosti s alkoholem, přestupková jednání proti majetku, vystupování ve škole, v kolektivu a před rodiči, informovanost o sexuálním životě, věku neodpovídající vzhled a chování, sebepoškozování apod.). Výpověď poškozené byla samozřejmě v projednávané věci stěžejním důkazem.

Ze samotné povahy trestného činu, jehož se měl obviněný dopustit, tedy trestného činu sexuální povahy, je přitom zjevné, že se s největší mírou pravděpodobnosti bude jednat o situaci, kdy se na místě činu nachází pouze pachatel a oběť. Bude se tak jednat o situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“, kdy proti sobě stojí dvě zcela odlišné skutkového verze událostí. K tomu je možno uvést, že důkazní situace, kdy kromě vzájemně protikladných výpovědí osoby obviněné a osoby poškozené nemá soud k dispozici další přímý důkaz, není situací v trestním procesu výjimečnou.

Soud se v takovém případě musí prostřednictvím tzv. volné soudcovské úvahy zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř. dobrat ke skutkové pravdě. Je zde vyžadováno důkladné vážení proti sobě stojících výpovědí, kdy soud musí výpovědi hodnotit nejen v jejich celistvosti, ale i v jednotlivých tvrzeních, zabývat se jejich vnitřní logickou soudržností, stejně jako případnými vnitřními nesrovnalostmi, kdy musí vyhodnotit, zda jsou nesrovnalosti důsledkem objektivních či přirozených příčin nebo účelovými tvrzeními snažícími se zakrýt pravý stav věci, a zda jsou skutečnosti obsažené ve výpovědích objektivně reálné co do dílčích okolností i celkového vyznění.

Soud musí výpovědi a z nich se podávající zjištění porovnávat s dalšími ve věci případně dostupnými nepřímými důkazy, vyhodnotit nakolik jsou souladná a nakolik si protiřečí, respektive v čem. Stručně řečeno soud musí provést pečlivou analýzu proti sobě stojících výpovědí, aby se mohl dobrat pravdy. V projednávané věci nalézací soud uvedenému zcela jistě dostál, když tvrzení poškozené a obviněného provedl pečlivou analýzou, a to jak stran věrohodnosti výpovědí, tak v kontextu s dalšími ve věci provedenými nepřímými důkazy (body 23.

až 29. rozsudku nalézacího soudu). Pokud proti sobě stojí dvě odlišné verze průběhu skutkového děje, je třeba vždy věnovat zvýšenou pozornost otázce věrohodnosti osob, které je předkládají. Nalézací soud otázce věrohodnosti poškozené věnoval náležitou pozornost, kdy byl na osobu poškozené nezletilé vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská, dorostová a pro dospělé a oboru psychologie, odvětví klinická psychologie zpracovaného znalci MUDr. Kateřinou Černekovou a PhDr.

Petrem Štěpaníkem (č. l. 282–301 spisu), přičemž oba znalci byli rovněž vyslechnuti v hlavním líčení.

Znalci shledali, že intelekt poškozené nezletilé AAAAA se nachází v pásmu průměru, paměťové schopnosti jsou neporušené, poškozená je schopna správně vnímat prožívanou událost, správně si zapamatovat, nicméně reprodukce je ztížená a limitovaná ostrůvkovitou ztrátou paměti na některé prožité úseky, což je dáno předchozí alkoholovou intoxikací a přítomnou posttraumatickou poruchou. Psychologické aspekty obecné věrohodnosti svědecké výpovědi poškozené jsou pak snižovány přítomným disharmonickým osobnostním vývojem, nicméně její výpověď obsahuje specifické aspekty psychologické věrohodnosti výpovědi, tzn. že její zážitky jsou vybavovány z epizodické části paměti.

Nebylo prokázáno, že by poškozená při své výpovědi nadužívala jiné kognitivní procesy, například fantazii. Znalci rovněž konstatovali, že poškozená nemá sklon k patologickému lhaní, či záměrnému účelovému blokování či dokreslování skutečnosti. Poškozeným poukazované „ostrůvky paměti“ poškozené je pak možno vysvětlit jako následek intoxikace a přítomné posttraumatické stresové poruchy, kdy si poškozená nemusí přesně pamatovat všechny detaily a může mít potíže s přesným řazením událostí. Nalézací soud se k otázce věrohodnosti výpovědi poškozené vyjádřil s odkazem na závěry znalců v bodě 26.

odůvodnění rozsudku, kdy neměl o správnosti jimi podaných závěrů žádné pochybnosti. Verze poškozené pak byla podporována i dalšími ve věci provedenými důkazy, a to zejména svědeckými výpověďmi. Nalézací soud správně poukázal na to, že žádný ze svědků se nemohl vyjádřit k tomu, co se mezi poškozenou a obviněným stalo, neboť nikdo z nich nebyl incidentu přítomen, a „mohli se tak vyjádřit pouze k tomu, co skutku předcházelo, a k tomu, co jim poškozená řekla následující den či jak se následně chovala“.

O tom, co se ve stanu stalo, se poškozená hned ráno svěřila svědkyni BBBBB. Svědci chování poškozené ráno po události zprvu popsali jako „normální“, následně se však po jejím rozhovoru s jmenovanou svědkyní změnilo a poškozená začala plakat. Na tuto reakci byl dotazován znalec PhDr. Štěpaník, který tuto vysvětlil doznívající alkoholovou intoxikací poškozené, které až postupně docházelo, co se vlastně stalo, kdy rovněž poukazoval na stěžejní skutečnost, kterou byl věk poškozené. Podle závěrů znaleckého posudku vypracovaného na její osobu, „poškozená v době, kdy mělo dojít k vytýkanému jednání, nedosáhla takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohla rozpoznat nebezpečnost jednání pachatele vůči její osobě a tomuto se účelně bránit“ (bod 16.

rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud uvedl, že o skutečnosti, že se poškozená nacházela ve stavu značné opilosti, resp. se v tomto stavu nacházela v čase, kdy odešla do stanu, svědčí závěry nejen výše jmenovaných znalců (body 16. a 17. rozsudku nalézacího soudu), ale i výpovědi stran této skutečnosti přímých svědků [BBBBB, EEEEE (pseudonym) a CCCCC]. I sám obviněný připouští, že poškozená byla ovlivněna alkoholem. O tom, že obviněný poškozené nejméně jednou sám nalil alkohol, vypovídali vedle poškozené i svědkyně BBBBB a svědek EEEEE.

Obviněný rozporuje skutkové zjištění stran toho, že mu mělo být známo, kolik je ve skutečnosti poškozené let, resp. že mu tato informace byla sdělena. Jak poškozená, tak svědkyně BBBBB shodně vypověděly, že tuto informaci obviněnému sdělily již cestou do kempu. Nalézací soud tak nepřisvědčil verzi uváděné obviněným, že o věku poškozené neměl správné informace a že jí, ani jiným nezletilým, nenaléval alkohol. Na osobu obviněného byl rovněž vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie a sexuologie MUDr. Barbory Talové, PhDr. Simony Svozilové a MUDr. Tomáše Kiliána (č. l. 314–347 spisu). Na dotaz, zda obviněný projevuje sklony k záměrnému zkreslování nebo blokování informací ve svůj prospěch, znalkyně PhDr. Svozilová uvedla, že výsledky poukazují na všeobecnou tendenci sociálně žádoucího stylu odpovídání, klamání a sebeklamní, a „nelze tedy vyloučit sklony k záměrnému účelovému zkreslování nebo blokování informací ve svůj prospěch“.

28. Pokud pak obviněný v rámci dovolání uvádí, že má právo poškozenou slyšet, neboť tato již v mezidobí dosáhla věku 15 let, pak je možno uvést, že i nadále se jedná o osobu mladší 18 let (poškozená dosáhla věku 15 let dne XY), pro jejíž výslech jsou stanovena zvláštní pravidla, jelikož se jedná o ještě nedospělou osobu požívající zvláštní ochrany, tedy zvlášť zranitelnou osobu. Případný výslech poškozené by s ohledem na závěry učiněné znalci v rámci znaleckého zkoumání její osoby zcela zjevně měl na osobu poškozené negativní vliv a hrozilo by nebezpečí sekundární viktimizace poškozené. Poškozené bylo v době incidentu teprve 13 let a její výslech u hlavního líčení byl znalci MUDr. Černekovou a PhDr. Štěpaníkem kategoricky nedoporučen, a to právě s ohledem na její závažnou reaktivní duševní poruchu (bod 6. rozsudku nalézacího soudu). V rámci hlavního líčení byl proto podle § 102 odst. 2 tr. ř. přehrán obrazový a zvukový záznam pořízený z výslechu poškozené uskutečněném dne 9. 11. 2022, a to za dodržení všech procesních podmínek (č. l. 185 spisu). Takovému postupu nelze ničeho vytknout. Nadto nelze opomenout, že požadavek na to, aby byla poškozená vyslechnuta, byl vznesen až v rámci dovolacího řízení.

29. Odvolací soud neshledal v předcházejícím řízení jakékoli vady a ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu, přičemž se rovněž vypořádal s námitkami obviněného. V tomto směru lze odkázat zejména na body 12. – 28. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Odvolací soud zejména v bodě 27. odůvodnění podrobně rozvedl jednotlivé námitky obviněného, přičemž je nutno uvést, že se v podstatě jedná o námitky totožné s těmi, které obviněný uplatnil v dovolání. Přestože tedy obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný nesoulad.

30. Provedeným dokazováním byla vyvrácena skutková verze událostí tak, jak byla prezentována obviněným. Odvolací soud přitom poukázal i na některé rozpory, které se v dovolatelově verzi objevily (bod 28. odůvodnění usnesení). Za zcela absurdní je třeba označit opakovaná tvrzení obviněného, že sexuální kontakt byl zcela jednostranně iniciován poškozenou a on se v podstatě pouze nemohl takovému svádění ubránit, kdy v tomto směru zmiňuje vyzývavé oblečení poškozené a její nevhodné chování. Svědci, kteří se v kempu nacházeli spolu s poškozenou a obviněným, např. svědek EEEEE, si žádného zájmu ze strany poškozené směrem k obviněnému nevšimli, její jednání nebylo ničím nestandardní. Odkazy na oděv poškozené (upnuté tílko a legíny) jsou argumentem, který by se snad již ve 20. letech 20. století neměl ani objevovat. Jednak se jedná o zcela standardní oděv, zejména v teplém letním dni, jednak ani sebevyzývavější oblečení či vzhled (a rovněž i chování) neopravňuje kohokoli k sexuálnímu ataku, což je v dnešní společnosti obecně akceptované pravidlo. Postoj obviněného postrádá jakoukoli sebereflexi. V rámci svých tvrzení v podstatě popisuje poškozenou, v té době dívku ve věku 13 let, jako sexuální predátorku, která jeho, v době spáchání činu dospělého muže ve věku téměř 25 let, v podstatě přiměla k pohlavnímu styku, resp. jej dostala do pozice, kdy nemohl jednat jinak. Navíc zcela nevhodně a necitlivě bagatelizuje následky svého jednání, které se následně projevily na psychice poškozené, kdy např. její pláč označuje za zcela neadekvátní reakci na to, co se jí mělo v noci stát. Takový postoj je velmi alarmující.

31. Pokud pak obviněný namítá, že provedené dokazování nevypovídá nic o skutečnosti, že by překonával odpor poškozené, tedy poškozenou k něčemu nutil, využil její bezbrannosti, a svým jednáním zapříčinil vznik posttraumatické stresové poruchy, resp. těžké újmy na zdraví, tedy, že uvedené znaky příslušné skutkové podstaty nebyly naplněny, kdy ve vztahu k těžšímu následku v podobě způsobení těžké újmy na zdraví rovněž brojil proti závěru o naplnění subjektivní stránky jeho jednání, pak je možno uvést, že uvedené námitky lze s určitou dávkou benevolence podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

32. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

33. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též

jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

34. Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

35. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

36. Zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, spáchá takový čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, spáchá takový čin na dítěti mladším patnácti let a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví.

37. Je třeba uvést, že obviněnému není kladeno za vinu, že poškozenou donutil k pohlavnímu styku násilím či pohrůžkou jiné těžké újmy, tedy, že by např. jakkoli fyzicky překonával aktivní odpor poškozené. Obviněnému je za vinu kladeno, že zneužil její bezbrannosti. Definice bezbrannosti není v trestním zákoníku obsažena, proto je třeba vycházet ze stávající ustálené rozhodovací praxe a právní teorie. Nalézací soud se tímto znakem podrobně zabýval v bodě 31. odůvodnění svého rozsudku, kdy odkázal jak na právní teorii, tak ustálenou praxi s tím, že bezbranností je takový stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání (R 43/1994-II.).

Nejvyšší soud doplňuje, že se např. může jednat o člověka ve spánku, v mdlobách, pod silným vlivem alkoholu, drog, léků, o osoby vážně tělesně a duševně handicapované, děti či přestárlé osoby. Uvedený znak tedy může být naplněn i v důsledku nízkého věku oběti, vzhledem k němuž nebyla schopna adekvátně projevit svou vůli, pochopit jednání pachatele a bránit se mu, i když netrpěla duševní poruchou, dokonce i v případě, kdy by měla pozitivní vztah k pachateli a jeho jednání nevnímala jako něco, co by jí ubližovalo (viz R 15/2022).

Nalézací soud odkázal na znalecký posudek PhDr. Štěpaníka, který ve vztahu k osobě poškozené shledal, že poškozená, jak již výše citováno v bodě 27. tohoto usnesení, v době, kdy ke skutku došlo, nedosáhla takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohla rozpoznat nebezpečnost jednání obžalovaného vůči její osobě a tomuto se účelně bránit, což bylo navíc posíleno účinkem požitého alkoholu, byť zásadní zde zůstává právě nízký věk poškozené. Jak se podává ze skutkových zjištění, obviněnému byl věk poškozené znám a rovněž skutečnost, že se poškozená nacházela ve stavu silného ovlivnění alkoholem.

Obviněný, vědom si těchto skutečností, si přesto k takto zjevně indisponované nezletilé poškozené lehl do stanu a vykonal na ní pohlavní styk. O naplnění znaku zneužití bezbrannosti, který je dán jednak věkem poškozené, které bylo v době spáchání činu teprve 13 let a nedosáhla tedy ještě takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohla rozpoznat nebezpečnost dovolatelova jednání vůči ní, jednak stavem opilosti, v němž se nacházela a do něhož jí částečně přivedl sám dovolatel tím, že zakoupil alkohol a nejméně jednou jí alkohol nalil, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti.

38. Nejvyšší soud nad rámec uvedeného poukazuje na zásadní novelu trestního zákoníku, která byla provedena zákonem č. 166/2024 Sb. ze dne 19. 6. 2024, s účinností od 1. 1. 2025, a která redefinuje trestný čin znásilnění tak, aby odpovídal modernímu pojetí, které opouští koncept znásilnění jako silou vynuceného pohlavního styku a nahrazuje jej konceptem nekonsensuálního pohlavního styku. … Dále zákon i po vzoru zahraničních úprav trestný čin znásilnění omezuje pouze na soulož a jiný pohlavní styk provedený obdobným způsobem (na tzv. penetrační činy) a méně závažné sexuální praktiky (nepenetrační povahy) vyčleňuje do samostatného nového trestného činu sexuálního útoku. V návaznosti na uvedené změny se provádějí i další nezbytné návazné změny v trestním zákoníku a dalších zákonech odkazujících na vybrané trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti ( https://justice.cz/web/msp/prijate-pravni-predpisy2). Takovou návaznou změnou bylo vložení nového § 119a, který zakotvuje doposud absentující definici spáchání trestného činu zneužitím bezbrannosti, podle níž je trestný čin spáchán zneužitím bezbrannosti, jestliže pachatel využije toho, že jiná osoba je ve stavu, v němž není schopna utvářet nebo projevit svou vůli nebo je její schopnost utvářet nebo projevit svou vůli podstatně snížena z důvodu bezvědomí, spánku, ovlivnění návykovými látkami, nemoci, zdravotního postižení, duševní poruchy, silného ochromujícího stresu, nízkého nebo vysokého věku, překvapení nebo jiného obdobného důvodu (odst. 1). Za bezbranné z důvodu nízkého věku se vždy považuje dítě mladší dvanácti let (odst. 2). Ačkoli samozřejmě nelze ve vztahu k obviněnému toto ustanovení uplatnit, neboť zatím nenabylo účinnosti, zcela zjevně je odrazem rozhodovací praxe, které se v projednávané věci držely i soudy nižších stupňů.

39. Neobstojí ani námitka, že nebyl naplněn znak způsobení těžké újmy na zdraví, a to v podobě vzniku posttraumatické stresové poruchy. Těžká újma na zdraví je upravena v § 122 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého je tato újma na zdraví vymezena dvěma podmínkami: a) je to jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, b) které je zároveň některým z taxativně uvedených případů v § 122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku.

40. V projednávané věci bylo shledáno naplnění podmínky podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, tj. způsobení delší dobu trvající poruchy zdraví. Otázka, zda v konkrétním případě jde o některý druh těžké újmy na zdraví, je otázkou právní, jejíž řešení přísluší orgánům činným v trestním řízení a v konečné fázi soudu. Tuto otázku ovšem soud řeší zpravidla na podkladě posudku znalce, resp. znalců z oboru lékařství, poněvadž právní posouzení jednotlivých typů těžké újmy na zdraví mohou zpravidla usnadnit soudně lékařská hlediska. Znalec či znalci se zde vyjadřují zejména k povaze a závažnosti zranění nebo onemocnění, k příčinám jeho vzniku, k potížím z něj nastalých poškozené osobě, ke způsobu a trvání jejího léčení a eventuálním následkům.

41. Za delší dobu trvající poruchu zdraví soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená (na rozdíl od „ublížení na zdraví“) velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu písm. i) je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (srov. R 9/1981-II., R 51/1983). Takovým onemocněním je i posttraumatická stresová porucha, která je následkem prožité události (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1–139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1317– 1318, 1322).

42. V projednávané věci soudy otázce následků jednání obviněného věnovaly patřičnou pozornost. Vycházely zejména ze znaleckého posudku MUDr. Černekové a PhDr. Štěpaníka. Nalézací soud v bodě 26. odůvodnění svého rozsudku poukázal na závěry znalkyně, která v rámci svého výslechu u hlavního líčení vysvětlila a podrobně odůvodnila své závěry stran přítomnosti posttraumatické stresové poruchy u poškozené a stanovení jednání obžalovaného jako jednoznačné a jediné příčiny jejího vzniku, vysvětlila, jak se projevy smíšené poruchy chování a emocí, jež byly u poškozené diagnostikovány a přítomny již před projednávanou událostí, liší od projevů posttraumatické stresové poruchy, a vyjádřila se k potřebné době léčení i k možným dopadům jednání obžalovaného na další život poškozené. Odvolací soud v bodě 27. odůvodnění usnesení podrobně reagoval na námitky obviněného tyto závěry zpochybňující, kdy uvedl, že nebylo možno akceptovat tu rovinu obhajoby obviněného, v rámci níž namítal, že s ohledem na skutečnost, že poškozená byla již před incidentem psychiatrickým pacientem, nelze spolehlivě zjistit, co bylo bezprostřední příčinou vzniku posttraumatické stresové poruchy, či jaké faktory k jejímu rozvoji přispěly. Soudy totiž vedle znaleckého posudku rovněž vycházely z lékařské zprávy T. K., lékařky psychosomatické ordinace pro děti a dorost ze dne 14. 12. 2022, která v rámci diagnostiky psychického stavu poškozené zhruba 5 měsíců po incidentu, ve své zprávě uvedla právě i posttraumatickou stresovou poruchu.

43. V projednávané věci sice nedošlo ke způsobení těžké újmy na zdraví v rovině fyzické, nicméně na podkladě vyšetření poškozené bylo možno konstatovat, že se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha, která má svůj původ v projednávaném jednání obviněného, resp. došlo k ní v důsledku traumatické události, kterým byl sexuální styk s obviněným. Posttraumatická stresová porucha se přitom podle závěru znalců rozvinula bez souvislosti s předcházejícími duševními poruchami poškozené. Ačkoli obviněný v rámci svých námitek bagatelizuje dopad svého jednání na duševní zdraví poškozené, jeho jednání mělo prokazatelně za následek způsobení těžké újmy v oblasti duševního zdraví dítěte, osoby nedospělé, kdy i podle závěru znalců lze budoucí psychický vývoj poškozené těžko predikovat („lze předpokládat komplikovaný průběh poruchy a nutnost delší doby léčby, než je 8 až 10 měsíců“). Znalkyně uvedla, že u poškozené byla zahájena psychiatrická a psychologická péče pro afektivní kolísání, sebepoškozování řezáním, sebevražedný pokus (intoxikace medikamenty a pořezání se), změny nálad, poruchy spánku, vtírající se nutkavé myšlenky a vzpomínky na traumatickou událost. Poškozená dokonce musela být hospitalizována v nemocnici, byly jí nasazeny psychofarmaka a byla zahájena intenzivní psychoterapeutická péče. Je zcela zjevné, že zásah do psychiky poškozené byl až devastující a pro třináctileté dítě se muselo jednat o velmi stresující období, kdy by se bez odborné pomoci neobešlo.

44. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – uvedeno v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

45. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný F. O., odmítl.

46. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 9. 2024

JUDr. Petr Šabata předseda senátu