3 Tdo 808/2025-704
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2025 o dovolání, které podal N. A.-H., t. č. ve výkonu zabezpečovací detence ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. 4. 2025, č. j. 6 To 69/2025-668, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 Nt 1284/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání N. A.-H. odmítá.
1. Ve věci N. A.-H. (dále jen „posuzovaný“ nebo „dovolatel“) rozhodl Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne 11. 3. 2025, č. j. 1 Nt 1284/2009-633, tak, že podle § 99 odst. 5 tr. zákoníku se ochranné psychiatrické léčení, které bylo posuzovanému usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 7. 7. 2021, č. j. 19 Dt 8/2013-670, přeměněno ze zabezpečovací detence, přeměňuje z formy ústavní na zabezpečovací detenci. Zároveň byl podle § 99 odst. 5 tr. zákoníku zamítnut návrh posuzovaného na změnu formy ochranného léčení psychiatrického z ústavní na ambulantní.
2. Následnou stížnost posuzovaného proti tomuto usnesení Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 24. 4. 2025, č. j. 6 To 69/2025-668, zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Předmětné rozhodnutí stížnostního soudu napadl posuzovaný N. A.-H. dovoláním s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
4. V odůvodnění namítl, že zabezpečovací detence mu byla „uložena“ přesto, že k protiprávnímu jednání, za které mu bylo původně uloženo ochranné léčení, došlo již v roce 2006. S výjimkou krátké přestávky je na osobní svobodě omezen již téměř 18 let a z nich více než 10 let strávil v zabezpečovací detenci. Její opětovné „uložení“ tak představuje nepřiměřený zásah do jeho ústavně garantovaných práv, zejména když nebylo prokázáno, že by nepostačilo uplatnění méně omezujícího opatření. V uvedené souvislosti podrobil kritice psychiatrický znalecký posudek zpracovatele MUDr.
Františka Honzáka, který podle jeho mínění nebyl dostatečným podkladem pro vydání reklamovaného rozhodnutí soudem prvního stupně. Konkrétně namítl, že dne 7. 2. 2025 byl vyšetřen v prostředí výkonu trestu ve věznici a nikoli v léčebném zařízení. V době vyšetření mu nebyla podávána předepsaná medikace, což vedlo ke zhoršení jeho psychického stavu a významně ovlivnilo právě výsledky znaleckého zkoumání. Znalec pak nevzal dostatečně v úvahu ani další vývoj, kdy se jeho zdravotní stav opět stabilizoval díky probíhající léčbě v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži.
Dovolatel marně žádal o aktualizaci posudku, z nějž právní závěry o nutnosti uložení zabezpečovací detence vyvozovat nelze. Takové opatření nebylo v jeho případě dostatečně odůvodněno. Posudek ho sice hodnotí jako osobu vysoce nebezpečnou pro společnost, ovšem nespecifikuje žádný konkrétní násilný čin nebo pokus o něj, který by měl v poslední době spáchat. Pracuje tak pouze s hypotetickým a nikoli reálným rizikem ohrožení. Znalec v něm učinil zobecňující a předjímající závěry, což je v rozporu s požadavkem na individualizaci detence.
Opřel se pouze o konstatování schizofrenní poruchy, závislosti a poruchy osobnosti u dovolatele, aniž by zmínil konkrétní mechanismus, jímž by v přímé souvislosti s jeho psychickým stavem mohlo dojít k násilnému útoku nebo ohrožení společnosti. Zároveň vůbec nezvažoval jiné možnosti další léčby v rámci ústavního režimu s vyšší kontrolou. Otázkou, proč by nebylo možné pokračovat v ochranném ústavním léčení, se posléze nezabývaly ani soudy. Nerespektovaly tak požadavek na pečlivě, konkrétně a individuálně odůvodněné rozhodnutí o uložení zabezpečovací detence, a to zejména z hlediska proporcionality zásahu do osobní svobody, jak jej formuloval ve své judikatuře Ústavní soud. Pokud pouze formálně konstatovaly splnění zákonných podmínek podle § 100 odst. 1 tr.
zákoníku bez hlubší argumentace, porušily základní právo posuzovaného podle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 Úmluvy. Dovolatel konečně namítl, že i když jedním z hlavních důvodů návrhu na přeměnu jeho ústavního léčení v zabezpečovací detenci byla skutečnost, že užíval návykové látky, původně uložená protitoxikomanická léčba u něj neprobíhá v důsledku rozhodnutí Okresního soudu v Opavě z roku 2021, který nezohlednil rizikové faktory relapsu. Stát tak po jeho výtce důsledně nevyčerpal všechny mírnější prostředky jeho léčby, než přistoupil k tomuto „nejpřísnějšímu opatření“.
5. Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. 4. 2025, č. j. 6 To 69/2025-668, i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. 3. 2025, č. j. 1 Nt 1284/2009-633, zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření konstatoval, že dovolání posuzovaného není přípustné. Podotkl, že tímto opravným prostředkem lze podle § 265a odst. 1, 2 tr. ř. napadnout toliko vybraná rozhodnutí soudu druhého stupně učiněná ve věci samé, do jejichž výčtu přitom podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu patří pouze rozhodnutí, jímž bylo ochranné opatření uloženo, a nikoli rozhodnutí, jímž došlo k přeměně takového opatření v jiné. V daném případě je tedy dovoláním napadáno rozhodnutí, u něhož to zákon nepřipouští. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť není přípustné. Současně projevil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ vydání jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
7. Nejvyšší soud předně zkoumal, zda jsou splněny nezbytné procesní předpoklady pro projednání předloženého opravného prostředku, včetně jeho přípustnosti, a zjistil, že dovolání posuzovaného přípustné není.
8. V obecné rovině je třeba připomenout, že dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, u kterého zákonodárce striktně omezil přípustnost jeho podání na ta pravomocná rozhodnutí soudu učiněná ve druhém stupni ve věci samé, která jsou výslovně uvedena v § 265a odst. 2 tr. ř.
9. Podle posledně citovaného zákonného ustanovení se rozhodnutím ve věci samé rozumějí: a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn, c) usnesení o zastavení trestního stíhání, d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu, e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření, f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, g) usnesení o schválení narovnání, a h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
10. Protože výše uvedený výčet je výčtem taxativním, žádné jiné (další) rozhodnutí, které do něj výslovně zařazeno není, za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání považovat nelze.
11. Jak již bylo zmíněno ve stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne 11. 3. 2025, č. j. 1 Nt 1284/2009-633, dovolateli ochranné opatření neuložil, nýbrž z podnětu Psychiatrické nemocnice v Kroměříži rozhodl výrokem podle § 99 odst. 5 tr. zákoníku o jeho přeměně z ústavního ochranného léčení psychiatrického na zabezpečovací detenci (přičemž současně zamítl návrh posuzovaného na změnu formy ochranného léčení z ústavní na ambulantní).
12. Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. 4. 2025, č. j. 6 To 69/2025-668, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti posuzovaného proti takovému rozhodnutí, nelze považovat za rozhodnutí podle § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř. Zákon tudíž proti němu dovolání nepřipouští.
13. Nejvyšší soud zaujímá toto stanovisko dlouhodobě (viz např. usnesení ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1314/2014, nebo ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 3 Tdo 433/2024) a v nynější věci nemá důvod jej jakkoli revidovat. Platí to tím píše, že nedávno obstálo i v bezprostředním testu ústavnosti – viz závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. I. ÚS 2279/24.
IV. Způsob rozhodnutí
14. Vzhledem k tomu, že dovolání N. A.-H. směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud jej podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek