3 Tdo 82/2022-1387
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2022 o dovolání, které podala obviněná A. I., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 11 To 234/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 99/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné A. I. odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 2 T 99/2020, byla obviněná A. I. uznána vinnou přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že jako inspektorka maloobchodních prodejen společnosti K., jejímž hlavním úkolem bylo zajistit plynulý chod prodejny potravin a ochranu majetku společnosti a která byla pověřená plněním povinností vedoucí prodejny společnosti K., v XY čp. XY, odcizila z finančních prostředků umístěných v trezoru v době od 24. 5. 2017 do 15. 1. 2018 částku 816.998,96 Kč ke škodě svého zaměstnavatele společnosti K., se sídlem XY, IČ: XY.
Za to byla obviněná odsouzena podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků.
Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné jako přiměřené omezení uloženo, aby podle všech svých sil a schopností uhrazovala v průběhu zkušební doby škodu, kterou činem způsobila.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozené společnosti K., se sídlem XY, IČ: XY, škodu ve výši 816.998,96 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 2 T 99/2020, podala obviněná A. I. odvolání, které směřovala proti výroku o vině a trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 11 To 234/2021, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 11 To 234/2021, podala obviněná prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 1359-1362), ve kterém uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná uvedla, že od samého počátku uváděla, že peníze nezcizovala. Ve své prvním odvolání k tomuto uvedla celou řadu odvolacích námitek a navrhla řadu důkazů, které však nebyly akceptovány. Poukazovala rovněž na vyčíslení škody, kdy poškozená společnost vykazovala částku 816.998,96 Kč, ale částka uvedená v obžalobě i v usnesení o zahájení trestního stíhání byla stanovena na 816.999 Kč. Odvolací soud ji dal částečně za pravdu. V rámci nového projednání věci však byly provedeny jen některé obhajobou navrhované důkazy, ostatní byly soudem zamítnuty. Nesouhlasí se závěrem soudů, že nedošlo k žádné mimořádné události, neboť došlo k zahoření komína, k čemuž museli vyjet i hasiči. Vyjádření poškozené společnosti stran haléřové položky je podle ní nedostatečné, resp. nikdy nebylo prověřeno, zda došlo ke kontrole účetních záznamů. Trvá na tom, že skutek se nemohl odehrát tak, jak bylo popsáno ve skutkové větě rozsudku, zejména pak, že nemohla z trezoru odcizit haléřovou částku. Další skutečností je, že do celkového vyčíslení škody není zahrnuta částka 200.000 Kč, kterou prokazatelně odvedla ve dvou platbách ve výši 100.000 Kč ve dnech 1. 12. 2018 a 6. 12. 2018. Obviněná má za to, že nebyly vyčerpány veškeré potřebné důkazní prostředky, které byly obhajobou navrhovány, zejména provedení řádné fyzické inventury, v níž by byla haléřová položka vyhledatelná, a bylo by rovněž zjištěno, v čem spočívá. Zprávu poškozené společnosti týkající se této haléřové položky obviněná shledává nepřezkoumatelnou. Dále uvedla, že se soud nezabýval podrobně ani důkazy, které byly obsaženy ve spise – doklady o odvodech finančních prostředků a výkazy o odvedené finanční hotovosti. Skutkový stav tak byl nesprávně zjištěn, což mělo za následek nesprávné posouzení skutku.
Vzhledem k výše uvedenému obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 11 To 234/2021, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě postupoval podle § 265m tr. ř. a sám ve věci rozhodl.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 14. 2. 2022, sp. zn. 1 NZO 68/2022.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněné a obecná východiska pro uplatněný dovolací důvod, uvedla, že poukazovaný zásah do dovolatelčina práva na spravedlivý proces sám o sobě nelze prostřednictvím žádného ze zákonných dovolacích důvodů namítat. Vytýkané procesní vady totiž musí mít odpovídající hmotněprávní odraz právě ve spojení s již uzákoněnými podmínkami revize skutkového stavu věci v dovolacím řízení, danými extrémní, resp. zjevnou rozporností mezi provedenými důkazy a opatřenými skutkovými zjištěními výše uvedeného právního významu, resp. rozhodný skutkový stav věci musí být poznamenán i ve smyslu některé z dalších uvedených vad. Obviněná však poukazuje toliko na neakceptované důkazní návrhy obhajoby s tím, že nebyly vyčerpána všechny důkazní prostředky, aniž by uplatnila námitku opomenutých důkazů. Státní zástupkyně připomněla, že ze zásady zakotvené § 2 odst. 5 tr. ř. plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran. Pokud soudy shledaly, že byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí soudu, a řádně odůvodnily neprovedení navrhovaných důkazů, nedošlo k namítanému porušení dovolatelčina prána na spravedlivý proces. Byly vyloučeny obhajobou předkládané varianty možností úbytku inkasovaných tržeb jak v rámci běžného provozu na prodejně, tak mimo něj, kdy byla řádně identifikována manipulace zcela konkrétních osob s utrženou finanční hotovost, jakož i s klíči od trezoru, přičemž možnost neoprávněné dispozice s finanční hotovostí z trezoru ukazuje výlučně na dovolatelku. Státní zástupkyně odkázala na zcela logické a přesvědčivé hodnotící závěry nalézacího soudu. Stran haléřové položky uvedla, že vysvětlení svědka Ž., že rozhodný účetní stav hotovostních finančních prostředků byl poznamenán fakturací příjmových a výdajových položek, je zcela přijatelné. Stran odvedené částky ve výši 200.000 Kč poukázala na časový údaj, kdy k těmto platbách došlo až dne 1. 12. 2018 a 6. 12. 2018.
S ohledem na výše uvedené proto státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání obviněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navrhované rozhodnutí
Obviněná prostřednictvím svého právního zástupce zaslala k vyjádření státní zástupkyně repliku, doručenou Nejvyššímu soudu dne 8. 4. 2022, v rámci níž uvedla, že důkazní návrhy obhajoby shledává podstatnými a důležitými pro správné zjištění skutkového stavu věci a trvá na tom, že závěry týkající se haléřové položky jsou zcela jistě otázkou zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a obsahem provedených důkazů, kdy odcizení haléřové položky z trezoru není možné. Nestačí, aby byly pouze naznačeny možnosti, jak ke vzniku haléřové položky mohlo dojít, jak se stalo v projednávané věci. Stran částky 200.000 Kč uvedla, že se v dovolání byl nesprávně uveden časový údaj, a má se jednat o dny 1. 12. 2017 a 6. 12. 2017, k čemuž přiložila kopie pokladních dokladů.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 11 To 234/2021, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou A. I. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 /nyní § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř./.
V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud tak není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Je třeba upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatelka v projednávané věci. Obviněná ve většině uplatňuje námitky, jejichž prostřednictvím napadá soudy zjištěný skutkový stav věci, tedy takové, které pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 podřadit nelze.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že citovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky obviněné, v jejichž rámci namítala nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o vyjádření poškozené společnosti K., týkající se haléřové položky a výpověď svědkyně N. O.) a poukazovala na nesprávně zjištěný skutkový stav věci (zejména stran toho, zda došlo na prodejně k jakékoli mimořádné události, zda bylo možno z trezoru odcizit haléřovou položku, jak byla vyčíslena chybějící hotovost, resp. zda byla započítána částka 200.000 Kč), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy nebyly vyčerpány veškeré potřebné důkazní prostředky).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod nezaložila na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
I přes tu skutečnost, že námitky obviněné, jimiž brojí proti hodnocení důkazů a učiněným skutkovým zjištěním, nelze podřadit pod jí užitý dovolací důvod a nenaplňují zároveň žádný jiný z dovolacích důvodů, Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Právo na spravedlivý proces však není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Je na místě připomenout, že již před novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, byl se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dovolací důvod podle písm. g), resp. jeho rozsah rozšířen na podkladě judikaturní praxe i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly.
Podle Ústavního soudu může k takovému porušení dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04. Uvedené judikatorní praxi odpovídá nově vymezený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, přičemž dosavadní znění dovolacího důvodu podle písm. g), jak jej uplatnila dovolatelka, byl bez obsahových změn novelou trestního řádu zařazen pod písm. h).
Pokud by námitky obviněné dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do skutkových zjištění soudu prvního stupně na podkladě uplatněného dovolacího důvodu. Z tohoto hlediska je třeba se jimi zabývat i přesto, že obviněná nemohla uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, jenž na takto specifikované vady výslovně dopadá.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je totiž dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
O žádný z uvedených případů se v projednávané věci nejedná. Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněná nevznáší. Stejně tak obviněná nevznáší jedinou námitku, kterou by vytýkala nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, popř. nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Nejvyšší soud podotýká, že v posuzovaném případě žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Ve věci bylo rozhodováno podruhé, přičemž okresní soud byl v rámci nového projednání věci vázán právním názorem odvolacího soudu. V souladu s pokyny odvolacího soudu byla znovu vyslechnuta svědkyně N. O., jejíž výpověď byla obhajobou opakovaně zpochybňována, a byly vyžádány listinné podklady, zejména pak vyjádření poškozené společnosti k objasnění vzniku haléřové položky a možnostem obviněné vést denní kontrolní činnost (č. l. 1282). Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak svědeckou výpověď N.
O., tak další svědecké výpovědi osob pracujících na prodejně či ve vztahu k ní (H. L., H. G., E. K., L. B., P. Ž.) a rovněž listinné důkazy (pokladní knihy, specifikace pracovních činností jednotlivých pozic, dokumenty vztahující se k ekonomické a osobní situaci obviněné a dalších osob). Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny obezřetným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
Na podkladě provedeného dokazování byl soudem nalézacím podrobně zmapován režim fungování prodejny v O., způsob, jakým byly rozděleny pravomoci, jak bylo zacházeno s penězi, kdo měl a kdo neměl přístup do pokladen, účetních knih a trezoru, přičemž za jedinou osobu, která se mohla dopustit krádeže finanční hotovosti, byla označena právě obviněná. „Souladné výpovědi všech svědků se staly spolehlivými částmi celku, který ve své komplexnosti představoval uzavřený řetězec důkazů nepřímých směřujících výlučně k obžalované“ (bod 69.
rozsudku). Nalézací soud v rámci odůvodnění rozsudku rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o nevěrohodnosti výpovědi obviněné a jí uváděné verze událostí spočívající v tom, že na vině byl nedostatečně transparentní systém vedení prodejny a tržeb, kdy odpovědné měly být podle jejího názoru osoby mající hmotnou odpovědnost za chod prodejny, případně osoby mající přístup do trezoru. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil. Rovněž se přehledně a zcela výstižně vypořádal s námitkami obviněné, kdy lze odkázat zejména na body 57.
až 66. napadeného usnesení.
Obviněná dále namítala, že se soudy nezabývaly dostatečně všemi důkazy, které byly založeny ve spise (doklady o odvodech finančních prostředků, výkazy o odvedených finančních hotovostech) a neprovedly jí navrhované důkazy, kdy konkrétně odkazuje na záznamy bezpečnostního systému a provedení řádné inventury, v níž by byla vyhledatelná haléřová položka. Obviněná v podstatě tvrdí, že se nepodařilo odstranit pochybnosti o průběhu skutkového děje z toho důvodu, že nebylo vyhověno jejím návrhům na doplnění dokazování, resp. že tyto důkazy byly opomenuty.
Obecně lze k teorii tzv. opomenutých důkazů uvést, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Přitom musí být dodrženy mantinely spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. V rámci hlavního líčení dne 15. 7. 2021 bylo v souladu s ustanovením § 216 odst. 1 tr. ř. vydáno usnesení, jímž byl návrh obhajoby na doplnění dokazování o výpis kódovacího řízení prodejny (záznam bezpečnostního systému) a seznamy plateb (s rozlišením na hotovost, platbu kartou a další) zamítnut jako nadbytečný. Nalézací soud v rámci odůvodnění rozsudku pak tento svůj závěr řádně odůvodnil, kdy v bodě 74. rozsudku uvedl, že „byly-li proto stěžejní momenty naprosto spolehlivě pojmenovány – dispozice konkrétních osob s penězi a klíči od trezoru, pohyb kompetentních osob na prodejně a jejich pracovní zařazení ve společnosti K., mechanismus vstupu do prodejny (vyloučeno vniknutí do prodejny cizí osobou, neexistence žádné mimořádná okolnosti na prodejně), další doplňování důkazů požadované obhajobou bylo proto ve zjištěných souvislostech shledáno naprosto nadbytečným, nic dalšího ve své podstatě neobjasňujícím, návrhy byly řazeny do kategorie odvádění pozornosti od podstaty problému a svádění dokazování vedlejšími směry“.
Ačkoli není konkrétně zmíněna fyzická inventura, jedná se rozhodně i zde o důkazní návrh, který byl v kontextu provedeného dokazování shledán jako nadbytečný. Nalézací soud se totiž v bodě 86. rozsudku v rámci stanovení výše škody zabývá i onou haléřovou položkou, k níž měl uvedený důkazní návrh směřovat a na níž obviněná v podstatě staví většinu své dovolací argumentace, byť se nejedná o stěžejní otázku, která by byla sto zpochybnit závěr o její vině. Lze k tomu uvést, že nalézací soud ozřejmil vznik haléřové položky v pokladně prodejny na podkladě výpovědi svědka Ž.
a zejména pak sdělení poškozené společnosti (č. l. 1282). Nalézací soud uvedl, že „zjištěné manko vyplynulo z účetních podkladů dodaných pro trezor s příslušnou hotovostí (stěží lze očekávat jiné podklady při zjištěném manku v trezoru), tj. podkladů, ze kterých obžalovaná nejméně do konce listopadu 2017 čerpala pro vykázání účetních údajů v pokladní knize – viz č.l. 553 a násl. tr. spisu, údaje vykazované obžalovanou zvl. pak na č.l. 572 – 598 tr. spisu, haléřové účetní vykazování ji ničím nepřekvapovalo, rovněž ne účetní B.
Ostatně zůstatek hotovosti k 30. 11. 2017 ve výši 659 542,97 Kč byl právě samotnou obžalovanou označen za správný a teprve později v rámci trestního řízení bylo haléřové vyjádření zpochybňováno. Obhajovací námitky tohoto typu jsou tedy opět řazeny do kategorie obhajoby soudem opakovaně pojmenovávané“. Ostatně na skutečnost, že obviněnou vznášené návrhy na doplnění dokazování směřovaly často ke zcela okrajovým záležitostem, nikoli ke stěžejním zjištěním pro otázku posouzení viny, upozornil i odvolací soud.
Ve vztahu k částce 200.000 Kč, kterou měla obviněná odvést nadvakrát po částce 100.000 Kč ve dnech 1. 12. 2018 a 6. 12. 2018, je možno poznamenat, že tato částka by mohla být zohledněna toliko v rámci adhezního řízení, neboť jednání obviněné je časově vymezeno obdobím od 24. 5. 2017 do 15. 1. 2018, k údajným odvodům peněžních prostředků tedy došlo později. Pouze nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, neboť je vázán toliko obsahem dovolání a případným jeho doplněním učiněným v rámci lhůty pro podání dovolání (§ 265e odst. 1 tr. ř.), že obviněnou spolu s replikou zaslané kopie pokladních dokladů nejsou dobře čitelné a neobsahují uvedení roku.
Nejvyšší soud tedy neshledal, že by v projednávané věci došlo k porušení dovolatelčina práva na spravedlivý proces.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné A. I. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 4. 2022
JUDr. Petr Šabata předseda senátu