3 Tdo 827/2025-309
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný A. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2025, č. j. 4 To 75/2025-243, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 159/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. S. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále také jen „okresní soud“) ze dne 28. 1. 2025, č. j. 3 T 159/2023-208, byl obviněný A. S. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„přesto, že dne 7. 2. 2022 osobně převzal výzvu k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále č. j. 66 T 175/2020-429 ze dne 28. 4. 2021 s právní mocí dne 26. 10. 2021 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 275/2021-474, kdy byl současně poučen o tom, že má nastoupit do 5 pracovních dní od doručení výzvy, tedy nejpozději 14. 2. 2022, do výkonu trestu řádně nenastoupil a od 15. 2. 2022 do 12. 10. 2023 bez závažného důvodu svévolně pobýval na svobodě na blíže nezjištěném místě v České republice a případně i v zahraničí, kde se výkonu trestu cíleně vyhýbal“.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 14 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Následné odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Krajský soud v Ostravě (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 29. 4. 2025, č. j. 4 To 75/2025-243, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný A. S. dovoláním s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
5. V odůvodnění namítá, že v hlavním líčení došlo k závažnému porušení jeho práva na spravedlivý proces, když okresní soud při svém postupu neaplikoval ústavně konformním způsobem institut prohlášení viny. Z příslušného zvukového záznamu z hlavního líčení po jeho výtce vyplývá, že předseda senátu se ho v rámci předchozího nezbytného poučení nedotázal na to, zda je mu zřejmé, co tvoří podstatu skutku, který se mu klade za vinu, jaká je jeho právní kvalifikace, jaké trestní sazby stanoví zákon za trestný čin, který je v něm spatřován, a zda prohlášení o tom, že spáchal skutek, pro který je stíhán, činí dobrovolně a bez nátlaku a jsou mu známy všechny důsledky prohlášení viny, tj. zejména že se vzdává práva na dokazování v rozsahu, v jakém prohlásí vinu, a práva podat odvolání proti „výroku rozsudku, kterým by soud jeho prohlášení viny přijal“. Namísto toho se předseda senátu obrátil na přítomnou státní zástupkyni s dotazem, zda k případnému prohlášení viny bude mít výhrady. Po jejím ujištění, že z pohledu obžaloby tomu nic nebrání, vyhlásil usnesení podle § 206c odst. 4, 6 tr. ř., jímž prohlášení viny přijal s tím, že dokazování se v rozsahu podané obžaloby (blíže nekonkretizované) Okresního státního zastupitelství v Bruntále neprovede. Dovolatel v zásadě nezpochybňuje snahu předsedy senátu okresního soudu vysvětlit mu podstatu institutu prohlášení viny způsobem, jemuž by jako právní laik mohl porozumět, je však přesto přesvědčen, že poučení nebylo dostatečné a úplné. Transparentně nebyl obeznámen například s povahou a rozsahem hrozícího potrestání, ani s tím, že trest, který mu soud po prohlášení viny uloží, nemusí být „konečným řešením“ v jeho trestní věci, neboť se proti příslušnému výroku může v jeho neprospěch úspěšně odvolat státní zástupce. Za obtížně přezkoumatelný má dovolatel i samotný výrok o trestu z odsuzujícího rozsudku, resp. jeho odůvodnění, které se vzhledem ke své strohosti podle jeho mínění ani nepřiblížilo požadavkům zakotveným v § 125 odst. 1 větě třetí tr. ř. Postrádá v něm pečlivější posouzení všech kritérií rozhodných pro stanovení druhu a výměry trestu a podrobnější vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností.
6. Z výše rekapitulovaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2025, č. j. 4 To 75/2025-243, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 1. 2025, č. j. 3 T 159/2023-208, zrušil, podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Bruntále přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. K dovolání se v rámci řízení podle § 265h tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K námitkám obviněného vůči uložené sankci konstatoval, že je nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy ani pod důvody zakotvené v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř., jejichž prostřednictvím lze korigovat jen specifické vady výroku o trestu, které však obhajobou namítány nejsou. Pokud jde o výhrady dovolatele, podle nichž byl soudem prvního stupně nedostatečně poučen o důsledcích prohlášení viny, které následně učinil, státní zástupce se k nim na podkladě jemu dostupných spisových materiálů konkrétněji vyjádřit nemůže. V obecné rovině však zdůraznil, že skutečnosti uvedené v prohlášení viny jsou podle § 206c odst. 4 tr. ř. neodvolatelné, přičemž ustanovení § 206c odst. 7 tr. ř. vylučuje jejich přezkum v opravném řízení. Po prohlášení viny obviněným tak může odvolací či dovolací soud zasahovat do výroku o vině jen zcela výjimečně, a to mimo jiné například právě po zjištění, že řízení předcházející přijetí prohlášení viny obviněného vykázalo zásadní procesní vady. Zda k nim došlo i v projednávané trestní věci, státní zástupce z výše nastíněných důvodů nehodnotil. Omezil se v tomto směru pouze na úvahu, že pokud dovolatel v řízení před soudem prvního stupně prohlásil vinu v přítomnosti své obhájkyně, přičemž byl nejprve řádně poučen o všech hmotněprávních i procesních důsledcích s tím spojených, v hlavním líčení ani v řádném opravném prostředku následně nijak nerozporoval, že byla dodržena pravidla pro přijetí jeho prohlášení, a ani později neuvedl jiný výjimečně akceptovatelný důvod, proč by se měl odvolací soud výrokem o vině zabývat, nemůže se nyní úspěšně domáhat toho, aby tento výrok přezkoumal Nejvyšší soud v dovolacím řízení.
8. V návaznosti na to pak uzavřel, že dovolání obviněného bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Navrhl, aby bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby dovolací soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání projevil i pro jiný případ předvídaný v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
9. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. (přičemž odvolací soud přezkoumával výrok o trestu, který obviněný zpochybňuje i v nynějším dovolání).
10. Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti soustavně zdůrazňuje, že dovolání je specifickým a přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř. Zároveň je třeba, aby deklarovaným dovolacím důvodům, které nemohou být uplatněny jen formálně, vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
11. Zmíněné pravidlo nicméně nelze chápat absolutně a aplikovat je s bigotní neústupností. Při výkladu obsahového zaměření dovolacích důvodů je totiž nutno brát zřetel i na závěry plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, podle nichž se ani rozhodování soudu v dovolacím řízení nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, a to tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví tato základní práva pod ochranu soudní moci. Ústavní soud v minulosti ve svých rozhodnutích opakovaně akcentoval, že úkol poskytovat ochranu základním právům a svobodám jednotlivce nespočívá v demokratickém právním státě jen na něm samém, ale je svěřen všem obecným soudům bez rozdílu. Ochrana ústavnosti je tedy jinými slovy úkolem celé justice, což znamená, že pokud již obecný soud shledá porušení některého ze základních práv či svobod (např. obviněného), pak je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k jeho dalšímu porušování nedocházelo, a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 55/04 nebo sp. zn. I. ÚS 554/04, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. N 42/32, N 114/34, resp. N 67/36, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Jakkoli tedy zákonodárce taxativním výčtem dovolacích důvodů v trestním řádu poměrně významně omezil právo na přístup k soudu v rámci řízení o dovolání, Nejvyšší soud je povinen interpretovat podmínky připuštění tohoto mimořádného opravného prostředku tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces a splnil tak svou prvotní a nejdůležitější povinnost poskytnout jednotlivci ochranu jeho základních práv (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 2030/07 a sp. zn. II. ÚS 855/08).
IV. Důvodnost dovolání
12. Jak bylo zmíněno výše, obviněný formálně podpořil své dovolaní odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Vzhledem k tomu, že mu objektivně nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně (ten na podkladě podaného odvolání napadený výrok věcně přezkoumal), mohl předmětný dovolací důvod uplatnit prakticky jen v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.
ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Předložené dovolání je specifické tím, že obhajoba žádný z těchto dovolacích důvodů explicitně neoznačila. Zjevně si byla vědoma, že její vlastní argumentace (ať už se týká procesního postupu soudu prvního stupně předtím, než přijal prohlášení viny učiněné obviněným, nebo tvrzené nepřezkoumatelnosti výroku o trestu z odsuzujícího rozsudku okresního soudu) žádnému z nich po obsahové stránce neodpovídá.
Dovolací senát nicméně nemohl ignorovat „ústavní rozměr“ uplatněných námitek a při respektu k výše připomínané konstantní judikatuře Ústavního soudu se nad rámec mantinelů dovolacího přezkumu, jak je vytýčil zákonodárce, musel zabývat tím, zda reklamovaným postupem okresního soudu a jeho pozdější aprobací krajským soudem skutečně nedošlo k tvrzenému porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Po přezkoumání věci přitom dospěl k závěru, že tomu tak není. Kruciální námitky dovolatele nemají materiální opodstatnění.
13. Předně není pravdou, že soud prvního stupně dovolatele dostatečně nepoučil o všech procesních a hmotněprávních důsledcích případného prohlášení viny. Ze zvukového záznamu z hlavního líčení konaného dne 28. 1. 2025 (viz DVD nosič založený na č. l. 157 spisu) vyplývá, že předseda senátu okresního soudu (resp. zde samosoudce) v rámci ústního poučení o možnosti prohlásit vinu podle § 206c tr. ř. obviněnému nejprve srozumitelně vysvětlil podstatu daného institutu a jeho důsledky pro další řízení. Následně ho opakovaně, a především pro laika snadno uchopitelnou formou, seznámil i s tím, že za stávající procesní situace mu může být za žalovaný přečin uložen trest odnětí svobody nejvýše na 18 měsíců. Současně ho informoval o tom, že jeho případné prohlášení viny, pokud je soud přijme, bude pouze jednou z řady okolností, které budou při pozdějších úvahách o ukládané sankci a její výměře brány v úvahu. Již tím se aktuálně projednávaná věc zásadně liší od jiné trestní kauzy Okresního soudu v Bruntále, ve které Nejvyšší soud rozhodl kasačním usnesením ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 3 Tdo 165/2025, jehož odůvodnění obhájce obviněného v podstatných částech prakticky jen „zkopíroval“ do nyní předloženého dovolání a prezentoval je jako své vlastní odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku. V nyní posuzované věci je možno naopak konstatovat, že obviněný A. S. byl soudem prvního stupně k problematice prohlášení viny poučen v rozsahu a způsobem, které snesou i náročná měřítka nastavená Ústavním soudem v nálezu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23.
14. Okresní soud zároveň neměl důvod pochybovat o tom, že obviněný prohlašuje vinu ze své skutečné, pravé, svobodné a vážně míněné vůle. A. S. mu svým verbálním projevem, který je rovněž zřetelně zachycen na zvukovém záznamu z hlavního líčení, dal dostatečně najevo, že je v řešené otázce zorientován a podstata prohlášení viny je mu jasná. Na dotaz předsedy senátu, zda vinu prohlásit chce, pak pohotově reagoval souhlasným „ano“. Nešlo tedy o žádnou váhavou odpověď typu „ano, ne, nevím…“, která by po následně povolené tiché poradě s obhájcem vyústila například jen v proklamaci z úst advokáta (a nikoli samotného obviněného) ve stylu „chceme prohlásit vinu, pane předsedo…“, jak tomu bylo ve „srovnávané“ trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále vedené pod sp. zn. 4 T 20/2024 (přičemž právě k podobným situacím Nejvyšší soud v již zmíněném usnesení ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 3 Tdo 165/2025, formuloval požadavek na nutnost podrobit volní jednání obviněného „přísnějšímu testu autenticity“). V nynějším případě však soud prvního stupně k takovému mimořádnému (nadstandardně obezřetnému) přístupu neměl žádný racionální důvod.
15. Pokud obhajoba v uvedené souvislosti zdůrazňuje, že dovolatel se v danou chvíli „evidentně vůbec neorientoval v tom, zda má věci litovat…“, pak je třeba ji upozornit na to, že vyjádření upřímné lítosti obviněného nad trestným činem není obligatorní podmínkou pro přijetí jeho prohlášení viny soudem. Z absence projevu lítosti nad protiprávním jednáním pak jistě nelze automaticky dovozovat ani to, že obviněný byl k prohlášení donucen, nepochopil jeho podstatu a důsledky, tudíž (lapidárně řečeno) „nevěděl, co dělá“, apod.
16. Hmatatelnou oporu v realitě nemá ani druhá námitka (rovněž neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.) týkající se údajné nepřezkoumatelnosti výroku o trestu, resp. jeho nedostatečného odůvodnění v odsuzujícím rozsudku. Úvahy okresního soudu, jimiž se řídil při volbě druhu a výměry ukládané sankce, Nejvyšší soud hodnotí jako transparentní a dostatečné. Jestliže stejný náhled na věc měl i soud krajský, nelze mu bez dalšího vytýkat, že by snad rezignoval na svoji přezkumnou povinnost.
17. Jsou to naopak argumentační východiska obhajoby, která působí jako ryze účelová snaha najít cestu, jak v mimořádném opravném řízení docílit zpětné revize a korekce napadeného výroku navzdory jeho neoddiskutovatelné zákonnosti a ústavní konformitě. Obviněný se fakticky domáhá dovolacího přezkumu ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu, a to i při obecné přípustnosti postupu, jehož bylo použito. To je ovšem v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Nejde o jakési „druhé odvolání“, v jehož rámci lze obecně namítat i nepřiměřenou přísnost trestu. Dovolací soud nelze chápat jako další běžnou přezkumnou instanci v trestním řízení. Takovou roli mu zákonodárce formálně nepřidělil a nebylo to evidentně ani jeho záměrem.
18. Souborně lze uzavřít, že meritorní rozhodnutí nižších soudů žádnou vadou, pro kterou by nebylo možné trvat na jejich právní moci, netrpí. Dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v zákoně (§ 265b tr. ř.), a postupem soudu prvního stupně zároveň nedošlo ani k obviněným reklamovanému porušení jeho práva na spravedlivý proces.
V. Způsob rozhodnutí
19. Nejvyšší soud proto předložené dovolání A. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 10. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek