3 Tdo 828/2025-523
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný K. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 6. 2025, sp. zn. 6 To 186/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 17/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. Š. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 4. 2025, sp. zn. 2 T 17/2025, byl obviněný K. Š. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a za to byl odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen a stanovena zkušební doba v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 250 000 Kč. Rovněž byly učiněny výroky o náhradě škody, a to podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných J. Š., B. E. a D. E.
2. Stalo se tak na základě skutkových zjištění spočívajících zkráceně v tom, že
obviněný dne 10. 4. 2023 okolo 11:50 hodin nejprve s ostatními spoluobviněnými neoprávněně vnikli na pozemek domu čp. XY v obci XY, okres XY, kde chtěl s obviněným J. Š. pro předchozí spor fyzicky napadnout zde přítomného poškozeného M. R., který byl se svým doprovodem poškozenými M. M. a Š. F. na tomto pozemku na návštěvě, a poté co dovolatel vstoupil na tento pozemek, vzal si z ohniště kovovou trojnožkou o váze 1386 g a délce 90 cm, se kterou po pozemku se slovy „Zabiju tě, dostanete přes piču a co tady děláte vy mrdky“ běžel na poškozeného M. M. v úmyslu ho touto trojnožkou napadnout, přičemž poškozeného M. M. zde fyzicky napadali i obvinění D. E. a B. E., dále obviněný J. Š., poté se konflikt přesunul na veřejné prostranství, kam poškození M. R. a M. M. před obviněnými utekli a zde byli opět napadáni tak, že obviněný J. Š. společně s obviněným B. E. drželi poškozeného M. R. a obviněný D. E. nejméně pěti ranami pěstí poškozeného M. R. udeřil do pravé části těla, a dále k těmto přistoupil dovolatel s kovovou trojnožkou v ruce, se kterou s dvojručním úchopem a nápřahem nad hlavu vedl úder na poškozeného M. R., a poté dovolatel dalšími stejně provedenými údery kovovou trojnožkou dvakrát udeřil poškozeného M. M. do hlavy, který rány částečně vykryl a před dovolatelem se dal na útěk a dovolatel jej pronásledoval a nejméně jedním úderem kovovou trojnožkou se poškozeného M. M. pokusil opět udeřit, čímž poškozenému M. M. byla způsobena tržně zhmožděná rána délky 6cm v levé temenní krajině a pohmoždění měkkých tkání na levém předloktí s otokem, které si vyžádalo lékařské ošetření, bez nutnosti hospitalizace, avšak při větší intenzitě působícího násilí by mohlo na hlavě vzniknout i závažnější poranění, např. zlomenina klenby lební, nitrolební poranění a podobně, dále poškozenému M. R. byly způsobeny kožní oděrky na zevní straně pravé očnice a za pravým uchem, které si vyžádalo lékařské ošetření, bez nutnosti hospitalizace, poškozené Š. F. došlo ke zhmoždění pravého lýtka, ke kterému došlo v přesně nezjištěný okamžik, které si vyžádalo lékařské ošetření bez nutnosti hospitalizace, a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně byla za poskytnutou péči způsobena celková škoda ve výši 16 132 Kč.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 9. 6. 2025, sp. zn. 6 To 186/2025, o odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech, podaného v neprospěch dovolatele do výroku o trestu, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil v celém výroku o trestu týkajícím se dovolatele a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej odsoudil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 6. 2025, sp. zn. 6 To 186/2025, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. To směřoval do jeho výroku o trestu a opřel je o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Obviněný konkrétně namítal, že s přihlédnutím k dosavadnímu způsobu jeho života, a to zejména po spáchání projednávaného skutku, má za to, že druh trestu, resp. jeho výše, je nepřiměřeně přísný. Dovolatel odkázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který ve svých nálezech zdůrazňuje povinnost obecných soudů ukládat přiměřené trestní sankce. I pokud byl uložený trest zákonem připuštěný a v rámci zákonné sazby, musí být přiměřený a řádně odůvodněný. Následně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdy došlo ke zrušení výroku o trestu, přestože byl uložený přípustný druh trestu v rámci zákonné výměry. V rozhodnutí ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, Nejvyšší soud sice potvrdil, že samotná přísnost trestu není dovolacím důvodem, nicméně výjimečně trest zrušil vzhledem k neúměrné přísnosti s ohledem na nejlepší zájmy dětí dovolatelky a s ohledem na nedostatečné odůvodnění ze strany odvolacího soudu. Obdobně postupoval i v rozhodnutí ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019, kdy zrušil výrok o trestu pro nedostatečné odůvodnění, respektive pro opomenutí podstatných skutečností důležitých pro druh a výměru trestu, zejména osobních a rodinných poměrů obviněného.
6. Bez povšimnutí rovněž nemůže podle dovolatele zůstat skutečnost, že projednávaný skutek těžkého ublížení na zdraví byl posuzován ve stádiu pokusu, nikoliv jako dokonané jednání, na což soud prvního stupně přiléhavě reagoval, když obviněnému uložil tresty alternativní. Závěrem poukázal na novelu trestního zákoníku (sněmovní tisk 861/0), která byla dne 30. 5. 2025 ve třetím čtení schválena Poslaneckou sněmovnou, kdy tato novela bude klást soudům větší důraz na ukládání peněžitých trestů. Hlavním cílem tohoto zákona je mj. ve vhodných případech podpořit možnost ukládání alternativních trestů místo nepodmíněného trestu odnětí svobody.
7. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek, tj. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 6. 2025, č. j. 6 To 186/2025-488, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Poukázala na to, že dovolatel své námitky proti výroku o trestu nedoprovodil příslušným relevantním výkladem, ve kterém by vyložil dostatečně konkrétně, proč se domnívá, že došlo k porušení zásad pro ukládání trestu. Je však třeba připustit, že obviněný argumentoval dvěma rozhodnutími Nejvyššího soudu, která by měla řešit obdobnou problematiku. Obě rozhodnutí reagují na skutečnost, že obvinění pečovali o nezletilé děti. Bylo zohledněno, že při ukládání trestu odnětí svobody rodiči pečujícímu o nezletilé dítě musí k nejlepšímu zájmu dítěte soud přihlížet a přiznat mu náležitou váhu. Na druhou stranu v obou rozhodnutích je prezentován názor, že není vyloučeno, aby konkurující veřejný zájem na přiměřeném potrestání pachatele v konkrétním případě převážil.
9. V posuzované trestní věci není možné dospět k závěru, že by uložená sankce byla vzhledem ke specifickým okolnostem případu natolik přísná a nespravedlivá, že by atakovala samotné principy proporcionality a humánnosti trestního postihu. Odvolací soud obviněnému uložil trest odnětí svobody za vysoce závažný trestný čin proti životu a zdraví na samé spodní hranici zákonné trestní sazby podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a současně jej dostatečně odůvodnil. Z dostupného spisového materiálu nevyplývají žádné okolnosti, které by významněji zvyšovaly riziko negativních dopadů odsouzení obviněného na jeho děti v porovnání s jinými obdobnými případy pachatelů podobné trestné činnosti. Není pochyb o tom, že výkon nepodmíněného trestu jedním z rodičů představuje pro valnou většinu dětí větší či menší emoční zásah a nezřídka vede i k významnému snížení jejich životního standardu. To nelze bagatelizovat, na druhé straně je však třeba zdůraznit, že obviněný mohl a měl předem zvážit potenciální důsledky své trestné činnosti, možný negativní dopad na finanční situaci rodiny i budoucí vývoj svých interakcí a vzájemných citových vazeb s dětmi a na tyto úvahy měl navázat tím, že projednávaný skutek vůbec nespáchá. Takovou sebekontrolu ani sebereflexi však obviněný neprojevil. Jakkoliv je třeba v každé konkrétní věci zohledňovat i osobní a rodinné poměry obviněného, včetně hledisek péče o nezletilé děti a jejich zájem, rozhodně nejde o obecnou exkulpační podmínku, respektive kritérium znemožňující přiměřené potrestání pachatele závažné trestné činnosti.
10. Skutečnost, že se nyní projednávaného přečinu obviněný dopustil v době podmíněného odložení výkonu trestu vyvrací tvrzení, že by vedl řádný život. Odvolací soud uvážil všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jeho závěr je vyvážený. Trest, který byl obviněnému takto uložen, není možné vnímat jako extrémně přísný a zjevně nespravedlivý.
11. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
12. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
13. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu k uloženému trestu. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda obviněným vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému důvodu dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označeného dovolacího důvodu dochází podle jeho obsahového vymezení tehdy, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
14. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím lze uvádět zásadně vady právní povahy, tedy buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. U námitek proti
výroku o trestu je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
15. Výhrady proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento důvod však obviněný v dovolání neuvedl, a ani okolnosti, za kterých mu byl trest uložen, nesvědčí o jeho naplnění. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
16. Tyto zásady je možné prolomit jen, jestliže nebyly dodrženy základní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
17. Výhrady, které obviněný ve vztahu k výroku o trestu vznesl, spočívaly v tom, že jemu uložený trest odnětí svobody s přímým výkonem je nepřiměřeně přísný a je v rozporu se základními zásadami pro ukládání trestu. Dovolatel současně připomněl, že projednávaný skutek těžkého ublížení na zdraví byl posuzován ve stádiu pokusu, nikoliv jako dokonané jednání, upozornil na způsob života, který vedl po spáchání předmětné trestné činnosti, a poukázal na novelu trestního zákoníku (sněmovní tisk 861/0), kde hlavním cílem této novely je podpořit možnost ukládání alternativních trestů místo nepodmíněného trestu odnětí svobody. Z takto koncipovaného obsahu podaného dovolání je zjevné, že obviněný nedostál kritériím, jež byly výše uvedeny a plynou z vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o něž své dovolání opřel.
18. Ačkoliv obviněný formálně zmínil judikaturu týkající se extrémních vad či porušení principu proporcionality trestní represe, příp. jiného ústavního principu, což by v zásadě mohlo založit povinnost Nejvyššího soudu k přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, nebo nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. I. ÚS 554/2004), fakticky neuvedl žádné skutečnosti, které by toto tvrzení měly potvrzovat. Jím podané dovolání jako celek neodpovídá obviněným zvolenému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
19. Nejvyšší soud i přes tento závěr upozorňuje na to, že odvolací soud se podmínkami pro ukládání trestu odnětí svobody, vůči němuž obviněný dovolání zaměřil, zabýval v bodech 6. až 8. rozsudku, kde vyložil, k jakým skutečnostem přihlédl. Posoudí-li Nejvyšší soud skutečnosti, které odvolací soud bral při ukládání trestu do úvahy, je zjevné, že nezanedbal své povinnosti, zvážil všechny rozhodné skutečnosti a vypořádal se s nimi i z hledisek § 37, § 38, § 39 tr. zákoníku. Neopomenul posoudit ani polehčující ani přitěžující okolnosti podle § 41 a § 42 tr.
zákoníku. Nejvyšší soud navíc dodává, že odvolací soud dostatečně uvážil, že jednání dovolatele nebylo afektivní, trvalo delší dobu, dopustil se jej s dalšími třemi spoluobviněnými. Dovolatel útočil těžkou kovovou trojnožkou a pouze shodou náhod, nikoliv přičiněním obviněného, nedošlo k dokonání těžkého ublížení na zdraví poškozeného M. M. Je rovněž třeba zdůraznit, že dovolatel je souzen za jednání, kterého se dopustil celkem třemi úmyslnými trestnými činy. Obviněný se stíhané trestné činnosti dopustil též ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem ve věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 160/2020 (odvolací soud současně zmínil zprávu probačního úředníka o průběhu dohledu v této trestní věci, která příliš nesvědčí ve prospěch dovolatele).
20. Obecně platí, že zkušební doba podmíněného odsouzení je sama o sobě zostřeným obdobím, v němž má pachatel zvlášť důsledně dbát na to, aby se vyvaroval jakéhokoliv protiprávního jednání, natož pak trestné činnosti. Postih uložený lounským soudem pod sp. zn. 15 T 160/2020 navíc představoval nejstriktnější pobídku k vedení řádného života, jakou lze nasadit, aniž by bylo nutno zasáhnout osobní svobodu pachatele – byl stanoven na samé horní hranici zákonných mezí jak stran výměry trestu (3 roky), tak ohledně zkušební doby (5 let) a navíc byl zpřísněn vyslovením dohledu. Jestliže ani tento nejintenzivnější myslitelný apel nevedl ke korekci dovolatelova chování, pak je zřejmé, že k ochraně společnosti, k individuálnímu působení na něho i pro účinky trestu coby generální prevence bylo nezbytné sáhnout již k nepodmíněnému trestu. To platí o to víc, že již trestu z lounské věci sp. zn. 15 T 160/2020 „marně“ předcházel v podstatě stejně přísný alternativní postih uložený lounským soudem pod sp. zn. 2 T 193/2015, který se lišil jen v tom, že nebyl zostřen dohledem. Sumárně řečeno, obviněný si již dvakrát „nic nedělal“ z velmi přísných podmíněných trestů a ve zkušební tobě toho druhého a nejpřísnějšího, jaký připadá v úvahu, se dopustil nyní řešené delikvence. Další bezúčelné řetězení nefungujících alternativ proto odvolací soud důvodně odmítl a po právu dovodil, že obviněný si fakticky vynutil, že na něho musí být působeno přímým zásahem jeho osobní svobody. Opačný postup by v obviněném jen posiloval přesvědčení, že z odpovědnosti za různorodou trestnou činnost se nakonec vždy nějak vyváže, takže si se svým chováním nepotřebuje dělat nějaké větší starosti a může bezbřeze a libovolnými nástroji prosazovat své zájmy, tužby a priority, jak uzná za vhodné. Tento efekt by se pak přenášel i do jeho okolí, což by výrazně devalvovalo prvek generální prevence trestu.
21. Odvolací soud také řádně zohlednil i osobní, rodinné a majetkové poměry obviněného a jeho trestní minulost. Své závěry také dostatečně odůvodnil, a Nejvyšší soud v nich neshledal žádné vady. Z argumentů, které odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí vyjádřil, nelze dovodit nedodržení pravidel pro ukládání trestu. Naopak je z jeho rozhodnutí patrné, že zvažoval všechny individuální okolnosti a zvláštnosti daného případu a zohlednil osobu pachatele tak, aby trest odpovídal všem konkrétním zjištěním vztahujícím se jak k osobě obviněného, tak i okolnostem, za kterých byl čin spáchán (srov. § 38 odst. 1 tr. zákoníku), a to ve smyslu § 39 tr. zákoníku i dalších kritérií významných pro stanovení druhu a výměry trestu. Pouhá nespokojenost obviněného týkající se uložení nepodmíněného trestu a jeho výměry je v daných souvislostech zcela v rozporu s prezentovanými zásadami. Je možné podotknout, že nejde o exemplární trest anebo o trest nespravedlivý, protože je odrazem jednání obviněného, na které bylo třeba působit právě zvolenou sankcí, což odvolací soud, jak již bylo konstatováno shora, dostatečně a přesvědčivě odůvodnil.
22. Dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, a na rozhodnutí ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019, a z nich vyplývající požadavek, aby soudem při ukládání trestu bylo přihlíženo k nejlepšímu zájmu dětí obviněného. Trestní soudy jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu povinny při ukládání trestu zohlednit nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Projevem této povinnosti je zvážení uložení alternativních trestů namísto trestu nepodmíněného, který má ze své podstaty dopady na dítě. Podle Ústavního soudu to však neznamená, že „by nejlepší zájem dítěte dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte absolutně znemožňoval uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči. Obecné soudy tak při ukládání tohoto druhu trestu musí k nejlepšímu zájmu dítěte přihlížet a přiznat mu náležitou váhu, neznamená to však, že by konkurující veřejný zájem na přiměřeném potrestání pachatele nemohl v konkrétním případě převážit“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19-2).
23. Nejvyšší soud předně poznamenává, že těmito okolnostmi se již plně zaobíral odvolací soud v bodě 8. odůvodnění svého rozhodnutí, tedy neopomněl přihlédnout k nejlepšímu zájmu obou nezletilých synů dovolatele. Nejvyšší soud se s jeho závěry ztotožňuje a nad ně pokládá za potřebné dodat následující. Poměry k nezl. synovi AAAAA (pseudonym) byly naposledy upraveny rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 0 P 178/2020 (viz č. l. 428). Z něho plyne, že matka nezl. AAAAA trvala na zachování střídavé péče pro nezletilého, následně v průběhu jednání před soudem uzavřela s dovolatelem dohodu o svěření jejich syna do jeho péče, matka je se synem v telefonickém i osobním kontaktu, byl upraven rovněž jejich styk a matce bylo stanoveno výživné. Dovolatel u hlavního líčení dne 7. 4. 2025 uvedl, že bydlí se svými dětmi a přítelkyní u své matky a přítelkyně pobírá peněžitou pomoc v mateřství (viz č. l. 446 spisu). Je tedy zřejmé, že obviněný není tzv. výlučným rodičem ani jednoho ze svých synů tak, aby jeho uvěznění znamenalo jejich totální osiření. Matka nezletilého AAAAA o syna jevila zájem (poptávala zachování střídavé péče), není pro něho cizí osobou (jsou v telefonickém a osobním kontaktu) a je schopna plnit své rodičovské povinnosti. Totéž platí i o matce druhého syna BBBBB (pseudonym), která s ním žije ve společné domácnosti. Tu navíc s oběma dětmi sdílí jejich otcovská babička, u níž nelze přehlížet citové a materiální zázemní, které jim skýtá. Nelze proto očekávat, že by výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněným představoval fatální zásah do výchovného prostředí nezletilých dětí, do zabezpečení jejich výživy a že by takový výkon uvedeného druhu trestu měl výrazně negativnější dopad na děti obviněného, než je tomu v obdobných srovnatelných případech.
24. Na druhou stranu trestná činnost, za níž je dovolatel nyní souzen, představuje mnohem zásadnější kritéria obsažená v trestním zákoníku pro druh a výměru trestu. Veřejný zájem na potrestání obviněného navíc neplyne jen z aspektů směrujících vůči obviněného a jemu blízkým osobám (individuální a generální prevence – viz bod 19. odůvodnění tohoto usnesení), ale odvíjí se i od zájmů poškozeného, který byl velmi brutálně ohrožen na bazálních hodnotách svého bytí – na svém zdraví. Újma poškozeného je výrazně silnější než újma dětí, které přechodně budou toliko v péči druhého rodiče, což je režim, který nakonec není nikterak výjimečný v řadě rodin, kde jeden z rodičů musí po určitou dobu pobývat mimo společnou domácnost. S přijatelnou nadsázkou řečeno, měla-li by platit obviněným prosazovaná hypertrofovaná konstrukce o takřka absolutní přednosti zájmu dětí nad zájmem oběti a potažmo společnosti na postihu pachatele, pak by pouhé rodičovství takřka automaticky vylučovalo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.
25. Nižší soudy proto opodstatněně dovodily, že komplexně a vícesložkově založený veřejný zájem převažuje v této věci zcela zřetelně nad nejlepším zájmem dovolatelových nezletilých dětí.
26. Obviněný dále namítal, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že projednávaný skutek těžkého ublížení na zdraví byl posuzován ve stádiu pokusu, nikoliv jako dokonané jednání. Trestnost pokusu zákon obecně staví na roveň dokonanému trestnému činu, k jehož spáchání směřuje. Pokus je totiž bezvýjimečně trestný podle trestní sazby stanovené za takový dokonaný trestný čin. Nedostatek následku u něj však ve srovnání s dokonaným trestným činem působí jeho typově nižší společenskou škodlivost a obecně menší závažnost, proto je za něj zpravidla ukládán trest v nižší výměře než za dokonaný trestný čin. Specificky je třeba ve smyslu § 39 odst. 7 písm. c) tr. zákoníku přihlédnout též k tomu, do jaké míry se jednání pachatele přiblížilo k dokonání trestného činu a z jakých důvodů a za jakých okolností nedošlo k jeho dokonání.
27. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jednoznačně dovodil, že pouhou shodou náhod, a nikoliv přičiněním dovolatele, nedošlo k dokonání těžkého ublížení na zdraví poškozeného M. M. (srov. bod 6. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Připomeňme, že dovolatel opakovaně mířil těžkým a nebezpečným předmětem s nápřahem na hlavu poškozeného, kterého také zasáhl. Obviněný byl ohrožen trestní sazbou podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku v rozmezí od tří do deseti let a trest mu byl vyměřen při spodní hranici této zákonné trestní sazby. Nejvyšší soud shledal, že trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku byl obviněnému uložen s ohledem na vyhodnocení všech relevantních skutečností, tedy i té skutečnosti, že ačkoliv dovolatel trestný čin těžkého ublížení skutečně nedokonal, nestalo se tak jeho přičiněním.
28. Konečně zcela bezpředmětná je námitka dovolatele, v níž odkazoval na novelu trestního zákoníku (sněmovní tisk 861/0), kde hlavním cílem této novely je podpořit možnost ukládání alternativních trestů místo nepodmíněného trestu odnětí svobody. Schválený zákon (sněmovní tisk 861/0) byl vyhlášen dne 5. 8. 2025 ve Sbírce zákonů pod číslem 270/2025 Sb., přičemž tento zákon nabývá účinnosti až dnem 1. 1. 2026. Navíc nelze nezmínit, že ani jeho budoucí úprava nefavorizuje alternativní tresty zaslepeně a bezvýhradně a nelze ji tedy interpretovat tak, že v indikovaných případech nelze nepodmíněný trest odnětí svobody uložit. Taková indikace přitom v nyní řešené věci založena je. Kromě toho dovolatel ani nenaznačuje, jakou konkrétní skladbu možných variant alternativních trestů by si představoval tak, aby efektivně zajistila kýžený mnohasložkový účel postihu.
29. Nejvyšší soud uzavřel, že nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře tři a půl roku, uložený odvolacím soudem dovolateli, nelze považovat za trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý ani nepřiměřený nebo zasahující do jeho ústavně zaručených práv. To platí i při zohlednění toho, že obviněný je ohrožen přeměnou tříletého podmíněného trestu z lounské věci sp. zn. 15 T 160/2020. O tomto riziku obviněný věděl, přesto si však počínal hrubě protiprávně a stesky na tyto hrozící následky tak může adresovat jen sobě samému. Mělo-li by navíc být argumentováno potencionálními událostmi (přeměna podmíněného trestu), pak obdobně by bylo možno poukazovat na možné budoucí podmíněné propuštění z výkonu trestu, event. trestů.
V. Způsob rozhodnutí
30. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl toliko námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
31. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 8. 10. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů