3 Tdo 83/2018-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 3. 2018 o
dovolání obviněných I. S., P. K. a V. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 3 To 5/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 4/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných I. S., P.
K. a V. M. odmítají.
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 5 T 4/2013, byli
obvinění I. S., P. K. a V. M. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném ve spolupachatelství podle § 23
tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého
se dopustili jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině.
Obviněný I. S. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro
výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu
činnosti, a to výkonu jakékoliv funkce ve statutárních orgánech obchodních
společností a družstev na dobu 3 (tří) let.
Obviněný P. K. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58
odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let. Podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s
dozorem.
Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu
činnosti, a to výkonu jakékoliv funkce ve statutárních orgánech obchodních
společností a družstev na dobu 3 (tří) let.
Obviněný V. M. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58
odst. 1 tr. zákoníků k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let. Podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s
dozorem.
Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu
činnosti, a to výkonu jakékoliv funkce ve statutárních orgánech obchodních
společností a družstev na dobu 3 (tří) let.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 5 T 4/2013,
podali obvinění I. S., P. K. a V. M. odvolání, a to do všech výroků napadeného
rozhodnutí. Odvolání podal také státní zástupce Krajského státního
zastupitelství v Praze, a to v neprospěch obviněného I. S., který jej zaměřil
proti výroku o trestu.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2017, sp. zn.
3 To 5/2017, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), tr. ř. a u obžalovaného
I. S. i podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu
zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obvinění
I. S., P. K. a V. M. jsou vinni jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku
zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1,
3 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se
dopustili tím, že
na základě dohody mezi obžalovaným I. S., který do 14. 6. 2006 byl zaměstnán na
Finančním úřadu v Benešově, a do 30. 9. 2005 se zabýval daní z přidané hodnoty
(dále jen DPH), a V. V. (zemřel dne 8. 8. 2009), o provádění fiktivních obchodů
se skleněným odpadem za účelem neoprávněného uplatnění odpočtu DPH, dohodl
obžalovaný S. účast na těchto obchodech s obžalovaným V. M., v době od 26. 1. 2006 do 19. 1. 2009 jediným jednatelem společnosti ZNF Trade, s. r. o., se
sídlem Na Strži 1837/9, Praha 4, IČ: 27420060, se kterou obžalovaný S. uzavřel
dne 4. 12. 2006 pracovní smlouvu na pozici provozní ředitel, která jej
opravňovala zařizovat veškeré provozní a obchodní záležitosti, a dále s
obžalovaným P. K., který dne 30. 7. 2007 založil společnost Trade Agency, s. r. o., t. č. se sídlem Plzeňská 341, Beroun, IČ: 27934080, v níž byl do 2. 12. 2009 jediným jednatelem, a který obžalovanému S. udělil dispoziční právo k
bankovnímu účtu společnosti vedenému u České spořitelny, a. s., se sídlem
Olbrachtova 1929/62, Praha 4, kdy následně obžalovaný S. prováděl veškeré
finanční transakce a hotovostní výběry z tohoto účtu, a s vědomím charakteru
těchto obchodů, v úmyslu zkrátit DPH a vylákat neoprávněný nadměrný odpočet
DPH, V. V. jménem společnosti ZNF Trade, s. r. o., vyjednal s M. Š. podnikajícím jako fyzická osoba, a dále jako společník ve společnosti
BRIGHTNESS TRADING CORPORATlON, s. r. o., se sídlem Masarykova 595, Železný
Brod, IČ: 45995354, dodávky skleněného odpadu, fakturovaného na základě
požadavku V. V. jako skleněné kameny netříděné, které postupně od 23. 4. 2007
do konce roku 2008 zpravidla po 11 paletách o váze 10.560 kg dodával převážně
do skladu společnosti SaV Stock, s. r. o., se sídlem Milady Horákové, Kladno,
IČ: 26683148, v němž měla společnost ZNF Trade, s. r. o., pronajatý prostor od
1. 1. 2007 na základě smlouvy uzavřené obžalovaným M. jako jednatelem
společnosti, kdy na pět dodávek v době od 23. 4. 2007 do 6. 11. 2007 byly pro
společnost ZNF Trade, s. r. o., vystaveny faktury vždy na 78.792 Kč včetně DPH
a v dalších případech po dohodě s V. V. dodávky nefakturoval, poté V. M. v
nezměněné podobě tento skleněný odpad jako jednatel společnosti ZNF Trade, s. r. o., fakturoval jako skleněné broušené bižuterní kameny, tzv. „FANCY STONES“
společnosti Trade Agency, s. r. o., zastoupené P. K., ač všichni věděli, že se
jedná o skleněný odpad v mizivé hodnotě, obžalovaný K., aniž by faktury
uhradil, aniž by zboží dále použil k řádné obchodní činnosti, ponechal je ve
skladu společnosti SaV Stock, s. r. o., v K., resp. po přesně nezjištěnou dobu
část uskladnil ve skladu v J.-Ř., pronajatém společností Trade Agency, s. r. o., od 1. 12. 2007 od společnosti P?P – SPEDITION TRADING, s. r. o., a na
základě dohody s obžalovaným S. a podle jeho pokynů v době od 29. 10. 2007 do
30. 4. 2008 u Finančního úřadu Beroun za období září až prosinec 2007 a leden
až březen 2008 jako jednatel společnosti Trade Agency, s. r. o., podával
přiznání k dani z přidané hodnoty, do nichž úmyslně zahrnul fiktivní faktury o
přijatých zdanitelných plněních od společnosti ZNF Trade, s. r.
o., a to:
1) v daňovém přiznání k DPH za zdaňovací období září 2007 podaném u Finančního
úřadu v Berouně, se sídlem Beroun, Tyršova 1634, dne 29. 10. 2007 zahrnul do
přijatých zdanitelných plnění fiktivní fakturu č. 2007204A vystavenou dne 28. 9. 2007 za dodávku zboží FANCY STONES, mix, tříděné, znějící na částku
34.675.648 Kč, kdy DPH činí 5.536.448 Kč, dodavatele spol. ZNF Trade, s. r. o.,
se sídlem Praha 4, Na Strži 1837/9, IČ: 2740060, přičemž nejvyšší možná cena
fakturovaného zboží činila bez DPH 69.833,60 Kč a DPH ve výši 13.268 Kč,
čímž neoprávněně uplatnil odpočet DPH na vstupu ve výši 5.523.180 Kč a pokusil
se tak zkrátit daňovou povinnost k DPH ve výši 546.888 Kč a dále nárokovat
neoprávněný nadměrný odpočet DPH v tomto měsíci ve výši 4.976.292 Kč, který
však nebyl společnosti Trade Agency, s. r. o., Finančním úřadem v Hořovicích
vyplacen, neboť správce daně zahájil ve vztahu k tomuto daňovému přiznání
vytýkací řízení,
2) v daňovém přiznání k DPH za zdaňovací období říjen 2007 podaném u Finančního
úřadu v Berouně, se sídlem Beroun, Tyršova 1634, dne 29. 11. 2007 zahrnul do
přijatých zdanitelných plnění fiktivní fakturu č. 2007239 vystavenou dne 30. 10. 2007 za dodávku zboží FANCY STONES, mix, tříděné, znějící na částku
36.056.048 Kč, kdy DPH činí 5.756.848 Kč, dodavatele spol. ZNF Trade, s. r. o.,
se sídlem Praha 4, Na Strži 1837/9, IČ: 2740060, přičemž nejvyšší možná cena
fakturovaného zboží činila bez DPH 72.613,60 Kč a DPH ve výši 13.797 Kč,
čímž neoprávněně uplatnil odpočet DPH na vstupu ve výši 5.743.051 Kč a pokusil
se tak zkrátit daňovou povinnost k DPH ve výši 852.348 Kč a dále nárokovat
neoprávněný nadměrný odpočet DPH v tomto měsíci ve výši 4.890.703 Kč, který
však nebyl společnosti Trade Agency, s. r. o., Finančním úřadem v Hořovicích
vyplacen, neboť správce daně zahájil ve vztahu k tomuto daňovému přiznání
vytýkací řízení,
3) v daňovém přiznání k DPH za zdaňovací období listopad 2007 podaném u
Finančního úřadu v Berouně, se sídlem Beroun, Tyršova 1634, dne 3. 1. 2008
zahrnul do přijatých zdanitelných plnění fiktivní fakturu č. 2007287 vystavenou
dne 30. 11. 2007 za dodávku zboží FANCY STONES, mix, tříděné, znějící na částku
36.056.048 Kč, kdy DPH činí 5.756.848 Kč, dodavatel společnost ZNF Trade, s. r. o., se sídlem Praha 4, Na Strži 1837/9, IČ: 2740060, přičemž nejvyšší možná
cena fakturovaného zboží činila bez DPH 72.613,60 Kč a DPH ve výši 13.797 Kč,
čímž neoprávněně uplatnil odpočet DPH na vstupu ve výši 5.743.051 Kč a pokusil
se tak zkrátit daňovou povinnost k DPH ve výši 995.553 Kč a nárokovat
neoprávněný nadměrný odpočet DPH v tomto měsíci ve výši 4.747.498 Kč, který
však nebyl společnosti Trade Agency, s. r. o., Finančním úřadem v Hořovicích
vyplacen, neboť správce daně zahájil ve vztahu k tomuto daňovému přiznání
vytýkací řízení,
4) v daňovém přiznání za zdaňovací období prosinec 2007 podaném u Finančního
úřadu v Berouně, se sídlem Beroun, Tyršova 1634, dne 28. 1. 2008 zahrnul do
přijatých zdanitelných plnění fiktivní fakturu č. 2007311 vystavenou dne 31. 12.
2007 za dodávku zboží FANCY STONES, mix, tříděné, znějící na částku
35.890.400 Kč, kdy DPH činí 5.730.400 Kč, dodavatele společnosti ZNF Trade, s. r. o., se sídlem Praha 4, Na Strži 1837/9, IČ: 2740060, přičemž nejvyšší možná
cena fakturovaného zboží činila bez DPH 72.280 Kč a DPH ve výši 13.733 Kč,
čímž neoprávněně uplatnil odpočet DPH na vstupu ve výši 5.716.667 Kč a pokusil
se tak zkrátit daňovou povinnost k DPH ve výši 695.885 Kč a nárokovat
neoprávněný nadměrný odpočet DPH v tomto měsíci ve výši 5.020.782 Kč, který
však nebyl společnosti Trade Agency, s. r. o., Finančním úřadem v Hořovicích
vyplacen, neboť správce daně zahájil ve vztahu k tomuto daňovému přiznání
vytýkací řízení,
5) v daňovém přiznání k DPH za zdaňovací období leden 2008 podaném u Finančního
úřadu v Berouně se sídlem Beroun, Tyršova 1634, dne 27. 2. 2008 zahrnul do
přijatých zdanitelných plnění fiktivní fakturu č. 2008010 vystavenou dne 31. 1. 2008 za dodávku zboží FANCY STONES, mix, tříděné, znějící na částku 41.412.000
Kč, kdy DPH činí 6.612.000 Kč, dodavatele spol. ZNF Trade, s. r. o., se sídlem
Praha 4, Na Strži 1837/9, IČ: 2740060, přičemž nejvyšší možná cena
fakturovaného zboží činila bez DPH 83.400 Kč a DPH ve výši 15.846 Kč,
čímž neoprávněně uplatnil odpočet DPH na vstupu ve výši 6.596.154 Kč a pokusil
se zkrátit daňovou povinnost k DPH ve výši 1.887.290 Kč a nárokovat neoprávněný
nadměrný odpočet DPH v tomto měsíci ve výši 4.708.864 Kč, který však nebyl
společnosti Trade Agency, s. r. o., Finančním úřadem v Hořovicích vyplacen,
neboť správce daně zahájil ve vztahu k tomuto daňovému přiznání vytýkací
řízení,
6) v daňovém přiznání k DPH za zdaňovací období únor 2008 podaném u Finančního
úřadu v Berouně se sídlem Beroun, Tyršova 1634, dne 26. 3. 2008 zahrnul do
přijatých zdanitelných plnění fiktivní fakturu č. 2008023 vystavenou dne 29. 2. 2008 na dodávku zboží FANCY STONES, mix, tříděné, znějící na částku
30.368.800,- Kč, kdy DPH činí 4.848.800 Kč, dodavatele spol. ZNF Trade, s. r. o., se sídlem Praha 4, Na Strži 1837/9, IČ: 2740060, přičemž nejvyšší možná
cena fakturovaného zboží činila bez DPH 61.160 Kč a DPH ve výši 11.620 Kč,
čímž neoprávněně uplatnil odpočet DPH na vstupu ve výši 4.807.180 Kč a pokusil
se zkrátit daňovou povinnost k DPH ve výši 170.670 Kč a nárokovat neoprávněný
nadměrný odpočet DPH v tomto měsíci ve výši 4.636.510 Kč, který však nebyl
společnosti Trade Agency, s. r. o., Finančním úřadem v Hořovicích vyplacen,
neboť správce daně zahájil ve vztahu k tomuto daňovému přiznání vytýkací
řízení,
7) v daňovém přiznání k DPH za zdaňovací období březen 2008 podaném u
Finančního úřadu v Berouně se sídlem Beroun, Tyršova 1634, dne 30. 4. 2008
zahrnul do přijatých zdanitelných plnění fiktivní fakturu č. 2008051 vystavenou
dne 31. 3. 2008 na dodávku zboží FANCY STONES, mix, tříděné, znějící na částku
8.006.320 Kč, kdy DPH činí 1.278.320,- Kč, dodavatele spol. ZNF Trade, s. r.
o., se sídlem Praha 4, Na Strži 1837/9, IČ: 2740060, přičemž nejvyšší možná
cena fakturovaného zboží činila bez DPH 16.124 Kč a DPH ve výši 3.064 Kč,
čímž neoprávněně uplatnil odpočet DPH na vstupu ve výši 1.275.256 Kč a pokusil
se tak zkrátit daňovou povinnost k DPH ve výši 1.249.701 Kč a nárokovat
nadměrný odpočet DPH v tomto měsíci ve výši 25.555 Kč, který však nebyl
společnosti Trade Agency, s. r. o., Finančním úřadem v Hořovicích vyplacen,
neboť správce daně zahájil ve vztahu k tomuto daňovému přiznání vytýkací
řízení,
obžalovaní se tak společně pokusili zkrátit DPH ve výši 6.398.335 Kč a pokusili
se vylákat výhodu v podobě neoprávněného odpočtu DPH ve výši 29.006.204 Kč,
tedy celkem ve výši 35.404.539 Kč ke škodě českého státu, zastoupeného
Finančním úřadem Hořovice.
Obviněný I. S. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro
výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu
činnosti, a to výkonu jakékoliv funkce ve statutárních orgánech obchodních
společností a družstev na dobu 3 (tří) let.
Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému
uložen peněžitý trest v počtu 500 (pěti set) denních sazeb, při výši denní
sazby 400 Kč (čtyři sta), tedy v celkové výši 200.000 Kč (dvě stě tisíc).
Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve
stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří
(3) měsíců.
Obviněný P. K. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58
odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let. Podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s
dozorem.
Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu
činnosti, a to výkonu jakékoliv funkce ve statutárních orgánech obchodních
společností a družstev na dobu 3 (tří) let.
Obviněný V. M. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58
odst. 1 tr. zákoníků k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let. Podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s
dozorem.
Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu
činnosti, a to výkonu jakékoliv funkce ve statutárních orgánech obchodních
společností a družstev na dobu 3 (tří) let.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 3
To 5/2017, podali obvinění I. S., P. K. a V. M. dovolání.
Obviněný I. S. v rámci podaného dovolání (č. l. 1916) uplatnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení.
Obviněný má za to, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, popsaný v napadeném
rozsudku a ve věci je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními
závěry. Taktéž má za to, že nebyla dodržena zásada in dubio pro reo. V této
souvislosti tvrdí, že se soudy nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro
rozhodnutí, kdy byl nesprávně označen za organizátora celé trestné činnosti.
Tento závěr odmítá, neboť na dané činnosti nebyl finančně zainteresován, nebyl
statutárním orgánem žádné ze zúčastněných společností a pouze pro ně vykonával
práci podle pokynů zaměstnavatelů, ať už se jednalo o dispozice obviněného s
bankovními účty, úkony týkající se nájmu či přemisťování zboží či jeho vývozu.
Ve vztahu k uvedenému odkazuje na svoji výpověď při veřejném zasedání
odvolacího soudu. V této souvislosti zdůrazňuje, že nemohl ze své pozice
rozpoznat trestněprávní důsledky učiněných kroků a byl tedy osobou zneužitou.
Dále uvedl, že nebyla dostatečně prokázána fiktivnost obchodů a daňová škoda a
v této souvislosti rozporuje provedené expertízy. Má za to, že nebylo prokázáno
naplnění všech zákonných znaků dané skutkové podstaty, a taktéž nebylo
zkoumáno, zda se jednání nedopustil ve skutkovém omylu. Soudům dále vytýká, a
to vzhledem ke všem okolnostem, nedostatečné posouzení společenské škodlivosti
daného skutku. Závěrem namítá nedodržení zásady kontradiktornosti řízení, podle
níž by soudy měly rozhodovat výhradně o skutku popsaném v obžalobě.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k a
násl. tr. ř. zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, sp.
zn. 3 To 5/2017, popřípadě rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5.
2016, sp. zn. 5 T 4/2013, a věc vrátil k dalšímu řízení. Současně ve smyslu §
265o odst. 1 tr. ř. navrhl přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
Obviněný P. K. v rámci podaného dovolání (č. l. 1926) uplatnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný předně upozornil na názor odvolacího soudu, podle něhož
nedošlo k částečnému dokonání trestného činu, čímž se odklání od ustálené
judikatury, jak také sám přiznává na str. 16 svého rozhodnutí. Tímto se stává
napadené rozhodnutí nepředvídatelné, svévolné a tedy nezákonné. Dále namítá
extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem věci a jeho následným hodnocením
soudem, kdy v jeho případě nebyly provedeny dostatečné důkazy prokazující
naplnění objektivní stránky daného trestného činu. Obviněný se současně
neztotožňuje s výrokem o uloženém trestu, jež považuje za nepřiměřeně přísný
vzhledem k faktu, že v celé věci se stal tzv. bílým koněm, kdy soudy rovněž
nepřihlédly ke konstantní judikatuře stran délky trestního řízení. Dále uvedl,
že soudy hodnotily důkazy v rozporu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., kdy důkazy v jeho
prospěch hodnotily nedostatečně a naopak důkazy v jeho neprospěch přeceňovaly
jako důkazy nezpochybnitelné. Odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval v
rozporu se zásadou in dubio pro reo. Odvolacímu soudu taktéž vytýká
nedostatečné se vypořádání s důkazními návrhy a námitkami obviněného, kdy v
této souvislosti zdůrazňuje neprokázání dohody mezi spoluobviněným I. S. a
obviněným, resp. spoluobviněnými, popřípadě dalšími zainteresovanými osobami
stran provádění fiktivních obchodů a souvisejících úkonů. V návaznosti na to
dále rozporuje jednotlivá skutková zjištění a provedené důkazy.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 3 To 5/2017, a rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 5 T 4/2013, a věc vrátil
Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obviněný V. M. v rámci podaného dovolání (č. l. 1862) uplatnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení.
Obviněný uvedl, že skutek popsaný ve výroku o vině napadeného rozhodnutí
nekoresponduje se závěry vyplývajícími z provedeného dokazování, kdy soudy
nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a porušily zásadu in dubio pro
reo. Má za to, že absentují důkazy umožňující posoudit jeho jednání jako
spolupachatelství daného trestného činu. Společné jednání spoluobviněných zde
nebylo dáno, stejně jako společný cíl, kterým by s ohledem na posuzovaný
trestný čin byl majetkový prospěch; tento mu nikdy nebyl přislíben, ani jej
nezískal. V dané věci tedy nebyla prokázána dohoda mezi spoluobviněnými.
Obviněný dále soudům vytýká neprokázání jeho úmyslného jednání, kdy v této
souvislosti rozporuje učiněná skutková zjištění se závěrem, že I. S. jednal na
základě pokynů jiné osoby, nikoliv obviněného. Dále obviněný uvedl, že nebyla
zachována jednota skutku, když odvolací soud chybně konstatoval, že totožnost
skutku je zachována v případě alespoň částečné shody v jednání či v následku –
taková úvaha podle obviněného může obstát toliko, pokud jsou pro stejný skutek
zachovány všechny složky trestného činu, což v posuzovaném případě neplatí. K
průběhu skutkového děje obviněný uvádí, že nebylo zjištěno, že by V. V. jednal
jménem společnosti ZNF Trade, s. r. o., když jmenovaný měl jednat pouze svým
jménem a zapojení společnosti je dohadem. Rovněž I. S. měl činit své kroky na
pokyn jiné osoby a nikoli obviněného. Dále uvedl, že z provedeného dokazování
nevyplývá, že obviněný, jako jednatel společnosti ZNF Trade, s. r. o.,
zakoupil, popř. předprodal zboží v rozšířených skladovacích prostorech v K.,
natož pak v J. Skutečnosti neodpovídá ani závěr soudu, že při kontrolách
provedených v roce 2010 a 2012 bylo zjištěno zboží stejného druhu a stejné
kvality. Zatímco v roce 2010 bylo ve skladovacích prostorách pronajatých
společností ZNF Trade, s. r. o., zjištěno skleněné zboží, při následných
kontrolách v roce 2012 se mělo jednat o skleněný odpad. Obviněný soudům taktéž
vyčítá účelové vykládání důkazů a přizpůsobování skutkového děje stran
prokázání jeho viny a v této souvislosti dále odkazuje na námitky podané v jeho
odvolání. Za naprosto pobuřující potom obviněný považuje tvrzení odvolacího
soudu, který v odůvodnění svého rozsudku zpochybnil další daňové postupy
společnosti ZNF Trade, s. r. o., které nejsou nijak podloženy a nabourávají
princip presumpce neviny.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 3 To 5/2017, a rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 5 T 4/2013, a věc vrátil
Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Současně obviněný navrhuje, aby soud
prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. předložil Nejvyššímu soudu spis s
návrhem na odklad výkonu trestu.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedl, s
odkazem na teoretická východiska dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., že je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů popsaných ve výroku o
vině rozsudku vrchního soudu, popřípadě dále rozvedených v odůvodněních
rozhodnutí soudů obou stupňů. Učiněná skutková zjištění je potom na místě
kvalifikovat s přihlédnutím k výši zkrácené daně, jako spolupachatelství podle
§ 23 tr. zákoníku na trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Pokud jde o vývojovou fázi deliktu,
bylo namístě, jak konstatoval odvolací soud, aplikovat závěry popsané v
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 503/2017, což se nestalo a s ohledem na
zásadu zákazu reformationis in peius patrně ani stát nemohlo. V projednávané
věci taktéž nedošlo k porušení obžalovací zásady. Podle § 220 odst. 1 tr. ř. soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Takto
vyjádřená zásada totožnosti skutku však neznamená, že mezi skutkem uvedeným v
usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkem popsaným v žalobním návrhu
obžaloby musí být úplná shoda. Totožnost skutku v trestním řízení je zachována,
je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom
nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně,
postačí shoda částečná (srov. rozhodnutí publikované pod č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). V předmětné věci přitom soudy provedly právě toliko upřesnění skutkového
děje na podkladě provedeného dokazování, přičemž podstaty jednání i následku
zůstaly shodné. Lze dodat, že nedošlo ani k porušení zásady kontradiktornosti
řízení, byť její podstatou je spíše než zachování totožnosti skutku právo
vyjádřit se ke všem důkazům a mít možnost jejich verifikace z hlediska
pravdivosti a věrohodnosti. Dále státní zástupce uvedl, že je zřejmé, že
všichni spoluobvinění jednali zcela svobodně a přitom koordinovaně s dalšími
spoluobviněnými, popř. dalšími osobami, přičemž, tato jejich společná snaha
nemohla mít jiný reálný cíl než neoprávněný daňový nárok. Obvinění P. K. a V. M. jako jednatelé společností ZNF Trade, s. r. o., a Trade Agency, s. r. o.,
museli vědět, jaké obchody jejich společnosti provozují a co svými úkony
(faktury, daňová přiznání) nárokují. Již vůbec nelze dovozovat, že by o smyslu
jednání neměl povědomí I. S., jenž byl navíc s ohledem na svoji předcházející
práci na finančním úřadě do jisté míry odborníkem v daňové oblasti – tedy jím
namítané vysvětlení o pouhém plnění pokynů (vedoucích k neoprávněnému snížení
DPH či jejímu nárokovanému odpočtu), ve kterých nebyl schopen podstatu
rozeznat, tedy byl zneužit, resp. jednal v omylu, není možné akceptovat. K
další dovolací námitce státní zástupce uvedl, že znakem dané skutkové podstaty
není majetkový prospěch pachatele – skutečnost, zda který obviněný získal
nějaký majetkový profit, proto není zjištěním nutným. Jestliže potom odvolací
soud v odůvodnění svého rozsudku naznačil pochybnosti o dalších obchodech
společnosti ZNF Trade, s. r. o., resp.
jejich daňových konsekvencí, jedná se
opravdu spíše o hypotézu, nicméně tato část odůvodnění se nijak netýká
posuzovaného skutku a navíc není možné přehlédnout limity dovolacího řízení ve
smyslu § 265a odst. 4 tr. ř. K námitkám stran přiměřenosti výroku o trestu
státní zástupce poukázal na dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 pism. h) tr. ř. prostřednictvím kterého lze napadnou výrok o trestu, avšak pouze pokud došlo
k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve
výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž
byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu,
tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném
vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho
uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání
namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ani předmětné námitky tak nelze
shledat relevantními.
Na základě výše uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných odmítl jako zjevně
neopodstatněná. Současně uvedl, že není na místě rozhodnout o odkladu či
přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, a to ani podle § 265o odst. 1 tr. ř.,
ani podle § 265h odst. 3 tr. ř., byl-li by vůbec učiněn příslušný návrh.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou
výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami,
zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 3 To
5/2017, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jimiž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim
uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami
oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který
se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců,
tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e
odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněnými V. S., P. K. a V. M. vznesené námitky naplňují
jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací.
Obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn
v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ve vztahu k dovolání obviněného I. S. lze s ohledem na výše uvedené uvést, že
pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty
námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (kdy obviněný
poukázal na svoji vlastní výpověď učiněnou při veřejném zasedání odvolacího
soudu a dále na provedené expertízy ve vztahu k prokázání fiktivnosti obchodů
a daňové škodě) a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že skutkový stav
nebyl náležitě a úplně zjištěn, zejména ve vztahu k jeho zainteresovanosti a
roli v celé trestní věci), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve
vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z
provedených důkazů nevyplývají, resp. že nebylo prokázáno, že se předmětný
skutek stal).
U obviněného P. K. tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný
namítá vadná skutková zjištění (obecná námitka, že skutkový stav nebyl náležitě
a úplně zjištěn, především stran dohody mezi ním a obviněným I. S., popřípadě
dalšími osobami), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy
ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z
provedených důkazů nevyplývají a taktéž, že soudy důkazy v jeho prospěch
hodnotily nedostatečně a naopak důkazy v jeho neprospěch přeceňovaly jako
důkazy nezpochybnitelné).
A u obviněného V. M. se jedná o ty námitky, v rámci nichž namítá vadná skutková
zjištění (obecná námitka, že skutkový stav nebyl náležitě a úplně zjištěn, kdy
v této souvislosti poukazuje na postavení a jednání V. V. v rámci společnosti
ZNF Trade, s. r. o., a současně poukazuje na osobu obviněného I. S., jež měl
jednat na pokyn jiné osoby a nikoli obviněného; námitky ve vztahu k množství a
umístění zboží ve skladovacích prostorech společnosti ZNF Trade, s. r. o., a
jeho dalším nakládáním ze strany obviněného), stejně jako námitky, jimiž
prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná
námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, zejména, že
soudy účelově vykládaly důkazy a přizpůsobovaly skutkový děj s cílem prokázat
jeho vinu).
Takto obviněnými vznesené námitky jsou založeny na podkladě jejich vlastního
hodnocení provedených důkazů a z toho učiněných vlastních skutkových závěrů, a
ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a
směřují (ve prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých
odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených
skutkových (procesních) výhrad tedy obvinění vyvozují závěr o nesprávném
právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To
znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod nezaložili na hmotněprávních –
byť v dovoláních formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě
(§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhají přehodnocení soudem učiněných
skutkových závěrů.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých
důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají
naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný
význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování
o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o
hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné
právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2
odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy
obvinění namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozují především z tvrzených
vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům
nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení
procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být
rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle
§ 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat ani námitky I. S. a V. M., že soudy
nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo.
Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a
tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro
reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění
skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných
pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch
obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se
jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený
(avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného
práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu
rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména
v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů,
jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou
pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato
zjištění učiněna, apod.
Přestože obvinění I. S. a P. K. tuto námitku vznáší, v projednávané věci však
Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu
v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze,
na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou
stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané
věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který
vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou
obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba
konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny
pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém
souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nalézací soud se v
procesu hodnocení důkazů nedopustil žádného vybočení z mezí volného hodnocení
důkazu podle § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí
odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o
skutkovém stavu věci nejsou žádné důvodné pochybnosti. V rámci námitek
obviněných se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů,
jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obvinění neztotožňují
se soudem zjištěným skutkovým stavem věci.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná
námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na
existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí
skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k
verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem
než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného
hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se
spravedlivým procesem.
Pokud obviněný V. M. s odkazem na zásadu presumpce neviny poukazuje na tvrzení
odvolacího soudu stran dalších daňových postupů společnosti ZNF Trade, s. r.
o., lze konstatovat, že se jedná toliko o domněnku odvolacího soudu, jež však
nemá vliv na posuzovaný skutek. Taktéž je třeba mít na zřeteli limity
dovolacího řízení ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř.
Obvinění dále uplatnili námitky, které lze pod jimi uplatněný dovolací důvod
podřadit. Je však nutno podotknout, že se z části jedná o obecně formulované
námitky, část těchto je uplatněna bez konkretizace, či na polemice se
skutkovými závěry.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240
odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo,
pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti,
pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo
jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto
povinných plateb a spáchá jej ve velkém rozsahu.
Podle § 23 tr. zákoníku, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob,
odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatel).
Toto ustanovení chrání zájem státu na správném vyměření daně, cla,
pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti,
pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní pojištění, poplatku
nebo jiné podobné povinné platby a na příjmech z těchto povinných plateb, z
kterých je financována činnost státu, krajů a obcí a jiné činnosti vykonávané
ve veřejném zájmu, zejména léčebná péče a sociální zabezpečení. Daní se rozumí
povinná, zákonem stanovená peněžitá částka, kterou fyzická nebo právnická osoba
odvádějí ze svých příjmů, ze zdanitelné činnosti, ze zdanitelných výrobků, z
převodu či přechodu majetku nebo na základě jiných zákonem stanovených
skutečností do veřejných rozpočtů, a to v zákonem stanovené výši a ve
stanovených lhůtách. Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož
je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší
daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné
platby vůbec nedojde. Ke zkrácení daně může dojít jen do doby, než byla tato
povinná platba ve stanovené výši zaplacena. Byla-li daň nebo jiná povinná
platba správně vyměřena a zaplacena (či stržena), nelze ve vztahu k takové dani
nebo jiné povinné platbě spáchat trestný čin podle § 240 (srov. R 5/1973). Při
zkrácení daně jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se
zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se
skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou
povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení
uvedených povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby
tím dosáhl nižšího výpočtu daně a dalších plateb nebo aby vůbec zatajil, že má
určitou daňovou povinnost. Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu
lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně
zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady)
vynaložené na dosažení příjmu nebo/a se zatajuje ve skutečnosti dosažený zisk,
v důsledku čehož tak dojde také k zaplacení daně v nižší částce, než jaká
odpovídá zákonu. Daň či jiná povinná platba však může být zkrácena i opomenutím
takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (§ 112), např. úmyslným
nepodáním daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu. Vylákání výhody na
některé povinné platbě lze tedy obecně definovat jako předstírání okolnosti, na
základě níž vzniká povinnost státu (resp. jiného příjemce povinné platby)
poskytnout plnění subjektu, který podle zákona ve skutečnosti nemá nárok na
takové plnění nebo jenž vůbec není plátcem či poplatníkem takové povinné platby
(např. daně z přidané hodnoty), ve vztahu k níž je výhoda (poskytované plnění)
poskytována (např. nadměrný odpočet). Daň z přidané hodnoty lze zkrátit
především nesplněním zákonné povinnosti zaregistrovat se ve stanovených
případech jako plátce této daně spolu s nepodáním daňového přiznání a následným
nezaplacením daně dále zatajením zdanitelných plnění, účelovým snižováním
základu daně či neoprávněným uplatněním odpočtu daně.
Pokud jde o velký rozsah
zkrácení daně nebo jiné povinné platby a vylákané výhody na některé z těchto
povinných plateb, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo § 138 odst. 1, ale
vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je
třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 5.000.000?Kč. Jde o hranici
největšího rozsahu používanou trestním zákoníkem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012,
str. 2414–2434).
Námitkám obviněných stran nenaplnění skutkové podstaty daného trestného činu,
resp. že nebylo prokázáno naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty
zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3
tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku ve stadiu
pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, nelze přisvědčit. Na základě skutkových
zjištěních, kterými je dovolací soud vázán, jak je uvedeno výše, jednání
obviněných ve zkratce spočívalo v tom, že V. V. nakupoval jménem společnosti
ZNF Trade, s. r. o., skleněný odpad od M. Š., kdy jednatelem této společnosti
byl obžalovaný V. M., který uzavřel pracovní smlouvu s obžalovaným I. S., na
základě níž tento obžalovaný byl oprávněn zařizovat veškeré provozní a obchodní
záležitosti, kdy současně I. S. s obžalovaným P. K. založil společnost Trade
Agency, s. r. o., kdy obžalovaný P. K. jako jediný jednatel udělil obžalovanému
I. S. dispoziční právo k bankovním účtům této společnosti. To vše v situaci
předprodeje tohoto skleněného odpadu s navýšením fakturované kupní ceny mezi
společnostmi ZNF Trade, s. r. o., a Trade Agency, s. r. o., kdy následně
posledně jmenovaná společnost, aniž by nakupované zboží zaplatila, tyto faktury
zanesla do účetnictví a do daňových přiznání k dani z přidané hodnoty za účelem
krácení daňové povinnosti a vylákání nadměrného odpočtu. Je tedy zcela zřejmé,
že všichni spoluobvinění jednali koordinovaně s dalšími spoluobviněnými,
popřípadě dalšími osobami. Vůdčí osobou byl právě obviněný I. S., který byl
spojnicí mezi dalšími spoluobviněnými, řídil provedení trestné činnosti, měl
přehled o všech rozhodných skutečnostech a aktivně se zasazoval o dokonání
trestného činu. Z uvedeného byl tedy logicky a formálně správně učiněn závěr
soudů stran naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, kdy u
obviněného I. S. byl dán úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a
u obviněných P. K. a V. M. se jednalo o úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm.
b) tr. zákoníku, a to s ohledem na míru zapojení jednotlivých obviněných v
různých fázích páchání trestné činnosti. Každý s obviněných však jednal s
vědomím, že nejde o řádné obchody naplňující podmínky pro odpočty DPH, nýbrž o
fiktivní obchody směřující právě a pouze k neoprávněnému daňovému nároku. Pokud
obvinění I. S. a V. M. namítají, že z předmětného jednání neměli žádný
majetkový prospěch, Nejvyšší soud připomíná toliko, že majetkový prospěch
pachatele není znakem dané skutkové podstaty a tedy tato skutečnost není
rozhodná pro naplnění skutkové podstaty projednávaného trestného činu. Lze
tedy uzavřít, že obvinění svým jednáním beze zbytku naplnili všechny znaky dané
skutkové podstaty.
S ohledem na výše uvedené proto nelze v žádném směru přisvědčit ani ne zcela
jasně konkretizované námitce obviněného I. S. stran jeho jednání v omylu, resp.
jim předkládanou verzi o pouhém plnění pokynů, ve kterých nebyl schopen
rozpoznat podstatu jednání, resp. že byl osobou zneužitou. Nad to, jak již
uvedl státní zástupce, je třeba brát v potaz i tu skutečnost, že obviněný byl
vzhledem ke svému dřívějšímu zaměstnání na finančním úřadě v jistém ohledu
odborníkem na daňovou problematiku.
Obvinění I. S. a V. M. shodně vznesli námitku stran totožnosti skutku. K tomu
Nejvyšší soud uvádí, že z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení § 220 odst.
1, 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou (návrhem na potrestání) se
týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku, jako slovním
vyjádřením určité události ve vnějším světě, která spočívá v jednání pachatele,
ani právní kvalifikací skutku v obžalobě, není soud vázán. Povinnost soudu
rozhodnout o žalovaném skutku, neznamená jeho povinnost převzít z obžaloby
zcela popis skutku, nemusí tedy jít o naprostou shodu žalobního návrhu s
výrokem rozsudku, protože některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou
odpadnout a na druhé straně některé přibýt. Soud totiž musí přihlížet ke změnám
skutkového stavu, ke kterým došlo při projednávání věci před soudem.
Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený,
který je relevantní z hlediska trestního práva. Totožnost skutku je zachována,
jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, úplná shoda
alespoň v následku při rozdílném jednání, ale také tehdy, je-li jednání či
následek v obou případech alespoň částečně shodný v podstatných rysech.
Aplikují-li se tyto obecné závěry na trestní věc obviněných, je zřejmé, že
totožnost skutku byla zachována. Soud prvního stupně po provedeném dokazování
popis skutku pozměnil toliko v detailech, kdy na projednávané trestné činnosti
se podílely tytéž osoby, stejné společnosti, byl zachován stejný způsob
provedení se stejným záměrem pachatelů a stejným následkem. Pokud obviněný I.
S. v této souvislosti obecně namítá porušení zásady kontradiktornosti, je na
místě podotknout, jak již uvedl státní zástupce, že podstatou této zásady je
spíše než zachování totožnosti skutku právo vyjádřit se ke všem důkazům a mít
možnost jejich verifikace z hlediska pravdivosti a věrohodnosti, kdy lze
uzavřít, a to i s ohledem na výše uvedené, že v projednávané věci k porušení
této zásady nedošlo.
Obviněný I. S. v kontextu jeho dovolacích námitek taktéž nepřímo poukázal na
uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného
právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky
trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní
prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní
kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima
ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský,
tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom,
že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení,
které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat
i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a
společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může
odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy
zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než
trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů
a k chaosu.
Pojem společenské škodlivosti, který je v tomto ustanovení používán, je
nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který
používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou
a závažností trestného činu, která se podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje
při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že
společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění
jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává,
neboť je spojena s principem ultima ratio. V této souvislosti je nutno ještě
zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů
záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z
hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních
okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v
úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí
soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 - 139. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109–118).
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva
jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno
vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných
činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší
soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem § 12
odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011,
6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor,
že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by
to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom
konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného
stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této
normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestněprávních
institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před
kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze
zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže
stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a
právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či
jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit
nápravu.
K námitce obviněného P. K. ve vztahu k vývojové fázi daného trestného činu,
Nejvyšší soud podotýká toliko, že byť se odvolací soud odchýlil od relevantní
judikatury, tento svůj postup odůvodnil a lze uzavřít, že procesně jednal
správně. Nad to je nutné brát v potaz, že pokud odvolací soud nedovodil ani
částečné dokonání trestného činu, jednal tak ve prospěch obviněných, což mu
obviněný P. K. v rámci mimořádného opravného prostředku může jen stěží vytýkat.
Nelze přisvědčit ani v tomto směru vznesené námitce stran nepředvídatelnosti
rozhodnutí odvolacího soudu, kdy skutkový stav celé trestní věci, tak i
navrhovaná právní kvalifikace byly obviněnému známy, měl možnost se k nim plně
vyjádřit a také soud prvního stupně v zásadě se shodnými závěry pracoval.
Obviněný P. K. dále uplatnil námitku ve vztahu k uloženému trestu a Nejvyšší
soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení,
jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z
hlediska hmotného práva.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu.
Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním
zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr.
ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán
tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací
důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého
trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle
zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný
čin zákonem.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve
smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno,
pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu
(viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve
vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví
jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho výtky vůči uloženému trestu
odnětí svobody se odvíjí od jeho výše, resp. že obviněný shledává jemu uložený
nepodmíněný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný, a to s odkazem na dobu
řízení a jeho roli v rámci celé trestní věci, kdy se stal tzv. bílým koněm.
Svou námitkou však nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, nebo jiné
nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale
porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle § 39 až 42 tr. zákoníku, čímž
se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše rozvedené závěry dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což
znamená, že dovoláním obviněných nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
Vzhledem ke skutečnosti, že předseda senátu soudu prvního stupně nepodal u
žádného z obviněných návrh na odklad výkonu trestu podle § 265h odst. 3 tr. ř.
a Nejvyšší soud rozhodl, jak je výše uvedeno, nerozhodoval o takto vzneseném
návrhu, a to ani ve smyslu § 265o tr. ř.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněných I. S., P. K. a V. M. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 3. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu