3 Tdo 831/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12.
srpna 2009 o dovolání podaném obviněným L. T., proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 7 To 25/2009, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec pod sp. zn. 54
T 6/2008, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 13. 1.
2009, sp. zn. 54 T 6/2008, byl obviněný L. T. uznán vinným pokusem trestného
činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
zák., na tom skutkovém základě, že „ v Č. L. dne 28. 6. 2008 v době mezi 18.30
- 19.00 hod. po požití většího množství alkoholických nápojů a v žárlivosti
využil situace, kdy při cestě z restaurace byl bývalou přítelkyní, s níž
předtím žil ve společné domácnosti, a jejím novým přítelem pozván za účelem
převzetí svého oblečení do bytu J. A. nacházejícím se v 1. patře panelového
domu v L. ul., kde po příchodu do předsíně bytu poté, co poškozená A.
zaregistrovala, že si neustále sahá pravou rukou za záda a chtěla se podívat,
vytáhl zezadu z kalhot velký kuchyňský nůž o délce čepele 22 cm, přitiskl ji ke
zdi, nůž jí přiložil ostřím k hlavě, opakoval, že ji zabije, a protože se
poškozená snažila mu ruku s nožem odstrčit a volala o pomoc, přiběhl z kuchyně
poškozený R. U., kterého obžalovaný bez varování v úmyslu usmrtit shora
popsaným nožem nejprve velkou intenzitou bodl do dolní části hrudníku,
následkem čehož poškozený upadl na břicho na zem, kde ho obžalovaný ještě znovu
bodl do oblasti zad a způsobil mu tak bodnořeznou ránu v pravé polovině břicha
délky 5 cm s hloubkou bodného kanálu 15 cm pronikajícího do břišní dutiny s
výhřezem předstěry střev mimo břišní dutinu, perforaci tlustého střeva a
krvácení do břišní dutiny a bodnou ránu délky 2 cm ve výši 10. mezižebří vpravo
na zádech pronikající do podkoží a zádové svaloviny s dobou léčení v trvání
nejméně 6-ti měsíců, a v zápětí nato v úmyslu usmrtit velkou intenzitou bodl
shodným nožem do oblasti břicha i bývalou přítelkyni J. A., i když jej krátce
předtím vyhrožujícího oběma zabitím a stojícího s nožem v ruce v kuchyni nad
zraněným U. odstrčila, přičemž následkem jednání obžalovaného utrpěla
bodnořeznou ránu v pravé polovině břicha délky 5 cm s hloubkou bodného kanálu
15 cm pronikajícího do břišní dutiny s výhřezem předstěry střev mimo břišní
dutinu, bodného poranění jater, hlavního žlučovodu a krvácení do břišní dutiny
s pracovní neschopností do 24. 7. 2008, když pouze v důsledku poskytnutí
urgentní odborné lékařské péče, kterou se těžce zraněné poškozené J. A., jež
stačila vyběhnout před dům, podařilo prostřednictvím sousedů zavolat, nedošlo u
obou jmenovaných ke smrtelnému následku.“ Za to byl obviněný podle § 219 odst.
2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož
výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem
podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené V. Z. P.
ČR, se sídlem P., O., škodu ve výši 102.741,- Kč.
O odvolání obviněného a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v
Ústí nad Labem – pobočka Liberec (dále jen „státní zástupce“), který je podal v
neprospěch obviněného do výroku o trestu předmětného rozsudku, rozhodl ve
druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 7 To
25/2009, tak, že obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 3. 2009 (§ 139
odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu a současně proti rozsudku
soudu prvního stupně podal obviněný L. T. následně dovolání, přičemž uplatněným
dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel zdůraznil,
že rozhodně nejednal v úmyslu poškozené usmrtit. Subjektivní stránka směřující
k trestnému činu vraždy podle § 219 tr. zák., a to ani ve stádiu pokusu, mu
především nebyla bez důvodných pochybností prokázána. Dovolatel soudům vytkl,
že při právním posouzení jeho jednání vycházely z ne zcela přesně zjištěného
skutkového stavu věci, když se především v rámci dokazování důsledně nezabývaly
okolnostmi, které předcházely činu popsanému ve výroku o vině. Zejména
nepřihlédly k osobnosti poškozené a jejímu chování, které často gradovalo ve
verbální i fyzické potyčky nejen s ním, ale i s jejím bývalým manželem, a
přesto uvěřily její značně nevěrohodné výpovědi. Její věrohodnost současně
neverifikovaly provedením dalších důkazů, zejména výslechem svědkyně S., se
kterou se dovolatel těsně před útokem setkal a měl s ní jet do S. u Č. L. Z
její výpovědi by totiž bylo možno prokázat, že poškozená byla alkoholička s
rozvinutou schopností fabulovat, což se odrazilo i v jejích tvrzeních v dané
trestní věci. Nepochybně by tak byl - vzhledem k duševnímu stavu poškozené -
dán důvod k postupu podle § 118 tr. ř. Pokud by tedy soudy postupovaly v
souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a předvolaly k podání svědectví paní
S., bylo by na základě její výpovědi následně nutno uplatnit zásadu in dubio
pro reo a soudy by musely dospět k závěru, že v daném případě se nejednalo o
pokus trestného činu vraždy, ale o způsobení těžké újmy na zdraví, zřejmě však
nikoli úmyslně ve smyslu § 222 odst. 1 tr. zák., neboť dovolatel jednal s
ohledem na vzniklou situaci impulsivně a zkratkovitě. To znamená, že ve
skutečnosti šlo tak pouze o exces bez předchozího úmyslu těžkou újmu na zdraví
poškozeným způsobit. Soudy se však okolnostmi, za jakých došlo k útoku, ani
motivem jednání dovolatele náležitě nezabývaly. Nemohly proto ani správně
posoudit stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost (§ 3 odst. 4 tr. zák.).
Dovolatel dále vznesl výhrady proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví,
odvětví soudního lékařství, které založil na názoru, že znalec při zpracování
posudku vycházel toliko z fotografií a lékařských zpráv a nikoli z fyzické
prohlídky samotných poškozených. Soudy pak podle něj v podstatě ponechaly
odpovědnost za správnost svého rozhodování právě na znalci, jehož závěry navíc
měly hodnotit v jeho prospěch a nikoliv k jeho tíži.
Závěr soudů o tom, že jednal v úmyslu poškozené zabít, byl podle přesvědčení
dovolatele důsledkem porušení zásad spravedlivého procesu, neboť tento závěr
zjevně nemá oporu v provedených důkazech. Jeho jednání mohlo být právně
posouzeno maximálně jako trestný čin ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1 tr.
zák. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v celém rozsahu
zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 7
To 25/2009, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec
ze dne 13. 1. 2009, č. j. 54 T 6/2008-411, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. předal
věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, aby ji v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila
státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“), která v prvé řadě poukázala na to, že obviněný v něm uplatnil
převážně námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování a způsobu, jakým
byly hodnoceny provedené důkazy, tedy proti správnosti skutkových zjištění,
která učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací. Takovou povahu mají dle jejího názoru
nejen výhrady, že soudy neprovedly všechny dovolatelem navrhované důkazy, že
důkazy provedené nesprávně hodnotily a nekriticky opřely svá rozhodnutí o jeho
vině o znalecký posudek, ale zároveň i o námitky vůči posudku samému. Posouzení
otázky, zda znalecký posudek je úplný, zda správně přihlíží ke skutečnostem
vyplývajícím z dokazování a zda existují pochybnosti o jeho věcné správnosti
však nelze zahrnout pod žádný z důvodů dovolání, jak jsou vyjmenovány v
ustanovení § 265b tr. ř. Pro dovolací řízení je v daných souvislostech významné
především zjištění, že jde o námitku procesně právní povahy, kterou nelze
subsumovat pod zákonem taxativně vyjmenované důvody dovolání. Stejné povahy,
tj. výlučně procesně právní, jsou rovněž výhrady, že soudy hodnotily provedené
důkazy jednostranně a v dovolatelův neprospěch.
Pokud jde o námitku dovolatele stran absence správného (resp. nesprávného)
zjištění úmyslného zavinění jako subjektivní stránky trestného činu, státní
zástupkyně uvedla, že tato skutečnost sice v obecné rovině má povahu právního
závěru, avšak obviněný jej dovozuje výlučně z odlišných skutkových okolností,
než vzaly za prokázané soudy prvního a druhého stupně. Napadeným rozhodnutím
přitom dovolatel mimo obecného tvrzení o absenci důkazů, že by pojal úmysl oba
poškozené zavraždit, protože výhrůžkám a dalším okolnostem uváděným svědkyní
soud neměl věřit, nevytkl žádnou specifickou vadu týkající se právního
posouzení jimi zjištěných skutkových okolností. Své právní závěry zde opírá
výlučně o odlišný výklad důkazní situace. Tyto námitky ovšem uplatněný dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují.
Státní zástupkyně připustila, že aktuální judikatura Ústavního soudu (např. v
nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) připouští zásah do soudy
učiněných skutkových zjištění i v řízení o dovolání, a to v případech, jestliže
by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými
skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované
věci však dle jejího názoru o takový případ zjevně nejde a dovolatel takový
extrémní nesoulad ani nenamítal. Ve své podstatě navíc do značné míry toliko
opakoval námitky, které byly součástí jeho obhajoby v průběhu celého řízení
před soudy obou stupňů, a ty se s nimi ve svých rozhodnutích náležitě
vypořádaly. Z uvedených důvodů je pak podle přesvědčení státní zástupkyně nutno
dospět k závěru, že v případě dovolání obviněného jde o dovolání zjevně
neopodstatněné.
Vzhledem ke shora konstatovaným důvodům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší
soud České republiky dovolání obviněného L. T. odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. a aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v
neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak
vyjádřila i pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě
rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) nebo b) tr. ř.
Obviněný L. T. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti
rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v
popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především
trestního, ale i jiných právních odvětví).
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba
vzít v úvahu, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním,
nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v § 265b odst. 1
tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a
druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím
je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být
dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do
institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a
právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů -
nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku
nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve
srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr.
ř.) podstatně užší.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka
dovolatele, že se skutek v soudem zjištěné podobě nestal, resp. že děj
bezprostředně předcházející bodání obou poškozených nožem se odehrál jinak. V
uvedeném směru dovolatel svoji argumentaci opřel především o polemiku s
rozsahem (neúplností), kvalitou a hodnocením výsledků provedeného dokazování
soudy obou stupňů. Soudům vytkl především to, že závěr o jeho vině založily
zejména na nevěrohodné svědecké výpovědi poškozené, kterou měl soud
konfrontovat s jím navrhovaným výslechem paní S., a vadně zpracovaném znaleckém
posudku z oboru soudního lékařství.
Shora uvedené námitky se však primárně týkají procesní stránky věci (provádění
a hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy
při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj
mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních důvodech
předpokládaných v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože je v
dovolání formálně proklamoval, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr.
ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto
část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např.
nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo III. ÚS 84/94) bylo
opakovaně zdůrazněno, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za
vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech,
jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými
skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované
věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soud prvního stupně založil svá
skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru
provedených důkazů (viz str. 3 - 7 rozsudku) a ve svém rozhodnutí je v souladu
s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. řádně vyložil a odůvodnil. Odvolací soud pak
v rámci odvolacího přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud
prvního stupně provedl postupně všechny důkazy nutné pro zjištění skutkového
stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho
rozhodnutí, a důkazy řádně vyhodnotil. Důvody, pro které aproboval skutková
zjištění soudu prvního stupně jako správná, náležitě vyložil v souladu s
požadavky kladenými na odůvodnění usnesení v ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř.
V této souvislosti a s ohledem na argumentaci obviněného Nejvyšší soud v obecné
rovině dodává, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví
žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti,
tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na
spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve
smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., případně § 134 odst. 2 tr. ř. (srov.
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08,
str. 3). V posuzovaném případě tento požadavek napadený rozsudek odvolacího
soudu i rozsudek soudu prvního stupně, jak bylo naznačeno výše, splňují. Kromě
toho je nutné dodat, že obviněný ani v hlavním líčení, ani v rámci veřejného
zasedání odvolacího soudu, jak je patrno z příslušných protokolů založených ve
spise, se provedení důkazu výslechem svědkyně S. nedomáhal. Soudům proto nelze
vytýkat, že rozhodovaly na základě tzv. opominutých důkazů.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v posuzované věci
naplněn právně relevantně toliko námitkou, že si soudy dostatečně neujasnily
formu dovolatelova zavinění, tj. zda jeho úmysl § 4 tr. zák.) skutečně směřoval
k usmrcení poškozených, když sice úmyslně jednal, ale samotné usmrcení
poškozených jeho úmyslem - přímým či nepřímým - zahrnuto nebylo. V takovém
případě pak podle dovolatele bylo namístě uvažovat o mírnější právní
kvalifikaci skutku, a to nejvýše jako trestného činu ublížení na zdraví podle §
222 odst. 1 tr. zák.
Při posuzování opodstatněnosti výše uvedené části podaného dovolání pak
Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Nejprve je nutno v obecné rovině uvést, že u trestného činu vraždy podle § 219
tr. zák. zákon vyžaduje úmysl pachatele jiného usmrtit. To znamená, že vůle
pachatele, ať již ve formě chtění nebo srozumění, musí směřovat k následku,
kterým je zde smrt jiné osoby (osob). Jinými slovy, musí zde být aktivní vztah
pachatele k následku.
Pokusu (§ 8 odst. 1 tr. zák.) trestného činu vraždy se dopustí pachatel
jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání
činu za podmínky, že pachatel takto jedná v úmyslu trestný čin vraždy spáchat,
avšak k jeho dokonání nedojde. Aby bylo tedy možno pachatele uznat vinným
pokusem trestného činu vraždy, musí být bezpečně zjištěn jeho úmysl tento
trestný čin spáchat. To platí jak o úmyslu přímém (§ 4 písm. a/ tr. zák.), tak
o úmyslu nepřímém (§ 4 písm. b/ tr. zák.). Je třeba vždy zjistit vědomí
pachatele, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem (v
daném případě způsobit smrt člověka), přičemž současně je třeba zjistit, že pro
případ, že takové porušení způsobí, je s ním přinejmenším srozuměn. Při
zkoumání, zda pachatel jednal v úmyslu napadeného zavraždit, proto například
nepostačí pouhé zjištění, že bodl napadeného větším nožem do prsou a že proto
věděl, že tím může způsobit smrt, nýbrž je zapotřebí vycházet z okolností, za
nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo,
jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně
útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou
snadno zasažitelné apod. Teprve v případě, že objasnění všech těchto okolností
prokazuje úmysl pachatele spáchat vraždu, třebas úmysl nepřímý, je možno uznat
ho vinným tímto trestným činem, případně jeho pokusem (k tomu srov. např. R
19/1969 SbRt.).
V projednávané věci soudy obou stupňů založily právní posouzení věci jako
pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst.
2 písm. a) tr. zák. na skutkových zjištěních, která soud prvního stupně popsal
ve výroku svého rozsudku a podrobněji rozvedl v jeho odůvodnění. Zjištěný
skutkový stav věci lze stručně shrnout tak, že obviněný (dovolatel), který
velmi těžce nesl rozchod s poškozenou J. A., i to, že byl poměrně záhy nahrazen
jiným mužem - poškozeným R. U. - se pod záminkou vyzvednutí vlastních věcí
kritického dne vetřel do bytu poškozené, kam si s sebou přinesl předem
připravený velký kuchyňský nůž se širokou čepelí v délce 22 cm, tedy zbraň ve
smyslu ustanovení § 89 odst. 5 tr. zák. Uvedeným nožem nejprve se slovy „já tě
zabiju“ začal ohrožovat nejprve poškozenou J. A. a bezprostředně poté týmž
nožem zaútočil na v bytě přítomného poškozeného R. U., jenž jí přiběhl na
pomoc. Tohoto dvakrát a velkou intenzitou bodl do dolní části hrudníku a po
jeho pádu na zem též do zad, a následně rovněž velkou intenzitou bodl do
oblasti břicha J. A., která se jej pokoušela od těžce zraněného R. U. odstrčit.
Oběma poškozeným přitom způsobil ve výroku rozsudku soudu prvního stupně
popsaná velmi závažná poranění, která představovala pro oba poškozené akutní
ohrožení života, když k jejich smrti nedošlo jen díky poskytnuté včasné a
vysoce odborné lékařské pomoci, kterou se podařilo přivolat za pomoci dalších
osob.
Způsob, jakým dovolatel oba poškozené napadl, kdy opakovaná bodnutí byla podle
znaleckého posudku vedena s velkou intenzitou, razantně a tzv. „švihem“, což
dokládá i zjištěná hloubka bodných ran na tělech poškozených spojená s výhřezem
vnitřností (střev), dále vzhledem k povaze použité zbraně (masivního
kuchyňského nože), a místům na tělech poškozených, proti nimž zásahy nožem
směřovaly, dostatečně svědčí o dovolatelově úmyslu oba poškozené usmrtit.
Jestliže totiž čin provedl výše popsaným způsobem, pak musel nepochybně jednat
se znalostí všech rozhodných skutečností (přinejmenším v hrubých rysech) a tedy
i s vědomím toho, že poškození jeho útok nepřežijí. K dokonání činu pak nedošlo
jen proto, že poškozeným byla včas poskytnuta specializovaná lékařská pomoc.
Proto nelze přisvědčit dovolatelově námitce stran absence subjektivní stránky
(úmyslného zavinění) ve vztahu k pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst.
1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Rozhodnutí soudů obou
stupňů tedy nejsou založena na dovolatelem vytýkaných vadách a lze je považovat
za věcně správná.
Vzhledem k důvodům jednotlivě rozvedeným v předcházejících odstavcích Nejvyšší
soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného L. T. bylo dílem podáno z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části pak
nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným.
Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler