3 Tdo 848/2025-319
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný P. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2025, č. j. 4 To 126/2025-288, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 17/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále také jen „okresní soud“) ze dne 5. 9. 2024, č. j. 7 T 17/2024-258, byl obviněný P. N. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, v obou případech jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, za jednání spočívající v tom, že
dne 13. 7. 2023 v době od 02:00 do 02:42 hodin společně s dalším dosud nezjištěným pachatelem v úmyslu zmocnit se cizí věci nejprve zakryli povlaky z venkovního posezení jednotlivé kamery kamerového systému areálu XY, stojícího na parcele č. XY, k. ú. XY, XY č. p. XY, během toho se sami kryli reklamním bannerem, poté se jeden z nich pokusil vniknout do objektu uzamčenými posuvnými dveřmi, které se mu však nepodařilo vypáčit a na kterých zanechal pouze otlaky, a proto obviněný P. N. přešel ke vstupním dveřím do recepce, ty vypáčil přineseným páčidlem a tím zároveň poškodil je samotné i zárubeň, poté vešel do objektu rovnou za pult recepce, kde otevřel neuzamčenou skříňku, z níž odcizil necertifikovanou příruční kovovou pokladnu s uzamykáním na kód v hodnotě 3 000 Kč s uloženou finanční hotovostí nejméně 121 000 Kč, a dále ze zásuvky pultu, která rovněž nebyla uzamčena, odcizil finanční hotovost ve výši nejméně 4 000 Kč, čímž spolu s dosud nezjištěným pachatelem způsobil společnosti GOLF EXPLOITATION s.r.o., IČ: 25154010, se sídlem Ratajova 1113/8, Praha 4 - Kunratice, na odcizených věcech škodu nejméně 128 000 Kč a na poškozených věcech škodu ve výši 85 387 Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 7. 2020, č. j. 19 T 168/2019-2279, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 44 To 401/2020, odsouzen pro zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 5 roků.
2. Za to byl obviněný podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 2 roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit společnosti GOLF EXPLOITATION s.r.o. na náhradě škody částku 213 387 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená společnost podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Následné odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku Krajský soud v Českých Budějovicích (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 15. 4. 2025, č. j. 4 To 126/2025-288, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. N. dovoláním s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V jeho odůvodnění namítl, že nižší soudy neprovedly ve věci řádné a úplné dokazování. Závěr o jeho vině vystavěly prakticky na jediném nepřímém důkazu a na vlastních nepodložených domněnkách. Oním jediným důkazem, který ho má spojovat s projednávanou trestnou činností, je stopa DNA zajištěná na reklamním banneru na místě činu. Dovolatel připouští, že podle ustálené judikatury není a priori vyloučeno, aby byl pachatel usvědčen jediným stěžejním, byť nepřímým důkazem. Zároveň ale zdůrazňuje, že navazující soudní praxe v podobných případech akcentuje nutnost věnovat mimořádnou péči jeho důkladnému prověření a provést všechny další v úvahu přicházející důkazy, které mohou jeho váhu oslabit či zpochybnit.
V uvedené souvislosti připomněl, že soudu prvního stupně nabídl racionální vysvětlení, jak se jeho DNA patrně přenesla na místo činu. Několik dní předtím, než došlo ke krádeži, hrál v daném resortu golf a po hře zahodil své poškozené golfové rukavice do odpadkového koše. K přenosu jeho biologické stopy na reklamní banner pak nedošlo jeho vlastním přímým tělesným kontaktem, ale prostřednictvím těchto zahozených rukavic, které zjevně později použila jiná neznámá osoba. Tuto nastíněnou možnost však odvolací soud nepochopitelně odmítl jako absurdní a nepřijatelnou, přestože dovolatel pár dní před vloupáním na inkriminovaném hřišti skutečně golf hrál a z kamerového záznamu je i podle soudu patrné, že pachatel, který zanechal na banneru biologickou stopu, měl na rukou spíše golfové než pracovní rukavice.
Na dobu spáchání činu má navíc dovolatel alibi, neboť v noci z 12. 7. na 13. 7. 2023 se pohyboval v prostoru jihovýchodní části Středočeského kraje, tj. na XY a XY, což potvrdil svědek K. B. Pokud soudy měly pochybnosti o věrohodnosti výpovědi jmenovaného, mohly ji ověřit dalšími důkazy, a to zejména výpovědí jeho přítelkyně Š. K. Odvolací soud nicméně příslušnému důkaznímu návrhu obhajoby nevyhověl s odůvodněním, že od této potenciální svědkyně nelze očekávat, že by byla schopna pregnantně vypovídat k události více než rok a půl staré.
Posléze se pouze ztotožnil s argumentem soudu prvního stupně, že DNA obviněného se mohla na reklamní banner dostat pouze při činu a zkoumaný vzorek na něm zanechal právě on. Takové vysvětlení odmítnutí důkazního návrhu považuje dovolatel za opomenutí důkazu, který měl zcela zásadní význam pro vyřešení otázky jeho pachatelství, zvláště pokud další ve věci provedené důkazy verzi obžaloby spíše zeslabovaly. Na místě činu byly například odebrány pachové stopy, mezi nimiž žádná nevykázala shodu s jeho pachovou stopou.
Na odcizeném trezoru rovněž žádnou stopu nezanechal a nebyl zjištěn ani jeho pohyb v blízkosti místa činu, potažmo soudy zmiňovaným automobilem BMW. Pokud se v rozhodný den pohyboval na jihovýchodním předměstí Prahy nebo v jihovýchodní části Středočeského kraje, je to vysvětlitelné tím, že má trvalé bydliště v obci XY, kde žijí i jeho rodiče. Jeho tchyně pak bydlí ve XY. V obou případech jde tudíž o místa, k nimž má vztah a kde se logicky vyskytuje vcelku běžně.
6. Dovolatel shrnul, že o jeho vině nadále přetrvávají důvodné pochybnosti. Rozsudek soudu prvního stupně i na něj navazující usnesení odvolacího soudu jsou podle jeho přesvědčení zatíženy vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů s z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Soudy po jeho výtce nectily ústavně zakotvený princip presumpce neviny a od něj odvozenou základní zásadu trestního řízení in dubio pro reo, podle níž v případě, kdy na základě provedeného dokazování lze dospět k několika stejně pravděpodobným skutkovým verzím, je nutné se přiklonit k té z nich, která je pro obviněného nejpříznivější. Celým procesem naopak prostupuje jejich snaha favorizovat verzi obžaloby, kterou z ne zcela přesvědčivých důvodů považují za věrohodnou.
7. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2025, č. j. 4 To 126/2025-288, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 5. 9. 2024, č. j. 7 T 17/2024-258, zrušil a poté buď podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, anebo ve věci sám rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. a obžaloby jej zprostil.
8. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) úvodem svého vyjádření k dovolání podotkla, že obviněný v něm v zásadě opakuje stejné skutečnosti a námitky, které na svou obhajobu uplatnil v předcházejících fázích trestního řízení a s nimiž se dostatečně a věcně správně vypořádaly již soudy obou stupňů. S odkazem na několik vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu upozornila na to, že již tento fakt zpravidla indikuje neopodstatněnost předloženého mimořádného opravného prostředku. Sama pak odmítla názor obviněného, že mezi rozhodnými skutkovými
zjištěními soudů, která se stala podkladem pro právní posouzení skutku, a provedenými důkazy je dán extrémní rozpor. V opozici s ním konstatovala, že okresní soud realizoval v podstatě komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen co do rozsahu, ale i pokud jde o hodnocení provedených důkazů a formování skutkových závěrů. Svým povinnostem poté dostál i krajský soud, který adekvátně reagoval na veškeré námitky obsažené v odvolání a v odůvodnění napadeného usnesení také dostatečně podrobně vysvětlil, proč zamítl návrhy obviněného na doplnění dokazování. Vadou spočívající v opomenutí nějakého důkazu tak svůj postup nezatížil. Státní zástupkyně se zároveň ztotožnila i s tím, že důkazy provedené před okresním soudem tvoří ucelený řetězec, který vylučuje jakékoli pochybnosti o vině obviněného. Meritorní rozhodnutí nižších soudů tak podle ní nevykazují vady, které by bylo nutno napravit v dovolacím řízení.
9. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ vydání jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
10. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
11. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovanému dovolacímu důvodu. Ten totiž nemůže být uplatněn jen formálně, ale je třeba, aby mu svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
12. K tomu je vhodné poznamenat, že vzhledem k nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se dovolateli primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata uvedené alternativy tedy tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
13. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud ve své praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto zaměřil přímo na řešení otázky, zda napadené usnesení krajského soudu či jemu předcházející řízení byly vskutku zatíženy reklamovanými vadami a zda tato pochybení zároveň zakládají existenci uplatněného dovolacího důvodu.
14. Ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených a použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Aby byl citovaný dovolací důvod uplatněn právně relevantně a zároveň věcně opodstatněně, musí být podle zákonného znění a výkladové praxe Nejvyššího soudu současně zjištěno, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro takové skutkové závěry soudů, které byly určující pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.
IV. Důvodnost dovolání
15. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek posoudil Nejvyšší soud jednotlivé námitky obviněného P. N. a učinil následující zjištění.
16. Jestliže dovolatel reklamuje, že nižší soudy dospěly ke skutkovým závěrům, které nemají oporu v provedených důkazech, resp. jsou s nimi dokonce ve zjevném rozporu, pak takové tvrzení ve skutečnosti nepodporuje žádným relevantním argumentem. Fakticky totiž neuvádí jediný příklad, kdy konkrétní důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění determinující následnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, byl hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován proti jeho skutečnému vyznění. Svou rétorikou prosazuje pouze vlastní pohled na význam a vypovídací hodnotu jednotlivých důkazů, který je poplatný jeho konstantní popěrné obhajobě uplatňované od počátku trestního řízení, podle níž se (lapidárně řečeno) v době činu věnoval něčemu úplně jinému a pohyboval se v oblasti vzdálené desítky kilometrů od vykradeného golfového resortu.
17. Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že existenci „extrémního nesouladu“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují. Právě tak přitom postupuje obviněný, který nižším soudům vytýká v zásadě to, že neupřednostnily jím nabízené alternativní verze skutkového děje a neakceptovaly jeho různá (převážně velmi nepravděpodobná až kuriózní) vysvětlení, zatímco důkazy, které jeho obhajobu zpochybňují či přímo vyvracejí, neupozadily či nejlépe zcela neignorovaly. Sám přitom vychází z jejich účelové selekce a tendenční interpretace. Každý z nepřímých důkazů, které podle odůvodněného názoru soudu prvního stupně tvořily ucelený řetězec svědčící o jeho vině, hodnotí naopak přísně izolovaně a ze svého pohledu, snaží se jej devalvovat a s touto eliminační taktikou pak přesvědčit dovolací soud o tom, že jeho odsouzení je popřením ústavněprávního principu presumpce neviny.
18. Takovou defenzivní strategii lze v podstatě charakterizovat jako určitý pokus o vzkříšení dávno překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. Dovolatel patrně vychází z toho, že pokud se nepodaří exaktně a jednoznačně vyvrátit každé jeho nepodložené a stěží ověřitelné tvrzení, tak musí být automaticky zproštěn obžaloby. Zde je mu však třeba připomenout, že zmíněná zásada dokazování byla po novele trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994 nahrazena souslovím „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o níž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolatelem poněkud zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo. Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I - Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C.H. BECK, Praha 2013, str. 34).
19. K podobné principiální nejistotě ovšem soud prvního stupně neměl v nyní posuzované věci žádný rozumný důvod. Disponoval naopak dostatkem důkazů (byť nepřímých), které podrobil kritické analýze, při níž postupoval způsobem respektujícím požadavky zákona (§ 2 odst. 6 tr. ř.). V odsuzujícím rozsudku, splňujícím kritéria stanovená v § 125 odst. 1 tr. ř., pak logicky vysvětlil, proč měl projednávanou majetkovou trestnou činnost obviněného za bezpečně zjištěnou a proč naopak odmítl jím nabízené hypotézy, že jeden ze skutečných pachatelů musel při vloupání použít buď jeho poškozené golfové rukavice, které nedlouho předtím jako hráč odhodil na místě činu do odpadkového koše, anebo pracovní rukavice, v nichž pro změnu o několik dní dříve stěhoval pneumatiky a poté je zanechal v zavazadlovém prostoru osobního automobilu zn. BMW, který měl k tomu účelu vypůjčený od svědka J. Š. a jímž se později měli pachatelé dopravit na místo činu. Stejně racionálně okresní soud zdůvodnil, proč měl za krajně nevěrohodnou výpověď svědka K. B., která měla obviněnému na kritickou dobu poskytnout „neprůstřelné alibi“.
20. Pokud za daných okolností neměl krajský soud ke skutkovým závěrům z odsuzujícího rozsudku žádných výhrad, neznamená to, že rezignoval na svou přezkumnou povinnost, jak je mu obhajobou nepřípadně vytýkáno. Z odůvodnění napadeného usnesení je naopak zřejmé, že se jednotlivými tezemi a námitkami, na nichž obviněný založil svoji procesní obranu již v hlavním líčení, zabýval měrou dostatečnou a sám relativně podrobně vyložil, proč je nemá za přesvědčivé, resp. za důvodné. Prostý fakt, že výsledné skutkové závěry soudů neodpovídají představám dovolatele, přitom samozřejmě neznamená, že napadená rozhodnutí trpí vadou ve smyslu první varianty důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. Nejvyšší soud nepřisvědčil dovolateli ani ve výtce, že krajský soud zatížil svůj procesní postup a následné rozhodnutí vadou spočívající v opomenutí důkazů. K ní se patří v obecné rovině připomenout, že trestní řád striktně neurčuje, jakými důkazními prostředky a v jaké kvantitě je nutno objasňovat tu či onu významnou skutkovou okolnost. Je tudíž výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit, a s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci nepodstatný význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel v posuzované trestní věci naplněn jednoznačně byl.
22. Doktrína tzv. opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost o těchto důkazních návrzích rozhodnout a 3) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit, proč konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování nebylo vyhověno, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02).
23. Porušení žádného z uvedených příkazů obviněný odvolacímu soudu reálně nevytýká. Netvrdí a oprávněně ani tvrdit nemůže (k tomu viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 284 spisu a zejména bod 13. odůvodnění napadeného usnesení), že krajský soud jeho návrhy na doplnění dokazování ignoroval, resp. se k nim žádným způsobem nevyjádřil. Fakticky brojí jen proti jeho negativnímu, avšak věcně správnému a z ústavněprávního hlediska legitimně zdůvodněnému, stanovisku k nutnosti dále rozšiřovat dosavadní důkazní portfolio (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 118/09, sp. zn. III. ÚS 569/03 nebo sp. zn. IV. ÚS 570/03). Takový postup nižšího soudu však za opomenutí důkazu v kvalitě předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat nelze. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje se závěrem soudu odvolacího, že obviněným navržené doplnění dokazování bylo za dané situace nadbytečné a nepotřebné.
24. Lze tedy shrnout, že obviněný P. N. formuloval ve svém mimořádném opravném prostředku jednak námitky, které pod žádný z katalogu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. podřadit nelze, a jednak námitku, která z hlediska uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemá věcné opodstatnění. Z důvodu vzájemné podmíněnosti proto nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obviněný navíc ani výslovně neoznačil.
V. Způsob rozhodnutí
25. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 10. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek