3 Tdo 85/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25.
února 2004 dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch Mgr. J. M.,
proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 238/2003 ze dne 15. 7.
2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T
156/2002, a rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 věta druhá trestního řádu a § 265l
trestního řádu t a k t o :
I.Rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 238/2003 ze dne 15. 7. 2003 s
e z r u š u j e.
Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II.Krajskému soudu v Praze se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 1 T 156/2002 ze dne 27. 5. 2003,
byl dovolatel uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213
odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), jehož se dopustil skutkem přesně
popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl
uložen trest odnětí svobody, který mu byl podmíněně odložen a uložena
povinnost, aby podle svých možností a schopností uhradil dluh na výživném a
hradil výživné běžné.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal Mgr. J. M. rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 13 To 238/2003 ze dne 15. 7. 2003
a to tak, že citovaný rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm.
a), d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil v celém rozsahu a zároveň podle
§ 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že Mgr. J. M. podle § 226 písm.
b) tr. ř. obžaloby zprostil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl, že popis
předmětného skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje zákonné
znaky trestného činu, kterým byl dovolatel shledán vinným, pro absenci
zavinění, když tento soud pouze konstatoval, že dovolatel nerespektoval svou
občanskoprávní odpovědnost a nebylo tedy vyjádřeno v čem spočíval úmysl
dovolatele výživné neplatit. Jestliže tedy okresní soud takto zjištěné jednání
dovolatele posoudil po právní stránce jako úmyslný trestný čin zanedbání
povinné výživy podle § 213 tr. zák., učinil tak v rozporu se zákonem, jelikož
právě toto jednání není pro absenci „zavinění“ trestným činem.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze napadla včas a za splnění všech
zákonem předpokládaných náležitostí nejvyšší státní zástupkyně dovoláním s
tím,že tento rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a je tedy
dán dovolací důvod označený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V
důvodech takto uplatněného dovolání uvedla, že určité nepřesnosti v popisu
skutku v obžalobě a následně v rozhodnutí soudu prvního stupně pokládal
odvolací soud za rozhodující, aniž by se zabýval otázkou, zda byla zachována
totožnost skutku, který byl předmětem trestního řízení a zda tento skutek je
trestným činem. Nepřihlédl totiž důsledně k tomu,že totožnost skutku je
zachována nejen tehdy, je-li naprosto shodný popis všech skutkových okolností,
ale i při částečné shodě jednání a následku přecenil skutečnost, že v tzv. skutkové větě obžaloby a následně i rozhodnutí soudu prvníhostupně nebylo
výslovně uvedeno, že dovolatel neplnil vyživovací povinnost „úmyslně“ a nevzal
v úvahu fakt, že jak tzv. právní věta obžaloby, tak i následného rozhodnutí
soudu, stejně jako jejich odůvodnění obsahovaly údaje, na jejichž základě bylo
zřejmé, proč obžaloba a následně i soud prvního stupně považovaly za prokázané,
že dovolatel neplnil svou vyživovací povinnost úmyslně. Za dané situace tak
nelze pouze s poukazem na eventuální porušení procesního ustanovení obsaženého
v § 120 odst. 3 tr. ř. dospět k závěru, že popsaný skutek není trestným činem. V tomto směru odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. 7 Tdo
686/2002, 7 Tdo 239/2003), spočívající obecně v tom, že není nezbytně nutné,
aby přímo v popisu skutku ve výroku rozhodnutí soudu byly konkretizovány
všechny příslušné skutkové okolnosti odpovídající danému zákonnému znaku
skutkové podstaty trestného činu, pokud tyto skutkové okolnosti jsou uvedeny v
odůvodnění příslušného rozhodnutí. Poukázala i na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR, sp. zn. 5 Tdo 647/2003 kdy nebyl za zásadní vadu rozhodnutí považován
případ, kdy v popisu skutku ve výroku rozhodnutí chyběly podstatné údaje právě
ke znakům subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Má za to, že
vynesením dovoláním napadeného rozhodnutí se uvedený soud dopustil pochybení v
hmotně právním posouzení skutku právě formálním poukazem na nedodržení
procesního předpisu soudem prvního stupně, přičemž toto pochybení odvolacího
soudu má zjevně původ zejména v tom, že popis skutku v jeho rozhodnutí byl
identický a nekriticky přebrán z rozhodnutí soudu nalézacího proto, že nebyl
důsledně aplikován postup spočívající v upřesnění či doplnění skutku při
zachování jeho totožnosti. Proto také nejvyšší státní zástupkyně napadla
citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze v celém rozsahu, s poukazem na jí
uvedené důvody s tím, že takto je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a také navrhla, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
označený rozsudek v celém rozsahu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř.
K takto podanému dovolání se obviněný nevyjádřil.
Dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. a bylo tak zapotřebí
posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které je dovolání opíráno,lze podřadit
pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
dovolatel uplatnil.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen
pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly
správně právně posouzeny. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude tak především popis skutku obsažený v
příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, případně i další
okolnosti relevantní obecně z hledisek norem hmotného práva. S přihlédnutím k
uvedenému lze mít za to, že takto uplatněný dovolací důvod byl dovolatelem
namítán právně relevantně. Trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213
odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel tím, že neplní, byť i z nedbalosti, svou
zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. V daném případě jde o
zákonnou (vyživovací) povinnost rodičů a dětí, která vyplývá ze zákona o
rodině. O uvedený trestný čin jde tehdy, jestliže zaviněné neplnění zákonné
vyživovací povinnosti nebo vyhýbání se jí trvá delší dobu a je soustavné s tím,
že jeho pachatelem může být pouze osoba, která má povinnost vyživovat nebo
zaopatřovat jiného za předpokladu, že je takto v rozhodné době schopna výživné
plnit. Po subjektivní stránce může být tento trestný čin spáchán úmyslně i z
nedbalosti a v každém jednotlivém případě trestného činu podle § 213 tr. zák. je třeba se zabývat formou zavinění a v rozsudečném výroku (tzv. právní větě)
výslovně uvést, zda se pachatel dopustil trestného činu úmyslně nebo z
nedbalosti. Tak se stalo i v posuzované věci, kdy uvedenou skutečnost vyjádřil
soud prvního stupně ve výrokové části svého rozhodnutí (v tzv. právní větě) a
tomuto tvrzení v zásadě koresponduje i tzv. skutková věta, kterou nalézací soud
popsal jednání obviněného v citovaném rozhodnutí, v rámci kterého také označil
o jaké jednání šlo, v jakém rozsahu a z jakých skutečností také při jeho
shledání vycházel. Za daných okolností nelze souhlasit s tvrzením odvolacího
soudu,že by při popisu uvedeného skutku takto soud prvního stupně „naprosto
ignoroval“ subjektivní stránku uvažovaného trestného činu. Nelze, a to ani z
důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí, dospět k závěru, který ve věci učinil
odvolací soud, totiž to, že „jestliže okresní soud takto zjištěné jednání
obžalovaného posoudil jako úmyslný trestný čin zanedbání povinné výživy podle §
213 odst. 1 tr. zák., učinil tak v rozporu se zákonem, jelikož právě toto
jednání není pro absenci zavinění trestným činem“. S ohledem na již shora
uvedené nelze s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, včetně důvodů v něm
obsažených, souhlasit a v těchto souvislostech se naopak relevantními jeví
námitky dovolatele. V posuzované věci se jako rozhodující jeví totožnost skutku
a je nutno konstatovat, že nalézací soud skutek, o který jde, popsal nepochybně
určitě, jeho subjektivní stránku, pak vyjádřil v tzv.právní větě svého
rozsudku.
V jeho odůvodnění pak uvedl podstatné údaje, ze kterých plyne na
základě čeho dospěl k závěru, že posuzované jednání dovolatele bylo jednáním
úmyslným. Samotný fakt, že v tzv. skutkové větě nebylo uvedeno, že dovolatel
neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost úmyslně, je pochybením, za daných
okolností však ryze formálním, které s ohledem na již uvedené nemůže vést k
závěrům, ke kterým odvolací soud posléze dospěl a vyjádřil je ve svém
rozhodnutí. V tomto směru lze shodně s dovolatelem poukázat na konstantní
judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (např. sp. zn. 7 Tdo 686/2002, 7
Tdo 239/2003, ale i sp. zn. 5 Tdo 647/2003). Lze uzavřít, že vydáním napadeného
rozhodnutí se odvolací soud dopustil pochybení při posuzování skutku z hledisek
hmotně právních, a to pouhým odkazem na nedodržení procesního předpisu
(procesních pravidel) soudem prvního stupně. To vše za stavu, kde popis skutku
v rozhodnutí odvolacího soudu byl identický s popisem skutku v rozhodnutí soudu
nalézacího při zachování možnosti tento, z hledisek shora naznačených,
upřesnit. Protože napadené rozhodnutí je kasačního typu s tím, že formální vada
(nedostatek) mohla být napravena rozhodnutím soudu odvolacího, lze v tomto
směru podané dovolání mít za důvodné.
S poukazem na uvedené proto Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání zrušil
citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Krajskému
soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za
podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. toto své rozhodnutí učinil
v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k povaze věci je zřejmé, že shledané vady
nelze odstranit ve veřejném zasedání ( § 265m odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
V novém řízení se Krajský soud v Praze bude muset předmětnou věcí znovu zabývat
v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž při svém rozhodování je vázán
právním názorem, vysloveným dovolacím soudem k výkladu relevantních hmotně
právních a procesních otázek, na kterém je v odůvodnění tohoto rozhodnutí
poukazováno (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. února 2004
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych
Vypracoval:
JUDr. Vladimír Jurka