e 19.
října 2011 o dovoláních, která podali obvinění P. L. st., P. L. ml. , a S. M.,
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 2011, č. j. 5 To
102/2010-1118, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 46 T 4/2010, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají.
V rámci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2010, č. j. 46 T
4/2010-1013, v trestní věci obviněných P. B., P. K., P. L. staršího, P. L. mladšího, S. M., M. M. a M. T. byl obviněný P. L. st. uznán vinným trestnými
činy vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c) trestního zákona
(tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a
porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., a obvinění P. L. mladší a S. M. trestnými činy vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 4 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a porušování domovní svobody podle § 178
odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, které jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. (P. L. starší), resp. podle § 23 tr. zákoníku (P. L. mladší a S. M.)
spáchali podle tzv. skutkové věty výroku o vině s výše jmenovanými
spoluobviněnými tím, že „dne 28. 9. 2009 kolem 12:00 hod. v H., okres S., po
předcházející společné dohodě, v úmyslu získat zpět nákladní automobil tovární
značky Avia s naloženým stavebním strojem, který byl dne 26. 9. 2009 odcizen P. L. mladšímu, nebo získat informace, kde se vozidla nacházejí, vnikli P. L. mladší, M. M., oba ozbrojeni teleskopickými obušky, S. M., P. L. starší a P. B. do domu majitele J. E., kterého z odcizení vozidel podezírali, tak, že poté, co
jim J. R. otevřel vstupní dveře, uchopil ho P. L. starší v chodbě domu za
tričko a přitlačil ho ke zdi, aby jim nebránil ve vstupu, ostatní vběhli do
ložnice a za užití obušků napadli J. E., zkroutili mu ruce a odvlekli ho do
připraveného dodávkového auta tovární značky Citroën Jumper, u něhož na ně
čekali M. T. a P. K., v jeho nákladním prostoru mu P. L. mladší svázal ruce a
nohy do tzv. kozelce, zatímco ho S. M. a M. M. drželi za ruce a P. L. starší a
P. K. za nohy, umístili ho na podlahu vozidla, odvezli ho do katastru obce Ú.,
okres B., během cesty jej minimálně S. M. fyzicky napadal údery do těla, dále
mu zasunul mezi ruce kovovou tyč a páčil mu je, jelikož o odcizení vozidel
nechtěl nic říct a u obce Ú. ho P. L. mladší a S. M. opětovně napadli údery do
obličeje, zad a nohou, kdy v důsledku těchto napadení utrpěl poškozený
vícečetné oděrky a krevní výrony v obličejové části hlavy, na krku, trupu a
končetinách, rozvolnění spojení kostní a chrupavčité části nosu, tržně
zhmožděné rány dolního rtu s průnikem do dutiny ústní, krvácení z nosu a z
dutiny ústní, prokrvácení měkkých pokrývek lebních, odlomení pravého horního
rohu štítné chrupavky a zlomeniny žeber, v důsledku čehož a spoutání v
neadekvátní poloze došlo k jeho úmrtí udušením, vdechnutím krve a žaludečního
obsahu“. Za to byl obviněný P. L. st. podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití §
35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří
roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obvinění P. L. ml. a S. M. byli podle § 175
odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni k úhrnným
trestům odnětí svobody, P. L. ml. v trvání devíti let a S. M.
v trvání devíti
let a šesti měsíců, pro jejichž výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1
tr. ř. soud uložil obviněným P. L. ml. a S. M. povinnost zaplatit společně a
nerozdílně na náhradě škody v rozsudku uvedeným poškozeným jednotlivě
specifikované částky, přičemž se zbytkem nároků na náhradu škody odkázal
poškozené podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněných P. L. ml., S. M., P. L. st. a státního zástupce, který
je podal v neprospěch obviněného S. M. proti výroku o trestu, rozhodl ve druhém
stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 2. 2011, č. j. 5 To
102/2010-1118, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu
odvolání P. L. ml. a S. M. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně
zrušil, a to ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené K. E. Za podmínek
podle § 259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř.
jsou obvinění povinni poškozené K. E. společně a nerozdílně zaplatit na náhradě
škody částku 244.757,- Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. se poškozená odkazuje se
zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání P. L. staršího a státního zástupce soud podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodná zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 2. 2. 2011 (§
139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v napadených a
nezrušených výrocích i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/
cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění P. L. st.,
P. L. ml. a S. M. následně dovolání, která současně směřovali i proti výrokům o
vině a trestech z rozsudku soudu prvního stupně. Všichni uplatnili dovolací
důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obvinění P. L. st. a
P. L. ml. rovněž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obvinění P. L. st. a P. L. ml. v odůvodnění svého mimořádného opravného
prostředku, který za ně společně vypracoval jejich obhájce JUDr. Jiří Teryngel,
předně namítli, že trestné jednání obviněného P. L. ml. bylo nesprávně
posouzeno podle tr. zákoníku, který v daném případě není normou pro něho
příznivější, neboť vůči němu nebylo ve skutečnosti možno použít právní
kvalifikaci podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 4 tr. zák. Podle
názoru dovolatele tomu brání skutečnost, že za nedbalostní následek v podobě
smrti poškozeného J. E. je v tomto ustanovení zcela nelogicky zakotvena
přísnější trestní sazba než za úmyslné usmrcení jiného, čili trestný čin
vraždy. V této souvislosti bylo poukázáno na zjevnou vadnost novelizace
trestního zákona provedené zákonem č. 320/2006 Sb. Z přísnější trestní sazby
stanovené u trestného činu vydírání podle § 235 odst. 4 tr. zák. než u
trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. dovolatel vyvozuje, že
výklad ustanovení § 235 odst. 4 tr. zák. je nutno modifikovat tím spíše, že
smrt jako následek způsobený z nedbalosti byla z ustanovení § 235 odst. 3 tr.
zák. vypuštěna. Výše uvedenou novelou byl de facto vytvořen „legislativní
zmetek“, neboť na postih smrti způsobené z nedbalosti v důsledku vydírání
zákonodárce při konstrukci § 235 tr. zák. buď prostě zapomněl, resp. smrt jako
těžší následek z původního ustanovení § 235 odst. 3 tr. zák. odstranil omylem.
Při respektování požadavku ústavně konformní aplikace však přesto mělo být
jednání obviněného P. L. ml. právně posouzeno pouze jako trestný čin vydírání
podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), případně i písm. d) tr. zák., což je
kvalifikace nepochybně příznivější než podle ustanovení § 175 odst. 1, odst. 2
písm. b), c), odst. 4 pozdějšího trestního zákoníku, kterou v posuzovaném
případě užily soudy. Je tedy zřejmé, že u obviněného P. L. ml. (a také u
obviněného S. M.) bylo porušeno ustanovení trestního zákona a již v odvolacím
řízení byly proto dány důvody pro zrušení rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. d)
tr. ř. Takové zrušení by ovšem mělo dalekosáhlé důsledky i pro dalšího z
dovolatelů, P. L. st. Pokud by byl obviněnému P. L. ml. (a obviněnému S. M.)
ukládán trest podle náležitého ustanovení zákona, tj. podle § 235 odst. 2 tr.
zák. v rámci sazby dva roky až osm let, musela by být zachována relace mezi
tresty, tak jak byly uloženy krajským soudem, a obviněnému P. L. st. by musel
být uložen trest výrazně mírnější.
V dovolání se dále upozorňuje na možnost právního posouzení skutku podle § 235
odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. v souběhu s některým z trestných činů
ublížení na zdraví podle § 221 či § 222 tr. zák., a pro tento případ je
připomínán význam ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. umožňující upuštění od
použití kvalifikované skutkové podstaty s vyšší trestní sazbou. V této
souvislosti dovolatelé vytkli odvolacímu soudu, že nevyhověl návrhu obhajoby na
doplnění dokazování opětovným výslechem znalce z oboru zdravotnictví k povaze
zranění J. E. Obhajoba tímto návrhem implicitně naznačila, že by se soud měl
otázkou souběhu s trestným činem ublížení na zdraví zabývat a určit, zda
zranění způsobená J. E., stejně jako intenzita použitého násilí, směřovaly z
hlediska subjektivní stránky (zavinění) k těžké újmě na zdraví či pouze k
ublížení na zdraví. Pokud jde o možnost aplikace ustanovení § 88 odst. 1 tr.
zák., v dovolání se poukazuje na jednání P. L. ml. po činu, kdy se snažil
poškozeného oživovat, a na další okolnosti spáchání činu, kdy navíc nebylo
zcela zřejmé, kdo a s jakou razancí na tělesnou integritu poškozeného útočil. V
úvahu nebyla vzata ani skutečnost, že ke smrti poškozeného vedlo především jeho
svázání do kozelce a s touto polohou spojené důsledky (udušení v důsledku
vdechnutí krve a žaludečního obsahu), kdy je podle dovolatelů ovšem otázkou,
zda by konstatované svázání samo o sobě bylo způsobilé způsobit těžkou újmu na
zdraví.
Výše rekapitulované námitky shrnuli dovolatelé do závěru, že o otázce
případného souběhu trestných činů a otázce aplikace hmotného práva z hlediska
časové působnosti trestních zákonů nebylo rozhodnuto v souladu se zákonem a tím
je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud není zároveň
postaveno najisto, podle kterého ustanovení zákona měl být skutek posouzen,
nelze hovořit ani o zákonnosti uložených trestů, a v tomto smyslu je naplněn i
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Proto dovolatelé navrhli,
aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 5 To 102/2010, ohledně obviněných
P. L. st. a P. L. ml. (s ohledem na beneficium cohaesionis případně i ve vztahu
k dalším obviněným), v tomtéž rozsahu aby zrušil i rozsudek Krajského soudu v
Brně ze dne 17. 10. 2010, sp. zn. 46 T 4/2010, a dále aby postupoval podle §
265l odst. 1 tr. ř. Současně navrhli, aby předseda senátu Krajského soudu v
Brně podle § 265h odst. 3 tr. ř. přerušil nebo odložil výkon trestu u
obviněného P. L. staršího, a to i s ohledem na jeho zdravotní stav, a pokud k
takovému postupu neshledá důvody, aby tak učinil předseda senátu Nejvyššího
soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř., neboť u tohoto obviněného lze očekávat
uložení mírnějšího trestu.
Obviněný S. M. v odůvodnění dovolání, které vypracoval jeho obhájce JUDr. Jiří
Slezák, předně namítl, že se trestného jednání nedopustil po předchozí domluvě,
která by zahrnovala i aktivní násilí vůči poškozenému, přičemž skutkový děj se
od vstupu obviněných do obydlí poškozeného J. E. vyvíjel nahodile bez předem
připraveného plánu. Odvolacímu soudu také vytkl, že se důsledně nezabýval
otázkou, kdy byl dokonán trestný čin vydírání. Podle názoru dovolatele byl
zločin vydírání podle § 175 tr. zákoníku respektive trestný čin vydírání podle
235 tr. zák. dokonán i dokončen již v době ukončení inkriminovaného jednání,
které proběhlo v domě poškozeného. Další jednání vůči osobě poškozeného pak
podle dovolatele již naplňovalo znaky skutkové podstaty jiného trestného činu,
a to trestného činu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, odst. 4 tr.
zákoníku či podle ustanovení § 231 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Soudům dále vytkl,
že se dostatečně nezabývaly ani otázkou, kdo vlastně útočil na poškozeného
způsobem, který vedl ke vzniku jeho zranění, jež v souhrnu vedla ke smrtelnému
následku, když na jeho napadání se mohla podílet kterákoli ze zúčastněných
osob. On sám přitom nebyl vyzbrojen žádnou zbraní a na jeho oblečení nebyly
nalezeny žádné biologické stopy z těla poškozeného. Pokud byl přesto shledán
jedním z nejaktivnějších pachatelů, pokud jde o napadání poškozeného,
postupoval soud podle něj při hodnocení důkazů zjevně v rozporu se zásadou in
dubio pro reo.
Dále dovolatel napadl právní posouzení skutku ze stejného hlediska, jež bylo
uplatněno již v dovolání obviněných P. L. mladšího a P. L. staršího, že totiž
nebylo možno užít právní kvalifikace podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c),
odst. 4 tr. zák., a proto ani on neměl být odsouzen pro zvlášť závažný zločin
vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 4 tr. zákoníku, neboť za
nedbalostní následek v podobě smrti poškozeného J. E. je v tomto ustanovení
zakotvena přísnější trestní sazba než za úmyslné usmrcení jiného, čili vraždu.
Dovolatel se domnívá, že jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako trestný čin
vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zák. a takovému
posouzení měl být uložen i odpovídající trest. Na „nepokrytí“ způsobeného
následku v podobě smrti J. E. měly soudy reagovat tak, že by zjištěný skutek
posoudily jako souběh s trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1,
odst. 4 tr. zák., když žádné zranění samo o sobě neohrožovalo život poškozeného
a nebylo je možno posoudit jako těžkou újmu na zdraví. Povahou těchto zranění
se však soudy nezabývaly.
Ze všech výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 2011, č.
j. 5 To 102/2010-1118, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu
soudu v Olomouci věc znovu projednat a rozhodnout. Přípisem doručeným soudu
prvního stupně dne 26. 5. 2011 pak sdělil, že nesouhlasí s tím, aby jeho
dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.
K dovoláním obviněných se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“).
K argumentaci obviněných P. L. ml. a P. L. st. uvedl, že prakticky identické
námitky odezněly i v odvolání obviněného P. L. st. a soud druhého stupně se
jimi řádně zabýval. Byť obviněný P. L. mladší odvoláním napadl výlučně výrok o
trestu, je dovolání jako mimořádný opravný přípustné i ve vztahu k jeho osobě,
protože se odvolací soud právní kvalifikací jeho jednání popsaného v
odsuzujícím rozsudku věcně zabýval také. Z napadeného rozhodnutí soudu druhého
stupně je pak zřejmé, že ten se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně, tak i s právním posouzením zjištěného skutku, přičemž závěry, k
nimž dospěl, vyložil na str. 12 a 13 napadeného rozsudku. Tyto závěry lze podle
státního zástupce plně akceptovat. V uvedené souvislosti poukázal na to, že
především nelze akceptovat právní úvahy dovolatelů v tom směru, že výkladem
vzájemného poměru trestních sazeb různých ustanovení zvláštní části trestního
zákona lze dospět k legálně konformnímu závěru o nesprávnosti konkrétní,
všeobecně závazné právní úpravy. Navíc, i kdyby tato námitka byla důvodná,
nepřísluší o ní rozhodovat dovolacímu, nýbrž Ústavnímu soudu. Vůbec pak nelze
tímto způsobem implikovat soudu povinnost nepřihlížet k platné právní úpravě,
respektive ji účelovou právní ekvilibristikou obcházet. Právě taková je však
podstata právních vývodů dovolatelů. Jestliže v tomto rámci navrhli právní
posouzení stíhaného skutku jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1,
odst. 2 písm. b), c) tr. zák. v souběhu s některým z trestných činů ublížení na
zdraví, připadala by podle státního zástupce v úvahu prakticky pouze kombinace
s ustanovením § 222 odst. 1, odst. 3 tr. zák.; zde je ovšem v zákoně zakotvena
stejná trestní sazba jako v ustanovení § 235 odst. 4 tr. zák., takže žádného
pro obviněné příznivějšího výsledku by nebylo možné dosáhnout. Zároveň nelze
tvrdit ani to, že trestní sazba zakotvená v § 235 odst. 4 tr. zák, respektive v
§ 222 odst. 3 tr. zák. je zde uvedena omylem, vadně či nedůvodně. Trestná
jednání specifikovaná znaky vymezenými v těchto skutkových podstatách se totiž
svou povahou již velmi blíží úmyslnému usmrcení poškozeného, a to z
kvalifikovaného důvodu ve smyslu § 219 odst. 2 písm. b), h) tr. zák. a případně
i dalších. Přísný postih takových trestných jednání je výrazem snahy
zákonodárce zpřísnit trestní postih zejména profesionálních zločineckých
struktur a povšechně pachatelů násilných deliktů gangsterské povahy,
vyznačujících se výraznou krutostí a bezohledností pachatelů a jejich naprostým
nezájmem o osudy jejich obětí a osob z bezprostředního okolí těchto obětí. To
je zřejmé i z výčtu dalších ustanovení zvláštní části trestního zákona, jichž
se dovolateli kritizované zpřísnění trestní sazby dotklo (§ 234 odst. 3, § 234a
odst. 3, § 241 odst. 4 a § 242 odst. 4 tr. zák.). Vzhledem k výše uvedeným
důvodům proto státní zástupce zastává názor, že argumentaci dovolatelů
podřazené pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozhodně
nelze přisvědčit.
Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., z tohoto
hlediska není podle státního zástupce možné napadené rozhodnutí přezkoumávat.
Dovolatelé totiž nenapadli výrok o trestu z těch důvodů, že by byl některému z
nich uložen nepřípustný druh trestu, ale ani v tom smyslu, že by jim byly
uloženy tresty mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Při posuzování
aplikovatelné trestní sazby totiž nelze vycházet z hypotetického právního
posouzení skutku prosazovaného dovolateli v rámci předešlého důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež se zásadně odlišuje od právní
kvalifikace užité soudy, ale pouze z těch právních východisek, na nichž je
založen výrok o vině v napadeném rozhodnutí. A v tomto směru rozsudky soudu
prvního stupně a soudu odvolacího zákonu neodporují.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání
obviněných P. L. ml. a P. L. st. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl,
protože jsou zjevně neopodstatněná. Ze stejného důvodu má současně za to, že k
rozhodování o žádosti obviněného P. L. st. o přerušení nebo odložení výkonu
trestu není dán racionální důvod.
K dovolání obviněného S. M. státní zástupce uvedl, že jsou v něm obsaženy tytéž
námitky, pokud jde o průběh skutkového děje, povahu předcházející domluvy
obviněných a právní posouzení jednání obviněných vůči poškozenému v době, kdy
byl odvážen v nákladovém prostoru dodávkového automobilu bez oken, jako v
podaném řádném opravném prostředku (odvolání). Dostatečně se s nimi vypořádal
již soud druhého stupně (str. 11–13 napadeného rozsudku), s jehož argumenty lze
plně souhlasit. Pokud jde o tvrzené dokonání zločinu vydírání podle § 175 tr.
zákoníku již v domě poškozeného s tím, že následné jednání mělo být posouzeno
jako zločin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku,
je tato právní úvaha podle názoru státního zástupce nesprávná. Zločin vydírání
(ovšem nikoli v konečné právní kvalifikaci) byl skutečně dokonán již během
útoku pachatelů v domě poškozeného, ovšem vyděračské násilné jednání
pokračovalo i dál, po celou dobu, kdy byl poškozený přepravován v automobilu a
kdy byl stále objektem psychického i fyzického násilí, jež nakonec vedlo k
fatálnímu následku, tj. smrti poškozeného. Teprve tímto následkem byl zločin
vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 4 tr. zákoníku
dokončen a současně dokonán ve finální podobě odpovídající soudem zvolené
právní kvalifikaci. Dovolatelem zmiňované omezování osobní svobody podle § 171
odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku bylo v tomto smyslu pouhým prostředkem ke
spáchání závažnějšího deliktu a jako takovýto prostředečný delikt jím
konzumováno.
K právním úvahám dovolatele o údajné nesprávnosti konkrétní všeobecně závazné
právní úpravy § 235 odst. 4 tr. zák. resp. § 175 odst. 4 tr. zákoníku státní
zástupce odkázal na své vyjádření k dovoláním obviněných P. L. mladšího a P. L.
staršího (viz výše). Námitky týkající se nejasností ve skutkovém stavu věci,
zejména kdo a jakým způsobem útočil proti poškozenému, jsou pak podle státního
zástupce jednak nedůvodné, ale především spadají mimo rámec zastřešený
zákonnými dovolacími důvody, poněvadž jde o námitky skutkové povahy, na které
nedopadá nejen dovolatelem deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů.
Protože v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně státní zástupce neshledal
žádnou obviněným vytýkanou vadu, kterou by bylo nezbytné napravovat cestou
dovolání, navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
V případě všech tří obviněných státní zástupce navrhl, aby dovolací soud o
odmítnutí jejich dovolání rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním
věci v neveřejném zasedání zároveň vyjádřil i pro případ jiného než
navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obvinění P. L. st., P. L. ml. a S. M. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu,
které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné
dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§
265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové
náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání obviněného P. L.
st. je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá
rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci
samé, a směřuje proti výroku rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný
prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest. V případě
obviněných P. L. mladšího a S. M. jsou dovolání přípustná podle § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť odvolací soud tím, že z podnětu
jejich řádného opravného prostředku zrušil napadený rozsudek soudu prvního
stupně pouze ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené K. E. a v této
části znovu rozhodl, založil právní stav, jako by odvolání obviněných P. L. ml.
a S. M. do výroků o vině a trestu zamítl.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá
dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázali všichni dovolatelé, resp. podle
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který navíc uplatnili dovolatelé P.
L. st. a P. L. ml.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení
skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě
trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především
soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném
výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, a rozvedený v jeho odůvodnění; popř.
i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především
trestního, ale i jiných právních odvětví).
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba
vzít v úvahu, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dovolání nějakým
„dalším odvoláním“ proti rozhodnutí soudu druhého stupně, nýbrž mimořádným
opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních
a hmotně právních vad uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k
revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo
obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným
průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability
právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně
dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného
prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody
ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr.
ř.) podstatně užší.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá argumentace
dovolatelů, v jejímž rámci namítají nedostatečný rozsah provedeného dokazování,
případně polemizují s hodnocením důkazů provedených a zpochybňují tak skutková
zjištění soudů, pokud jde o průběh skutkového děje. Jedná se zejména o námitku
obviněného S. M., podle níž soudy nezjistily, kdo útočil na poškozeného
způsobem, který vedl ke zraněním, jež ve svém souhrnu způsobila smrtelný
následek, a v rozporu se zásadou in dubio pro reo označil za jednoho z
nejaktivnějších protagonistů fyzického napadání poškozeného právě jeho, a dále
o námitku obviněných P. L. st. a P. L. ml., že odvolací soud nevyhověl jejich
návrhu na doplnění dokazování o opětovný výslech znalce z oboru zdravotnictví
ve veřejném zasedání k povaze zranění poškozeného J. E., který měl zodpovědět
otázku, zda intenzita použitého násilí směřovala z hlediska subjektivní stránky
k těžké ujmě na zdraví či pouze k „prostému ublížení na zdraví“. Takové námitky
se primárně týkají procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují ve
prospěch dovolatelů k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně
právním posouzení jejich jednání vycházely. To znamená, že dovolatelé své
mimořádné opravné prostředky zčásti nezaložili na hmotně právních - byť v
dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2
odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali revize (přehodnocení) soudy učiněných
skutkových závěrů. Tuto část jejich námitek proto pod shora uvedený dovolací
důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud respektuje aktuální judikaturu Ústavního soudu představující
určitý průlom do výše uvedených zásad, kdy Ústavní soud v některých svých
rozhodnutích (např. v nálezech ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS
84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09) opakovaně
zdůraznil, že důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím
řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného
soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na
spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v
extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence
skutkových zjištění). Takový extrémní (flagrantní) nesoulad lze však dovodit
jen za předpokladu, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí
vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na
soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným
opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na
obsah provedeného dokazování měly správně učinit jiné skutkové závěry, než k
jakým ve svých rozhodnutích dospěly. Pokud jde o dovolatele S. M., soud prvního
stupně se provedenými důkazy k otázce aktivity tohoto obviněného (dovolatele) v
inkriminovaném společném jednání více pachatelů ve svém rozsudku vypořádal jak
jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a
zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve
vztahu k obviněným popíraném osobním podílu na trestné činnosti za prokázané.
Náležitě a přesvědčivě vysvětlil, proč považoval obhajobu obviněného za
účelovou a neodpovídající skutečnosti (viz zejména str. 18 - 19 odůvodnění
rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke
skutkovým zjištěním soudu prvního stupně v tomto směru v podstatě žádných
výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro konečné právní
posouzení skutku obviněného mimo jiné jako trestného činu (zločinu) vydírání
podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 4 tr. zákoníku ve svém
rozhodnutí navázal. Zabýval se prakticky totožnou obhajobou obviněného jako v
nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku (dovolání) a v napadeném
rozsudku v souladu se zákonnými požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí
vyložil, proč závěry soudu prvního stupně o tom, že obviněný byl tím, kdo si
spolu s obviněným P. L. ml. počínal při fyzickém napadání poškozeného
nejaktivněji a nejintenzivněji, považoval za správné (viz str. 10 - 11
odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy
nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav, pokud jde o míru účasti dovolatele S.
M. na projednávané trestné činnosti, povrchně, anebo že by dokonce byla jejich
rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
Právní relevanci z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. nelze přiznat ani námitce obviněného S. M., podle níž smrt
poškozeného byla ve skutečnosti následkem trestného činu omezování osobní
svobody podle § 231 tr. zák., příp. podle § 171 tr. zákoníku, když k němu došlo
až poté, co byl trestný čin vydírání již dokonán a na poškozeného již nebylo
působeno násilím, nýbrž byl toliko zadržován svázaný ve vozidle. Tato jinak
hmotně právní námitka je totiž založena na prosazování odlišné verze průběhu
skutkového děje, než z jaké vycházely soudy obou stupňů při právní kvalifikace
skutku, a sice že na spoutaného poškozeného do tzv. „kozelce“ bylo působeno
fyzickým násilím po celou dobu jeho neoprávněného zadržování v nákladovém
prostoru vozidla až do konečné fáze, kdy zkolaboval, přičemž to byl právě
obviněný S. M. spolu s obviněným P. L. ml., kteří se od něj i v průběhu jízdy
pokoušeli násilím získat požadované informace o odcizeném vozidle, a to bitím
do obličeje, trupu a nohou a páčením za zády spoutaných rukou kovovou tyčí. Při
takových skutkových zjištěních pak soudy nemohly dospět k jinému závěru, než
trestný čin vydírání podle odst. 4 § 175 tr. zákoníku byl dokončen až
způsobením smrtelného následku poškozenému J. E.
K ryze procesní námitce dovolatelů P. L. st. a P. L. ml. stran nedostatečného
rozsahu provedeného dokazování, resp. neprovedení navrhovaného opětovného
výslechu znalce z oboru zdravotnictví k povaze zranění poškozeného J. E.
odvolacím soudem, Nejvyšší soud jako obiter dictum poukazuje na to, že v § 2
odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro
míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní
váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které
důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav
dokazování doplnit. Jinými slovy, s přihlédnutím k obsahu již provedených
důkazů posuzuje, které návrhy stran na doplnění dokazování se jeví důvodné
(potřebné) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen
okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné
kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro
rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními
prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového
stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový
požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1
tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), což dovoláním napadený rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci splňuje, když soud na straně 10 odůvodnění dostatečně
vysvětlil, proč považoval provedení navrhovaného důkazu za nadbytečné.
Nad rámec posledně uvedeného je namístě připomenout, že z hlediska užité právní
kvalifikace jednání dovolatelů P. L. ml. a S. M. bylo zodpovězení otázky, zda
jednotlivá zranění způsobená poškozenému představovala sama o sobě těžkou újmu
na zdraví či nikoliv, resp. zda jimi úmyslně vykonávané násilí vůči poškozenému
směřovalo ke způsobení těžké či pouze „prosté“ újmy na zdraví, zcela
bezpředmětné, neboť v daném případě postačovalo, že způsobený následek (zde
smrt poškozeného) byl zahrnut jejich nedbalostním zaviněním.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
považoval Nejvyšší soud za právně relevantní dovolání obviněných pouze v části,
v níž namítli, že v důsledku nepromyšleného postupu zákonodárce, kdy zřejmě
„omylem“ došlo v novelizované právní úpravě k situaci, že způsobení smrti jako
nedbalostního následku trestného činu vydírání se stalo přísněji trestným, než
tzv. „prostá“ vražda, u které ovšem smrt musí být způsobena úmyslně. Z toho
dovolatelé dovodili, že jednání P. L. ml. a S. M. mělo být právně kvalifikováno
jako trestný čin vydírání toliko podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c),
příp. písm. d) tr. zák., případně v souběhu s trestným činem ublížení na zdraví
podle § 221 odst. 1, odst. 4 tr. zák., s uložením odpovídajícího mírnějšího
trestu. Na základě toho pak měl být proporcionálně snížen trest i P. L. st.
Hmotně právně relevantní námitkou je také poukaz dovolatelů na nesprávnost
aplikace trestněprávních norem ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 tr. zákona a §
2 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže vycházejí z názoru, že použití pozdějšího
práva (zde trestního zákoníku) není pro ně příznivější.
Výše uvedeným námitkám však Nejvyšší soud nepřiznal dovolateli přisuzovaný
význam. Již vyjadřující se státní zástupce výstižně poukázal na to, že nelze
akceptovat právní úvahy dovolatelů v tom směru, že výkladem obsahu skutkových
podstat a porovnáním vzájemného poměru trestních sazeb různých ustanovení
zvláštní části trestního zákona lze dospět k legálně konformnímu závěru o
nesprávnosti konkrétní, všeobecně závazné právní úpravy. Již vůbec pak nelze
tímto způsobem soudu implikovat povinnost k platné právní úpravě nepřihlížet,
resp. ji obcházet.
Podle ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. a § 2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost
činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle
pozdějšího zákona pak jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější.
Právní úprava platná v době spáchání inkriminovaného skutku i nynější právní
úprava považují vyděračské praktiky za vysoce společensky nebezpečné či
škodlivé a přísně takové jednání postihují, zvláště je-li následkem trestného
činu vydírání smrt jiné osoby. Podle § 235 odst. 4 tr. zák., účinného v době
spáchání činu, bylo možno pachateli trestného činu vydírání uložit trest odnětí
svobody na deset až patnáct let nebo výjimečný trest, způsobil-li činem smrt.
Tento postih přitom nijak nevybočuje z rámce postihu srovnatelných trestných
činů, např. trestného činu loupeže podle § 234 odst. 3 tr. zák., trestného činu
braní rukojmí podle § 234a odst. 3 tr. zák. či trestného znásilnění podle § 241
odst. 4 tr. zák., kdy znakem všech výše uvedených kvalifikovaných skutkových
podstat je rovněž způsobení smrti (tzn. na rozdíl od trestného činu vraždy
zaviněním z nedbalosti). Z tohoto pohledu se novelizovaná právní úprava
trestného činu vydírání podle § 235 odst. 4 tr. zák. nejeví jako omyl
zákonodárce či „legislativní zmetek“, jak namítají dovolatelé.
Pozdější trestní zákoník (zákon. č. 40/2009 Sb.) umožňuje za zvlášť závažný
zločin vydírání podle § 175 odst. 4, jímž pachatel způsobí smrt, uložit trest
odnětí svobody na osm až šestnáct let. Z hlediska trestnosti činu (obecně) je
proto ustanovení § 175 odst. 4 tr. zákoníku pro pachatele (zde dovolatele P. L.
ml. a S. M.) příznivější než ustanovení § 235 odst. 4 tr. zák. Soudy zjištěné a
popsané skutkové okolnosti činu zároveň vylučují, aby ustanovení § 88 odst. 1
tr. zák. bylo možno uplatnit s právním závěrem, že v posuzovaném případě nebyly
dány okolnosti odůvodňující použití kvalifikované skutkové podstaty s vyšší
trestní sazbou.
Se zřetelem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích je možno dovodit,
že soudy obou stupňů při svém rozhodování hmotně právní ustanovení § 2 odst. 1
tr. zák. neporušily. Dovolatelé P. L. ml. a S. M. byli trestným činem vydírání
podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 4 tr. zákoníku uznáni vinnými
právem.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody
na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen na podkladě zákonného důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. tehdy, jestliže byl
obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Z výše uvedeného je zřejmé, že námitky dovolatelů P. L. staršího a P. L.
mladšího vůči jim vyměřeným trestům tento dovolací důvod nenaplňují. Dovolatelé
totiž výroky o trestech nenapadli přímo v tom smyslu, že by byl některému z
nich uložen trest nepřípustný co do druhu, ale ani v tom smyslu, že by jim byly
uloženy tresty mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestné činy, kterými
byli uznáni vinnými. Při posuzování aplikovatelné trestní sazby primárně
vycházeli z hypotetického mírnějšího právního posouzení jednání P. L. mladšího
a S. M. (viz výše), jež se zásadně odlišuje od právní kvalifikace užité soudem
prvního stupně. Teprve v návaznosti na tom pak namítali nezákonnost resp.
nepřiměřenost jim uložených trestů (včetně tomu odpovídajícímu dopadu na osobu
dovolatele P. L. st.), které jsou jinak s ohledem na použitou právní
kvalifikaci jejich jednání přípustné jak pokud jde o druh, tak zákonem
stanovenou výměru.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud
neshledal, že by napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející
rozsudek soudu prvního stupně byly zatíženy dovolateli vytýkanými vadami.
Lze proto uzavřít, že dovolání obviněných P. L. st., P. L. ml. a S. M. byla
dílem podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř., a v jejich
relevantně uplatněné části jim pak z hlediska ustanovení § 265b odst. 1, písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat žádné
opodstatnění. Proto Nejvyšší soud jejich dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba
výslovného souhlasu stran.
Pokud jde o dovolatele P. L. st., předseda senátu soudu prvního stupně nezvolil
postup podle § 265h odst. 3 tr. ř. a nenavrhl odklad či přerušení výkonu
dovoláním napadeného rozhodnutí. Zároveň ani Nejvyšší soud (předseda senátu)
nedospěl k závěru, že by užití ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. bylo v daném
případě namístě.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler