3 Tdo 854/2012-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. srpna 2012 o dovolání podaném obviněnou K. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2012, č. j. 12 To 175/2011-670, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 92/2010, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. 3. 2011, č. j. 10 T 92/2010-579, byla obviněná K. H. uznána vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), na tom skutkovém základě, že „jako fyzická osoba – poplatník daně z příjmů fyzických osob - v letech 2006 a 2007, nejpozději ke dni 28. 3. 2008, kdy podala daňové přiznání k DPFO za rok 2007, v místě svého bydliště v obci D., okr. R. n. K., v úmyslu zkrátit svoji daňovou povinnost záměrně nezahrnula do daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2006 a 2007 veškeré své zdanitelné příjmy, které v rozhodné době přijala, neboť na základě soudem potvrzeného nuceného vyrovnání úpadce Kooperativa ČR, a. s., v době od srpna 2006 do července 2007 postupně převzala v hotovosti zbytek nesplacené jistiny půjčky, kterou v roce 2000, resp. v 2001 poskytla společnosti Kooperativa ČR, a. s., a dále pak příslušné úroky a úroky z prodlení, a to v celkové částce 3.310.025,- Kč, když nejprve v roce 2006 převzala postupně částku ve výši celkem 2.150.000,- Kč a poté v roce 2007 postupně částku ve výši celkem 1.160.025,- Kč, z čehož částka ve výši 1.606.466,30,- Kč představovala zbytek nesplacené jistiny půjčky, která nepodléhá zdanění, a částka ve výši 1.703.558,70,- Kč představovala úroky a úroky z prodlení, které podléhají zdanění ve smyslu § 8 odst. 1 písm. g) zák. č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, v platném znění, což správci daně v rámci příslušného daňového přiznání zamlčela, neboť tento zdanitelný příjem v rozporu se zákonem záměrně nezahrnula do základu daně, čímž zkrátila daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2006 ve výši 140.624,- Kč a daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2007 ve výši 351.688,- Kč, čímž způsobila České republice, zastoupené Finančním úřadem v D., škodu ve výši celkem 492.312,- Kč, kterou Finančnímu úřadu D. uhradila dne 1. 11. 2010“. Za to byla obviněná podle § 148 odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14. 9. 2011, č. j. 12 To 175/2010-621, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná K. H. následně dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 Tdo 87/2012, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle § 265k odst. 2 věta druhá zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud shledal dovolání opodstatněným z následujícího důvodu: Soud druhého stupně návrhu obviněné na doplnění dokazování o její výpověď v odvolacím řízení nevyhověl a výslech obviněné neprovedl s poukazem na to, že „… obžalovaná v přípravném řízení využila svého práva odepřít výpověď, k žádnému z hlavních líčení se nedostavila a vypovídat chtěla až teprve před krajským soudem. Odvolací soud však takovýto návrh obžalované zamítl, když ve věci je dostatek důkazů, které dovolily učinit závěr o vině obžalované“. Takové zdůvodnění jeho postupu však popíralo zásadní procesní oprávnění obviněného vyjadřovat se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, a k důkazům o nich a uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě podle § 33 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud zdůraznil, že tato práva může obviněný realizovat již v přípravném řízení, ale může je uplatnit i kdykoli později podle vývoje trestního stíhání a stavu dokazování. Uplatní-li obviněný právo uvést okolnosti a důkazy sloužící k obhajobě až v hlavním líčení nebo v odvolacím řízení, je to jen realizací jeho práva hájit se, jak uzná za vhodné, a nemůže být jeho obhajoba odmítnuta jen na základě „opožděného uplatnění“. Poněvadž odvolací soud obviněnou nevyslechl, nemohl ani posoudit význam její výpovědi z hlediska řádného objasnění věci. Přímý dopad uvedené (procesní) vady na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na (hmotně právní) kvalifikaci skutku (§ 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) obviněné tudíž nebylo možno předem vyloučit. Proto Nejvyšší soud odvolacímu soudu uložil, aby v dalším řízení postupoval v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil (§ 265s odst. 1 tr. ř.), obviněnou K. H. vyslechl a teprve po následném zhodnocení její výpovědi v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy posoudil, zda je skutečně namístě řádný opravný prostředek obviněné jako nedůvodný zamítnout, anebo zvolit jiný procesní postup (zrušit napadený rozsudek).
Krajský soud v Hradci Králové poté znovu projednal odvolání obviněné ve veřejném zasedání dne 18. 4. 2012 a po doplněném dokazování v intencích zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu rozhodl tak, že podané odvolání podle § 256 tr. ř. znovu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 4. 2012 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Také proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná dovolání, v němž opět uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto svého v pořadí již druhého mimořádného opravného prostředku dovolatelka zopakovala námitku, že v jejím případě nebyl naplněn jeden ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák., a to subjektivní stránka (zavinění) ve formě úmyslu. Ačkoli byla poplatníkem daně, o jejíž zkrácení mělo jít, nijak k jejímu nesprávnému výpočtu v daňovém přiznání nepřispěla. Opětovně poukázala na to, že veškerá jednání se správcem konkursní podstaty společnosti Kooperativa ČR, s.
r. o., JUDr. Feuermannem o narovnání vzájemných vztahů mezi ní a touto společností vedl její manžel Mgr. R. H., on také sestavil a v plném rozsahu připravil daňové přiznání, zastupoval ji v průběhu daňové kontroly, podával odvolání a následně i správní žaloby. Dovolatelka jednala v důvěře ve správnost jeho postupu jako právníka zabývajícího se profesně daňovými záležitostmi. Tato skutečnost byla prokázána nejen výpovědí samotného manžela, ale i výpověďmi pracovníků finančního úřadu a dalších svědků, jakož i plnými mocemi založenými v příslušném spise finančního úřadu.
Závěr soudů, že pokud pracuje jako účetní, musí věci rozumět, a pokud podepisovala daňové přiznání, ručí za správnost údajů tam uvedených, označila dovolatelka za správný, ale pouze potud, pokud v případě nesprávnosti údajů správce daně – finanční úřad – doměří daňovou povinnost. Pak by musela neodvedenou daň resp. její doplatek uhradit, včetně sankcí z toho plynoucích. Rozhodně však nelze paušálně dovozovat její trestní odpovědnost. To, že pracuje jako účetní, ještě nutně nemusí znamenat, že rozumí daňovým předpisům.
Ostatně z provedených důkazů vyplynulo, že v rámci svého zaměstnání, jako osoba středoškolsky vzdělaná, připravuje prvotní účetní doklady, které pak předává ke zpracování další osobě. Provádí tedy pouze rutinní účetní operace. Naproti tomu její manžel je magistrem práva specializujícím se na daňové záležitosti. Výklad, k němuž se přiklonil odvolací soud, by při argumentaci ad absurdum podle dovolatelky znamenal, že pokud matka podá dítěti lék, který lékař chybně naordinoval, dopouští se trestného činu ublížení na zdraví, jelikož lék podala ona a nikoli lékař.
V dané věci je tedy stěžejní otázka trestní odpovědnosti osoby, která se v konkrétní situaci spolehne na radu odborníka. Soudy se podle názoru dovolatelky při svém rozhodování navíc také „odklonily“ od zásady ultima ratio. Poukázala na to, že v obdobných případech se jedná o ochranu zájmu státu na řádném a správném vyměření a vybrání daní. Dlužná daň zde přitom byla uhrazena a zákonné sankce s tím spojené byly velmi citelné, když přesáhly výši doměřené daně. Zájem státu byl tedy již dostatečně účinně ochráněn postupem finančního úřadu.
V této souvislosti dovolatelka opětovně poukázala na to, že nikdy v minulosti nebyla soudně trestána a nedostala se ani do konfliktu se zákonem. V průběhu veřejného zasedání před Krajským soudem v Hradci Králové vypovídala a nakonec potvrdila skutečnosti uváděné manželem Mgr. H.
jako svědkem v tom směru, že veškeré kroky a podání vůči finančnímu úřadu za ni na základě plné moci prováděl on. Soud však svou pochybnost o tom, kdo se měl dopustit předmětného trestně právně postihovaného jednání, vyřešil výzvou státnímu zástupci, aby zvážil trestní odpovědnost Mgr. H. Nijak se tak nevypořádal se vztahem odsouzené a Mgr. H. k danému jednání, které je kvalifikováno jako trestný čin, též z pohledu zavinění.
Proto dovolatelka navrhla, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 12 To 175/2011, a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 18. 7. 2012 pak sdělila, že souhlasí s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání.
Opis dovolání obviněné byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně (zde samosoudkyně) za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 9. 7. 2012. Do doby konání neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněná K. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Jak již Nejvyšší soud rozvedl ve svém předcházejícím rozhodnutí ve věci, důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr.
ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr.
ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka dovolatelky, v jejichž rámci zpochybňuje skutková zjištění soudů, pokud jde o otázku existence (resp. neexistence) svého úmyslu zkrátit daň. Nedostatek subjektivní stránky (zavinění) ve svém jednání totiž primárně opřela o vlastní skutkovou verzi, podle níž jako laik věřila ve správnost údajů uvedených v daňovém přiznání podaném dne 28. 3. 2008, vypracovaném jejím manželem Mgr. R. H. jako právníkem znalým daňových předpisů. Jinými slovy, že jednala vůči finančnímu úřadu v dobré víře a nikoliv v úmyslu zkrátit daň z příjmů fyzických osob tím, že do daňového přiznání záměrně nezahrnula veškeré zdanitelné příjmy za zdaňovací období 2006 a 2007. Taková námitka se ovšem primárně týká procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřuje (v dovolatelčin prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatelka svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto její námitku proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud přitom respektuje aktuální judikaturu Ústavního soudu, který v některých svých rozhodnutích (srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. ÚS I. 4/04, zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09) opakovaně vyslovil, že důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení Nejvyšším soudem někdy vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V projednávané věci se však podle názoru Nejvyššího soudu o takový případ nejedná. Z protokolu o veřejném zasedání na č. l. 664 a násl. procesního spisu vyplývá, že Krajský soud v Hradci Králové se v opakovaném odvolacím řízení řídil pokyny udělenými mu Nejvyšším soudem ve zrušujícím usnesení ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 Tdo 87/2012, a především doplnil dokazování o výslech obviněné. V odůvodnění dovoláním napadeného usnesení pak na str. 3 – 5 v souladu s požadavky kladenými ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. vyložil, proč ani po doplněném dokazování neshledal důvody pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně, resp. proč obhajobě obviněné, že se plně spolehla na radu odborníka a o nesprávnosti údajů uvedených v inkriminovaném daňovém přiznání nevěděla, neuvěřil. Jeho rozhodnutí tak v tomto ohledu rozhodně nelze hodnotit jako projev nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelkou uplatněn právně relevantně námitkou, že odvolací soud se při svém rozhodování odklonil od zásady „ultima ratio“, podle níž má být „trestně právní řešení nejzazším prostředkem ochrany právního řádu“.
Tuto námitku však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Zásada subsidiarity trestní represe (nyní již výslovně vyjádřená v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku /zák. č. 40/2009 Sb./), jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Tuto zásadu ovšem na straně druhé nelze vykládat tak, že pokud státní moc disponuje i jinými kontrolními mechanismy, na jejichž základě lze zajistit splnění zákonné povinnosti konkrétním subjektem (zde poplatníkem daně), a prostřednictvím těchto mechanismů splnění této povinnosti také docílí (vynutí), zbavuje to dotčený subjekt trestní odpovědnosti. Takový zjednodušující výklad zásady subsidiarity trestní represe by totiž ad absurdum znamenal, že např. daňový poplatník, který úmyslně zkrátí daň ve smyslu § 148 tr. zák. (resp. nyní § 240 tr. zákoníku), podstupuje pouze to riziko, že pokud jeho podvodné jednání správce daně odhalí, bude nucen uhradit daň v plné výši, tak jak měl sám učinit dobrovolně při respektování své zákonem stanovené povinnosti, jíž se chtěl ovšem záměrně vyhnout. Právě tak tomu bylo podle skutkových zjištění soudů obou stupňů v případě dovolatelky, která od počátku jednala se znalostí všech rozhodných skutečností, tedy především s vědomím toho, že do inkriminovaného daňového přiznání nejsou zahrnuty veškeré její zdanitelné příjmy v řádech milionů Kč, jichž v rozhodném období dosáhla a které správci daně zamlčela. Přestože následně, kdy proti ní již bylo vedeno trestní řízení, pod hrozbou trestní sankce, dodatečně doměřenou daň správcem daně doplatila, její jednání se tím zřetelně vymykalo ze sféry správního (finančního) práva a přesahovalo již do roviny práva trestního, jehož použití jako prostředku ultima ratio bylo v posuzovaném případě zcela namístě.
Protože dovolání obviněné K. H. bylo opřeno jednak o námitku, kterou pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání) podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t l jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. srpna 2012
Předseda senátu: JUDr. Eduard Teschler