3 Tdo 893/2024-809
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2024 o dovolání, které podal obviněný V. Y., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2024, č. j. 7 To 107/2023-717, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 7/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Y. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také jen „městský soud“) ze dne 3. 10. 2023, č. j. 57 T 7/2023-642, byl obviněný V. Y. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že (doslovně převzato z uvedeného rozsudku) dne 11. 2. 2023 v době mezi 18:25 a 18:33 hodin v Praze 8, v parku u XY, po předchozím slovním a fyzickém konfliktu mezi ním a poškozeným V.
K., který se odehrál v době od 17:30 do 18:15 hodin v Praze 8, v parku u XY, nedaleko prodejny XY, v průběhu kterého poškozený V. K. udeřil obviněného pěstí do oblasti hlavy a obviněný upadl na zem, posléze vstal a šel za poškozeným, který se mezitím z místa u prodejny XY, kde se odehrál prvotní konflikt, spolu se svědkyní V. O., vzdálil do blízkého parku, došel až k poškozenému sedícímu společně se svědkyní V. O. na lavičce a tohoto fyzicky napadl, a to tak, že v úmyslu usmrtit poškozeného k tomuto přistoupil, oslovil ho, na což poškozený reagoval tím, že se postavil proti němu a obviněný celokovovým nožem o celkové délce 225 mm a délce čepele 100 mm, který si na místo přinesl, opakovaně, celkem sedmkrát, bodl poškozeného do horní poloviny těla a způsobil mu tak tři bodné rány na vnitřní straně horní třetiny levé paže, jednu bodnou ránu před levou podpažní jamkou, jednu bodnou ránu před pravou podpažní jamkou, všechny zasahující do podkoží, jednu ránu v podbřišku lehce napravo od střední čáry nepronikající do dutiny břišní s navazujícím bodným kanálem v podobě prosáknutí v pravém třísle a jednu bodnou ránu v úrovni VII.
mezižebří, jejíž bodný kanál dosahoval pohrudnice a vzhledem k zakrvácení a průniku vzduchu do levé hrudní dutiny musel pronikat až do dutiny hrudní, a v důsledku této rány byl poškozený v bezprostředním ohrožení života v důsledku narůstajícího objemu pronikajícího vzduchu do pohrudniční dutiny, což by následně vedlo ke kolapsu plíce a útlaku hrudních žil s negativním vlivem na srdeční činnost, kdy poškozený se útoku bránil tím, že se pokusil zachytit ruku obviněného a následně z místa utekl před prodejnu XY, kam ho obviněný následoval, kde se však nacházely další osoby a obviněný tak nemohl v útoku pokračovat a z místa utekl pryč, a přítomný svědek I.
P., přivolal poškozenému lékařskou pomoc, kdy byl po prvotním ošetření transportován na akutní příjem Kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, kde mu byla poskytnuta urgentní lékařská péče, spočívající v aplikaci drénu s aktivním sáním, neboť zranění poškozeného bezprostředně ohrožovala na životě a dosahovala závažnosti těžké újmy na zdraví pro poškození životně důležitého orgánu, s následnou hospitalizací a další léčbou hrazenou O., která za léčbu poškozeného uhradila částku ve výši 69.217 Kč, kdy ke smrti poškozeného nedošlo díky jeho aktivní obraně, útěku a včasné poskytnuté odborné lékařské pomoci.
2. Za to soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, dále podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na deset let a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci – celokovového nože. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému zároveň uložena povinnost zaplatit poškozené O. Č. částku 69 217 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku městského soudu podali obviněný a státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále také jen „vrchní soud“) rozsudkem ze dne 20. 2. 2024, č. j. 7 To 107/2023-717, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce (podaného v neprospěch obviněného) podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Řádný opravný prostředek obviněného pak samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodný. V ostatních výrocích zůstal rozsudek městského soudu nezměněn. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný V. Y. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které formálně opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. V jeho odůvodnění označil napadený rozsudek za nezákonný, rozporuplný a nerespektující důkazní situaci. Vrchnímu soudu vytkl, že se nekriticky přiklonil ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, vycházejícím ovšem z jednoznačně nevěrohodné a nepravdivé výpovědi poškozeného V. K. Setrval na tom, že poškozeného neměl v úmyslu usmrtit a pokud proti němu použil nůž, tak pouze proto, že byl z jeho strany v krátkém časovém sledu dvakrát bezdůvodně napaden razantními údery pěstí do hlavy. V uvedené souvislosti odmítl především závěr soudů, že první fyzický konflikt u prodejny XY se odehrál již v době od 17:30 do 18:15 hodin.
Zdůraznil, že podle kamerových záznamů opustil ubytovnu až v čase 18:03 hodin, a protože cesta od ní k prodejně trvá zhruba 10 minut, dovozuje, že poškozený ho musel poprvé udeřit v době od 18:15 do 18:23 hodin. Po tomto neočekávaném a brutálním útoku, který sám o sobě nesl znaky trestného činu či nejméně přestupku, pak v poměrně krátkém časovém sledu následoval i druhý střet v parku, kdy po něm poškozený znovu bezdůvodně vyběhl z lavičky, na které předtím seděl se svědkyní O., a opět ho začal bít pěstmi do obličeje.
Dovolatel připomněl, že po prvním nečekaném a nevyprovokovaném útoku poškozeného upadl, udeřil se hlavou o zem a byl notně otřesen. Po jistém čase vstal a vypravil se směrem k ubytovně. V tu dobu již poškozený se svědkyní na místě nebyli a on sám nemohl vědět, kterým směrem odešli. V daný okamžik tedy nemohl pojmout úmysl poškozeného zavraždit. Další spornou otázkou, kterou soud prvního stupně nevyhodnotil správně, byla identifikace lavičky, kde poškozený se svědkyní seděli v okamžiku, kdy vstoupil do uličky vedoucí k ubytovně.
V ní jsou totiž ve vzdálenosti cca 10 až 15 metrů od sebe lavičky dvě, přičemž poškozený a svědkyně v danou chvíli seděli na horní lavičce, tedy té, u níž nebyly zajištěny krevní stopy. Za další důležitou informaci v tomto směru označil vyjádření V. O., že když poškozený seskočil z lavičky, tak jejich následný konflikt již neviděla a nevěnovala mu pozornost, protože s někým právě telefonovala. Podle mínění dovolatele jde o jasný důkaz, že poškozeného nepobodal u lavičky, na které předtím seděl se svědkyní, neboť ta by takový útok ve své bezprostřední blízkosti zkrátka musela vnímat a určitě by zaznamenala i nepřehlédnutelné čerstvé krevní stopy pod svýma nohama.
Incident se tedy odehrál nikoli u horní lavičky (obhajobou též označované č. 1), ale u spodní lavičky (obhajobou též označované č. 2). To ovšem vylučuje závěr, že k poškozenému sám přistoupil, a naopak potvrzuje jeho verzi, že V. K. proti němu aktivně vyrazil se záměrem ho znovu fyzicky inzultovat. O tom, že by poškozeného z ničeho nic napadl nožem, tedy ve skutečnosti žádný důkaz vyjma jeho lživé výpovědi neexistuje a potud jde o typickou situaci tvrzení proti tvrzení. Dovolatel zároveň poukázal na úryvek výpovědi poškozeného z hlavního líčení, podle níž šel po prvotním konfliktu u prodejny XY se svědkyní ulicí XY a pak odbočili doleva.
Po odbočení vlevo však logicky museli narazit na lavičku č. 1 a neměli důvod zacházet si až k lavičce č. 2.
I proto se dovolatel dožadoval jejich opětovného výslechu s tím, že jim budou předloženy fotografie z místa činu včetně obou laviček, aby vysvětlili, na které z nich skutečně seděli. Tomuto návrhu, stejně jako jeho požadavku na provedení rekonstrukce podle § 104d tr. ř., ovšem soudy bezdůvodně nevyhověly, přestože určení místa, kde poškozený seděl se svědkyní v momentě příchodu obviněného do uličky, bylo zcela zásadní pro posouzení, kdo koho při druhém konfliktu vlastně napadl. Dovolatel zopakoval, že po prvním střetu šel domů na ubytovnu, v tu chvíli neměl v úmyslu poškozenému způsobit zranění, na něž by mohl zemřít, nehledal ho a bylo jen dílem náhody, že ho v parku potkal.
Stejně tak nemohl ovlivnit, že se na něj poškozený znovu rozběhl a chtěl jej opětovně atakovat, jak to ostatně zákeřně a neočekávaně provedl již v prvním případě. Pokud na tento jeho další agresivní výpad spontánně reagoval použitím nože, ani v tu chvíli nejednal s úmyslem ho usmrtit. O tom ostatně hovoří i fakt, že mu uštědřil celkem sedm bodných ran, kdy pět z nich mělo pouze mělký bodný kanál, pronikly jen do podkoží a demonstrují tak spíše jeho obranu proti útoku poškozeného. Pokud by chtěl poškozeného usmrtit, jistě by při příchodu k sedícímu páru využil momentu překvapení a zejména první rány by směřoval na životně důležité orgány, do oblasti krku, hlavy nebo přední strany břicha a vedl by je s daleko větší intenzitou, než jakou shledali znalec a lékaři.
Na absenci vražedného úmyslu v jeho jednání ukazuje i skutečnost, že již zraněného poškozeného dále nenapadal, nezasazoval mu žádné další smrtící rány, nesnažil se ho tzv. „dodělat“ a nechal ho naopak z místa odejít.
6. Při těchto zjištěních podle dovolatele nemůže obstát soudy zvolená právní kvalifikace a jeho jednání, pakliže vůbec vybočilo z mezí nutné obrany, mohlo být posouzeno nanejvýš jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku. I kdyby přece jen byl veden úmyslem poškozeného usmrtit, jako
přiléhavější by se jevilo právní posouzení skutku jako pokusu zločinu zabití podle § 21 odst. 1 k § 141 odst. 1 tr. zákoníku, neboť poškozeného pobodal v reakci na jeho předchozí zavrženíhodné jednání. Dovolatel znovu zopakoval, že v prvním případě ho poškozený srazil na zem tvrdým a nečekaným úderem pěstí a roztrhl mu ret. Při druhém útoku se sice zčásti oběma jeho ranám vyhnul, ovšem jejich razance i způsob, jakým na něj mladší a fyzicky zdatnější poškozený opětovně nastoupil, v kontextu s předchozím napadením, k němuž došlo po setmění, v něm pochopitelně vyvolaly strach, úlek a silné rozrušení z hrozícího nebezpečí.
V tomto stavu pak instinktivně použil nůž, který nahmatal v kapse své bundy, a to jen jako nástroj obrany. I zasazení nejnebezpečnější rány svědčilo o jeho obranném manévru a nikoli o snaze poškozeného smrtelně zranit. Přitom je otázkou, jak by vše skončilo, kdyby se takto účinně nebránil. Na podporu své argumentace pak odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 6 Tdo 693/2011, v němž byl vyložen pojem zavrženíhodného jednání ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že právě takovou povahu měly i oba brutální, společensky i morálně nepřijatelné útoky V.
K. na jeho osobu. Nebýt jich, dovolatel by mu žádnou újmu na zdraví nezpůsobil. Není agresivní ani jinak patologickou osobností a pro společnost není nijak nebezpečný. V trestním rejstříku nemá žádný záznam pro násilnou trestnou činnost a stejně tak dosud nebyl pro podobné jednání postižen v přestupkovém řízení. Poškozený se navíc k trestnímu řízení ani nepřipojil s nárokem na náhradu škody, což ukazuje na jeho „černé svědomí“.
7. Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání úvodem konstatoval, že obviněný je vystavěl pouze na opakování svých námitek uplatňovaných v celém průběhu dosavadního trestního řízení. S nimi se přitom dostatečně a správně vypořádaly již soudy obou stupňů, což podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu indikuje zjevnou neopodstatněnost podaného mimořádného opravného prostředku. V posuzované věci podle jeho mínění především nelze shledat žádné důvodné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, která naopak mají jednoznačnou oporu v provedených důkazech. Soudy dospěly k logicky odůvodněnému závěru, že obviněný je usvědčen nejen výpovědí poškozeného, ale celým řetězcem vzájemně korespondujících důkazů. V daném případě rozhodně nešlo o situaci „tvrzení proti tvrzení“, neboť vina dovolatele byla prokázána mimo jiné i výpovědí svědkyně O., závěry znaleckých zkoumání a lékařskými zprávami. Výpověď poškozeného byla s těmito důkazy v souladu, nebyla izolovaná a osamocená, a proto nebyl důvod pochybovat o její věrohodnosti. Zjištěný skutkový stav tudíž není v rozporu s obsahem provedených důkazů. Řízení před soudy zároveň nebylo zatíženo ani vytýkanou vadou opomenutých důkazů. V hlavním líčení dovolatel žádné návrhy na doplnění dokazování neuplatnil, takže k jejich opomenutí soudem prvního stupně ani nemohlo dojít. Odvolací soud pak na jeho důkazní návrhy reagoval tak, že je zamítl a své rozhodnutí dostatečně vysvětlil v odůvodnění napadeného rozsudku.
9. Správně zjištěný skutek našel podle názoru státního zástupce adekvátní odraz i v právní kvalifikaci jednání obviněného jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy přesvědčivě vysvětlily, proč u obviněného konstatovaly existenci úmyslu směřujícího k usmrcení V. K. i bezprostřední hrozbu vzniku zákonem předvídaného následku v podobě smrti poškozeného. Současně se vypořádaly s obhajobou, podle níž se dovolatel pouze bránil či eventuálně jednal z omluvitelné pohnutky, anebo si alespoň při použití nože nepočínal tak, aby u něj bylo možno dovodit zákonem požadovanou formu zavinění ve vztahu k trestnému činu vraždy. Nad rámec úvah obsažených v napadených rozhodnutích státní zástupce pouze dodal, že dovolací argumentace obviněného reálně vůbec nesměřuje do hmotněprávního posouzení, ale v podstatě výlučně cílí do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Vady nesprávného právního posouzení tedy nejenže nejsou ve věci dány, ale dokonce nejsou obviněným ani fakticky tvrzeny, nýbrž pouze formálně deklarovány.
10. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání zároveň projevil i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího senátu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
11. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věta první tr. ř., a zároveň splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl jednak obviněnému uložen trest a jednak i zamítnut jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně.
12. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud předně podotýká, že vzhledem k reálně nastolené procesní situaci a zvolenému způsobu argumentace se obviněnému při podání dovolání primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jestliže obviněný tento dovolací důvod neuplatnil, lze v tom spatřovat jistou nelogičnost či nedůslednost, která ovšem nepředstavovala natolik zásadní pochybení, aby dovolací senát musel striktně trvat na formálním upřesnění předloženého opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Dále se proto zaměřil na otázku, zda napadený rozsudek vrchního soudu, resp. jemu předcházející řízení, byly vskutku zatíženy některou z vad zakládajících existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jak tvrdí obhajoba. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není.
15. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nejprve vhodné v obecné rovině uvést, že postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu, což má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. K tomu, aby byl citovaný dovolací důvod uplatněn opodstatněně, však musí být podle zákonného znění a výkladové praxe Nejvyššího soudu splněna také podmínka, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro takové skutkové závěry soudů, které byly určující pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení. Takovéto parametry ovšem námitky dovolatele vůči rozsahu provedeného dokazování a proti jeho následnému hodnocení oběma soudy nemají.
16. Předně je nutno odmítnout tvrzení, že v řízení došlo k opomenutí důkazů ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu. Soudy v tomto směru žádným způsobem nepochybily. K argumentaci dovolatele je třeba nejprve připomenout, že doktrína opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit případné důvody, pro které návrhu na doplnění dokazování nebylo vyhověno alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné a dostatečně transparentní stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III.
ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 sp. zn. III. ÚS 173/02 a další). Tyto základní postuláty fair procesu soudy v nynější trestní věci neporušily. Jakékoli selhání v tomto ohledu předně nelze vytýkat městskému soudu, neboť obviněný v průběhu hlavních líčení žádné návrhy na doplnění dokazování, a to ani k výslovným dotazům předsedy senátu, nevznesl (viz protokoly na č. l. 573 a násl. a č. l. 612 a násl. procesního spisu). Soud prvního stupně je tedy ani nemohl opomenout, jak ve svém vyjádření přiléhavě konstatoval již státní zástupce.
Nové důkazní návrhy dovolatel formuloval až v písemně odůvodněném odvolání (č. l. 674 a násl. spisu) a v přípisu ze dne 5. 2. 2024 (č. l. 705 a násl. spisu), když se domáhal jednak opětovných výslechů poškozeného V. K. a případně i svědkyně V. O. k otázce, na jaké ze dvou laviček v parku vlastně seděli předtím, než došlo k druhé fyzické konfrontaci mezi ním a poškozeným, a dále provedení důkazu lékařskými zprávami z věznice, jimiž chtěl doložit, že v kritické době byl handicapován omezenou hybností rukou.
Odvolací soud tyto návrhy neignoroval a svůj negativní náhled na nutnost doplnění dokazování v obhajobou požadovaném směru vysvětlil adresnými a přesvědčivými argumenty v bodě 8. napadeného rozsudku. Zde také návdavkem vyjádřil své racionálně zdůvodněné záporné stanovisko k nutnosti provedení rekonstrukce podle § 104d tr. ř., byť v tomto případě ani nešlo o „klasický“ důkazní návrh pro veřejné zasedání. Obhajoba se o něm totiž zmínila až souvislosti se svým návrhem na kasaci prvoinstančního rozsudku a na případné vrácení věci Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Z jejího vyjádření (viz protokol na č. l. 712 procesního spisu) lze přitom jednoznačně dovodit, že podle představ obviněného měl dokazování v naznačeném směru doplnit až později soud prvního stupně, nikoli soud odvolací.
17. Z věcného hlediska pak Nejvyšší soud k řešené otázce podotýká, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti a je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě dále rozšiřovat a nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ten přitom v posuzované trestní věci bezesporu naplněn byl. Ve vytýkaném postupu vrchního soudu tak nelze spatřovat porušení práva obviněného na spravedlivý proces ani v poloze materiální.
18. Nejvyšší soud nepřisvědčil dovolateli ani v tom, že soudy rekonstruovaný skutkový stav, resp. jejich skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků přisouzeného trestného činu, jsou v přímém rozporu s obsahem provedených důkazů. Zde je třeba zdůraznit, že tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze kvalifikovaně reklamovat pouhým popíráním trestné činnosti, prosazováním jiných verzí skutkového děje ani prostou polemikou s hodnocením důkazů obecnými soudy. Právě tak lze přitom charakterizovat i příslušný segment dovolací argumentace obviněného, v jejímž rámci bazíruje na tom, že nůž v kritický moment použil pouze na svou obranu proti dalšímu nevyprovokovanému agresivnímu útoku ze strany poškozeného v parku, který následoval jen krátce poté, co od něj při předchozím verbálním konfliktu u prodejny XY inkasoval nečekaný direkt do obličeje, a který znovu spočíval v úderech směřujících na hlavu. Pro tuto opakující se obhajobu dovolatele je příznačné, že nabízí vlastní výklad provedených důkazů. Zpochybňuje přitom věrohodnost výpovědi poškozeného, akcentuje zřetelně vyhýbavá vyjádření svědkyně O. k detailům v pořadí druhé „potyčky“ mezi oběma muži a především odmítá průkazné zjištění orgánů činných v trestním řízení k místu, kde poškozeného pobodal. To vše na podporu své skutkové verze, podle níž aktivně nepřistoupil k poškozenému s nožem v ruce, jak je mu kladeno za vinu, ale byl to naopak V. K., kdo na něj znovu bezdůvodně vystartoval z lavičky vzdálené asi 15 metrů od místa, kudy on v danou chvíli pouze procházel cestou na ubytovnu, a začal ho znovu bít. S takto nabízenou alternativou skutkového děje byl v odvolacím řízení konfrontován již soud druhého stupně, který ji bezpečně vyloučil logickými úvahami vycházejícími mj. z exaktních závěrů odborného vyjádření z oboru biologie, odvětví genetika, jímž byly vyhodnoceny stopy nalezené na místě činu, což ovšem obhajoba záměrně opomíjí (k tomu viz bod 20. odůvodnění napadeného rozsudku ve spojení s příslušnými údaji zaznamenanými na č. l. 500 a 501 procesního spisu).
19. Nejvyšší soud nezjistil, že by obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění byla produktem deformativního hodnocení provedených důkazů, v nichž by soudy rekonstruovaný skutkový stav neměl potřebnou oporu, nebo s nimi byl dokonce v přímém rozporu. Pečlivá a přesvědčivá odůvodnění napadených rozsudků v tomto směru žádné prvky nepřípustné a neakceptovatelné libovůle nenesou. Oba soudy v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. dostatečně podrobně a srozumitelně vyložily, z jakých důkazů vycházely, jak je hodnotily, proč měly obhajobu obviněného za krajně nepřesvědčivou a spolehlivě vyvrácenou a proč o jeho vině neměly žádné důvodné pochybnosti, které by skýtaly prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo. Prostý fakt, že jejich výsledná skutková zjištění neodpovídají představám obviněného, samozřejmě nutně neznamená, že svá rozhodnutí zatížily vadou ve smyslu třetí alternativy deklarovaného dovolacího důvodu.
20. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považuje Nejvyšší soud vzhledem k podstatě a zaměření argumentace obviněného za vhodné nejprve stručně vyložit obsah základních pojmů obsažených v citovaném zákonném ustanovení. Připomíná, že „právní posouzení skutku“ tkví v řešení otázek, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. „Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
21. Jsou-li výše rozvedená východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, pak je zřejmé, že námitky obviněného pod výše uvedený dovolací důvod vesměs podřadit nelze. Formálně sice brojil i proti právní kvalifikaci svého jednání jako pokusu vraždy a sám nabízel hned tři jiné, pro sebe příznivější, varianty hmotněprávního posouzení věci, nicméně i v tomto ohledu založil svou rétoriku primárně na reklamaci finálních skutkových zjištění soudů a na prosazování vlastních alternativních verzí skutkového děje, podle nichž se za použití nože buď pouze bránil opakovanému a v danou chvíli trvajícímu razantnímu útoku poškozeného, anebo případně poškozeného pobodal v okamžité spontánní reakci na jeho v krátkém časovém sledu druhý agresivní výpad. Na tomto půdorysu pak odmítl právní závěr soudů o naplnění jednotlivých znaků pokusu přisouzeného trestného činu vraždy. Podobně koncipované námitky ovšem pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespadají. Fakticky totiž nejde o relevantní výtky stran chybné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku a rozvedený v jeho odůvodnění, nýbrž o pokus dosáhnout nejprve revize skutkových zjištění soudu ve svůj prospěch a až v návaznosti na to i požadované změny právního posouzení.
22. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud se plně ztotožňuje i s právními závěry soudů nižších stupňů, považuje za dostačující odkázat na příslušné pasáže podrobných odůvodnění obou napadených rozhodnutí. V nich jsou precizně vyloženy důvody, pro které v nynějším případě nebylo možné uvažovat ani o tom, že obviněný jednal za existence okolnosti vylučující protiprávnost činu ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku, ani o tom, že jeho úmysl směřoval nanejvýš ke způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a konečně ani o tom, že pokud na poškozeného sám zaútočil nožem v úmyslu ho usmrtit, pak situačně jednal pod vlivem některé z privilegujících skutkových okolností uvedených v § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Nad rámec úvah městského a vrchního soudu považuje dovolací senát za potřebné přičinit už jen několik málo poznámek.
23. Jestliže obhajoba mimo jiné namítá, že pokud by dovolatel byl veden úmyslem poškozeného usmrtit, využil by jako „potenciální vrah“ momentu překvapení a zasadil oběti hned první rány do oblasti hlavy, krku či přední strany břicha nebo alespoň daleko razantnější rány s hlubším průnikem do těla, pak prezentuje ryze spekulativní úvahy, které znovu nerespektují soudy zjištěný skutkový stav. Podle něj totiž poškozený nezemřel mimo jiné díky své aktivní obraně, tedy okolnosti nezávislé na vůli dovolatele.
Ve své výpovědi V. K. věrohodně popsal, že se k přicházejícímu obviněnému postavil čelem v momentě, kdy v jeho ruce spatřil nůž, a při jeho následných výpadech se mu snažil zbraň z ruky vytrhnout. Jakkoli v této snaze nebyl do té míry úspěšný, aby z celého střetu vyvázl nezraněn, lze si jeho obranou dobře vysvětlit, proč většina ran nožem, které obviněný cíleně vedl do oblasti trupu, nakonec neskončila hlubším průnikem do tělní dutiny a na životě tak poškozeného bezprostředně ohrozilo pouze jedno bodnutí, prokazatelně vedené s vysokou razancí do navýsost zranitelné oblasti, které již ztlumit nedokázal.
Správnost právního posouzení skutku nemůže nikterak zpochybnit ani další hypotéza obhajoby, že pokud by dovolatel jednal ve vražedném úmyslu, pak by poškozeného nenechal z místa utéct a tzv. by ho „dodělal“. Daný argument by mohl mít za určitých okolností relevanci jedině tehdy, pokud by mu bylo kladeno za vinu, že jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Takovou formu zavinění ve vztahu k následku předpokládanému v § 140 odst. 1 tr. zákoníku, tj. že poškozeného přímo chtěl usmrtit, však u něj soud prvního stupně nedovodil (k tomu v podrobnostech viz bod 15.
odůvodnění jeho rozsudku).
24. Odmítnout je nutno i argument, že i kdyby dovolatel jednal v úmyslu V. K. usmrtit, tak by zjištěné skutkové okolnosti odůvodňovaly právní posouzení jeho jednání nanejvýš jako pokusu zločinu zabití podle § 21 odst. 1 k § 141 odst. 1 tr. zákoníku, neboť šlo o situační delikt, který spáchal v silném rozrušení z předchozího napadení poškozeným. Takový zjednodušující výklad privilegujících okolností ve vztahu k úmyslnému usmrcení jiného, ať už jde o jednání pachatele z omluvitelného hnutí mysli (tzv. afektdelikt) nebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace), akceptovat nelze. Dovolací senát zdůrazňuje, že ojedinělou slovní či fyzickou potyčku mezi dvěma dospělými muži, vzešlou navíc z malicherných příčin, vskutku nelze podle obecných etických měřítek považovat za natolik zvrhlé, zlé, bezcitné nebo zraňující jednání, aby svou povahou mohlo proporcionálně odpovídat mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, jímž je lidský život (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1276/2018). Jinými slovy, skutečnost, že poškozený nejprve před prodejnou XY reagoval na vulgární nadávky ze strany dovolatele tím, že ho jedním úderem pěstí do tváře srazil k zemi a poté z místa odešel v doprovodu jeho bývalé partnerky, nemá zdaleka takový význam, aby ji bylo možno zahrnout do kategorie „předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“. Zároveň nic nenasvědčuje tomu, že dovolatel proti poškozenému vedl následný útok nožem v silném rozrušení pocházejícím ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli a jednalo se tak o lidsky pochopitelnou reakci na některý z uvedených stavů. Jeho deliktní jednání bylo evidentně jen odvetnou akcí za předchozí „ponížení“ od poškozeného, které vzhledem ke svému osobnostnímu profilu (k tomu viz znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie) vnímal jako trestuhodnou nehoráznost. Skutková zjištění ukazují na to, že V. K. po jejich první krátké konfrontaci před prodejnou XY vyhledal v parku a pobodal jej, aniž by na něj poškozený znovu fyzicky zaútočil, pouze v důsledku nahromaděného vzteku vyvěrajícího z uražené mužské ješitnosti a patrně i žárlivosti na svědkyni O., což spolu s dalšími rozhodnými okolnostmi (zejména velikost použitého nože a razance, opakování a zaměření útoku proti tělu poškozeného) právní posouzení jeho jednání jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy plně odůvodňuje. Nejvyšší soud tedy neshledal, že by napadená rozhodnutí soudů byla zatížena vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku.
25. Souborně lze uzavřít, že obviněný V. Y. ve svém dovolání uplatnil jednak námitky, které nebylo možné podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a jednak námitky, které z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. postrádaly opodstatnění. Z důvodu vzájemné podmíněnosti a provázanosti pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obviněný navíc ani výslovně neoznačil. V. Způsob rozhodnutí
26. Nejvyšší soud proto předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
27. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř. V dané souvislosti se znovu připomíná, že mimořádný opravný prostředek obviněný vystavěl prakticky na stejných námitkách, na kterých založil svoji procesní obranu již v dřívějších fázích trestního řízení, včetně řízení odvolacího, a na něž dostatečně podrobně reagovaly již soudy nižších stupňů. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Danou problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (viz např. rozhodnutí ve věcech García proti Španělsku nebo Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15.11.2024
JUDr. Ondřej Círek předseda senátu