3 Tdo 904/2025

3 Tdo 904/2025-1453

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný K. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, č. j. 7 To 37/2025-1365, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 22 T 18/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. P. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále též jen „krajský soud“) ze dne 20. 11. 2024, č. j. 22 T 18/2024-1311, byl obviněný K. P. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), i) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku krajského soudu)

dne 29. 1. 2024 v Liberci, na XY č.p. XY poté, co nejprve v odpoledních hodinách navštívil bar XY, kde si od jednoho z hostů za částku 500 Kč zakoupil pervitin, přičemž krátce na to zjistil, že byl podveden, se v podvečer do baru vrátil, kdy po prodejci požadoval nejméně vrácení finančních prostředků, což vyústilo ve fyzickou potyčku, při které utrpěl drobné poranění v obličeji; frustrován oběma událostmi se pak kolem 21:45 hodin do baru XY, v němž se nacházelo nejméně šestnáct osob, vrátil s kanystrem bílé barvy, ve kterém měl cca 8 l benzínu zn. Efecta 95, který si kolem 21:33 hodin zakoupil na benzínové čerpací stanici Orlen v liberecké ulici XY, a do jehož hrdla vložil bílý materiál, velice pravděpodobně papírové ubrousky, které si ve 21:35 hodin při svém odchodu z benzínové čerpací stanice Orlen utrhnul u stojanu pro čerpání pohonných hmot, zapálil ho zapalovačem, který měl u sebe a se slovy „Všichni tady chcípnete“ kanystr vhodil do prostoru baru a okamžitě utekl; ke vzniku požáru, jehož příčinou bylo zapálení par hořlavé kapaliny manipulací s otevřeným ohněm, došlo v průchodu do zadní části baru a vzhledem k tomu, že se oheň v prostorách rychle šířil, bránil hostům v zadní části baru v bezpečném úniku ven; v důsledku jeho jednání D.

G. utrpěla inhalační poranění (popálení) horních cest dýchacích s otokem tkání a nutností umělé plicní ventilace po dobu 80 hodin, popáleniny I. – hlubokého II. stupně (stupně II b) na 10% procentech těla, tj. povrchní popáleniny II. stupně (stupně II a) na obou hleznech, obou bércích, hřbetu pravé ruky, levém stehně a levé hýždi, hlubokou popáleninu II. stupně (stupně II b) na hřbetu pravé ruky a popáleninu I. stupně na obličeji; J. J. utrpěla inhalační poranění (popálení) dolních cest dýchacích s odúmrtím sliznice a nutností umělé plicní ventilace po dobu 170 hodin; D.

K. utrpěla inhalační poranění dolních cest dýchacích s nutností umělé plicní ventilace po dobu 203 hodin;

V. K. utrpěl popáleniny prvního stupně na čele, tvářích a obou předloktích;

I. L. utrpěl popálení 3% plochy hlavy II. stupně (stupně II a) a nadýchání zplodin hoření lehkého stupně; L. M. utrpěl inhalační trauma mírného stupně, akutní respirační selhání typu I (hypoxický) s nutností intubace a plicní ventilace, popáleninový šok mírného stupně, popáleninu hlavy, zápěstí a obou rukou II. stupně (stupně II b) a bezvědomí nervového systému, srdeční zástavu s úspěšnou resuscitací; J. R. utrpěl nadýchání zplodin hoření a popáleniny dlaní rukou I. stupně až místy II. stupně o malé celkové ploše do 3 %, R.

S. utrpěla popáleninu levé ruky stupně II a velikosti cca 2 cm, popáleninu v oblasti obličeje I. stupně na pravé části čela a nadýchání zplodin hoření; D. P. utrpěla popáleninu obličeje stupně II a a pravé ruky místy II b o malé celkové ploše do 5 %; P. T. utrpěla popáleninu obličeje stupně II b, popáleninu pravé ruky až stupně II a, popáleninu kyčelní krajiny a stehna vpravo stupně II b, popáleninu levého kotníku, tj. celkem na 10 % tělesného povrchu a nadýchání zplodin hoření;

V. B. utrpěl rozsáhlé popáleniny celého obličeje převážně I. stupně, občasně II.

stupně; rozsáhlou popáleninu celého pravého předloktí převážně I. stupně, II. stupně cca 15 x 20 cm horní části pravého předloktí zevně a cca 8 x 7 cm hřbetu pravého zápěstí a popáleninu II. stupně střední části levého předloktí a hřbetu zápěstí 8 x 5 cm; L. B. utrpěl popáleniny stupně II a až II b na obou rukou po celém obvodu a popáleniny stupně II a až II b na obličeji, včetně popáleniny rohovky pravého oka, tj. celkem na 5 % celého tělesného povrchu; J. C. utrpěl popáleniny I. stupně čela a tváře a popáleniny II.

stupně hřbetu levého předloktí na 10 cm2 a I. stupně na 40 cm2; J. D. utrpěl popáleninu II. stupně nosu a obou ušních boltců a popáleniny stupně II b obou rukou a zápěstí, tj. celkem na 9 % tělesného povrchu a K. F. utrpěla popáleniny I. – II. stupně malého rozsahu v obličeji a na obou horních končetinách; přičemž jen dílem náhody, pohotových reakcí poškozených, mnohých z nich uživatelů omamných a psychotropních látek, kteří si poskytli vzájemnou pomoc a pohotovému zásahu složek integrovaného záchranného sytému nedošlo k fatálnímu následku v podobě smrti poškozených, především v důsledku vdechování horkých plynů a toxických zplodin, v důsledku popálenin větší plochy tělesného povrchu nebo uhoření; nadto svým jednáním ohrozil obyvatele bytů situovaných nad barem XY v patrech domu č.p.

XY, kteří museli být, v souvislosti s hrozícím nebezpečím rozšíření požáru a úniku zplodin hoření, ze svých bytů evakuováni.

2. Za to byl obviněný podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 18 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl současně zavázán zaplatit na náhradě škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 1 033 872 Kč, Kooperativa pojišťovně, a.s. částku 445 343 Kč, Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví částku 113 719 Kč, Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky částku 229 838 Kč a České průmyslové zdravotní pojišťovně částku 127 647 Kč. Poškození T. O. a D. K. byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy, na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný (proti výroku o vině a trestu) a státní zástupce (proti výroku o náhradě škody). Vrchní soud v Praze (dále též jen „vrchní soud“) rozsudkem ze dne 29. 4. 2025, č. j. 7 To 37/2025-1365, rozhodl tak, že odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. a k odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil toliko ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovny a za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. nově uložil povinnost zaplatit uvedené zdravotní pojišťovně na náhradě škody částku 149 993 Kč. V ostatních výrocích zůstal rozsudek krajského soudu nedotčen.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný K. P. dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

5. V odůvodnění především zdůraznil, že se ke skutku uvedenému v obžalobě doznal, avšak od počátku popírá, že by měl v úmyslu komukoli ublížit nebo ho dokonce usmrtit. Motiv svého jednání vysvětluje tím, že byl pod vlivem alkoholu a drog a jednal nikoli v úmyslu, nýbrž v afektu. Když mu v předmětném baru byla namísto pervitinu prodána falešná látka, cítil se podveden a oklamán, celý incident navíc skončil potyčkou, při níž byl osobou prodávající falešnou drogu fyzicky napaden. V tomto smyslu vypovídal během celého řízení naprosto totožně – v přípravném řízení, ve vazebním zasedání i v hlavním líčení. Tvrdí, že jednal bez rozmyslu, v náhlém afektu, se záměrem pomstít se za podvodný prodej drogy a následné fyzické napadení. Vždy výslovně popíral, že by donesený kanystr zapálil vlastním zapalovačem a hodil jej do baru se slovy „všichni tady chcípnete“. Napadenému rozsudku tak vytýká, že soud nedostatečně splnil svou povinnost při projednání věci se zaměřit také na objasnění příčin, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání. Nepopírá, že se skutek stal, avšak tento není a nemůže být trestným činem, pro který byl odsouzen, protože nikdy neměl úmysl komukoli ublížit.

6. Svým dovoláním brojí proti právní kvalifikaci použité v napadeném rozsudku, kdy byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), i) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně sice rozhodl o skutku, který byl uveden v obžalobě a k němuž se obviněný po skutkové stránce doznal, avšak právním posouzením uvedeným v obžalobě nebyl vázán. Přihlížet měl jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se měl jen o důkazy, které strany předložily a provedly, případně které sám doplnil. S ohledem na výše uvedené obviněný namítá nejasnost a neúplnost skutkových zjištění. Soud vyšel především z výpovědí svědků a zároveň poškozených, které jsou však nejednoznačné a rozporuplné. Tyto výpovědi byly učiněny s velkým časovým odstupem od skutku a zároveň je zřejmé, že svědkům v procesním postavení poškozeného již bylo známo, co se ten den stalo, s jakým následkem a zcela logicky mezi sebou o celé události komunikovali, což objektivně samo o sobě snižuje věrohodnost jejich výpovědí.

7. Podstatné pro celou věc je to, zda obviněný přinesený kanystr, ze kterého měl čouhat papír či látka, skutečně zapálil svým zapalovačem a následně zapálený hodil do prostoru baru s údajným výhrůžným komentářem. Obviněný tvrdí, že kanystr nezapálil, pouze jej tam vhodil a žádné výhrůžky nepronesl. Oproti tomu někteří svědci – poškození tvrdí opak, avšak jejich výpovědi se značně liší. Někteří uvádějí, že kanystr držel v pravé ruce a zapálil ho levou rukou, jiní zase, že to bylo naopak. Totéž se týká i prokázání výhrůžky, když někteří svědci ji slyšeli a jiní ne. Navíc je třeba poukázat na zásadní fakt, že kdyby přinesl kanystr s benzínem, který byl otevřený, a zapálil jej zapalovačem, tak by takový kanystr obsahující těkavou látku vzplál a vybuchl již před vhozením.

8. Dovolatel má za to, že ke správnému objasnění věci bylo třeba řadu důkazů opakovat a případně provádět důkazy další. Řada důležitých důkazů jako svědecké výpovědi, úřední záznamy, znalecké posudky, odborná vyjádření, kamerové záznamy a další listinné důkazy byly státní zástupkyní i obviněným prohlášeny za nesporné podle § 206d tr. ř. V rámci dovolání však obviněný namítá, že tyto důkazy přesto měly být provedeny, protože „jednání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu“.

9. Soud prvního stupně podle názoru dovolatele nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Provedené důkazy nehodnotil na podkladě svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu a vzájemných souvislostech. Použil pouze důkazy svědčící proti obviněnému a naopak důkazy svědčící v jeho prospěch přehlédl a nepoužil. Tento nesprávný postup měl v daném případě za následek, že nebyl zjištěn skutkový stav věci tak, aby o něm nemohly být důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro správné a zákonné rozhodnutí ve věci.

10. S odkazem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, č. j. 7 To 37/2025-1365, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 11. 2024, č. j. 22 T 18/2024-1311, „ve výroku o vině a trestu a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.

11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání úvodem poznamenal, že výhrady obviněného primárně míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění. V dovolacím řízení by mohly mít význam pouze tehdy, pokud by na jejich základě bylo možné dovodit vadu v podobě zjevných rozporů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí však existenci takových rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními dovodit nelze. Naopak, soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky stanovené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Soudy zcela správně vyšly z usvědčujících důkazů v podobě výpovědí celé řady svědků, o jejichž věrohodnosti nepanují pochybnosti a které spolu vzájemně korespondují a odpovídají jim prakticky veškeré další provedené důkazy, včetně závěrů expertního zkoumání či kamerových záznamů. Skutkové závěry soudů plně odpovídají i časové a místní souvislosti projednávané trestné činnosti. Naopak neexistují žádné indicie, které by nasvědčovaly verzi skutkového děje, kterou prezentoval obviněný, podle níž neměl v úmyslu vraždit. Fakt, že obviněný jednal způsobem uvedeným v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, z provedených důkazů vyplývá zřetelně a bez jakýchkoli pochybností. Kromě absence zjevných rozporů lze konstatovat i absenci dalších vad, na které eventuálně pamatuje § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ostatně ani sám obviněný reálně nepopisuje žádný podstatný opomenutý či nezákonný důkaz.

12. Takovým důkazem (opomenutým či nezákonným) nemůže být ani žádný z důkazů, o nichž obviněný hovoří v souvislosti s postupem podle § 206d tr. ř. Důkazy, resp. skutečnosti, na které se daný postup vztahuje, není potřeba provádět, potažmo skutečnosti prokazovat, a to proto, že nejsou mezi stranami sporné. Provádění takových důkazů by odporovalo trestnímu řádu a bylo by i neúčelné. Státní zástupce má tedy za to, že ze strany krajského soudu nedošlo k pochybení, pokud k nesporným skutečnostem dokazování neprováděl, naopak soud postupoval plně v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Lze proto shrnout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn ani v jedné ze svých zákonných alternativ.

13. K obviněným namítanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak lze uvést, že z jeho znění (i v kontextu s ostatními dovolacími

důvody) vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotněprávní posouzení. Podstatou je aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, jak jej zjistily soudy, nikoli jak jej prezentuje dovolatel v jiné verzi, kterou se snaží prosadit. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný prakticky nenamítá žádné vady právní kvalifikace ve smyslu předmětného dovolacího důvodu, toliko na základě své vlastní interpretace důkazů a vlastních skutkových zjištění až sekundárně označuje právní kvalifikaci za vadnou, a to v podstatě z hlediska subjektivní stránky.

Argumentace tohoto typu je však v dovolacím řízení zásadně bezpředmětná. Závazná jsou skutková zjištění učiněná soudy, nikoli představa obviněného. Pro úplnost je třeba uvést, že soudy učiněná rozhodná skutková zjištění, obsažená zejména v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, mají veškeré znaky inkriminované trestné činnosti, a to včetně vražedného úmyslu podloženého rozmyšlením, kteréžto prvky obviněný zpochybňuje. V podrobnostech lze odkázat na příslušné pasáže přezkoumávaných rozhodnutí, s nimiž se státní zástupce plně ztotožňuje a považuje je za správná, logická a přesvědčivá.

14. Z výše rekapitulovaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

15. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho obecná přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

16. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.

17. Vzhledem k reálně nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se dovolateli primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata uvedené alternativy tedy tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

18. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud ve své praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto zaměřil přímo na řešení otázky, zda napadený rozsudek vrchního soudu či jemu předcházející řízení byly vskutku zatíženy reklamovanými vadami a zda tato pochybení zároveň zakládají existenci uplatněných dovolacích důvodů.

19. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

IV. Důvodnost dovolání

21. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek posoudil Nejvyšší soud jednotlivé námitky obviněného K. P. a dospěl k závěru, že se s označenými dovolacími důvody míjejí a současně nemají ani žádné věcné opodstatnění.

22. Hned na úvod je třeba zdůraznit, že dovolací argumenty obviněného prakticky bezvýhradně kopírují jeho dřívější obhajobu, včetně té, která byla rozvedena v odůvodnění odvolání (zásadní části dovolání označené jako VII. a VIII. tvoří text prakticky doslovně překopírovaný z odůvodnění odvolání – viz č. l. 1349-1350). Se všemi těmito námitkami se ovšem dostatečně a věcně správně vypořádaly již soudy nižších stupňů. S jejich hodnocením a skutkovými i právními závěry se dovolací senát ztotožňuje a v podrobnostech dovolatele odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění jejich meritorních rozhodnutí.

23. K té části dovolání, v níž obviněný naznačil, že dosavadní řízení před soudy nižších stupňů bylo zatíženo vadou spočívající v opomenutí podstatných důkazů, je třeba nejprve obecně zmínit, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit, a aby s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci již jen marginální význam, event. nemají význam žádný. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci naplněn byl.

24. Doktrína tzv. opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02).

25. Porušení žádné z těchto povinností obviněný soudům nižších stupňů reálně nevytýká. Netvrdí a oprávněně ani tvrdit nemůže, že jeho návrhy na doplnění dokazování ignorovaly, resp. o nich nerozhodly či se k nim alespoň nevyjádřily, a to už proto, že ve skutečnosti žádné takové návrhy nevznesl.

26. Ve vztahu k opomenutým důkazům ve svém dovolání jen zcela neurčitě uvedl, že „ke správnému objasnění věci bylo třeba řadu důkazů opakovat, případně provádět důkazy další“ (viz závěr části VIII.). Vůbec však nespecifikoval, jaké důkazy má na mysli a co nového či jiného by mělo jejich provedení přinést. Nelze se k tomu tedy prakticky vůbec vyjádřit. Obdobně záhadný je i smysl další „argumentace“ v části IX. dovolání, která zřejmě navazuje na výše uvedenou. Obviněný zde postupně vyjmenoval různé kategorie důkazů (výpovědi svědků, znalecké posudky, úřední záznamy, listinné důkazy, kamerové záznamy atd.) s tím, že nebyly v hlavním líčení provedeny poté, co on i státní zástupce sice skutečnosti z nich vyplývající označili za nesporné, avšak „v rámci dovolání namítá, že provedeny být přesto měly, protože jednání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu“. I zde je zhola nejasné, co touto námitkou obviněný mínil, co zpochybňuje, jaké konkrétní důkazy má na mysli (hovoří jen obecně o „řadě důležitých důkazů“, aniž by specifikoval byť jen jediný) a jaká jiná či nová skutková zjištění by mohla (měla) být v případě jejich provedení učiněna, resp. jaký konkrétní negativní vliv jejich neprovedení mělo mít na zjištění skutkového stavu věci. Nejvyšší soud tak opět nemá, k čemu by se relevantně vyjádřil.

27. Jak už bylo řečeno, zákonný dovolací důvod nelze jen formálně deklarovat, nýbrž je třeba, aby mu svým obsahem odpovídala i vlastní argumentace dovolatele. V jejím rámci je proto nutné co nejpřesněji vylíčit okolnosti, v nichž je spatřováno naplnění použitého důvodu. Samozřejmě není úkolem Nejvyššího soudu, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel nebo ji dokonce sám doplňoval. Naopak je vázán rozsahem podaného dovolání, uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (viz § 265f odst. 1, 2 a § 265i odst. 3 tr. ř.) Dovolací soud není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci dotčeného mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem. V posuzovaném případě však přesto jakákoli fundovaná (relevantní) argumentace absentuje. To platí nejen pokud jde o námitky týkající se údajně opomenutých důkazů, ale i všechny ostatní.

28. Žádné ustanovení trestního řádu nezakládá nárok procesní strany na opakování důkazu, který byl zákonným (procesně účinným) způsobem proveden již v hlavním líčení, a to v zásadě jen proto, že soud prvního stupně tento důkaz později vyhodnotil v rozporu s jejími představami. Dovolatel správnost postupu soudu podle § 206d, resp. § 211 odst. 1 tr. ř. (rozhodnutí o upuštění od dokazování těch skutečností, které státní zástupce a obviněný shodně označili za nesporné, resp. čtení protokolů o výpovědích svědků z přípravného řízení za souhlasu státního zástupce a obviněného) nikterak nezpochybňuje. Připojuje k tomu pouze svou ničím blíže argumentačně nepodloženou úvahu či přesvědčení, že krajský soud přesto měl důkazy vztahující se k označeným nesporným skutečnostem provést, resp. měl v hlavním líčení osobně vyslechnout všechny svědky i přesto, že nejen státní zástupce, ale i on sám, jasně deklarovali, že jejich osobní výslech za nutný nepovažují a souhlasí s tím, aby byly pouze přečteny zaprotokolované výpovědi dotčených osob z přípravného řízení, což se také stalo.

29. V dané souvislosti lze pro úplnost připomenout, že z protokolu o hlavním líčení (č. l. 1300) je zřejmé, že v řízení před krajským soudem obviněný nakonec netrval ani na osobním výslechu svědků J. C. a V. B., kterých se původně na začátku jednání domáhal. I ve vztahu k nim dal nakonec souhlas ve smyslu § 211 odst. 1 tr. ř. s přečtením výpovědí z přípravného řízení a na konci hlavního líčení pak už žádné návrhy na doplnění dokazování neměl (viz č. l. 1300 p. v.). Jakékoli nové důkazní návrhy nevznesl (sám nebo prostřednictvím obhájce, který mu byl na základě jeho žádosti nově ustanoven po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně) ani v odvolání (viz č. l. 1349-1350), ani ve veřejném zasedání konaném u Vrchního soudu v Praze (viz protokol č. l. 1361-1362). Při tomto jednání naopak dal opět souhlas s tím, aby byly pouze tzv. přečteny ze spisu výpovědi posledních čtyř podstatných svědků (na které soud prvního stupně v hlavním líčení jaksi pozapomněl), tedy aby i odvolací soud při dokazování využil možnosti „zjednodušeného postupu“ podle § 211 odst. 1 tr. ř. (viz č. l. 1361 p. v.).

30. Z uvedeného je jasně zřejmé, že obviněný v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nevznesl žádný důkazní návrh, který by soudy ignorovaly, nedůvodně jej odmítly provést apod., resp. který by vůbec teoreticky ignorovat či odmítnout mohly. Lze tak shrnout, že ve svém dovolání neuplatnil žádnou námitku podřaditelnou pod důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě.

31. Jestliže dále reklamuje, že soudy dospěly ke skutkovým závěrům, které nemají oporu v provedených důkazech, resp. jsou s nimi dokonce ve zjevném rozporu, pak toto své tvrzení též nepodporuje žádným kvalifikovaným argumentem. Fakticky totiž neuvádí jediný příklad, kdy by konkrétní důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění determinující následnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, byl hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován proti jeho skutečnému vyznění. Svou rétorikou pouze prosazuje vlastní pohled na význam a vypovídací hodnotu jednotlivých důkazů, který je poplatný jeho obhajobě uplatňované již v dřívějších fázích trestního řízení, podle níž (lapidárně řečeno) kanystr s benzínem sice na místo činu přinesl, otevřel jej a vhodil do baru mezi lidi, avšak předtím jej nezapálil, nekřičel „všichni tady chcípnete“ ani nic podobného, a to proto, že nikomu ve skutečnosti ublížit nechtěl.

32. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že existenci „extrémního nesouladu“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují. Vady ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu nelze účinně reklamovat pouhým popíráním trestné činnosti, prosazováním vlastních verzí skutkového děje ani prostou polemikou s hodnocením důkazů soudy. Právě tak přitom postupuje obviněný, který nižším soudům vytýká v zásadě to, že neupřednostnily jím nabízenou alternativní verzi skutkového děje a neakceptovaly jeho mnohdy až kuriózní vysvětlení, zatímco důkazy, které jeho obhajobu zpochybňují, neupozadily či nejlépe zcela neignorovaly. Sám přitom vychází z jejich účelové selekce a tendenční interpretace. Důkazy, které podle odůvodněného názoru soudů obou stupňů tvoří ucelený řetězec svědčící jednoznačně o jeho vině, hodnotí přísně izolovaně a ze svého pohledu, snaží se je devalvovat a s touto eliminační taktikou pak přesvědčit dovolací soud o tom, že jeho odsouzení je popřením ústavněprávního principu presumpce neviny.

33. Výše parafrázovanou defenzivní strategii lze charakterizovat jako určitý pokus o vzkříšení dávno překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. Dovolatel patrně vychází z toho, že pokud se nepodaří exaktně a jednoznačně vyvrátit každé jeho nepodložené a neověřitelné tvrzení, tak musí být automaticky zproštěn obžaloby (nebo musí být alespoň výrazně zmírněna právní kvalifikace činu).

Zde je mu však třeba připomenout, že zmíněná zásada dokazování byla po novele trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994 nahrazena souslovím „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o níž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolatelem poněkud zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo.

Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I - Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C.H.BECK, Praha 2013, str.

34).

34. K podobné principiální nejistotě ovšem krajský soud neměl žádný rozumný důvod. Disponoval naopak dostatkem důkazů, které podrobil kritickému hodnocení, při němž postupoval způsobem respektujícím požadavky zákona. V odsuzujícím rozsudku logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč měl konstantní popěrnou obhajobu obviněného za bezpečně vyvrácenou. Pokud za daných okolností vrchní soud později neměl k jeho skutkovým závěrům žádných výhrad, neznamená to, že rezignoval na svou přezkumnou povinnost, jak je mu nepřípadně vytýkáno. Takové selhání nelze spatřovat ani v tom, že v principu odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jehož některé části zopakoval, resp. vyzdvihl a zdůraznil, a sám jej doplnil jen minimálně. Nelze totiž přehlédnout, že obviněný svůj řádný opravný prostředek vystavěl prakticky na stejných tezích a námitkách, na kterých založil svoji procesní obranu již v hlavním líčení a na něž dostatečně reagoval právě soud prvního stupně. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. i do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně.

35. Není úkolem ani ambicí Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci i Vrchní soud v Praze v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku, jak tyto důkazy hodnotily a na základě čeho měly jeho obhajobu za vyvrácenou. Učiněná skutková zjištění jednoznačně mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích konkrétně odkázaly.

36. Za daného stavu považuje dovolací soud za potřebné uvést již jen následující. Obhajovací verze obviněného byla opravdu jen těžko uvěřitelná sama o sobě – připustil, že je pravdou, že po předchozím incidentu v baru byl silně frustrovaný, naštvaný a chtěl se pomstít, proto vzal kanystr, došel s ním na čerpací stanici, kde do něj natankoval benzín, do baru se pak vrátil, kanystr otevřel a vhodil jej mezi lidi, ale předtím jej nezapálil a nic přitom ani neřekl. Tato obhajoba byla vyvrácena nejen výpověďmi vícero svědků (viz shrnutí odvolacího soudu v bodě 11. odůvodnění jeho rozsudku) ale i kamerovým záznamem odpovídajícím tomu, že obviněný do hrdla kanystru vložil papírové ubrousky, které si po natankování vzal přímo na pumpě (viz body 59. a 70. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Poukazovat na určité dílčí rozdíly ve výpovědích svědků – poškozených (jako např. v které ruce obviněný držel kanystr a v které zapalovač, případně že někteří poškození jeho zvolání „všichni tady chcípnete“ slyšeli a jiní ne), jak to obviněný v dovolání činí, je zhola bezpředmětné. S tímto se plně dostačujícím způsobem vypořádaly již soudy nižších stupňů. I úplnému laikovi musí být zřejmé, že podobné „rozpory“ jsou celkem snadno vysvětlitelné tím, že svědci (třeba i opilí a pod vlivem drog) popisovali událost, která se odehrála zcela nečekaně, ve velké rychlosti a která pro ně byla maximálně stresující – život ohrožující, navíc každý z nich stál či seděl na jiném místě, díky čemuž logicky měl odlišné možnosti jednání obviněného či některé jeho části vnímat. Každopádně u žádného ze svědků nebylo zjištěno nic, co by mohlo nasvědčovat tomu, že se snad snaží proti obviněnému vypovídat účelově a nepravdivě, křivě jej obvinit. Dovolatelem implicitně nabízená „teorie spiknutí“ vícero osob proti němu je neakceptovatelná.

37. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. má Nejvyšší soud vzhledem k podstatě a zaměření argumentace obviněného za vhodné nejprve znovu stručně zopakovat obsah základních pojmů obsažených v citovaném zákonném ustanovení. Připomíná, že „právní posouzení skutku“ tkví v řešení otázek, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. „Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

38. Jsou-li výše rozvedená východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, pak je jasné, že námitky obviněného pod daný dovolací důvod vůbec nespadají. On sice formálně brojí i proti právní kvalifikaci svého jednání jako pokusu vraždy, nicméně i v tomto ohledu založil svou rétoriku primárně na reklamaci finálních skutkových zjištění soudů a na prosazování vlastní alternativní verze skutkového děje (kanystr s benzínem nezapálil a výhrůžku zabitím nepronesl, protože nikomu ublížit nechtěl). Teprve na tomto půdorysu odmítl právní závěr soudů o naplnění jednotlivých znaků přisouzeného trestného činu vraždy ve stadiu pokusu. Podobně koncipované námitky ovšem pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespadají. Fakticky totiž nejde o relevantní výtky stran chybné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku a rozvedený v jeho odůvodnění, nýbrž o pokus dosáhnout nejprve revize skutkových zjištění soudu ve svůj prospěch a až v návaznosti na to pak i požadované změny právního posouzení.

39. Souborně lze tedy uzavřít, že obviněný K. P. uplatnil v dovolání výlučně takové námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a tyto námitky navíc nemají ani věcné opodstatnění.

V. Způsob rozhodnutí

40. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy jako podané z jiného než v zákoně uvedeného důvodu. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 10. 2025

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu

Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek