3 Tdo 916/2024

3 Tdo 916/2024-322

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2024 o dovolání, které podal obviněný V. N. Đ., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2024, č. j. 9 To 32/2024-278, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 106/2023, takto: I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2024, č. j. 9 To 32/2024-278, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2023, č. j. 5 T 106/2023-246. II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále též jen „městský soud“) ze dne 25. 9. 2023, č. j. 5 T 106/2023-246, byl obviněný V. N. Đ. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že (převzato z výroku rozsudku městského soudu) dne 2. 9. 2021 okolo 19:10 hodin v Brně na XY ve venkovních prostorách asijské tržnice poté, co byl poškozeným V.

D. N., vytažen ze svého vozidla zn. Mercedes-Benz, RZ: XY, se nejprve s poškozeným slovně dohadoval, avšak následně během této slovní hádky poškozeného udeřil opakovaně pěstí do oblasti hlavy, čímž mu způsobil zranění, a to krevní podlitinu za pravým uchem s bolestivostí čelistního kloubu vpravo, krevní podlitinu nosu a vícečetné zlomeniny nosních kostí s posunem, kdy toto zranění poškozeného omezilo v obvyklém způsobu života po dobu cca 2-3 týdnů, dále udeřil více než jednou pěstí do oblasti obličeje poškozenou T.

T. N., která se zastala poškozeného V. D. N., čímž jí způsobil zranění, a to krevní podlitinu okolo levého oka, přičemž omezení v obvyklém způsobu života poškozené nepřesáhlo dobu 7 dní.

2. Za to byl obviněnému podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 70 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 70 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 2 699 Kč a poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví částku 3 796 Kč.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně (dále též jen „krajský soud“) usnesením ze dne 22. 2. 2024, č. j. 9 To 32/2024-278, zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Pavly Zámečníkové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

5. V jeho odůvodnění především zdůraznil, že v souvislosti s předmětnou událostí byli trestně stíháni a pravomocně odsouzeni oba poškození, a to konkrétně trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2023, č. j. 10 T 91/2023-211. Byli uznáni vinnými, že obviněného napadli, tloukli jej pěstmi, poškozený jej udeřil podběrákem na ryby do levé ruky a poškozená proti němu použila sekáček na maso o rozměrech čepele přibližně 12 × 30 cm, jímž se jej snažila nejméně jednou zasáhnout do těla a vyhrožovala mu „seknu tě do smrti“. K zásahu nedošlo jen díky jeho úhybnému manévru a poškozená jej poté se sekáčkem v ruce honila po areálu tržnice a výhrůžky zabitím opakovala.

6. Obviněný se od počátku hájí tím, že byl poškozeným násilně vytažen z vozidla, přičemž mu bylo roztrženo triko, a poté na něj zaútočili oba poškození – napadli jej údery pěstí, podběrákem na ryby a poškozená se jej snažila zasáhnout i zmíněným sekáčkem na maso. Připouští, že poškozeného udeřil do oblasti hlavy, avšak učinil tak v nutné obraně, neboť sám byl opakovaně a trvale fyzicky napadán poškozenými. Soud prvního stupně přesto dospěl k závěru, že o nutné obraně hovořit nelze, že se jednalo o vybočení z mezí nutné obrany.

Odvolací soud tento závěr bez dalšího aproboval. Oba uvedené soudy nesprávně posoudily okolnost vylučující protiprávnost jednání, za něž byl odsouzen. Vybočení z mezí nutné obrany bylo dovozeno toliko s odkazem na to, že poškozený utrpěl závažnější zranění než obviněný a že je pravděpodobné, že kdyby na obviněného zaútočili dva lidé, tak by utrpěl zranění výraznější. Dále bylo zmíněno, že se obviněný do konfliktu zapojil na základě vlastní vůle, že mohl situaci vyřešit jiným způsobem a že charakter zranění poškozených odpovídá závěrům znaleckého posudku.

S tímto se však obviněný neztotožňuje. Vybočení z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že poškozený utrpěl závažnější zranění a že obviněný se neměl do konfliktu zapojovat a měl jej vyřešit jinak. Situace byla taková, že čelil slovním i fyzickým útokům ze strany poškozených, dokonce i výhrůžkám smrtí, poškození k jeho fyzickému napadení použili podběrák na ryby a zbraň v podobě sekáčku na maso. On sám nijak ozbrojen nebyl, v rukou neměl žádný předmět, fyzické útoky poškozených pouze odvracel.

Právě při tom došlo ke zranění poškozeného. Poté se mu již podařilo z místa utéct a vzhledem k tomu, že se obával o své zdraví a život, zavolal polici. Jeho jednání nebylo v žádném případě vedeno úmyslem jinému ublížit na zdraví, nýbrž směřovalo toliko k ochraně vlastního zdraví a života. Jednání poškozených vyhodnotil důvodně a racionálně jako bezprostřední útok na svoji tělesnou integritu. Pokud by se tomuto jednání nebránil, pak by mu hrozilo další přímé nebezpečí. Jeho obrana odpovídala způsobu útoku, nebyla mu zcela zjevně nepřiměřená, srovnají- li se na jedné straně jeho údery s údery pěstí a podběrákem od poškozeného a útoky sekáčkem na maso od poškozené na straně druhé.

Jeho obranu lze za dané situace považovat za přiměřenou, rozhodně ne za přehnanou.

7. Soudy obou stupňů při posuzování otázky nutné obrany nevzaly v úvahu veškeré rozhodné okolnosti. Vycházely pouze z toho, že poškozený utrpěl závažnější zranění než obviněný a že obviněný mohl situaci vyřešit jinak. Při svém rozhodování opomněly zohlednit jednání poškozených, jak bylo popsáno v trestním příkazu, jímž byli pravomocně uznáni vinnými z napadení obviněného. Celý konflikt iniciovali právě poškození, byli agresivní, vyhrožovali mu smrtí. Z ustálené judikatury vyplývá, že přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku.

Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, pouze nesmí být zcela zjevně přehnaná. U nutné obrany se nevyžaduje její přiměřenost ve smyslu naprosté proporcionality. Závěry, že obviněný mohl řešit situaci i jinak a že poškozený při napadání obviněného nemohl použít podběrák, jsou nesprávné a v rozporu s provedenými důkazy. Poškozený se podběráku chopil poté, co obviněného násilím vytáhl z jeho vozidla.

Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství potvrzuje, že zranění obviněného mohlo vzniknout údery podběrákem do levého lokte a palcové strany hřbetu levé ruky. Na základě uvedeného nelze dojít k závěru, že by šlo o tzv. intenzivní exces z mezí nutné obrany, a nic nenasvědčuje ani tomu, že obviněný mohl zvolit mírnější způsob obrany. S ohledem na to nebyly naplněny ani znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví, k němuž soudy neuvedly nic jiného, než že k jednání došlo na místě veřejnosti přístupném.

Podle ustálené judikatury ne každé fyzické napadení člověka, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, naplňuje skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. Okolnosti, za nichž se obviněný dopustil předmětného jednání, nesvědčí pro závěr, že by toto jednání mohlo být posouzeno jako neslušnost nebo výtržnost ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze odhlédnout od závěru, že ve vztahu k ublížení na zdraví jednal v nutné obraně. Absentuje zde tedy subjektivní stránka, která vyžaduje, aby pachatel jednal úmyslně.

Vzhledem k tomu, že obviněný pouze odvracel útok poškozených, nemohl se dopustit přečinu výtržnictví a není zde dána ani společenská škodlivost činu. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, o výtržnost zpravidla nejde v případech, kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou a kdy jeho jednání není zaměřeno proti dalším osobám. K tomuto soudy vůbec nepřihlédly. Nezabývaly se tím, že šlo o individuální konflikt mezi poškozenými a obviněným, kdy poškození řešili údajný dluh obviněného vůči nim.

Zohledněno nebylo ani to, že jednání obviněného nebylo způsobilé zasáhnout či jinak ohrozit další osoby a narušit jejich klid.

8. S odkazem na uvedené argumenty obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, případně věc přikáže odvolacímu soudu k novému projednání.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání nejprve stručně zrekapituloval argumentaci obviněného a uvedl, že jí lze v obecné rovině přisvědčit. Pokud totiž ve věci činné soudy odmítly námitku nutné obrany s poukazem na to, že obviněný poškozenému způsobil závažnější zranění, že mohl spor vyřešit jinak, či že se účastnil potyčky z vlastní vůle, pak jsou to argumenty z hlediska nutné obrany naprosto bezpředmětné. Žádný z těchto požadavků nemá oporu v zákoně ani v judikatuře a je proto s podivem, že je soudy vůbec formulovaly. Toto konstatování však přesto neznamená, že by napadená rozhodnutí byla věcně nesprávná. Kromě nepřiléhavých argumentů, jež se zcela míjejí s dikcí § 29 tr. zákoníku i ustálenou soudní praxí, totiž soudy vyloučily nutnou obranu také proto, že po skutkové stránce zjistily vzájemné napadání. Je-li konstatováno vzájemné napadání, pak je z hlediska právního posouzení věci vyloučeno hodnotit jednání jako nutnou obranu. Jak konstatoval Nejvyšší soud mj. ve věci sp. zn. 7 Tdo 1089/2018, nejde o nutnou obranu, jestliže došlo ke zranění při vzájemné potyčce, ve které se obě strany vzájemně napadaly. To je právě i tento případ. Námitka nutné obrany tedy není důvodná s ohledem na to, že potyčka měla povahu vzájemného napadání, kde nelze odlišit obránce od útočníka ani určit, od kterého z útočníků vzešla rozhodná počáteční iniciativa k potyčce. Proč šlo po skutkové stránce v daném případě o vzájemné napadení, soudy s odkazem na provedené důkazy řádně vysvětlily.

10. Za důvodnou nelze považovat ani výtku, podle které nedošlo k naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. I tady lze v obecné rovině obviněnému přitakat, že individuální spor sám o sobě nemůže být důvodem pro právní kvalifikaci činu jako výtržnictví. V daném případě je však zřejmé, že onen spor výrazně přerostl osobní rovinu. S ohledem na intenzitu, zapojení více osob, následky činu, jeho dopady na okolí atd. již nepochybně došlo k narušení veřejného pořádku. Objekt deliktu tedy byl zasažen a naplněny byly i další nezbytné prvky trestného činu, které obviněný ani nezpochybnil.

11. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Současně vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navržené rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

12. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

13. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněnému důvodu dovolání.

14. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

IV.

Důvodnost dovolání

15. Námitky obviněného lze z hlediska jejich obsahu formálně podřadit pod jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jsou důvodné.

16. Dovolání je důvodné především proto, že ani jeden ze soudů nižších stupňů přezkoumatelným způsobem nevysvětlil, proč řešený čin obviněného nelze posoudit jako jednání v nutné obraně, resp. proč je namístě kategorický závěr, že nešlo o útok poškozených a obranu obviněného, nýbrž o jejich vzájemné (oboustranně aktivní) napadání. V té souvislosti se soudy dostatečně nevypořádaly (mimo jiné) s odsouzením poškozených ve věci Městského soudu v Brně, sp. zn. 10 T 91/2023. Skutečnost, že poškození byli za své jednání v rámci daného incidentu pravomocně odsouzeni, byla zmíněna jen velmi stručně a obecně v bodě 7.

odůvodnění rozsudku městského soudu (z hlediska posouzení řešené problematiky naprosto nedostatečným způsobem), resp. na str. 2 usnesení krajského soudu (absolutně bez návaznosti na nyní posuzovanou věc dovolatele, když byla pouze shrnuta základní data odsuzujícího trestního příkazu). Ani jeden z uvedených soudů se nevěnoval významu tohoto odsouzení poškozených a relevantně nezdůvodnil, proč i přesto (vyvolání konfliktu poškozeným a jeho prvotní fyzická agrese, převaha dvou osob proti jedné, použití podběráku na ryby, resp. sekáčku na maso, poškozenými atd.) považuje daný incident za vzájemné aktivní útočení a nikoli za útok poškozených a obranu obviněného.

17. Odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně ani zdaleka neodpovídají požadavkům § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a to jak ve vztahu ke skutkovým zjištěním, tak i použité právní kvalifikaci, a v důsledku toho jsou nepřezkoumatelná.

18. Obě rozhodnutí obsahují, pokud jde o závěry soudů, na více místech takové výrazy jako např. „dle názoru soudu byl průběh děje zřejmě takový, že došlo ke vzájemnému napadení“, „je předpoklad, že poškozená se snažila bránit svého partnera“, „výpověď poškozených se jeví jako pravděpodobnější“ apod. Samy soudy tedy v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí připouštějí, že své závěry vybudovaly jen na určité míře pravděpodobnosti.

19. Konstatování, že „charakter zranění poškozených odpovídá závěrům znaleckého posudku“, které je oběma soudy prezentováno jako důkaz svědčící o vině obviněného, je zcela nejasné. Vůbec není zřejmé, co tím soudy mínily. Podobně je tomu u věty obsažené na str. 3 usnesení krajského soudu: „Ke zranění poškozené muselo dojít až po jednání, na které navazuje další trestná činnost, pro kterou byla poškozená pravomocně odsouzena“. Pokud tím snad bylo zmíněno (v kontextu dalšího odstavce zřejmě ano), že poškozená na obviněného zaútočila až poté, co on zaútočil na ni, pak krajský soud vůbec nevysvětlil, na základě čeho k tomuto závěru dospěl, proč musela být časová posloupnost právě taková.

Bez jakékoli konkrétní argumentace je konstatováno, že to tak prostě být muselo, nic víc. V odůvodnění rozsudku městského soudu je dále uvedeno (bod 11.), že „je zřejmé, že obviněný se za každou cenu chtěl z místa dostat, vyhnout se poškozeným“, což ovšem do značné míry koliduje s následným závěrem, že nešlo o útok poškozených, nýbrž o vzájemné napadání a obviněný měl možnost situaci vyřešit jinak. Soud druhého stupně prakticky jen zopakoval stručnou a nepřesvědčivou argumentaci soudu prvního stupně (a to jak pokud jde o skutková zjištění, tak i právní posouzení předmětného jednání) a na svoji přezkumnou povinnost rezignoval.

Ani jeden ze soudů nezdůvodnil (byť jen jediným slovem) naplnění znaků přisouzených trestných činů podle § 146 odst. 1 a § 358 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 12. odůvodnění rozsudku městského soudu a druhý odstavec na str. 4 usnesení soudu krajského).

20. Jak správně poznamenal státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, důvody, na základě nichž uvedené soudy dospěly k závěru o nemožnosti aplikace § 29 tr. zákoníku o nutné obraně (konkrétně že poškozený utrpěl závažnější zranění než obviněný a že obviněný mohl konflikt vyřešit jiným způsobem), se zcela míjejí se zněním citovaného zákonného ustanovení. Jde prakticky o jedinou část odůvodnění napadených rozhodnutí, kde se soudy alespoň pokusily uvést konkrétní důvody, jež je vedly k určitému závěru, pohříchu jde však o důvody, které z hlediska řešené problematiky nejsou rozhodující.

Jestliže pak státní zástupce ve svém vyjádření zmínil, že jednání v nutné obraně vylučuje zjištění, že šlo o vzájemnou potyčku a nikoli o jednostranný útok poškozených, pak s tímto lze v obecné rovině samozřejmě souhlasit, avšak problém spočívá v tom, že ani jeden ze soudů nižších stupňů onen závěr (že šlo o vzájemnou potyčku, že se obviněný jen nebránil, nýbrž i aktivně útočil) dostatečně, přesněji řečeno prakticky vůbec, nezdůvodnil. V.

Způsob rozhodnutí

21. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud k dovolání obviněného podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Brně současně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

22. Jak již bylo naznačeno, soudy musejí ve svých rozhodnutích prezentovat jasná skutková zjištění a nikoliv jen domněnky založené na jisté míře pravděpodobnosti, strukturovaně a logicky vysvětlit, na základě jakých důkazů k nim dospěly, proč případně neuvěřily obhajobě obviněného, a samozřejmě také zdůvodnit naplnění všech znaků dotčených trestných činů, pokud by opětovně došly k závěru o vině dovolatele. Mimo jiné se budou muset odpovídajícím způsobem vypořádat i s odsouzením poškozených ve věci Městského soudu v Brně, sp. zn. 10 T 91/2023, jednání dovolatele ve vztahu ke zde popsanému jednání poškozených správně časově zařadit a na základě toho a dalších prokázaných skutečností posoudit a transparentně vysvětlit, zda jednání dovolatele lze či nelze posoudit jako jednání v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku.

23. Nejvyšší soud tímto svým rozhodnutím nehodlá jakkoli naznačovat, zda šlo o vzájemnou potyčku poškozených a obviněného nebo o útok poškozených a obranu obviněného, tj. zda ustanovení § 29 tr. zákoníku v daném případě má či nemá být aplikováno. Závěry v tomto směru musejí učinit soudy nižších stupňů na základě jimi provedeného dokazování a samozřejmě je pak i přesvědčivým způsobem odůvodnit, což se zatím nestalo.

24. Při novém projednání a rozhodnutí věci je Městský soud v Brně, resp. poté případně i Krajský soud v Brně, podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení. Jelikož byla rozhodnutí uvedených soudů zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

25. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13.11.2024

JUDr. Ondřej Círek předseda senátu