, proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 67 To 36/2012, jako soudu
stížnostního v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1
T 39/2007, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl usnesením ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 1 T
39/2007, že návrh obviněného Pozn.: Podle § 12 odst. 7 tr. ř. pokud z povahy
věci nevyplývá něco jiného, rozumí se obviněným též obžalovaný a odsouzený.
Ing. J. F. na povolení obnovy řízení se podle § 283 písm. b) tr. ř. ve spojení
s § 286 odst. 2 tr. ř. zamítá.
O stížnosti obviněného proti předmětnému usnesení rozhodl ve druhém stupni
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 67 To 36/2012, jímž
ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Usnesení soudu
prvního stupně tak nabylo právní moci dne 7. 2. 2012 (§ 140 odst. 1 písm. b/
cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný Ing. J.
F. následně dovolání, které zároveň směřuje i proti usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 10 ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 1 T 39/2007. V jeho odůvodnění
provedl rekapitulaci dosavadní geneze rozhodování soudů v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 39/2007 a v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 24/2010. Poukázal na to, že byl
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 1 T 39/2007,
odsouzen k trestu obecně prospěšných prací, který mu byl přeměněn rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 61 To 428/2007, na
podmíněný trest odnětí svobody se zkušební dobou v trvání tří let, která
uplynula v září 2010. Na konci tzv. „ochranné lhůty, tedy po vypršení zkušební
lhůty“, mu byl tento podmíněný trest v červenci 2011 změněn na trest
nepodmíněný s tím, že ho má rovněž vykonat, a to s odvoláním na rozsudek
Okresního soudu v Kolíně ve věci sp. zn. 1 T 24/2010, kterým byl odsouzen za
trestné činy pohrdání soudem a útoku na veřejného činitele k nepodmíněnému
trestu odnětí svobody. Tento rozsudek byl ovšem následně zrušen usnesením
„Nejvyššího soudu v Brně“ ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1096/2011. Podle
dovolatele je tak zřejmé, že tím zmizel jediný důvod přeměny původně
podmíněného trestu odnětí svobody, jehož zkušební doba již dávno uplynula, na
trest nepodmíněný. Přesto byl tento nepodmíněný trest dovolateli ponechán v
rozporu se současným stavem nejen v rejstříku trestů, ale je na něj neustále
poukazováno napadenými usneseními jako na trest, který bude v budoucnu vykonán,
jen co bude dovolatel znovu odsouzen. Takové jednání je ovšem nejen v příkrém
rozporu s principem presumpce neviny, ale i platným trestním řádem. Dovolatel
je přesvědčen, že napadená rozhodnutí obou soudů jsou jen dalším projevem
podjatosti „pražské justice“ vůči jeho osobě. Zamítnutí návrhu na povolení
obnovy řízení za situace, kdy zcela zmizely podklady k přeměně podmíněného
trestu odnětí svobody na nepodmíněný, považuje za další protiprávní úkon ve
vztahu k jeho osobě.
Proto závěrem navrhl, „aby Nejvyšší soud obě napadená usnesení, tedy usnesení
Městského soudu v Praze č. j. 67 To 36/2012 ze dne 7. 2. 2012, a usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 1 T 39/2007 ze dne 15. 12. 2011, jakožto
nezákonná zcela zrušil a buďto přikázal oběma soudům věc projednat se závaznými
pokyny, jak v ní mají rozhodnout, anebo sám rozhodl tak, že se přeměna
podmíněného trestu na nepodmíněný ruší a současně se přikazuje Obvodnímu soudu
pro Prahu 10 neprodleně vymazat tento trest z trestního rejstříku dovolatele“.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek
§ 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci (doručeno
dne 23. 7. 2012). Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel
vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž
by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z
ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba
připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či
naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není
podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví
žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. může obviněný podat dovolání pro
nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Byť tak
obviněný Ing. F. učinil v zákonné lhůtě a prostřednictvím obhájce (§ 265e odst.
1 tr. ř., § 265d odst. 2 věta první tr. ř.), je třeba pro úplnost zmínit, že
dovolání postrádá povinné obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §
265f odst. 1 tr. ř., když v něm chybí odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm.
a) – l) tr. ř., tedy některý ze zákonných důvodů dovolání, na němž je tento
mimořádný opravný prostředek založen.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) nicméně primárně zkoumal, zda v projednávané věci jsou vůbec
splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a dospěl k
následujícím závěrům:
Nejprve je nutno uvést, že dovolání zavedené do českého trestního řádu novelou
provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, bylo koncipováno
jako specifický mimořádný opravný prostředek, který v určitých případech
umožňuje průlom do právní moci rozhodnutí. Proto byla současně striktně omezena
přípustnost jeho podání pouze na ta pravomocná rozhodnutí soudu učiněná ve
druhém stupni ve věci samé (§ 265a odst. 1 tr. ř.), která jsou jednotlivě
vyjmenována v ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř.
Jelikož ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) – h) tr. ř. představuje taxativní
výčet rozhodnutí, která lze považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je
přípustné dovolání, nelze pokládat za rozhodnutí ve věci samé pro účely
dovolání žádné jiné (další) rozhodnutí, které do uvedeného okruhu nepatří.
Podle § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. je rozhodnutím ve věci samé
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest,
popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g) tr. ř.
Z výše uvedeného výčtu je zřejmé, že dovoláním napadené usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 67 To 36/2012, kterým byla zamítnuta
stížnost obviněného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 12.
2011, sp. zn. 1 T 39/2007, jímž soud zamítl jeho návrh na povolení obnovy
řízení, není rozhodnutím, proti němuž je dovolání přípustné. V judikatuře
týkající se této problematiky lze zároveň odkázat na rozhodnutí publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2003 (tr.), v němž se uvádí,
že „usnesení, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na povolení obnovy řízení podle §
283 tr. ř. nebo § 284 tr. ř., nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve
smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., proto proti němu není přípustné
dovolání, a to ani kdyby původní rozhodnutí, jehož se návrh na obnovu týkal,
bylo rozhodnutím ve věci samé v uvedeném smyslu“.
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, není-li
přípustné. Dovolání obviněného Ing. J. F. bylo proto bez věcného přezkoumání (§
265i odst. 3 tr. ř.) odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí
učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler