U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. listopadu 2011
dovolání, které podal obviněný Ing. J. F., nar., proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 9 To 616/2010, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 24/2010, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2.
2011, sp. zn. 9 To 616/2010, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 10.
2010, sp. zn. 1 T 24/2010, z r u š u j í. Současně se zrušují další rozhodnutí
na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Kolíně p ř i k a z u j e, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 1 T
24/2010, byl obviněný Ing. J. F. uznán vinným, že
1) dne 25. 3. 2009 v době kolem 14.15 hod. v P. v budově O. s. pro P., O. t., v
jednací síni č. 22, při soudním jednání ve věci péče o jeho syna M. F.,
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 32 P 64/2006, poté, co
ukončil jako účastník řízení svou řeč, ve které požádal soudce Mgr. K. J., aby
mu předal ve věci spis s tím, že jej nadále povede sdruženi K., neboť toto
sdružení rozhodlo, že justici bude tento spis odňat z důvodu, že není u českých
soudů nikdo, kdo by s tímto případem mohl „pozitivně pohnout“, kdy jeho žádosti
Mgr. J. nevyhověl, vzal ze stolu soudce část spisu č. 5, kterou si dal do své
tašky, a přestože jej soudce upozornil, že si spis nemůže odnést, opustil
jednací síň a do jednací síně se obviněný vrátil až na výzvu přivolané justiční
stráže, odmítal spis vrátit a místo toho vzal ze stolu soudce další část spisu,
kterou též odmítal vrátit, členům justiční stráže nadále přes opakované výzvy
odmítal vrátit pátou část spisu, kterou neustále uchovával ve své tašce, z
tohoto důvodu byla přivolána Policie ČR, ještě před jejím příjezdem soudce
požádal obviněného, aby v doprovodu justiční stráže opustil jednací síň a
počkal na příjezd policie, což obviněný odmítl, a to i přes opakované výzvy
justiční stráže k opuštění jednací síně, kdy soudce nemohl vzhledem k
odmítavému postoji obviněného dále pokračovat v jednání, jednání proto přerušil
a následně se obviněný pokusil se spisem z jednací síně utéct, a to tak, že se
zadržovanou částí spisu vyskočil z okna jednací síně na dvůr soudu, kde byl
dostižen justiční stráží,
2) dne 25. 3. 2009 v době po 14.15 hod. v P., na dvoře O. s. p. P., O. t.,
poté, co se dopustil jednání uvedeného pod bodem 1) a vyskočil z okna jednací
síně na dvůr, kde byl dostižen justiční stráží, fyzicky napadl příslušníka
justiční stráže ppor. R. Ž., nar., který se mu snažil zabránit v útěku se
zadržovanou částí spisu, tak, že mu v průběhu zákroku vytáhl jeho služební
obušek a ve chvíli, kdy ho R. Ž. držel jej za horní část těla a obviněný měl
pravou ruku od lokte dolů volnou, obviněný opakovanými údery obuškem směřoval
do oblasti jeho nohou, nezranil ho.
Takto zjištěné skutky soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin
pohrdání soudem podle § 169b alinea 1 tr. zák. [v bodě 1) výroku] a trestný čin
útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr.
zák. [v bodě 2) výroku]. Za tyto trestné činy obviněného odsoudil podle § 155
odst. 2 tr. zák. s použitím § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozhodnutí obviněný Ing. J. F. podal odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 9 To 616/2010, byl
podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen,
a to pouze ve výroku o trestu. Při nezměněném výroku o vině odvolací soud s
použitím § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. J. F.
odsoudil podle § 155 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej podle
§ 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu, a to všechny výroky, obviněný Ing. J. F.
napadl prostřednictvím obhájce dovoláním, které následně doplnil dalšími
podáními. V obsahově shodných podáních ze dne 16. 5. 2011 a dne 19. 5. 2011
uplatnil dovolací důvody zakotvené v § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e),
f), g), h), i), j), k), l) tr. ř.
Obviněný namítl, že napadeným rozsudkem i v řízení, které jeho vydání
předcházelo, došlo mimo jiné k nesprávnému právnímu posouzení skutku, resp. k
jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci [§ 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.]. Soudy obou stupňů sice aplikovaly na věc správné právní předpisy – zákony
č. 140/1961 Sb. a č. 141/1961 Sb., které však v otázce viny i trestu nesprávně
vyložily. Vytkl, že v řízení před prvostupňovým soudem nebyla přednesena
obžaloba, nebyl nikdy zákonným způsobem proveden jeho výslech, nebyli
vyslechnuti svědci událostí, které jsou mu kladeny za vinu. Vyslechnutý svědek
uvedl, že ze skutečností, které jsou obviněnému kladeny za vinu, nic neviděl
ani neslyšel. Z jednání, jež bylo odvolacím soudem nařízeno na den 2. 2. 2011,
se řádně a včas omluvil, doložil důvod, proč se ho nemůže zúčastnit a požádal o
odročení, resp. trval na účasti u všech jednání ve věci. Rozsudky soudů obou
stupňů byly vydány podjatými soudci. V odvolacím řízení vystupovala na straně
obžaloby státní zástupkyně vyloučeného Krajského státního zastupitelství v
Praze. Obviněný označil trestní řízení za vadné a zmatečné, přičemž došlo k
porušení zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), zákonnosti (§ 2
odst. 1 tr. ř.), legality (§ 2 odst. 4 tr. ř.), materiální pravdy (§ 2 odst. 5
tr. ř.) a přímosti. Zdůraznil, že skutek, který mu je kladen za vinu, byl jeho
snahou o prosazení zákonnosti, neboť prosazoval závazné rozhodnutí Evropského
soudu pro lidská práva, jež české soudy nerespektovaly. Dovodil, že společenská
nebezpečnost skutku je nulová. Poznamenal, že ze tří nařízených termínů
hlavního líčení je zjevné, že věc měla být projednána v širším rozsahu ve třech
různých dnech, ovšem po jeho námitce o možné spolupráci soudce s STB, byla věc
narychlo rozhodnuta v jednom hlavním líčení. Soudy vadně a nesprávně posoudily
skutkovou podstatu i okolnosti případu.
Za jednu ze zásadních okolností obviněný označil skutečnost, že Česká
republika, resp. české soudy, nebyly schopny ani po téměř pěti letech
zrevidovat případ jeho dětí, jak je k tomu zavázala mezinárodní úmluva o
uznávání rozsudků Evropského soudu pro lidská práva a jejich přenosu do
vnitrostátní praxe. Připomněl, že byl zcela úspěšný se stížností k Evropskému
soudu pro lidská práva, který v rozsudku ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 26141/03,
konstatoval, že Česká republika porušila jeho základní práva, když mu
nezajistila řádný podíl na výchově jeho nezletilých synů T. a M. F.. Dodal, že
toto rozhodnutí jednoznačně zavazovalo českou justici k revizi případu, avšak
Česká republika ji dodnes neprovedla. Současně odkázal na všechny námitky,
které v trestním řízení vznesl s tím, že se s nimi soudy v rozhodnutích
nevypořádaly. Za daného stavu věci neměl být vynesen rozsudek, a pokud ano, tak
s ohledem na zásadu in dubio pro reo rozsudek zprošťující.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek jednak
Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 9 To 616/2010, jednak
Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 10. 2010, č. j. 1 T 24/2010-492, a sám
rozhodl rozsudkem a jeho osobu zprostil obžaloby, neboť žalovaný skutek není
trestným činem. Současně navrhl odklad vykonatelnosti obou označených rozsudků,
tj. včetně výkonu trestu, do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.
Neproběhlo totiž řádné trestní řízení a tento postup, pro který jsou splněny
podmínky, není v rozporu s důležitým veřejným zájmem, neboť výkon napadených
rozhodnutí by pro něho znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká může při
odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí vzniknout České republice.
V podání ze dne 3. 6. 2011, které bylo označeno jako „doplnění dovolání“,
obviněný namítl, že soudy nebyl proveden klíčový důkaz – videozáznam z celé
události, ačkoliv je ve spisu uvedeno, že u Okresního soudu v Kolíně bylo při
hlavním líčení dne 2. 9. 2010 provedeno přehrání záznamu z celé události. Téhož
dne ale soudce Mgr. J. K. poslal žádost o zaslání jiného CD, protože původní
„nelze použít, tzv. otevřít“. I podle jmenovaného tudíž nebyl, a nemohl být
zmíněný důkaz proveden. Proto je jím nesprávně argumentováno v odůvodnění
rozsudku. Ve věci nebyli vyslechnuti ani identifikovaní svědci, kteří byli
přítomni událostem, jež jsou obviněnému kladeny za vinu. Nebyl vyslechnut nikdo
ze štábu České televize, který na místě pořizoval obrazový záznam, ani z
početné veřejnosti, jež jednání soudu přihlížela. Rovněž nebyly provedeny
listinné důkazy, mimo jiné rozhodnutí vydaná sdružením K. a předaná při dané
události soudci Mgr. K. J..
V hlavním líčení a veřejném zasedání nebyl nikdy proveden řádný (zákonný)
výslech obviněného. Výslech realizovaný v přípravném řízení nelze považovat za
procesně použitelný, neboť policie nezajistila účast obhájce, o kterého žádal,
a zpětně se pokusila zmanipulovat zápis s tím, že o přítomnost obhájce požádal
až po skončení výslechu. Proto došlo k porušení jeho práva na obhajobu a účast
v trestním řízení. Obviněný upozornil, že v rozporu s trestním řádem neexistuje
jediný zvukový ani obrazový záznam z hlavního líčení a veřejného zasedání,
přičemž důvody, proč nedošlo k jejich pořízení, žádný ze soudů neuvedl.
Poznamenal, že podle ustálené judikatury „možnost seznámit se s obsahem
zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení je součástí práva obviněného na
obhajobu“, které bylo v daném případě porušeno. Konstatoval, že z veřejného
zasedání, které odvolací soud nařídil na den 2. 2. 2011, se včas a řádně
omluvil i doložil důvod, proč se jej nemůže zúčastnit. Taktéž požádal o jeho
odročení, resp. trval na účasti u všech hlavních líčení a veřejných jednání. V
postupu soudů shledal porušení svého práva účastnit se trestního řízení,
vyjadřovat se k provedeným důkazům, navrhovat důkazní prostředky, přednést
závěrečnou řeč, klást dotazy svědkům, atd.
Jak obviněný vytkl, byl rozsudek Okresního soudu v Kolíně vydán a celé řízení
před tímto soudem bylo vedeno podjatým soudcem Mgr. J. K., přičemž důvody
podjatosti podrobně vyložil ve svých podáních. Jmenovaný nařídil psychiatrické
vyšetření jeho osoby, aniž dokázal zdůvodnit, proč tak činí. Přestože tím dal
soudce najevo závažné pochybnosti o zachovalosti duševního stavu obviněného a
schopnosti absolvovat trestní řízení, provedl hlavní líčení bez znaleckého
zkoumání, které bylo zcela zbytečně provedeno až po vynesení rozsudku. Nařídil
tři termíny hlavních líčení, při kterých mělo být nepochybně prováděno rozsáhlé
dokazování včetně výslechu ustanoveného znalce. Soudce ale vynesl rozsudek po
půl hodině na prvním z nich, po vyslechnutí jediného svědka, který nic neviděl
a nemohl nic dosvědčit. Vše nasvědčuje tomu, že se dne 2. 9. 2010 hlavní
líčení nekonalo, a pokud ano, tak v rozporu s trestním řádem, neboť se z účasti
obviněný omluvil. V případě, že by u hlavního líčení byli vyslechnuti všichni
svědci (kromě Mgr. K. J.) a provedeny některé listinné důkazy, tak nedává
smysl, aby bylo odročeno na tři další termíny kvůli výslechu jediného
jmenovaného svědka. Ten byl potom asi vyslechnut a potvrdil, že nic neviděl,
neslyšel a pouze z doslechu prý slyšel o jakýchsi modřinách. Podle obviněného
byl rozsudek Krajského soudu v Praze vydán podjatou soudkyní Mgr. B. M., která
se měla z rozhodování věci vyloučit – především pro svůj vztah k jeho osobě a
občanskému sdružení K., jímž je on předsedou. Poté, co Nejvyšší soud zrušil
její rozsudek v jeho jiné věci, a to pro procesní i faktická pochybení a
nezohlednění argumentů, jež uplatnil, následně v dubnu 2009 občanské sdružení
K. jmenovanou „zbavilo funkce soudkyně“ s odůvodněním, že tak činí pro její
naprostou nekompetentnost a neschopnost porozumět argumentům obhajoby a dokázat
je aplikovat. U veřejného zasedání odvolacího soudu zastupovala v rozporu s
trestním řádem obžalobu podjatá státní zástupkyně Středočeského krajského
státního zastupitelství, které se v jeho případech samo vyloučilo z důvodu, že
v jiné trestní věci (v ní byl obviněný nezákonně vazebně stíhán a následně byl
soudem všech obvinění zproštěn) vystupovalo jako údajný poškozený, uplatňovalo
vůči němu nárok na náhradu údajné škody a jeho pracovníci anebo pracovníci jemu
podřízení vystupovali jako svědci v trestním řízení vedeném proti jeho osobě.
Trestní řízení obviněný označil za vadné a od samého počátku za zmatečné.
Zopakoval, že byly porušeny výše popsané zásady trestního řízení. Jelikož v
důsledku porušení zásady osobní účasti na soudním jednání nemohl být
vyslechnut, není soudu známo jeho pojetí události a motivy k ní, ač vyplývají i
z listinných důkazů (rozhodnutí vydaná sdružením K. a předaná při události
soudci Mgr. K. J.). Obviněný zdůraznil, že právu nebránil, ale naopak ho chtěl
prosadit. Poznamenal, že již v té době měl tři roky rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva ve věci jeho stížnosti č. 26141/03 (Fiala vs. Česká
republika), který měla justice vykonat. V rozhodnutí Evropský soud pro lidská
práva shledal, že v jeho opatrovnické věci byly porušeny tři články Úmluvy a
uložil České republice jeho případ revidovat, což se však dodnes, a to po téměř
pěti letech, nestalo. Pokud by nedošlo k protiprávnímu jednání českých soudů,
resp. ignoraci mezinárodního rozsudku ze strany soudce Mgr. K. J. a Městského
soudu v Praze, tak by k události, která mu je kladena za vinu, nikdy došlo.
Dále obviněný podotkl, že jako předseda občanského sdružení se odvolal na čl.
23 Listiny základních práv a svobod a doručil soudci „rozhodnutí o odejmutí
spisu“, přičemž jeho „platnost“ mohl Mgr. K. J. (soud, ministerstvo
spravedlnosti) napadnout správní žalobou o neplatnost takového rozhodnutí, což
nikdo z nich neučinil. Proto subjektivně jednal minimálně v dobré víře a s
přesvědčením, že prosazuje právo a vykonává poněkud netradičně, po vyčerpání
všech ostatních prostředků, spravedlnost. Vyslovil přesvědčení, že v situaci,
kdy byl z nečinnosti justice ve své věci zoufalý, když výkonu práva
vnitrostátní soudní moc dlouhodobě bránila, byl jeho skutek akceptovatelný.
Veškeré důsledky, které plynuly z nerespektování opakovaných jeho výzev k
respektování rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a revizi případu, je
tak nutno přičíst samotným justičním pracovníkům a zasahující justiční stráži.
Nesledoval totiž narušení právního stavu, ale naopak jeho obnovu. Napadeným
rozsudkem a v řízení, které jeho vydání předcházelo, proto mimo jiné došlo k
nesprávnému právnímu posouzení skutku, resp. i jinému nesprávnému hmotně
právnímu posouzení věci [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
Obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7
Tdo 315/2009-I., v němž je uvedeno, kdy se může a nemůže jednat o trestný čin
pohrdání soudem podle § 169b tr. zák., jehož zákonné vymezení připomněl. V
podrobnostech namítl, že napadený rozsudek je v závěrech o spáchání trestného
činu podle § 169b tr. zák. v příkrém rozporu se zmíněným rozhodnutím, a tudíž
nemohl tento trestný čin spáchat.
Co se týče trestného činu útoku na veřejného činitele, tak podle obviněného
není jasné, v čem spočíval, neboť se nedopustil žádného fyzického útoku na
soudce nebo jiného. Naopak byl napaden justiční stráží zezadu a v přesile, a
pouze se bránil při výkonu práva, tedy realizoval nutnou obranu. Nikdo z mála
vyslechnutých svědků (a to dokonce ze členů justiční stráže) údajné napadení
neviděl a sám údajně poškozený potvrdil, že žádnou škodu ani zranění neutrpěl.
Postup justiční stráže obviněný označil za zcela nepřiměřený vzniklé situaci,
nebyly použity mírnější prostředky. Vytkl, že jako důkaz nebyl proveden
videozáznam, přítomní objektivní svědci (redaktoři Č. t. a další osoby) nebyli
vyslechnuti a zvukový záznam neexistuje. Po incidentu nikdo ošetření nežádal.
Soudy nesprávně posoudily skutkovou podstatu i okolnosti případu. Neměl být
vůbec vynesen rozsudek, a pokud ano, tak s ohledem na zásadu in dubio pro reo
rozsudek zprošťující.
Závěrem podání obviněný zopakoval již dříve uplatněný návrh, jak by měl
Nejvyšší soud rozhodnout. Požádal, aby při rozhodování ohledně odkladu
vykonatelnosti dovoláním napadených rozhodnutí přihlédl i k zárukám (jsou
přílohou podání), jež v souvislosti s trestním řízením vedeným u Obvodního
soudu pro Prahu 10, sp. zn. 1 T 61/2011, za něho podali Doc. JUDr. P. P.,
místopředseda Senátu Parlamentu České republiky a J. Č., senátor Senátu
Parlamentu České republiky, kteří požádali o jeho propuštění z vazby. Záruku
převzalo i občanské sdružení K., Sdružení pro historii a publicistiku o životě
a politické hnutí Občané za svá práva v P..
Podáním ze dne 11. 7. 2011 obviněný upřesnil, že uplatnil dovolací důvod podle:
- § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť ve věci rozhodl vyloučený orgán, když
důvody pro povinnost rozhodujících orgánů vyloučit se z rozhodování
specifikoval již dříve v dovolání a jeho doplnění, přičemž své argumenty
zopakoval;
- § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., protože neměl v řízení, a to již i v
přípravném řízení, obhájce, ač ho podle zákona mít měl; o obhájce výslovně
požádal a trval na tom, že bude vypovídat pouze v jeho přítomnosti, což mu bylo
upřeno;
- § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť byla porušena ustanovení o přítomnosti
obviněného v přípravném řízení, hlavním líčení a u veřejného zasedání; v
rozporu s trestním řádem soudy jednaly v jeho nepřítomnosti, a to přes řádně
doložené a objektivní omluvy, žádosti o odročení hlavního líčení a veřejného
zasedání i další závažné důvody již dříve popsané v dovolání;
- § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., když proti obviněnému bylo vedeno trestní
stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné; výlučně totiž prosazoval
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a jím realizovaná nutná obrana
vylučovala jakoukoli, byť i jen teoretickou, trestnost;
- § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť
vedle již námitek popsaných v dovolání a jeho doplnění nešlo o trestný čin
pohrdání soudem; u trestného činu útoku na veřejného činitele není jasné, v
čem spočíval, neboť se nedopustil fyzického útoku na soudce ani jiného;
obviněný mimo jiné zopakoval, že byl napaden justiční stráží zezadu a v
přesile, pouze se bránil při výkonu práva – rozhodnutí Evropského soudu pro
lidská práva, tj. realizoval nutnou obranu; nikdo z vyslechnutých svědků (i
členů justiční stráže) napadení neviděl a sám údajně poškozený potvrdil, že
žádnou škodu či zranění neutrpěl; postup justiční stráže byl zcela neadekvátní
vzniklé situaci;
- § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť Krajským soudem v Praze bylo rozhodnuto
o zamítnutí odvolání ohledně výroku o vině a částečně i trestu, aniž byly
splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takovéto rozhodnutí a v řízení
předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), c),
d), e), g) tr. ř.
Závěrem podání obviněný odkázal na skutečnosti již dříve uplatněné v dovolání
včetně písemného doplnění a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů
obou stupňů a přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde (tj. Krajskému soudu v
Praze v případě zrušení pouze rozhodnutí odvolacího soudu nebo Okresnímu soudu
v Kolíně, při zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů), aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení (viz námitky podjatosti
vznesené vůči soudcům a státním zástupcům).
K dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil
státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. V podrobnostech
konstatoval, že některé výhrady obviněného nelze podřadit pod jím uplatněné a
ani jiné v zákoně zakotvené dovolací důvody. Dále se ve vyjádření blíže zabýval
námitkami, pokud shledal, že některý z deklarovaných důvodů dovolání obsahově
naplnily. Současně se však s nimi neztotožnil, Státní zástupce proto navrhl,
aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako
zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Rovněž vyslovil podle § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ
jiného rozhodnutí. Taktéž uvedl, že nelze akceptovat návrh obviněného na odklad
výkonu napadeného rozhodnutí.
V podání ze dne 23. 9. 2011 obviněný prostřednictvím obhájce v podrobnostech
vyslovil nesouhlas s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství k jeho dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování
mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného Ing. J.
F. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou
osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Podle § 265b odst. 1 písm. b), c), d), e), g), l) tr. ř. platí, že dovolání lze
podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
b) ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato
okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla
jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta,
c) obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl,
d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve
veřejném zasedání,
e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.,
aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a)
až k).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle
§ 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo dovolání podáno, v
rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí
předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní
dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv.
zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní
strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného
dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném
řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po
věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů
zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou
nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání,
které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle § 253 odst. 3 tr.
ř. (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup
byly splněny procesní podmínky.
U obviněného Ing. J. F. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Praze
jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku
(odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek
stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §
265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím
rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. b), c), d), e), g) tr. ř.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je
zapotřebí uvést, že je možné jej úspěšně uplatnit za předpokladu, že ve věci
samé rozhodoval orgán, který byl z rozhodování vyloučen z důvodů uvedených v §
30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř., a současně
tato skutečnost nebyla dovolateli v původním řízení známa nebo jím byla před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Obviněný Ing. J. F. shledal dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
ve výše popsaných skutečnostech, z nichž dovodil, že samosoudce Okresního soudu
v Kolíně Mgr. J. K. a předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze Mgr. B. M.
byli podjatí, a tudíž neměli v jeho trestní věci rozhodovat. Lze připomenout,
že obdobné výhrady již uplatnil v původním řízení, avšak soudy se s nimi
neztotožnily. Vznesené námitky obsahově předmětný důvod dovolání naplňují, a
proto Nejvyšší soud přezkoumal, zda trestní řízení je zatíženo vytýkanými
procesními vadami.
Podle § 30 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního
řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo
osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k
projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům,
zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v
trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Účelem citovaného zákonného ustanovení je upevnit důvěru účastníků řízení i
veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Zákon
vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním
řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z taxativně
vyjmenovaných důvodů. Současně je nutno zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení
soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat
svému zákonnému soudci (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
S ohledem na ustálenou judikaturu může poměr k projednávané věci záležet např.
v tom, že soudce sám nebo osoba jemu blízká byli projednávanou trestnou
činností poškozeni, případně byli jinak této činnosti účastni (např. jako
svědci, tlumočníci). Mezi důvody vyloučení však nemůže patřit otázka úrovně
odborné způsobilosti soudce (předsedy senátu, členů senátu) rozhodujícího ve
věci (srov. rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh. tr.). Stejně nelze považovat za
poměr k projednávané věci odlišný právní názor. Z ustanovení § 30 tr. ř.
vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické
okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít
zcela konkrétní podobu, musí mít osobní charakter, aby mohl být dostatečně
pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby
přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajících objektivně. (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Důvodem pro vyloučení soudce nemohou
být ani okolnosti spočívající v jeho procesním postupu v řízení o projednávané
věci, nejde-li o případy stanovené v § 30 odst. 2 až odst. 4 tr. ř.
Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich
obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním
řízení), bude vyloučen soudce, který je k uvedeným osobám zejména v poměru
příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce přátelském,
anebo naopak nepřátelském. Negativní vztah soudce např. k obviněnému však nelze
vyvozovat toliko ze subjektivního pocitu obviněného, že je soudce vůči němu
zaujat, ale musí být podložen konkrétními objektivními skutečnostmi.
Lze připomenout, že o námitkách obviněného Ing. J. F. ohledně podjatosti
zmíněných soudců bylo v trestním řízení opakovaně rozhodováno.
Usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 4. 2010, č. j. 1 T 24/2010-289, a
ze dne 30. 6. 2010, č. j. 1 T 24/2010-415, bylo shodně podle § 31 odst. 1 tr.
ř. rozhodnuto, že samosoudce Mgr. J. K. není vyloučen z vykonávání úkonů
trestního řízení v předmětné věci. Stížnosti obviněného proti těmto
rozhodnutím byly shodně usneseními Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2010,
č. j. 12 To 246/2010-393, a ze dne 30. 9. 2010, č. j. 11 To 375/2010-443, podle
§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuty.
Dále usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2011, č. j. 9 To
616/2010-581, bylo podle § 30 odst. 1, § 31 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že senát
9 To tohoto soudu ve složení předsedkyně senátu Mgr. B. M. a členky senátu
JUDr. M. M. a JUDr. R. H. nejsou vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení
v dané trestní věci. Proti tomuto rozhodnutí obviněný podal stížnost, v níž
současně vznesl námitku podjatosti řady soudců Vrchního soudu v Praze, včetně
soudců senátu 1 To, jemuž bylo projednání stížnosti podle rozvrhu práce
přiděleno. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 1 To
15/2011, bylo podle § 31 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že soudci senátu 1 To
tohoto soudu JUDr. K. Š., JUDr. B. K., CSc. a JUDr. V. V., Ph.D., nejsou
vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného, vedené u
Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 24/2010. Dále byla podle § 148 odst. 1
písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost obviněného do usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 2. 2. 2011, č. j. 9 To 616/2010-581 (č. l. 658 a násl. spisu).
Rovněž stížnost obviněného, kterou následně podal proti konstatovanému usnesení
Vrchního soudu v Praze, byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp.
zn. 11 Tvo 16/2011, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta (č. l. 742 a
násl. spisu).
S námitkami obviněného Ing. J. F., které v dovolání vznesl ohledně podjatosti
samosoudce Okresního soudu v Kolíně Mgr. J. K. a předsedkyně senátu Krajského
soudu v Praze Mgr. B. M., nelze souhlasit. Předně je nutné uvést, že žádné
občanské sdružení nemůže zbavit soudce funkce, která zaniká jen podle § 94 a §
95 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších právních
předpisů. Dále je potřebné připomenout, že z ustanovení § 60 téhož zákona, jenž
stanovuje předpoklady pro výkon funkce soudce a přísedícího, ani ze žádného
jiného právního předpisu nevyplývá žádné omezení pro členy politických stran či
hnutí. Proto členství v politické straně nelze samo o sobě považovat za důvod k
vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci. Na tomto závěru nemůže nic
změnit ani nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/2010.
Toto rozhodnutí se totiž netýká přímo otázky podjatosti soudců, ale otázky
práva na poskytnutí informace ohledně členství (popř. kandidatury) soudců v
Komunistické straně Československa v období před 17. 11. 1989. Ostatně v tomto
směru byl již shodný názor vysloven v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7.
2011, sp. zn. 11 Tvo 16/2011. Jak již bylo výše řečeno mezi důvody vyloučení
soudce (předsedy senátu, členů senátu, samosoudce) z rozhodování věci nemůže
patřit otázka úrovně jeho odborné způsobilosti a rovněž procesní postup ve
věci. Proto je nutno odmítnout dovolací námitky, jejichž prostřednictvím je
samosoudci Mgr. J. K. vytýkáno, že neodůvodněně vyžádal znalecký posudek z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie k osobě obviněného a že hlavní líčení
ve věci odročil na tři termíny, ačkoliv bylo následně rozhodnuto v jediném a
krátkém hlavním líčení. Totéž platí ohledně tvrzení obviněného, když podjatost
předsedkyně senátu odvolacího soudu Mgr. B. M. v podrobnostech dovozuje z
okolnosti, že dřívější rozhodnutí Krajského soudu v Praze v jiné trestní věci,
v níž spolurozhodovala, bylo Nejvyšším soudem v dovolacím řízení zrušeno. Z
obsahu předloženého spisového materiálu nevyplývají skutečnosti, z nichž by
bylo možno dovodit, že jmenovaní dva soudci, ale i soudkyně JUDr. M. M. a JUDr.
R. H., které spolu s Mgr. B. M. rozhodovaly v odvolacím řízení, měli k
projednávané věci nějaký bližší či výslovně osobní vztah. Totéž platí i ohledně
osoby obviněného.
Nejvyšší soud konstatuje, že jmenovaní soudci nebyli z vykonávání příslušných
úkonů trestního řízení v předmětné trestní věci obviněného Ing. J. F.
vyloučeni, neboť nevznikly pochybnosti o jejich nestrannosti ve smyslu znění §
30 odst. 1 tr. ř. V této části je dovolání nedůvodné. Námitku podjatosti,
kterou obviněný vznesl vůči státní zástupkyni Krajského státního zastupitelství
v Praze, jež při veřejném zasedání konaném o odvolání zastupovala obžalobu,
není možno podřadit pod žádný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání. Zde
je zapotřebí konstatovat, že ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) část věty před
středníkem tr. ř. vyžaduje, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž státní
zástupce má v řízení před soudem, tedy i u veřejného zasedání konaného o
odvolání postavení strany v trestním řízení, a nikoli orgánu, který ve věci
rozhoduje.
„Výkladem ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dospět k závěru, že
toto dopadá nejen na případy nutné obhajoby a porušení příslušných zákonných
ustanovení ji upravujících v tom smyslu, že obviněný obhájcem v řízení, kde
jsou podmínky nutné obhajoby, formálně vůbec nedisponoval, jak by se mohlo
jevit z restriktivního gramatického výkladu, ale že zahrnuje i případy, kdy
obviněný sice obhájce ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem má, ale orgány
činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace
vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti
plnil. I zde jde o situaci, kterou lze v širším smyslu označit tak, že obviněný
v řízení obhájce nemá, ač ho podle zákona mít má. Přitom faktické důsledky pro
obviněného jsou v obou případech stejné“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 19. 11. 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002).
V dovolání obviněný Ing. J. F. v podrobnostech namítl, že neměl v řízení, a to
již i v přípravném řízení, obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tato výhrada
- se zřetelem k citovanému rozhodnutí - obsahově uplatněný důvod dovolání
naplňuje. Nejvyšší soud tudíž přezkoumal, zda trestní řízení vykazuje tvrzenou
vadu.
Usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1,
Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality ze dne 29.
6. 2009, č. j. ORI-4434-27/TČ-2009-001179-1, bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř.
zahájeno trestní stíhání Ing. J. F. pro trestné činy pohrdání soudem podle §
169b alinea 1 tr. zák. a útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm.
a), odst. 2 písm. a) tr. zák. (č. l. 3 a násl. spisu), které bylo obviněnému
doručeno dne 27. 7. 2009 (č. l. 6 spisu). Z protokolu o výslechu obviněného
Ing. J. F. ze dne 14. 10. 2009 (č. l. 10 a násl. spisu), k němuž byl předveden,
vyplývá, že po zákonném poučení, které se týkalo i práva zvolit si obhájce (č.
l. 11 spisu), uvedl, že k věci chce vypovídat. V průběhu výslechu požádal, aby
byl přítomen jeho obecný zmocněnec Ing. J. Š., načež byl policejní komisařkou
upozorněn a poučen, že jeho přítomnost nebude umožněna. Po ukončení výslechu a
po přečtení protokolu obviněný prohlásil, že žádá, aby bylo zaprotokolováno, že
„požádal v průběhu výslechu o přítomnost právního zástupce, a to Mgr. J. K., AK
P., P. 5, s tím, že plnou moc v jeho přítomnosti udělí do protokolu“. Z
poznámky policejní komisařky v protokolu se podává: „Jelikož obviněný o
přítomnost obhájce požádal až po ukončení výslechu v době, než byl výslech
vytištěn, tak byl poučen, že je možné plnou moc zaslat poštou ke spisu a
následně bude naplánován nový úkon spočívající ve výslechu obviněného za
přítomnosti jeho obhájce.“ Následně obviněný připojil k písemnosti vlastnoruční
poznámku v tom směru, že protokol nesouhlasí s jeho výpovědí, byl uměle upraven
a zkreslen, a proto se zapisovatelka bránila přítomnosti zmocněnce i právního
zástupce (vše na č. l. 12 - 13 spisu).
V návaznosti na skutečnosti popsané v předchozím odstavci tohoto rozhodnutí je
nutno připomenout, že v přípravném řízení nebyl u obviněného Ing. J. F. dán
žádný z důvodů nutné obhajoby, jak jsou zakotveny v ustanovení § 36 tr. ř.
Obviněný měl nepochybně právo na obhajobu, byl oprávněn si kdykoliv zvolit
obhájce na plnou moc a učinit v dané trestní věci výpověď za jeho přítomnosti
před vyšetřujícím policejním orgánem. Rovněž je potřebné konstatovat, že ke
zmíněné výpovědi obviněného (ostatně neobsahovala žádné skutečnosti týkající se
skutků, pro které byl trestně stíhán) nebylo přihlíženo jako k důkazu, z něhož
by bylo usuzováno na jeho vinu. Z těchto hledisek není namístě obviněnému v
této části námitek přisvědčit.
Z trestního spisu vyplývá, že usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 4.
2010, sp. zn. 6 T 4/2010, byl obviněný Ing. J. F. vzat do vazby, čímž u jeho
osoby byl i v přezkoumávané trestní věci dán důvod nutné obhajoby ve smyslu
ustanovení § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. Opatřením samosoudce Okresního soudu v
Kolíně ze dne 30. 4. 2010, č. j. 1 T 24/2010-383, byl podle § 39 odst. 1 tr. ř.
jako obhájce obviněnému ustanoven JUDr. J. S., když obviněným označený jiný
advokát přes telefonický rozhovor a písemnou výzvu v určeném čase nedoložil,
že převzal obhajobu a nepředložil plnou moc. Opatřením samosoudce téhož soudu
ze dne 24. 5. 2010, sp. zn. 1 T 24/2010 (č. l. 402 spisu), bylo podle § 39
odst. 1 tr. ř. zmíněné ustanovení obhájce zrušeno. Z odůvodnění písemnosti
plyne, že tak bylo učiněno, neboť obviněný udělil plnou moc obhájci Mgr. J.
K.. Součástí spisového materiálu je i sdělení jmenovaného advokáta ze dne 21.
5. 2010, že převzal obhajobu obviněného, což doložil i plnou mocí, jež byla za
tímto účelem jeho osobě udělena (vše na č. l. 399, 400 spisu).
Dne 12. 4. 2010 samosoudce Okresního soudu v Kolíně nařídil ve věci hlavní
líčení na den 2. 9. 2010, k němuž podle referátu na č. l. 291 – 292 spisu
předvolal obviněného Ing. J. F. a konkrétně jmenované svědky. O konání hlavního
líčení nechal vyrozumět Okresní státní zastupitelství v Kolíně, přičemž se v
referátu rovněž uvádí: „po doručení plné moci obhájce či ustanovení vyrozumět
obhájce…“. Tehdejší obhájce obviněného JUDr. J. S. byl podle doručenky
vyrozuměn dne 6. 5. 2010 (č. l. 382 spisu), avšak jeho ustanovení obhájcem bylo
výše citovaným opatřením dne 24. 5. 2010 zrušeno. Ze spisového materiálu ale
nevyplývá, že by o konání hlavního líčení byl vyrozuměn i obhájce Mgr. J. K.,
který vykonával obhajobu obviněného na základě plné moci ze dne 21. 5. 2010 (č.
l. 400 spisu); doklad prokazující takovéto vyrozumění se ve spise nenachází. I
po zániku nutné obhajoby dne 16. 6. 2010 (propuštění Ing. J. F. z vazby) byl
jmenovaný advokát obhájcem obviněného, jehož si již předtím obviněný zvolil na
plnou moc. Jde o podstatnou vadu řízení, pro kterou nemohou následně učiněná
meritorní rozhodnutí soudů obou stupňů obstát. Zde je nutno zdůraznit, že
„Rovněž v případě, v němž sice nejsou splněny zákonné podmínky nutné obhajoby,
ale obviněný si obhájce zvolil, resp. mu jej zvolila k tomu oprávněná osoba, a
orgány činné v trestním řízení postupují tak, jako by se tak nestalo, lze
dovodit, že obviněný obhájce neměl, ač jej ze zákona mít měl ve smyslu
ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002).
Byť Nejvyšší soud musel, a to z důvodu konstatované podstatné procesní vady,
rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc přikázat příslušnému soudu k novému
projednání a rozhodnutí (viz pasáž v závěru tohoto usnesení), tak považoval za
potřebné se stručně vyjádřit i k dalším námitkám procesního charakteru, jež
obviněný v mimořádném opravném prostředku uplatnil.
Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je
patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo
veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s
konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní
líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.
Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je
zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu
obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které
byly provedeny na jeho návrh. Obviněný Ing. J. F. vytkl, že hlavní líčení i
veřejné zasedání bylo i přes jeho omluvy a žádosti o odročení konáno v jeho
nepřítomnosti, což uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr.
ř. obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto přezkoumal, zda soudní řízení je
zatíženo takovou procesní vadou.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že
každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a
v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je
zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu
obžaloba klade za vinu a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které
byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo blíže
rozvádí, upravuje požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a
veřejného zasedání.
Ustanovení § 202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř. zakotvuje, že v nepřítomnosti
obžalovaného se může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc
spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti
obžalovaného, a přitom
a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení
včas a řádně předvolán a
b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem
činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení
trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost
prostudovat spis a učinil návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr.
ř.).
Podle § 202 odst. 3 tr. ř. platí, že nedostaví-li se obžalovaný bez řádné
omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat
v nepřítomnosti obžalovaného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků,
znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v § 211 tr. ř.
Zákon v § 202 odst. 4 větě první tr. ř. stanoví, že hlavní líčení v
nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve
výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví
trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.
Obviněný Ing. J. F. nebyl v době konání hlavního líčení ve vazbě, výkonu trestu
odnětí svobody, a ani nešlo o trestný čin, na který zákon stanovil trest odnětí
svobody, jehož horní hranice by převyšovala pět let. Proto nepřicházelo v úvahu
omezení konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, které by vyplývalo z
ustanovení § 202 odst. 4 věty první tr. ř.
Předvolání k hlavnímu líčení na den 2. 9. 2010, kterého se obviněný Ing. J. F.
neúčastnil, převzal dne 16. 4. 2010 (č. l. 292 spisu). Dne 1. 9. 2010 obviněný
zaslal Okresnímu soudu v Kolíně sdělení, že za okolností, které blíže popsal
(tvrdil, že nebylo platné přípravné řízení, nebyla vyřízena jeho námitka
podjatosti soudce a stížnost proti zamítnutí této námitky; nebyl vyrozuměn o
odročení původně nařízeného jednání; nebyla vyřízena jeho stížnost ohledně
zneužívání osobních dat obviněného), nelze hlavní líčení konat a chce se jej
účastnit při splnění zákonných podmínek (vše v podrobnostech na č. l. 433
spisu).
Podle názoru Nejvyššího soudu nebylo možno hlavní líčení v nepřítomnosti
obviněného konat, byť bylo možno jeho omluvu důvodně vyhodnotit, a to s ohledem
na její obsah, jako nikoli řádnou. Zde je nutno zopakovat podstatnou vadu
řízení spočívající v tom, že obhájce obviněného Mgr. J. K. nebyl o konání
hlavního líčení dne 2. 9. 2010 vyrozuměn, a ani se jej nezúčastnil. V takovém
případě nelze shledat naplnění všech podmínek pro konání hlavního líčení (srov.
znění § 198 odst. 2 tr. ř.). Lze poznamenat, že k ukončení právního zastupování
obviněného (obhajoby) jmenovaným obhájcem došlo až dne 25. 10. 2010 (viz
oznámení obhájce na č. l. 487 spisu).
Nejvyšší soud považuje za potřebné rovněž zdůraznit, že v případě, kdy obviněná
osoba k věci nevypovídala v přípravném řízení a u hlavního líčení, kterého se
ani neúčastnila, tak jako obviněný Ing. J. F., měl Krajský soud v Praze vyhovět
žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání na jiný termín, byť jeho
omluvu nebylo možno akceptovat. Obviněnému měla být, a to i s ohledem na výše
citované znění čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dána alespoň
jedna další možnost osobně se účastnit veřejného zasedání o odvolání, aby se
mohl před odvolacím soudem k věci vyjádřit a uplatnit své právo na obhajobu.
„Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívající v tom,
že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné, lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních
důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní
stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být
zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává
důvody nepřípustnosti trestního stíhání“ (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh.
tr.).
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) až písm. j) tr. ř. platí, že trestní
stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí
být zastaveno
a) nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo
amnestii,
b) je-li trestní stíhání promlčeno,
c) jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení
(§ 10 tr. ř.), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu,
jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán,
d) jde-li o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná,
e) proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého,
f) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným
rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu
pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
g) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným
rozhodnutím o schválení narovnání, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném
řízení zrušeno,
h) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným
rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, jiným
správním deliktem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v
předepsaném řízení zrušeno,
i) je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán
nebo byl vzat zpět, nebo
j) stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika
vázána.
V dovolání obviněný Ing. J. F. nenamítá žádnou ze skutečností, jež jsou
zakotveny v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř., v důsledku které by bylo trestní
stíhání jeho osoby nepřípustné. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e)
tr. ř., který spatřuje v jiných okolnostech v mimořádném opravném prostředku
blíže rozvedených, není ani obsahově naplněn.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že obviněný Ing. J. F.
podal dovolání důvodně. Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 9 To 616/2010, a rozsudek
Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 1 T 24/2010. Současně
zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 265l
odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Kolíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. Jelikož ke zrušení soudních rozhodnutí došlo pro
vady v procesním postupu předcházejícím jejich vydání, když celé soudní řízení
bude potřebné provést znovu, nebylo namístě, aby se dovolací soud zabýval i
námitkami obviněného, které podřadil pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Jednalo se v podrobnostech zejména o výhrady, že svým jednáním
nenaplnil znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným.
Postupem Nejvyššího soudu se trestní věc obviněného Ing. J. F. dostala do
procesního stadia jako po podání obžaloby. Úkolem Okresního soudu v Kolíně
bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu,
věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit o obžalobě zákonu odpovídající
rozhodnutí. V této souvislosti lze odkázat na právní názor, který v tomto
usnesení Nejvyšší soud vyslovil ohledně v dovolání tvrzené podjatosti soudců,
kteří ve věci rozhodovali, dále týkající se práva obviněného na obhajobu a
práva na projednání trestní věci před soudem v jeho přítomnosti. Je potřebné
taktéž připomenout, že podle § 55b odst. 1 tr. ř. platí, že o průběhu hlavního
líčení je, nerozhodne-li z důležitých důvodů předseda senátu jinak, pořizován
zvukový záznam. Z protokolu o hlavním líčení konaném v předmětné věci u
Okresního soudu v Kolíně však není zřejmé, proč zvukový záznam nebyl pořízen,
jak na tento nedostatek upozorňuje obviněný. Naproti tomu z veřejného zasedání
konaného u Krajského soudu v Praze dne 2. 2. 2011 o odvolání obviněného byl
zvukový záznam pořízen (č. l. 578 spisu).
Před rozhodnutím o dovolání Nejvyšší soud neshledal důvody pro odklad či
přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, tj. pro postup podle § 265o odst. 1 tr.
ř., jak navrhoval obviněný Ing. J. F., neboť bylo nezbytné, aby se podrobněji
seznámil s předloženým trestním spisem.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. a) tr.ř.
Spisová značka: 6 Tdo 1096/2011
Datum rozhodnutí: 03.11.2011
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Dotčené předpisy: § 36 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: C
6 Tdo 1096/2011-I - 62
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v rámci neveřejného zasedání konaného dne
3. listopadu 2011 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. F., nar., proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 9 To 616/2010, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1
T 24/2010, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný n e b e r e do vazby.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 1 T 24/2010,
byl obviněný Ing. J. F. uznán vinným trestnými činy pohrdání soudem podle §
169b alinea 1 tr. zák. [v bodě 1) výroku] a útoku na veřejného činitele podle §
155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. [v bodě 2) výroku] a byl
odsouzen podle § 155 odst. 2 tr. zák. s použitím § 43 odst. 1 tr. zákoníku k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §
56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku obviněný podal odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 9 To 616/2010, byl
podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen,
a to pouze ve výroku o trestu. Při nezměněném výroku o vině odvolací soud s
použitím
§ 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl a obviněného Ing. J. F. odsoudil podle § 155
odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b)
tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.
Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu obviněný Ing. J. F. podal
dovolání.
Usnesením Nejvyššího soudu z dnešního dne, sp. zn. 6 Tdo 1096/2011, byl
k dovolání obviněného Ing. J. F. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 9 To 616/2010, a rozsudek
Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 1 T 24/2010. Současně
byla zrušena další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo podle §
265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Kolíně přikázáno, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
Jelikož obviněný Ing. J. F. v současnosti vykonával na podkladě výše citovaných
soudních rozhodnutí trest odnětí svobody, která však byla v dovolacím řízení
zrušena, bylo nutno ve smyslu ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. zároveň
rozhodnout o vazbě. Protože Nejvyšší soud neshledal u obviněného žádný ze
zákonných důvodů vazby, jak jsou zakotveny v § 67 písm. a), b), c) tr. ř., tak
rozhodl, že se do vazby nebere.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není stížnost přípustná.
V Brně dne 3. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k