USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 8. 2019 o dovolání
obviněného H. S., nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 25. 4. 2019, č. j. 4 To 1/2019-1257, v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 14/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného H. S. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2018, č. j. 4 T
14/2017-1211, byl obviněný H. S. uznán vinným zločinem pojistného podvodu podle
§ 210 odst. 1 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Za toto jednání mu byl
uložen podle § 210 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku
trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na
zkušební dobu 5 let. Dále byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena
povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Uniqa pojišťovna, a. s., částku
2.342.900 Kč, Pojišťovna České spořitelny, a. s., částku 3.487.465 Kč a
Generali Pojišťovna, a. s., částku 1.794.150 Kč. Poškozené Uniqa pojišťovna, a.
s., a Pojišťovna České spořitelny, a. s., pak byly podle § 229 odst. 2 tr. ř.
odkázány se zbytkem svého nároku na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
2. Trestné činnosti se podle rozsudku nalézacího soudu obviněný dopustil
tak, že v době od 23. 5. 2011 do 13. 11. 2014 v Mariánských Lázních, v úmyslu
se neoprávněně obohatit získáním pojistného plnění, zamlčel při uzavírání
pojistných smluv úrazového životního pojištění podstatnou skutečnost, a to že
má již sjednáno nebo zažádáno o další úrazové pojištění u jiných pojistitelů, a
na základě takto uzavřených pojistných smluv – konkrétně dne 24. 5. 2011 s
Uniqa pojišťovnou, dne 25. 5. 2011 s Pojišťovnou České spořitelny a dne 25. 5.
2011 s Generali Pojišťovnou, následně žádal tyto pojistitele o odškodnění
škodných událostí blíže specifikovaných v rozsudku nalézacího soudu, na základě
čehož mu bylo poskytnuto pojistné plnění a tímto jednáním způsobil Uniqa
pojišťovně škodu ve výši 2.342.900 Kč, Pojišťovně České spořitelny škodu ve
výši 3.665.100 Kč a Generali Pojišťovně škodu ve výši 1.794.150 Kč, tedy celkem
škodu ve výši nejméně 7.802.150 Kč. V podrobnostech popisu skutkového děje
Nejvyšší soud odkazuje na předmětný rozsudek soudu prvního stupně.
3. Proti tomuto rozsudku následně obviněný, jakož i státní zástupce
podali řádný opravný prostředek, o kterém Vrchní soud v Praze rozhodl dne 25.
4. 2019, ve veřejném zasedání rozsudkem č. j. 4 To 1/2019-1257 tak, že napadený
rozsudek zrušil toliko ve výroku o náhradě škody týkajícího se poškozené
Generali pojišťovny a nově rozhodl o povinnosti obviněného podle § 228 odst. 1
tr. ř. zaplatit na náhradě škody dotčené poškozené částku 1.793.150 Kč.
Odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. V ostatních
částech zůstal napadený rozsudek nedotčen.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný prostřednictvím svého
obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
5. V prvé řadě obviněný uvedl, že jako laik měl plnou důvěru k makléři
J. V. ze spol. B. C., který mu vypracoval a dal k podpisu čtyři vyplněné
pojistné smlouvy a ujistil jej, že je vše v pořádku. Pokud se týká pojištění u
IPB Pojišťovny z roku 1997, považoval jej za pojistku dcery, kterou platila
jeho matka (jejíž výslech navrhoval, ale soudy jej neoprávněně zamítly), a
nevěděl, že v rámci smlouvy je pojištěn i on. Ostatně právě proto později
souhlasil s nabídkou J. V. Obviněný tedy argumentoval jednáním ve skutkovém či
právním omylu, neboť nevěděl, že již je pojištěn a rovněž nemohl vědět, že jeho
činnost je protiprávní.
6. Obviněný dále vytkl odvolacímu soudu, že v jeho neprospěch přičítal
zamlčení smlouvy uzavřené v roce 2001 s Českou Pojišťovnou, ač tato není
uvedena ve výroku žádného rozsudku, obžaloby či usnesení o zahájení trestního
stíhání. Pokud není uzavření či zamlčení této smlouvy součástí popisu skutku ve
výrokové části rozhodnutí, nelze na této skutečnosti postavit závěr o vině
obviněného, kterému tímto postupem byla odňata možnost hájit se ve vztahu k
uvedené smlouvě, a došlo tím k porušení jeho práva na obhajobu.
7. Bylo též namítnuto, že obviněný v podstatě pojišťovnám nic nezatajil,
neboť formuláře vyplňoval J. V., který je sám trestně stíhán a nemusel tedy
obviněnému uvést úplný obsah všech kolonek ve smlouvě. Obviněnému tak nelze
klást k tíži, že dokumenty důkladně nezkoumal a důvěřoval v tomto směru
makléři. Ostatně bylo zdůrazněno, že dle odpovědí ze spisového materiálu,
některým pojišťovnám nevadí existence vícero smluv, zatímco jiným ano. Uzavření
smlouvy je pak dlouhodobým procesem, a proto i protiprávní jednání v tomto
ohledu musí probíhat v delším časovém úseku, při více právních úkonech a
nikoliv jen opomenutím klienta, že podepsal návrh smlouvy s nepravdivým údajem.
Nevyplněním formuláře obviněným, nemohl být tento srozuměn, že byla
„zaškrtnuta“ kolonka o neexistenci dalších pojistných smluv. U obviněného zcela
absentuje subjektivní stránka ve formě přímého či nepřímého úmyslu. Ve vztahu
ke znakům a povaze trestného činu pojistného podvodu podle § 210 tr. zákoníku
bylo opětovně zdůrazněno, že obviněný nikoho v omyl neuvedl, neboť jako laik
plně spoléhal na makléře V. Ten pak měl povinnost sdělit pojišťovnám, že
obviněnému navrhl uzavření více smluv. Pokud tak neučinil, nebyly de facto v
omyl uvedeny pojišťovny, ale právě obviněný, který očekával řádné uzavření
smluv. Jak obviněný doplnil, ač jsou návrhy pojistných smluv datovány od 23. do
25. 5. 2011, makléř je přivezl k podpisu najednou dne 25. 5. 2011. K tomuto
dni tedy měly všechny pojišťovny prostřednictvím J. V. informaci, kterou soudy
považovaly za podstatnou a úmyslně zamlčenou. Dokazováním přitom nebylo
prokázáno, že by ke sjednání smluv došlo dříve než právě 25. 5. 2011 a obviněný
proto nebyl V. předem obeznámen, s jakou pojišťovnou bude pojištění sjednáno,
natož aby věděl, zda bude pojišťoven více. S ohledem na uvedené podepsání v
jeden den (byť některé smlouvy jsou antedatovány) nelze ani určit, se kterou
pojišťovnou došlo ke sjednání první smlouvy a je třeba postupovat podle
varianty nejpříznivější pro obviněného, tedy označit za první smlouvu s
Pojišťovnou České spořitelny, od níž byl obviněný odškodněn nejvíce a
zohlednit, že při odpovědi na otázku o existenci dalších smluv obviněný uváděl
pravdu. Dané má vliv na užití mírnější právní kvalifikace, a to podle § 210
odst. 5 tr. zákoníku.
8. Obviněný dále věnoval pozornost otázce, zda vůbec došlo k řádnému
uzavření pojistných smluv, když existuje důkazní nouze k tomu, kdo je podepsal
za zprostředkovatele. V daném směru namítl neprovedení důkazů smlouvami mezi B.
C. a pojišťovnami, resp. B. C. a jednotlivými makléři. I tyto mohou přitom
přivodit příznivější posouzení skutku. Současně poukázal na problematiku
trestného činu pojistného podvodu z pohledu ústavní judikatury, zejména
uplatnění zásady ultima ratio. Má za to, že soudy mají povinnost vypořádat se s
otázkou, kdo porušil právní povinnost při uzavírání smluv, přičemž sám toto
klade k tíži nikoli sobě, ale osobě zúčastněné na celém procesu, tedy
zprostředkovateli.
9. Za nesprávnou má obviněný též posouzení otázky výše škody. Tou je
částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně vyplaceným pojistným plněním a
plněním, které by náleželo pachateli, pokud by neuvedl nepravdivé nebo hrubě
zkreslené údaje. Tím se však soudy vůbec nezaobíraly. Jak již bylo uvedeno
výše, soudy nesprávně určily, která smlouva byla uzavřena jako první, a proto
nemohly adekvátně stanovit, že příslušná pojišťovna neměla na náhradu škody
nárok. Mimoto vznesl obviněný námitku promlčení uvedených nároků s poukazem na
obeznámenost pojišťoven s informací o zneužívání pojistného plnění, kterou měly
všechny subjekty nejpozději počátkem roku 2015, ale nárok v rámci trestního
řízení uplatnily až po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty.
10. Konečně obviněný poukázal na pochybení soudu prvního stupně
neprovedením podstatné části důkazů, zejména v návaznosti na informace
požadované od spol. B. C., jednotlivých poškozených pojišťoven či IPB
pojišťovny, jakož i výslechem J. S. Za nepřiléhavé naopak považuje závěry o
tom, že se s obsahem uzavřených smluv mohl seznámit během následujících let
trvání smluvního vztahu, jakož i poukaz na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž
nižší soudy vycházely. V návaznosti na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil ve všech výrocích.
11. K podanému dovolaní se rovněž vyjádřila státní zástupkyně činná u
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně), a to
následujícím způsobem. V prvé řadě uvedla, že uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje námitka obviněného stran tzv.
opomenutých důkazů, kdy s poukazem na ustálenou judikaturu soud prvního stupně
postupoval řádně a přesvědčivým způsobem vyložil důvody, které jej vedly k
tomu, že nevyhověl dalším důkazním návrhům obviněného.
12. Další námitky obviněného pak sice představují podle státní
zástupkyně způsobilý předmět dovolacího přezkumu, avšak pro níže uvedené důvody
je nelze považovat za opodstatněné. Státní zástupkyně podrobně rozvedla povahu
trestného činu pojistného podvodu podle § 210 tr. zákoníku, včetně základní
charakteristiky zákonných znaků jak základní, tak kvalifikované skutkové
podstaty. Připomněla, že obviněný se dopustil protiprávního jednání tak, že při
uzavírání tří pojistných smluv zamlčel podstatné skutečnosti o tom, že má
sjednáno, resp. bude sjednávat pojištění téhož typu s jinými pojistiteli. Tyto
skutečnosti přitom byly pro pojišťovny důležité s ohledem na hodnocení
rizikovosti klienta a při obeznámenosti s pravým stavem věci by do smluvního
vztahu buď nevstoupily vůbec, či za jiných podmínek. Z dokazování vyplynulo, že
obviněný pojistné smlouvy podepsal a věděl tedy, že se pojišťuje vícenásobně,
stejně jako byl obeznámen s tím, že pokud by dané informace uvedl pravdivě,
pojišťovny by s ním smlouvy neuzavřely a nedošlo by k výplatě pojistných
plnění. Zpochybnění úmyslného zavinění ze strany obviněného tak nelze považovat
za opodstatněné. Státní zástupkyně dále věnovala pozornost tvrzení obviněného o
povaze pojistné smlouvy uzavřené ve prospěch jeho dcery, jakož i údajném
zavinění makléře J. V. Trestní odpovědnost posledně jmenovaného se však dotýká
jiného trestního řízení a nemění nic na tom, že to byl obviněný, kdo uváděl
makléři nepravdivé informace, které si tento nemohl ověřit v jakémkoliv
veřejném registru. Pro zákonnou úpravu podle zákona o pojistné smlouvě, jakož i
občanského zákoníku, je pak vyloučeno, aby obviněný jednal v právním omylu,
neboť povinnost seznámit se s příslušnou právní normou, podle níž je povinen
pravdivě a úplně odpovědět na písemné dotazy pojistitele vyplývá přímo ze
zákona.
13. Státní zástupkyně se neztotožnila ani s námitkou, kterou obviněný
zpochybnil společenskou škodlivost činu, když jeho jednání vykazuje všechny
znaky trestného činu uvedené v trestním zákoníku a nevymyká se běžně se
vyskytujícím případům zločinu pojistného podvodu. V rámci trestního řízení
nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by odůvodňovaly použití
zásady subsidiarity trestní represe.
14. V neposlední řadě považuje za nedůvodnou argumentaci proti výroku o
náhradě škody. Zdůraznila, že běh promlčení doby (lhůty) se v době spáchání
posuzovaného zločinu řídil ustanovením § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, podle něhož se právo na náhradu škody promlčelo za dva roky ode dne,
kdy se poškozený dozvěděl jednak o vzniklé škodě a dále o tom, kdo za ni
odpovídá. Obě podmínky musely být splněny kumulativně. Jak bylo dovozeno ze
spisového materiálu, počítání běhu subjektivní promlčecí doby ve shora uvedeném
smyslu bylo možné až od 20. 6. 2017, kdy došlo k zahájení trestního stíhání
obviněného. K promlčení nároku poškozených tak nedošlo.
15. Vzhledem k výše uvedené argumentaci má státní zástupkyně za to, že
obviněným uplatněné dovolací námitky jsou zjevně neopodstatněné a navrhla
proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve konstatuje,
že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.],
bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst.
1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.].
17. Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., pročež Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda
obviněným uplatněné námitky jsou podřaditelné pod důvody, na nichž svůj
mimořádný opravný prostředek vystavěl, v tomto případě konkrétně podle
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným
opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a
hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy
prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr.
ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší
soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, pokud to odůvodňuje
extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich
učiněnými. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního
práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v
ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
19. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit
proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému
hmotněprávnímu posouzení.
20. Při promítnutí výše uvedeného lze tedy učinit následující závěry. V
prvé řadě je třeba konstatovat, že obviněným vznesené dovolací námitky již z
jeho strany byly uplatněny v předchozím řízení před soudy prvního a druhého
stupně a nejedná se tak o nikterak nová tvrzení, ale de facto opakování jeho
obhajoby, jíž nižší soudy věnovaly v odůvodnění svých rozhodnutí pozornost.
Souhrnně lze uvést, že obviněný popírá jakékoli úmyslné zavinění, které bylo
dovozeno stran spáchání jeho trestné činnosti. Opakovaně zdůraznil, že v celém
procesu uzavírání smluvního vztahu s dotčenými pojišťovnami se spoléhal na
osobu J. V., makléře spol. B. C., který je sám trestně stíhán, a jenž mu k
žádosti o příslušné pojištění připravil veškerou dokumentaci, tuto vyplnil a
obviněný tak materiály pouze podepsal, aniž se s nimi podrobně seznámil.
Smlouva z roku 1997 s IPB Pojišťovnou byla uzavřena a hrazena jeho matkou pro
jeho dceru a obviněný s obsahem nebyl seznámen. Sám tedy nic nezatajil a jeho
jednání je třeba vnímat ve smyslu skutkového či právního omylu. Další skupina
námitek směřovala k otázce náhrady škody. Tato jednak nebyla určena s
přihlédnutím k potřebě postupovat vždy ve prospěch obviněného, když vzhledem ke
stejnému dni, v němž smlouvy podepsal (byť tyto byly antedatovány) mělo být
vycházeno z předpokladu, že prvotní sjednanou smlouvou, v níž ještě byly údaje
uvedeny správně, byla ta, která byla uzavřena s Pojišťovnou České spořitelny, a
jenž obviněnému poskytla následně nejvyšší plnění. Nebylo současně
respektováno, že výslednou škodu představuje pojišťovnami vyplacené plnění, od
nějž je odečteno to, co by obviněný inkasoval, pokud by hrubě nepravdivé či
zkreslené údaje neuvedl. Z hlediska náhrady škody obviněný brojil též proti
promlčení takového nároku. Konečně poslední série námitek směřovala proti
neprovedení řady jím uvedených důkazů, které v řízení před soudy navrhoval.
21. Nejvyšší soud připomíná, že zločinu pojistného podvodu podle § 210
odst. 1 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán
vinným, se dopustí ten, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo
podstatné údaje zamlčí v souvislosti s uzavíráním nebo změnou pojistné smlouvy
a takovým činem způsobí škodu velkého rozsahu. Jak ze shora uvedeného zákonného
znění vyplývá, k naplnění základní skutkové podstaty podle § 210 odst. 1 tr.
zákoníku postačuje již pouhé uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů
či zamlčení podstatných údajů při procesu sjednávání pojistné smlouvy. Jak
správně akcentovala státní zástupkyně ve svém vyjádření, k trestní odpovědnosti
pachatele není nezbytné, aby pojišťovna (pojistitel) jednala v omylu, resp. aby
jednání pachatele vedlo k omylu pojišťovny, na základě, kterého by poskytla
pojistné plnění. Současně je na místě odlišovat jednání pachatele a povahu,
resp. význam údajů, na kterých je jeho protiprávní jednání založeno. Zatímco u
pasivní formy jednání v podobě zamlčení určitých informací je vyžadováno, aby
šlo o skutečnosti pro smluvní vztah podstatné, aktivní tvrzení nepravdivých či
hrubě zkreslených údajů tuto podmínku nevyžaduje. Ve vztahu k obviněnému je
zřejmé, že protiprávní povaha jeho jednání spočívala právě v zamlčení existence
jiných pojistných smluv či žádostí na jejich uzavření. Aby takový údaj bylo
možno považovat za podstatný, je třeba, aby jeho význam pro uzavření a
existenci smluvního vztahu byl rozhodující, tedy mající zásadní vliv na obsah
uzavírané smlouvy. Za takový je třeba označit především skutečnosti, při
seznámení s nimiž by pojišťovna smlouvu neuzavřela vůbec či za jiných podmínek,
které by pro pachatele byly méně příznivější, než ty, které založil svým
protiprávním jednáním.
22. Je poměrně logické, že při uzavírání pojistného smluvního vztahu,
jehož podstatou je budoucí existence nejistých okolností, se pojistitel snaží
získat, co nejpodrobnější informace, které mu umožní nastavit mantinely smlouvy
tak, aby případné riziko pojistnému plnění bylo kryto adekvátní obezřetností,
která má odraz zejména v nastavení výše pravidelných plateb pojistného, anebo
též vyloučení uzavření smluvního vztahu. Nelze tedy než akceptovat vyjádření
příslušných pojišťoven, pakliže tyto označily existenci vícero pojistných smluv
(ať již uzavřených či v procesu sjednávání) za skutečnost, která může
podstatným způsobem zvýšit obezřetnost pojistitele, neboť daný postup
pojištěnce může evokovat, že pojistnou událost s vysokou pravděpodobností
očekává, či dokonce plánuje. Na této situaci pak nic nemění ani fakt, že
některé subjekty na pojišťovacím trhu existenci vícero pojistných smluv
akceptují, neboť se jedná výhradně o jejich vůli a projev obchodní strategie,
kterou nelze vnucovat jiným pojišťovnám. Jestliže tedy poškozené kladly na
informaci o existenci dalších pojistných smluv důraz, je třeba takovou
skutečnost považovat za stěžejní a jakékoliv nepravdivé, neúplné, zkreslené či
zamlčené údaje učiněné v tomto směru za spadající pod znak skutkové podstaty
trestného činu pojistného podvodu. Ostatně jak nalézací soud v bodě 39
odůvodnění svého rozsudku, tak státní zástupkyně na str. 4 vyjádření, shora
uvedené závěry shrnuly též z hlediska dosavadní judikatorní praxe Nejvyššího
soudu a lze proto na ně toliko stručně odkázat.
23. Osoba pojistníka je pak odpovědna za pravdivé uvedení všech
skutečností obsažených ve smlouvě, jakož i seznámení se s jejím obsahem, když
daná povinnost vyplývá přímo ze zákonných ustanovení platných jak v době
uzavření konkrétních smluv, tak v současnosti (srov. § 14 odst. 1 zákona č.
37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, jakož i § 2788 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník). Skutečnost, že tak osoba učinila, pak tato ostatně výslovně stvrzuje
podpisem pojistných dokumentů, přičemž takový projev a z něj pramenící důsledky
nelze jakkoliv omezovat názorem, že samotný návrh smlouvy a další materiály
zpracovávala jiná osoba, ať již zaměstnanec pojišťovny či např. externí makléř
(zde svědek J. V.), a to i za situace, že později byl pro obdobnou trestnou
činnost sám stíhán. I s touto již dříve uplatněnou obhajobou obviněného se oba
nižší soudy vypořádaly (zejména bod 7 odůvodnění rozsudku vrchního soudu; bod
41 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Lze proto uzavřít, že vzhledem k
povinnosti obviněného seznámit se s obsahem dokumentů, které slouží k uzavření
smluvního vztahu, uvedení v nich pouze pravdivých a úplných údajů, které druhá
strana vyžaduje a stvrzení tohoto postupu svým podpisem, není možno akceptovat
tvrzení obviněného, že jednal ve skutkovém či právním omylu vyvolaném jednáním
svědka V. Obviněný si byl, resp. musel být vědom nejen smlouvy s IPB
Pojišťovnou z roku 1997, ale zejména skutečnosti, že poměrně nestandardně
uzavírá ve zcela krátkém časovém odstupu několik pojistných smluv stejného
charakteru a nemohl tak k tomuto, při řádném seznámení s podepisovanými
materiály, uvést negativní informaci. Naplnění všech znaků skutkové podstaty
trestného činu pojistného podvodu v základní rovině bylo řádně deklarováno, a
to včetně obviněným popírané subjektivní stránky jeho jednání.
24. Také kvalifikační znak v podobě výše škody byl nižšími soudy dovozen
zcela správně, když vzhledem k samotné povaze protiprávního jednání,
spočívajícího v zamlčení takových podstatných skutečností, které by – dle
vyjádření poškozených – vedly k neuzavření pojistných smluv, bylo na místě za
škodu považovat veškerá obviněnému vyplacená pojistná plnění. Dále se nebylo
možno ztotožnit ani s námitkou promlčení nároku poškozených, kterou obviněný
rovněž uplatnil již v odvolacím řízení, a jíž (byť stručně) vrchní soud věnoval
pozornost v bodě 9 odůvodnění svého rozsudku. Na tomto místě je třeba
připomenout, že z hlediska zákonné úpravy promlčení práva na náhradu škodu bylo
respektováno z hlediska plynutí subjektivní, jakož i objektivní lhůty
ustanovení § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do
31. 12. 2013. K jeho aplikaci, zejména stran subjektivní lhůty, státní
zástupkyně ve svém vyjádření správně poukázala nejen na podmínku kumulativního
splnění vědomosti poškozeného o vzniku škody, jakož i o tom, kdo za tuto
odpovídá, ale též na vymezení okamžiku, k němuž je možné takové obeznámení
poškozeného vázat. Na jedné straně není možné vyžadovat, aby takový okamžik
nastal na základě pouhého podezření o právně významné skutečnosti, na straně
druhé pak není nezbytné dovozovat takové obeznámení až s ohledem na existenci
meritorního rozhodnutí soudního orgánu. V souladu s tím bylo již dřívější
judikaturou konstatováno, že ač je teprve pravomocným rozhodnutím v trestním
řízení rozhodnuto o vině obžalovaného, neplatí automaticky, že dnem, kdy nabylo
tohoto rozhodnutí právní moci, se poškozený dozvídá o tom, kdo za škodu
odpovídá. Datum právní moci rozhodnutí je závislé na procesních okolnostech,
které nastaly v průběhu řízení, a s vědomostmi poškozeného o škodě a škůdci
přímo nesouvisí. I v takovém případě platí, že znalost poškozeného o osobě
škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může
učinit úsudek, která konkrétní osoba za škodu mu vzniklou odpovídá (blíže
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2272/2011). Tato
obeznámenost se tak typicky váže k okamžiku informovanosti poškozeného o osobě
škůdce z matriálů pojících se k zahájení trestního stíhání obviněného. Nejinak
tomu bylo v případě poškozených pojišťoven, u nichž lze za počátek běhu
promlčecí lhůty považovat informaci, kterou dostaly o osobě konkrétního škůdce
na základě zahájení trestního stíhání obviněného dne 20. 6. 2017.
25. Nejvyšší soud se následně nemohl ztotožnit ani s dalšími dovolacími
námitkami obviněného, směřujícími jednak do zpochybnění společenské škodlivosti
jeho jednání, a rovněž neprovedení jím navržených důkazů v řízení před soudy
prvního a druhého stupně. Nižší soudy na základě řádně provedeného dokazování
shledaly a adekvátně odůvodnily existenci všech zákonných znaků skutkové
podstaty trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), odst.
6 tr. zákoníku. Kritérium společenské škodlivosti uplatňované skrze zásadu
subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje, aby
trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené byly
uplatňovány jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Uvedené kritérium je tak
třeba vnímat zejména v situacích, kdy v návaznosti na vymezení trestného činu
jako protiprávního činu, který trestní zákon označuje za trestný a který
vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku) má dojít k
odlišení méně závažného (škodlivého) jednání. To může zdánlivě naplňovat
zákonný znak trestného činu, avšak pro jeho povahu a okolnosti případu je na
místě vyslovit menší společenskou škodlivost a včlenit je tak do kategorie
bagatelních případů, k jejichž řešení není třeba užití nástrojů trestního
práva. V případě obviněného a jeho jednání, však vědomé zamlčení podstatných
údajů při sjednávání pojistné smlouvy, rozsah takové činnosti a výše způsobené
škody nemohou nikterak odůvodnit zásah, jehož se obviněný dovolává, když v jeho
případě se jedná v podstatě o typickou ukázku běžně páchané trestné činnosti
tohoto druhu.
26. Obviněný ve svém dovolání rovněž rozvedl poměrně širokou paletu
důkazů, jejichž provedení se domáhal, a které považuje nižšími soudy za
opomenuté. Předem je nutno uvést, že těchto návrhů si byl již nalézací soud
plně vědom, když jejich výčet učinil obsahem svého rozhodnutí a vyložil, z
jakých důvodů těmto nevyhověl (body 2 a 3 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací
soud pak ve svém rozsudku (bod 7) upozornil, že obviněný se již v rámci řádného
opravného prostředku, ani u veřejného zasedání nedomáhal doplnění důkazní
situace, z čehož bylo dovozeno, že považuje tuto za úplnou. Nejvyšší soud pak
připomíná, že obecné soudy nejsou z hlediska procesu dokazování vázány návrhy
procesních stran, když odpovědnost za rozsah dokazování nesou výhradně ony.
Jako takové musí s ohledem na vývoj řízení vždy zvažovat, zda disponují
dostatečnými poznatky, umožňujícími meritorní závěr ve věci, anebo se rozhodnou
k jejich doplnění, ať již na základě vlastního uvážení či návrhu procesních
stran. Pakliže na tyto návrhy nepřistoupí, musí svůj postup objasnit. Jak již
bylo výše uvedeno, nalézací soud se materií obviněným navrženého doplnění
důkazů zaobíral a nelze tak uzavřít, že by se mohlo jednat o opomenutý důkaz ve
smyslu konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02). Pokud se týká
shora uvedeného odůvodnění odvolacího soudu, pak sice je třeba upozornit, že
obviněný ve svém odvolání problematiku neprovedených důkazů velmi stručně
zmínil (bod 20 jeho odvolání na č. l. 1232), avšak v navazujícím veřejném
zasedání konaném dne 25. 4. 2019 již na svém návrhu nesetrval. Ostatně sám
odvolací soud v rámci své činnosti doplnil důkazní situaci o listinné materiály
(č. l. 1254), jejichž obsah ve svém rozhodnutí řádně rozvedl.
27. Lze tedy uzavřít, že oba nižší soudy učinily taková skutková
zjištění, která objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání
obviněného v rozsahu odsuzujícího rozsudku. Předmětný skutek byl bez
jakýchkoliv pochybností objasněn, soudy zvolily odpovídající právní kvalifikaci
a k pochybení nedošlo ani ve výroku o trestu, resp. náhradě škody. Z odůvodnění
rozhodnutí soudů pak vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními
závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů tak netrpí hmotněprávními vadami, s nimiž
obviněný spojoval nesprávné právní posouzení jemu přisouzené trestné činnosti.
IV.
Závěrečné shrnutí
28. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve
smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nedošlo. Dovolání obviněného proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl
jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 8. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.
Soudce