3 Tdo 953/2025-441
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 12. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2024, č. j. 7 To 347/2024-392, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 5 T 30/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále též jen „okresní soud“) ze dne 22. 7. 2024, č. j. 5 T 30/2024-346, byl obviněný J. P. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku okresního soudu) v přesně nezjištěné době od ranních hodin dne 23. 1. 2024 v areálu Psychiatrické nemocnice Horní Beřkovice, okres Litoměřice, s cílem zajistit si útěk do zahraničí, zejména opatřením osobních dokladů, který plánoval od okamžiku, kdy se dozvěděl, že bude přemístěn na uzavřené oddělení z důvodu porušení režimu léčby, v době kolem 13 hodin u vstupní branky pavilonu D jako pacient Psychiatrické nemocnice Horní Beřkovice, kde vykonává ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě, uložené mu rozsudkem Okresního soudu v Kladně č. j. 5 T 71/2020-356 ze dne 21. 12. 2020, v právní moci dne 16. 3. 2021, při převádění mezi pavilony využil situace, když se k němu zdravotní sestra P. Č., narozená XY, otočila zády, aby odemkla branku, přiskočil k sanitářce J. S., narozené XY, kterou zezadu pod krkem uchopil pravou rukou s nožem, který si za tímto účelem opatřil při obědě, přičemž od ní požadoval vydání plastového košíku s jeho osobními doklady včetně zdravotnické dokumentace a dalšími věcmi, které nesměl držet, čemuž poškozená po chvíli ve strachu vyhověla, povolila sevření madel košíku, načež jí ho obžalovaný vytrhl z ruky a utekl s ním mimo areál nemocnice do lesa, kde se převlékl, zavolal blíže neustanovenou osobu, která ho odvezla, čímž mu usnadnila, aby opustil území ČR a mimo výkon ochranného léčení se zdržoval, dokud nebyl na základě evropského zatýkacího rozkazu ze dne 1. 2. 2024 zadržen ve Španělsku, přičemž o podmínkách výkonu ochranného léčení včetně možnosti trestního postihu při jejich neplnění byl poučen nejméně dne 11. 8. 2023.
Za to byl obviněnému podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody na 11 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
2. Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání. Na jejich podkladě rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2024, č. j. 7 To 347/2024-392, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil toliko ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 10 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř.
4. V jeho odůvodnění namítl, že skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, pročež nesouhlasí s výrokem o vině, včetně použité právní kvalifikace, ani s výrokem o trestu. Motivem jeho jednání bylo utéct z výkonu ochranného léčení mimo území České republiky, k čemuž potřeboval zejména svůj občanský průkaz a mobilní telefony. Neměl v úmyslu zmocnit se cizích věcí, nikdy takto neuvažoval a tento závěr podle jeho názoru ani nevyplynul z provedeného dokazování. Násilí použil pouze proto, aby získal své osobní věci potřebné k útěku, po přítomných zdravotních sestrách nepožadoval žádné jejich věci. V jeho jednání tedy nebyla ziskuchtivost.
5. Právní kvalifikaci jednání jako trestného činu loupeže považuje za nesprávnou a příliš formalistickou. Za naplnění znaku „cizí věci“ nelze podle jeho názoru považovat odcizení košíku v bagatelní hodnotě a zdravotní dokumentace týkající se jeho osoby. Obou těchto věcí se navíc bezprostředně po jejich získání zbavil. Právě odložení daných věcí poblíž léčebny bezprostředně po jejich získání svědčí podle něj o tom, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu loupeže. Úmysl zmocnit se cizí věci, a to ani ve formě nepřímého úmyslu, mu nebyl prokázán a samotné okolnosti získání předmětných věcí, včetně následného odložení košíku a zdravotní dokumentace, svědčí o opaku. Na základě výše uvedeného má tedy za to, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
6. Tato právní kvalifikace se pak musí projevit i při ukládání trestu, když zejména vylučuje použití ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku, neboť trestný čin vydírání není zvlášť závažným zločinem. Avšak i při kvalifikaci jednání jako trestného činu loupeže považuje dovolatel mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody za nesprávné. Použití tohoto ustanovení je fakultativní a soudy by jej měly aplikovat jen výjimečně. „Tresty za trestný čin loupeže provedené obdobným způsobem jako v daném případě nedosahují horní hranice sazby stanovené u tohoto trestného činu“. S ohledem na okolnosti případu nebyly splněny zákonné podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody. Jeho jednání nebylo ziskuchtivé, nedošlo ke způsobení škody na cizích věcech a zejména nedošlo ke zranění poškozené či k závažným následkům v podobě těžké újmy na jejím zdraví. K předmětnému jednání se doznal a chtěl učinit prohlášení viny, což mu však nebylo ze strany soudu prvního stupně umožněno. Nesouhlasí se závěrem, že možnost jeho nápravy je velmi těžká až mizivá, když přibrané soudní znalkyně tuto možnost nevyloučily.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem v celém rozsahu, současně zrušil i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nedoprovodil příslušným relevantním výkladem, když na žádný extrémní rozpor nepoukázal. Námitky týkající se nenaplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto ohledu dovolatel nabízí jako konkurenční právní kvalifikaci trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Následně státní zástupkyně následně shrnula podstatné okolnosti případu s tím, že zmíněná mírnější právní kvalifikace do úvahy nepřichází. Poškozená totiž nebyla nucena k tomu, aby určitou činnost vykonala, opomenula nebo strpěla, ale obviněný ji zezadu chytil pod krkem, ohrožoval ji nožem a po přetahování jí vytrhl plastový košík z ruky.
9. Pod další uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze podle mínění státní zástupkyně podřadit námitky obviněného týkající se aplikace § 59 odst. 1 tr. zákoníku. Souhlasila však s postupem odvolacího soudu, který při svých úvahách o aplikaci daného ustanovení přihlédl nejen k prokázané činnosti obviněného, ale i k okolnostem skutku, osobě obviněného a možnostem jeho nápravy, které vyhodnotil ve smyslu § 39 tr. zákoníku jako ztížené. Uvedenou námitku dovolatele proto shledala nedůvodnou.
10. Z výše rekapitulovaných důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
11. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho obecná přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému uložen trest.
12. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace obviněného.
13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace
odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat v případě, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
IV. Důvodnost dovolání
16. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek Nejvyšší soud posoudil jednotlivé námitky obviněného a dospěl k závěru, že se s uplatněnými dovolacími důvody zčásti míjejí a tam, kde je pod označené důvody subsumovat lze, nemají věcné opodstatnění.
17. Trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
18. Obviněný ve své argumentaci směšuje otázku své primární motivace (jíž nepochybně bylo zmocnit se vlastních osobních věcí – zejména dokladů a dvou telefonů, aby mohl utéct z léčebny do zahraničí) s otázkou úmyslu. Pro dosažení zmíněného primárního cíle se ovšem prokazatelně rozhodl zmocnit mj. i věcí, o kterých dobře věděl, že jsou věcmi cizími. Řeč je o košíku, v němž byly jeho osobní věci uloženy, a o zdravotnické dokumentaci. Tento závěr ostatně ani on sám nijak výrazně nezpochybňuje, pouze má za to, že dočasným zmocněním se uvedených věcí v „bagatelní“ hodnotě nemohl být naplněn příslušný kvalifikační znak „zmocnění se cizí věci“ ve smyslu § 173 tr. zákoníku. S tím ovšem nelze souhlasit.
19. V případě zdravotnické dokumentace je nutné odlišit její obsah, jímž je souhrn informací a údajů týkajících se zdravotního stavu pacienta, a hmotný nosič tohoto obsahu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3562/2009). Podle § 65 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, má pacient právo do zdravotnické dokumentace nahlížet, pořizovat si její výpisy či kopie. Tento ani žádný jiný právní předpis však nezakládá vlastnické právo pacienta ke zdravotnické dokumentaci jakožto hmotnému nosiči informací. Na papíře vytištěná zdravotní dokumentace, jakkoli obsahovala informace týkající se obviněného, tedy jistě nebyla věcí, která by mu náležela, kterou by vlastnil.
20. Přisvědčit nelze ani té části dovolací argumentace, v níž obviněný zdůrazňoval „bagatelní“ hodnotu košíku. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku jde o skutečnost irelevantní. Uvedené zákonné ustanovení nestanoví žádnou minimální hodnotu cizí věci, jíž se pachatel musí zmocnit. Objektem trestného činu loupeže je sice i ochrana majetku, ovšem primárním objektem je ochrana svobody rozhodování člověka. Tomu ostatně nasvědčuje i systematické zařazení daného ustanovení v trestním zákoníku – nikoli mezi trestné činy proti majetku, nýbrž mezi trestné činy proti svobodě. Zákonodárce tak zdůrazňuje zásah do osobní svobody ve smyslu svobody rozhodování v majetkové sféře, který považuje za závažnější a pro charakteristiku loupeže za rozhodující (viz Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2184)
21. Z hlediska posouzení skutku jako trestného činu loupeže je dále nerozhodné, jakým způsobem chtěl pachatel s věcmi, jichž se zmocnil, naložit, tj. zda si je chtěl ponechat, přechodně je užívat, vyhodit je, zničit nebo s nimi naložit jinak (viz Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2188; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1416/2017, aj.). K dokonání trestného činu loupeže dochází již použitím násilí či pronesením pohrůžky bezprostředního násilí ve specifickém úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo nutné, aby k tomuto zmocnění se následně reálně došlo. Nepodstatná je i námitka obviněného, že v jeho jednání nebyla žádná ziskuchtivost. Kromě již uvedeného mu lze připomenout, že ani ziskuchtivost či obohacení se pachatele na úkor jiného znakem příslušné skutkové podstaty nejsou.
22. Pokud dovolatel vehementně namítá, že jeho skutečným cílem bylo zmocnit se toliko svých vlastních věcí, pak je třeba mu připomenout, že jednak pro dosažení tohoto cíle neváhal současně se zmocnit i věcí cizích (viz výše) a jednak, že u odkazovaných vlastních věcí byl výkon jeho vlastnického práva v inkriminované době významným způsobem omezen. Po dobu výkonu soudem uloženého ochranného léčení s nimi totiž nebyl oprávněn volně nakládat. Právě proto se předmětného činu dopustil – násilí, resp. pohrůžku bezprostředního násilí, vůči poškozené užil, aby se protiprávně domohl dispozice s nimi. Toto navíc činil se záměrem vytvořit si podmínky pro okamžité spáchání dalšího trestného činu (maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání). To jsou skutečnosti výrazně zvyšující závažnost jeho jednání.
23. Další námitka obviněného se týká údajně chybné aplikace § 59 odst. 1 tr. zákoníku. Reklamuje, že mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody je postupem fakultativním a soudy by jej měly volit jen výjimečně. Nejvyšší soud však plně sdílí názor soudů nižších stupňů, že v nyní posuzované věci byla aplikace tohoto zákonného ustanovení namístě. V té souvislosti lze odkázat zejm. na bod 74. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 22. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího. Soudy správně nepřehlédly trestní minulost obviněného, včetně jeho nedávného odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 21.
12. 2020, sp. zn. 5 T 71/2020, mimo jiné pro tři skutky naplňující též znaky zvlášť závažného zločinu loupeže. Z výkonu zde uloženého trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn dne 11. 8. 2023 (přičemž současně začal vykonávat ústavní ochranné léčení). Nyní řešené trestné činnosti se tedy dopustil ve velmi krátké časové návaznosti, s odstupem pouhých cca 5 měsíců, a jedná se o speciální recidivu. Předem byl přitom varován, že v případě páchání dalších závažných trestných činů musí počítat s již skutečně velmi citelnými sankcemi (dlouhými nepodmíněnými tresty odnětí svobody), neboť jinak nelze zajistit dostatečnou ochranu společnosti (viz bod 44.
odůvodnění citovaného rozsudku Okresního soudu v Kladně). Dále je důležitý způsob provedení činu, jeho okolnosti a následky – jednání se zbraní v ruce, přímé fyzické násilí směřující vůči ženě s negativními následky na její psychice. K tomu poškozená uvedla, že ji po řešeném činu trápila zimnice a nespavost, bojí se jít sama ve tmě, nezvládá, když někdo stojí za ní (např. ve frontě v obchodě) a zejména musela ukončit práci v Psychiatrické nemocnici Horní Beřkovice a nezvládá dokonce ani jezdit autem přes tuto obec (viz bod 17.
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Je tedy sice pravdou to, co obviněný ve svém dovolání poněkud nepochopitelně zdůraznil (jako okolnost svědčící snad v jeho prospěch – viz poslední strana podání), že újma způsobená poškozené nebyla kvalifikována jako těžká újma na zdraví, i tak je ovšem zřejmé, že jeho jednání mělo na poškozenou citelný a dlouhodobý negativní dopad. Pro celkové posouzení závažnosti činu dovolatele je poměrně podstatné i to, že jednání nesoucího znaky trestného činu loupeže se dopustil především proto, aby mohl ihned spáchat další úmyslný čin – maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. k) tr.
zákoníku (útěk z ústavu, v němž vykonával soudem uložené ochranné léčení). Z dokazování provedeného před soudem prvního stupně, zejm. z lékařských zpráv a znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, vyplývá, že možnosti nápravy obviněného (jeho resocializace) jsou velmi chabé, resp. téměř nulové. S ohledem na uvedené nelze soudům nižších stupňů vůbec nic vytknout, pokud měly podmínky ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody za splněné (v obou do úvahy přicházejících variantách).
24. K telegraficky stručné námitce dovolatele, že se k činu doznal a chtěl i prohlásit vinu, což mu však okresní soud neumožnil, se nelze relevantně vyjádřit. Obviněný toto své tvrzení nijak blíže nerozvedl. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 15. 4. 2024 přitom vyplývá (viz č. l. 193), že u reklamovaného skutku pod bodem 1. obžaloby (loupež) sám obhájce obviněného připustil, že prohlášení viny nepřichází do úvahy, když jeho klient nesouhlasí s použitou právní kvalifikací [již tehdy, stejně jako nyní v dovolání, se obviněný domáhal toho, aby toto jeho jednání bylo posouzeno jen jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, nikoli jako loupež podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku].
25. Obviněný ve svém dovolání označil konečně i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy že mu byl uložen trest odnětí svobody mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitky týkající se nesprávné aplikace § 59 odst. 1 tr. zákoníku [spadající jinak pod důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] by pod citovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. bylo možné podřadit pouze v případě, že by obviněnému byl v konečném důsledku uložen trest odnětí svobody ve výměře převyšující 10 let, což je horní hranice trestu odnětí svobody uvedená v § 173 odst. 1 tr. zákoníku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1601/2018, ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 3 Tdo 653/2023, nebo ze dne 9. 5. 2024, sp. zn. 7 Tdo 309/2024). V nyní posuzované věci však byl obviněnému uložen trest odnětí svobody na 10 let, což je sankce, která se trestní sazbě uvedené v § 173 odst. 1 tr. zákoníku (tedy sazbě stanovené na trestný čin, jímž byl uznán vinným) nevymyká. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. tak není dán. Obviněný souvztažnou argumentaci založil na tvrzení, že dotčený skutek měl být správně posouzen nanejvýš jako trestný čin vydírání, a v takovém případě aplikace § 59 odst. 1 tr. zákoníku nepřichází do úvahy, neboť se nejedná o zvlášť závažný zločin. Tato námitka ovšem ve skutečnosti spadá pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a, jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodná.
26. Námitky směřující proti nepřiměřenosti uloženého trestu obecně nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. a jejich úspěšné uplatnění je možné jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Nejvyšší soud proto napadený rozsudek přezkoumal z toho pohledu, zda trest uložený obviněnému není natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. K takovému závěru však nedospěl. Naopak. Obviněnému byl uložen trest, který nevybočuje z rámce běžně se vyskytujících případů a je plně odpovídající jak povaze a závažnosti spáchaných trestných činů, tak i poměrům pachatele. Nejde o potrestání nepřiměřeně přísné, a už vůbec ne natolik, že by atakovalo principy přiměřenosti trestních sankcí (viz výše zmíněné přitěžující okolnosti, resp. skutečnosti významně zvyšující společenskou škodlivost dovolatelova jednání).
V. Způsob rozhodnutí
27. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil, jak ukládá § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 12. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek