7 Tdo 309/2024-1633
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. 5. 2024 o dovolání obviněného J. Š. nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2023, sp. zn. 5 To 193/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 31 T 24/2020 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2023, č. j. 31 T 24/2020-1366, byl obviněný J. Š. uznán vinným v bodě I výroku zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v bodě III zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a v bodě IV přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 59 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct let a osm měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Kromě toho bylo rozhodnuto také o vině a trestu ohledně spoluobviněných T. N. a T. K.
2. Podle zjištění Okresního soudu v Ústí nad Labem vyjádřených ve výroku rozsudku spočívaly - skutek posouzený jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku v podstatě v tom, že obviněný společně se spoluobviněnými dne 29. 10. 2019 okolo 11:45 hodin v Ústí nad Labem, ulici XY XY, neoprávněně vnikl do bytu, kde se nacházely poškozené K. L., nar. XY a V. D., nar. XY, a pod pohrůžkou zabitím a s kuchyňským nožem délky 20 cm v ruce odcizil poškozené K. L. mobilní telefon, zlatý řetěz v hodnotě 90 000 Kč, zlatý prsten v hodnotě 14 400 Kč, hotovost 50 Euro a 2 000 Kč, poškozené V. D. zlatou náušnici, prohledali byt a poškozeným uživatelům bytu S. H., R. B. a M. H. (kteří nebyli přítomni) odcizili hotovost 2 500 Euro, poškozenou K. L. v průběhu uvedeného jednání obviněný dvakrát udeřil rukou do obličeje; - skutek posouzený jako zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v podstatě v tom, že obviněný dne 28. 11. 2019 okolo 18:30 hodin v Ústí nad Labem v objektu policejních cel předběžného zadržení v XY ulici při podávání stravy napadl policisty J. P. a J. K. tak, že po převzetí stravy v cele strčil do J. K., vytlačil ho z cely, vyběhl na chodbu, kde chytil J. P. pod krkem za límec uniformy a strhl ji na zem, rozběhl se směrem k dozorčí místnosti, kde ho J. K. doběhl, avšak obviněný převrhl stůl a hodil ho na J. K., načež oba policisté zneškodnili obviněného za pomoci hmatů; v důsledku jednání obviněného utrpěli oba policisté drobná zranění; - skutek posouzený jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku v podstatě v tom, že obviněný v součinnosti s již odsouzeným O. S. dne 13. 10. 2019 v době od 03:42 hodin do 04:10 hodin v Ústí nad Labem, XY XY, vnikl neuzamčeným oknem ve výšce 3 metry nad zemí do herny, kde ke škodě Z. B. odcizil po vypáčení bezpečnostní schránky hotovost nejméně 20 000 Kč, ze skříňky pod barem peněženku s hotovostí nejméně 15 000 Kč, z baru mince v hodnotě nejméně 2 500 Kč, tři kartony cigaret v hodnotě 2 200 Kč a trezor s klíči od herních automatů, ke škodě P. M. odcizil peněženku v hodnotě 100 Kč s hotovostí 2 000 Kč a osobními doklady a ke škodě společnosti BONVER WIN, a. s., po vypáčení krycích dvířek trezoru herních automatů odcizil nezjištěné množství peněz a při pokusu o vniknutí do prostoru úschovy bankovek způsobil této společnosti na zařízení škodu ve výši 4 380 Kč.
3. Odvolání obviněného podané proti všem jeho se týkajícím výrokům a odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného proti výroku o trestu byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2023, č. j. 5 To 193/2023-1482, podle § 256 tr. ř. zamítnuta. Kromě toho bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o odvolání spoluobviněné T. K. a o odvolání státního zástupce podaném ohledně spoluobviněného T. N.
4. Obviněný J. Š. podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Tento výrok napadl proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině ve všech třech bodech, které se ho týkaly, a navazující výrok o trestu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Proti výroku o vině uvedenému v bodě I obviněný namítl, že z provedeného dokazování nikterak jednoznačně nevyplývá, že se skutek stal tak, jak je uvedeno ve výroku, a dodal, že kombinací dvou skutkových podstat byl za totožné jednání trestán dvakrát, což označil za nepřípustné. Vytkl také to, že dokazování nebylo doplněno o jím navrhované důkazy, a to výpovědi svědků L. M., R. G., A. P. a P. M. Proti výroku o vině v bodě III obviněný namítl jednak pochybnosti o naplnění subjektivní stránky trestného činu, čímž mínil svou nepříčetnost, resp. zmenšenou příčetnost, a jednak to, že nelze dospět k závěru o spáchání činu se zbraní. Proti výroku o vině v bodě IV obviněný namítl, že závěr soudů, podle něhož se dopustil jednání uvedeného v tomto bodě, je nesprávný a v rozporu s obsahem provedených důkazů a že pochybnosti trvající po provedeném dokazování měly vést k uplatnění zásady in dubio pro reo. Další námitky obviněný zaměřil proti výroku o trestu, který označil za nepřiměřeně přísný, přičemž namítl, že bezdůvodně nebyly shledány polehčující okolnosti, resp. byly hodnoceny nedostatečně, že naopak byly nepřiměřeně kumulovány přitěžující okolnosti a že soudy přistoupily bez dalšího k mimořádnému zvýšení trestu podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny podmínky. Namítl rovněž, že se mu při ukládání trestu nedostalo žádné kompenzace za delší dobu, která uplynula od spáchání skutků. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyložil, že námitka porušení zásady in dubio pro reo žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá, pokud nenabude závažnosti porušení ústavního práva obviněného na spravedlivý proces. Připustil, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá námitka, v níž obviněný vytkl neprovedení navrhovaných důkazů. Tuto námitku státní zástupce označil za zjevně neopodstatněnou s odkazem na to, že Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně vysvětlil nadbytečnost navrhovaných důkazů. K ostatním námitkám obviněného státní zástupce opět s odkazy na judikaturu uvedl, že nejsou dovolacím důvodem. Zejména jím není námitka nepřiměřené přísnosti trestu. Nadto doba trestního řízení, která byla kratší než čtyři roky, nezakládá důvod k satisfakci prostřednictvím snížení trestu. Státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
7. Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v posuzované věci jen z některého z důvodů stanovených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí pouze formálně odkázat na některý ze zákonných dovolacích důvodů, ale je nutné, aby mu konkrétní uplatněné námitky odpovídaly svým obsahem. Pokud dovolatel deklaruje některý ze zákonných dovolacích důvodů, pak jeho relevanci mají jen takové námitky, které s ním obsahově korespondují.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
9. Námitky proti skutkovým zjištěním soudů v bodech I, IV výroku o vině obviněný prezentoval v podstatě tak, že s nimi vyjádřil nesouhlas, postavil proti nim svou vlastní skutkovou verzi vycházející z jeho vlastního hodnocení důkazů a jen obecně odkázal na zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Tyto námitky nejsou dovolacím důvodem. Obviněný neuvedl nic v tom směru, která rozhodná zjištění by měla být ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, o které důkazy by mělo jít a v čem konkrétně by měl zjevný rozpor spočívat. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu. Pro úplnost lze dodat, že ve vztahu k žádným důkazům obviněný nenamítal jejich procesní nepoužitelnost.
10. Pokud jde o námitku obviněného uplatněnou ve vztahu k bodu I výroku o vině, že soudy podle jeho návrhu nevyslechly jako svědky L. M., R. G., A. P. a P. M., je třeba konstatovat, že žádná z těchto osob nebyla přítomna v době činu v bytě, kde došlo k napadení poškozených K. L. a V. D. Již z toho je zřejmé, že navrhovaní svědci by se nemohli vyjadřovat k okolnostem, které souvisejí s rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný se výslechu zmíněných svědků dožadoval za tím účelem, aby bylo prokázáno, že „společně T. N. a T. K., V. D., K. L., J. L. a M. H. měli proti němu jednat tak, že ho svým jednáním zničí, resp. budou postupovat tak, aby byl uznán vinným“. Vztah navrhovaných důkazů k rozhodným skutkovým zjištěním je tedy jen zprostředkovaný, neboť obviněný se svým důkazním návrhem snažil zpochybnit věrohodnost výpovědí spoluobviněných T. N. a T. K., kteří se k činu doznali a zároveň usvědčovali i jeho, a také věrohodnost usvědčujících svědeckých výpovědí obou poškozených. Soudy v rámci hodnocení důkazů logicky přijatelně vysvětlily, že důkazy usvědčující obviněného jsou věrohodné a že zjištění vyplývající z těchto důkazů nemohou být navrhovanými dalšími důkazy nijak dotčena. Proto je námitka neprovedení navrhovaných důkazů zjevně neopodstatněná.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
11. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
12. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, jsou dovolacím důvodem námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
13. Proti výroku o vině zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněný namítl, že „kvalifikací spočívající v kombinaci dvou skutkových podstat trestných činů byl trestán za totožné jednání dvakrát, což je nepřípustné“. Tato námitka je zjevně neopodstatněná. Součástí skutku, který zjistily soudy, byly dvě prolínající se složky jednání obviněného, z nichž každá směřovala proti jinému objektu a naplňovala znaky jiného trestného činu. Jednání, které záleželo v samotném neoprávněném vniknutí do cizího bytu se dvěma osobami a v použití násilí a nože, směřovalo proti domovní svobodě a naplňovalo znaky trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Zároveň jednání, které záleželo v útoku proti osobám nacházejícím se v bytě v úmyslu zmocnit se cizích věcí, směřovalo proti jejich osobní svobodě a proti majetku a naplňovalo znaky trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Trestným činem je podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně. Z tohoto ustanovení vyplývá, že zásadně je nutno posoudit zjištěný skutek podle všech ustanovení trestního zákona, která přicházejí v úvahu, pokud to ve zvláštních případech není výjimečně vyloučeno, typicky vztahem speciality nebo subsidiarity trestných činů. O takový případ v posuzované věci evidentně nejde. Jednočinný souběh obou trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, je možný.
14. Proti výroku o vině zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněný namítl nedostatek subjektivní stránky, a to s odkazem na možnou nepříčetnost, resp. zmenšenou příčetnost, a kromě toho zpochybnil závěr soudů, že se činu dopustil se zbraní. Obě námitky jsou zjevně neopodstatněné.
15. Trestný čin násilí proti úřední osobě podle § 325 tr. zákoníku je z hlediska subjektivní stránky úmyslným trestným činem. Obviněný nevznesl žádné námitky, které by se týkaly úmyslného zavinění podle § 15 tr. zákoníku, a v podstatě jen paušálně poukázal na možnou nepříčetnost, resp. zmenšenou příčetnost. Z provedených důkazů ani ze zjištění soudů nevyplývá žádná konkrétní okolnost, která by ukazovala na možnost, že obviněný pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání. Evidentně se tedy nejednalo o nepříčetnost, která je podle § 26 tr. zákoníku důvodem toho, že pachatel není trestně odpovědný. Žádná konkrétně zjištěná okolnost nenasvědčuje ani tomu, že by u obviněného šlo o zmenšenou příčetnost podle § 27 tr. zákoníku. Lze jen dodat, že pachatel se zmenšenou příčetností je trestně odpovědný.
16. Spáchání činu se zbraní podle § 325 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soudy správně vyvodily ze zjištění, že obviněný v rámci jednání proti policistům hodil převržený stůl na J. K. Podle § 118 tr. zákoníku je trestný čin spáchán se zbraní mimo jiné tehdy, jestliže pachatel užije zbraně k útoku. To se v posuzované věci evidentně stalo, neboť hození stolu bylo prostředkem útoku obviněného na policistu v určité fázi celkově šířeji založeného útoku proti oběma policistům. Přitom podle § 118 tr. zákoníku se zbraní rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. V posuzované věci měl hozený stůl povahu zbraně, protože byl předmětem zesilujícím důraz útoku obviněného proti tělu policisty.
17. Z dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nejsou námitky zaměřené proti výroku o trestu s argumentací, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. To platí přesto, že otázka přiměřenosti trestu jinak je otázkou aplikace hmotného práva. Nejde-li o případ, kdy výrok o trestu nemůže obstát a musí být zrušen v důsledku zrušení výroku o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat kvůli porušení hmotného práva zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. zákoníku, jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil.
18. Výklad Nejvyššího soudu, že otázky přiměřenosti trestu (za předpokladu adekvátně uplatněné diskreční pravomoci soudů a řádného odůvodnění jejich rozhodnutí) nespadají pod žádný z důvodů dovolání podle trestního řádu, tedy ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zároveň však opakovaně zdůrazňuje ústavněprávní povahu zásady proporcionality trestních sankcí s tím, že dovolací řízení v trestním řízení se nevymyká z požadavků na ústavně konformní průběh soudního řízení (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Nutnost a adekvátnost výjimečného zásahu dovolacího soudu v případech, kdy uložený trest je v tak příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představuje zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, opakovaně deklaroval i Nejvyšší soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013).
19. Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, z níž nepochybně vyplývá nutnost poskytnutí ochrany základním právům obviněného v každém stadiu trestního řízení, ovšem nic nemění na tom, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání nelze považovat za jakousi třetí instanci plného přezkumu, jež by měla činit vlastní závěry, ať už ohledně skutkových zjištění, nebo ohledně přiměřenosti uložených trestů. Dovolání je nutné odmítnout v případech, kdy se obviněný v zásadě pouze domáhá přiznání jiné váhy určitým okolnostem z hlediska jejich významu pro ukládání trestu a tuto argumentaci směřuje právě jen proti uvážení soudu provedenému v jeho zákonných mezích, do něhož Nejvyšší soud v řízení o dovolání nemůže zasahovat.
20. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který není určen k tomu, aby Nejvyšší soud korigoval výrok o uložení trestu z důvodu jeho případné nepřiměřenosti. Do výroku o trestu pro jeho nepřiměřenost Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že to zároveň znamená porušení ústavního principu proporcionality trestní represe jako jednoho ze znaků demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), resp. porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku (čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V posuzované věci se o nic takového nejedná a obviněný to ani nenamítal.
21. V dané věci není žádný důvod k tomu, aby Nejvyšší soud zasáhl do výroku o uložení trestu. Soudy se odpovídajícím způsobem zabývaly kritérii pro určení druhu a výměry trestu stanovenými zejména v § 38-42 tr. zákoníku. Soud prvního stupně se úvahami o trestu obviněného a podklady pro jeho stanovení zabýval (podrobně, byť poněkud nepřehledně) v odst. 93-97, 103-116, 118 odůvodnění rozsudku. Odvolací soud na tyto úvahy navázal a v zásadě se s nimi ztotožnil. Uložený trest nelze označit za odporující ústavní zásadě proporcionality trestních sankcí, resp. představující porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku.
22. Jak už bylo zmíněno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. zákoníku obviněný neuplatnil, namítl však aplikaci ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku, což je námitka, která by tomuto dovolacímu důvodu mohla odpovídat. K pochybení však ani v tomto směru zjevně nedošlo. Podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku může soud pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena.
Soudy citované ustanovení aplikovaly za splnění všech zákonem stanovených formálních podmínek (předchozí potrestání obviněného za zvlášť závažný zločin vraždy) i materiálních podmínek (vysoká závažnost činu a zejména ztížená možnost nápravy obviněného), což bylo vyloženo (byť ne dost strukturovaně ve vztahu k jednotlivým zákonným podmínkám ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku) zejména v odst. 118 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v odst. 24 odůvodnění napadeného rozsudku. Trest byl obviněnému uložen v rámci horní poloviny trestní sazby vycházející z § 173 odst. 1 tr.
zákoníku (základní sazba 2 až 10 let odnětí svobody) zvýšené podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku tak, že horní hranice sazby činí 13 let a 4 měsíce odnětí svobody. Obviněný ostatně v dovolání neuvedl konkrétně, proč by zákonné podmínky pro použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku neměly být naplněny. Lze tedy pro úplnost jen znovu připomenout zejména vysokou závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu loupeže, který použitím nože obviněným navíc evokuje určitou spojitost s dřívějším zvlášť závažným zločinem vraždy, spáchaným ubodáním poškozeného dvanácti bodnými ranami nožem (viz odst. 95 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), dále relativně krátkou dobu od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého za zvlášť závažný zločin vraždy, přičemž tato doba je charakterizována pácháním i další trestné činnosti obviněným.
Tím vším se ale soudy ve zmíněných pasážích rozhodnutí podrobně zabývaly, včetně několika okolností obviněnému přitěžujících při absenci okolností polehčujících. S úvahami soudů se lze v tomto směru v zásadě ztotožnit, s výjimkou spáchání činu surovým a trýznivým způsobem (způsob spáchání zločinu loupeže z tohoto hlediska nijak výrazně nevybočoval z obvyklého způsobu páchání tohoto zločinu, ačkoli byl spáchán se zbraní, což není v zákoně výslovně uvedená přitěžující okolnost, byť závažnost činu bezesporu i tato okolnost zvyšuje).
Akcentovat je třeba spáchání zločinu loupeže za současného vniknutí do obydlí jiného, což je další okolnost výrazně zvyšující závažnost činu. Shrnuto, zákonné podmínky pro aplikaci § 59 odst. 1 tr. zákoníku soudy dovodily správně.
23. Obviněný se dožadoval zmírnění trestu také jako kompenzace za dobu, která uplynula od spáchání trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Také touto námitkou se zabýval již odvolací soud v odst. 24 odůvodnění svého rozsudku. Jde o námitku, která není podřaditelná pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, neboť se konec konců rovněž týká otázky přiměřenosti trestu. Nadto je namístě zdůraznit, že od spáchání trestných činů do pravomocného skončení trestního stíhání uplynuly necelé čtyři roky, což je sice doba poměrně dlouhá, avšak – i s ohledem na závažnost a relativně větší rozsah věci (více obviněných, více skutků) – evidentně nejde o tak dlouhou dobu, aby mohla přesvědčivě odůvodnit zmírnění trestu v dovolacím řízení.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v dané věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
25. V uvedené variantě je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. vázán na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud je dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Zároveň ze zmíněné vázanosti plyne, že když uplatněné námitky nejsou dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
Závěrem
26. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. Š. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
27. Vzhledem k delšímu časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku, k němuž došlo dne 27. 7. 2023, pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla k rozhodnutí o podaném dovolání předložena dne 28. 3. 2024. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 5. 2024
JUDr. Josef Mazák předseda senátu