U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. října 2013 o
dovolání, které podala obviněná M. G., proti usnesení Krajského soudu v Brně,
pobočka v Jihlavě, ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 42 To 340/2012, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp.
zn. 1 T 4/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněné M. G. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 1 T
4/2012, byla obviněná M. G. uznána vinnou ze spáchání přečinu krádeže podle §
205 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od
1. 1. 2010, dále jen „tr. zákoník“) ve spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku na tom skutkovém základě, že
„po předchozí domluvě s dosud blíže neustanovenými spolupachateli dne 23. 2.
2011 v době od 09.20 do 09.30 hod., ve Ž. n. S. na H. n., na parkovišti za
budovou Komerční banky, nejprve prořízli zadní pravou pneumatiku vozidla značky
Renault Megane, přičemž poté, co poškozený J. P., vybral z uvedené banky obnos
ve výši 190.000,- Kč, tak jej ve vozidle Alfa Romeo 156 1,9 TDI, sledovali
nejprve do obce H. n. S. a poté zpět do Ž. n. S. až na parkoviště na ulici B. k
domu, kde v době od 09.55 hodin do 09.56 hodin jmenovaná obžalovaná M. G.
odlákala poškozeného J. P. od vozidla pod záminkou, že hledá autoservis Auto
Štangl a poté, co jí poškozený J. P. poradil a ukázal jí směr k autoservisu,
tak neznámý pachatel využil tohoto okamžiku a odcizil z předního sedadla
spolujezdce vozidla Renault Megane příruční koženou tašku, ve které byla
uložena peněženka s finanční hotovostí 190.000,- Kč, dioptrické brýle, diář,
občanský průkaz, řidičský průkaz, vše na jméno J. P., čímž mu tak způsobila
škodu ve výši nejméně 192.910,- Kč, odcizením razítka firmy Jaromír Pospíchal a
poškozením pneumatiky vozidla škodu ve výši 2.196,- Kč firmě Ing. Jaromír
Pospíchal se sídlem Brněnská 34, Žďár nad Sázavou.“
Za to byla podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v
trvání dvanácti měsíců, který jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti
měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na
náhradě škody poškozenému J. P., bytem N. částku ve výši 192.910,- Kč a
poškozené firmě Ing. Jaromír Pospíchal, stavební firma, 592 12 Nížkov 173, IČ:
454 97 796, částku ve výši 2.196,- Kč.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský
soud v Brně, pobočka v Jihlavě, usnesením ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 42 To
340/2012, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu
prvního stupně tak nabyl právní moci [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná M. G. dovoláním, v
němž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná
namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku a taktéž na nesprávném hmotněprávním posouzení. Soud prvního stupně ve
skutkové větě blíže nekonkretizoval, čeho konkrétně se měli údajní
spolupachatelé dopustit a skutkovou větu formuloval obecně, jako by všichni
spolupachatelé spáchali všechno dohromady. Ze skutkové věty odsuzujícího
rozsudku přitom vyplývá, že ona sama pouze odlákala poškozeného od jeho
vozidla, přičemž toho využil neznámý pachatel a odcizil poškozenému příruční
tašku. Rovněž proříznutí pneumatiky vozidla poškozeného je přičítáno neznámým
pachatelům. Jednání obviněné tak nelze kvalifikovat jako spolupachatelství
přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a § 23 tr. zákoníku.
V daném případě se navíc nemůže jednat ani o účastenství ve formě pomoci podle
§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť to vyžaduje, aby se hlavní pachatel
dopustil trestného činu či jeho pokusu. Ohledně oněch neznámých pachatelů však
nebylo v rámci řízení před soudy obou stupňů zjištěno vůbec nic, a nelze tak
učinit závěr, zda se jednalo o pachatele trestně odpovědného, tedy nikoliv
nezletilého nebo nepříčetného, jednajícího v omylu či osobu vyňatou z pravomoci
orgánů činných v trestním řízení ve smyslu § 10 a 11 tr. ř. S ohledem na zásadu
in dubio pro reo tak nelze jednání obviněné považovat za trestné.
Proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení
Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 9. 1. 2013, č. j. 42 To
340/2012, zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně,
pobočka v Jihlavě, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Obviněná dále vyslovila nesouhlas s tím, aby bylo dovolání projednáno
v neveřejném zasedání, a trvala na projednání dovolání ve veřejném zasedání.
Opis dovolání obviněné byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h
odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl
doručen dne 3. 9. 2013. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření
nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by
deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že
vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak
vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro
projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu,
jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněná M. G. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f
odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci
jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že
dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť
napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný
opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm.
a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze
podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v
dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění
podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §
265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst.
7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Po seznámení se s obsahem dovolání Nejvyšší soud zjistil, že takto vymezenému
dovolacímu důvodu námitky obviněné odpovídají, neboť směřují proti právnímu
posouzení skutku, konkrétně proti obviněnou tvrzenému nesprávnému posouzení
otázky spolupachatelství přečinu krádeže ve smyslu § 205 odst. 1, odst. 3 tr.
zákoníku a § 23 tr. zákoníku.
Přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo
si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku větší
škodu. Spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku předpokládá spáchání
trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání
jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny
znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů
svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu,
jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání
každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti
– články řetězu, směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku
tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. K naplnění pojmu
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku přitom není třeba, aby se všichni
spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné
přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako
činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje,
tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Obviněná ve své argumentaci nesprávně zužuje své jednání zachycené v tzv.
skutkové větě pouze na okolnost, že poškozeného odlákala od jeho vozidla,
přičemž příruční tašku v tom okamžiku odcizil neznámý pachatel. Jak ovšem ze
skutkové věty vyplývá, jednání obviněné zahrnuje rovněž podíl na proříznutí
pneumatiky vozidla poškozeného a rovněž sledování pohybu jeho vozidla, jež
předcházelo zmíněnému odlákání poškozeného a samotnému odcizení příruční tašky.
Takto zjištěný skutkový stav je navíc dále rozveden v odůvodnění odsuzujícího
rozsudku tak, že obviněná poškozeného sledovala již při výběru později odcizené
finanční hotovosti na pobočce banky a svá zjištění přitom prostřednictvím
telefonu sdělovala neustanovenému spolupachateli. Následně se obviněná společně
s neustanoveným spolupachatelem pokusili odlákat pozornost poškozeného již v
obci H. n. S., kdy byl poškozený v důsledku proříznutí pneumatiky nucen své
vozidlo zastavit, když jej oslovil uvedený spolupachatel a nabídl mu pomoc s
opravou pneumatiky. Obviněná tak po objektivní i subjektivní stránce svou
účastí nepochybně výrazně přesáhla pouhou pomoc na spáchání uvedeného přečinu,
která by jinak spočívala pouze ve vytváření takových podmínek hlavnímu
pachateli, které by činily spáchání jeho činu snadnějším. Společné jednání
obviněné a jejího spolupachatele přímo směřovalo k odcizení peněžních
prostředků poškozeného, přičemž způsob, jakým nakonec obviněná skutečně
přispěla ke spáchání činu, byl v podstatě dílem náhody a reakcí na chování
poškozeného. Podstatné je, že jednání obviněné tvoří několik podstatných článků
řetězu, který ve svém celku směřoval k přímému vykonání přečinu krádeže,
přičemž jednání obviněné společně s jednáním neustanoveného spolupachatele
naplňuje skutkovou podstatu tohoto přečinu. Prvostupňový soud i odvolací soud
proto jednání obviněné správně kvalifikovaly jako přečin krádeže podle § 205
odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku a námitky obviněné tak nemohou obstát.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že na trestní odpovědnosti obviněné za
spáchání předmětného přečinu nemohou nic změnit ani obviněnou prezentované
(ničím nepodložené) úvahy o případné trestní neodpovědnosti dosud
neustanoveného spolupachatele. Byl-li totiž trestný čin spáchán úmyslným
společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný
čin spáchala sama (§ 23 tr. zákoníku). Pokud by tedy byl neustanovený
spolupachatel skutečně trestně neodpovědný, nejednalo by se sice o
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, nýbrž o quasispolupachatelství sui
generis, obviněná by ovšem stále odpovídala jako jediná pachatelka podle § 22
odst. 1 tr. zákoníku. V případě spolupachatelství nejde o samostatnou formu
trestného činu. Ani případná vada právní kvalifikace spočívající v označení
trestné součinnosti jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku namísto
správného quasispolupachatelství sui generis, resp. v tom důsledku jako
pachatelství podle § 22 odst. 1 tr. zákoníku, která by byla odstraněna v rámci
projednání dovolání, by nemohla nijak ovlivnit postavení obviněné, a bylo by
proto namístě dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. (srov.
přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 3 Tdo
1283/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 3 Tdo
78/2003).
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly
shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání,
aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř.].
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký