3 Tdo 962/2025

3 Tdo 962/2025-3996

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2025 o dovoláních, která podali obvinění D. B. a M. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2025, č. j. 9 To 55/2025-3929, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 26/2021, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných D. B. a M. Š. odmítají.

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále také jen „okresní soud“) ze dne 15. 11. 2024, č. j. 14 T 26/2021-3889, byli obvinění D. B. a M. Š. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“, resp. „obviněná“ nebo „dovolatelka“) společně uznáni vinnými přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se trestné činnosti dopustili jako spolupachatelé tak, že (převzato z výroku rozsudku a zestručněno)

obviněný D. B. dne 27. 2. 2005 podstrčil poškozeným D. a J. Č. bez jejich vědomí k podpisu dvě směnky znějící na částku 500 000 Kč ve prospěch směnečného věřitele v osobě obviněné M. Š., přestože poškozené předtím ujistil, že mezi předkládanými listinami ke smlouvě o nahrazení zajištění úvěru se žádné směnky nenacházejí, jedna ze směnek přitom měla zajišťovat údajnou hotovostní půjčku ve výši 500 000 Kč od M. Š., kterou však obviněná poškozeným nikdy neposkytla, obviněný přitom uvedeným způsobem postupoval s úmyslem fakticky neexistující pohledávku vůči poškozeným později uplatnit, zmíněnou směnku v přesně nezjištěné době mezi 27. 5. 2005 a polovinou roku 2017 předal do dispozice obviněné M. Š. a na oslavě svých narozenin zhruba v polovině roku 2017 ji nabídl k odkupu svému kamarádovi Milanu Drškovi, o němž věděl, že se jeho společnost zabývá skupováním pohledávek, Milan Drška posléze oslovil obviněnou M. Š. jako směnečnou věřitelku se záměrem od ní předmětnou směnku odkoupit a M. Š., přestože věděla, že poškozeným žádnou hotovostní půjčku nikdy neposkytla, a směnkou disponovala s vědomím, že ji obviněný D. B. získal od poškozených s využitím jejich omylu, dne 3. 8. 2017 uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky se společností STREIN – FINANCIAL s. r. o. s úmyslem za ni získat částku 380 000 Kč, kterou od postupníka také obdržela dne 12. 1. 2018 na svůj bankovní účet a o kterou se obohatila na jeho úkor, přičemž oba obvinění takto společně postupovali s tím, že plnění ze směnky zajišťující neexistující pohledávku bude společností STREIN – FINANCIAL s.r.o. vymáháno na poškozených Č., kterým by v důsledku úhrady směnky či po vydání směnečného platebního rozkazu vznikla škoda nejméně 500 000 Kč, k čemuž nakonec nedošlo jen díky jejich aktivní obraně.

2. Za to byl obviněný D. B. odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 24 měsíců, a podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 68 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 2 000 Kč, tj. v celkové výši 200 000 Kč. Obviněné M. Š. okresní soud uložil podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 12 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce 18 měsíců, a podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 68 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 600 Kč, tj. v celkové výši 30 000 Kč. Poškození D. a J. Č. byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Z podnětu následných odvolání obou obviněných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2025, č. j. 9 To 55/2025-3929, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek okresního soudu zrušil pouze ve výrocích o trestech uložených oběma obviněným a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině a o náhradě škody uložil obviněnému D. B. podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 1 rok, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce 2 let, a obviněné M. Š. podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 1 rok, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce 1 roku.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali oba obvinění dovolání, v nichž shodně odkázali na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

5. Obviněný D. B. předně namítl, že skutkové závěry nižších soudů nemají dostatečný podklad v provedeném dokazování. Rozhodná skutková zjištění, a mezi nimi zejména to, že od manželů Č. vylákal podpisy na inkriminované směnce lstí, vycházejí po jeho výtce jen ze zcela nevěrohodných výpovědí poškozených. Ti v průběhu řízení koordinovaně měnili svá podstatná tvrzení, když nejprve striktně odmítali, že směnku vůbec podepsali, aby později uvedli, že ji sice podepsali, avšak nevědomky, resp. v přesvědčení, že se ve skutečnosti o směnku nejedná.

Důkazně vzato se jednalo o typickou situaci „tvrzení proti tvrzení“ (obviněného o tom, že půjčka poškozeným poskytnuta byla, což vědomě potvrdili právě svými podpisy na směnce, a na straně druhé poškozených o tom, že půjčku nikdy nedostali a na směnku se nepodepsali, resp. ji podepsali v omylu), kterou soud prvního stupně vyřešil v rozporu se základním postulátem trestního práva in dubio pro reo. V odůvodnění rozsudku pouze spekuloval, zda by podpis další směnky mohl mít nějaký význam pro zúčastněné, nebo že mělo dojít k využití nepozornosti poškozených, a přitom odhlédl od skutečnosti, že ačkoli podpisy poškozených na smlouvě o zajištění úvěru byly dne 7.

3. 2005 úředně ověřeny na Městském úřadu v Hostivici, poškozený J. Č. tvrdil, že na zmíněném úřadu tehdy nic neověřoval. Dovolatel nesouhlasí ani se závěry soudů k finančním poměrům spoluobviněné M. Š., která podle jeho názoru v průběhu hlavního líčení dostatečně přesvědčivě prokázala, že oněch 500 000 Kč k dispozici měla a že jeho prostřednictvím tento obnos poškozeným jako půjčku skutečně poskytla. Nadále také popírá, že sám aktivně vyhledal následného nabyvatele předmětné směnky. Poukázal přitom na výpověď svědka Milana Dršky, podle níž dotyčného s příslušnou nabídkou oslovila přímo M.

Š. Dovolatel trvá na tom, že jakmile jí směnku předal, celá věc tím pro něj skončila a dále se jí nezabýval. Na vymáhání peněz po poškozených se již nijak nepodílel, ani o něm nevěděl, takže v jeho jednání nelze dovozovat subjektivní stránku přisouzeného trestného činu. Průběh řízení na něj působí dojmem, že soud prvního stupně si při prvotním prostudování procesního spisu předběžně utvořil vlastní představu, jak se „celá záležitost mohla stát“, následné dokazování uzpůsobil tomu, aby ho nakonec mohl uznat vinným trestným činem, a své rozhodnutí alibisticky odůvodnil tak, že spíše věří poškozeným, protože „proč by si to vlastně vymýšleli.“ Takový způsob hodnocení důkazů je však nezákonný.

Nadále platí, že obecné soudy nepostavily najisto, zda již při podpisu inkriminované směnky poškozenými v roce 2005 jednal s úmyslem ji proti nim s odstupem mnoha let uplatnit. Dovolatel zdůraznil, že v době, kdy byl šťastně ženat s jejich dcerou, zkrátka nemohl uvažovat o tom, že by se na jejich úkor někdy v budoucnu „sprostě“ obohatil. Taková úvaha postrádá logiku, není ničím podložená a v tomto směru napadená rozhodnutí vykazují vadu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř.

byl podle obviněného naplněn tím, že nižší soudy nerespektovaly pokyn Nejvyššího soudu formulovaný v jeho kasačním usnesení ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 1039/2023, a konkrétně nevysvětlily, jaké jeho jednání mají za prokázané a kdy bylo spácháno, což je určující pro případnou úvahu o zániku trestnosti činu v důsledku promlčení. I kdyby snad lstivě vylákal od poškozených jejich podpisy na směnce v roce 2005, avšak na dalším vymáhaní takto zajištěného dluhu se později nijak nepodílel a ani nevěděl, že k němu dojde, bylo by jeho jednání promlčeno a nemůže za ně tudíž nést trestní odpovědnost. Vadu ve smyslu uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. spatřuje v tom, že krajský soud akceptoval rozsudek okresního soudu ve výroku o vině a v tomto rozsahu tedy jeho řádný opravný prostředek fakticky zamítl.

6. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 256k tr. ř. rozsudky soudů prvního a druhého stupně zrušil, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Praha-západ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

7. Obviněná M. Š. rovněž namítla, že skutkové a tím pádem i právní závěry nižších soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a napadená rozhodnutí jsou tudíž zatížena vadou, která je v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu způsobilá založit dovolací přezkum, ať už na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebo důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V uvedené souvislosti rozvedla, že v řízení nebyl opatřen jediný důkaz svědčící o jejím vědomém jednání, které by směřovalo k lstivému vylákání podpisů poškozených na údajně podstrčené směnce. Popírá, že by vůči nim jednala v podvodném úmyslu. Připomněla, že vlastního podepisování listin se osobně neúčastnila. O tom ji informoval její bratr. Částkou 500 000 Kč tehdy skutečně disponovala a předala ji spoluobviněnému B. kvůli zmíněné půjčce. Poté už pouze vycházela z jeho informací. Spoluobviněný jí potvrdil, že od ní převzaté peníze poškozeným předal. O pravdivosti jeho slov neměla důvod pochybovat, neboť to bylo podloženo úředně ověřenými podpisy manželů Č. na smlouvě o nahrazení zajištění úvěru a především jejich podpisy na samotné směnce, která půjčku zajišťovala. Kromě toho měla tehdy s rodinou poškozených velmi dobré vztahy. S její detailní obhajobou k osobním majetkovým poměrům a k rozporům ve výpovědích poškozených se soudy patřičně nevypořádaly. Namísto toho již soud prvního stupně paušálně odmítl její verzi jako nepravdivou, čímž porušil její ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Krajský soud následně dané pochybení nenapravil a své rozhodnutí tak navíc zatížil vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

8. Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a poté aby buď podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl tak, že ji podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby.

9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k oběma dovoláním v rámci řízení podle § 265h tr. ř. konstatoval, že obvinění v nich v podstatě opakují skutkové námitky, s nimiž se dostatečně vypořádaly již soudy prvního a druhého stupně. Úvahám nižších soudů přitom nelze vytýkat jakoukoli nelogičnost, která by značila reklamovaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem ve věci provedených důkazů. Skutkový stav naopak zjišťovaly nadstandardním způsobem a zároveň s respektem k závazným závěrům Nejvyššího soudu obsaženým v jeho předcházejícím kasačním rozhodnutí ve věci.

Pokud obviněný D. B. zpochybnil věrohodnost poškozených s poukazem na změnu jejich výpovědi, je podle státního zástupce třeba vzít v úvahu časový rámec, v němž je věc řešena, kdy od podpisu směnky do vydání prvního odsuzujícího rozsudku uplynulo více než 16 let. Je pravdou, že poškození skutečně měnili své výpovědi ohledně pravosti jejich podpisů, nicméně soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlil, proč tato skutečnost jejich věrohodnost nijak nesnižuje. Jednoduše si nejprve vůbec nebyli vědomi, že by směnku podepsali, a až následně, když byla pravost jejich podpisů prokázána, pochopitelně uznali, že jejich jsou.

Pokud si po celou dobu, a to i v civilním řízení, stáli za tím, že podobný dokument nepodepsali, je jediným logickým vysvětlením, že k tomuto došlo lstí ze strany obviněných. Soudy své dokazování zaměřily i na otázku, zda obviněná M. Š. skutečně měla v roce 2005 takové příjmy, které by jí umožnily poskytnout poškozeným přes spoluobviněného D. B. půjčku ve výši 500 000 Kč. V tomto směru měly její obhajobu za jednoznačně vyvrácenou po zjištění, že v rozhodném období byla bilance na jejím bankovním účtu mnohdy záporná, a pokud požádala o úvěr a ten získala, pak nikoli na svou osobu ale na osobu svého manžela.

Důvodně uzavřely, že je krajně nepravděpodobné, že by v takové situaci vůbec byla schopna tak významný finanční obnos dát dohromady a půjčit ho navíc téměř neznámým lidem. Poškození kromě toho neměli žádný důvod, aby si od kohokoli půjčovali peníze.

10. K třetímu okruhu argumentů obviněných ohledně další dispozice se směnkou státní zástupce zdůraznil, že oba jednali jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku, a tudíž není podstatné, kdo z nich a kdy zprostředkoval její postoupení. Pokud neexistovala částka předaná poškozeným, ale zato existují jimi podepsané směnky ve prospěch obviněné M. Š., přičemž na lsti a vytvoření podmínek ke spáchání daného trestného činu kooperovali oba dovolatelé, pak není důležité, že každý z nich nečinil stejné úkony jako ten druhý.

O společné jednání ve smyslu posledně citovaného zákonného ustanovení jde totiž nejen tehdy, když každý ze spolupachatelů sám naplnil všechny znaky trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku, ale i v případě, že každý ze spolupachatelů naplnil jen některý z těchto znaků, avšak souhrn jejich jednání již naplňuje všechny znaky daného trestného činu. V nyní řešené věci přitom bylo prokázáno, že v roce 2005 D. B. vylákal podpisy poškozených na směnce s využitím jejich omylu a tím záměrně vytvořil podmínky potenciálně využitelné pro spáchání trestného činu v budoucnu.

Nešlo však ještě o takové jednání, které by bylo možno považovat za uskutečňování trestného činu podvodu ve všech jeho zákonných znacích, nemělo ani přímý význam pro dokonání tohoto trestného činu a nebylo s ním ani v bezprostřední časové a místní souvislosti. Podpis na směnce sice byl vylákán uvedením poškozených v omyl, avšak trestný čin podvodu v té době dokonán být nemohl, jelikož absentovaly ostatní obligatorní zákonné znaky jeho objektivní i subjektivní stránky. V příčinné souvislosti s tímto jednáním nedošlo ani ke vzniku následku v podobě škody na straně poškozených, ani k obohacení jiného, přičemž tyto objektivní znaky nebyly pokryty úmyslným zaviněním.

Vznik směnky, o jejíž existenci poškození dlouho neměli vůbec žádné povědomí, tedy nemůže být sám o sobě vnímán jako trestněprávně relevantní majetková dispozice, která by se měla negativně projevit na jejich majetkovém portfoliu. Pro to bylo rozhodující až nakládání se směnkou v roce 2017, kdy obvinění iniciovali dohodu mezi M. Š. a společností STREIN – FINANCIAL s. r. o. o postoupení pohledávky a předmětnou směnku předali novému nabyvateli. Obvinění se v průběhu roku 2017 před uvedeným převodem rozhodli, že dosud „spící“ směnku využijí za účelem vlastního obohacení, přičemž rovněž společně zvolili způsob, jak tohoto obohacení ke škodě poškozených hodlají dosáhnout.

Tato představa přitom v roce 2005 nemohla být v jejich úvahách v konkrétnějších konturách zahrnuta. Až v roce 2017 jednala obviněná M. Š. s vědomím, že žádnou pohledávku z titulu zápůjčky za poškozenými nemá a nikdy neměla, a proto ani směnka předávaná za úplatu společnosti STREIN – FINANCIAL s.r.o. žádnou takovou pohledávku nezajišťuje. Ve smlouvě o postoupení pohledávky nicméně tvrdila opak, s čímž byl zároveň srozuměn i spoluobviněný D. B., který její uzavření zprostředkoval s vědomím všech výše zmíněných rozhodných skutečností.

To ostatně vyplynulo i z jeho postoje v civilním soudním řízení, v němž byla postoupená směnka uplatňována.

Bylo tedy prokázáno, že oba obvinění jednali koordinovaně, po vzájemné dohodě a pod smyšlenou legendou. Společně na poškozených vylákali díky jejich omylu podpis směnky, kterou následně postoupili s tím, že postupník ji proti poškozeným uplatní. Dovolatelka se vůči manželům Č. ani nepokusila směnku uplatnit sama a raději se smířila se „ztrátou“ v podobě 120 000 Kč, neboť si byla vědoma toho, že žádnou hotovostní půjčku jim neposkytla. Předstírala neexistující pohledávku, za jejíž postoupení se dožadovala finančního prospěchu. Z popisu skutku jednoznačně vyplývá její záměr obohatit se na úkor jiného.

11. Státní zástupce shrnul, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. v předkládané trestní věci dány nejsou a tudíž v ní nemůže být naplněn ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obvinění uplatnili v jeho druhé alternativě. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

12. Na toto vyjádření odpověděli obvinění prostřednictvím svých obhájců písemnými replikami.

13. Obviněná M. Š. státnímu zástupci vytkla, že stejně jako soudy obou stupňů při svých úvahách přehlíží fakt, že jen na nájemném za svůj byt v XY utržila k únoru 2005 celkem 745 000 Kč, ze kterých objektivně mohla poškozeným půjčku poskytnout. Dále zpochybnila jeho konstatování, že skutkový stav byl v dané trestní věci zjišťován nadstandardním způsobem. Skutečnost, že soud prvního stupně musel v řízení rozhodovat opakovaně, jí nelze klást k tíži a svědčí to podle ní spíše o tom, že hodnocení důkazů bylo z jeho strany dlouhodobě krajně neuspokojivé a mnohdy rozporné se zásadami zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolatelka znovu zopakovala, že poškození Č. o okolnostech podpisu smluvních dokumentů (včetně samotné směnky) lhali. Přijatelně nevysvětlili, jak mohli směnku jako jednostránkový a tučným písmem pojmenovaný dokument přehlédnout a jak jim mohlo uniknout, že slovo „směnka“ se hned pětkrát vyskytuje i v jednoduchém a srozumitelném textu samotné smlouvy, jejíž vyhotovení měli k dispozici až do úředního ověření svých podpisů na ní dne 7. 3. 2005. Ve shodě s odůvodněním svého posledního odvolání ve věci dále uvedla, že peníze, které půjčovala poškozeným, předala bratrovi s tím, aby je svým tehdejším tchánům odevzdal. Toto její tvrzení nebylo žádným způsobem vyvráceno. Obstarán nebyl ani žádný důkaz o tom, že by s bratrem kooperovala v podvodném jednání a oba tak jednali jako spolupachatelé. Takový právní závěr považuje za ryze spekulativní. Že se s B. společně rozhodli v roce 2017 využít „spící“ směnku k vlastnímu neoprávněnému obohacení, obviněná rovněž označila za ničím nepodloženou, absurdní a účelovou domněnku, kterou podle ní zpochybňuje již jen časový odstup zhruba 12 let od tvrzené půjčky. Závěrem proto setrvala na důvodech svého dovolání.

14. Obviněný D. B. též deklaroval, že na důvodnosti svého dovolání trvá. Zopakoval, že poškozeným žádnou směnku k podpisu nepodstrčil a nejednalo se o půjčku fiktivní. Výslovně se vymezil zejména proti bodu 20. vyjádření státního zástupce s tím, že jde o pouhou spekulaci. Podle jeho názoru ze žádného důkazu nevyplývá to, co se zde tvrdí, tj. že v roce 2017 zprostředkoval převod předmětné „spící“ směnky z obviněné M. Š. na společnost svědka Milana Dršky. Tento svědek ve své výpovědi naopak potvrdil, že jej kontaktovala přímo obviněná. Žádný z provedených důkazů neprokazuje, že by se on jakkoli zapojil do nakládání s dotčenou směnkou po roce 2005, a právě v tom obhajoba spatřuje absenci naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu či pokusu o něj. Tuto mezeru pak nelze překlenout ani doktrínou o spolupachatelích, jak se o to snažil státní zástupce v bodě 15. svého vyjádření. Závěr soudů o spolupachatelství je vadný, když úmysl každého ze spolupachatelů je třeba prokázat a nikoli jej jen presumovat.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

15. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předložených opravných prostředků. Zjistil, že obě dovolání byla podána oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájců, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jejich přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.

16. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněnými vznesené námitky obsahově vyhovují jimi deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.

17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace

odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

19. Prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze v závislosti na povaze napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně namítat, že rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., a to buď z formálních důvodů, přestože pro takový postup nebyly splněny zákonem stanovené procesní podmínky, anebo z důvodů věcných, ačkoli v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata druhé alternativy, na kterou zjevně cílili oba obvinění, tedy tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, avšak tento soud – ačkoli věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

20. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek posoudil Nejvyšší soud jednotlivé námitky obviněných a dospěl k závěru, že je pod uplatněné dovolací důvody nelze podřadit.

21. Jestliže obvinění namítli, že napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vycházejí ze skutkových závěrů, které nemají oporu v provedených důkazech, resp. jsou s nimi dokonce ve zjevném rozporu, nepodpořili tuto fundamentální výtku žádným relevantním argumentem. Fakticky totiž neuvedli jediný příklad, kdy by konkrétní důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění determinující následnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, byl hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován přímo proti jeho skutečnému vyznění.

Namísto toho se uchýlili k paušálnímu odmítnutí ustálených skutkových zjištění soudů a svou rétorikou se pokusili prosadit vlastní náhled na způsob, jakým měly být provedené důkazy zhodnoceny. Ten je poplatný jejich vrstevnaté popěrné obhajobě uplatňované již v dřívějších fázích trestního řízení, podle níž (lapidárně řečeno) především poškození Č. v roce 2005 moc dobře věděli, že spolu s dalšími listinami podepisují i inkriminovanou směnku, a učinili tak oproti předání finanční částky 500 000 Kč v hotovosti, kterou jim na základě jejich požadavku zapůjčila ze svých úspor obviněná M.

Š. a kterou jim z jejího pověření fyzicky předal obviněný D. B. Druhá rovina defenzivní strategie pak u dovolatelky stojí na tvrzení, že pokud snad její bratr naložil se svěřenými penězi jinak (tj. poškozeným je nepředal), neměla o tom celých cca 12 let tušení a při „prodeji“ směnky společnosti STREIN – FINANCIAL s.r.o. v roce 2017 vycházela ze svého upřímného přesvědčení, že směnka zajišťuje její reálně existující pohledávku. Dovolatel pak pro změnu setrvale odmítá, že by se jakkoli osobně angažoval v procesu zmíněného úplatného převodu směnky, popírá, že by o něm vůbec věděl, a své eventuální nemorální a nepoctivé jednání vůči bývalým tchánům bez dalšího tendenčně redukuje na „pouhé“ lstivé vylákání jejich podpisů na směnce v roce 2005, za něž by ovšem podle svého mínění (a s ohledem na obecné právní závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.

2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 1039/2023) nemohl být pohnán k trestní odpovědnosti.

22. Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že existenci „extrémního nesouladu“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují. Právě tak přitom postupují obvinění, kteří zejména okresnímu soudu vytýkají v zásadě to, že neupřednostnil jimi nabízené verze skutkového děje, zatímco důkazy, které jejich krajně nepřesvědčivou obhajobu zpochybňovaly, neupozadily či nejlépe zcela neignorovaly. Sami přitom vycházejí z jejich účelové selekce a tendenčního výkladu jejich obsahu. Každý z usvědčujících důkazů, které podle odůvodněného názoru soudu prvního stupně tvoří ucelený řetězec jednoznačně svědčící o jejich vině, hodnotí naopak přísně izolovaně a ze svého pohledu, snaží se jej devalvovat a s touto eliminační taktikou pak přesvědčit dovolací soud o tom, že jejich odsouzení je popřením ústavněprávního principu presumpce neviny.

23. Takový argumentační postup lze charakterizovat jako určitý pokus o resuscitaci dávno překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. Dovolatelé patrně vycházejí z toho, že pokud se nepodaří exaktně a jednoznačně vyvrátit každé jejich nepodložené a neověřitelné tvrzení (např. že obviněná Š. skutečně odevzdala půl milionu korun v hotovosti do rukou svému bratrovi, aby je jako smluvenou půjčku předal poškozeným Č., a obviněný B. tak opravdu učinil), tak musejí být automaticky zproštěni obžaloby. Zde je jim však třeba připomenout, že zmíněná zásada dokazování byla po novele trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994 nahrazena souslovím „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o niž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolateli poněkud zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo. Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I - Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C.H. BECK, Praha 2013, str. 34).

24. K podobné principiální nejistotě ovšem soud prvního stupně neměl žádný rozumný důvod. Disponoval naopak dostatkem důkazů, které podrobil přísně kritickému hodnocení, při němž postupoval způsobem respektujícím požadavky zákona. V odsuzujícím rozsudku (viz zejména body 27. až 34. odůvodnění) logicky a přesvědčivě vyložil, proč měl obhajobu obviněných za bezpečně vyvrácenou a proč naopak uvěřil nikoli osamoceně stojícím výpovědím poškozených, že si od M. Š. nikdy žádné peníze nepůjčili a že směnku, která měla jejich údajný dluh vůči ní zajišťovat, podepsali v omylu, do něhož je lstí uvedl obviněný D. B., který jako tehdejší člen rodiny zneužil jejich důvěry. Současně se okresní soud věnoval i otázce motivu obviněných ke spáchání předmětného činu a jejich zjevně koordinovanému jednání (viz zejm. body 31. - 33. odůvodnění).

25. Pokud za daných okolností neměl krajský soud k reklamovaným skutkovým závěrům soudu nižšího stupně žádných výhrad, neznamená to, že rezignoval na svou přezkumnou povinnost, jak je mu dovolateli nepřípadně vytýkáno. Takové selhání nelze spatřovat ani v tom, že v principu odkázal na příslušné části odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. K tomu je třeba znovu zmínit, že obvinění i své řádné opravné prostředky vystavěli na prakticky stejných tezích a námitkách, na kterých založili svoji procesní obranu již v hlavním líčení a na něž dostatečně reagoval právě již okresní soud. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. i do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně.

26. Stejně tak není úkolem ani ambicí Nejvyššího soudu, aby v mimořádném opravném řízení ve věci provedené důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněných a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné z pohledu dovolacího přezkumu je to, že výsledná skutková zjištění jednoznačně mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na které zejména okresní soud ve svém rozhodnutí konkrétně odkázal a poté je ústavně konformním způsobem zanalyzoval.

27. Předložená dovolání neobsahují jedinou relevantní námitku ani z hlediska dalšího deklarovaného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Oba obvinění sice formálně brojili i proti údajnému nesprávnému právnímu posouzení skutku a jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (ať už jde o otázku naplnění objektivní a subjektivní stránky pokusu trestného činu podvodu v jejich jednání, závěr o jejich spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku, nebo posouzení trestnosti jednání D. B. či in eventum otázky zániku jeho trestní odpovědnosti v důsledku promlčení), ovšem kvalifikovanou úvahu, kterou by poukázali na konkrétní pochybení nižších soudů při aplikaci norem trestního zákoníku na jimi zjištěný skutkový stav, anebo na vadné posouzení jiné okolnosti významné z pohledu hmotného práva trestního, nenabídli. Svůj nesouhlas s právní kvalifikací totiž fakticky založili na primárním odmítnutí finálních skutkových závěrů soudů a teprve na tomto půdorysu se domáhali pro sebe příznivější změny v právním posouzení stíhaného skutku. Námitka obviněného D. B., že nižší soudy v rozporu se závazným pokynem Nejvyššího soudu z usnesení ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 1039/2023, dosud nevysvětlily, jaké jeho jednání mají za prokázané a kdy bylo spácháno, natož aby se vypořádaly s námitkou promlčení jeho trestního stíhání, nemá oporu v realitě, jak je patrné z výroku rozsudku okresního soudu a zejména z bodů 27. - 33. jeho odůvodnění.

28. Lze tedy shrnout, že obvinění D. B. a M. Š. opřeli svá dovolání o námitky, které obsahovému zaměření deklarovaných důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. neodpovídají. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Naplněn by nebyl ani za předpokladu, že by odvolací soud skutečně rozhodl způsobem, na který posledně zmíněné ustanovení cílí (což se nestalo, neboť odvolání obviněných nebyla zamítnuta ani odmítnuta, nýbrž jim bylo naopak částečně vyhověno).

V. Způsob rozhodnutí

29. Nejvyšší soud proto obě předložená dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiných důvodů, než jsou uvedeny v zákoně. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 11. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu

Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek