3 Tdo 966/2025

3 Tdo 966/2025-376

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2025 o dovolání, které podal obviněný R. H. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2025, č. j. 7 To 16/2025-309, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 85/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá.

1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 11. 2024, č. j. 88 T 85/2024-233, uznal obviněného R. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným spácháním zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že v době od 16:50 hod. do 17:00 hod. dne 13. prosince 2023 v Brně na ulici XY v prodejně XY, po převzetí zásilky č. XY, tel. číslo zákazníka XY a zaplacení částky 5.666 Kč, začal rozporovat obsah zásilky s tím, že se nejedná o kompletní zásilku, od zaměstnance výdejny poškozeného J. P. si nejprve zapůjčil odlamovací nůž, zásilku otevřel a obsah vyložil na koberec prodejny, poté začal telefonovat s cizí osobou, se kterou se dohadoval o kompletnosti zásilky, načež nahlásil další PIN pro vyzvednutí další zásilky, tato byla dohledána na stejného doručitele, poškozený požadoval za tuto zásilku uhradit další finanční hotovost ve stejné výši, načež obžalovaný začal novou platbu rozporovat a požadoval vrácení finanční hotovosti za již zaplacenou a převzatou zásilku, poškozený toto odmítl s tím, že zásilka je již převzata a rozbalena a rozpory musí řešit s prodejcem nikoli s ním, jelikož on zásilku pouze vydává, obžalovaný opětovně požadoval vrácení finanční hotovosti, poškozený znovu odmítl vydat finanční hotovost, načež obžalovaný obešel prodejní pult, poškozeného, který seděl na otáčecí židli, chytl oběma rukama za mikinu a strhl ho na zem, přitom se rozlila káva na notebook, listinné dokumenty a koberec, následně se ptal, kde jsou peníze, poškozený se začal zvedat z podlahy a sbírat shozené věci, obžalovaný se stále domáhal vrácení peněz, kdy řekl: "že to bylo zbytečné" a opětovně požadoval vrácení peněz, načež se poškozený zeptal: "a co když ne?" obžalovaný odpověděl: "tak uvidím", následně se vrátil zpět za pult na prodejnu a poškozený mu z obavy z dalšího napadení vydal finanční hotovost ve výši 5.666 Kč z pokladny, obžalovaný ji převzal a z prodejny odešel, obě zásilky na prodejně zůstaly, napadením způsobil obžalovaný poškozenému J. P. odřeninu pod levým okem, která si nevyžádala lékařské ošetření a společnosti E. s.r.o., IČ: XY, která provozuje předmětný obchod, škodu poškozením vybavení v přesně nezjištěné výši.

2. Za to byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 (čtyřiceti osmi) měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost poskytnout poškozenému přiměřené zadostiučinění podle § 48 odst. 4 písm. k) tr. zákoníku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost E. s.r.o. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku prvostupňového soudu podal obviněný odvolání, na jehož základě Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 3. 2025, č. j. 7 To 16/2025-309 zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celém výroku o trestu (včetně výroku podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku) a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a jeho prostřednictvím i rozsudku soudu prvního stupně, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Jeho dovolací argumentace spočívala ve zpochybnění naplnění znaku zmocnění cizí věci, které vystavěl na odlišném právním posouzení otázky převzetí předmětu koupě a okamžiku zaplacení kupní ceny. Právě tyto skutečnosti totiž byly soudem prvního stupně nesprávně právně kvalifikovány, což mělo za následek i nesprávnou interpretaci skutkových zjištění rozhodných pro správné

právní posouzení věci. Obviněný setrval na názoru, že peněžní prostředky poskytnuté poškozenému jako úhrada dobírky se pro něj nikdy nestaly věcí cizí. Na podporu tohoto názoru předestřel právní rozbor týkající se okamžiku převzetí zboží zaslaného na základě smlouvy uzavřené distančním způsobem, jehož výstupem byl závěr, že obviněný předmět koupě nikdy nepřevzal, nýbrž provedl toliko kontrolu zboží před převzetím podle § 2162 občanského zákoníku. K tomu byl ostatně oprávněn stejně jako kupující (jeho otec), kterého zastupoval v rozsahu jeho práv, tudíž ani argumentace soudů, popírající jeho oprávnění k uplatnění všech práv kupujícího postrádala podle mínění dovolatele oporu.

Na tomto základě pak vystavěl právní argumentaci podporující závěr, že tím pádem nedošlo ani k uhrazení kupní ceny, neboť ta je synallagmatickým plněním vůči převzetí zboží a nedošlo-li k němu, nemohlo dojít ani k uhrazení kupní ceny. Předáním finančních prostředků došlo toliko k demonstraci připravenosti splnit závazek z kupní smlouvy, ale nikoliv k jeho samotnému splnění.

6. Následně obviněný soudům vyčetl, že nevzaly v potaz přistoupení dalšího závazkového vztahu, a to z přepravní smlouvy mezi prodejcem a přepravcem. K těmto otázkám a dopadu na postavení a práva obviněného nebylo vůbec zaměřeno dokazování. Sám vyjádřil přesvědčení, že nebyla nikterak dotčena a nezměnil se právní rámec závazků z kupní smlouvy. Současně zdůraznil, že poškozený s otevřením balíku souhlasil, tedy obviněný měl důvodně pocit, že realizuje svoje právo na kontrolu zboží před převzetím.

7. Zároveň připomněl, že i pokud by se se svým výkladem norem občanského práva mýlil, nebylo možno dovodit jeho trestní odpovědnost, neboť jednal v negativním omylu ohledně protiprávnosti činu pramenícího z mimotrestních předpisů, tedy v omylu o normativních znacích skutkové podstaty. Ten je třeba posuzovat jako negativní skutkový omyl. Obviněný byl přesvědčen, že nedošlo k převzetí zboží, a tedy ani k uhrazení kupní ceny a poskytnuté peníze byly tedy i nadále jeho.

8. Dále vytkl soudům obou stupňů i to, že vyšly výlučně z tvrzení poškozeného, která nebyla podepřena žádnými jinými důkazy. Věrohodnost jeho výpovědi byla naleptána postupnou změnou dílčích tvrzení ohledně toho, co obviněný říkal či co se dělo s nožem, který měl před incidentem v ruce. Pokud tedy nebylo možno přijmout závěr, že dovolatel poškozeného ohrožoval nožem, nebylo možno přijmout ani závěr, že vůči němu pronášel hrozby. Obviněný je tedy přesvědčen, že tato skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy a související úvahy soudu porušily jeho právo na spravedlivý proces.

9. Posledním okruhem dovolací argumentace obviněný poukazoval na nízkou společenskou škodlivost svého popíraného jednání, a dovolával se aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Násilí vůči poškozenému totiž bylo mimořádně nízké intenzity, obviněný nechtěl tímto způsobem získat peněžní prostředky poškozeného, nýbrž jen reagoval na arogantní, vulgární a nevhodné chování poškozeného, tedy nebyl veden zištným motivem.

10. Závěrem tedy obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2025, sp. zn. 7 To 16/2025, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2024, sp. zn. 88 T 85/2024, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání věc projednal a učinil i jiné než obviněným navržené rozhodnutí.

11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručné rekapitulaci dosavadního řízení a jeho výsledku, shrnul argumentaci dovolatele a konstatoval, že tato je opakováním obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení, připomněl, že v takových případech jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. K tomu odkázal na pasáže odůvodnění soudu prvního stupně (body 28. až 30.) a soudu druhého stupně (bod 8.), kde byl stěžejní obsah pasáží týkajících se aplikace norem občanského práva vyložen správně, s důrazem na povahu kupní smlouvy uzavřené distančním způsobem a předání zboží formou dobírkové transakce. Zopakoval stěžejní ustanovení spotřebitelských smluv a zdůraznil, že kupující uzavírající kupní smlouvu distančním způsobem je povinen zboží převzít, jinak se vystavuje riziku sankce spočívající v povinnosti uhradit prodávajícímu vzniklou škodu Následně má právo odstoupit od smlouvy. Pouhé odmítnutí převzetí zásilky ovšem nelze za takové právní jednání považovat.

12. Argumentace, že jednání obviněného nesměřovala k užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, ale bylo reakcí na údajně arogantní chování poškozeného nepřekročila rámec běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a označil ji za reinterpretaci původních okolností incidentu.

13. Stejně tak neobstál ani argument, že předané peníze nebyly věcí cizí, neboť podle názoru státního zástupce byly již ve vlastnictví poškozeného, respektive subjektu zajišťujícího přepravu zásilky Zboží bylo převzato obviněným a kupní cena byla uhrazena, obviněný se tedy zmocnil cizí věci.

14. Pokud pak obviněný připomněl zásadu subsidiarity trestní represe, nebylo možno jeho požadavku vyhovět, neboť nebyly splněny její předpoklady. Předně intenzita užitého násilí se nerozvinula jen přičiněním poškozeného, který byl motivován právě uvedenou pohrůžkou násilí. Ačkoliv tedy nešlo o klasický případ pouliční loupeže, zjevně tento incident překročil meze běžného spotřebitelského sporu. Obviněný incident vyhrotil, přičemž státní zástupce zdůraznil, že dovolatel není osobou bez právního povědomí, naopak šlo o kvalifikovaného jedince s právnickým vzděláním a odbornou praxí, který tedy disponoval zázemím pro uplatnění svých práv vůči prodejci zboží standardními právními prostředky. Právě tyto okolnosti umocnily společenskou škodlivost jeho jednání.

15. Na základě shora uvedených skutečností tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud učinil (případně aby rozhodl i jinak) v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r tr.ř.

16. Na uvedené vyjádření reagoval obviněný prostřednictvím svého obhájce replikou, podle níž se argumentace státního zástupce minula s podstatou dovolání. Zopakoval, že závěr o povinnosti spotřebitele převzít vždy zboží označil za ničím nepodložený, který nemůže obstát z hlediska systematiky občanského zákoníku, zejména § 1910 občanského zákoníku. Stejně tak postrádalo právní argumentaci tvrzení, že peněžní prostředky jsou věcí cizí.

17. Co se pak týkalo otázky omylu obviněného, odmítl přesvědčení státního zástupce, který jej vyvracel poukazem na možnost informovat se u prodejce, neboť právní názor jiného soukromoprávního subjektu nemohl obviněného z jeho omylu vyvést. Nelze na něj tedy hledět perspektivou § 19 tr. zákoníku a klást si otázku, zda se jej mohl dovolatel vyvarovat. Zároveň je obviněný přesvědčen, že jeho právní názor je správný a že byl oprávněn po poškozeném požadovat navrácení finančních prostředků.

18. Dále pak obviněný zopakoval svoji výčitku směřovanou vůči soudům, které nikterak nespecifikovaly, jakými faktickými úkony byly naplněny užité právní pojmy „převzal“ a „zaplatil“ a ani neurčily přesný časový okamžik, kdy se tak mělo stát, tedy ani okamžik, kdy obviněný „podle své vůle“ považoval zásilku za převzatou.

19. V závěru pak odkázal na svoji argumentaci stran nutnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe a vyčetl státnímu zástupci, že se nikterak nevypořádal s výhradou absence loupežného motivu. Ze všech shora uvedených důvodů setrval na podaném dovolání. III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

21. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.). ve dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolání splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

23. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

25. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

26. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

27. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání

28. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že přestože obviněný napadl rozsudek odvolacího soudu a jeho prostřednictvím též rozsudek soudu prvního stupně v celém jejich rozsahu, tedy jak proti výroku o vině, tak i proti výrokům o trestu a náhradě škody, pak reálně v rámci uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. uplatnil pouze námitky proti výroku o vině. Takto obviněný vznesl námitky skutkové i právní povahy, přičemž je třeba konstatovat, že obviněný tyto výhrady nijak nesubsumoval pod konkrétní zvolený důvod dovolání (což ovšem Nejvyššímu soudu nikterak nebránilo v rozhodování). S ohledem na právě uvedené se tak předmětem dovolacího přezkumu nemohl stát zejména výrok o trestu, to s odkazem na výše uvedené pod bodem 26 tohoto usnesení.

29. Nejvyšší soud považoval za zásadní hned úvodem předeslat, že ačkoliv obviněný předestřel na první pohled fundovanou analýzu právního posouzení problematiky převzetí a zaplacení kupní ceny z pohledu občanského práva, nebylo s ním možné souhlasit. Při podrobnějším zkoumání totiž již ze samotného dovolání imanentně vyplynulo, že dovolatelem zvolený výklad pojmů občanského práva hmotného je pouhou reinterpretací dílčích částí zkoumané problematiky ve světle pro obviněného nejvýhodnějším. Jinak řečeno, obviněný se pokusil překroutit výklad soukromoprávních institutů tak, aby vyvolal zdání vlastního s právem souladného jednání. To vše nadto v situaci, kdy se zaměřil výlučně na takto pokroucený výklad občanského práva, aniž by náležitě reflektoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně v kontextu všech okolností a především pak, aniž by reflektoval způsob, jakým trestní zákoník přistupuje k ochraně veřejného zájmu na ochraně svobody v rozhodování. V návaznosti na tuto skutečnost se tak Nejvyšší soud nejprve zabýval skutkovou stránkou věci, a následně pak právní analýzou institutů občanského práva a jejich dopadů do trestněprávní kvalifikace souzeného jednání.

30. Se skutkovými zjištěními je spjat důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

31. Pod tento dovolací důvod lze podřadit obecnou námitku nesprávné formulace skutkových zjištění zkreslených nesprávným právním hodnocením norem občanského práva, rozpor mezi tvrzeními poškozeného o poloze nože a také tvrzenou nevěrohodnost poškozeného, přičemž všechny odpovídaly svojí povahou první variantě tohoto důvodu, tedy rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vzešlých skutkových zjištění.

32. Nutno uvést, že obviněný tyto své výhrady nikterak nespecifikoval a omezil se toliko na konstatování těchto tvrzených pochybení, aniž by jakkoliv identifikoval konkrétní rozpory mezi obsahem některého důkazu a skutkovými zjištěními s ním souvisejícím. Jeho argumentaci tak nelze než označit za pouhou demonstraci subjektivního nesouhlasu se skutkovými závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně. Ta ovšem vůbec nedosáhla limitů dovolacího přezkumu pod shora uvedeným a obecně uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádným jiným.

33. Předně nebylo možno přisvědčit tvrzení o tom, že v důsledku nesprávné právní kvalifikace norem občanského práva došlo k nesprávné formulaci skutku, neboť jak bude uvedeno dále, právní úvahy orgánů činných v trestním řízení byly správné. Současně lze doplnit, že skutková zjištění týkající se průběhu celé „návštěvy“ obviněného v prodejně a postup při celé transakci zcela odpovídal zavedené praxi při přebírání balíčku ze smluv uzavíraných například přes internet. Argumentace obviněného nikterak nespecifikovala tvrzený rozpor mezi obsahem provedených důkazů, ale opírala se o vlastní právní názor, který však zcela odporoval běžné zkušenosti každého spotřebitele, a naopak vyžadoval ad hoc nahlížení optikou vnucovanou obviněným. Tím se dostal zcela mimo pole skutkových zjištění a procesu jejich utváření a tím i mimo dovolací přezkum.

34. Stejně tak obviněný nikterak neuvedl, v čem spatřoval rozpor mezi obsahem důkazů a skutkovými zjištěními ve vztahu k výpovědi poškozeného. V tomto směru totiž poukázal toliko na nesrovnalosti ohledně přesné polohy nože, aniž by však reflektoval, že tato se do skutkových zjištění nijak nepromítla a soud s ní tedy nikterak neoperoval. Jinak řečeno, nejednalo se o okolnost rozhodnou. Následně pak obviněný právě i poukazem na to, že si poškozený nevzpomněl na přesnou polohu nože během incidentu, zpochybnil celou jeho výpověď. Takový způsob argumentace odpovídal pouhému předestření vlastního hodnocení důkazů postrádající dovolací relevanci. Dovolací soud tedy námitky obviněného kategoricky odmítl.

35. Zároveň Nejvyšší soud po prostudování předložených podkladů neshledal ve věci žádných pochybení při zjišťovaní skutkového stavu. Soud prvního stupně totiž provedl kompletní dokazování ve vztahu ke všem ve věci potencionálně rozhodným skutečnostem, včetně důkazů svědčících ve prospěch obviněného (§ 2 odst. 5 tr. ř.), tyto následně hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a své hodnotící úvahy explicitně a srozumitelně promítl do odůvodnění svého rozhodnutí (§ 125 tr. ř.). V podrobnostech lze pak odkázat na pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně na body 26. až 33., kde jsou skutková zjištění náležitě objasněna. Skutečnost, že takto přijaté závěry akceptované odvolacím a nyní i dovolacím soudem nekonvenovaly s přáním obviněného, nemohla být důvodem zakládajícím přezkum prostřednictvím mimořádného opravného prostředku.

36. Co se pak týkalo námitek vznesených v rámci druhého z reklamovaných dovolacích důvodů, tyto již bylo možné pod jeho rozpětí subsumovat, avšak současně bylo nutno konstatovat jejich zjevnou neopodstatněnost. Nejprve se sluší obecně připomenout východiska jeho uplatnění, především tedy, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod ovšem není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

37. Veškeré výhrady obviněného napadající nesprávná právní posouzení jednotlivých institutů občanského práva učiněná soudem prvního stupně sledovaly toliko jediný cíl, a to zpochybnění naplnění znaku zmocnění se cizí věci. Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby obviněnému obšírně vyvracel jeho právní názor týkající se dílčích otázek občanského práva hmotného (nutno podotknout, že zjevně nesprávný). Jeho úkolem je revize napadených dovolání optikou vznesených námitek z pohledu trestního práva, jeho funkcí a institutů. Z tohoto důvodu tedy odmítl polemizovat s dílčími závěry učiněnými obviněným, ale naopak se zaměřil právě na pointu dovolání – zpochybnění znaku cizí věci – a z ní pak vycházel při posuzování jednotlivých námitek dovolatele.

38. Dovolací argumentace obviněného byla opřena o závěr, že předané finanční prostředky se nikdy nestaly věcí cizí, ale stále mu náležely, neboť nikdy nedošlo ani k zaplacení kupní ceny ani k převzetí předmětu koupě. Prvním bodem, na který zaměřil obviněný svoji argumentaci byla skutečnost, že nikdy nepřevzal zboží, ale vykonával toliko kontrolu před převzetím. Takovýto výklad ale bylo třeba odmítnout. Předně právě nemožnost kontroly zboží před jeho zakoupením u smluv uzavíraných distančním způsobem je kompenzována následnou zákonnou čtrnáctidenní lhůtou k odstoupení od smlouvy bez udání důvodu.

Z povahy takto uzavřených právních jednání totiž plyne, že bez přítomnosti smluvních stran došlo nejen k uzavření kupní smlouvy (což je konsensuální závazek), ale též k jejich splnění, neboť zboží je předáváno, a často i převzato (jako v nyní posuzovaném případě), prostřednictvím jiných osob (přepravce a osoby pověřené na straně kupujícího). Kontrola zboží před převzetím tedy není z logiky věci a způsobu uzavírání a plnění smlouvy možná. Je zcela irelevantní modelovat situace, za kterých by teoreticky přicházela v úvahu (například převzetí v prodejně prodávajícího), neboť to by neodpovídalo nyní posuzovaným okolnostem.

Situaci totiž nebyly přítomny ani osoby uzavírající smlouvu. Sice nebylo vyloučeno, aby dovolatel byl osobou zmocněnou k uplatnění všech práv kupujícího, avšak obdobné oprávnění chybělo na straně poškozeného, který byl zmocněn toliko k tomu, aby předal zaslaný balík. Sám nevěděl ani co obsahuje, natož co bylo ve skutečnosti objednáno a nebylo tedy možno po něm požadovat, aby umožnil kontrolu zboží, k níž by bez znalosti uvedených věcí nebyl schopen poskytnout součinnost. Obviněný byl osobou pověřenou k převzetí zboží a uhrazení kupní ceny za něj.

Takto tedy vystupoval, přičemž jednal opět toliko s osobou pověřenou k předání zboží a převzetí kupní ceny. Uplatňování dalších práv, a především pak modifikace již uzavřené smlouvy, byly tímto zredukovány na minimum. Poté, co obviněný sdělil kód k balíku, který měl převzít a bylo zjištěno, že ten je připraven k výdeji, uhradil dobírku a bylo mu vydáno zboží. Jazykem právní terminologie došlo ke splnění synallagmatických závazků z uzavřené kupní smlouvy, neboť došlo k uhrazení a přijetí kupní ceny ve prospěch prodávajícího a převzetí, respektive předání předmětu koupě ve prospěch kupujícího.

Tím došlo k dovršení plnění obou smluvních stran a vyčerpání jejich vzájemných závazků po formální stránce. Z logiky věci tak teprve následně mohlo, při nemožnosti předchozího seznámení se zbožím, dojít k jeho kontrole, ovšem již nikoliv jako kontroly zboží před převzetím, ale jako bezodkladného seznámení se s množstvím a jakostí předmětu plnění, které podléhá následným oprávněním vyplývajícím z vadného plnění. To jsou ovšem již instituty nastupující až v případě, kdy je smlouva splněna v rozporu s uzavřenou smlouvou, respektive v případě, kdy plnění neodpovídá tomu, co bylo ujednáno.

Jedná se tedy o nároky, které je kupující oprávněn uplatňovat výlučně u prodávajícího.

Pokud poškozený tedy umožnil seznámení se s předmětem plnění bezprostředně po splnění závazku, bylo to gestem jeho dobré vůle, které jej ovšem ani potencionálně nemohlo zavázat k dalším jednáním, ke kterým neměl výslovně ani ze svého postavení jakékoliv oprávnění.

39. Nejvyšší soud se tedy plně ztotožnil s názorem soudů nižších stupňů, že ve věci došlo ke splnění závazků z uzavřené kupní smlouvy, mimo jiné tedy i zaplacení kupní ceny. Tím pádem došlo i k přechodu vlastnického práva a dispozice s určenými finančními prostředky k prodávajícímu a staly se z nich pro obviněného věci cizí. Zdánlivě sofistikovaná argumentace obviněného na tom nemohla nic změnit, a to ani z pohledu otázky vzájemné podmíněnosti povinností k úhradě kupní ceny a povinnosti k předání zboží. Neboť i toto synallagma bylo v daném případě splněno (viz předchozí bod), ačkoliv se obviněný snažil tuto skutečnost obšírnou, formalistickou a selektivní interpretací (či spíše dezinterpretací) zpochybnit. Synallagmatické závazky obecně jsou závazky obsahující práva a povinnosti jedné strany, kterým odpovídají práva a povinnosti strany druhé, tedy plnění a korespondujícího protiplnění, jejichž splnění se vzájemně podmiňují, tedy například kupujícímu nevznikne právo na převzetí zboží, aniž by splnil svoji povinnost uhradit kupní cenu. Zároveň ovšem není vyloučeno, aby smlouva či zvyklosti právě onu vzájemnou podmíněnost modifikovaly (k tomu viz blíže Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, § 2079 Základní ustanovení, marg. č. 3). V ideálním případě dojde ke splnění vzájemných závazků současně. Jak již bylo shora uvedeno i v tomto případě byla vzájemná podmíněnost naplněna, neboť k zaplacení kupní ceny došlo poté, co bylo zjištěno, že zboží je připraveno k převzetí, respektive je možné současně jej předat. Stejně tak i obráceně bylo zřejmé, že je možné zboží předat, neboť dojde k uhrazení kupní ceny. Vzájemná podmíněnost splnění závazků obou stran tak byla naplněna. Výklad, který zvolil obviněný a který předpokládal, že k takovému splnění dojde až po následném schválení obou stran (respektive jeho kontroly), neměl oporu v zákoně, neboť žádné jeho ustanovení nevyžaduje ještě následnou akceptaci již převzatého zboží.

40. Jak již Nejvyšší soud naznačil shora, obviněný zcela zřejmě zaměnil oprávnění kupujícího ke kontrole zboží před převzetím, které bylo ovšem v nyní posuzovaném případě vyloučeno (viz bod 38. tohoto usnesení), a následné oprávnění k uplatňování práv z vadného plnění. Ani tato jeho nevědomost jej však nemohla nikterak vyvinit, dokonce ani omluvit. Naopak byl osobou znalou práva a měl tedy vědět, že zákon mu, respektive jeho otci, poskytuje další možnosti obrany a s ohledem na jeho spotřebitelské postavení poměrně ochranářské. Přesto však přistoupil k užití fyzické insultace k tomu, aby si vymohl navrácení zaplacených peněz okamžitě. Tím ovšem naplnil všechny znaky trestného činu loupeže, když použil násilí i pohrůžky násilí proti poškozenému, aby získal nazpět peněžní prostředky, které mu již nenáležely.

41. Současně ze všeho shora uvedeného vyplynulo, že tím méně mohlo mít na rozhodné okolnosti vliv provedení dokazování stran práv a povinností z přepravní smlouvy, neboť ani ta nemohla jakkoli založit účinně oprávnění k uplatnění práv a povinností prodávajícího poškozeným. Ani v tomto směru tedy nebylo možno v zásadě vágním výtkám obviněného vyhovět.

42. Sluší se doplnit, že i kdyby Nejvyšší soud přitakal (excesivnímu) výkladu dovolatele a uvěřil, že finanční prostředky byly stále v jeho vlastnictví (což rozhodně odmítl viz shora), nezbavilo by to obviněného trestní odpovědnosti, neboť by naplnil všechny znaky trestného činu vydírání, když by užitím násilí donutil poškozeného něco konat (vydat mu peníze). Vzhledem k tomu, že obviněný takovou argumentaci ani neuplatnil, Nejvyšší soud se jí blíže nezabýval a uvedl ji pouze na dokreslení toho, že představy obviněného, které od vlastní svévolné interpretace svých oprávnění očekával (vyvinění se z trestní odpovědnosti), jsou zcela mylné. Dovolatel totiž v žádném případě nejednal v souladu s právem, ba naopak jej porušil natolik hrubým a intenzivním způsobem, že nezbylo než jej sankcionovat prostředky práva trestního, jak bude uvedeno dále.

43. Výše uvedený závěr bylo nutno aplikovat i na jeho námitku, že in eventum bylo třeba jeho jednání nazírat optikou osoby jednající v negativním skutkovém omylu. Omyl jakožto rozpor mezi subjektivní představou a objektivní realitou je kategorií, která se odehrává v nitru pachatele, neboť je třeba zkoumat jeho vnitřní myšlenkové a volní postupy, podobně jako u zkoumání zavinění. To ovšem neznamená, že jsou soudy povinny vycházet toliko z toho, co jim obviněný sdělí o tom, co si myslel, co chtěl a co cítil. Stejně jako u dokazování subjektivní stránky trestného činu, hodnotí soud důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a i na tyto ryze vnitřní procesy nazírá optikou celé sumy okolností případu. Tak tomu bylo i v této věci. Obviněný totiž zcela účelově protěžoval vlastní představy o právu oproti nejen realitě právní, ale i běžnému laickému chápání. Soudy ovšem jeho verzi o tom, že jednal veden představou o tom, že předaná finanční hotovost založená do pokladny je stále jeho věcí, neuvěřily a také odpovídajícím a přezkoumatelným způsobem odůvodnily své závěry. Nejvyšší soud tak zcela sdílel názor soudu prvního a druhého stupně, že se jednalo o předestření zcela účelového výkladu právních předpisů tak, jak se hodilo jeho obhajobě (viz bod 35. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 8. odůvodnění odvolacího soudu). Argumentace obviněného opírající se o negativní skutkový omyl tedy byla vystavěna na odlišné skutkové verzi, než ke které dospěly soudy prvního a druhého stupně a se kterou se ztotožnil i soud dovolací, a proto i tato výhrada tak zcela zjevně postrádala své opodstatnění.

44. Co se pak týkalo námitky subsidiarity trestní represe, ani této nemohl dovolací soud vyhovět, jak bylo již naznačeno shora. Obviněný užil násilí k tomu, aby se zmocnil nazpět již zaplacených finančních prostředků, a to za situace, kdy mu zákon poskytoval řadu zcela jednoduchých prostředků, kterých mohl k napravení nesprávného smluvního plnění dosáhnout. Nadto za situace, kdy dovolatel byl osobou práva znalou, dokonce se připravující na povolání, které je určeno k ochraně práv a poskytování dalších právních služeb. Jeho vlastní excesivní představa o právu mu nemohla jakkoli polehčovat. Právě naopak, obviněnému mělo být známo, a mělo mu být ideálně vlastní, hledání řešení v souladu s právem, a nikoliv užití fyzického násilí k dosažení sledovaného účelu a získání finančních prostředků. Okolnosti případu tedy svědčí naopak o zvýšené závažnosti jednání dovolatele, byť majetkové škody byly poměrně jednoduše saturovány. Trestní právo však neposkytuje ochranu pouze majetkovým zájmům osob, ale především veřejným zájmům, v tomto případě na zachování svobody v rozhodování. Nebylo tedy možno dospět k závěru, že by stíhané jednání svojí intenzitou nedosáhlo ani hranice běžně se vyskytujících trestných činů loupeže.

45. Lze tedy shrnout, že dovolací argumentace obviněného se v podstatné části minula s rozsahem dovolacích důvodů a v té části, ve které naplnila zvolený dovolací důvod, zjevně postrádala opodstatnění. V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

46. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím uplatněné námitky dílem nenaplnily žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a dílem bylo zjevně neopodstatněné.

47. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 11. 2025

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu