3 Tdo 994/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2007 o dovolání podaném Ing. L. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 139/2007 ze dne 3. 5. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 142/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 10 T 142/2007 ze dne 7. 3. 2007 byl dovolatel uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na zdravotní pojištění, na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků.
V předmětné věci podal Ing. L. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 4 To 139/2007 ze dne 3. 5. 2007 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal Ing. L. K. dovolání a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku namítl, že předmětná věc byla soudy posouzena nesprávně a neúplně s tím, že nebyly naplněny zejména materiální stránky trestného činu. Má za to, že nebylo spolehlivě prokázáno, že v kritické době měl dostatek finančních prostředků, které však v rozporu se zákonem neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je jinak. Nelze takto vycházet z pouhého obecného zjištění, že tyto prostředky měl k dispozici, protože hradil další (jiné) platby. Přiznal, že v rozhodné době měla firma, jejímž byl jednatelem hospodářské potíže, a proto neměla dostatek finančních prostředků ani k samotným výplatám zaměstnanců, zejména pro nekorektní vztahy s firmou Č. T., a. s., která platila se zpožděním nebo vůbec, protože prováděla jednostranné zápočty svých závazků a pohledávek. Poukázal i na to, že soudy měly hodnotit i stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání, a to s ohledem na to, že se snažil zachovat pracovní místa. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil jak napadené (citované) rozhodnutí Krajského soudu v Brně, tak i citovaný rozsudek Městského soudu v Brně a tomu také vrátil věc „k dalšímu řízení“.
K dnešnímu dni Nejvyšší soud České republiky neobdržel písemné vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci dovolatel namítl, že nebylo prokázáno, že by společnost (jíž byl jednatelem) měla vůbec dostatek prostředků k hrazení uvedených plateb, když v rozhodné době tato byla ve špatné finanční situaci, dále potom namítl i to, že měl být důsledně zvážen i stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání s poukazem na jeho snahu o zachování pracovních míst. Z uvedeného také dovozuje absenci subjektivní stránky trestného činu, kterým byl posléze soudy shledán vinen. Uvedené námitky lze pokládat za právně relevantní, avšak zjevně neodůvodněné. V této souvislosti je namístě uvést, že dovolatel, jako plátce daně, pojistného na zdravotní pojištění, na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti z hlediska § 147 odst. 1 tr. zák. nepochybně měl k dispozici potřebné finanční prostředky (příslušné částky svým zaměstnancům skutečně srazil) a v rozporu se zákonem je neodvedl příslušné instituci. Stejně tak je potřebné poukázat i na délku doby, po kterou nebyly hrazeny za zaměstnance příslušné částky (u daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků se jednalo o dobu dvou roků, u pojistného na sociální zabezpečení o dobu patnácti měsíců stejně jako u pojistného na zdravotní pojištění), kdy takovouto dobu nelze mít za takovou, která by pouze znamenala jenom časové prodlení v odvodu příslušných peněžních prostředků, ale již o permanentní nerespektování zákonem stanovené povinnosti. Totéž lze uvést také ve vztahu k výši dluhu, který takto vznikl, když tento nelze označit za zanedbatelný. Způsob hospodaření i takovéhoto poplatníka musí být primárně v souladu se zájmy společnosti bez toho, že by byl využíván jednostranně v jeho prospěch, když i v tomto směru lze odkázat na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (viz rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 456/2002, 4 Tz 63/2000 a další). Právem tak soud v posuzovaném jednání dovolatele shledal úmysl (minimálně nepřímý z hlediska ustanovení § 4 písm. b/ tr. zák.), když s ohledem na uvedené je zjevné, že dovolatel nepochybně věděl, že v důsledku svého jednání spočívajícího v neodvedení již uskutečněných srážek v příslušné době a jejich užitím na jiné účely právě ve zjištěné době a rozsahu, může znamenat, že tato částka nebude odvedena vůbec a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. Skutečnosti shora uvedené potom neumožňují závěr o nenaplnění materiálního znaku označeného trestného činu, když nebezpečnost činu pro společnost ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. je z důvodů již popsaných nepochybně dána.
S ohledem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka