3 Tdo 998/2025-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2025 o
dovolání, které podal obviněný R. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 21. 5. 2025, č. j. 5 To 103/2025-80, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 152/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 25. 2. 2025, č. j.
1 T 152/2024-54, uznal obviněného R. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“)
vinným spácháním přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1
tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
dne 12. 11. 2024 a 17. 11. 2024 ve XY, okres XY, po předchozím požití alkoholu
opakovaně řídil osobní automobil Micro Compact car Smart, reg. zn. XY, z
majetku B. P., narozené XY, a to
- dne 12. 11. 2024 kolem 08:25 hodin nejméně po ulici XY a XY, přičemž byl před
domem č. p. XY zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, Obvodní oddělení
Velké Meziříčí a dechovou zkouškou na alkohol přístrojem Dräger v 08:33 hodin
mu bylo zjištěno 1,00 ‰ alkoholu, opakovanou zkouškou v 08:27 hodin mu bylo
naměřeno 1,16 ‰ alkoholu a rozborem krve odebrané mu v 09:05 hodin mu bylo
prokázáno 1,14 g/kg alkoholu, a dále
- dne 17. 11. 2024 kolem 21:00 hodin nejméně po ulici XY, kde byl před domem č.
p. XY zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, Obvodní oddělení Velké
Meziříčí, přičemž dechovou zkouškou na alkohol přístrojem Dräger v 21:11 hodin
mu bylo zjištěno 1,88 ‰ alkoholu, opakovanou zkouškou v 21:17 hodin mu bylo
naměřeno 1,70 ‰ alkoholu a následně v 21:28 hodin mu bylo ještě prokázáno 1,61
g/kg alkoholu.
2. Za to byl odsouzen podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 67
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu
100 (sto) denních sazeb v částce 500 Kč, tedy celkem 50.000 Kč. Podle § 73
odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 30 (třiceti) měsíců.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, o kterém
rozhodl Krajský soud v Brně svým usnesením dne 21. 5. 2025, č. j. 5 To
103/2025-80, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti usnesení
odvolacího soudu, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i)
tr. ř. Ačkoliv obviněný deklaroval, že napadl všechny výroky usnesení
odvolacího soudu (obsahující ovšem toliko zamítavý výrok), z vlastní dovolací
argumentace vyplývá, že tento svůj mimořádný opravný prostředek zaměřil vůči
zamítnutí jeho námitek směřovaných proti výroku o trestu.
5. Po zopakování dosavadního průběhu řízení a podmínek dovolacího
řízení, včetně zákonného vymezení dovolacích důvodů, konstatoval dovolatel
naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Současně obviněný vyjádřil
přesvědčení, že byla porušena Listina základních práv a svobod, když nebylo
zohledněno jím učiněné prohlášení viny a na základě toho byl omezen ve svých
právech. Obviněný se z hlavního líčení řádně omluvil a zaslal soudu písemné
vyjádření, včetně prohlášení viny, které musí a mělo být zohledněno při
ukládání trestu, což se ovšem nestalo. V tomto spatřoval obviněný zkrácení
vlastních práv v rámci spravedlivého procesu.
6. Vzhledem k výše uvedenému následně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2025, č. j. 5 To 103/2024-80,
jakož i rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 25. 2. 2025, č. j.
1 T 152/2024-54, a věc vrátil soudu prvního stupně k rozhodnutí.
7. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
zasláno nejvyšší státní zástupkyni k případnému vyjádření. Státní zástupce
působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“)
využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručné rekapitulaci
dosavadního řízení a jeho výsledku shrnul argumentaci dovolatele a konstatoval,
že tato směřovala vůči výměře trestu. Současně připomněl, že brojit proti
výroku o trestu lze zásadně prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu,
ovšem pouze v případě excesu z druhu či výměry zákonné trestní sazby, nikoliv
pro nepřiměřenost uloženého trestu. Zároveň obviněný neuplatnil ani žádnou
námitku nesprávného právního posouzení, která by teoreticky též přicházela v
úvahu. Připomněl též, že zásah dovolacího soudu do uloženého trestu je možný
pouze v případě extrémně přísného a zjevně nespravedlivého trestu, což ovšem v
tomto případě nenastalo, neboť dovolatel byl odsouzen pro opakovanou trestnou
činnost. Státní zástupce tedy dospěl k závěru, že námitky dovolatele nelze pod
žádný dovolací důvod podřadit.
8. Na základě shora uvedených skutečností tedy navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas
s tím, aby tak Nejvyšší soud učinil (případně aby rozhodl i jinak) v neveřejném
zasedání ve smyslu § 265r tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda
je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
10. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím
obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), ve dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 a 2
tr. ř. Dovolání splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §
265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují
jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
12. Nejvyšší soud je seznámen s mnoha dalšími podáními téhož obhájce a
je nucen opětovně konstatovat, že způsob, jakým je v nich zvolen dovolací důvod
neodpovídá zákonným požadavkům. Obviněný totiž prostřednictvím tohoto obhájce
vyjmenoval všechny důvody dovolání, z nichž následně označil jeden preferovaný.
Obhájce totiž uvedl volbu důvodu dovolání slovem „především“, které ovšem
implikuje zdání, že se jedná o mnohem širší penzum důvodů, z nichž je jen jeden
zvýrazněn. Takto ovšem dovolací přezkum nefunguje a nelze jej takto pojímat.
Nejvyšší soud není povolán ke generální revizi celého řízení. V § 265f tr. ř.
je mezi náležitostmi dovolání požadavek na explicitní označení zvoleného
dovolacího důvodu. Nejvyšší soud je pak vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit právě shora zmíněné povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem
(§ 265d odst. 2 tr. ř.). Uvedený protěžovaný důvod dovolání [§ 265b odst. 1
písm. i) tr. ř.] bylo tedy nutno považovat za výslovnou a jednoznačnou volbu
důvodu dovolání, byť byl použit obrat obecně uvozující širší výklad, neboť ten
by odporoval účelu zákona. Nejvyšší soud tedy na tomto místě (opětovně) apeluje
na obhájce obviněného, jakožto autora tohoto podání, aby formuloval náležitosti
dovolání pregnantně, neboť nelze jazykovým výkladem jím použitých frází
rozšiřovat dovolací přezkum na celý katalog dovolacích důvodů.
13. Pokud obviněný prostřednictvím svého obhájce vyčlenil (shora
popsaným způsobem) z katalogu všech jím v dovolání zmíněných dovolacích důvodů
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., pak ten je dán tehdy,
pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo
mu byl uložen test ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za
trestný čin, jímž byl uznán vinným.
14. Zároveň nelze odhlédnout od skutečnosti, že prostřednictvím shora
uvedeného důvodu obviněný brojil i proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť
soud odvolací jeho námitky nevyslyšel. Tím ovšem nastala procesní situace
předvídaná dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který najde své
uplatnění ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný však tento důvod výslovně
nenamítl. Tento zjevný nedostatek podaného dovolání ale Nejvyšší soud
nevyhodnotil jako překážku provedení dovolacího řízení, neboť se jednalo o
chybu, kterou je možno označit za formální, a tedy nezabraňující v rozhodnutí.
15. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených
východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k
posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl pouze
usnesení odvolacího soudu, avšak jeho argumentace směřovala i proti rozsudku
soudu prvního stupně, konkrétně výroku o trestu. Obviněný na podkladě
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. vznesl námitku
nesprávného hodnocení jím učiněného prohlášení viny, na jehož základě měl být
zkrácen na svých Listinou základních práv a svobod zaručených právech.
17. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze stručně
v obecnosti uvést, že pamatuje na situace, kdy byl uložen buď nezákonný druh
trestu, anebo sice zákonný druh, ovšem ve výměře vymykající se trestní sazbě
stanovené pro trestný čin, za který je takový trest ukládán. Současně ovšem
jeho prostřednictvím nelze napadat nepřiměřenost uloženého trestu či se domáhat
trestu podle vlastních představ dovolatele. Sluší se tedy zdůraznit, že pouhá
nepřiměřenost trestu nemůže být v dovolacím řízení relevantně uplatněna v rámci
žádného ze zákonem taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015).
18. Nutno konstatovat, že dovolací argumentace obviněného i přes rozsah
celého podání (cca 4 strany textu) je vyjádřena toliko třemi vágními větami,
nadto bez jakékoliv bližší specifikace, v čem je namítané pochybení spatřováno,
s výjimkou strohého konstatování, že prohlášení viny nebylo zohledněno při
ukládání trestu. Nejvyšší soud je ze své činnosti seznámen s řadou podání
učiněných prostřednictvím téhož obhájce, avšak i při maximální zdrženlivosti k
jakémukoliv komentování úrovně předkládaných dovolání byl nucen vyjádřit podiv
a znepokojení nad tím, že i přes skutečnost, že toto bylo zjevně vypracováno
advokátem, jakožto osobou znalou práva, neobsahoval tento mimořádný opravný
prostředek žádnou specifickou argumentaci, na kterou by dovolací soud mohl
reagovat a do značné míry se jednalo o šablonové podání. Naopak lze
konstatovat, že obsahem dovolání je pouze zcela vágní postesk obviněného nad
uloženým trestem, to však bez uvedení jakýchkoliv spojitostí, v nichž obviněný
(respektive jeho obhájce) spatřoval pochybení soudů nižších stupňů. Nejvyšší
soud je proto nucen apelovat na obhájce, aby napříště věnoval vypracování
mimořádných opravných prostředků, k jejichž podání je navíc zákonem stanovena
velkorysá lhůta 2 měsíců od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí, náležitou
péči. Z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu totiž vyplývá zjevný trend jím
(obhájcem) podaných dovolání, která se pohybují na hranici přípustnosti, věcné
přezkoumatelnosti, respektive srozumitelnosti, kterou následně odstraňuje
dovolací senát vlastním obšírným, avšak z podstaty věci nikoliv adresným a
konkrétním, přezkumem. Taková situace je ovšem nežádoucí, jak z pohledu řízení
o mimořádných opravných prostředcích, tak i obecného práva obviněného na
spravedlivý proces a jeho účinné obrany, v neposlední řadě pak i z hlediska
obecné důvěryhodnosti právnických povolání.
19. Přes výše uvedené a ve snaze podrobit dovolací námitky obviněného
dovolacímu přezkumu, bylo možno vycházet z toho, že obviněný brojil proti
nepřijetí prohlášení viny ze strany nižších soudů, což současně považoval za
porušení jeho ústavně zaručených práv s podstatným dopadem na výměru uloženého
trestu. Pointa této konstrukce tedy zjevně směřovala toliko do otázky
přiměřenosti uloženého trestu a demonstrovala nespokojenost obviněného s
výměrou trestu, ke kterému byl odsouzen. Tím se ovšem obviněný dostal zcela
mimo limity dovolacího přezkumu, neboť přiměřenost trestu nemůže být
přezkoumávána v rámci žádného z mimořádných opravných prostředků. Nejvyšší soud
po seznámení se s podklady, dospěl k závěru, že trest uložený soudem prvního
stupně a aprobovaný soudem odvolacím, byl trestem nejen zákonným, ale také
zcela přiměřeným ve vztahu ke spáchané trestné činnosti i osobě pachatele, kdy
v podrobnostech lze plně odkázat na bod 10. odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně a bod 8. usnesení odvolacího soudu.
20. Co se pak týkalo ústavně právní roviny postupu soudu prvního stupně,
ani v tomto ohledu neshledal Nejvyšší soud nic, co by bylo třeba okresnímu
soudu vytknout. Obviněný naznačil, že tím, že prvostupňový soud nepřijal jím
učiněné písemné prohlášení viny, došlo k zásahu do jeho práv zaručených
Listinou základních práv a svobod, aniž však specifikoval jakých.
21. Pokud jde o institut prohlášení viny upravený v ustanovení § 206c
tr. ř., je nutno nejprve zdůraznit, že zmíněný institut je právním nástrojem
zákonným, včleněným do trestního řádu teprve v nedávné době (novela č. 333/2020
Sb. s účinností od 1. 10. 2020), přičemž je koncipován jako ústní právní
jednání obviněného směřované vůči soudu, které je účinné teprve poté, co jej
tento soud přijme. Právě ona akceptace, respektive přijetí prohlášení viny, je
tou skutečností, od níž lze následně odvíjet zákonem předpokládané účinky –
upuštění od dokazování skutečností, k nimž se prohlášení vztahuje, případné
promítnutí do trestu včetně prolomení dolní hranice trestní sazby atd. Zároveň
se jedná o nenárokový postup, tedy nelze soud donutit k tomu, aby takové
prohlášení přijal, přičemž nejsou stanoveny ani omezující podmínky, které by
soudu v odmítnutí tohoto postupu bránily. Naopak zákon stanovuje pouze
povinnost nepřijmout prohlášení viny, které neodpovídá dosud objasněnému
skutkovému stavu věci. Pokud tedy soud prohlášení obviněného, nadto učiněné
způsobem, který neodpovídá ani předpokladům zákona a zároveň nezaručuje ani
dostatečné seznámení obviněného s důsledky využití tohoto institutu (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23), nepřijal,
nelze mu v tomto ohledu ničeho vyčítat. Nemohlo pak současně ani dojít k zásahu
do základních práv a svobod obviněného, neboť následně došlo k řádnému
dokazování všech pro věc rozhodných skutečností, přičemž vůči tomuto postupu
obviněný nikdy nikterak neprotestoval. Je tedy zřejmé, že tento ústavněprávní
rozměr naznačený sice kategorickými slovními obraty, ovšem postrádající
jakoukoliv konkrétní argumentaci, v dané věci přítomný vůbec není.
22. Nejvyšší soud na závěr připomíná, že není zásadně oprávněn do výroku
o trestu zasahovat s výjimkou závažných pochybení prolamujících zákonnost
uloženého trestu (viz shora bod 17. tohoto usnesení), respektive situace, kdy
je uložen extrémně přísný a zjevně nespravedlivý trest (viz státním zástupcem
zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo
1561/2016). V nyní posuzovaném případě ovšem k takové situaci nedošlo a nutno
konstatovat, že nebyla obviněným ani namítána. Lze tedy uzavřít, že dovolací
námitky se zcela minuly se zákonem stanoveným katalogem dovolacích důvodů
obsaženým v § 265b tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
23. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného
rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť jím uplatněné
námitky nenaplnily žádný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy dovolání bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
24. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2
tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud
jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 11. 2025
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu