3 Tz 104/2011-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 21. prosince 2011 stížnost pro
porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného R.
L., proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2011, sp. zn. 0 PP
10/2007, a podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 6 T 1/2005, byl
obviněný R. L. uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm.
b), d), e), odst. 2 trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr.
zák.“), poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., porušování domovní
svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty
podle § 249b tr. zák. a byl mu uložen podle § 238 odst. 2 tr. zák. za použití §
35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, pro
jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s
ostrahou. Dále soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody. Tímto
rozsudkem byli odsouzeni i spoluobvinění J. P., J. V. a L. L.
Proti rozsudku si všichni obvinění podali odvolání a Krajský soud v Brně
usnesením ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 8 To 360/2005, rozhodl tak, že podle §
256 tr. ř. odvolání všech obviněných jako nedůvodná zamítl.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 4. 2007, sp. zn. 0 PP 10/2007,
obviněného R. L. podle § 61 odst. 1 písm. a) tr. zák., podmíněně propustil z
výkonu trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, který mu byl uložen rozsudkem
Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 6 T 1/2005, ve spojení s
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 8 To 360/2005, a
podle § 63 odst. 1 tr. zák. obviněnému stanovil zkušební dobu v trvání 5 (pěti)
let, když zároveň nad obviněným vyslovil dohled.
Jelikož obviněný neplnil stanovený dohled, Okresní soud v Ostravě nařídil na
den 3. 3. 2010 veřejné zasedání, jehož předmětem bylo rozhodnutí o nařízení
zbytku trestu z podmíněného propuštění. Předseda senátu jednání odročil za
účelem zjištění, zda je odsouzený schopen řádně plnit uložený dohled.
Předseda senátu Okresního soudu v Ostravě usnesením ze dne 2. 5. 2011, sp. zn.
0 PP 10/2007, rozhodl podle § 302 a § 305 tr. ř. tak, že proti obviněnému R. L.
bude konáno řízení proti uprchlému.
Následně rozhodl ve veřejném zasedání senát Okresního soudu v Ostravě usnesením
ze dne 3. 6. 2011, sp. zn. 0 PP 10/2007, tak, že podle § 91 odst. 1 tr.
zákoníku obviněný R. L. vykoná zbytek trestu odnětí svobody, který mu byl
uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 6 T 1/2005,
ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 8 To
360/2005, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v
Ostravě ze dne 5. 4. 2007, sp. zn. 0 PP 10/2007.
Proti posledně označenému usnesení podal ministr spravedlnosti podle § 266
odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona. Uvádí v ní, že podle jeho názoru
bylo napadené usnesení učiněno na základě vadného postupu v řízení a byl jím
porušen zákon v § 2 odst. 9 a § 315 odst. 2 tr. ř. a v § 35 odst. 1, 2 zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Zákon byl
porušen v neprospěch obviněného R. L.
Stěžovatel poukázal na to, že v původním řízení byl obviněný odsouzen senátem
Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 6 T 1/2005, ve spojení s
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 8 To 360/2005, za
trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. zák.,
poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody
podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §
249b tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků se zařazením
pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Z výkonu trestu byl obviněný L.
podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2007, č.
j. 0 PP 10/2007-39, kterým mu byla stanovena také zkušební doba v trvání 5-ti
let a byl nad ním vysloven dohled. V průběhu zkušební doby bylo soudem
zjištěno, že obviněný v rámci dohledu neplnil své povinnosti a uzavřený
probační program a navíc na něj byl vydán Okresním soudem v Ústí nad Orlicí pod
sp. zn. 2 T 118/2010 příkaz k zatčení pro trestný čin loupeže podle § 234 odst.
1 tr. zák., jehož se měl dopustit ve zkušební době podmíněného propuštění.
Okresní soud v Ostravě proto nařídil veřejné zasedání o nařízení výkonu zbytku
trestu, avšak vzhledem k tomu, že obviněného se k němu nepodařilo ze známých
adres předvolat a zároveň se jeho pobyt nepodařilo vypátrat ani policii, bylo
proti němu na základě usnesení předsedy senátu Okresního soudu v Ostravě ze dne
2. 5. 2011, č. j. 0 PP 10/2007-151, konáno řízení jako proti uprchlému podle §
302 a násl. tr. ř. Následně usnesením předsedy senátu Okresního soudu v Ostravě
ze dne 3. 6. 2011, č. j. 0 PP 10/2007-167, jež nabylo právní moci dne 7. 6.
2011, bylo rozhodnuto, že obviněný L. vykoná zbytek trestu odnětí svobody, z
něhož byl podmíněně propuštěn.
Původní rozsudek Městského soudu v Brně, jímž byl obviněný odsouzen, byl vydán
senátem a správně bylo i v senátě Okresního soudu v Ostravě jednáno dne 5. 4.
2007 o jeho podmíněném propuštění. Proto s odkazem na § 315 odst. 2 tr. ř. měl
i v případě vydání usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2011, č. j.
0 PP 10/2007-151, jímž bylo rozhodnuto o řízení proti uprchlému, rozhodovat
senát a nikoliv pouze předseda senátu, čímž došlo k tomu, že i navazující
usnesení téhož soudu ze dne 3. 6. 2011, č. j. 0 PP 10/2007-167, není zákonným,
neboť bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení a ani v tomto případě
nerozhodoval soud v senátu, ale pouze předseda senátu sám. Ve vykonávacím
řízení je speciálně upravena příslušnost soudu k řízení v ust. § 333 odst. 1
tr. ř., jež ve větě první stanoví, že rozhodnutí podle § 331 tr. ř. činí
okresní soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává. V této konkrétní
věci bylo ovšem nutno vycházet z § 315 odst. 2 tr. ř., který požaduje, aby
rozhodnutí související s výkonem trestů činil soud, který ve věci rozhodl v I.
stupni, z čehož lze dovodit, že soud I. stupně činí rozhodnutí ve vykonávacím
řízení ve stejném obsazení (z hlediska toho, zda jde o senát nebo samosoudce),
v jakém rozhodoval v předcházejících fázích řízení. Na tomto místě možno
odkázat i na rozhodnutí R 36/1975, jímž bylo judikováno, že ve smyslu § 320
odst. 2 tr. ř. je nutno za soud, v jehož obvodě se vykonává trest odnětí
svobody, považovat ten soud, který má stejnou věcnou příslušnost jako soud,
který rozhodl ve věci v I. stupni, pokud zákon výslovně nestanoví, že je
příslušný okresní soud. Byť obviněný R. L. nebyl v době rozhodování okresního
soudu o řízení proti uprchlému a o nařízení zbytku výkonu trestu ve výkonu
trestu, možno analogicky toto rozhodnutí s judikatorním významem vztáhnout i na
jeho případ v rámci správného určení obsazení soudu. Na případ lze analogicky
aplikovat i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 4 Tz
38/2007, z jehož právní věty vyplývá, že za situace, kdy v původním řízení byl
obviněný odsouzen na základě rozhodnutí senátu ve společném řízení, byť
obviněný sám byl stíhán pro takové trestné činy, že s ohledem na jejich trestní
sazbu by byl v samostatně vedeném řízení příslušný k projednání trestní věci
samosoudce, je irelevantní, že v řízení vykonávacím soud rozhoduje jen o tomto
obviněném a příslušným k rozhodování i v této fázi trestního řízení je opět
senát a nikoliv samosoudce. V podstatě totéž je pak deklarováno i v rozhodnutí
Nejvyššího soudu publikovaném pod TR NS 37/2007 - T 1011.
Dle názoru stěžovatele tak z výše uvedených důvodů trpí vadou jak rozhodnutí o
konání řízení proti uprchlému, tak navazující rozhodnutí Okresního soudu v
Ostravě o vykonání zbytku trestu odnětí svobody z podmíněného propuštění, a lze
tudíž konstatovat, že takto vadné soudní řízení nelze rozhodně označit za
souladné s výše citovanými ustanoveními zákona o soudech a soudcích a trestního
řádu, jimiž je do rozhodovací praxe trestního soudnictví aplikována zásada,
vyplývající z Listiny základních práv a svobod, konkrétně čl. 38 odst. 1 (viz
č. 2/1993 Sb.), podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že
příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Zákonným soudcem je třeba bezpochyby
rozumět i takové obsazení soudu, které je zákonem určeno pro projednání a
rozhodování té které trestní věci. Pokud tedy soud věc neprojedná v takovém
obsazení (složení), které zákon určuje, jedná se o vadu, která bude vždy
důvodem ke zrušení rozhodnutí, jež z takto vadného řízení vzejde, a shora
popsaný postup soudu je třeba označit za nezákonný, kterým došlo k porušení
zákona v neprospěch obv. L.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud
vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že napadeným usnesením Okresního soudu v
Ostravě ze dne 3. 6. 2011, č. j. 0 PP 10/2007-167, byl porušen zákon v
neprospěch obviněného R. L. v ustanovení § 315 odst. 2 tr. ř., a v řízení,
které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 9 tr. ř. a § 35 odst. 1, odst. 2
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, aby
podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení i jemu předcházející
usnesení téhož soudu ze dne 2. 5. 2011, č.j. 0 PP 10/2007-151, a dále aby
Nejvyšší soud postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu
v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona
podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části
rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Z obsahu trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 0 PP
10/2007, Nejvyšší soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27.
5. 2005, sp. zn. 6 T 1/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze
dne 4. 10. 2005, sp. zn. 8 To 360/2005, byl obviněný R. L. odsouzen podle § 238
odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí
svobody. Trestní řízení bylo konáno proti obviněnému R. L. a spoluobviněným J.
P., J. V. a L. L. jako společné řízení podle § 20 odst. 1 tr. ř. Byť obviněný
sám byl stíhán pro trestné činy, u nichž s ohledem na trestní sazbu by byl v
samostatně vedeném řízení příslušný k projednání jeho trestní věci samosoudce,
vzhledem ke společně vedenému řízení a výši trestní sazby trestných činů, jichž
se měli dopustit spoluobvinění J. P. a J. V., byl k rozhodování ve věci
příslušný senát. Šlo o společné řízení podle § 20 odst. 2 tr. ř., které koná
soud, který je příslušný konat řízení proti pachateli trestného činu nebo
nejtěžším trestném činu. Toto ustanovení tak upravuje příslušnost v případech
společného řízení o trestném činu, o kterém měl konat řízení samosoudce, a o
trestném činu, o kterém přísluší konat řízení senátu. V těchto případech tak
koná společné řízení o všech trestných činech senát a na věci ničeho nemůže
změnit okolnost, že v řízení vykonávacím již okresní soud rozhodoval jen o věci
obviněného R. L., nemění nic na skutečnosti, že příslušným k rozhodování i v
této fázi trestního řízení byl opět senát.
Poté, co obviněný R. L. nastoupil výkon uloženého trestu odnětí svobody,
rozhodoval k žádosti obviněného o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí
svobody Okresní soud v Ostravě, který usnesením ze dne 5. 4. 2007, sp. zn. 0 PP
10/2007, obviněného R. L. podle § 61 odst. 1 písm. a) tr. zák., podmíněně
propustil z výkonu trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, který mu byl
uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 6 T 1/2005,
ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 8 To
360/2005, a podle § 63 odst. 1 tr. zák. obviněnému stanovil zkušební dobu v
trvání 5 (pěti) let, když zároveň nad obviněným vyslovil dohled. Rozhodnutí
učinil okresní soud v senátě.
Jelikož obviněný neplnil stanovený dohled Okresní soud v Ostravě nařídil na den
3. 3. 2010 veřejné zasedání, jehož předmětem bylo rozhodnutí o nařízení zbytku
trestu z podmíněného propuštění. Předseda senátu po výslechu obviněného jednání
odročil za účelem zjištění, zda je obviněný schopen řádně plnit uložený dohled.
V průběhu zkušební doby bylo soudem zjištěno, že obviněný v rámci dohledu
neplnil své povinnosti a uzavřený probační program a okresní soud proto nařídil
veřejné zasedání za účelem rozhodnutí o nařízení zbytku trestu z podmíněného
propuštění na den 13. 9. 2010. K veřejnému zasedání se obviněný nedostavil a
toto bylo odročeno na neurčito. Při pátrání po osobě obviněného bylo zjištěno,
že na něj byl vydán Okresním soudem v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 118/2010,
příkaz k zatčení. Jelikož se nepodařilo vypátrat pobyt obviněného, vydal
předseda senátu Okresního soudu v Ostravě dne 18. 10. 2010 příkaz k zatčení. Po
bezvýsledném pátrání po obviněném rozhodl předseda senátu Okresního soudu v
Ostravě usnesením ze dne 2. 5. 2011, sp. zn. 0 PP 10/2007, o konání řízení
proti uprchlému podle § 302 a 305 tr. ř. a dne 3. 6. 2011 konal veřejné
zasedání za účasti státního zástupce, obhájce obviněného i přísedících a po
poradě senátu vyhlásil usnesení, sp. zn. 0 PP 10/2007, jímž rozhodl tak, že
podle § 91 odst. 1 tr. zákoníku obviněný R. L. vykoná zbytek trestu odnětí
svobody, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 5.
2005, sp. zn. 6 T 1/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne
4. 10. 2005, sp. zn. 8 To 360/2005, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn
usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2007, sp. zn. 0 PP 10/2007.
Ze shora uvedeného se podává, že námitka ministra spravedlnosti, že o nařízení
výkonu zbytku trestu odnětí svobody rozhodl předseda senátu a nikoli senát,
nemůže obstát a Nejvyšší soud proto konstatoval, že stížností pro porušení
zákona napadené usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2011, sp. zn. 0
PP 10/2007, bylo vydáno v souladu se zákonem.
Podle § 267 odst. 1 tr. ř. ve stížnosti pro porušení zákona musí být vedle
obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který
výrok, v jakém rozsahu a i z jakých důvodů napadá a čeho se ministr
spravedlnosti domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Podle § 267 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející. K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona
napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost
výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona.
Řízením, které předcházelo napadenému usnesení, se rozumí procesní postup
orgánů činných v trestním řízení, který vyústil v rozhodnutí, proti němuž
směřuje stížnost pro porušení zákona. Je to nejenom řízení bezprostředně
předcházející napadenému rozhodnutí, ale i řízení vzdálenější za podmínky, že
jde o řízení v téže věci a že jím bylo nebo mohlo být ovlivněno napadené
rozhodnutí. Z toho je třeba vycházet při řešení otázky, zda určité, byť
vzdálené úkony, jsou ještě předmětem přezkoumání.
Součástí předcházejícího řízení jsou nejenom úkony dokazování, jako např.
výslech obviněného, výslech svědka, znalecký posudek, nebo zajišťovací úkony
(např. odnětí věci, domovní a osobní prohlídka, prohlídka jiných prostor a
pozemků apod.), ale i pravomocná rozhodnutí za podmínky, že mají vliv na
napadené rozhodnut.
S ohledem na shora uvedené lze konstatovat, že součástí řízení předcházejícího
rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2011, sp. zn. 0 PP 10/2007,
jímž byl podle § 91 odst. 1 tr. zákoníku nařízen u obviněného R. L. výkon
zbytku trestu odnětí svobody, je usnesení předsedy senátu Okresního soudu v
Ostravě ze dne 2. 5. 2011, sp. zn. 0 PP 10/2007, kterým v trestní věci
obviněného R. L. rozhodl podle § 302 a § 305 tr. ř. o konání řízení proti
uprchlému. V odůvodnění usnesení soud mimo jiné uvedl, že odsouzený neplnil
podmínky uloženého dohledu, byl sankčně vyřazen z evidence Úřadu práce v J.,
Okresním soudem v Ústí nad Orlicí dne 19. 8. 2010, sp. zn. 2 T 118/2010, byl na
odsouzeného vydán příkaz k zatčení a ze zprávy Policie ČR z 4. 2. 2011
vyplynulo, že se odsouzený má zdržovat na území Velké Británie.
Pokud v dané trestní věci rozhodl o konání řízení proti uprchlému předseda
senátu a nikoli senát, lze připustit, že takový postup byl v rozporu s
příslušnými zákonnými ustanoveními a zákon byl porušen v neprospěch obviněného
R. L., jak bylo namítáno ve stížnosti pro porušení zákona.
Z ustanovení § 302 tr. ř. vyplývá, že proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu
řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá, lze vést řízení proti
uprchlému. O konání řízení proti uprchlému po podání obžaloby rozhoduje podle §
305 tr. ř. soud na návrh státního zástupce nebo i bez takového návrhu. Pokud
jde o formu tohoto rozhodnutí, uplatní se zde obecné ustanovení § 119 odst. 1
tr. ř., podle něhož soud rozhoduje rozsudkem, kde to zákon výslovně stanoví, v
ostatních případech rozhoduje, jestliže zákon nestanoví něco jiného, usnesením.
Z citovaných ustanovení je tedy zřejmé, že nastanou-li podmínky pro vedení
řízení proti uprchlému ve fázi řízení před soudem, rozhoduje o jeho konání soud.
Protože trestní řád nestanoví žádný zvláštní požadavek na formu rozhodnutí,
soud rozhoduje o tom, že bude konáno řízení proti uprchlému, usnesením ve
smyslu § 119 odst. 1 a § 134 a násl. tr. ř. Význam takového usnesení má
formální a materiální aspekt. Formální stránka tohoto rozhodnutí spočívá v tom,
že soud v jeho výroku jednoznačně vyjadřuje skutečnost, že řízení nadále nebude
vedeno standardním způsobem, ale způsobem zvláštním, pro který platí určitá
speciální pravidla zakotvená v ustanoveních § 302 a násl. tr. ř. Materiální
aspekt potom záleží zejména v odůvodnění tohoto usnesení, kde by měl soud
konkretizovat důvody, které opodstatňují nutnost vést řízení proti uprchlému,
tedy zejména zda obviněný pobývá v cizině nebo se skrývá, a dále z jakých
konkrétních okolností byl tento závěr odvozen.
Nejvyšší soud pokládá za nezbytné zdůraznit některé obecnější zásady při
rozhodování o stížnosti pro porušení zákona ve vztahu k posuzované věci.
Stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, a pokud jí
Nejvyšší soud vyhoví a zruší napadené rozhodnutí, znamená to výrazný průlom do
právní moci a z ní vyplývající závaznosti a nezměnitelnosti rozhodnutí orgánů
činných v trestním řízení. Proto může Nejvyšší soud vyslovit porušení zákona a
zrušit napadené rozhodnutí z podnětu stížnosti pro porušení zákona jen tehdy,
jestliže zjistí zcela zřejmé porušení zákona nebo postup ve zjevném rozporu se
zákonem.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že v dané trestní věci byly splněny podmínky
pro konání řízení proti uprchlému uvedené v trestním řádu v části třetí, hlavě
dvacáté, oddílu druhém a také v souladu s příslušnými ustanoveními trestního
řádu proběhlo veřejné zasedání zakončené vyhlášením usnesení Okresního soudu v
Ostravě ze dne 3. 6. 2011, sp. zn. 0 PP 10/2007, o němž Nejvyšší soud
konstatoval, že bylo vydáno v souladu se zákonem.
Za tohoto stavu bylo nezbytné dále posoudit, zda předmětná vada řízení mohla
mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí do té míry, aby bylo možno
důvodně předpokládat, že pokud by soud ustanovení § 315 odst. 2 tr. ř. dodržel,
t.j. rozhodl o konání řízení proti uprchlému v senátu, mohl by ve veřejném
zasedání zjistit jiný skutkový stav věci (vedoucí k odlišným právním závěrům) a
v důsledku toho rozhodnout jinak, než napadeným usnesením učinil. Z obsahu
spisu je zřejmé, že okresní soud opatřoval zprávy za účelem zjištění pobytu
obviněného a zjistil, že se obviněný vyhýbá probíhajícímu vykonávacímu řízení
pobytem v cizině. Dále ze zprávy Probační a mediační služby ČR, středisko J.,
zjistil, že obviněný neplní podmínky stanoveného dohledu. Okresní soud v
Ostravě měl tak k dispozici dostatečný skutkový základ, aby mohl rozhodnout jak
o konání řízení proti uprchlému, tak následně podle § 91 odst. 1 tr. zákoníku o
nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Výrok usnesení, jímž bylo
rozhodnuto o konání řízení proti uprchlému, byl učiněn na podkladě dostatečně
zjištěného skutkového stavu věci a v tomto smyslu je napadené usnesení věcně
správné.
Ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud při svém rozhodování
přihlížel. Vycházel z toho, že stížnost pro porušení zákona představuje průlom
do právní moci rozhodnutí a narušuje tak jeho stabilitu. To znamená, že v každé
konkrétní věci musí vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu
řízení, nad zájmem na jeho stabilitě a nezměnitelnosti. Je nesporné, že na
právní moci vadami zatíženého rozhodnutí bude možno trvat jen tehdy, pokud by
tím nebylo ohroženo spravedlivé a správné rozhodování. Tak tomu může být
(jde-li o procesní vady) v případech, kdy zjištěný vadný postup řízení neměl
vliv na správnost napadeného rozhodnutí a zejména, je-li zjevné, že tuto vadu
nelze již napravit a přitom ani po formální stránce bezchybné řízení by nevedlo
k jinému výsledku. Nad rámec výše uvedeného lze ještě dodat, že z ustanovení §
306a odst. 2 tr. ř. vyplývá, že odsouzený, u něhož pominuly důvody, pro které
se řízení proti uprchlému vedlo, může podat návrh na zrušení příslušného
rozhodnutí a konání nového veřejného zasedání.
Z důvodů, jež byly podrobně rozvedeny shora, proto Nejvyšší soud rozhodl ve
věci obviněného R. L. tak, že podanou stížnost pro porušení zákona podle § 268
odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata