3 Tz 104/2023

3 Tz 104/2023-17655

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2024 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Aleše Koláře a JUDr. Ondřeje Círka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné právnické osoby TANAGE TRADE, s.r.o. v likvidaci (v době vydání rozhodnutí „v konkursu“), IČ: 29255279, se sídlem Tusarova 1384/25, Holešovice, 170 00 Praha 7, proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 To 12/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 8/2017, rozhodl takto:

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá.

1. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 To 12/2019, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 39 T 8/2017, a to ve výrocích o trestech ohledně obviněného B. S., M. S., P. Š., Martina Blaháka, R. P. a Jiřího Šatného a ve výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu ohledně obviněného M. B., přičemž za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. soud nově rozhodl o trestech o shora uvedených obviněných. Soud současně podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných Martina Blaháka a obchodní společnosti TANAGA TRADE, s.r.o. v likvidaci (v době vydání rozhodnutí v konkursu), IČ: 29255279, sídlem Tusarova 1384/25, Holešovice, 170 00 Praha 7 (dále také „TANAGA TRADE“).

2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 39 T 8/2017, přitom bylo rozhodnuto o vině celkem sedmnácti obviněných, mezi nimi též obchodní společnosti TANAGA TRADE, která se měla dopustit zločinu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, jednáním popsaným pod bodem III. výroku o vině rozsudku, a to že:

obvinění R. Ch., M. B., Martin Blahák, R. P. a Jiří Šatný a právnické osoby TANAGA TRADE, s.r.o. (nyní v konkursu) a VP Investment, s.r.o. (dále jen „VP Investment“),

v době od 29. 11. 2013 do 31. 10. 2014 obžalovaní R. Ch., M. B., Martin Blahák, R. P. a Jiří Šatný po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení rolí jednotlivých osob, právnická osoba TANAGA TRADE, s.r.o., jednající prostřednictvím svého jednatele Martina Blaháka, v rámci své činnosti, a právnická osoba VP Investment jednající prostřednictvím svého jednatele Jiřího Šatného, v rámci své činnosti, s úmyslem zkrátit daň z přidané hodnoty za využití postupu podle § 64 odst. 1 odst. 5 zákona o DPH, resp. později za využití postupu podle § 9 odst. 1 zákona o DPH,

M. B. vytvořil za vědomé účasti Martina Blaháka, R. P., Jiřího Šatného a právnických osob TANAGA TRADE a VP Investment řetězec obchodních společností, v rámci něhož byly v České republice nakupovány dobíjecí kupóny do mobilních telefonů slovenskou obchodní společnosti, která deklarovala vývoz kupónů do jiného členského státu Evropské unie, v důsledku čehož je odebírala za cenu bez daně z přidané hodnoty, ačkoliv ve skutečnosti vyváženy nebyly a veškerá ekonomická činnost týkající se kupónů byla realizována na území České republiky, nikoli ve prospěch plátce daně z jiného členského státu Evropské unie, a tyto kupóny byly následně na území České republiky prodávány dalším českým společnostem, přičemž z obchodů prováděných v řetězci nebyla přiznána a odvedena daň z přidané hodnoty, a poté se dohodl s R. Ch., že bude v tomto řetězci zajišťovat financování nákupu kupónů a jejich další prodeje prostřednictvím své odběratelské sítě a bude získávat svůj podíl na výnosech, získávaných při krácení daně,

následně postupovali tak, že R. P. na základě pokynů, které mu udílel M. B., zajišťoval nákup dobíjecích kupónů ve společnosti Tabák Plus, spol. s r.o. (dále jen „Tabák Plus“) a dále ve společnostech AGORA DMT, a.s. (dále jen „AGORA DMT“) a Tabák Plus Export, spol. s r.o. (dále jen“ Tabák Plus Export“), a to prostřednictvím společnosti ZONUS, s.r.o., (dále jen „ZONUS“), za kterou jednal jako její jednatel, a při jednotlivých odběrech nepravdivě deklaroval vývoz dobíjecích kupónů do Slovenské republiky, takže byly ze strany společností Tabák Plus, AGORA DMT a Tabák Plus Export prodávány za cenu bez daně z přidané hodnoty, přičemž ve skutečnosti byly dobíjecí kupóny jen formálně vyvezeny za hranici mezi Českou a Slovenskou republikou a byly obratem dováženy zpět do České republiky, resp. v závěru páchání trestné činnosti již nebyly vyváženy vůbec,

poté tyto kupóny nakoupila za cenu bez daně z přidané hodnoty společnost VP Investment, za kterou jednal její jednatel Jiří Šatný, která je dále prodávala za cenu včetně daně z přidané hodnoty společnosti TANAGA TRADE, za kterou jednal její jednatel Martin Blahák, přičemž při těchto obchodech se R. P., Jiří Šatný, Martin Blahák i společnosti VP Investment a TANAGA TRADE řídili instrukcemi M. B., který zejména stanovoval nákupní a prodejní ceny dobíjecích kupónů, rozhodoval o provádění plateb, sám zčásti ovládal bankovní účet společnosti VP Investment a rovněž určil, že kupóny budou společností VP Investment prodávány za nižší cenu, než za jakou je nakoupila od společnosti ZONUS, a dále udílel pokyny Jiřímu Šatnému, aby z bankovních účtů společnosti VP Investment v hotovosti vybíral a předával mu finanční prostředky, které byly u této společnosti získávány jako rozdíl mezi nákupní cenou dobíjecích kupónů bez daně z přidané hodnoty a jejich prodejní cenou včetně této daně, přičemž společnost VP Investment, jednající Jiřím Šatným, nepřiznávala nákupy kupónů od slovenských společností ani jejich další prodeje na území České republiky, vůbec nepodávala přiznání k dani z přidané hodnoty a tuto daň neodváděla,

následně společnost TANAGA TRADE, jednající Martinem Blahákem, s vědomím, že dobíjecí kupóny byly získány od společností Tabák Plus, AGORA DMT a Tabák Plus Export bez daně z přidané hodnoty na základě nepravdivých čestných prohlášení o jejich dodání do jiného členského státu, prodávala tyto kupóny společnosti ALTA PRAHA, s.r.o., a R. Ch., a to za cenu nižší, než za kterou byly původně nakoupeny od společností Tabák Plus, AGORA DMT a Tabák Plus Export,

a R. Ch., s vědomím, že dobíjecí kupóny jsou neoprávněně získávány za cenu bez daně z přidané hodnoty, nákupy v tomto řetězci financoval prostřednictvím plateb prováděných před dodáním kupónů na bankovní účet společnosti TANAGA TRADE, Martinu Blahákovi udílel pokyny k nákupu konkrétního typu i množství kupónů, zajišťoval jejich další distribuci a od M. B. nebo Martina Blaháka přebíral podíl na finančních prostředcích, získávaných u společnosti VP Investment na základě neodvedení daně z přidané hodnoty, přičemž zbytek těchto prostředků si mezi sebe dělili M. B., Martin Blahák, Jiří Šatný a R. P.,

a úmyslně nepravdivým deklarováním, že dobíjecí kupóny budou vyvezeny do jiného členského státu Evropské unie, obžalovaní způsobili, že společnosti Tabák Plus, AGORA DMT a Tabák Plus Export neodvedly z uskutečněných zdanitelných plnění daň z přidané hodnoty, jejíž sazba byla v letech 2013 a 2014 stanovena ve výši 21 %, a to společnost Tabák Plus ve výši 8.962.747,71 Kč, společnost AGORA DMT ve výši 10.989.850,83 Kč a společnost Tabák Plus Export ve výši 7.221.701,34 Kč přičemž celkově se obvinění M. B., Martin Blahák, R. P. a Jiří Šatný a právnické osoby TANAGA TRADE a VP Investment podíleli na zkrácení daně z přidané hodnoty v rozsahu 27.074.299,88 Kč a obviněný R. Ch. v rozsahu 13.037.468,53 Kč.

3. Za toto jednání soud společnost TANAGA TRADE odsoudil podle § 16 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZTOPO“) k trestu zrušení právnické osoby. Podle § 19 ZTOPO ve spojení s § 70 odst. 1 tr. zákoníku uložil soud obviněné právnické osobě trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 1.026.693 Kč, která byla zajištěna na účtu společnosti č. XY, vedeném u ČSOB, a.s., se sídlem Radlická 333/150, Praha 5 (dále jen „ČSOB“).

4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 To 12/2019, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné právnické osoby TANAGA TRADE. Vytkl v ní, že citovaným rozsudkem vrchního soudu byl v neprospěch právnické osoby porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a předcházejícím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 39 T 8/2017, byl v neprospěch obviněné právnické osoby porušen zákon v ustanovení § 19 ZTOPO, ve spojení s § 70 odst. 1 a § 140b zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“).

5. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona stěžovatel odkázal na ustanovení § 140b, § 170, § 109 odst. 1, 5 insolvenčního zákona, ustanovení § 19 ZTOPO, ustanovení § 70 odst. 1 tr. zákoníku a ustanovení § 256 a § 254 odst. 1 tr. ř.

6. Dále konstatoval, že v oblasti mimosmluvních sankcí jako nároků vyloučených z uspokojení v průběhu insolvenčního řízení i nadále platí, že se jedná zejména o pokuty ukládané správními úřady, o správní sankce ukládané opět správními orgány podle zvláštních zákonů a též o peněžité tresty ukládané soudy podle trestního zákona [TARANDA, Petr, MORAVEC Tomáš, HOSTINSKÝ, Jaroslav. § 170 (Pohledávky neuspokojované v insolvenčním řízení). Ing KOTOUČOVÁ, Jiřina a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 377.].

7. Dle názoru stěžovatele napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 To 12/2019, z výše popsaných zákonných východisek vybočuje. V důsledku toho lze vydané rozhodnutí považovat za nezákonné.

8. Vyhláškou Městského soudu v Praze č. j. MSPH 88 INS 21209/2016-A-2 ze dne 14. 9. 2016 bylo zahájeno insolvenční řízení a tato vyhláška byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku. Následně byl usnesením Městského soudu v Praze č. j. MSPH 88 INS 21209/20l6-A-12 ze dne 16. 12. 2016 zjištěn úpadek obchodní společnosti TANAGA TRADE, s.r.o., IČ: 29255279, se sídlem Tusarova 1384/25, 170 00 Praha 7 a na její majetek byl prohlášen konkurs. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. MSPH 88 INS 21208/2016-B-13 ze dne 23. 3. 2017 byla insolvenčním správcem dlužníka ustanovena JUDr. Lenka Žídková.

9. Právnická osoba TANAGA TRADE měla v ČSOB veden bankovní účet č. XY v českých korunách s kladným zůstatkem ve výši 1.026.878,54 Kč. Tyto finanční prostředky sepsal insolvenční správce dne 2. 3. 2017 do soupisu majetkové podstaty dlužníka, čímž přešlo dispoziční oprávnění k nakládání se zůstatkem na účtu na insolvenčního správce. Soupis majetkové podstaty je zveřejněn v insolvenčním rejstříku pod záznamem B-7 22. 3. 2017.

10. V souladu se zněním § 140b insolvenčního zákona nelze po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které se v insolvenčním řízení neuspokojují. Mezi takové patří podle § 170 písm. s) mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku nezaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 7 Tz 25/2020, pro účely trestního řízení uzavřel, že soudem uložený trest propadnutí věci (v posuzovaném případě šlo o peněžní prostředky uložené na bankovním účtu pachatele) je mimosmluvní sankcí vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení dlužníka (pachatele trestného činu) podle ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Obdobné závěry pak Nejvyšší soud přijal (a výslovně již pro účely insolvenčního řízení) rovněž v situaci, kdy trestem propadnutí věci nebyly postiženy peněžní prostředky, nýbrž jiný majetek zahrnutý insolvenčním správcem do soupisu majetkové podstaty dlužníka.

11. Stěžovatel poukázal i na rozhodnutí č. 31/2022 Sb. rozh. obč., jímž bylo rozhodnuto, že trest propadnutí věci uložený podle § 70 tr. zákoníku v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek je mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka, jejíž uspokojení v insolvenčním řízení vedené na majetek dlužníka zakazuje (znemožňuje) ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Takový trest proto nelze vykonat za trvání na příslušnost jim dotčeného majetku dlužníka k majetkové podstatě dlužníka ani na možnost insolvenčního správce takový majetek zpeněžit (vzhledem k tomu, že způsobem řešení úpadku dlužníka je konkurs) a výtěžek zpeněžení použít k uspokojení dlužníkových insolvenčních věřitelů.

12. Jak je zřejmé z insolvenčního rejstříku ve vztahu ke společnosti TANAGA TRADE, bylo ke dni 14. 9. 2016 insolvenční řízení zahájeno, přičemž doposud probíhá. Ačkoli musela být Krajským soudem v Brně tato skutečnost známá již při nahlédnutí do insolvenčního rejstříku, nezohlednil ji při ukládání trestu obviněné společnosti.

13. Vedení insolvenčního řízení nemělo žádný dopad na vedení trestního řízení, které mohlo být zahájeno a provedeno bez ohledu na prohlášení konkursu. Bylo však nutné zohlednit některá specifická pravidla vyplývající z insolvenčního zákona týkající se nakládání s majetkovou podstatou.

14. Podle výše citovaného § 140b insolvenčního zákona není možné po dobu trvání insolvenčního řízení rozhodnout o některých dalších pohledávkách. Jak vyplývá z důvodové zprávy k novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 249/2013 Sb., která toto ustanovení do zmíněného zákona vložila, popř. i z odborné literatury, cílem tohoto ustanovení je zakázat za trvání insolvenčního řízení „vyrábění“ takových pohledávek, které stejně nebudou moci být uspokojeny. Mezi zmíněné a stran uspokojení omezené pohledávky náleží i vyjmenované v § 170 insolvenčního zákona, podle jehož písm. d) jsou jimi konkrétně (s určitými výjimkami) mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka. Jedná se tak zejména o pokuty ukládané správními úřady, o správní sankce ukládané správními orgány podle zvláštních zákonů a též peněžité tresty ukládané správními orgány podle zvláštních zákonů a též o peněžité tresty ukládané soudy podle trestního zákoníku. Koncepce obsažená v tomto ustanovení přitom vychází z toho, že stát zde svým způsobem dobrovolně rezignuje na své sankční pohledávky, aby nedocházelo k rozmnožování řady věřitelů dlužníka, který už tak sám o sobě není schopen hradit v plné míře nároky ze soukromoprávních vztahů (srov. Hasová, J a kol. insolvenční zákon. 3. vydání. Praha, C. H. Beck, 2018, str. 697, příp. i Sprinz, P. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání. Praha S. H. Beck, 219, str. 374 a 466). Jestliže se finanční prostředky na uvedeném účtu následně staly předmětem trestu propadnutí věci podle § 19 ZTOPO, ve spojení s § 70 odst. 1 tr. zákoníku, uloženým rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 39 T 8/2017, je nutno rozhodnutí považovat v části týkající se uloženého trestu propadnutí věci za nezákonné. Výše popsaný trest je současně ve zřejmém rozporu s účelem trestu (srov. § 266 odst. 2 tr. ř.), a to již proto, že reálný negativní dopad nesměřuje na obviněného jako insolvenčního dlužníka, ale na jeho věřitele, jimž by bylo dále limitováno uspokojení jejich nároků.

15. S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že Krajský soud v Brně v napadeném rozhodnutí pochybil, když při ukládání trestu společnosti TANAGA TRADE, nezohlednil probíhající insolvenční řízení jakož i specifika s ním spojená. Vzhledem k tomu, že k nápravě nedošlo ani v rámci odvolacího řízení, neboť Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 To 12/2019, odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl, je nutno spatřovat nezákonnost i v rozhodnutí odvolacího vrchního soudu, který měl v souladu s § 254 odst. 1 tr. ř. k výše uvedené vadě přihlížet, ačkoli nebyla vytýkána. Nezákonnost rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci tedy spočívá v absenci nápravy vadného prvostupňového rozhodnutí.

16. Dle stěžovatel ze shora uvedeného vyplývá, že v předmětné trestní věci došlo k porušení zákona v neprospěch obviněné společnosti TANAGE TRADE, které byl uložen trest propadnutí věci v době, kdy ohledně ní již probíhalo insolvenční řízení a byl zajištěn její úpadek, což je v rozporu s ustanovením § 140b ve spojení s § 170 písm. d) insolvenčního zákona, neboť byl porušen zákaz vydání soudního rozhodnutí o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují, tj. o mimosmluvních sankcích. Zájem na plné zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, převažuje nad zájmem na nezměnitelnosti takového rozhodnutí.

17. Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 To 12/2019, byl v neprospěch právnické osoby TANAGA TRADE, porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a předcházejícím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 39 T 8/2017, byl v neprospěch obviněné právnické osoby porušen zákon v ustanovení § 19 ZTOPO, ve spojení s § 70 odst. 1 tr. zákoníku a § 140b insolvenčního zákona, a aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 To 12/2019, a to v té části jíž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné právnické osoby TANAGA TRADE, s.r.o., v likvidaci (v době vydání rozhodnutí „v konkursu“), IČ: 29255279, sídlem Tusarova 1384/25, Holešovice, 170 00 Praha 7 v tom rozsahu, v jakém směřovalo proti výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu a podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu pojednal a rozhodl.

18. Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Poukázal na okolnosti vyplývající ze spisového materiálu a uvedl, že se s podanou stížností pro porušení zákona a argumentací v ní obsaženou zcela zásadně neztotožňuje, neboť má za to, že danou otázku vztahu trestního a insolvenčního řízení za konkrétních okolností nelze posuzovat zjednodušeně pouze ve smyslu výše naznačených obecných judikaturních východisek, ale je třeba se jí zabývat mnohem podrobněji. Nastolená otázka má přitom zásadní význam pro právní praxi i z hlediska aplikace mezinárodních závazků České republiky.

19. Státní zástupce uvedl, že výrok o trestu propadnutí věci ohledně dotčené obviněné právnické osoby TANAGA TRADE se dotýkal finanční částky, kterou tato obviněná právnická osoba dle tehdejší terminologie „získala trestným činem“, dle terminologie současné se tak jednalo o výnos z trestné činnosti. Z tohoto důvodu byla uvedená částka již v přípravném řízení zajištěna na účtu jmenované právnické osoby. K zajištění inkriminovaného výnosu z trestné činnosti přitom policejní orgán přikročil ještě před zahájením insolvenčního řízení, tj. zjevně ještě před zjištěním úpadku obviněné právnické osoby. To ostatně vyplývá již z toho, že o „blokaci“ těchto finančních prostředků je zmínka již v samotném insolvenčním návrhu. Právě tato okolnost je podstatně odlišná od situace řešené ve stěžovatelem poukazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 7 Tz 25/2020, v němž o výnos z trestného činu nešlo. Státní zástupce má za to, že již tato odlišnost vyžaduje podrobnější vyhodnocení, zda je skutečně za všech okolnostní vyloučeno uložení trestní sankce postihující majetek dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení a jehož úpadek byl zjištěn. Nelze totiž akceptovat tezi, že i výnos z trestného činu, tj. zcela protiprávně nabytý majetek, popřípadě i nástroj trestného činu, pakliže se například jedná o věci vyloučené z právního obchodu, tj. majetek protiprávně držený, by mohl představovat majetkovou hodnotu, z níž jsou následně „legálně“ uspokojováni věřitelé takto postižené obviněné právnické osoby. V tomto smyslu je třeba vždy zohlednit základní právní zásadu, že nikdo nemůže mít prospěch ze svého protiprávního jednání (nemo turpitudinem suam allegare potest), přičemž za prospěch je zde třeba považovat i tu okolnost, že by z výnosů obviněnou spáchaného trestného činu došlo k vyššímu uspokojení věřitelů.

20. V uvedených souvislostech je zásadní, že uvedený výnos z trestné činnosti byl v trestním řízení zajištěn. Byl-li takový výnos kdykoli v průběhu trestního řízení zajištěn, je třeba k nakládání s takto zajištěným majetkem vždy souhlas státního zástupce (v přípravném řízení), nebo předsedy senátu (v řízení před soudem) podle § 79e odst. 3 tr. ř. (resp. § 79e odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do r. 2017). Pokud ovšem insolvenční správkyně takový souhlas neobdržela (přičemž stěžovatel ani netvrdí, že by jej obdržela, ba ani, zda o takový souhlas vůbec žádala), je zřejmé, že takový majetek (finanční částka) představující výnos z trestné činnosti, přičemž k dispozici s ním nebyl nikdy poskytnut zákonem předvídaný souhlas, nemohl sloužit k uspokojení věřitelů ve smyslu § 227 insolvenčního zákona. Netvořil tedy ani majetkovou podstatu dlužníka (obviněné právnické osoby), ohledně které je v § 140b insolvenčního zákona zapovězeno v trestním řízení rozhodovat.

21. S odkazem na ustanovení § 2 písm. e), f) a § 229 zákona č. 182/2006 Sb., dopadajících na posuzovanou situaci učinil závěr, že ohledně takové majetkové hodnoty (zde výnos z trestné činnosti) nespadající do majetkové podstaty dlužníka leží mimo dispoziční sféru insolvenčního správce, resp. se nejedná o finanční prostředky, na něž cílí § 140b ve spojení s § 170 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., neboť tato ustanovení směřují pouze k ochraně majetkových hodnot, které reálně mohou tvořit majetkovou podstatu dlužníka. Proto o nich lze i nadále rozhodovat v trestním řízení, a to ve smyslu jejího zabrání (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 27/14), neboť právě zajištění je institutem, který umožní účinně postihnout majetkové hodnoty získané pachatelem předmětným trestným činem, a to při uplatňování zájmu státu na postihu trestné činnosti. Ministrem spravedlnosti navrhovaný postup by podle státního zástupce představoval v podstatě formu legalizace výnosů z trestné činnosti, jelikož by bylo umožněno, aby z výnosu z trestné činnosti těžil i sám dlužník (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 2954/20, bod 17.; též Úmluva o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu, vyhlášená pod č. 33/1997 Sb., rovněž směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU, aj.). Touto otázkou se ministr spravedlnosti vůbec nezabýval, naopak přistoupil k nepřiměřeně extenzivnímu výkladu ustanovení § 140b a § 170 zákona č. 182/2006 Sb. Státní zástupce má za to, že v takových specifických případech, jako je nyní posuzovaný, nelze aplikovat závěry rozhodnutí publikovaného pod č. 31/2022 Sb. rozh. civ. a výše zmíněného usnesení pléna Ústavního soudu.

22. Státní zástupce je toho názoru, že stěžovatelem zastávaný výklad § 140b insolvenčního zákona je nadále zcela neudržitelný a nelze jej uplatňovat minimálně ve vztahu k majetkovým hodnotám dlužníka, které představují výnos z trestné činnosti a byly řádně v trestním řízení zajištěny, a to za předpokladu, že příslušný orgán činný v trestním řízení nesvolil k jejich zpeněžení. Takové majetkové hodnoty je třeba na podkladě příslušných postupů podle insolvenčního zákona vyjmout z majetkové podstaty dlužníka a lze ohledně nich i nadále rozhodovat v rámci trestního řízení.

23. Vzhledem k výše uvedenému má státní zástupce za to, že širší výklad vztahu mezi insolvenčním a trestním řízením je otázkou zcela zásadního významu a jako takovou je třeba ji při existenci citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu vyřešit postupem podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, tj. rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, jehož příslušnost je zde dána se zřetelem na závěry vyplývající z rozhodnutí č. 7/2022 Sb. rozh. tr.

24. Státní zástupce proto z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 20 odst. 1, 2 zákona o soudech a soudcích rozhodl o postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia, a dále, aby podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost pro porušení zákona zamítl, neboť není důvodná.

25. Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:

26. V této trestní věci bylo zahájeno trestní stíhání obviněné společnosti TANAGA TRADE na základě usnesení Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Brno ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. OKFK-4343-361/TČ-2012-252402 (č. l. 167 spisu KS Brno), a to pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a dle § 9 odst. 3 zákona č. 418/2011 Sb. o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.

27. Pro posouzení stížnosti pro porušení zákona je rozhodné, že dokonaný daňový zločin spočíval v tom, že obviněná společnost TANAGA TRADE za rok 2013 a 2014 v úmyslu zkrátit DPH za využití postupu podle § 64 odst. 1, odst. 5 zákona č. 235/2004 Sb. v příslušném znění po předchozí vzájemné dohodě s ostatními obviněnými odebírat v České republice ve společnosti TABÁK Plus dobíjecí kupóny do telefonů, nepravdivě deklarovat jejich vývoz na Slovensko s vědomím, že dobíjecí kupony budou ve skutečnosti prodávány v České republice a za uvedené období neodvedením DPH způsobila České republice škodu ve výši 8.962.748 Kč.

28. V průběhu přípravného řízení bylo rozhodnuto usnesením Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Brno ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. OKFK-4343-413/TČ-2012-252402 (č. l. 679), po předchozím souhlasu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně z téhož dne č. j. 2 KZV 36/2014 podle § 79a odst. 1 tr. ř. o zajištění částky 8 962 748 Kč na účtu společnosti TANAGA TRADE, vedeném u ČSOB, a.s. jako výnosu z trestné činnosti podle § 79a odst. 1 tr. ř.

29. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2018, č. j. 39 T 8/2017-15661, byla společnost TANAGA TRADE uznána vinnou v bodě III.) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (č. l. 15661 a násl.) a podle § 16 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob jí byl uložen trest zrušení právnické osoby a podle § 19 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob ve spojení s § 70 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí věci – finanční částky 1.026.693 Kč, která byla zajištěna na účtu společnosti vedeném u ČSOB, a.s.

30. Proti rozsudku podala odvolání společnost TANAGA TRADE a Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 6. 2019, č. j. 3 To 12/2019-16266, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výrocích o trestech ohledně obviněného B. S., M. S., P. Š., Martina Blaháka, R. P. a Jiřího Šatného a ve výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu ohledně obviněného M. B., přičemž za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. soud nově rozhodl o trestech u shora uvedených obviněných. Soud současně podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných Martina Blaháka a obchodní společnosti TANAGA TRADE.

31. Ke společnosti TANAGA TRADE, bylo mimo jiné zjištěno, že vyhláškou Městského soudu v Praze č. j. MSPH 88 INS 21209/2016-A-2 ze dne 14. 9. 2016 bylo zahájeno insolvenční řízení a tato vyhláška byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 14. 9. 2016 v 10:08 hod. Následně byl usnesením Městského soudu v Praze č. j. MSPH 88 INS 21209/20l6-A-12 ze dne 16. 12. 2016 zjištěn úpadek dlužníka TANAGA TRADE, s.r.o., a na její majetek byl prohlášen konkurs. Insolvenčním správcem byla ustanovena společnost Burián & Penka, insolvence, v.o.s. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. MSPH 88 INS 21208/2016-B-13 ze dne 23. 3. 2017 byla insolvenčním správcem dlužníka ustanovena JUDr. Lenka Žídková.

32. Právnická osoba TANAGA TRADE měla v Československé obchodní bance a.s. (dále jen „ČSOB“) veden bankovní účet č. XY v českých korunách s kladným zůstatkem ve výši 1.026.878,54 Kč.

33. Stížností pro porušení zákona napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2018, č. j. 39 T 8/2017-15661, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2019, č. j. 3 To 12/2019-16266, byl společnosti TANAGA TRADE podle § 19 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob ve spojení s § 70 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci – finanční částky 1.026.693 Kč, která byla zajištěna na účtu společnosti vedeném u ČSOB. Z odůvodnění rozsudků plyne, že soudy shledaly, že podmínky pro postup ve smyslu § 70 odst. 1 tr. zákoníku byly splněny, protože u zajištěných finančních prostředků šlo „o výnos z trestné činnosti“. Konkrétně se jednalo o vylákání DPH, přičemž tento skutek byl kvalifikován jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.

34. Nejvyšší soud se z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona zabýval tím, zda napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 39 T 8/2017, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 To 12/2019, byl ve smyslu § 268 odst. 2 tr. ř. porušen zákon v ustanovení § 19 ZTOPO ve spojení s § 70 odst. 1 tr. zákoníku a § 140b insolvenčního zákona a dospěl k závěru, že k porušení uvedených zákonných ustanovení nedošlo.

35. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží trest propadnutí věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti.

36. Podle § 140b zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení nejde-li o řízení uvedená v § 140a, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží.

37. Podle § 170 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, a) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí, b) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku, c) pohledávky věřitelů z darovacích smluv, d) mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku, e) smluvní pokuty, pokud právo na jejich uplatnění vzniklo až po rozhodnutí o úpadku, f) náklady účastníků řízení vzniklé jim účastí v insolvenčním řízení.

38. Podle § 19 zákona č. 418/2011 Sb. o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim ve znění pozdějších předpisů může soud uložit právnické osobě trest propadnutí věci, včetně propadnutí náhradní hodnoty, za podmínek stanovených trestním zákoníkem.

39. Pojem výnos z trestné činnosti byl do trestního zákoníku zaveden novelou trestního zákoníku a některých dalších zákonů provedenou zákonem č. 287/2018 Sb., s účinností od 1. 2. 2019. Bezprostředním výnosem z trestné činnosti se podle § 135b odst. 2 tr. zákoníku (před novelou „věc, kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj“) se rozumí věc, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, včetně plodů a užitků.

40. Trest propadnutí věci upravený v § 70 až § 72 tr. zákoníku patří mezi druhy trestů postihující majetek, který je ve vlastnictví pachatele trestného činu (pokud jde o věci) nebo k němuž má obdobné právo (ve vztahu k jiným majetkovým hodnotám). Bezprostředním účelem tohoto trestu je odejmout pachateli věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která by mohla sloužit k dalšímu páchání trestných činů, ztížit tomuto pachateli podmínky k další trestné činnosti a případně mu i odejmout prospěch ze spáchaného trestného činu (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1–139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1550, 1551).

41. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že rozsudek napadený stížností pro porušení zákona splňuje hlediska, podle kterých lze trest propadnutí věci jako bezprostřední výnos z trestné činnosti uložit, protože soud prvního stupně, jenž o uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku rozhodoval, nepochyboval o tom, že zajištěná finanční částka byla bezprostředním výnosem z trestné činnosti a stejného názoru byl i odvolací soud. Zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci byly v tomto směru splněny.

42. Ministr spravedlnosti je toho názoru, že porušení zákona spočívalo v tom, že soud nedbal ustanovení § 140b a § 170 písm. d) insolvenčního zákona, když usnesením Městského soudu v Praze č. j. MSPH 88 INS 21209/20l6-A-12 ze dne 16. 12. 2016 byl zjištěn úpadek dlužníka TANAGA TRADE, a na její majetek byl prohlášen konkurs, jehož účinky trvaly i kde dni 24. 6. 2019 (vyhlášení rozsudku vrchního soudu). S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 7 Tz 25/2020, a rozhodnutí ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 29 ICdo 142/2019 (uveřejněné pod č. 31/2022 Sb. rozh. civ.) uvedl, že jde o ukládání majetkové sankce, které je zakázáno. Proto v napadeném rozsudku shledal mimo jiné porušení zákona v § 70 odst. 1 tr. zákoníku.

43. Nejvyšší soud tomuto názoru v projednávané věci nemůže přisvědčit. Jak již Nejvyšší soud konstatoval ve svém rozhodnutí sp. zn. 8 Tz 110/2023 (a jak ve svém vyjádření argumentuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství), nelze ustanovení § 140b ve spojení s § 170 písm. d) insolvenčního zákona zjednodušeně aplikovat na každou trestní věc, v níž je osobě, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, ukládána majetková sankce či ochranné opatření. Je totiž třeba důsledně rozlišovat podmínky stanovené insolvenčním zákonem a trestním zákonem, zejména to, co spadá do pohledávek a jiných práv týkajících se majetkové podstaty, což je rozhodné z hlediska insolvenčního zákona, a co je bezprostředním výnosem z trestné činnosti, jenž je pojem trestního práva hmotného a je upraven trestním zákoníkem, jak se podává z usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 2954/20, jež je pro orgány činné v trestním řízení závazné, a proto je třeba je v této věci akceptovat. Ve zmiňovaném usnesení Ústavní soud vyjádřil, že „insolvenční zákon nemá vyšší právní sílu než trestní řád a jejich vzájemná nízká kompatibilita nemůže být řešena ve prospěch pachatelů úmyslných trestných činů na úkor poškozených, jimž svými činy způsobili škodu“. Z uvedeného plyne závěr, podle něhož není účelem insolvenčního řízení uspokojovat věřitele z finančních prostředků získaných pácháním trestné činnosti.

44. Zde je třeba zmínit, že v trestním řízení, v němž se rozhoduje o trestní sankci osoby, na kterou byl vyhlášen konkurs, je nutné nejprve vždy posoudit, jakou povahu mají finanční prostředky, na něž předmětná trestní sankce či ochranné opatření dopadá, ve vztahu ke spáchané trestné činnosti, zda jsou jejím bezprostředním výnosem nebo zprostředkovaným výnosem, nebo zda spadají do majetku dlužníka, a podle toho určit, zda mohou být pohledávkou nebo jiným právem majetkové podstaty. V nyní posuzovaném případě však o původu zabraných finančních prostředků jako bezprostředního výnosu z trestné činnosti nebylo pochyb, jak se ostatně vyjádřily již soudy nižších stupňů.

45. Na tomto místě je vhodné zmínit, že ustanovení § 140b insolvenčního zákona má vztah pouze k přihláškám týkajícím se majetkové podstaty dlužníka. Majetkovou podstatou se označuje majetek dlužníka, který je určený k uspokojení pohledávek věřitelů [viz. § 2 písm. e) insolvenčního zákona]. Smyslem insolvenčního řízení je přitom poměrné uspokojení věřitelů z majetkové podstaty dlužníka, jestliže je dlužník ve stavu úpadku [§ 1 písm. a) insolvenčního zákona]. Za účelem dosažení poměrného uspokojení pohledávek věřitelů v nejvyšší možné míře má insolvenční správce dispoziční oprávnění, která se však pojí pouze k majetkové podstatě dlužníka [srov. § 2 písm. f) a § 229 insolvenčního zákona], je tedy správcem takového majetku dlužníka jen pro účely insolvenčního řízení.

Z tohoto hlediska majetkové hodnoty (zde výnos z trestné činnosti) nespadající do majetkové podstaty dlužníka leží mimo dispoziční sféru insolvenčního správce, resp. nejedná se o finanční prostředky, na něž cílí § 140b ve spojení s § 170 písm. d) insolvenčního zákona, neboť tato ustanovení směřují pouze k ochraně takových majetkových hodnot, které reálně mohou tvořit majetkovou podstatu dlužníka. Majetkovou podstatu dlužníka tedy nemohou tvořit výnosy z trestného činu. Smyslem § 170 insolvenčního zákona je totiž jen vymezení okruhu pohledávek, které sice z hlediska hmotného práva existují, ale které se v insolvenčním řízení, tj. právě z majetkové podstaty, nebudou uspokojovat, toto ustanovení se však nemůže vztahovat k majetkovým hodnotám, které do majetkové podstaty zahrnout nelze.

To ostatně konstatovalo již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 110/2023 s tím, že pokud jde o výnos z trestné činnosti (tak tomu bylo v posuzované věci), jak dovodily orgány činné v trestním řízení, které zajistily finanční prostředky, jež byly podle jejich zjištění bezprostředním výnosem z trestné činnosti, nemůže jít současně o majetek dlužníka, protože za majetek dlužníka není možné považovat to, co získal trestnou činností.

46. V případě výnosů z trestné činnosti nelze ani odhlédnout od závazků České republiky plynoucích ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. 4. 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii, která vymezila definici výnosu, kterou nacházíme v čl. 2 odst. 1, podle něhož pro účely této směrnice jsou výnosem všechny ekonomické výhody pocházející přímo či nepřímo z trestného činu; může se jednat o majetek v jakékoli podobě, který zahrnuje všechny následné reinvestice nebo přeměnu přímých výnosů a všechen ocenitelný užitek. V čl. 4 odst. 1 této směrnice je stanoveno, že členské státy přijmou nezbytná opatření, která umožní úplnou nebo částečnou konfiskaci nástrojů a výnosů nebo majetku v hodnotě odpovídající těmto nástrojům nebo výnosům v návaznosti na pravomocné odsouzení za trestný čin, které může být i výsledkem řízení v nepřítomnosti. Nelze pomíjet ani Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (publikovanou pod č. 33/1997 Sb.), v níž se Česká republika zavázala (ve smyslu čl. 2 této úmluvy) přijmout nezbytná opatření, aby bylo možno konfiskovat prostředky a výnosy nebo majetek, jehož hodnota odpovídá těmto výnosům, a přijmout nezbytná opatření k tomu, aby bylo možno předejít veškerým obchodům s tímto majetkem, jeho převodům nebo použití.

47. Z uvedených důvodů výnosy z trestné činnosti (§ 135b tr. zákoníku) nemohou tvořit majetkovou podstatu v insolvenčním řízení, protože podle § 205 odst. 1, 2 insolvenčního zákona, jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení. Podal-li insolvenční návrh věřitel, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky předběžného opatření, kterým insolvenční soud zcela nebo zčásti omezil právo dlužníka nakládat s jeho majetkem, majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka, a majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky těchto rozhodnutí. Do majetkové podstaty může proto patřit jen majetek dlužníka, tedy jím nemohou být výnosy z trestné činnosti, které nikdy nemohou právně přejít do vlastnictví (majetku) pachatele trestného činu ani nikoho jiného, a je třeba na ně aplikovat ustanovení trestního zákoníku.

48. Jak správně naznačil ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, ministr spravedlnosti uvedené zásady nerespektoval a existenci uvedených povinností České republiky postihovat výnosy z trestné činnosti nebral do úvahy, a s dostatečným pochopením ani nezkoumal obsahovou podstatu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 29 ICdo 142/2019 (uveřejněné pod č. 31/2022 Sb. rozh. civ.), které totiž nelze vykládat bez kontextu souvislostí, o něž v této civilní věci šlo, neboť vychází ze situace, kdy byl dlužníku v insolvenčním řízení uložen trest propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku, který je mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka, v průběhu insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek, a v té souvislosti poukázal na ustanovení § 170 insolvenčního zákona, jež zakazuje (znemožňuje) za trvání insolvenčního řízení takový trest vykonat. Ze smyslu tohoto rozhodnutí je třeba zmínit, že nezakazuje, aby takový trest byl trestním soudem uložen, ale pro účely trvajícího insolvenčního řízení zdůrazňuje jen to, že není možné, aby byl vykonán. Z toho lze dovodit, že takový trest může být soudem uložen, ale jeho výkon je oddálen do doby skončení insolvenčního řízení.

49. Jak již bylo uvedeno shora výrok o trestu propadnutí věci ohledně dotčené obviněné právnické osoby TANAGA TRADE se dotýkal finanční částky, a to výnosu z trestné činnosti. Jako taková byla uvedená částka již v přípravném řízení zajištěna na účtu jmenované právnické osoby. K zajištění inkriminovaného výnosu z trestné činnosti policejní orgán přikročil ještě před zahájením insolvenčního řízení (tj. ještě před zjištěním úpadku obviněné právnické osoby), kdy právě tato okolnost je podstatně odlišná od situace řešené ve stěžovatelem poukazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 7 Tz 25/2020, v němž o výnos trestného činu nešlo. Zde je vhodné uvést, že předmětné rozhodnutí bylo senátem 7 Tz vydáno za zcela jiných skutkových okolností, kdy obviněná právnická osoba za období od ledna 2012 do června 2013, v rámci svého podnikání zatajila, že pro ni pracovaly osoby, u nichž zkrátila povinné platby za účelem snížení své daňové povinnosti. Odsouzena byla mimo jiné podle § 19 t. o. p. o. ve spojení s § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí peněžních prostředků, přitom závěr o tom, proč mohl být aplikován § 140b a § 170 písm. d) insolvenčního zákona, vyplynul z toho, že propadlé finanční prostředky neplynuly z výnosů z trestné činnosti, ale z finančních zdrojů vzešlých z podnikání, tedy byly ve vlastnictví odsouzené právnické osoby, a spadaly proto do majetkové podstaty odsouzené právnické osoby. U propadlých peněžních prostředků tak bylo fakticky zhoršeno postavení věřitelů obviněné právnické osoby tím, že došlo k ponížení majetkové podstaty obviněné právnické osoby.

50. V nyní posuzovaném případě však šlo podle závěrů krajského soudu i vrchního soudu, o kterých nevznikají žádné pochybnosti, o bezprostřední výnos z trestné činnosti, a proto se zde uplatní, jak již bylo uvedeno, právní názor Ústavního soudu uvedený v usnesení ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 2954/20, podle něhož není účelem insolvenčního řízení uspokojovat věřitele z finančních prostředků získaných pácháním trestné činnosti, přičemž tyto závěry nepopírá ani nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3523/16, ve kterém Ústavní soud upozornil, byť okrajově, rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 4 Tz 42/2018, v němž Nejvyšší soud mj. konstatoval, že insolvenční zákon nemá vyšší právní sílu než trestní řád.

51. Srovnatelné nejsou ani časové souvislosti v nyní projednávané trestní věci s trestní věcí na níž odkazoval stěžovatel (sp. zn. 7 Tz 25/2020), neboť v nyní projednávané věci došlo k zajištění finančních prostředků u společnosti TANAGA TRADE jako výnosu z trestné činnosti podle § 79a odst. 1 tr. ř. v listopadu 2014, přitom až dne 14. 9. 2016 bylo vyhláškou Městského soudu v Praze č. j. MSPH 88 INS 21209/2016-A-2 zahájeno insolvenční řízení.

52. Rovněž nelze přehlédnou skutečnost, že v průběhu trestního řízení lze nakládat se zajištěným bezprostředním výnosem z trestné činnosti pouze se souhlasem státního zástupce (v přípravném řízení), nebo předsedy senátu (v řízení před soudem) podle § 79e odst. 3 tr. ř. (resp. § 79e odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do r. 2017). Pokud ovšem insolvenční správkyně takový souhlas neobdržela (přičemž stěžovatel ani netvrdí, že by jej obdržela, ba ani, zda o takový souhlas vůbec žádala), je zřejmé, že takový majetek (finanční částka) představující výnos z trestné činnosti, k jehož dispozici s ním nebyl nikdy poskytnut zákonem předvídaný souhlas, nemohl sloužit k uspokojení věřitelů ve smyslu § 227 insolvenčního zákona a netvořil tedy ani majetkovou podstatu dlužníka (obviněné právnické osoby), ohledně které je v § 140b insolvenčního zákona zapovězeno v trestním řízení rozhodovat. Ohledně takové majetkové hodnoty bylo možno i nadále rozhodovat v trestním řízení, a to ve smyslu jejího propadnutí.

53. K tomu lze zmínit závěry Ústavního soudu, jenž ve svém usnesení sp. zn. Pl. ÚS 27/14 odkázal na důvodovou zprávu k novele trestního řádu provedené zákonem č. 86/2015 Sb., podle níž „účelem odstranění případných výkladových nejasností, pokud jde o rozsah pojmu výkon rozhodnutí, a za účelem provázání úpravy s insolvenčním zákonem a občanským soudním řádem, se výslovně doplňuje, že také v rámci insolvenčního a exekučního řízení má být na úhradu pohledávek v nich řešených přednostně užito majetku nedotčeného zajištěním a že i v jejich rámci lze se zajištěnými peněžními prostředky na účtu nakládat pouze s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo státního zástupce (podle fáze trestního řízení). Uvedená právní úprava brání vyvedení majetku ze zajištění formou uplatnění fingovaných pohledávek ze strany třetích osob jednajících po domluvě s osobou, jejíž majetek byl zajištěn“. Právě zajištění je institutem, který umožní účinně postihnout majetek pachatele při uplatňování zájmu státu na postihu trestné činnosti, a to i ve vztahu k vedení insolvenčního řízení.

54. Nejvyšší soud argumenty ministra spravedlnosti neshledal důvodnými, když dospěl k závěru, že na posuzovanou věc nelze aplikovat rozhodnutí, o něž svou stížnost pro porušení zákona opíral, a tedy ani nelze dovodit, že by zde šlo o takové podmínky, které by bránily v insolvenčním řízení.

55. V případě návrhu státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, aby byla věc předkládána podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia, lze uvést, že Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal podmínky pro takový postup, když rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 7 Tz 25/2020, se týká skutkově jiné věci, než je tomu v nyní projednávané trestní věci sp. zn. 3 Tz 104/2023, a Nejvyšší soud se při svém rozhodování neodchýlil od právního názoru uvedeného ve srovnávaném rozhodnutí.

56. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou, a to v neveřejném zasedání (§ 274 tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 8. 2024

JUDr. Petr Šabata v. r. předseda senátu