8 Tz 110/2023

8 Tz 110/2023-4907

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2024 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Jana Engelmanna stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve věci obviněného Marka Břízy ve prospěch zúčastněné osoby obchodní společnosti E.P.S. Technology a. s. v likvidaci, IČO 28160525, sídlem Lannova 2061/8, Praha, proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 56 T 4/2012, a rozhodl takto:

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá.

1. Stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti pod sp. zn. MSP-67/2023-ODKA-SPZ/6 ve prospěch zúčastněné osoby obchodní společnosti E.P.S Technology a. s. v likvidaci, IČO 28160525, sídlem Lannova 2061/8, Praha, směřuje proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 56 T 4/2012, které bylo vydáno v trestní věci obviněného Marka Břízy, jenž byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále převážně jen „krajský soud“) ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 56 T 4/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále převážně jen „vrchní soud“) ze dne 29. 4. 2022, sp. zn. 3 To 49/2021, uznán vinným a odsouzen pro pokus zvlášť závažného zločinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 k § 210 odst. 1 písm. c), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Posledně uvedeného zločinu se dopustil mimo jiné tím, že jako výkonný ředitel obchodní společnosti E.P.S. Euro Painting systems a. s., přejmenované na E.P.S. Technology a. s., v letech 2008 a 2009 způsobil (společně s Kateřinou Kinštovou) výplatu „neoprávněného přeplatku“ na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) v částce 7.216.693,60 Kč ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 8 (v důsledku nadměrného odpočtu na této dani na základě fiktivních výdajových dokladů o plněních, k nimž v deklarovaném rozsahu nedošlo), přičemž z toho částka ve výši 3.650.097 Kč byla policejním orgánem zajištěna na účtu této společnosti ještě před jejím výběrem a částka ve výši 1.000.000 Kč byla policejním orgánem zajištěna v bankovní bezpečnostní schránce této společnosti.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 21. 9. 2022, které nabylo právní moci dne 10. 10. 2022, rozhodl podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku tak, že zúčastněné osobě obchodní společnosti E.P.S. Technology a. s. v likvidaci (dříve E.P.S. Euro Painting systems a. s. v likvidaci), se sídlem Lannova 2061/8, Praha (dále „společnost E.P.S.“), byla zabrána částka 3.650.097 Kč, včetně příslušenství, uložená na účtu č. XY, vedeném u UniCredit Bank Czech Republic, a. s., a 1.000.000 Kč uložená na účtu Policie České republiky, KŘP Ústeckého kraje, zajištěná dne 15. 12. 2010 při prohlídce jiných prostor, původně uložená v bezpečnostní schránce v UniCredit Bank Czech Republic, a. s., z důvodu, že zajištěné finanční prostředky byly bezprostředním výnosem z trestné činnosti, jejich hodnota není ve vztahu ke zprostředkovanému výnosu zanedbatelnou a náležely pachateli, kterého není možné trestně stíhat.

3. Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona kromě uvedených skutečností poukázal na to, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2022, č. j. MSPH 90 INS 2924/2022-A-9, téhož dne pravomocným, byl zjištěn úpadek společnosti E.P.S. a na její majetek byl vyhlášen konkurs. Účinky úpadku trvaly ke dni 21. 9. 2022. V té souvislosti poukázal na ustanovení § 140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „zákon č. 182/2006 Sb.“), a na § 170 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb. Rovněž poukázal na ustanovení § 36, § 98 odst. 1 a § 101 odst. 2 písm. b) tr.

zákoníku s tím, že (s odkazem na odbornou literaturu) v oblasti mimosmluvních sankcí jako nároků vyloučených z uspokojení v průběhu insolvenčního řízení i nadále platí, že se jedná zejména o pokuty ukládané správními úřady, o správní sankce ukládané opět správními orgány podle zvláštních zákonů a též o peněžité tresty ukládané soudy podle trestního zákona.

4. S odkazem na uvedená ustanovení ministr spravedlnosti shledal, že pokud ve stížností pro porušení zákona napadeném usnesení Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku o zabrání věci, a to uvedených finančních částek zabraných v trestním řízení společnosti E.P.S., postupoval v rozporu s § 140b a § 170 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., neboť byl porušen zákaz vydání soudního rozhodnutí o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují, konkrétně o mimosmluvních sankcích, mezi něž náleží i ochranné opatření zabrání věci (§ 36 a § 98 odst. 1 tr.

zákoníku). Poukázal na to, že v obdobných skutkových případech rozhodl již Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 7 Tz 25/2020, v němž rozhodl o porušení zákona, pokud byl odsouzené právnické osobě uložen trest propadnutí věci podle § 19 t. o. p. o. ve spojení s § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přestože byla tato právnická osoba v úpadku, tudíž trest propadnutí věci byl uložen v rozporu s § 140b a § 170 zákona č. 182/2006 Sb., a proto uvedený výrok o trestu propadnutí věci zrušil.

Poukázal i na rozhodnutí č. 31/2022 Sb. rozh. obč., jímž bylo rozhodnuto, že trest propadnutí věci uložený podle § 70 tr. zákoníku v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek je mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka, jejíž uspokojení v insolvenčním řízení vedené na majetek dlužníka zakazuje (znemožňuje) ustanovení § 170 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb. Zmínil též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 7 Tz 83/2019, nebo ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1511/2019, podle kterých bylo konstatováno pochybení soudů nižších stupňů, jestliže navzdory ustanovení § 140b zákona č. 182/2006 Sb. rozhodly o povinnosti obviněného uhradit škodu podle § 228 odst. 1 tr.

ř. Zmínil též usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 2954/20, v němž byla odmítnuta ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí o uložení ochranného opatření podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, podle něhož byl dlužníkovi zabrán majetek, ačkoli byl již dříve zjištěn úpadek tohoto dlužníka. Obecnými soudy bylo argumentováno tím, že by v opačném případě docházelo prostřednictvím insolvenčního řízení k legalizaci výnosů z trestné činnosti a Ústavní soud konstatoval, že není účelem insolvenčního řízení uspokojovat věřitele z finančních prostředků získaných pácháním trestné činnosti, což není ani zájmem společnosti.

Možným rozporem s § 140b zákona č. 182/2006 Sb. se však nezabýval.

5. Ve věci napadené stížností pro porušení zákona u společnosti E.P.S. podle ministra spravedlnosti nešlo o přímý výnos z trestné činnosti, ale o náhradní hodnotu za takový výnos, a proto musí být aplikovány limity § 140b zákona č. 182/2006 Sb. Z uvedených důvodů ministr spravedlnosti shledal, že došlo k porušení zákona v neprospěch zúčastněné osoby společnosti E.P.S., jenž spočívá v tom, že po nezákonném zabrání jejích finančních prostředků v celkové výši 4.650.097 Kč nebudou moci být v tomto rozsahu uspokojeni její věřitelé v insolvenčním řízení, kteří mají prohlášené pohledávky v celkové výši 26.259.784,56 Kč, z toho činí pohledávka Finančního úřadu pro Prahu 8 částku 23.504.799,27 Kč.

6. Ministr spravedlnosti zdůraznil, že si je vědom, že stížnost pro porušení zákona je podána ve prospěch zúčastněné osoby, nikoliv obviněného, avšak má za to, že i přesto lze napadené rozhodnutí zrušit, protože společnost E.P.S. byla fakticky v postavení materiálně srovnatelném s postavením obviněného, neboť trestní stíhání proti ní zjevně nebylo zahájeno jen proto, že v době činu neexistoval zákon o trestní odpovědnosti právnických osob. Analogicky poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tz 43/2014, v níž rovněž nebyla podána stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného, ale Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil. V otázce možnosti zrušit rozhodnutí na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch zúčastněné osoby spatřuje ministr spravedlnosti značný judikaturní přesah s tím, že napadené rozhodnutí mělo negativní dopad i na obviněného Marka Břízu, v době činu fakticky ovládajícího společnost E.P.S.

7. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 56 T 4/2012, byl v neprospěch zúčastněné osoby E.P.S. v ustanovení § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku porušen zákon, a dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. uvedené usnesení zrušil a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II.

8. Zúčastněná osoba svého oprávnění vyjádřit se k podané stížnosti pro porušení zákona do neveřejného zasedání o této stížnosti konaného Nejvyšším soudem nevyužila.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemné reakci ke stížnosti pro porušení zákona uvedl, že s ní nesouhlasí, protože se vztahem trestního a insolvenčního řízení za konkrétních okolností nelze zabývat zjednodušeně pouze ve smyslu ve stížnosti pro porušení zákona naznačených důvodů, ale bylo třeba se jím zabývat podrobně, protože má význam pro právní praxi z hlediska aplikace mezinárodních závazků České republiky. Nad rámec tohoto svého stanoviska poznamenal, že se ztotožňuje s ministrem spravedlnosti v tom, že i na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch zúčastněné osoby lze přikročit ke kasaci napadeného rozhodnutí, byť se stricto sensu nejedná o opravný prostředek ve prospěch obviněného, neboť opačný závěr by mohl vést k ústavněprávně obtížně obhajitelným důsledkům spočívajícím v nemožnosti efektivní nápravy nezákonných zásahů do ústavně zaručených práv, zde práva na vlastnictví.

Případný pouhý „akademický“ výrok by totiž mohl sloužit pouze jako podklad pro uplatňování nároku na náhradu škody po státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, a to s nejistým výsledkem. Rovněž rozsah porušení zákona by bylo nutné vyslovit ve vztahu k § 140b zákona č. 182/2006 Sb.

10. Jak vyplývá z dostupného spisového materiálu, výrok o zabrání věci ohledně společnosti E.P.S. se dotýkal finanční částky, kterou tato společnost podle tehdejší terminologie „získala trestným činem“, podle terminologie současné se tak jednalo o výnos z trestné činnosti. Z tohoto důvodu byla uvedená částka již v přípravném řízení v době zásadně předcházející insolvenčnímu řízení zajištěna na účtu jmenované společnosti v bezpečnostní schránce v bance. K zajištění inkriminovaného výnosu z trestné činnosti přitom policejní orgán přikročil ještě dlouho před zahájením insolvenčního řízení, tj. zjevně ještě před zjištěním úpadku obviněné právnické osoby, neboť insolvenční návrh byl podán dne 18.

2. 2022, tj. více než jedenáct let poté, co byly předmětné finanční prostředky zajištěny. Právě tato okolnost je podstatně odlišná od situace řešené ve stěžovatelem poukazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 7 Tz 25/2020, v němž se trest propadnutí věci týkal věci užité ke spáchání trestného činu (přičemž se zároveň ani nejednalo o věc vyloučenou z právního obchodu). Státní zástupce neakceptoval tezi, že i výnos z trestného činu, tj. zcela protiprávně nabytý majetek, by mohl představovat majetkovou hodnotu, z níž jsou následně „legálně“ uspokojováni věřitelé takto postižené právnické osoby, a to s ohledem na zásadu, že nikdo nemůže mít prospěch ze svého protiprávního jednání (nemo turpitudinem suam allegare potest), přičemž za prospěch je zde třeba považovat i tu okolnost, že by z výnosů zjištěného trestného činu došlo k vyššímu uspokojení věřitelů.

Upozornil, že majetek (finanční částka) představující výnos z trestné činnosti, k jehož zpeněžení nebyl nikdy poskytnut zákonem předvídaný souhlas, nemohl sloužit k uspokojení věřitelů ve smyslu § 227 zákona č. 182/2006 Sb. Netvořil tedy ani majetkovou podstatu dlužníka (právnické osoby), ohledně které je v § 140b zákona č. 182/2006 Sb. zapovězeno v trestním řízení rozhodovat. S odkazem na ustanovení § 2 písm. e), f) a § 229 zákona č. 182/2006 Sb., dopadajících na posuzovanou situaci učinil závěr, že ohledně takové majetkové hodnoty (zde výnos z trestné činnosti) nespadající do majetkové podstaty dlužníka leží mimo dispozičního sféru insolvenčního správce, resp. se nejedná o finanční prostředky, na něž cílí § 140b ve spojení s § 170 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., neboť tato ustanovení směřují pouze k ochraně majetkových hodnot, které reálně mohou tvořit majetkovou podstatu dlužníka.

Proto o nich lze i nadále rozhodovat v trestním řízení, a to ve smyslu jejího zabrání (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 27/14), neboť právě zajištění je institutem, který umožní účinně postihnout majetkové hodnoty získané pachatelem předmětným trestným činem, a to při uplatňování zájmu státu na postihu trestné činnosti. Ministrem spravedlnosti navrhovaný postup by podle státního zástupce představoval v podstatě formu legalizace výnosů z trestné činnosti, jelikož by bylo umožněno, aby z výnosu z trestné činnosti těžil i sám dlužník (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15.

6. 2021, sp. zn.

II. ÚS

2954/20, bod 17.; též Úmluva o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu, vyhlášená pod č. 33/1997 Sb., rovněž směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU, aj.). Touto otázkou se ministr spravedlnosti vůbec nezabýval, naopak přistoupil k nepřiměřeně extenzivnímu výkladu ustanovení § 140b a § 170 zákona č. 182/2006 Sb. Státní zástupce má za to, že v takových specifických případech, jako je nyní posuzovaný, nelze aplikovat závěry rozhodnutí publikovaného pod č. 31/2022 Sb. rozh. civ. a výše zmíněného usnesení pléna Ústavního soudu. Za případný státní zástupce nepovažoval ani odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1511/2019, které řešilo skutkově i právně zcela odlišnou situaci přiznání nároku na náhradu škody podle § 228 tr. ř. Současně bez ohledu na to, zda jde o výnos bezprostřední nebo zprostředkovaný, je třeba vždy uplatnit mezinárodní závazky ve vztahu k odčerpávání výnosů z trestné činnosti.

11. Vzhledem k výše uvedenému má státní zástupce za to, že širší výklad vztahu mezi insolvenčním a trestním řízením je otázkou zcela zásadního významu a jako takovou je třeba ji při existenci citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu vyřešit postupem podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, tj. rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, jehož příslušnost je zde dána se zřetelem na závěry vyplývající z rozhodnutí č. 7/2022 Sb. rozh. tr. Státní zástupce poukázal na to, že v současnosti je u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tz 104/2023 vedeno řízení o podané stížnosti pro porušení zákona v právně obdobné věci, byť s tou odlišností, že se dotýká postavení obviněné právnické osoby, jíž byl uložen trest propadnutí věci ve vztahu k výnosu z trestné činnosti.

12. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 20 odst. 1, 2 zákona o soudech a soudcích rozhodl o postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia, a dále aby podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost pro porušení zákona zamítl, neboť není důvodná. Pokud by Nejvyšší soud hodlal rozhodnout jiným způsobem, než uvedeným v § 274 odst. 2 a 3 tr. ř., státní zástupce pro tento případ udělil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání (§ 274 odst. 4 tr. ř.). III.

13. Nejvyšší soud shledal, že podaná stížnost pro porušení zákona je přípustná podle § 266 odst. 1 tr. ř., a to i přesto, že nesměřovala přímo proti rozhodnutí týkajícímu se obviněného Marka Břízy, proti němuž bylo trestní řízení ve věci, v níž byla podána, vedeno, protože stížnost pro porušení zákona je jedním z mimořádných opravných prostředků, jejímž účelem je jednak náprava právních vad a jednak náprava vadného postupu řízení. Základní a rozhodnou podmínkou je, aby směřovala proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce. Přípustnost stížnosti pro porušení zákona není přímo konkrétně vázána na osobu obviněného. Z tohoto důvodu i v posuzované věci, směřovala-li proti rozhodnutí jen ohledně zúčastněné osoby, a nikoliv obviněného Marka Břízy, nebrání tato okolnost závěru, že posuzovaná stížnost pro porušení zákona je přípustná, protože podmínky § 266 odst. 1 tr. ř. splněny byly, když napadené usnesení vydal Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci dne 21. 9. 2022 pod sp. zn. 56 T 4/2012 a toto nabylo právní moci dne 10. 10. 2022.

14. Z těchto důvodů Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení v rozsahu a z důvodů ve stížnosti pro porušení zákona uvedených. Pro další závěry je třeba pro přehlednost dané situace uvést podstatné skutečnosti vyplývající z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci sp. zn. 56 T 4/2012.

IV.

15. Trestní stíhání v této trestní věci bylo vedeno proti obviněnému Marku Břízovi, nar. XY, a Kateřině Kinštové, nar. XY, na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 1. 4. 2011, sp. zn. KRPU-23702-171/TČ-2009-040081-VOK (č. l. 1415 spisu), pro pokus zločinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 210 odst. 1 písm. c), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, oba spáchané ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Společnost E.P.S., jako statuární orgán zastupovala obviněná Kateřina Kinštová, fakticky však tuto společnost ovládal obviněný Marek Bříza, který se pro nedostatek bezúhonnosti statutárním orgánem stát nemohl. Pro posouzení stížnosti pro porušení zákona není významný první z uvedených trestných činů, protože pokusem zločinu pojistného podvodu, u něhož škoda nevznikla, se stížnost pro porušení zákona nezabývá, ale podstatný je dokonaný daňový zločin, který spočíval v tom, že obvinění za rok 2008 vylákali neoprávněně pro společnost E.P.S. vrácení DPH ve výši přesahující 7.000.000 Kč (v důsledku nadměrného odpočtu na této dani na základě fiktivních výdajových dokladů o plněních, k nimž v deklarovaném rozsahu nedošlo), ačkoli deklarované zboží nebylo nikdy koupeno a uskladněno, a tudíž ani zničeno při požáru (srov. č. l. 1415 a násl. spisu). Trestní stíhání obviněné Kateřiny Kinštové bylo pro její nepříčetnost později zastaveno.

16. V průběhu přípravného řízení bylo rozhodnuto usnesením Policie České republiky, KŘP Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru HK - 2. Oddělení, Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2010, sp. zn. KRPU-23072-111/TČ-2009-040082-VOK (č. l. 2197, 2198 spisu), po předchozím souhlasu státního zástupce Krajského státního zastupitelství Ústí nad Labem z téhož dne (viz opatření na č. l. 2195, 2196 spisu) o zajištění částky 9.149.507 Kč na účtu společnosti E.P.S. jako výnosu z trestné činnosti podle § 79a odst. 1 tr. ř., z níž byly postupně uvolněny podle § 79a odst. 3 tr. ř. finanční prostředky rozhodnutími státního zástupce z 11. 4. 2011 a 18. 11. 2011 na výplatu mezd zaměstnanců. Zbylá částka, která byla zajištěna, činila částku 3.650.097 Kč (č. l. 2244 až 2247, 2264 až 2268 spisu). Dále byla zajištěna částka ve výši 1.000.000 Kč uložená na účtu Policie České republiky, KŘ Ústeckého kraje, zajištěná při domovní prohlídce dne 15. 12. 2010, původně uložená v bezpečnostní schránce u UniCredit Bank Czech Republic, a. s. (srov. č. l. 2241).

17. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 56 T 4/2012, byl vůči obviněnému Marku Břízovi vydán odsuzující rozsudek, jímž byl uznán vinným v bodě 1) pokusem zvlášť závažného zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (č. l. 4607 a násl.). Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2022, sp. zn. 3 To 49/2021, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného i státního zástupce citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem 2) a v celém výroku o uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině pod bodem 1) nově obviněného uznal vinným v bodě 2) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, a znovu rozhodl o uloženém trestu; jinak ponechal napadený rozsudek beze změny (č. l. 4790 a násl.).

18. Pokud jde o společnost E.P.S., podle historie týkající se dotčeného období zaznamenané v obchodním rejstříku je vhodné ve stručnosti uvést, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 85 Cm 2039/2020, s právní mocí dne 20. 10. 2020, byla obchodní korporace zrušena s likvidací a jmenován likvidátor. Na základě vyhlášky Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2022, č. j. MSPH 90 INS 2924/2022-A-2, bylo zahájeno insolvenční řízení, jehož účinky nastaly dne 18. 2. 2022 v 13:40 hodin. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2022, č. j. MSPH 90 INS 2924/2022-A-9, bylo rozhodnuto o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (společnosti E.P.S.). Účinky tohoto rozhodnutí nastaly dne 14. 3. 2022 v 09:33 hodin. Následně byl na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, č. j. MSPH 90 INS 2924/2022-B-49, zrušen konkurs na majetek dlužníka (společnosti E.P.S.) po splnění rozvrhového usnesení. Usnesení nabylo právní moci dne 4. 11. 2023.

19. Stížností pro porušení zákona napadeným usnesením ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 56 T 4/2012, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl o návrhu státního zástupce na zabrání věci – finanční hotovosti společnosti E.P.S., zastoupené likvidátorem JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur tak, že v trestní věci obviněného Marka Břízy a Kateřiny Kinštové se zabírá společnosti E.P.S. podle 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku částka 3.650.097 Kč, včetně příslušenství, uložená na účtu č. XY, vedeném u UniCredit Bank Czech Republic, a. s., a podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku další částka 1.000.000 Kč uložená na účtu Policie České republiky, KŘP Ústeckého kraje, zajištěná dne 15. 12. 2010 při prohlídce jiných prostor, původně uložená v bezpečností schránce v UniCredit Bank Czech Republic, a. s. Z odůvodnění tohoto usnesení plyne, že soud shledal, že podmínky pro postup ve smyslu § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byly splněny, protože u zajištěných finančních prostředků šlo „o výnos z trestné činnosti“. Konkrétně se jednalo o vylákání DPH, přičemž tento skutek byl kvalifikován jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Vzhledem k celkové částce není pochyb, že jde o značný finanční obnos, který nelze v žádném případě považovat za zanedbatelnou částku ve vztahu k výši vylákané daně, protože jde zhruba o dvě třetiny z celkového zkrácení DPH. Soud shledal, že jde o věc, která náleží pachateli, jehož nelze stíhat, protože náleží právnické osobě, proti níž v době spáchání nebylo možné vést trestní stíhání a následně odsoudit z důvodu neexistující právní úpravy.

V.

20. Nejvyšší soud považoval za nutné se nejprve vypořádat s tím, že stížnost pro porušení zákona byla podána toliko ve prospěch zúčastněné osoby společnosti E.P.S., aniž by v ní ministr spravedlnosti konstatoval, zda je podána ve prospěch či neprospěch obviněného, když má za to, že postačuje, aby byla podána jen ve prospěch zúčastněné osoby. Uvedené skutečnosti si je ministr spravedlnosti vědom, nepovažuje ji však za překážku toho, aby napadené rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil. Pro tento závěr vychází ze dvou argumentů, v obou případech však zcela zjevně nesprávných. Prvním je tvrzení, že společnost E.P.S. „byla fakticky v postavení materiálně srovnatelném s postavením obviněného. Trestní stíhání přitom zjevně nebylo zahájeno toliko z důvodu, že v té době neexistoval zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“. Druhým argumentem byl analogický poukaz „na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tz 43/2014, ve kterém rovněž nebyla podána stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného, ale Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.“

21. První z uvedených argumentů je třeba posoudit s důrazem na zásadu zákazu retroaktivity, jíž nelze přehlížet a kterou je třeba i v tomto případě brát do úvahy. Zákaz retroaktivity vyplývá z mezinárodních smluv dotýkajících se lidských práv, neboť byl již zakotven v čl. 11 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv. Podle čl. 7 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem.

22. Trestná činnost, o kterou se v této věci jedná, byla obviněným Martinem Břízou spáchána v době od 26. 12. 2008 do 21. 4. 2009, kdy společnost E.P.S. nemohla mít postavení obviněné právnické osoby ani nemohla být pachatelem, neboť zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, jenž upravuje podmínky trestní odpovědnosti právnických osob, tresty a ochranná opatření, které lze za spáchání stanovených trestných činů právnickým osobám uložit, a postup v řízení proti právnickým osobám (srov. § 1 odst. 1 cit. zákona), nabyl účinnosti 1. 1. 2012, tedy poté, co byly naplněny všechny znaky trestného jednání, pro něž se v posuzované věci trestní řízení vedlo.

23. Obecně se retroaktivitou rozumí zpětná působnost zákona nebo jiného právního předpisu, neboť ze samotné podstaty práva vyplývá zásada, že právní normy nepůsobí nazpět. Podle právní normy se tedy upravují jen právní vztahy, které vznikly po dni, kdy norma nabyla účinnosti. Pouze výjimečně je v zákoně nebo v jiné právní normě stanoveno, že má v určitém rozsahu zpětnou působnost, neboť zpětná působnost právní normy zasahuje zásadním způsobem do právní jistoty, která by měla být poskytnuta všem subjektům práva. Proto se uvádí, že retroaktivní je ten zákon, který působí zpětně, a je tedy určen k ovlivnění právních skutečností nebo práv před dnem, kdy vstoupí v účinnost. Zároveň zákaz retroaktivního působení právní normy souvisí s ochranou nabytých práv, a proto se uvádí, že retroaktivní zákon zbavuje nabytých práv nebo porušuje nabytá práva získaná na základě dříve platných a účinných zákonů, anebo který zpětně ukládá nové povinnosti, zákazy či ruší platné transakce učiněné v minulosti, popř. jim dává jiný právní účinek, než jaký měly podle práva platného v době, kdy byly učiněny (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 58).

24. Podle § 1 odst. 2 t. o. p. o. platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, použije se trestní zákoník, v řízení proti právnické osobě trestní řád a v řízení o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních přiměřeně zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, není-li to z povahy věci vyloučeno. Podle § 110 tr. zákoníku se trestním zákonem rozumí trestní zákoník a podle povahy věci zákon o soudnictví ve věcech mládeže a zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Podle těchto pravidel proto platí i pro právnické osoby ve vztahu k zákazu retroaktivity zásada vyjádřená v § 1 odst. 1 tr. zákoníku, že čin je trestný, jen pokud jeho trestnost byla zákonem stanovena dříve, než byl spáchán.

25. Jestliže v posuzované věci byl čin spáchán v době, kdy nenabyl ještě účinnosti zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 418/2011 Sb.“), nebylo možné, aby na jednání právnické osoby byla aplikována jakákoliv ustanovení trestního práva jako na obviněného nebo pachatele trestné činnosti. Podstata této zásady znamená, že v konkrétním případě u právnických osob nejenom to, že je není možné trestně stíhat za jednání, které by jim bylo možné za účinnosti zákona č. 418/2011 Sb. ve smyslu jeho § 8 připisovat, ale je v rozporu se zákazem retroaktivity podle § 1 tr. zákoníku spojovat s takovou možností jakékoliv úvahy vyznívající v závěr o obdobném postavení právnické osoby, které by odpovídalo nebo by bylo srovnatelné s postavením obviněného. Zákaz retroaktivity je totiž absolutní a znamená ve všech případných trestněprávních spojitostech, že na právnickou osobu, jejíž jednání ve smyslu chápání trestného činu podle § 111 tr. zákoníku (k tomu srov. rozhodnutí č. 30/2021 Sb. rozh. tr.) se celé událo („čin byl spáchán“) před nabytím účinnosti zákona č. 418/2011 Sb., nelze vztahovat žádná ustanovení trestních hmotněprávních i procesních zákonů, tzn. že není možné její postavení fakticky ani potencionálně srovnávat s postavením, které lze po účinnosti zákona č. 418/2011 Sb. přisuzovat trestně odpovědným právnickým osobám. K definičním znakům materiálního právního státu patří zejména princip právní jistoty, jehož součástí je také předvídatelnost postupu zákonodárce při tvorbě práva a zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 22/2013). Z uvedeného je totiž třeba zdůraznit předvídatelnost výsledku soudního rozhodování, která spoluzaručuje právní jistotu a zajišťuje obecnou důvěru v právo. Jestliže nelze na konkrétní jednání aplikovat normy trestního práva hmotného ve smyslu § 1 tr. zákoníku z důvodu dodržení zákazu retroaktivity, není možné ani na budoucí procesní postavení takové trestně nestíhatelné osoby uplatňovat ani analogicky nebo hypoteticky důsledky postavení obviněného. Zákaz retroaktivity vychází i z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a čl. 7 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“), a je podstatnou náležitostí demokratického právního státu podle čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky (dále „Ústava“), stanovující meze výkonu trestní spravedlnosti (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3418/18, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 571/99).

26. Ze všech těchto důvodů nebylo možné postavení společnosti E.P.S. zvažovat jako srovnatelné s postavením obviněného, jak usuzoval nesprávně v projednávané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti.

27. Vadně ministr spravedlnosti možnost podávat stížnost pro porušení zákona jen v neprospěch zúčastněné osoby opíral i o druhé z uvedených hledisek, v němž analogicky poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tz 43/2014 s tím, že ani v ní nebyla podána stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného, ale ve prospěch jiné osoby, a Nejvyšší soud přesto napadené rozhodnutí zrušil.

28. Je vhodné zmínit, že analogii nelze použít ve vztahu k rozhodnutím soudů, která řeší vždy konkrétní případ, nýbrž toliko k ustanovením zákona, což vyplývá i z jejího vymezení jako analogie iuris, tedy analogie práva (tady v kterémkoli zákoně), a analogie legis, tedy analogie zákona (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 42 a násl.; též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1-156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 11).

29. Podstatné však je, že v dané věci vůbec nepřichází do úvahy srovnání posuzovaného případu s okolnostmi, z nichž vycházelo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 7 Tz 43/2014. V něm Nejvyšší soud sice rozhodl ve věci stížnosti pro porušení zákona, aniž by v záhlaví usnesení uvedl, proti komu tato stížnost směřuje, a vyslovil, že byl pravomocným usnesením státního zástupce porušen zákon v § 146a odst. 2 tr. ř. a toto rozhodnutí zrušil a přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 8, avšak podstatou řešeného problému byl procesní nedostatek, že ve věci neměl rozhodovat státní zástupce, ale soud. Rozhodné z tohoto usnesení je pro posouzení nyní projednávané trestní věci to, že Nejvyšší soud v závěru posuzovaného rozhodnutí uvedl, že sice analogicky podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí státního zástupce podle § 269 odst. 2 tr. ř., které je spojeno s podmínkou porušení zákona v neprospěch obviněného, ačkoli osoba, o níž rozhodoval neměla postavení obviněného podle § 160 odst. 1 tr. ř., byla však osobou, vůči níž existovalo podezření, že je pachatelem trestného činu, a v rámci postupu podle § 158 odst. 3 tr. ř. také byly činěny úkony, jimiž bylo toto podezření prověřováno, a tedy měla postavení srovnatelné s obviněným. Z toho Nejvyšší soud vyvodil, že bylo možné v dané věci ustanovení § 269 odst. 2 tr. ř. aplikovat.

30. V tom se tedy zásadně liší věc Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 43/2014 od situace v posuzované věci, která se týká právnické osoby – společnosti E.P.S., jež zde má pouze postavení zúčastněné osoby ve smyslu § 42 tr. ř., a jiné ani mít nemůže. Proto na ni nelze aplikovat jakékoliv trestněprávní normy týkající se pachatele nebo obviněného, a tedy ani nemůže mít v žádném případě postavení srovnatelné s obviněným. Navíc i problematika, jíž srovnávané rozhodnutí řešilo, je zcela odlišná, neboť se týkalo pouze věcné příslušnosti orgánu činného v trestním řízení, a nikoli hmotněprávní otázky ukládání ochranných opatření (či případně trestních sankcí), která je řešena ve věci nyní projednávané.

VI.

31. Dalším nedostatkem, pro nějž nemůže být stížnost pro porušení zákona akceptována, je to, že ministr spravedlnosti se domáhá, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že byl porušen zákon v neprospěch zúčastněné osoby (společnosti E.P.S.), a aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil. Tomu však brání samotná dikce § 269 odst. 2 tr. ř., podle něhož je takovým navrhovaným způsobem možné postupovat jen tehdy, „byl-li porušen zákon v neprospěch obviněného“.

32. Stížnost pro porušení zákona může být podána ve prospěch nebo v neprospěch jiné osoby než obviněného, popřípadě zároveň ve prospěch i v neprospěch takové osoby. Nejvyšší soud pak z podnětu této stížnosti pro porušení zákona a při vázanosti jejími důvody může vyslovit, že zákon byl porušen ve prospěch či v neprospěch jiné osoby než obviněného (resp. v obou směrech). V důsledku zrušení ustanovení § 272 tr. ř. nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/2001, publikovaným pod č. 424/2001 Sb., se v tomto případě musí Nejvyšší soud omezit jen na uvedený tzv. akademický výrok podle § 268 odst. 2 tr. ř. a není oprávněn zrušit napadené rozhodnutí a učinit další rozhodnutí, protože postup podle § 269 odst. 2 tr. ř. přichází v úvahu jen tehdy, byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, a žádné zákonné ustanovení již neumožňuje, aby stejně postupoval při zjištěném porušení zákona v neprospěch jiné osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 4 Tz 4/2005). To je důsledkem oslabeného významu stížnosti pro porušení zákona, z něhož mimo jiné vyplývá, že každé porušení zákona – nedošlo-li k němu v neprospěch obviněného – není možné bezezbytku napravovat (viz odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu). Výjimkou je pouze zúčastněná osoba (§ 42 tr. ř.), pokud jí prospívá důvod, pro který bylo napadené rozhodnutí zrušeno ve prospěch obviněného (§ 269 odst. 2 věta pátá tr. ř., § 261 tr. ř.) – byl-li zákon porušen v její neprospěch z téhož důvodu jako u obviněného, je možné uplatněním tzv. beneficia cohaesionis zrušit napadené rozhodnutí i ohledně zúčastněné osoby podle § 269 odst. 2 tr. ř. a dále postupovat podle § 270 tr. ř. a 271 tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád III. § 315-471. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3342).

33. Z uvedeného tedy vyplývá, že i když stížnost pro porušení zákona může být podána ve prospěch nebo neprospěch jiné osoby než obviněného, nelze takové rozhodnutí zrušit a učinit další rozhodnutí podle § 269 odst. 2 tr. ř., pokud nebyl zákon porušen v neprospěch obviněného. V takovém případě by bylo možné jen vyslovit podle § 268 odst. 2 tr. ř. tzv. akademický výrok, že zákon byl porušen.

VII.

34. Nejvyšší soud se zřetelem na to, že se mohl z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona zabývat toliko tím, zda napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 56 T 4/2012, byl ve smyslu § 268 odst. 2 tr. ř. porušen z důvodů v ní uvedených zákon v ustanovení § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, posuzoval toto rozhodnutí z hledisek uvedených ve stížnosti pro porušení zákona a dospěl k závěru, že k porušení uvedeného zákonného ustanovení nedošlo, byť nebylo správně použito písm. b) § 101 odst. 2 tr. řádu (viz níže body 51. až 54.).

35. Podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku může soud uložit zabrání věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti nebo je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, pokud hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná, a pokud taková věc náleží pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit.

36. Tímto ochranným opatřením podle § 101 odst. 2 tr. zákoníku lze postihovat věc, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti (§ 101 odst. 2 tr. zákoníku) nebo zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, pokud hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná (§ 101 odst. 2 tr. zákoníku). O zabrání věci podle § 101 tr. zákoníku konkrétní osobě odlišné od pachatele zásadně není možno rozhodnout, pokud jí nebylo přiznáno postavení zúčastněné osoby, dáno náležité poučení a umožněno uplatnění jejích práv podle § 42 odst. 1, 2 tr. ř., zejména vyjádřit se k možnému zabrání věci před rozhodnutím o něm (srov. č. 28/2021-III. Sb. rozh. tr.). Takovou osobou může být i právnická osoba (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1542, 1543).

37. Podle § 101 odst. 2 tr. zákoníku může být zabrána věc, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti nebo která je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, v tomto případě však trestní zákoník stanovuje určité omezení („… pokud hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná…“). Další podmínky pro případné vyslovení zabrání věci, která je výnosem z trestné činnosti, stanovuje trestní zákoník alternativně v § 102 odst. 1 písm. a) až f) tr. zákoníku.

38. Pojem výnos z trestné činnosti byl do trestního zákoníku zaveden novelou trestního zákoníku a některých dalších zákonů provedenou zákonem č. 287/2018 Sb., s účinností od 1. 2. 2019. Bezprostředním výnosem z trestné činnosti se podle § 135b odst. 2 tr. zákoníku (před touto novelou se ve stejném smyslu používal i pojem „věc, kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj“) rozumí věc, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, včetně plodů a užitků. Zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti se podle § 135b odst. 3 tr. zákoníku rozumí věc, včetně plodů a užitků, a) která byla, byť jen zčásti, nabyta za věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti, b) ve kterou byla věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti, byť jen zčásti, přeměněna, nebo c) k jejímuž zhodnocení došlo, byť jen zčásti, prostřednictvím věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti. Vyslovení zabrání věci, která je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, podmiňuje trestní zákoník tím, že hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná (srov. návětí § 101 odst. 2 tr. zákoníku) [viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1550, 1551].

39. Posoudí-li se z těchto hledisek stížností pro porušení zákona napadené usnesení, je zjevné, že splňuje hlediska, podle kterých lze o zabrání věci jako výnosu trestné činnosti rozhodnout, protože soud prvního stupně, jenž o zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku rozhodoval, nepochyboval o tom, že obě předmětné zabírané finanční částky byly bezprostředním výnosem z trestné činnosti obviněného Marka Břízy odsouzeného za trestný čin podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (nikoli tedy o náhradní hodnotu za takový výnos, jak uvádí ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona – viz bod 5. shora). Přitom šlo o značný finanční obnos, který nelze považovat za zanedbatelnou částku, protože zajištěné finanční prostředky tvořily přibližně dvě třetiny z celkové výše zkrácení DPH. Vše tedy svědčí tomu, že zákonné podmínky pro rozhodnutí o zabrání věci byly v tomto směru splněny.

40. Ministr spravedlnosti však tvrdí, že porušení zákona spočívalo v tom, že soud nedbal ustanovení § 140b a § 170 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., když usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2022, č. j. MSPH 90 INS 2924/2022-A-9, téhož dne pravomocným, byl zjištěn úpadek společnosti E.P.S a na její majetek byl prohlášen konkurs, jehož účinky trvaly i kde dni 21. 9. 2022. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 7 Tz 25/2020, a ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 29 ICdo 142/2019 (uveřejněné pod č. 31/2022 Sb. rozh. civ.), uvádí, že jde o ukládání majetkové sankce, které je zakázáno. Proto v napadeném usnesení shledal porušení zákona v § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku s odkazem též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 7 Tz 83/2019, a ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1511/2019.

41. Nejvyšší soud tomuto názoru v projednávané věci nemůže přisvědčit. Shoduje se s argumentací státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, protože v souladu s ním má za to, že nelze ustanovení § 140b ve spojení s § 170 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb. zjednodušeně aplikovat na každou trestní věc, v níž je osobě, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, ukládána majetková sankce či ochranné opatření. Je totiž třeba důsledně rozlišovat podmínky stanovené insolvenčním zákonem a trestním zákonem, zejména to, co spadá do pohledávek a jiných práv týkajících se majetkové podstaty, což je rozhodné z hlediska insolvenčního zákona, a co je výnosem nebo bezprostředním výnosem z trestné činnosti, jenž je pojem trestního práva hmotného a je upraven trestním zákoníkem, jak zcela důvodně vyjádřil i Ústavní soud v usnesení ze dne 15.

6. 2021, sp. zn. II. ÚS 2954/20, jež je pro orgány činné v trestním řízení závazné (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy), a proto je třeba je v této věci akceptovat (u obsahu stížnosti pro porušení zákona však plyne, že tuto skutečnosti ministr spravedlnosti nerespektoval). Z jeho obsahu je v daném kontextu třeba zdůraznit, že Ústavní soud vyjádřil, že „insolvenční zákon nemá vyšší právní sílu než trestní řád a jejich vzájemná nízká kompatibilita nemůže být řešena ve prospěch pachatelů úmyslných trestných činů na úkor poškozených, jimž svými činy způsobili škodu.

Z uvedeného plyne zřejmý závěr, podle něhož není účelem insolvenčního řízení uspokojovat věřitele z finančních prostředků získaných pácháním trestné činnosti. Tyto závěry nepopírá ani nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3523/16, podle nějž ve věci, v níž rozhodoval, šlo o rozhodnutí obecného soudu podle § 80 odst. 1 a § 81a tr. ř. o vydání zajištěných finančních prostředků na účtu vedlejšího účastníka řízení ve výši 412.249 eur poškozenému. U těchto prostředků nebylo postaveno najisto, o jaké prostředky se jednalo z hlediska uplatňovaného práva poškozeného, a proto Ústavní soud konstatoval, že trestní soudy pominuly, že po zahájení insolvenčního řízení nelze uspokojit individuální nároky samostatnou cestou a je nutné podrobit se kolektivnímu principu spočívajícímu v přihlášení se příslušnou přihláškou k podílu na majetku podstaty odvislém od výše majetku a výše pohledávek, mezi které bude tento majetek rozdělen.

K tomu poškozený přihlásil svoji pohledávku do insolvenčního řízení a dále podal žalobu na vyloučení majetku z majetkové podstaty vedlejšího účastníka řízení. Se souběžným omezením s dispozicemi s majetkem v trestním a insolvenčním řízení zákonodárce počítá v § 283 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., když podmiňuje zpeněžení majetku souhlasem příslušného orgánu činného v trestním řízení. Zrušení zajištění v trestním řízení nemá vliv na omezení dispozičních práv, které vyplývá z insolvenčního řízení.

Jestliže v insolvenčním řízení není dosud pravomocně rozhodnuto o tom, komu zajištěné peněžní prostředky náleží a jestliže se o této otázce vede incidenční spor, nelze je v trestním řízení vydat podle § 80 odst. 1 tr. ř.

s odkazem na to, že se věc vydává „tomu, o jehož právu na věc není pochyb.“ Pochyby o právu na věc existují a k odstranění těchto pochyb je příslušný právě insolvenční soud.

42. V nyní posuzovaném případě však o původu zabraných finančních prostředků jako bezprostředního výnosu z trestné činnosti nebylo pochyb, jak se ostatně vyjádřily již nižší soudy jak v řízení při rozhodování ve věci obviněného Marka Břízy vedené pro pokus zvlášť závažného zločinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 k § 210 odst. 1 písm. c), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tak i při rozhodování o zabrání věci zúčastněné osobě nyní napadeným usnesením. Z uvedeného názoru je rovněž zřejmé, že je třeba v trestním řízení, v němž se rozhoduje o trestní sankci osoby, na kterou byl vyhlášen konkurs, nejprve vždy posoudit, jakou povahu mají finanční prostředky, na něž předmětná trestní sankce či ochranné opatření dopadá, ve vztahu ke spáchané trestné činnosti, zda jsou jejím bezprostředním výnosem nebo zprostředkovaným výnosem, nebo zda spadají do majetku dlužníka, a podle toho určit, zda mohou být pohledávkou nebo jiným právem majetkové podstaty.

43. Podle § 140b zákona č. 182/2006 Sb. nejde-li o řízení uvedená v § 140a, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170 téhož zákona); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží.

44. Podle § 170 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb. v insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku.

45. V uvedeném smyslu je třeba z uvedených ustanovení zdůraznit, že ustanovení § 140b zákona č. 182/2006 Sb. má vztah pouze k přihláškám týkajícím se majetkové podstaty dlužníka. Majetkovou podstatou se označuje majetek dlužníka, který je určený k uspokojení pohledávek věřitelů [viz § 2 písm. e) zákona č. 182/2006 Sb.], což logicky znamená, že to nemůže být jiný majetek než majetek dlužníka, a tedy ani to, co získal jako výnos z trestné činnosti. I v tomto směru se Nejvyšší soud ztotožňuje s argumentací Nejvyššího státního zastupitelství, protože je téhož názoru, že pokud jde o výnos z trestné činnosti (tak tomu bylo v posuzované věci), jak dovodily orgány činné v trestním řízení, které zajistily finanční prostředky, jež byly podle jejich zjištění bezprostředním výnosem z trestné činnosti, jejich hodnota není ve vztahu ke zprostředkovanému výnosu zanedbatelnou a náležely pachateli, kterého není možné trestně stíhat (společnosti E.P.S.), nemůže jít současně o majetek dlužníka, protože za majetek dlužníka není možné považovat to, co získal trestnou činností.

46. Jde-li o výnos z trestné činnosti, je třeba vycházet z ustanovení § 135b tr. zákoníku, které v odstavci 1 uvádí, že výnosem z trestné činnosti se rozumí jakákoli ekonomická výhoda pocházející z trestného činu. Podle odstavce 2 je bezprostředním výnosem z trestné činnosti jednak věc, která byla získána trestným činem, a dále též věc, která byla získána jako odměna za trestný čin. Bezprostředním výnosem z trestné činnosti (zjištěným v projednávané věci) se rozumí věc, kterou pachatel získal trestným činem. Jde o věc, která byla trestným činem vytvořena, resp. vyrobena [tzv. producta sceleris (např. padělané peníze podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku, padělek výtvarného autorského díla podle § 271 odst. 1 tr. zákoníku, neoprávněně vyrobená omamná nebo psychotropní látka podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, nelegálně vyrobená zbraň podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku)]. Dále může jít o věc, kterou pachatel jinak získal z trestného činu [tzv. scelere quaesita (např. přijatý majetkový prospěch podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, přijatý úplatek podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku, viz rozhodnutí č. 46/1983-II. Sb. rozh. tr.)]. Věcí získanou trestným činem, a tedy bezprostředním výnosem trestného činu je i věc, kterou pachatel získal způsobem, který vylučuje, aby se stal jejím vlastníkem (např. loupeží, krádeží, zpronevěrou či podvodem). V takovém případě však nemůže být předmětem trestu propadnutí věci podle § 70 (srov. rozhodnutí č. 3/1976-III. Sb. rozh. tr.; viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1820, 1821).

47. V těchto souvislostech týkajících se výnosů z trestné činnosti je třeba mít plně na paměti závazky České republiky plynoucí ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. 4. 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii, která vymezila definici výnosu, kterou nacházíme v čl. 2 odst. 1, podle něhož pro účely této směrnice jsou výnosem všechny ekonomické výhody pocházející přímo či nepřímo z trestného činu; může se jednat o majetek v jakékoli podobě, který zahrnuje všechny následné reinvestice nebo přeměnu přímých výnosů a všechen ocenitelný užitek. V čl. 4 odst. 1 této směrnice je stanoveno, že členské státy přijmou nezbytná opatření, která umožní úplnou nebo částečnou konfiskaci nástrojů a výnosů nebo majetku v hodnotě odpovídající těmto nástrojům nebo výnosům v návaznosti na pravomocné odsouzení za trestný čin, které může být i výsledkem řízení v nepřítomnosti. Nelze pomíjet ani Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (publikovanou pod č. 33/1997 Sb.), v níž se Česká republika zavázala (ve smyslu čl. 2 této úmluvy) přijmout nezbytná opatření, aby bylo možno konfiskovat prostředky a výnosy nebo majetek, jehož hodnota odpovídá těmto výnosům, a přijmout nezbytná opatření k tomu, aby bylo možno předejít veškerým obchodům s tímto majetkem, jeho převodům nebo použití. Česká republika tyto povinnosti splnila, a implementovala je mimo jiné do ustanovení § 101 tr. zákoníku, jímž postupem podle odstavce 2 umožnila, aby soud zabral věci, které jsou bezprostředním výnosem z trestné činnosti nebo zprostředkovaným výnosem trestné činnosti, a to s účinkem vymezeným v § 104 tr. zákoníku, že zabraná věc připadá státu.

48. Z uvedených důvodů výnosy z trestné činnosti (§ 135b tr. zákoníku) nemohou tvořit majetkovou podstatu v insolvenčním řízení, protože podle § 205 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení. Podal-li insolvenční návrh věřitel, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky předběžného opatření, kterým insolvenční soud zcela nebo zčásti omezil právo dlužníka nakládat s jeho majetkem, majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka, a majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky těchto rozhodnutí.

49. Z tohoto vymezení je zjevné, že do majetkové podstaty může patřit jen majetek dlužníka, tedy jím nemohou být výnosy z trestné činnosti, které nikdy nemohou právně přejít do vlastnictví (majetku) pachatele trestného činu ani nikoho jiného, a je třeba na ně aplikovat ustanovení trestního zákoníku. Jak správně naznačil ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, ministr spravedlnosti uvedené zásady nerespektoval a existenci uvedených povinností České republiky postihovat výnosy z trestné činnosti nebral do úvahy, a s dostatečným pochopením ani nezkoumal obsahovou podstatu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.

9. 2021, sp. zn. 29 ICdo 142/2019 (uveřejněné pod č. 31/2022 Sb. rozh. civ.), které totiž nelze vykládat bez kontextu souvislostí, o něž v této civilní věci šlo, neboť vychází ze situace, kdy byl dlužníku v insolvenčním řízení uložen trest propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku, který je mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka, v průběhu insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek, a v té souvislosti poukázal na ustanovení § 170 zákona č. 182/2006 Sb., jež zakazuje (znemožňuje) za trvání insolvenčního řízení takový trest vykonat.

Ze smyslu tohoto rozhodnutí je třeba zmínit, že nezakazuje, aby takový trest byl trestním soudem uložen, ale pro účely trvajícího insolvenčního řízení zdůrazňuje jen to, že není možné, aby byl vykonán. Z toho lze dovodit, že takový trest může být soudem uložen, ale jeho výkon je oddálen do doby skončení insolvenčního řízení.

50. V posuzované věci však nešlo o trest propadnutí věci, ale o zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Výsledky provedeného dokazování byl zjištěn výnos z trestné činnosti a nikoli to, že by šlo o finanční prostředky náležící pachateli nebo zúčastněné osobě, protože z popsaných skutkových zjištění uvedených v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 1. 2021 sp. zn. 56 T 4/2012 (potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2022 sp. zn. 3 To 49/2021) vzaly soudy rozhodující o trestném jednání obviněného Marka Břízy za prokázané, že Finančním úřadem pro Prahu 8 v důsledku trestné činnosti obviněného z celkové částky 9.149.507 Kč, která byla převedena na účet společnosti E.P.S., byl neoprávněně vyplacen přeplatek na DPH nejméně ve výši 7.216.093,60 Kč ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 8, přičemž částku 3.650.097 Kč z tohoto přeplatku DPH se podařilo policejním orgánům zajistit na účtu ještě před tím, než byla vybrána, a částka 1.000.000 Kč byla zajištěna v hotovosti v bezpečnostní schránce v UniCredit Bank.

Z popsaných zjištění plyne, že uvedené finanční prostředky, o jejichž zabrání se nyní rozhoduje, plynuly přímo z neoprávněného vyplacení přeplatku DPH, a tedy byly výnosem trestné činnosti, a proto nenáležely odsouzenému Markovi Břízovi. S ohledem na tato zjištění však nenáležely (nepatřily do majetku) společnosti E.P.S., na jejímž účtu byly v částce 3.650.097 Kč zajištěny, takový závěr nelze učinit ani ohledně další zajištěné částky 1.000.000 Kč původně nalezené v bankovní bezpečnostní schránce této společnosti.

51. S ohledem na tyto skutečnosti je třeba poukázat na to, že pokud soud ve stížností pro porušení zákona napadeném rozhodnutí o zabrání věci rozhodoval podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, byl důvodně použit odstavec 2 tohoto usnesení, neboť podle něj se rozhoduje o zabrání věci, která je bezprostředním výnosem nebo zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti. Rovněž bylo rozhodujícím soudem správně vysvětleno, že byla splněna i další z podmínek a to, že hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná. Nelze však již přisvědčit soudu v tom, že by v daném případě byla naplněna další hlediska vymezená v písmenu b) § 101 odst. 2 tr. zákoníku, které pro své rozhodnutí použil, podle něhož lze postupovat jen tehdy, když „jde o věc náležející pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit“. Podle § 135 tr. zákoníku věc náleží pachateli, jestliže ji v době rozhodnutí o ní vlastní, je-li součástí majetku pachatele nebo pokud s ní fakticky jako vlastník nakládá, aniž je znám oprávněný vlastník či držitel takové věci“ (srov. rozhodnutí č. 48/2006-II. Sb. rozh. tr.). Citované ustanovení § 135 tr. zákoníku vymezuje u věci pojem „náleží pachateli“ tak, aby se nevztahoval jen na vlastníka věci, ale i na toho, kdo s ní fakticky nakládá jako s vlastní či jako se součástí svého majetku, ovšem za podmínky, že oprávněný vlastník nebo držitel věci není znám, což není tento případ. Podmínka, že věc náleží pachateli, musí být splněna v době vyhlášení rozhodnutí, tj. rozsudku nebo usnesení (srov. rozhodnutí č. 29/1972 Sb. rozh. tr.) [viz i ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník III. § 272-421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1810].

52. Jak již bylo vysvětleno výše, předmětné finanční prostředky, o jejichž zabrání v této věci jde, nenáležely žádnému ze dvou v této věci vystupujících obviněných (z hlediska § 135 a § 101 tr. zákoníku „pachatelů“). Nenáležely však ani společnosti E.P.S., která nebyla pachatelem trestné činnosti, protože v této souvislosti není ze shora uvedených důvodů správná úvaha krajského soudu rozhodujícího o posuzovaném zabrání věci uvedená v bodě 4. přezkoumávaného rozhodnutí, kde dovodil, že „finanční prostředky náleží právnické osobě, kterou v době spáchání nebylo možné stíhat a následně odsoudit z důvodu tehdy neexistující právní úpravy. Tomuto právnímu názoru nelze přisvědčit ze stejných důvodů, jež Nejvyšší soud vyložil již výše.

53. Nejvyšší soud podotýká, že z alternativ uvedených v § 101 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu nejspíše varianta v písmenu e), podle níž věc náleží jiné osobě, na kterou pachatel takovou věc převedl nebo která ji jinak nabyla. Na účet společnosti E.P.S. byly uvedené prostředky převedeny Finančním úřadem pro Prahu 8 na základě „podvodného“ daňového jednání pachatelů Marka Břízy a Kateřiny Kinštové, což splňuje podmínku této alternativy, že se dotčená věc, která má být zabrána podle tohoto ustanovení, dostala do dispozice jiné fyzické osoby nebo právnické osoby, která je odlišná od pachatele, nebo do určitého majetku, který nenáleží vůbec nebo výlučně pachateli trestného činu, neboť účelem tohoto ustanovení je, aby nikdo neměl majetkový prospěch z trestného činu, a zejména aby byly odčerpány majetkové hodnoty mající původ v trestné činnosti a jsou výnosem z trestné činnosti.

54. Nejvyšší soud, i když zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci napadeným rozhodnutím nepoužil správnou alternativu uvedenou pod písmeny a) až f) v § 101 odst. 2 tr. zákoníku, a v tomto směru jde o vadu napadeného rozhodnutí, nepovažuje ji za natolik podstatné pochybení, pro které by přezkoumávané rozhodnutí nemohlo obstát, nehledě na to, že ji ministr spravedlnosti ani nevytýkal a nenavrhoval s ohledem na ni zrušení tohoto rozhodnutí (srov. § 267 odst. 3 tr. ř.).

55. Jde-li o důvody, pro které ministr spravedlnosti navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu, Nejvyšší soud považuje za nutné v návaznosti na shora uvedené zdůraznit, že v každé věci, v níž soud rozhoduje o zabrání věci podle § 101 tr. zákoníku, musí pečlivě hodnotit všechny rozhodné skutečnosti, za kterých došlo ke spáchání činu, a jaký je vztah zajištěné věci k posuzovanému trestnému činu, zda jde o výnos (bezprostřední či zprostředkovaný) z trestné činnosti či zda jde o věc náležející pachateli (srov. § 70, § 101, § 135 a § 135b tr. zákoníku), případně, komu tato věc náleží. Rozhodné skutečnosti pro takový závěr musí rozhodující soud zjistit na podkladě provedeného dokazování dříve, než o případném zabrání věci rozhodne. Splnění těchto podmínek má totiž podstatný význam pro jeho další postup, neboť nebylo-li by jasné na podkladě provedeného dokazování v hlavním líčení, zda jde o výnos z trestné činnosti, příp. komu věc náleží, bylo by nutno nejprve tuto otázku objasnit, a proto v takovém případě bude třeba, jestliže by se mělo o zabrání věci rozhodovat rozsudkem v hlavním líčení, vyhradit rozhodnutí do veřejného zasedání (srov. § 239 odst. 1 tr. ř.).

56. V posuzovaném případě však šlo podle závěrů krajského soudu i vrchního soudu, o kterých nevznikají žádné pochybnosti, o bezprostřední výnos z trestné činnosti (srov. body 35. až 39. shora), a proto se zde uplatní, jak již bylo uvedeno, právní názor Ústavního soudu uvedený v usnesení ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 2954/20, podle něhož není účelem insolvenčního řízení uspokojovat věřitele z finančních prostředků získaných pácháním trestné činnosti, přičemž tyto závěry nepopírá ani již uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3523/16, když v dané věci posuzované tímto nálezem nebylo postaveno najisto, zda byly finanční prostředky opravdu výnosem z trestné činnosti [viz blíže toto usnesení sp. zn. II. ÚS 2954/20 (body 13. až 17.), ve kterém Ústavní soud upozornil, byť okrajově, rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 4 Tz 42/2018, v němž Nejvyšší soud mj. konstatoval, že insolvenční zákon nemá vyšší právní sílu než trestní řád a jejich vzájemná nízká kompatibilita nemůže být řešena ve prospěch pachatelů úmyslných trestných činů na úkor poškozených, jimž svými činy způsobili škodu; rozhodující senát Nejvyššího soudu v této věci naopak vyjádřil názor, že tomu musí být naopak (srov. bod 16. zmíněného usnesení Ústavního soudu)].

57. Dále je třeba uvést, že byla-li by z jiných důvodů sporná povaha zajištěné a následně zabírané věci, resp. byly by pochybnosti o tom, komu věc náleží, a současně by již bylo vedeno insolvenční řízení, a nešlo-li by o výnos z trestné činnosti, na něž se ustanovení § 140b a § 170 zákona č. 182/20026 Sb. nevztahují, uplatní se v takovém případě právní názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3523/1 (přednost ustanovení insolvenčního zákona) [srov. bod 41. shora]. Proto je třeba vždy s ohledem na individuální okolnosti případu zkoumat zejména, zda za jakých podmínek k rozhodnutí o zabrání věci došlo, a podle toho dovozovat, zda je se na konkrétní případ mohou vztahovat podmínky § 140b a § 170 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb.

58. Nutnost posuzovat ve stížnosti pro porušení zákona nastíněný problém vždy se zřetelem na konkrétní okolnosti každé projednávané věci, za kterých došlo k zabrání věci podle § 101 tr. zákoníku, má význam i pro závěr, že v posuzované věci nelze vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 7 Tz 25/2020, ani tuto věc s projednávaným případem srovnávat, protože předmětné rozhodnutí bylo senátem 7 Tz vydáno za zcela jiných skutkových okolností. Pro úplnost lze poukázat na to, že tam rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 3. 12. 2018 byla obviněná právnická osoba (v konkursu) uznána vinnou přečinem podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku za období od ledna 2012 do června 2013, kdy v rámci svého podnikání zatajila, že pro ni pracovali pracovníci, u nichž zkrátila povinné platby za účelem snížení své daňové povinnosti. Odsouzena mimo jiné byla podle § 19 t. o. p. o. ve spojení s § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí peněžních prostředků ve výši 147.690 Kč. Závěr o tom, proč mohl být aplikován § 140b a § 170 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., vyplynul z toho, že propadlé finanční prostředky neplynuly z výnosů trestné činnosti, ale z finančních zdrojů vzešlých z podnikání, tedy byly ve vlastnictví odsouzené, a spadaly proto do majetkové podstaty. U propadlých peněžních prostředků tak bylo fakticky zhoršeno postavení věřitelů obviněné právnické osoby tím, že došlo k ponížení majetkové podstaty obviněné právnické osoby. Pokud u finančních prostředků, na něž trest propadnutí věci dopadal, šlo o majetek obviněné právnické osoby, je to situace odlišná od té, která je v projednávané trestní věci, v níž nešlo o majetek společnosti E.P.S., ale pouze o prostředky, jež byly získány trestnou činností obviněného Marka Břízy (resp. v části i jednáním trestně nestíhatelné Kateřiny Kinštové, která byla jednatelkou této právnické osoby), a plynuly z neoprávněně uplatněného a navýšeného nároku na vrácení DPH v důsledku nadměrného odpočtu na této dani na základě fiktivních výdajových dokladů o plněních, k nimž v deklarovaném rozsahu nedošlo.

59. Srovnatelné nejsou ani časové souvislosti, neboť v projednávané věci došlo k zajištění uvedených finančních prostředků u společnosti E.P.S. jako výnosu z trestné činnosti podle § 79a odst. 1 tr. ř. v říjnu a prosinci 2012, což bylo více jak jedenáct let před tím, než byl dne 18. 2. 2022 podán insolvenční návrh, jak se podává z obsahu věci Městského soudu v Praze sp. zn. MSPH 90INS 2924/2022. Nejvyšší soud argumenty ministra spravedlnosti důvodnými neshledal, a to zejména proto, jak bylo výše vysvětleno, že na posuzovanou věc nelze aplikovat rozhodnutí, o něž svou stížnost pro porušení zákona opíral, a tedy ani nelze dovodit, že by zde šlo o takové podmínky, které by bránily v insolvenčním řízení.

60. Z výkladu výše vyloženého Nejvyšší soud uzavírá, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 21. 9. 2023, sp. zn. 56 T 4/2012, rozhodl správně a v souladu se zákonem.

61. Na závěr je vhodné reagovat i na požadavek ministra spravedlnosti a návrh státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, aby byla věc předkládána podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia, protože Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal podmínky pro takový postup, když rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 7 Tz 25/2020, se týká skutkově i právně jiné věci, než je tomu v nyní projednávané trestní věci sp. zn. 8 Tz 110/2023, a tedy se Nejvyšší soud při svém rozhodování neodchýlil od právního názoru uvedeného ve srovnávaném rozhodnutí.

62. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou, a to v neveřejném zasedání (§ 274 tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 3. 2024

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu