3 Tz 24/2023-352
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. 6. 2023 v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleš Koláře a soudců JUDr. Petra Šabaty a JUDr. Pavla Šilhaveckého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. B., nar. XY, bytem XY, proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 2. 2014, č. j. 4 T 139/2013-215, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
I. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 2. 2014, č. j. 4 T 139/2013-215, byl v neprospěch obviněného J. B. porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a § 228 odst. 1 tr. ř. II. Rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 2. 2014, č. j. 4 T 139/2013-215, se částečně zrušuje, a to ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Okresnímu soudu Plzeň-město se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 2. 2014, č. j. 4 T 139/2013-215, byl obviněný J. B. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), za což byl dle § 143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Dále mu soud podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“) uložil povinnost k náhradě škody poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 162.749 Kč a poškozenému P. O., na náhradě nemajetkové újmy částku 400.000 Kč.
2. Předmětného jednání se obviněný dopustil tím, že (zkráceně): „v Plzni dne 5. 3. 2013 kolem 07.44 hod. jel jako řidič osobního automobilu značky XY, r.z. XY, po vozovce XY ulice ve směru od XY ulice ke křižovatce s ulicemi XY a XY v levém jízdním pruhu určeném pro přímý směr a odbočení vlevo, v prostoru této křižovatky při odbočování vlevo na vozovku XY třídy ve směru od XY ulice k XY ulici po vyznačeném přechodu pro chodce z pohledu jízdy obžalovaného zleva doprava za pomoci hůlky chodec P. O., nar. XY, kterému mu neumožnil bezpečné přejití vozovky (...), neboť se následně rozjel v okamžiku, kdy chodec P. O. skutečně zahájil přecházení vozovky, v důsledku čehož levou přední částí jím řízeného vozidla chodce srazil a tím mu způsobil zlomeninu horního konce stehenní kosti vlevo, zlomeninu holenní kosti vpravo a zlomeninu lýtkové kosti vpravo, které si vyžádalo lékařské ošetření s hospitalizací (...), kdy byl přeložen do nemocnice P. do léčebny dlouhodobě nemocných, kde dne 29. 4. 2013 v 16.45 hod. zemřel, přičemž bezprostřední příčinou smrti byl oboustranný hnisavý zánět plic při vícečetných zlomeninách dlouhých kostí dolních končetin a jeho smrt byla v příčinné souvislosti s poraněními, které utrpěl v důsledku dopravní nehody.“
3. Rozsudek nabyl právní moci ve výroku o vině a trestu dne 10. 2. 2014, ve výrocích o povinnosti nahradit škodu a nemajetkovou újmu dne 13. 3. 2014. II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
4. Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného proti shora citovanému rozsudku stížnost pro porušení zákona.
5. Ministr spravedlnosti ve stížnosti uvedl, že z trestního spisu vyplývá, že dne 28. 6. 2013 bylo policejním orgánem vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného. Dne 2. 8. 2013 pak proběhl výslech obviněného, kde obviněný uvedl, že pracuje jako obchodní zástupce pro společnost R. P. (č. l. 14–18). Dle vyjádření obviněného byla provozovatelem osobního vozidla, v němž obviněný způsobil předmětnou dopravní nehodu, společnost R. P. Předmětnou skutečnost obviněný ostatně uvedl již v úředním záznamu o podání vysvětlení ze dne 18. 3. 2013 (č. l. 26).
6. Obviněný uvedl rovněž při hlavním líčení před Okresním soudem Plzeň- město dne 25. 11. 2013, že jel služebním vozidlem do práce (č. l. 189).
7. Obviněnému byla napadeným rozsudkem uložena povinnost k náhradě škody Vojenské zdravotní pojišťovně ve výši 162.749 Kč a náhradě nemajetkové újmy poškozenému P. O. ve výši 400.000 Kč.
8. Podle státního zástupce soud nijak nereflektoval skutečnost, že obviněný způsobil dopravní nehodu v době, kdy řídil služební vozidlo, jak vypověděl při výslechu před policejním orgánem i soudem. Soud dokazování v tomto směru nedoplnil ani nezjišťoval, zda k předmětné dopravní nehodě došlo se služebním vozidlem při výkonu pracovní činnosti obviněným. Právě tyto skutečnosti jsou však nezbytné k posouzení, zda lze aplikovat ustanovení § 228 tr. ř.
9. Jak totiž vyplývá z § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále také jen „starý občanský zákoník“; dopravní nehoda byla způsobena v době jeho účinnosti), za škodu by mohla být odpovědná právnická osoba jako provozovatel vozidla, byla-li škoda způsobena v rámci činnosti právnické osoby (v projednávaném případě společnosti R. P.). Tím by však nebylo dotčeno ustanovení § 250 a § 257 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného do 31. 7. 2013 (dále jen „zákoník práce“), o odpovědnosti zaměstnance za škodu vůči zaměstnavateli.
10. Ministr spravedlnosti má za to, že soud postupoval ve vztahu k výroku napadeného rozhodnutí o náhradě škody v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a § 228 odst. 1 tr. ř., když provedené dokazování dostatečným způsobem neobjasnilo odpovědnost obviněného za vzniklou škodu dle hmotného práva soukromého.
11. Závěrem ministr spravedlnosti uvedl, že souhlasí s projednáním o stížnosti pro porušení zákona v neveřejném zasedání.
12. Stížnost pro porušení zákona byla ve smyslu § 274 odst. 5 tr. ř. zaslána k případnému vyjádření obviněnému, poškozeným a Nejvyššímu státnímu zastupitelství.
13. Obviněný ani poškozený P. O., nar. XY, se ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřili.
14. Poškozená Vojenská zdravotní pojišťovna se ke stížnosti pro porušení zákona stručně vyjádřila přípisem, ve kterém uvedla, že z její strany bylo poskytnuto pojistné plnění a tím věc považuje za uzavřenou.
15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a argumentaci stěžovatele. Dále státní zástupce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 25 Cdo 2402/2010, podle něhož odpovědnost řidiče služebního vozidla nepřichází v úvahu, jestliže v okamžiku škodné události řídil vozidlo provozované jeho zaměstnavatelem v souvislosti s plněním pracovních povinností, neboť podle § 420 odst. 2 starého občanského zákoníku v takovém případě za škodu odpovídá zaměstnavatel, a u řidiče vozidla ve vztahu ke škodnému nároku chybí pasivní legitimace. Domluvil-li se zaměstnavatel s řidičem, že smí parkovat služební vozidlo v místě svého bydliště, má i cesta z místa bydliště do místa výkonu práce, při níž došlo k dopravní nehodě, souvislost s plněním pracovních úkolů. Přitom, jak uvedl stěžovatel v mimořádném opravném prostředku, obviněný při hlavním líčení konaném před Okresním soudem Plzeň-město dne 25. 11. 2013 sdělil, že se dopravní nehoda stala, když jel služebním autem do práce. Okresní soud Plzeň-město však při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy a náhradě škody tuto skutečnost nijak nezohlednil, nedoplnil v naznačeném směru dokazování nezbytné pro jeho rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., takže ani nemohl postavit najisto, zda jsou splněny podmínky pro rozhodnutí podle § 228 odst. 1 tr. ř. či nikoliv.
16. Státní zástupce se proto s návrhem ministra spravedlnosti ztotožnil. Pokud by Nejvyšší soud hodlal rozhodnout jiným způsobem, než uvedeným v § 274 odst. 2 a 3 tr. ř., státní zástupce pro tento případ souhlasí s rozhodnutím v neveřejném zasedání (§ 274 odst. 4 tr. ř.). III. Relevantní právní úprava
17. Podle § 2 odst. 5 tr. ř.: „Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.“
18. Podle § 228 odst. 1 tr. ř.: „Odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.“
19. Podle § 229 odst. 1 tr. ř.: „Není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.“
20. Podle § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník: „Škoda je způsobena právnickou osobou anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.“
21. Podle § 250 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 7. 2013: „Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.“
22. Podle § 257 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 7. 2013: „Zaměstnanec, který odpovídá za škodu podle § 250, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav.“ IV. Důvodnost stížnosti pro porušená zákona
23. Nejvyšší soud na podkladě mimořádného opravného prostředku ministra spravedlnosti podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen v ustanovení § 2 odst. 5 a § 228 odst. 1 tr. ř.
24. Nejvyšší soud ve spisovém materiálu ověřil, že obviněný skutečně v úředním záznamu o podání vysvětlení ze dne 18. 3. 2013 (č. l. 26) uvedl, že provozovatelem osobního vozidla, v němž obviněný způsobil předmětnou dopravní nehodu, byla společnost R. P. Dále obviněný při hlavním líčení dne 25. 11. 2013 uvedl, že jel služebním vozidlem do práce (č. l. 189).
25. Nejvyšší soud dále konstatuje, že napadený rozsudek, pokud jde o výroky o povinnosti nahradit škodu poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně a nemajetkovou újmu poškozenému P. O. ml., v souladu s § 129 odst. 2 tr. ř. neobsahuje odůvodnění, neboť obviněný i státní zástupce se bezprostředně po vyhlášení rozsudku vzdali práva odvolání a obviněný prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podala odvolání některé z osob ze zákona k tomu oprávněných. Poškozený P. O. ml. se vzdal práva odvolání v soudem poskytnuté lhůtě a současně prohlásil, že nepožaduje písemné odůvodnění rozhodnutí.
26. Pokud jde o výrok o povinnosti nahradit škodu poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, ten Okresní soud Plzeň-město odůvodnil pouze tak, že poškozená se se svým nárokem řádně a včas připojila. Poškozená nesla náklady spojené s léčbou poškozeného P. O. st. od počátku jeho hospitalizace až do jeho smrti, tyto doložila přehledem úkonů zdravotní péče zahrnující i příslušná finanční ohodnocení. Soud nepochyboval, že tyto náklady jsou majetkovou újmou vzniklou v důsledku protiprávního jednání obviněného. Soud s odkazem na citované ustanovení § 420 a násl. občanského zákoníku a § 228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k úhradě takto vyčíslené škody.
27. Otázkou, zda byla oběma poškozeným škoda, resp. nemajetková újma způsobena v rámci činnosti právnické osoby R. P. a zda by proto za škodu neměla namísto obviněného odpovídat tato právnická osoba, se soud v odůvodnění rozsudku nezabýval.
28. Nejvyšší soud konstatuje, že v projednávané věci na základě provedeného dokazování nebyla jednoznačně a bez důvodných pochybností zodpovězena otázka, kdo je odpovědný za způsobenou škodu, resp. nemajetkovou újmu. Je tomu tak proto, že nalézací soud při zodpovězení této otázky nepostupoval zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., tedy ustanovením, které mu ukládá zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Z provedeného dokazování totiž vyplývá (viz shora uvedená vyjádření obviněného), že k dopravní nehodě, při které byla způsobena škoda a nemajetková újma oběma poškozeným, došlo v době, kdy obviněný byl či mohl být na cestě do práce, resp. že k ní došlo v době, kdy vykonával pracovní povinnosti, a to pro provozovatele předmětného vozidla. Bylo tak na místě tuto otázku dotazem na tohoto provozovatele, resp. zaměstnavatele obviněného dožádáním ověřit a teprve poté, co bude tato skutečnost v souladu s ostatními zjišťovanými skutečnostmi vyhodnocena v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., učinit závěr o osobě, která je z pohledu výroku podle § 228 odst. 1 tr. ř. odpovědná za způsobenou škodu a nemajetkovou újmu. Pokud tedy naznačeným způsobem nalézací soud nepostupoval, je nutné přisvědčit důvodnosti podané stížnosti v tom, že soud postupoval v rozporu s § 2 odst. 5 tr. ř. a § 228 odst. 1 tr. ř. V. Způsob rozhodnutí
29. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného J. B. porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a § 228 odst. 1 tr. ř.
30. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy zrušil. Zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
31. Nejvyšší soud následně podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc znovu projednal a rozhodl.
32. Na Okresním soudu Plzeň-město nyní je, aby se při vázanosti právním názorem vysloveným v tomto rozsudku znovu zabýval otázkou, zda za způsobenou škodu, resp. nemajetkovou újmu odpovídá obviněný, nebo právnická osoba jakožto provozovatel vozidla, a aby o nárocích poškozených znovu rozhodl, případně aby poškozené odkázal s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních (§ 270 odst. 4 tr. ř.). Současně bude nutné, aby zvažoval i časovou působnost rozhodných ustanovení uvedených výše v tomto usnesení, zejm. ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení se právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Otázka náhrady škody by tak měla být v projednávané věci řešena podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni 5. 3. 2013, kdy obviněný porušil předmětnou právní povinnost; k tomu srov. PAŠEK, Martin. § 3079 [Náhrada škody při porušení právního předpisu]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 4.
33. Za podmínek § 274 odst. 3 písm. a) tr. ř., ve znění účinném od 8. 12. 2021, učinil Nejvyšší soud toho rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 6. 2023
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu