3 Tz 26/2025-560
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2025 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Ondřeje Círka a Mgr. Ondřeje Vítů stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného K. N. proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 7. 2022, sp. zn. 6 To 198/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 126/2021, a podle § 268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 7. 2022, sp. zn. 6 To 198/2022, byl porušen zákon ve prospěch obviněného K. N. v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 trestního řádu, § 258 odst. 1 písm. e) trestního řádu, § 259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu, § 263 odst. 7 trestního řádu, § 39 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku a § 81 odst. 1 trestního zákoníku.
1. Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 11. 4. 2022, č. j. 3 T 126/2021-387, uznal obviněného K. N. (dále jen „obviněný“) vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (pozn. správně zvlášť závažným zločinem) a zločinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 28. 3. 2021 ve 21:00 hodin pod záminkou sjednání práce hostesky přivezl obžalovaný K. N. z obce XY E. P., nar.
XY, do svého rodinného domu na adrese XY, kde po focení pro práci hostesky k ní přistoupil, svalil ji na zem, sedl si na ni tak, aby jí svou vahou znemožnil pohyb a začal ji přes její zjevný odpor na hlavu nasazovat koženou masku ve tvaru psí hlavy, přitom vyzval přítomnou, obžalovanou A. S., aby mu podala předmět na zacpání úst, a když mu toto již odsouzená S. podala, dali ho E. P. do pusy jako roubík, dále řekl obžalované A. S., aby mu podala řetězy, tyto pak přivázal poškozené na ruce, s čímž mu pomohla obžalovaná A.
S., která poškozené držela ruce, poškozenou poté zvedli a pověsili řetězy za ruce ke kovovému oku ve stropě, dále jí obžalovaný K. N. přivázal řetězy k nohám, řetězy natáhl, čímž jí dal nohy od sebe, řekl jí, že když se bude bránit, bude ji to víc bolet, přelepil otvor na nos a na oči na masce, svlékl ji a začal ji mlátit a kopat po celém těle, vzal i kožený opasek, když se této podařilo vyplivnout předmět z úst, řekla obžalovanému K. N., ať toho nechá, brečela, tento ji však neuposlechl a počal ji píchat neznámým předmětem do bradavek, poté jí nasadil na krk elektrický obojek na psy a řekl, že pokud nebude plnit jeho příkazy, obojkem dostane elektrickou ránu, následně jí minimálně jednou zasunul do konečníku prst, poté odešel z místnosti a poškozenou nechal viset na řetězech, obžalovaná A.
S. poškozené řekla, že když bude poslouchat, dostane najíst, ale že si to musí zasloužit, dala poškozené na její žádost napít a nechala jí dát pár tahů z cigarety, a když obžalovaný K. N. přišel znovu do místnosti, poškozená mu řekla, že potřebuje na záchod, on jí však řekl, ať se počůrá, což poškozená udělala, poté jí začal dávat rány, a to elektrické výboje na krk nasazeným obojkem, po nějaké době jí sundal řetězy, svázal jí ruce za zády, připevnil ji ke kovovému oku u krbu, kde poškozená musela ležet, vyzval ji, aby zaštěkala, donesl jí v miskách pro psy jídlo, a když to odmítla jíst, tak jí opět začal dávat rány elektrickým obojkem, proto jídlo musela sníst jako pes, předtím jí obžalovaný K.
N. nadzvedl nasazenou masku psí hlavy, kterou, když dojedla, jí nasadil zpět a při tom jí opětovně zacpal pusu, již odsouzená A. S. ji přikryla dekou a takto byla nucena poškozená ležet na podlaze až do rána, ráno jí obžalovaný K. N. sundal řetěz z rukou, ruce jí dal za záda, kde je svázal plastovými páskami, opět musela jíst z misek jako pes, následně ji odvedl do jiné místnosti, kde jí připnul obojek, který měla stále na krku, ke kovovému oku a přikryl ji dekou, místnost uzamkl a z domu i s již odsouzenou A.
S.
odjel, poškozené se podařilo odstranit plastové pásky na rukou, sundala si masku, nalezeným řezáčkem přeřezala obojek na svém krku, rozkopla částečně zazděné okno, u kterého rozbila skleněnou výplň a vzniklým otvorem z domu utekla a vyhledala pomoc u obyvatel domu v sousedství, při napadení a následně i pořezání při prolézání rozbitého okna utrpěla zranění – zhmožděniny a řezné rány na těle, na prsou, rukou, hrudníku, břichu, bocích, na vnitřní i vnější straně obou stehen, což si vyžádalo lékařské ošetření v nemocnici Žatec, na chirurgické ambulanci.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená E. P. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné A. S.
3. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 7. 2022, sp. zn. 6 To 198/2022, zrušil ve vztahu k obviněnému podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému výkon trestu odnětí svobody podle § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků za současného vyslovení dohledu. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 7. 2022, sp. zn. 6 To 198/2022, podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“ či „stěžovatel“) podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona, a to v neprospěch obviněného. Vytkl v ní, že ve prospěch obviněného byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 51 odst. 1, § 125 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. e), § 259 odst. 3 písm. a), b) a § 263 odst. 7 tr. ř. a dále v ustanoveních § 39 odst. 1, 2, 3 a § 84 tr. zákoníku.
5. Stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem poukazuje zejména na průběh řízení u odvolacího soudu a znění relevantních ustanovení zákona, jejichž porušení ministr spravedlnosti shledává, a rovněž shrnuje závěry soudů nižších stupňů obsažené v jimi vydaných rozsudcích. Stěžovatel odvolacímu soudu vytkl postup, na jehož základě rozhodl o trestu obviněného, jakož i důvody, které k tomuto rozhodnutí vedly. Jako nezákonný shledal závěr odvolacího soudu o uložení podmíněného trestu odnětí svobody učiněný bez provedení vlastního dokazování, neboť odvolací soud si pro takové rozhodnutí nevytvořil dostatečné podklady. Poukazem na ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř. zdůraznil, že postupuje-li odvolací soud v rozporu s dotčenou právní úpravou a doplní skutková zjištění soudu prvního stupně, aniž by pro ně ve veřejném zasedání provedl nezbytné důkazy, vytváří extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, neboť skutečnosti, o něž své závěry opírá, nemají a ani nemohou mít v provedených důkazech svůj podklad. V dané trestní věci Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozhodl o částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, kdy poté nově rozhodl tak, že se trest odnětí svobody uložený obviněnému ve výměře 3 let podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve spojení s § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odkládá na zkušební dobu 5 let. Pro předmětné rozhodnutí však podle názoru stěžovatele neexistoval zákonný důvod. Odvolací soud totiž takové rozhodnutí učinil po chybném procesním postupu, kdy naprosto opomněl provádět jakékoliv dokazování, i když se k některým vybraným důkazům v záznamu o veřejném zasedání, v odůvodnění a v písemném vyhotovení rozsudku kriticky vyjadřoval, a v hodnocení se pak podstatně odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Také zásadním způsobem nesprávně vyhodnotil přitěžující okolnosti, a naopak nadhodnotil význam polehčujících okolností, které konstatoval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku.
6. Stěžovatel odkázal na základní teze vyplývající z právních předpisů a dosavadní prejudikatury, kterými by se trestní soudy měly řídit při ukládání podmíněného trestu odnětí svobody v případě trestné činnosti v sexuální oblasti, které přehledně shrnul Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 17/24, jimiž se však odvolací soud v projednávaném případě neřídil.
7. Stěžovatel upozornil na absenci vlastního dokazování ze strany odvolacího soudu a na to, k jakým skutkovým zjištěním odvolací soud v rámci odůvodnění rozsudku nakonec dospěl. Podle stěžovatele je z průběhu odvolacího řízení zřejmé, že odvolací soud bez provedení jakéhokoliv dokazování učinil ve veřejném zasedání pouze na základě své úvahy dílčí skutková zjištění týkající se povahy vztahu mezi poškozenou a obviněným, účasti spoluobviněné na činu, závažnosti předmětného činu a vnímání trestného činu obviněným, přičemž z těchto skutečností vyvodil právní závěry, které předestřel jen velmi zkratkovitě a neúplně toliko v bodě 7.
svého rozhodnutí. Odvolací soud se tak zásadně odchýlil od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a to aniž by provedl jakékoliv vlastní dokazování. Tohoto hrubého porušení zákona se dopustil za situace, kdy rozhodoval sám ve věci rozsudkem, čímž porušil zákon v ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. Popsaným způsobem také porušil zákon v ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., když v rozporu s jeho zněním přihlížel jen a pouze k důkazům provedeným v hlavním líčení před soudem prvního stupně, přičemž se naprosto odchýlil od jejich hodnocení ze strany okresního soudu.
Tímto také porušil zásady přímosti a bezprostřednosti (§ 2 odst. 11, 12 tr. ř.), které mají zajistit, aby skutkový stav hodnotil vždy soud, který provádí dokazování, a který je o obsahu důkazů a souvislostech mezi nimi nejlépe informován.
8. Ministr spravedlnosti v duchu podané stížnosti poukázal i na charakter a závažnost trestné činnosti. Dle jeho názoru se odvolací soud dopustil hrubého zjednodušení a bagatelizace skutkového stavu, když naprosto přehlížel skutková zjištění prokázaná soudem prvního stupně a bez dokazování, toliko na základě odvolání obviněného, vytvořil vlastní verzi jednání neodpovídající prokázanému skutkovému stavu, která jednostranně prospívala obviněnému. Povahou vztahu mezi poškozenou a obviněným se odvolací soud také zabýval bez provedení dokazování výlučně na základě tvrzení, která obviněný učinil ve svém odvolání.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud převzal tvrzení obviněného, že předmětný čin měl být pouze excesem z jeho vztahu s poškozenou, přičemž tento útok měl toliko vybočovat násilným provedením. Toto tvrzení učinil, aniž by jej v písemném odůvodnění rozsudku jakkoliv důkazně podložil. Z trestního spisu je patrné, že vztah obviněného s poškozenou byl po určitou dobu konsensuální, často spíše založený na vzájemných „úsluhách“, avšak v době spáchání trestného činu bylo dané jednání jednoznačně výhradně nekonsensuální.
Obviněný poškozenou vylákal k sobě domů za vidinou rychlého výdělku z focení fotografií do portfolia vznikající reklamní agentury, přičemž využil špatné životní situace poškozené, o které prokazatelně věděl. Následně, s úmyslem ji dlouhodobě držet ve svém domě, který pro tento účel částečně uzpůsobil zazděním okna a připevněním kovových ok, ji se spoluobviněnou násilím omezili na osobní svobodě. Následovaly brutální a velmi násilné praktiky. Závažnost trestného jednání zvyšuje skutečnost, že pokud by poškozená z domu sama neutekla, tak by s největší pravděpodobností toto jednání pokračovalo.
Z ničeho totiž nevyplýval záměr obviněného a spoluobviněné jednání ukončit, naopak příprava lokace provedená obviněným nasvědčuje tomu, že měl v úmyslu pokračovat v trestné činnosti po delší dobu. Zjištěný průběh spáchání trestné činnosti naprosto jednoznačně vylučuje souhlas poškozené.
9. K otázce konsensu stěžovatel upozornil na to, že oproti úvaze odvolacího soudu ani předchozí konsensuální vztah mezi obviněným a poškozenou nepředstavuje na straně poškozené jakékoliv svolení či dokonce umožnění páchání následné násilné sexuální trestné činnosti. Přiléhavě se touto problematikou zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 17/24. Stěžovatel poukázal na to, že odvolací soud formulací svého závěru zcela pominul realitu páchání sexuální trestné činnosti, když kupř. z nedávného výzkumu Institutu pro kriminologii a sociální prevenci vyplývá, že v téměř dvou třetinách případů sexuálního násilí poškozená osoba pachatele znala, přičemž většinou jím byl současný nebo bývalý partner. Kdyby tak byla předmětná teze odvolacího soudu přijata a dále aplikována, pak u pachatelů sexuální trestné činnosti, kteří se trestné činnosti dopustili vůči současnému či bývalému partnerovi, by byl předchozí konsensuální vztah hodnocen jako okolnost snižující závažnost a svědčící ve prospěch uložení mírnějšího trestu. Popsanou tezi odvolacího soudu shledal stěžovatel v rozporu se zákonnou úpravou sexuálních trestných činů a s úpravou zásad pro ukládání trestů, z nichž výslovně ani implicitně žádný obdobný závěr nelze dovodit. Za žádných okolností tak nelze přisvědčit závěru odvolacího soudu, že se v předmětné věci jednalo pouze o násilný exces z domluveného jednání, a že poškozená nebyla k sexuálním praktikám přinucena.
10. Další argumentace stěžovatele se zabývá přinucením spoluobviněné k trestnému jednání, kdy uvádí, že odvolací soud se k účasti spoluobviněné na jednání vyjádřil velmi stroze a nedostatečně, přičemž se omezil na holé konstatování, že závěr soudu prvního stupně, že obviněný měl spoluobviněnou přimět k účasti na trestném činu, nemá oporu v provedeném dokazování, a proto nemůže obviněnému přitěžovat. Takové konstatování odvolacího soudu je zcela nepřezkoumatelné, přičemž ani nebylo ve vztahu k němu prováděno jakékoliv dokazování. Oproti tvrzení odvolacího soudu přitom skutečnost, že obviněný k činu přiměl další osobu – spoluobviněnou, jednoznačně vyplývá z dokazování provedeného soudem prvního stupně.
11. Stěžovatel rovněž vyslovil nesouhlas se způsobem, jakým odvolací soud posoudil vedení řádného života obviněným před spácháním projednávané trestné činnosti. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku bez dalšího konstatuje, že obviněný žil řádným životem, má spořádané osobní, rodinné a finanční poměry a je dlouhodobě řádně zaměstnán. Taková tvrzení činí, aniž by uvedl, z jakých důkazů při svých úvahách vycházel. Obviněný odvolacímu soudu zaslal v odůvodnění svého odvolání návrh na provedení důkazu trestním spisem, odvolací soud však v rámci veřejného zasedání ani tento neprovedl. Takto přitom odvolací soud postupoval za situace, že od začátku trestního řízení existovalo důvodné podezření, že se obviněný podobného jednání měl dopustit již dříve, jak vyplývá z několika výpovědí poškozené. I v tomto ohledu jsou závěry odvolacího soudu zcela nepřezkoumatelné.
12. Ministr spravedlnosti dále poukázal na zkreslený závěr odvolacího soudu, že jako polehčující okolnost obviněnému svědčila projevená lítost a sebereflexe, přestože nic nenasvědčuje tomu, že by si obviněný uvědomil skutečnou závažnost svého jednání a že by jej dokázal kriticky zhodnotit. Obviněný velmi aktivně rozporoval všechna skutková zjištění orgánů činných v trestním řízení. V jeho případě nelze až do veřejného zasedání mluvit ani o žádné relevantní aktivní snaze své zavrženíhodné jednání přiznat, odčinit, omluvit se poškozené a napravit svou osobu. Obviněný také po celou dobu hlavního líčení neprojevil upřímnou lítost a nereflektoval své chování vůči poškozené. Začal tak do určité míry činit až ve světle hrozícího trestu, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 4. 2022 a z následného posouzení soudem prvního stupně. K omluvě (o jejíž účelovosti je třeba podle stěžovatele vážně uvažovat) došlo až při jeho závěrečném návrhu proneseném v rámci veřejného zasedání. S ohledem na výše uvedené tedy podle názoru stěžovatele nelze mít za to, že byly splněny podmínky projevené sebereflexe či dokonce podmínky podle § 41 písm. o) tr. zákoníku.
13. K přitěžujícím okolnostem stěžovatel uvedl, že z popisu skutku soudem prvního stupně a z jeho zjištění je jednoznačné, že obviněnému musí přitěžovat okolnost, že spáchal trestný čin s rozmyslem podle § 42 písm. a) tr. zákoníku. O tom podle stěžovatele vypovídá způsob provedení činu, když obviněný rafinovanou lstí vylákal poškozenou k sobě domů, kde měl již připravenu místnost, ve které chtěl poškozenou dlouhodobě držet. Soud prvního stupně také opakovaně v odůvodnění rozsudku odkazuje na motivaci obviněného, který v průběhu trestního řízení několikrát zmínil, že chtěl poškozenou „dát vykysat“ nebo že jí chtěl oplatit vydírání, což svědčí i pro přičtení přitěžující okolnosti dle § 42 písm. b) tr. zákoníku. Soud dále mohl a měl uvažovat o aplikaci přitěžující okolnosti dle § 42 písm. c) tr. zákoníku, neboť obviněný jednoznačně užil zvláštní lsti k vylákání poškozené do svého domu. Pod pojmem zvláštní lsti se přitom rozumí zneužití důvěry poškozené osoby, kdy ji pachatel pod falešnou záminkou vyláká na určité místo a tam na ni zaútočí. V úvahu měl soud vzít i aplikaci ustanovení § 42 písm. d) tr. zákoníku, protože obviněný ve své lsti využil hmotné nouze poškozené a její dřívější částečné finanční a existenční závislosti na jeho osobě, když využívala jeho služeb i při dopravě po České republice.
14. Odvolací soud se k přitěžujícím okolnostem vyjádřil pouze stroze, když se omezil jen na tvrzení, že soud prvního stupně je ve svém hodnocení přecenil, a na to, že podle jeho názoru skutečnost, že k činu přiměl další osobu, nevyplývá z provedeného dokazování, a proto nemůže obviněnému přitěžovat. K tomu je třeba uvést, že odvolací soud absolutně pochybil, když v tomto ohledu nepřiblížil, neodůvodnil a důkazně nepodložil své úvahy. Tímto postupem byla zapříčiněna naprostá nepřezkoumatelnost předmětných závěrů.
15. Ministr spravedlnosti s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 9/17, poukázal na kritéria stanovená v § 39 tr. zákoníku, která slouží ke korigování uloženého trestu s tím, že odvolací soud tato kritéria neakceptoval. Odvolací soud bez provedeného dokazování za nedostatečně zjištěného skutkového stavu a bez přihlédnutí k výše popsaným relevantním skutečnostem dospěl k nesprávnému závěru o nezbytnosti zmírnění soudem prvního stupně uloženého nepodmíněného trestu na trest odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu podle § 84 tr. zákoníku. Odvolací soud za významnou nedůslednost považoval, že soud prvního stupně se ke kritériím rozhodným pro ukládání trestu vyjádřil velice stroze v bodech 33. až 36. svého rozsudku. Odvolací soud je následně opět hodnotil, aniž by sám provedl dokazování a v zásadě se tak spokojil s tvrzeními obviněného, čímž zákonná kritéria pro stanovení druhu a výměry trestu na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu hodnotil jednostranně a výlučně ve prospěch obviněného. Jako okolnosti polehčující jmenoval to, že obviněný svého činu upřímně lituje ve smyslu § 41 písm. o) tr. zákoníku a že dosud žil řádným způsobem života ve smyslu § 41 písm. p) tr. zákoníku. Jako výslovně nejmenované polehčující okolnosti v § 41 tr. zákoníku odvolací soud uvedl také dodržování dohledu uloženého v rámci propuštění z vazby a projev sebereflexe obviněného spočívající v nerozporování viny (viz bod 7. napadeného rozhodnutí). Závěr o přecenění přitěžujících okolností soudem prvního stupně neodůvodnil odvolací soud vůbec. Nedůslednou aplikací § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, tedy nesprávným zjištěním a zhodnocením všech přitěžujících a polehčujících okolností, tak došlo k tomu, že obviněnému byl uložen excesivně mírný trest, jenž je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti jím spáchaného trestného činu ve smyslu ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř.
16. Stěžovatel taktéž upozornil na související širší aspekty ukládání trestů pachatelům sexuální trestné činnosti, kdy nepřiměřeně mírným trestáním tohoto typu trestné činnosti se ve své judikatuře podrobně zabýval Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“), jenž ve svých rozhodnutích opakovaně shledal, že zmírnění trestu pachateli sexuálního trestného činu za předpokladu, že pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky, může být na straně státu považováno za porušení pozitivních závazků plynoucích z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a odkázal na závěry plynoucí z rozsudku ESLP ve věci Vučkovič proti Chorvatsku ze dne 12. 12. 2023, stížnost č.15798/20.
17. Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti konstatoval, že ze všech shora uvedených skutečností vyplývá, že v předmětné trestní věci došlo k velmi závažným a hrubým porušením základních zásad dokazování, vadnému procesnímu postupu odvolacího soudu a k nesprávnému právnímu posouzení okolností rozhodných pro ukládání trestu, na jejichž základě byl obviněnému uložen excesivně mírný trest, jenž je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti obviněným spáchaných trestných činů. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž lze dovodit naplnění podmínek podle § 266 odst. 2 tr. ř. v případech, kdy soudy uložily excesivně mírný trest ve vztahu ke zjištěným skutkovým okolnostem případu, byť byl v zákonem stanovené sazbě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 38/2001, sp. zn. 7 Tz39/2001, sp. zn. 3 Tz 185/2000, sp. zn. 5 Tz 190/2001), s tím, že je přesvědčen, že podmínky ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř. byly v předmětné věci naplněny. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že zákon byl porušen ve prospěch obviněného v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 51 odst. 1, § 125 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. e), § 259 odst. 3 písm. a), b) a § 263 odst. 7 tr. ř. a dále v ustanoveních § 39 odst. 1, 2, 3 a § 84 tr. zákoníku.
18. K podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a konstatoval, že podaná stížnost pro porušení zákona je nejenom přípustná (srov. odstavce č. 69 a 70 stížnosti), ale i důvodná, protože za trest, který je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu ve smyslu § 266 odst. 2 tr. ř. lze za konkrétních okolností považovat i takový trest, jehož výkon byl podmíněně odložen, přičemž k tomu došlo i přesto, že při řádném vyhodnocení všech zákonných kritérií mělo být přikročeno k jeho přímému výkonu (v daném případě tedy ministr spravedlnosti správně nenamítá, že neuložení nepodmíněného trestu je ve zřejmém rozporu s účelem zákona).
19. Podle státního zástupce lze přípustnost a důvodnost stížnosti pro porušení zákona proti výroku o trestu dovodit i v tomto případě, pro který je charakteristické, že výše popsaný nepoměr trestu vůči povaze a závažnosti trestného činu je založen (zapříčiněn) vadným postupem řízení (zejména pak vadami dokazování – v tomto směru je záhodno poukázat na § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř., jenž představují limity změny skutkových zjištění soudu prvního stupně soudem odvolacím) a nedostatečným postupem odvolacího soudu, v jehož důsledku došlo k nesplnění podmínek pro ukládání trestu podle § 39 tr. zákoníku ve spojení s nesprávným posouzením kritérií pro podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody podle § 81 tr. zákoníku.
20. Z obsahu předmětného mimořádného opravného prostředku je podle státního zástupce zřejmé, že ministr spravedlnosti jej opřel (mimo jiné) o závěry, které Nejvyšší soud prezentoval v jiné trestní věci obdobného charakteru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 8 Tz 18/2024). Určitá odlišnost od trestní věci, v níž Nejvyšší soud vydal v roce 2024 citované rozhodnutí, spočívá v tom, že odvolací soud v trestní věci obviněného považoval, a to na rozdíl od soudu prvního stupně, za poměrně zásadní pro posouzení závažnosti spáchaného jednání zmíněného obviněného skutečnost, že obviněný „jisté obdobné sexuální praktiky, bez násilí“ provozoval s poškozenou opakovaně již v minulosti. Tento argument však neobstojí, protože je založen na bagatelizaci jednání obviněného, kterému byla poškozená nucena se podrobit ve dnech 28. a 29. 3. 2021 (spoutání, nasazení masky, problémy s dýcháním, bití, strčení prstu do konečníku a další omezení v intimní oblasti, která pro poškozenou představovala diskomfort trvající až do druhého dne).
21. Závěrem státní zástupce konstatoval, že se ztotožňuje s návrhem ministra spravedlnosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který tento uvedl ve stížnosti pro porušení zákona.
22. K podané stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil obviněný prostřednictvím obhájce a uvedl, že podle ustanovení § 266 odst. 1 a § 268 tr. ř. lze stížnost pro porušení zákona podat pouze tehdy, pokud rozhodnutí soudu porušuje zákon. Z ustálené judikatury vyplývá, že: „Stížnost pro porušení zákona není určena ke zpochybnění skutkových závěrů soudů, nýbrž k nápravě právních pochybení. Nejvyšší soud není třetí instancí z hlediska skutkového přezkumu“. Z toho důvodu považuje značnou část stížnosti pro porušení zákona za nepřípustnou, neboť tato kritizuje skutkové závěry soudů (věrohodnost poškozené, úmysl obviněného), reinterpretuje důkazy ve prospěch jiného právního hodnocení, a to nikoliv z důvodu nesprávného právního posouzení skutku.
23. Podle názoru obviněného soudy dostály požadavkům na spravedlivý proces, byly respektovány zásady kontradiktornosti, obhajoby a rovnosti stran. Obviněný měl plnou možnost se hájit a předkládat důkazy. Stížnost pro porušení zákona se v tomto směru snaží vyvolat dojem, že soudy přehlédly či podcenily některé důkazy, což avšak nelze řešit prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona, neboť hodnocení důkazů je výlučně otázkou skutkového posouzení. Stížnost pro porušení zákona nepřímo vytýká soudům, že nevěřily poškozené v celém rozsahu, a že údajně došlo k opomenutí relevantních důkazů. K tomu uvedl, že zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) je v dispozici soudu a její aplikace nemůže být přezkoumávána v rámci stížnosti pro porušení zákona. Argumentace stížnosti pro porušení zákona o údajné nedostatečné ochraně práv poškozené nesvědčí o porušení zákona vůči obviněnému, nýbrž jde o morální názor na přiměřenost trestu a rozsah dokazování, který je mimo rámec přezkumu podle § 266 tr. ř. Pokud pak ministr spravedlnosti poukázal na to, že byl obviněnému uložen excesivně mírný trest, jenž je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti obviněným spáchaných trestných činů, je třeba připomenout, že právní kvalifikace jednání obviněného byla soudy dostatečně opřena o skutkový děj.
24. S ohledem na vše výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona zamítl jako nedůvodnou, neboť nebylo zjištěno porušení zákona, které by mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu je správné a nenese znaky porušení zákona. Nepodmíněný trest odnětí svobody, který byl soudem prvního stupně uložen, byl nepřiměřeně přísný, proto odvolací soud správně rozhodl tak, že obviněnému uložil trest podmíněný s maximální délkou zkušební doby. Rozhodnutí odvolacího soudu tak bylo učiněno na základě řádně provedeného dokazování, zákonně odůvodněno a je tak v souladu s českým právem i mezinárodními závazky.
III. Přípustnost stížnosti pro porušení zákona
25. Nejvyšší soud se předně zabýval přípustností stížnosti pro porušení zákona z hledisek § 266 odst. 1 tr. ř. a shledal, že směřuje proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 7. 2022, sp. zn. 6 To 198/2022, a je v ní vytýkáno, že vydáním tohoto rozhodnutí došlo k porušení zákona, i to, že bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení.
26. Stížnost pro porušení zákona byla podána v neprospěch obviněného, a to pouze do výroku o trestu, proto Nejvyšší soud posuzoval její přípustnost i z hledisek § 266 odst. 2 tr. ř., podle něhož proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení zákona podat, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu. Podle ministra spravedlnosti se v posuzovaném případě konkrétně jedná o první a třetí alternativu citovaného ustanovení, tedy uložený trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu a ve zřejmém rozporu s účelem trestu. S ohledem na námitky stěžovatele lze uvést, že přípustnost stížnosti pro porušení zákona není vázána na to, zda napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, nýbrž ji lze podat proti pravomocným rozhodnutím soudu nebo státního zástupce, aniž je uvedeno, proti jakým rozhodnutím, přitom jiné podmínky zákonem stanoveny nejsou.
27. Hlediska pro posuzování povahy a závažnosti trestného činu vyplývající z ustanovení § 39 odst. 2 tr. zákoníku nelze přesně vymezit a kvantifikovat, a proto zřejmý nepoměr uloženého trestu k povaze a závažnosti trestného činu bude dán, jen když druh nebo výměra trestu podstatně nerespektuje hlediska vymezená trestním zákoníkem. Zřejmý nepoměr je však třeba posuzovat i ve vztahu k trestní sazbě stanovené za konkrétní posuzovaný trestný čin v trestním zákoníku. Půjde tedy o případy, kdy byl např. trest uložen při horní hranici trestní sazby namísto správně uloženého trestu při dolní hranici trestní sazby a naopak, nebo jako podmíněný trest odnětí svobody, ač měl být vyměřen trest nepodmíněný, a naopak atd. O zřejmý nepoměr půjde i v těch případech, kdy měl být vyměřen kromě uloženého trestu ještě další trest a naopak, kdy byl uložen v rozporu se zákonem souhrnný trest, který uložen být neměl, či tento trest naopak uložen nebyl, ač správně podle zákona být uložen měl (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3305).
28. Uvedenou podmínku lze mít v posuzovaném případě za naplněnou, neboť stěžovatel napadenému rozhodnutí vytýká uložení zcela nepřiměřeně mírného trestu nezohledňujícího kritéria § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a v souvislosti s tím závažné procesní vady při zjišťování okolností, jimiž odvolací soud tento výrok zdůvodnil.
IV. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
29. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl napadeným rozhodnutím odvolacího soudu ve vytýkaném směru porušen ve prospěch obviněného.
30. Stížností pro porušení zákona je primárně namítáno uložení nepřiměřeně mírného trestu přezkoumávaným rozhodnutím odvolacího soudu. Vady ministr spravedlnosti spatřuje jednak v nesprávném postupu řízení před odvolacím soudem, zejména v tom, že odvolací soud sám neprovedl potřebné dokazování a opíral se o jiné skutečnosti než ty, které vyplynuly z výsledků dokazování před soudem prvního stupně, a tudíž neměl pro své závěry potřebné podklady [§ 2 odst. 5, 6, § 258 odst. 1 písm. b), § 259 odst. 3 písm. a), b), § 263 odst. 7 tr. ř.] a nedodržel pravidla rozhodná pro ukládání trestu podle § 39 odst. 1, 2, 3 a § 81 odst. 1 tr. zákoníku.
31. Nejvyšší soud zcela přisvědčil stížnosti pro porušení zákona v tom, že odvolací soud postupoval před vydáním napadeného rozsudku v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6, § 258 odst. 1 písm. b), § 259 odst. 3 písm. a), b) a § 263 odst. 7 tr. ř. především proto, že si pro své rozhodnutí neopatřil dostatečný důkazní podklad a neprovedl dokazování způsobem a v rozsahu, jak mu to zákon v těchto ustanoveních ukládá.
32. Z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí a jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně je vhodné zmínit, že podkladem pro závěr o vině je celá řada důkazů, jež do sebe vzájemně zapadají a tvoří uzavřený logický celek, který spolehlivě vyvrací obhajobu obviněného. Jednotlivé důkazy soud prvního stupně shrnul v bodech 4. až 30. odůvodnění svého rozsudku a v bodech 31. a 32. odůvodnění rozsudku pak dovozuje vinu obviněného, kterého vedle konzistentní výpovědi poškozené E. P. usvědčuje i výpověď spoluobviněné A. S. a výpověď svědka T. J., jakož i protokol o prohlídce těla poškozené. Výpovědi poškozené E. P. a svědka T. J. pak spolehlivě vyvrátily tvrzení obviněného o tom, že k jednání došlo se souhlasem poškozené. K otázce konsensuálnosti jednání soud prvního stupně konstatoval, že je vyloučeno, aby poškozená souhlasila s tím, že bude polonahá či nahá ležet „v pelechu“ se svázanýma rukama za zády, a že bude připoutána řetězem a obojkem ke kovovému oku zavrtanému do zdi. Soud prvního stupně také neshledal souhlas poškozené s elektrickými výboji z elektrického obojku, za který byla připoutána. Ve své výpovědi poškozená rovněž uvedla, že nikdy předtím na sobě masku ve tvaru hlavy psa neměla, nebyl jí nikdy dán do úst předmět plnící funkci roubíku a nebyly jí zaslepeny oči. Obviněný celou věc připustil a své jednání nepopíral a podle svých slov vše provedl, protože byl na poškozenou naštvaný kvůli jejím finančním nárokům či jednání, které označil za vydírání. Podle soudu prvního stupně si obviněný musel být vědom protiprávnosti svého činu, neboť poté, co se poškozené podařilo uprchnout, všechny sexuální pomůcky z domu odvezl a údajně cestou vyhodil ven z automobilu. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že jednání, jehož se obviněný dopustil násilím vůči poškozené, lze označit za pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, a že obviněný poškozené bránil užívat osobní svobody a vše, co poškozené při násilném jednání způsobil, je možné označit jako fyzické i psychické útrapy. Rovněž konstatoval, že jednání obviněného bylo evidentně cíleno proti poškozené a motivováno vlastním uspokojením, kdy dovozuje uspokojení zčásti sexuální a zčásti z pomsty.
33. Závěry týkající se trestu rozvedl soud prvního stupně v bodech 33. až 36. svého rozsudku. S poukazem na závažnost činu a vysoký stupeň nebezpečnosti jednání obviněného shrnul, že na obviněného nelze působit trestem výchovného charakteru, což dovodil z toho, že obviněný svým jednáním porušil zájem společnosti na ochraně svobodného rozhodování v rovině volného pohybu a v rovině pohlavního života a spáchal více trestných činů, které naplnily znaky kvalifikované skutkové podstaty.
34. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí k osobě obviněného uvedl, že je zaměstnavatelem příznivě hodnocen, nedopustil se dosud žádného přestupku a nebyl nikdy soudně trestán, rovněž je otcem nezletilého dítěte, které však nemá ve své péči. Dohled, vyslovený v souvislosti s propuštěním z vazby, podle soudu prvního stupně také probíhal bez závad. Ve vztahu k projednávanému činu však u obviněného není patrna absolutně žádná sebereflexe. Podle soudu prvního stupně mu přitěžuje, že se dopustil dvou zločinů, z toho jednoho zvlášť závažného, nadto vystupoval jako vůdčí osoba, která ke spáchání zločinu omezování osobní svobody přiměla další osobu, spoluobviněnou, která by se jinak do jednání sama nezapojila. Vyjádření obviněného, že svého činu lituje, vyhodnotil soud prvního stupně jako účelové, protože tak obviněný učinil ve světle hrozícího trestu odnětí svobody. Po zvážení všech výše uvedených okolností soud prvního stupně dospěl k závěru, že nápravy obviněného nelze dosáhnout jinak než uložením trestu, který je spojen s přímým omezením jeho osobní svobody, kdy s ohledem na jeho trestní bezúhonnost postačí trest kratšího trvání.
35. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Z podnětu odvolání obviněného odvolací soud nařídil veřejné zasedání na den 18. 7. 2022, o němž vyrozuměl obviněného, státního zástupce, obhájce a poškozenou (viz č. l. 413 spisu). Za přítomnosti poškozené, státního zástupce, obhájce (č. l. 417 spisu) vyslechl obviněného, který uvedl, že by se chtěl za svoje jednání omluvit, že to nějakým způsobem přehnal, neodhadl situaci vzhledem k minulosti, co se slečnou P. mezi sebou měli. Obhájce obviněného přednesl odvolání, které omezil toliko na výrok o trestu (bod III. písemného odvolání), v němž pak označil rozsudek soudu prvního stupně za nesprávný, když obviněnému spáchání skutku nebylo prokázáno. Uvedl, že nebylo především prokázáno, že k jednání došlo bez souhlasu poškozené, neboť k podobným praktikám mezi ním a poškozenou mělo dojít již několikrát před předmětným skutkem, stejně tak k různým menším zraněním, přičemž tyto nemohly být na fotografiích viditelné, neboť fotografie byly vždy pořízeny před samotným aktem. Dále rozporoval věrohodnost poškozené, z jejíž strany mělo docházet k popírání skutečností tvrzených obhajobou. Tyto skutečnosti pak měly být doloženy především elektronickou komunikací z aplikace Facebook Messenger a dalšími důkazy, které již byly provedeny v průběhu hlavního líčení u soudu prvního stupně.
a) k porušení zákona v procesněprávních ustanoveních
36. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud dospěl k závěru, že: „v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, byly provedeny řádným způsobem veškeré důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci při dodržení všech zákonných ustanovení, jimiž se má zabezpečit právo obžalovaného na řádnou obhajobu. Řízení předcházející napadenému rozsudku proto nevykazuje žádné procesní vady, které by způsobily jeho nezákonnost a na něž by bylo nutno reagovat jeho zrušením ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.“.
37. V bodě 7. odůvodnění svého rozsudku pak odvolací soud uvedl, že: „Pokud jde o výrok o trestu, kam výlučně směřovalo podané odvolání, pak zde se odvolací soud mohl ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně pouze ohledně výměry uloženého trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, tedy ještě výrazně při spodní hranici nejpřísnější zákonné trestní sazby § 185 odst. 2 tr. zákoníku, která činí 2 roky až 10 let, neboť tato je i dle názoru odvolacího soudu přiměřená, odpovídající všem rozhodným skutečnostem a postačující k nápravě obžalovaného.
Naproti tomu soud prvního stupně pochybil, když takto vyměřený trest odnětí svobody uložil obžalovanému N. jako trest nepodmíněný, když jeho argumentace v tomto směru nemůže obstát a bylo tak nutno přiznat plnou důvodnost námitkám uvedeným v podaném odvolání, a toto pochybení tak bylo nutno v odvolacím řízení napravit, neboť takto uložený trest je trestem nepřiměřeně přísným. Soud prvního stupně totiž neadekvátním způsobem přecenil konkrétní okolnosti případu, byť tyto je nutno považovat za okolnosti obžalovanému přitěžující, navíc jím tvrzená skutečnost, že k trestné činnosti přiměl další osobu, z provedeného dokazování nevyplývá a nemůže tak obžalovanému přitěžovat.
Na druhé straně výrazně podcenil okolnosti polehčující, na které poukázal obžalovaný v podaném odvolání. Obžalovaný je osobou zcela bezúhonnou, kdy nejen, že nemá žádný záznam v opisu z evidence rejstříku trestů fyzických osob, ale nedopustil se ani žádného přestupku. Současně je nutno poukázat na jeho uspořádané osobní, rodinné i finanční poměry, kdy je dlouhodobě řádně zaměstnán, a je tedy zřejmé, že z jeho strany se v nyní projednávané věci evidentně jednalo o exces z jinak řádného způsobu života, o čemž svědčí i skutečnost, že po propuštění z vazby v nyní projednávané věci i nadále žije řádným životem, kdy beze zbytku dodržoval všechna mu uložená omezení, včetně stanoveného dohledu, což nebylo soudem prvního stupně vůbec zohledněno.
Byť obžalovaný v podaném odvolání výslovně neuvádí skutečnost, že jisté obdobné sexuální praktiky, bez násilí, provozovali s poškozenou opakovaně již v minulosti, považuje odvolací soud za nezbytné právě na tuto skutečnost upozornit, neboť se jeví jako poměrně zásadní pro posouzení závažnosti spáchaného jednání obžalovaným, což soud prvního stupně rovněž vůbec nezohlednil. Ke shora uvedeným okolnostem navíc přistupuje další zásadní skutečnost spočívající v tom, že obžalovaný N. v odvolacím řízení projevil určitou sebereflexi tím, že nadále v projednávané věci nerozporoval svou vinu, nad svým jednáním projevil upřímnou lítost a za toto se omluvil.
Po zhodnocení shora uvedených skutečností tak není dle názoru odvolacího soudu v projednávané věci namístě ukládat trest jako nepodmíněný, když k nápravě obžalovaného na něho postačí působit trestem ještě převážně výchovného charakteru, tedy trestem, který není spojen s přímým omezením jeho osobní svobody. Odvolací soud proto po náležitém zvážení všech okolností rozhodných pro ukládání trestu ve smyslu § 39 tr. zákoníku obžalovanému N.
výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložil, přičemž zkušební dobu stanovil v maximální možné výměře 5 let, neboť k nápravě obžalovaného je na něho nutno působit pohrůžkou výkonem trestu po tuto nejdelší možnou zkušební dobu. Navíc pak byl nad obžalovaným vysloven dohled a nelze tedy pominout, že jakákoli případná negativní zjištění v tomto směru bude soud prvního stupně zohledňovat při svém dalším postupu v projednávané věci z hlediska osvědčení se obžalovaného ve zkušební době podmíněného odsouzení“.
38. Uvedené skutečnosti rozvedené v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i postup, jenž mu předcházel, svědčí o tom, že odvolací soud nedodržel ustanovení zákona, která mu pro případ, že chce rozhodnout jinak, než jak rozhodl soud prvního stupně, ukládají zcela jasné povinnosti, které musí dodržet.
39. Nejvyšší soud v souladu s podanou stížností pro porušení zákona konstatuje, že odvolací soud nerespektoval ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., podle něhož může odvolací soud sám ve věci rozhodnout rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže a) v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Toto ustanovení je limitem vlastního meritorního rozhodnutí ve věci odvolacím soudem a stanoví rozsah uplatnění apelačního principu, který v odvolacím řízení převažuje.
40. Dalším ustanovením, které tento postup upravuje, je ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., podle něhož z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Tyto požadavky souvisejí se zásadami přímosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.), které jakožto stěžejní zásady dokazování v trestním řízení zajišťují, aby skutkový stav byl hodnocen tím soudem, který důkazy provádí a který je tak o jejich obsahu a vzájemných souvislostech nejlépe informován. Zároveň posilují ústavně zaručená práva obhajoby, která může na provádění důkazů a jejich potenciální přehodnocení bezprostředně reagovat.
41. Jak již nastínil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 8 Tz 18/2024, rozhoduje-li odvolací soud k odvolání obviněného po zjištění, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu nemůže obstát, a chce-li takový rozsudek zrušit a výrok změnit zásadním způsobem (např. nepodmíněný trest odnětí svobody přeměnit na podmíněný), měl by tak učinit na podkladě jiných, resp. nových skutečností, než o které své závěry opíral soud prvního stupně. Současně je povinen dodržet pravidla stanovená v § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr.
ř. Jestliže totiž shledá odvolací soud výrok o trestu vadným, protože soud prvního stupně rozhodnutí o něm založil na nedostatečných skutkových zjištěních a chce-li se od nich odchýlit, je povinen postupovat v intencích § 259 odst. 3 písm. a) nebo b) tr. ř. Změna výroku o trestu, týká-li se toho, že soud prvního stupně vadně uložil trest, protože nepřihlížel ke všem skutečnostem určujícím jeho výši a druh (viz § 39 tr. zákoníku), znamená, že je třeba provádět nové důkazy. Jestliže některé skutečnosti pominul, nezabýval se jimi nebo je nevzal do úvahy, a odvolací soud tyto nedostatky chce napravit, musí ve vztahu k nim doplnit skutková zjištění, pro něž může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání.
Pokud některé důkazy soud prvního stupně ve vztahu k závěru o trestu nebral na vědomí, ač je provedl, i v takovém případě musí odvolací soud pro jiný závěr, než jaký učinil soud prvního stupně, tyto důkazy znovu provést proto, aby je mohl sám zhodnotit ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Mění-li odvolací soud výrok o trestu, musí plně respektovat i hlediska uvedená v § 263 odst. 7 tr. ř., a tedy za účelem změny nebo doplnění skutkových zjištění může přihlížet jen k důkazům, které provedl ve veřejném zasedání.
42. Nejvyšší soud po přezkoumání spisového materiálu zjistil, že odvolací soud shora zmíněná pravidla plně nerespektoval, když odlišně od soudu prvního stupně posuzoval důkazy, které sám neprovedl, a okolnosti významné pro výrok o trestu dovodil z důkazů, které neprovedl vůbec. V odůvodnění svého rozhodnutí soudu prvního stupně vytkl přecenění přitěžujících okolností. Skutečnost, že obviněný k činu přiměl další osobu, podle odvolacího soudu z dokazování nevyplynula a nemohla tedy obviněnému přitěžovat. Naopak podle něho soud prvního stupně podcenil okolnosti polehčující, kdy předmětný čin měl být očividně excesem z jinak řádného způsobu života obviněného. Obviněný je osobou zcela bezúhonnou a má uspořádané osobní, rodinné i finanční poměry. Rovněž zmínil kladné chování obviněného ve vazbě a řádné dodržování následného dohledu. Obviněnému měl podle odvolacího soudu polehčovat fakt, že s poškozenou obdobné sexuální praktiky v minulosti opakovaně provozovali, přičemž tato skutečnost měla být zásadní pro posouzení závažnosti předmětného jednání. Obviněný projevil v odvolacím řízení určitou sebereflexi a upřímnou lítost, když nerozporoval svou vinu a omluvil se za své jednání. S ohledem na výše zmíněné a po zvážení okolností rozhodných pro ukládání trestu ve smyslu § 39 tr. zákoníku obviněnému výkon trestu odnětí svobody podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v maximální možné výměře 5 let za současného vyslovení dohledu nad obviněným.
43. Na základě takto učiněných zjištění Nejvyšší soud plně v souladu se stížností pro porušení zákona shledal, že odvolací soud svoji činnost omezil výlučně na přehodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně anebo na dovozování vlastních úvah z podkladů v obsahu spisu, které v řízení před soudem jako důkazy nebyly provedeny. Takový postup zcela mimo zákonem stanovená pravidla je možno označit za zjevný projev libovůle a současně porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti zakotvené v čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud proto v souladu s podanou stížností pro porušení zákona v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozhodnutí shledal porušení zákona v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř., § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř., § 263 odst. 7 tr. ř. a to z důvodů ve stížnosti pro porušení zákona uvedených, s nimiž se s ohledem na shora popsané závěry v zásadě ztotožnil, a na argumentaci k nim rozvedenou v podrobnostech odkazuje.
b) k porušení zákona v hmotněprávních ustanoveních
44. Vady v procesním postupu odvolacího soudu vymezené v předchozí části tohoto rozsudku jsou podstatné rovněž z hlediska posouzení toho, zda došlo k náležitému objasnění kritérií důležitých pro stanovení druhu a výměry trestu na základě zjištěného skutkového stavu, neboť se promítly i do jednostranného hodnocení zjištěných okolností výlučně ve prospěch obviněného a do porušení zákona v ustanoveních § 39 odst. 1, 2, 3 a § 81 odst. 1 tr. zákoníku, jak důvodně ve stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného uváděl ministr spravedlnosti, jenž poukázal na důvody, pro které trest odnětí svobody nespojený s přímým působením na osobní svobodu obviněného je trestem uloženým ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu.
45. Nejvyšší soud výhradám stěžovatele přisvědčil, protože v souladu s jím uvedenými argumenty dospěl též k závěru, že toliko výchovný trest uložený obviněnému v této trestní věci je trestem ve zřejmém rozporu s jeho účelem. Nadto si odvolací soud pro své rozhodnutí neopatřil zákonným postupem dostatečné podklady pro to, aby mohl posoudit škodlivost činu pro společnost, a tudíž nemohl řádně posoudit kritéria stanovená v § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku.
46. Podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy; dále přihlédne k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu; přihlédne též k jeho postoji k trestnému činu v trestním řízení, zda sjednal dohodu o vině a trestu, prohlásil svou vinu nebo označil rozhodné skutečnosti za nesporné, a pokud byl označen jako spolupracující obviněný, též k tomu, jak významným způsobem přispěl k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Přihlédne také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele.
47. Podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Při určování závažnosti trestného činu z hlediska jeho následků soud přihlédne i k prohlášení poškozeného, který je obětí trestného činu podle zákona o obětech trestných činů, o tom, jaký dopad měl spáchaný trestný čin na jeho dosavadní život, pokud jej učinil.
48. Podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 41 a 42), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.
49. Ustanovení § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku vymezují obecná pravidla pro stanovení druhu a výměry trestu a jsou konkretizací základního pravidla o přiměřenosti ukládání všech trestních sankcí podle § 38 odst. 1 tr. zákoníku a upravují obecné zásady, základní směrnice, podle nichž musí soud postupovat při rozhodování o volbě některého z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku a při stanovení jeho konkrétní výměry v rámci vymezené sazby. Zde je možné odkázat na již shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého je zárukou pro správné a spravedlivé ukládání trestu dodržování dvou základních principů při ukládání trestních sankcí obecně a při ukládání trestů zvláště: principu zákonnosti trestání (§ 37 tr.
zákoníku) a principu individualizace trestů (§ 38 tr. zákoníku). Druh, kombinaci a intenzitu trestů musí soud v každém konkrétním případě stanovit tak, aby odpovídaly všem zvláštnostem případu (zásada individualizace trestu). Současně je třeba se řídit se vší důsledností pravidly pro ukládání trestů obsaženými v obecné i ve zvláštní části trestního zákoníku, aby rozhodnutí soudu o trestu nebylo libovolné a nekontrolovatelné (zásada zákonnosti trestání). Mezi oběma zásadami existuje úzká vnitřní spojitost.
Na jedné straně trest, který by neodpovídal individuálním zvláštnostem trestného činu a jeho pachatele, by byl nezákonný, protože samotný trestní zákoník požaduje individualizaci (zejména v § 38 odst. 1, § 39, 41 a 42 tr. zákoníku). Na druhé straně je dodržení zákonných ustanovení o ukládání trestu, o stanovení jeho výměry a o příslušné trestní sankci zárukou toho, že trest bude odpovídat všem zvláštnostem případu. Kombinace zásady zákonnosti a individualizace v uvedeném smyslu představuje vymezení poměru mezi úkoly zákonodárce a soudce a je zárukou spravedlivosti trestu vzhledem k pachateli trestného činu, k zájmům společnosti i poškozeného nebo ohroženého jednotlivce.
Zákonnost trestání vyplývá z čl. 39 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. V souladu s touto základní směrnicí pak trestní zákoník zobecňuje konkrétní trestné činy, které se vyskytují v mnoha různých podobách, do jednotlivých skutkových podstat a stanoví za ně určité druhy trestů včetně jejich trestní sazby, která je relativně určitá a vyjadřuje především typovou povahu a závažnost trestného činu.
Individualizace (adekvátnost) trestání představuje vlastně tzv. soudcovskou individualizaci, jejíž rámec je vymezen individualizací zákonnou. Právě v rámci individualizace trestu se použijí kritéria stanovená zejména v § 39 odst. 1 až 3 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 796, 797). Trestní zákoník tak výslovně v § 39 odst.
1 vedle sebe staví řadu
hledisek, jimiž se řídí soud při ukládání trestu, kterými jsou povaha a závažnost spáchaného trestného činu, osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, dosavadní způsob života pachatele, možnost nápravy pachatele, chování pachatele po činu, zejména jeho snaha nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, postoj pachatele k trestnému činu v trestním řízení, dále zda sjednal dohodu o vině a trestu, prohlásil svou vinu nebo označil rozhodné skutečnosti za nesporné, které je třeba důsledně posuzovat a zkoumat ke konkrétním okolnostem každé posuzované trestní věci. Pouze trest uložený po komplexním a úplném zhodnocení všech těchto kritérií může být označen za zákonný a individualizovaný.
50. V nyní projednávané věci je odvolacímu soudu zásadně vytýkáno (kromě výše uvedených procesních nedostatků), že neobjasnil zákonným postupem skutečnosti rozhodné pro posouzení povahy a závažnosti trestného činu. Povaha a závažnost obviněným spáchaných trestných činů podle § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku představuje hlavní a neopomenutelné kritérium, protože zahrnuje nejširší okruh skutečností charakterizujících trestný čin a jeho pachatele, přičemž je to právě trestný čin, který je základem trestní odpovědnosti a za jehož spáchání je ukládán trest (§ 12 odst. 1, § 13 tr. zákoníku), v daném případě trest ryze výchovný (podmíněný trest odnětí svobody).
51. Základní teze vyplývající z právních předpisů a dosavadní judikatury, kterými by se trestní soudy měly řídit v případě ukládání podmíněného trestu odnětí svobody v případě trestné činnosti v sexuální oblasti recentně přehledně shrnul Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. PI. ÚS 17/24. „V rámci posuzování, zda obecné soudy rozhodnutí o uložení podmíněného trestu odnětí svobody založily na pečlivém zkoumání všech relevantních okolností případu, je nutné se zabývat zejména následujícími aspekty. Je třeba posoudit, zda trestní soud vzal v úvahu všechny okolnosti relevantní pro stanovení trestu, zda se nedopustil nesrovnalosti a nelogičnosti v odůvodnění výroku o trestu, zda neignoroval některé zjištěné okolnosti nebo je neopomenul promítnout do úvah o druhu a výměře trestu, zda dostatečně odůvodnil celkový výsledek zvažování okolností podstatných pro stanovení druhu a výměry trestu, jakož i polehčujících a přitěžujících okolností, zda nedošlo k opomenutí podstatného důkazu anebo k iracionálním skutkovým závěrům či závěrům, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, popř. zda úvahy obecného soudu nejsou zcela nepřezkoumatelné či založené na procesně nepoužitelných důkazech.“
52. V posuzovaném případě se odvolací soud při ukládání trestu takto vymezenými východisky, která judikatura dovodila, neřídil.
53. Je vhodné připomenout, že povahu trestného činu určují především zákonné znaky té skutkové podstaty, která byla tímto činem naplněna (zejména druh a význam porušeného nebo ohroženého zájmu chráněného trestním zákonem, jednání charakterizující objektivní stránku trestného činu, forma zavinění), a dále též konkrétní okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán (způsob provedení činu, pohnutka, záměr nebo cíl pachatele a míra jeho zavinění, druh a okruh způsobených následků, existence okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, polehčujících a přitěžujících okolností). Závažnost trestného činu pak vyplývá zejména z toho, s jakou intenzitou, v jaké výši nebo v jakém rozsahu byly naplněny jednotlivé znaky trestného činu, o jak typově závažný trestný čin jde, jak významné okolnosti charakterizují pachatele, jak intenzivně byly naplněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, polehčující a přitěžující okolnosti, kolik takových okolností pachatel naplnil atd. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 800, 801).
54. Nejvyšší soud k důvodnosti stížnosti pro porušení zákona považuje za důležité zmínit, že odvolací soud přehodnotil závažnost jednání obviněného (na rozdíl od soudu prvního stupně), přičemž však zcela ignoroval skutková zjištění prokázaná soudem prvního stupně a bez dokazování, toliko na základě tvrzení obviněného vznesenými v jeho odvolání, přistoupil na zcela jinou verzi jednání obviněného, která obviněnému zcela jednostranně propívala, neodpovídala však již soudem prvního stupně prokázanému skutkovému stavu. Odvolací soud se také bez provedení jakéhokoliv dokazování zabýval povahou vztahu mezi poškozenou a obviněným, kdy vycházel výlučně z tvrzení, které obviněný učinil ve svém odvolání.
55. Jak uvedl stěžovatel ve stížnosti pro porušení zákona, odvolací soud vycházel z tvrzení obviněného, že předmětný čin měl být pouze excesem ve vztahu poškozené s ním, kdy tento útok měl vybočovat toliko násilným provedením, což podle odvolacího soudu mělo být soudem prvního stupně zohledněno, kdy však tento svůj závěr v písemném odůvodnění rozsudku nepodložil jakýmkoliv důkazem. Ze spisového materiálu vyplývá, že vztah obviněného s poškozenou byl po určitou dobu konsensuální, nicméně v době spáchání trestného činu bylo dané jednání jednoznačně výhradně nekonsensuální, kdy poškozená E.
P. zjevně nedala souhlas s tím, aby byla podrobena ponižujícím a bolestivým praktikám zahrnujícím mimo jiného bití, přivazování a věšení na řetěz, nošení elektrického psího obojku, psí masky, či konzumaci psího žrádla z misky umístěné na zemi. Tomu odpovídá i skutečnost, že obviněný poškozenou pod záminkou rychlého výdělku z focení fotografií do portfolia vznikající reklamní agentury vylákal k sobě domů, přičemž využil špatné životní situace poškozené, o které prokazatelně věděl. Se spoluobviněnou A.
S. tak poškozenou násilím omezili na osobní svobodě za použití brutálních a velmi násilných praktik. Nelze v žádném případě opomenout, že obviněný si předem připravil prostory a vybavení, kdy svůj dům částečně uzpůsobil zazděním okna a připevněním kovových ok do stropu, což svědčí o tom, že měl v úmyslu poškozenou ve svém domě držet dlouhodobě, resp. po delší dobu. Nic nenasvědčuje tomu, že by obviněný se spoluobviněnou měli v úmyslu jednání ukončit, naopak s ohledem na přípravy, které učinili, lze předpokládat, že pokud by se poškozená vlastním přičiněním a navzdory svým zraněním a strachu neodhodlala k útěku, ve svém jednání by pokračovali.
Poškozená byla vystavena fyzické i psychické bolesti, zcela zjevně prožívala silný pocit strachu, kdy opakovaně uváděla, že plakala, přesto se odhodlala k útěku, neboť se zcela pochopitelně obávala o svůj život. Zjištěný průběh spáchání trestné činnosti naprosto jednoznačně vylučuje jakýkoliv její souhlas.
56. Na rozdíl od úvahy odvolacího soudu lze konstatovat, že ani předchozí konsensuální vztah mezi obviněným a poškozenou nepředstavuje na straně poškozené jakékoliv svolení či dokonce umožnění páchání následné násilné sexuální trestné činnosti. Jak uvedl Ústavní soud ve shora zmíněném nálezu ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 17/24, „je problematické považovat dřívější konsenzuální vztah mezi pachatelem a obětí bez dalšího za polehčující okolnost. Mohlo by to přispívat k replikaci některých společenských mýtů o znásilnění. Jak přitom uvedl Evropský soud pro lidská práva, je nezbytné, aby se soudy v soudních rozhodnutích vyhnuly reprodukování sexistických stereotypů, zlehčování genderově podmíněného násilí a vystavování žen sekundární viktimizaci prostřednictvím odsuzujících komentářů čil poznámek vyvolávajících vinu, které mohou podkopat důvěru oběti v soudní systém. S ohledem na specifičnost tzv. praktik BDSM je právě konsensuální souhlas nejdůležitějším prvkem takových sexuálních aktivit, přičemž z provedeného dokazování se evidentně o takový souhlas nejednalo. (rozsudek ze dne 27. května 2021, J. L. proti Itálii, č. stížnosti 5671/16, bod 141). I kdyby nebylo požadavků Evropského soudu pro lidská práva, je zřejmé, že (nejen) orgány činné v trestním řízení se musí vyvarovat nepřípustné opakované viktimizace (zraňováni) oběti trestného činu, očerňování oběti, přenášení viny na oběť a bagatelizaci její újmy. Opakovaná viktimizace přináší oběti sekundární rány psychického rázu prostřednictvím dalšího nadbytečného zraňováni (ČÍRTKOVA, Ludmila. Viktimologte pro forenzní praxi. Praha: Portál, 2014, s. 61 a násl.)“.
57. S ohledem na výše uvedená stanoviska nelze přisvědčit závěru odvolacího soudu, že se v předmětné věci jednalo pouze o násilný exces z domluveného jednání, a že poškozená nebyla k sexuálním praktikám přinucena. I pokud existoval mezi poškozenou a obviněným předešlý konsensuální styk zahrnující případně i BDSM praktiky, nic to nemění na skutečnosti, že k projednávanému jednání nedala poškozená jakýkoliv souhlas.
58. Rovněž nelze přehlédnout, že z dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že poškozenou na osobní svobodě omezily dvě osoby, kdy jedna ji držela a druhá poutala. Přesto se odvolací soud k účasti spoluobviněné A. S. na jednání vyjádřil velmi stroze a nedostatečně a omezil se toliko na konstatování, že závěr soudu prvního stupně, že obviněný měl spoluobviněnou přimět k účasti na trestném činu, nemá oporu v provedeném dokazování, a proto nemůže obviněnému přitěžovat.
59. Nicméně jak správně uvedl ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, pochybení soudů nižších stupňů bylo možno spatřovat v tom, že ve zhodnocení polehčující okolnosti ve vztahu k posuzování řádného života obviněného podle § 41 písm. p) tr. zákoníku nereagovaly na tvrzení poškozené, že obviněný se obdobného jednání měl již několikrát dopustit dříve a vůči jiným obětem. Přitom závěr o předchozím řádném způsobu života obviněného nelze bez dalšího učinit za situace, že existuje podklad, který zakládá důvodné podezření, že se již dříve mohl dopustit obdobného závažného jednání. Diskutabilní je také otázka dodržování dohledu uloženého v rámci propuštění z vazby, neboť přičítat obviněnému k dobru skutečnost, která je základním předpokladem pro to, aby na něj nebyla znovu uvalena vazba, je nadhodnocením bazální míry vyžadovaného chování, které nelze hodnotit jako proaktivní a nadstandardní. Nesprávné bylo také vyhodnocení polehčující okolnosti spočívající v tzv. nerozporování viny. Je nepřijatelné obviněnému přičítat k dobru pasivní až apatický přístup k trestnímu řízení. Obviněný v podstatě až do veřejného zasedání neprojevil jakoukoliv aktivitu v tom směru, že by se poškozené omluvil či projevil nad svým jednáním upřímnou lítost, nehledě na to, že své jednání nepřiznal a v podstatě u něho absentovala jakákoliv sebereflexe. Až ve světle hrozby trestu změnil částečně svůj postoj, přičemž jak soud prvního stupně, tak i ministr spravedlnosti shodně uvádějí, že omluvu směřovanou vůči poškozené až v samém závěru (tj. při závěrečném návrhu) není třeba přeceňovat, neboť je třeba vážně zvažovat její účelovost. Naplnění podmínky upřímné lítosti ve smyslu ustanovení § 41 písm. o) tr. zákoníku či podmínky projevení sebereflexe tedy nelze shledat. Ostatně sám soud prvního stupně ve svém rozsudku projev upřímné lítosti vyloučil (viz bod 36. odůvodnění rozsudku).
60. Je vhodné připomenout, že povahu a závažnost spáchaného trestného činu charakterizuje též konkrétní zájem, který byl činem zasažen. Úkolem soudu tedy není hodnotit v rámci úvahy o povaze a závažnosti činu typový význam chráněného zájmu, neboť tento úkol již splnil zákonodárce stanovením možných druhů trestů a jejich příslušné trestní sazby, zejména pak sazby trestu odnětí svobody, který je stanoven za spáchání každého trestného činu a jeho výměra určuje typovou závažnost daného trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 809).
61. Z tohoto významu povahy a závažnosti trestného činu, kterou je vždy třeba posuzovat z hlediska každé konkrétní skutkové podstaty trestného činu, nelze mimo tato zákonná pravidla konstatovat, že u určitého konkrétně vybraného trestného činu je vždy třeba ukládat trest odnětí svobody jako nepodmíněný. Takový závěr nelze bez dalšího učinit, neboť za určitý trestný čin lze uložit trest odnětí svobody s podmíněným odkladem za podmínek § 81 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení může soud podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího 3 léta. Z uvedené dikce plyne, že toto obecné pravidlo ve spojení s konkrétní trestní sazbou u každého trestného činu, resp. zákonem stanovenou spodní hranicí tohoto druhu trestu, vymezuje podmínky, za kterých lze trest odnětí svobody podmíněně odložit. Při rozhodování o přiměřenosti trestu je třeba brát zřetel i na judikaturu ESLP, která se již nepřiměřeně mírnými tresty za znásilnění žen zabývala. Tato rozhodnutí je třeba respektovat a v každé konkrétní věci se jimi řídit se zřetelem na zákonem stanovená pravidla. Nejvyšší soud bral do úvahy a měl na paměti, že v přezkoumávané věci uložený trest nespojený s odnětím svobody je trestem výrazně mírným a nedostatečně reflektujícím postavení zvlášť chráněné oběti, jak vyjádřil ESLP v rozsudcích Vučković proti Chorvatsku a M. G. proti Litvě, kde reagoval na obdobné trestní věci s důrazem na nutnost dodržení zásad při trestání pachatelů v případě sexuálně motivovaných trestných činů páchaných na dětech a na ženách. Protože skutkový stav vymezený v těchto rozsudcích je podobný tomu, jaký byl zjištěn v nyní přezkoumávané trestní věci, tak se Nejvyšší soud uvedenými závěry řídil a závěry v těchto rozhodnutích měl na paměti a respektoval je.
62. Nejvyšší soud z uvedených podkladů a podnětů zdůrazňuje, že přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci nemohl obstát i ve smyslu názorů a východisek prezentovaných v těchto rozhodnutích ESLP, neboť i podle tam vymezených kritérií je patrné, že se odvolací soud jednostranně zabýval okolnostmi ve prospěch obviněného, nepřiměřeně favorizoval jeho osobní a rodinné poměry, aniž by zohlednil zásadní dopady spáchaného trestného činu do života poškozené. V návaznosti na to nezohlednil ani požadavek na odstrašující účinek potrestání závažného jednání, jehož se obviněný dopustil, které naopak do značné míry bagatelizoval. Jediná okolnost, kterou by bylo možno považovat za vyvažující zjevnou mírnost uloženého trestu, je tak současné uložení dohledu obviněnému podle § 84 tr. zákoníku. Takové zpřísňující opatření nicméně nebylo možné považovat za dostačující z hlediska pozitivního závazku ochrany práv oběti vyplývajících z čl. 3 a 8 Úmluvy, a je proto možné hovořit o situaci, kdy došlo ke shovívavosti při trestání sexuálního násilí, neboť soudy připustily, aby při nedostatečně objasněných a zhodnocených okolnostech věci došlo k potrestání pachatele nepřiměřeně mírným trestem nespojeným s přímým odnětím svobody (srov. rozsudek Vučković proti Chorvatsku, bod 52.).
63. Je třeba konstatovat, že úkolem Nejvyššího soudu je v každé konkrétní věci, jíž projednává, a to s ohledem na individuálně vyjádřené nedostatky a s ohledem na okolnosti existující v takové trestní věci, posuzovat, zda jsou splněna zákonná hlediska a zda byla dodržena všechna obecná pravidla stanovená pro výměru a ukládání trestu konkrétnímu pachateli. Tak je tomu i v posuzované věci, kde úkolem Nejvyššího soudu je zhodnotit konkrétní význam poškozeného nebo ohroženého zájmu pro společnost. Nejvyšší soud se řídí tím, že čím významnější je konkrétní chráněný zájem, tím škodlivější a závažnější jsou útoky vedené proti němu. Ohrožení a poškození dalších zájmů vedle těch, jež jsou objektem daného trestného činu, je hodnoceno jako přitěžující okolnost. Je nutné brát ohled i na způsob provedení činu a jeho následky.
64. Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud tato kritéria nebral do úvahy, a proto obviněnému vyměřil nepřijatelně mírný trest. Jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, dostatečně objektivně nezvažoval všechna učiněná zjištění, která zvažovat mohl, a nadto přihlížel ke skutečnostem, které nebyly zjištěny provedeným dokazováním, případně nereagoval na indicie, které obsahoval spisový materiál k okolnostem významným pro ukládání trestu. Nepochybné je, že při úvahách o způsobu výkonu trestu přecenil zejména obhajobu obviněného.
65. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud nedodržel podmínky stanovené v ustanovení § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a § 81 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož soud může podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího 3 léta, jestliže vzhledem k osobě a poměrům pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu, má důvodně za to, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, není třeba jeho výkonu. Ze shora uvedeného je zřejmé, že tyto podmínky ve věci splněny nebyly.
66. Za situace, kdy nedošlo k řádnému objasnění všech okolností relevantních pro výrok o trestu, nemohlo logicky dojít ani k tomu, aby odvolací soud zvážil všechny proti sobě stojící polehčující a přitěžující okolnosti podle § 41 a § 42 tr. zákoníku, čímž se dopustil porušení ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku.
67. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené shledal, že v důsledku dílem jednostranného, dílem zcela nedostatečného postupu odvolacího soudu došlo ke zcela nesprávné aplikaci kritérií pro určení druhu a výměry trestu podle § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a s tím souvisejícímu uložení podmíněně odloženého trestu odnětí svobody podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, což bylo za daných okolností případu zcela předčasné a neuvážené rozhodnutí, neboť pro něj nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, které spočívají zejména v náležitém hodnocení osoby a poměrů pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu.
V. Způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu
68. Závěrem lze shrnout, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu došlo v mnoha zásadních směrech k podstatnému porušení zákona ve prospěch obviněného, jak je uvedeno shora, nicméně Nejvyšší soud při neveřejném zasedání podle § 274 odst. 3 písm. c) tr. ř. nebyl oprávněn vytýkané nedostatky napravit, resp. toto rozhodnutí zrušit, protože mu trestní řád v těchto situacích umožňuje rozhodnout pouze tzv. akademickým výrokem podle § 268 odst. 2 tr. ř., tedy tak, že se vyslovuje, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 7. 2022, sp. zn. 6 To 198/2022, byl porušen zákon ve prospěch obviněného K. N. v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř., § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř., § 263 odst. 7 tr. ř., § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a § 81 odst. 1 tr. zákoníku.
69. Za podmínek § 274 odst. 3 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 12. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu