8 Tz 18/2024

8 Tz 18/2024-426

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2024 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Jana Engelmanna stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného P. V., proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. 9 To 366/2023, a rozhodl takto:

Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. 9 To 366/2023, byl porušen zákon ve prospěch obviněného P. V. v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř., § 263 odst. 7 tr. ř., § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a § 81 odst. 1 tr. zákoníku.

1. Stížnost pro porušení zákona č. j. MSP-63/2024-ODKA-SPZ/9 podaná ministrem spravedlnosti (dále též jako „stěžovatel“) podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. v neprospěch obviněného P. V. směřuje proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. 9 To 366/2023, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 46/2023.

2. Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 2 T 46/2023, obviněného P. V. uznal vinným přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku a odsoudil jej podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit poškozené AAAAA, nar. XY, nemajetkovou újmu. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. 9 To 366/2023, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že výkon trestu odnětí svobody obviněnému podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 a § 84 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Jinak ponechal rozsudek nalézacího soudu nezměněn.

3. Stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti směřující proti tomuto rozsudku odvolacího soudu poukazuje na průběh dosavadního řízení a znění relevantních ustanovení zákona, jejichž porušení ministr spravedlnosti shledával, a rovněž shrnuje závěry soudů nižších stupňů obsažené v jimi vydaných rozsudcích (viz body 1. až 26. stížnosti pro porušení zákona). Stěžovatel odvolacímu soudu vytkl postup, na jehož základě o trestu obviněného rozhodl, jakož i důvody, které k tomuto rozhodnutí vedly, zejména poukazoval na to, že svůj závěr o uložení podmíněného trestu odnětí svobody učinil bez provedení vlastního dokazování a nevytvořil si pro něj dostatečné podklady.

Poukazem na ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř. zdůraznil, že postupuje-li odvolací soud v rozporu s dotčenou právní úpravou a doplní skutková zjištění nalézacího soudu, aniž by pro ně ve veřejném zasedání provedl nezbytné důkazy, vytváří extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, neboť skutečnosti, o něž své závěry opírá, nemají a ani nemohou mít v provedených důkazech svůj podklad. V předmětné věci odvolací soud podle názoru ministra spravedlnosti v rozporu se zákonnou úpravou doplnil skutková zjištění nalézacího soudu o iniciaci sexuálního kontaktu s poškozenou, osobních, rodinných a majetkových poměrech obviněného a následcích trestné činnosti na poškozenou, aniž by kromě výpovědi obviněného učiněné před odvolacím soudem provedl další důkazy.

Skutkové poznatky oproti tomu, jak je bral do úvahy soud prvního stupně, přitom byly odvolacím soudem doplněny podstatným způsobem, a na jejich základě změnil výrok o trestu, přičemž takový postup byl v rozporu se shora citovanými ustanoveními trestního řádu.

4. K iniciaci sexuálního kontaktu ze strany poškozené ministr spravedlnosti zmínil, že odvolací soud vycházel z tvrzení obviněného a pro jeho objasnění přihlédl k výpovědím poškozené pořízeným ve dnech 10. 6. 2022 a 27. 7. 2022, avšak jde o důkazy, které nebyly provedeny při veřejném zasedání před odvolacím soudem ani dříve v hlavním líčení. K výpovědi poškozené ze dne 10. 6. 2022 ministr spravedlnosti zdůraznil, že byla učiněna před zahájením trestního stíhání formou vysvětlení zachyceného na úředním záznamu podle § 158 odst. 6 tr.

ř., který je možné v trestním řízení použít pouze, je-li proveden za splnění podmínek podle § 211 odst. 6 tr. ř., tedy se souhlasem státního zástupce a obviněného. Uvedený důkaz však nebyl při veřejném zasedání před odvolacím soudem proveden, souhlas ani jedné ze stran nebyl dán, a tudíž k němu ani nemělo být při rozhodování odvolacího soudu přihlíženo, což však odvolací soud nerespektoval (viz bod 25. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud podle ministra spravedlnosti své závěry činil na podkladě nezákonně provedeného dokazování, resp. jeho úplné absence.

Zmínil, že pouze z výpovědi ze dne 10. 6. 2022 je patrné, že poškozená měla za iniciátora sexuálního vztahu označit sebe, protože z dalších jejích sdělení (ze dne 27. 7. 2022, č. l. 36 spisu, ze dne 30. 1. 2023, č. l. 170 spisu) a ze zprávy zaslané obviněnému prostřednictvím aplikace Messenger dne 24. 12. 2021 (č. l. 92 spisu) vyplývá, že za toho, kdo dal impuls k prvotnímu sexuálnímu kontaktu, opakovaně označovala právě obviněného, který ve svých výpovědích ze dne 29. 6. 2022 (č. l. 21 spisu), ze dne 17.

8. 2022 (č. l. 28 spisu) a ze dne 6. 2. 2023 (č. l. 199 spisu) ani jednou poškozenou jako iniciátorku sexuálního kontaktu neoznačil. Pokud tedy obviněný až v podaném odvolání uvedl, že měl být sexuální vztah vyprovokován poškozenou, šlo o účelové tvrzení, jehož pravdivost odvolací soud řádně nezkoumal a nekriticky ho převzal do svého rozhodnutí (viz bod 25. rozsudku odvolacího soudu). Stěžovatel proto shledal závěr odvolacího soudu nesprávným v tom, že kdyby poškozená k sexuálním kontaktům s obviněným nedala impuls, s vysokou mírou pravděpodobnosti by ke spáchání trestné činnosti vůbec nedošlo.

Tvrzení a závěry odvolacího soudu považoval za spekulaci, která nemá podklad ve skutkovém stavu a v kontextu spáchané trestné činnosti je zcela irelevantní, protože předchozí konsenzuální vztah mezi obviněným a poškozenou nepředstavuje na straně poškozené jakékoli svolení či dokonce umožnění páchání následné sexuální trestné činnosti. Nadto v těchto úvahách spatřoval nepřijatelné přenášení viny na poškozenou, obzvláště s ohledem na tvrzení odvolacího soudu, že si tím, že s obviněným byla dříve ve vztahu, sama posuzovaný následek způsobila, a že důsledkem tohoto jejího chování bylo i to, že ji obviněný krom dalšího opakovaně po delší dobu znásilňoval.

Takový závěr je podle ministra spravedlnosti nemorální, a to zvláště za situace, kdy byla předmětná trestná činnost páchána na dítěti.

K uvedenému ministr připomněl, že v téměř dvou třetinách případů sexuálního násilí poškozená osoba pachatele znala, přičemž většinou jím byl současný nebo bývalý partner (srov. Roubalová M., a kol. Obyvatelé ČR a viktimizace. Nové poznatky z výzkumu. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2023, s. 77, 78).

5. Stížnost pro porušení zákona ministr spravedlnosti zaměřil i na nedostatečné objasnění následku. Zdůraznil, že odvolací soud vycházel pro závěr o trestu ze zjištění nalézacího soudu, jenž se (v rozporu s § 39 odst. 2 tr. zákoníku) zabýval následkem trestné činnosti pouze pro účely přiznání a určení výše náhrady nemajetkové újmy, nikoliv pro úvahy o trestu, a bral do úvahy jiné okolnosti, než odvolací soud, který nad rámec závěrů soudů prvního stupně vycházel především ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie dětí a klinická psychologie, a přihlédl k výpovědím poškozené a její matky, jež učinily v přípravném řízení, avšak ani jeden z těchto důkazů odvolací soud neprovedl ve veřejném zasedání, čímž porušil zákon v § 259 odst. 3 písm. a), b) a § 263 odst. 7 tr. ř. Vadou bylo to, že neprovedl dokazování pro to, aby doplnil zjištění směřující k novým závěrům nad rámec zjištění nalézacího soudu, tzn. neprovedl jakýkoli ze shora označených důkazů.

6. Další pochybení spatřoval ministr spravedlnosti v tom, že odvolací soud pro závěry o následku vycházel ze znaleckého posudku, jenž byl primárně zpracován pro účely posouzení osobnosti poškozené (což shodně uvedl nalézací soud v bodě 14. svého rozsudku) a znalci se k následku na zdraví poškozené vyjadřovali spíše okrajově. Znalecký posudek byl zpracován dne 11. 2. 2023, tedy téměř rok před konáním veřejného zasedání, což je, i s ohledem na to, že sexuální trestná činnost může mít negativní dopady na další život poškozených osob až s delším časovým odstupem, nedostatečné. Proto bylo povinností odvolacího soudu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. a § 39 odst. 2 tr. zákoníku zkoumat následek trestného činu v rozsahu a v intenzitě, v jaké existoval v době jeho rozhodování. Ministr spravedlnosti poukázal na skutečnosti plynoucí ze spisu, zejména, že obviněný při hlavním líčení dne 9. 8. 2023 prohlásil, že: „AAAAA s námi teď nebydlí, je v psychiatrické léčebně.“ (č. l. 295 spisu), z čehož se lze důvodně domnívat, že psychický stav poškozené se od zpracování znaleckého posudku zhoršil a byla nezbytná její hospitalizace, což však v rámci dokazování objasněno nebylo.

7. Podle ministra spravedlnosti nebyl zjištěn ani duševní stav poškozené, který odvolací soud dovodil z vyjádření poškozené a její matky, že poškozená v souvislosti s jednáním obviněného nevyhledala odbornou pomoc. Podle ministra spravedlnosti se o takovou skutečnost nebylo možné opírat, protože to, že osoba nevyhledala či nevyhledává psychologickou či psychiatrickou pomoc, neznamená, že ji nepotřebuje. Názor soudu označil za nesprávný také proto, že se znalci shodli na tom, že duševní porucha u poškozené byla po činu přítomná, protože měla úzkostně depresivní stavy, jež provázely i suicidální myšlenky (č. l. 172 a 174 spisu). Soud druhého stupně tyto skutečnosti nebral do úvahy a nezohlednil, že poškozená je osobnostním laděním spíše introvertní, uzavřená, mající problém sdílet své potíže (viz závěr znaleckého posudku na č. l. 188 spisu), ani to, jak uvedl obviněný, že byla hospitalizována v psychiatrické léčebně. Mírný trest podle ministra spravedlnosti nebylo možné opírat ani o předpoklad (srov. bod 16. rozsudku odvolacího soudu), že do budoucna psychické problémy poškozené díky vlivu prostředí, ve kterém se bude nacházet, vymizí, protože tento závěr nebylo možné predikovat pouze na základě vyjádření znalců k nemajetkové újmě bez podrobnějšího zjištění faktického stavu poškozené. Naopak s ohledem na tato zjištění bylo nezbytné psychický stav poškozené dále zkoumat, a to i s ohledem na to, že z poslední výpovědi obviněného ze dne 11. 1. 2024 (č. l. 331 spisu) vyplynulo, že poškozená již nežije ve společné domácnosti se svou rodinou. Odvolací soud před svým rozhodnutím tyto okolnosti neověřil, a nezjistil, v jakém prostředí se poškozená v době jeho rozhodování nacházela, a proto nemohl učinit závěr o možném odeznění psychických problémů. Povinnosti prokazovat tuto skutečnost nebyl podle ministra spravedlnosti odvolací soud zbaven ani tím, že poškozená ve vyjádření k odvolání nic ke svému zdravotnímu stavu neuvedla, neboť tehdy reagovala na tvrzení obviněného v podaném odvolání, které nebylo na její zdravotní stav zaměřeno (srov. bod 26. napadeného rozsudku).

8. Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti k následku trestné činnosti upozornil na to, že poškozená dne 30. 1. 2023 před znalcem psychologem (č. l. 175 spisu) uvedla, že v důsledku úzkostných stavů, jejichž vznik a trvání souvisí s předmětnou trestnou činností a jejím vyšetřováním (č. l. 189 spisu), zanechala studia na střední zdravotnické škole i navazujícího plánu na studia na vysoké škole. V sociální oblasti čelila odsouzení okolí, ztratila část svých přátel (č. l. 169 spisu), výrazně se zhoršil vztah s její matkou (č. l. 174 spisu) a do budoucna má obavu navazovat nové vztahy (č. l. 168 spisu). Tyto skutečnosti však odvolací soud ponechal bez odezvy. Jestliže trestná činnost obviněného výrazně zasáhla do běžného života poškozené, nebylo možné se spokojit s obecným závěrem odvolacího soudu, že následkem trestné činnosti došlo toliko ke vzniku a rozvoji duševní poruchy.

9. Zjištění, jimiž odvolací soud odůvodnil své závěry o vhodnosti uložení podmíněného trestu vycházející z rodinných a majetkových poměrů obviněného, ministr spravedlnosti nepovažoval za stěžejní a rozhodné pro učiněnou změnu, protože podkladem pro rozhodné okolnosti byla toliko výpověď obviněného učiněná ve veřejném zasedání před odvolacím soudem a listinné důkazy, jež byly součástí spisového materiálu nebo jež obviněný k odvolání připojil (viz bod 24. napadeného rozsudku). Odvolací soud však měl i v tomto případě povinnost v souladu s § 259 odst. 3 písm. a), b) tr.

ř. a § 263 odst. 7 tr. ř. provést opětovně či zcela nově nezbytné důkazy, což vyjma výpovědi obviněného neučinil. Ani v tomto směru však nepostupoval zodpovědně a objektivně, protože obviněný svá tvrzení o majetku nijak nedoložil a nebyla prokázána ani tvrzená tíživá rodinná finanční situace, příp. špatná finanční situace matky poškozené, na níž obviněný založil své odvolání. Proto neměl odvolací soud potřebný podklad pro závěr, že obviněný je v podstatě jediným živitelem rodiny, a že uložení nepodmíněného trestu by zatěžovalo spíše rodinu obviněného než jeho samotného.

Ministr spravedlnosti se zabýval též podmínkami pro ukládání nepodmíněných trestů osobám pečujícím o nezletilé děti, k čemuž obsáhle citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1516/2017, a shledal, že v daném případě nepřevažuje nejlepší zájem dítěte nad zájmem společnosti na spravedlivé potrestání obviněného za jím spáchanou trestnou činnost. Podotkl, že nebylo zjištěno, že by výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody měl tak negativní dopad na život jeho nezletilého syna a dvou nevlastních dětí, aby se vymykal běžným situacím.

Tuto skutečnost rovněž nelze dovodit ani ze shromážděného spisového materiálu, z něhož nevyplývá ani to, že by syn obviněného či jiný člen jeho rodiny trpěl jinými než běžnými zdravotními problémy nebo měl specifické potřeby. Nadto péči o nezletilé děti a chod domácnosti zajišťuje toliko matka poškozené, což potvrdila ve své výpovědi z přípravného řízení ze dne 27. 7. 2022 (č. l. 32 spisu). Tíživá rodinná finanční situace, popř. její zhoršení v důsledku obviněnému uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, podle ministra spravedlnosti sama o sobě nepředstavuje mimořádnou či výjimečnou okolnost odůvodňující uložení mírnějšího trestu.

Obviněný tak možné důsledky trestné činnosti na finanční situaci své rodiny mohl a měl předpokládat, přičemž na ně mohl adekvátně reagovat, a to ideálně jejím nespácháním, případně alespoň upuštěním od jejího pokračování. Nad rámec již uvedeného ministr doplnil, že odvolacím soudem nebylo nikterak prokázáno, že by se matka poškozené nebyla schopna o své nezletilé děti postarat. Důvodem pro závěr o podmíněně odloženém trestu odnětí svobody není podle ministra spravedlnosti ani situace ohledně bydlení rodiny obviněného (č. l.

199, 200 spisu), neboť dovozoval, že soud měl zkoumat, zda námitka hledání a zajištění bytových potřeb rodiny není ze strany obviněného spíše účelová.

10. Ministr spravedlnosti v duchu podané stížnosti poukázal i na charakter trestné činnosti, která spočívala v sexuálně motivovaných útocích proti dítěti, resp. od 5. 4. 2021 do 8. 6. 2022 proti čerstvě zletilé dívce, sestávala z většího počtu útoků a trvala po delší dobu, a to že obviněný své protiprávní jednání neukončil z vlastní vůle, nýbrž až na základě poškozenou podaného trestního oznámení. Podstatným bylo i to, že obětí jeho sexuálního útoku byla jeho nevlastní dcera, a i přesto v trestné činnosti pokračoval bez jakéhokoliv ohledu na zdraví poškozené a na následky, jež na ni může trestná činnost zanechat, aniž by projevil upřímnou lítost nebo snahu po nápravě. Vzhledem k těmto okolnostem ministr spravedlnosti uzavřel, že pokud odvolací soud shledal, že rodinné a majetkové poměry představují v případě obviněného okolnost odůvodňující uložení mírnějšího trestu, stalo se tak v rozporu se zákonem a s navazující judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu.

11. Další argumentace stěžovatele směřovala proti způsobu, jakým odvolací soud posoudil osobní poměry obviněného. Poukazem na bod 18. jeho rozsudku zdůraznil, že ačkoliv odvolací soud při posuzování osoby obviněného, jde-li o jeho údajnou nenásilnou povahu, doplnil skutková zjištění nalézacího soudu, a v jiných se od odvolacího soudu odchýlil (zhodnocení obviněným projevené lítosti a sebereflexe), neprovedl za tímto účelem podle § 259 odst. 3 tr. ř. žádné dokazování. Vycházel-li odvolací soud ze závěrů znaleckého posudku z psychologie (č. l. 205 spisu), konstatoval jen některé jeho části, protože se v jeho úvahách neodrazilo konstatování znalce, že „obviněný je schopný projevy hněvu obecně kontrolovat. Tato kontrola se však zhoršuje pod vlivem užití alkoholu, kdy může propukat i násilné jednání, zejména v blízkých vztazích“. Svůj závěr stěžovatel podpořil i citacemi z výpovědi matky poškozené ze dne 27. 7. 2022 a z výpovědi poškozené z téhož dne, z nichž vyplývá, že byly obě obviněným opakovaně fyzicky napadeny, přičemž poškozenou i její matku nejméně v jednom případě škrtil. Poškozená si dokonce při jednom konfliktu mezi obviněným a svou matkou, v němž se snažila svou matku bránit před fyzickým útokem obviněného, zlomila ruku a ve vyjádření před znalcem psychiatrem dne 30. 1. 2023 (č. l. 171 spisu) dále uvedla, že obviněný měl fyzicky napadnout i jejího bratra. Z opisu z evidence přestupků (č. l. 256 spisu) dále plyne, že dne 9. 6. 2022 bylo Městským úřadem Bučovice rozhodnuto u obviněného o přestupku podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, spočívajícím v tom, že dne 24. 12. 2021 poškozenou fyzicky napadl (č. l. 197 spisu). Z uvedených důvodů závěr odvolacího soudu (viz bod 24. jeho rozsudku), že obviněný není „a priori násilníkem“, označil za nesprávný a v rozporu s výsledky dokazování.

12. Ministr spravedlnosti poukázal na zkreslený závěr odvolacího soudu, že jako polehčující okolnost obviněnému svědčila projevená lítost a sebereflexe (bod 24. rozsudku), protože nic nenasvědčuje tomu, že by si obviněný uvědomil skutečnou závažnost svého jednání a že by jej dokázal kriticky zhodnotit. Z vyjádření obviněného naopak vyplývala snaha své jednání a jeho následky bagatelizovat a přenášet vinu za jím spáchanou trestnou činnost na poškozenou, zejména však neprojevil jakoukoli snahu o nápravu. Nebylo zjištěno, že by se omluvil nebo vynaložil snahu obnovit vztah mezi poškozenou a její matkou, jenž svým jednáním zpřetrhal, ani z provedených důkazů neplyne úmysl splácet uloženou náhradu nemajetkové újmy, o čemž svědčí i jeho prohlášení před odvolacím soudem, kde obviněný k dotazu, zda něco poškozené zaplatil, nebo vyvinul snahu ke splácení, odpověděl „Asi vůbec… (…)“, což lítost nebo sebereflexi nad spáchanou trestnou činností vylučuje. Nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu v bodě 24. napadeného rozsudku, že žádné další negativní poznatky k chování obviněného po zahájení trestního stíhání (od něhož uplynulo 1,5 roku) zjištěny nebyly, protože uvedené skutečnosti odvolací soud ani nezjišťoval.

13. Za procesní nedostatek stěžovatel považoval, že odvolací soud o veřejném zasedání nevyrozuměl poškozenou ani jejího zmocněnce, a tudíž se k těmto skutečnostem ani nemohla vyjádřit, a to i přesto, že z její výpovědi ze dne 27. 7. 2022 (č. l. 36 spisu) a výpovědi před znalcem psychologem ze dne 30. 1. 2023 (č. l. 175 spisu) plyne, že se ji obviněný snažil zastrašit a odradit od spolupráce s orgány činnými v trestním řízení.

14. Vadou, která se rovněž týká nesprávnosti uloženého trestu, je podle ministra spravedlnosti nedůsledná aplikace § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, jehož nerespektování vedlo k tomu, že obviněnému byl uložen nepřípustně mírný trest, jenž je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu. Za významnou nedůslednost považoval, že soud prvního stupně se ke kritériím rozhodným pro ukládání trestu vyjádřil velice stroze v bodech 6. až 10. svého rozsudku a odvolací soud je následně opět hodnotil.

Pokud však vycházel z jiných skutečností, neprovedl žádné důkazy a v zásadě se spokojil s tvrzeními obviněného, čímž zákonná kritéria pro stanovení druhu a výměry trestu na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu hodnotil jednostranně a výlučně ve prospěch obviněného. Z tohoto důvodu ani odůvodnění soudů neodpovídalo požadavkům uvedeným v § 125 odst. 1 tr. ř., a to i proto, že odvolací soud nedostatečně zhodnotil přitěžující a polehčující okolnosti, neboť z odůvodnění rozsudku není zřejmé, z jakého důvodu nepřihlédl ke všem přitěžujícím okolnostem, a to podle § 42 písm. a), d), e), h) m), n) tr.

zákoníku, ale také podle písmene k) cit. ustanovení. Ve vztahu k nim poukázal, že byly naplněny tím, že s ohledem na zjištěné okolnosti obviněný čin spáchal po předchozím uvážení, protože nahrávky poškozené použil jako nástroj k jejímu donucení k souložím, zneužil její podřízenosti a závislosti, a porušil zvláštní povinnost, neboť jako partner matky byl podle § 858 obč. zákoníku v postavení otce poškozené a způsobil jí újmu na zdraví, když nelze, bez potřebného dokazování vyloučit, že způsobil i těžkou újmu na zdraví.

Pro kontrast upozornil, že jako jediná polehčující okolnost přichází do úvahy § 41 písm. l) tr. zákoníku, že obviněný prohlásil vinu, ačkoli to bylo za situace, kdy skutkový děj a právní kvalifikace vyplynuly ze spisového materiálu, a tedy doznání obviněného nemělo být soudy přeceňováno. Na druhé straně však nedocenil, že jednání obviněného vykazovalo značnou společenskou škodlivost, neboť šlo o tři trestné činy týkající se sexuální oblasti a chránící dítě. Nejzávažnějším z nich obviněný naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu a páchal jej po delší dobu s vysokým počtem útoků, pořídil videozáznam zachycující pohlavní styk a tento následně využíval k nucení poškozené pod pohrůžkou jeho zveřejnění k dalším, ze strany poškozené nechtěným, pohlavním stykům.

Stěžovatel též zdůraznil, že nešlo o planou výhružku, neboť videozáznam skutečně zaslal bývalé partnerce poškozené.

15. Ministr spravedlnosti s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 9/17, poukázal na kritéria stanovená v § 39 tr. zákoníku, která slouží ke korigování výše uloženého trestu, avšak odvolací soud je neakceptoval, neboť s ohledem na ně u obviněného nezvažoval nutnost uložení trestu odnětí svobody nejméně v horní polovině trestní sazby § 185 odst. 2 tr. zákoníku, a to zejména se zřetelem na množství okolností obviněnému přitěžujících. Pokud odvolací soud dospěl na základě vadně provedeného dokazování a nedostatečně zjištěného skutkového stavu (rovněž bez přihlédnutí ke všem výše popsaným relevantním okolnostem případu) k závěru o nezbytnosti zmírnění již tak mírného trestu uloženého nalézacím soudem, založil tak zřejmý nepoměr mezi uloženým trestem a povahou a závažností trestného činu ve smyslu § 266 odst. 2 tr.

ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 7 Tz 19/2015, a další). Zmínil též, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve svých rozhodnutích opakovaně shledal, že zmírnění trestu pachateli sexuálního trestného činu za předpokladu, že pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky, může být na straně státu považováno za porušení pozitivních závazků plynoucích z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jako „Úmluva“). Konkrétně připomněl závěry obsažené v rozsudcích ESLP ze dne 12.

12. 2023, Vučković proti Chorvatsku, stížnost č. 15798/20 (dále jako „rozsudek Vučković proti Chorvatsku“), a ze dne 20. 2. 2024, M. G. proti Litvě, stížnost č. 6406/21 (dále jako „rozsudek M. G. proti Litvě“, k výkladu stěžovatele srov. body 62. a 63. stížnosti) a shledal, že podle nich je zjevné, že shora podrobně popsaná pochybení nalézacího soudu, jež nebyla odvolacím soudem jakkoli napravena, naopak v napadeném rozhodnutí došlo k jejich prohloubení, a které měly za následek uložení excesivně mírného trestu, zapříčiňují úvahy o možném nesouladu napadeného rozhodnutí s čl.

3 a 8 Úmluvy. Případné konstatování porušení článků Úmluvy by na straně vnitrostátních soudů znamenalo závažný rozpor s mezinárodními závazky státu v oblasti ochrany základních lidských práv.

16. Kromě uvedených pochybení směřujících k výši uloženého trestu ministr spravedlnosti shledal nedostatky i v nedodržení postupů při zajištění práv poškozené a jejího zmocněnce, kteří nebyli ve smyslu § 43 odst. 1 tr. ř. a § 51 odst. 1 tr. ř. vyrozuměni odvolacím soudem o konání veřejného zasedání o odvolání obviněného, čímž bylo poškozené upřeno právo vyjádřit se ke skutečnostem relevantním pro rozhodnutí ve věci. Porušení zákona ministr spravedlnosti shledal ve vztahu k poškozené i v § 3 odst. 2 zákona 45/2013 Sb., o obětech trestných činů (dále „zákon č. 45/2013 Sb.“), v tom, že odvolací soud bral pro závěry o mírnějším trestu do úvahy údajnou iniciaci sexuálního vztahu poškozenou a její zdravotní stav, což je postup, jenž nelze ve vztahu k poškozené označit jinak než za zcela nešetrný a nezohledňující povinnost soudu zaručit, aby u poškozené nedocházelo k prohlubování způsobené újmy a k její sekundární viktimizaci.

17. Za vadu řízení před odvolacím soudem považoval stěžovatel i nedostatky v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který je podle něj po obsahové stránce v rozporu s pravidly § 129 odst. 1 tr. ř., konkrétně v hodnocení duševního zdraví poškozené a existenci duševní poruchy, které bylo v písemném vyhotovení v bodě 16. rozsudku korigováno tak, aby lépe odpovídalo skutečnému stavu věci, neboť v ústním odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyla o údajné iniciaci sexuálního kontaktu poškozenou žádná zmínka přesto, že ji odvolací soud vzal v potaz jako jeden z aspektů odůvodňující uložení mírnějšího trestu, a věnoval jí podstatnou část svého odůvodnění.

18. Ministr spravedlnosti zdůraznil, že podaná stížnost pro porušení zákona směřuje v neprospěch obviněného, a tudíž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být zrušeno, nicméně stanovisko Nejvyššího soudu k předmětné věci může mít judikaturní význam v otázce obecného postupu soudů při ukládání trestu podle § 39 tr. zákoníku, k ukládání trestu pachatelům sexuálních trestných činů, k ukládání trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu pachatelům sexuálních trestných činů (zvláště za situace byla-li trestná činnost spáchána na zvlášť zranitelné oběti), i k rozsahu dokazování, jež má odvolací soud provádět, bylo-li nalézacím soudem s ohledem na prohlášení viny obviněného provedeno toliko omezené dokazování, a rovněž k ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody rodiči nezletilého dítěte. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. 9 To 366/2023, byl porušen zákon ve prospěch obviněného P. V. v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 43 odst. 1, § 51 odst. 1, § 125 odst. 1, § 129 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. b), § 259 odst. 3 písm. a), písm. b), § 263 odst. 7 tr. ř., dále v § 39 odst. 1, odst. 2, odst. 3, a v § 81 odst. 1 tr. zákoníku, a též v § 3 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb.

II.

19. K této stížnosti pro porušení zákona se po jejím doručení Nejvyšším soudem vyjádřili obviněný prostřednictvím obhájce, státní zástupce i poškozená. a) vyjádření obviněného

20. Obviněný prostřednictvím obhájce k podané stížnosti pro porušení zákona uvedl, že s argumenty v ní obsaženými nesouhlasí. K procesním náležitostem stížnosti uvedl, že z ní není ve smyslu § 267 odst. 1 tr. ř. patrné, vůči kterému výroku je podána a v jakém rozsahu je napadán, a proto by měla být v této části doplněna, když v úvodu je pouze uvedeno, že směřuje vůči rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. 9 To 366/2023. Dovodil, že zřejmě směřuje proti výroku o trestu, avšak podle něj nesplňuje podmínku § 266 odst. 2 tr. ř., že odvolacím soudem uložený trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu, protože z ničeho neplyne, že trest, který mu byl odvolacím soudem uložen, výraznějším způsobem nerespektoval hlediska pro ukládání trestu, nebo přímo vybočoval z mezí zákonné trestní sazby, protože nepoměr je zde nutné posuzovat ve vztahu k výši a rozpětí trestní sazby, což se zřetelem na jemu vyměřený trest nelze dovodit. Odvolací soud se zabýval jeho dosavadním životem, možnostmi jeho nápravy a snahou nahradit škodu, způsobem provedení trestných činů i jejich následky, čímž respektoval hlediska pro ukládání trestu. Rovněž s ohledem na jeho majetkové, rodinné a společenské poměry v době ukládání trestu dodržel požadavek individualizace trestu, a nebylo nesprávné, že pro ně vycházel z vyjádření obviněného učiněného ve veřejném zasedání. Výměru trestu nepovažoval ani ve zřejmém nepoměru k účelu trestu. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby podaná stížnost pro porušení zákona byla podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. b) vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

21. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství se v převážné části s argumentací uvedenou v podané stížnosti pro porušení zákona ztotožnil, zejména s námitkou vadného dokazování z hledisek § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř. Ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. za skutková zjištění považoval i ta, která se vztahují k výroku o trestu, a v tomto směru shledal zásadní pochybení odvolacího soudu, jenž neprováděl vlastní dokazování a odchýlil se od závěrů soudu prvého stupně. Užití uvedeného kasačního důvodu zjevně indikuje potřebu skutková zjištění změnit či doplnit, což lze pouze na podkladě relevantního dokazování, v této věci o to více, když soud prvého stupně v důsledku prohlášení viny obviněným podle § 206c tr.

ř. dokazování k vině neprováděl. Ztotožnil se rovněž s vytýkanými vadami ohledně postupu v řízení spočívajícího v tom, že odvolací soud své rozhodnutí založil na záznamu o podání vysvětlení poškozené ze dne 10. 6. 2022, č. j. KRPB-127934-2TČ-2022-060275-KRO, učiněného podle § 158 odst. 6 tr. ř., jenž je procesně nepoužitelným důkazem, protože nebyl proveden jako důkaz postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř. za souhlasu obviněného a státního zástupce a k jeho čtení nebyl při existenci jiné procesně použitelné výpovědi svědkyně důvod.

Nemohl ho konfrontovat s procesně použitelnou výpovědí poškozené ze dne 27. 7. 2022, ani ho hodnotit ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a shledat, že skutečnosti poškozenou uvedené ve vysvětlení jsou podrobnější, a na podkladě toho odmítnout její stanovisko, že nebyla iniciátorkou sexuálních styků s obviněným. Pokud odvolací soud vycházel z tohoto úředního záznamu, jde o snahu soudu dodatečně obhájit rozhodnutí poté, co se stalo předmětem velmi intenzivní veřejné kritiky. Závěry odvolacího soudu o tom, že poškozená iniciovala sexuální kontakt, označil za zkratkovité, pochybné a založené na ojedinělém vyjádření, které nemá oporu v dalších důkazech.

Zdůraznil, že neprocesní výpověď poškozené neobsahuje žádné podrobnější informace k prvotní iniciaci sexuálního kontaktu oproti výpovědi procesně použitelné, což odvolací soud dostatečně nevyhodnotil a nezabýval se ani tím, za jakých okolností byl úřední záznam o podaném vysvětlení sepsán. Nepravdivost závěru odvolacího soudu o prvotní iniciaci sexuálního chování poškozenou plyne i z toho, že obviněný nikdy neoznačil poškozenou za iniciátora a takový závěr neodůvodňuje ani tvrzení poškozené, že se chtěla pomstít své matce.

22. Se stížností pro porušení zákona se státní zástupce zcela neztotožnil v tom, že by odvolací soud zcela pochybil, pokud sám neprovedl všechny rozhodné důkazy, protože byl oprávněn vycházet ze zjištění soudu prvního stupně založených na znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, i z procesně použitelných výpovědí poškozené a její matky, i když je sám neprovedl, neboť z nich oproti soudu prvního stupně nečinil odlišné závěry, proto ve vztahu k nim nelze hovořit o přímém rozporu s § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř., jak tvrdil stěžovatel. Stejného názoru je ohledně konstatování odvolacího soudu o pozitivní prognóze u psychického stavu poškozené, když se nezabýval tím, zda v mezidobí nedošlo k jeho zhoršení, o čemž mohly svědčit skutečnosti, na něž stěžovatel podrobně poukázal v bodě 35. stížnosti pro porušení zákona. Závěr odvolacího soudu o pozitivní prognóze byl tudíž přinejmenším předčasný a zjevně neaktuální, je zde však možné shledávat prosté porušení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť zjištěné skutečnosti indikovaly nutnost doplnění dokazování ve vztahu ke správnému zjištění následků stíhané trestné činnosti.

23. K důvodnosti stížnosti pro porušení zákona státní zástupce zdůraznil, že odvolací soud při hodnocení okolností případu nebral do úvahy četnost sexuálních útoků páchaných pod prvotní pohrůžkou a vynucené pohlavní styky posléze považoval za obvyklý způsob uspokojení svých sexuálních potřeb. Pominul okolnost, která se podávala z obsahu důkazů, které sloužily jako podklad pro výrok o vině, že v důsledku jednání obviněného poškozená otěhotněla a podstoupila ve věku nedovršených sedmnácti let interrupci, přičemž z časových souvislostí je zjevné, že gravidita poškozené spadala již do časové fáze pohlavních styků, které si obviněný vynucoval (viz lékařské zprávy na č. l. 213 spisu), a k provedení interrupčního zákroku došlo dne 10. 3. 2020 (srov. též formulaci „ITP leg.in gr. h. 7“). Při hodnocení následků spáchaného trestného činu odvolací soud opomenul, že obviněný nejenže pohrůžku sdílení pornografického multimediálního obsahu, na němž figurovala poškozená, vyslovil, ale dokonce takový závadový obsah zcela zlovolně zpřístupnil i tehdejší partnerce poškozené (svědkyni BBBBB (pseudonym)) a vědomě tak narušil vztah této svědkyně k poškozené.

24. Státní zástupce se neztotožnil s tím, že odvolací soud nesplnil povinnosti podle § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř., když ohledně osobních a rodinných poměrů obviněného učinil skutková zjištění odlišná od soudu prvého stupně, protože ministr spravedlnosti nekonkretizoval, o které konkrétní skutkové zjištění mělo jít a obviněnému nelze oprávněně vytýkat absenci doložení podkladů ke svým poměrům. Nebylo však namístě, aby odvolací soud z hlediska zjištěných rodinných poměrů obviněného ve smyslu dosavadní judikatury týkající se ukládání trestu při zohlednění tzv. nejlepšího zájmu dítěte zmírnil obviněnému uložený trest, protože je zřejmé, že péče obviněného o nezletilé děti nepředstavuje okolnost, která by měla v daných souvislostech svědčit ve prospěch uložení podmíněného trestu odnětí svobody.

Za důvodnou považoval státní zástupce výtku poukazující na odvolacím soudem nesprávně posouzenou lítost obviněného, jež by měla být projevem jeho sebereflexe. Rovněž stěžovateli přisvědčil v tom, že se napadené rozhodnutí opírá o zjevně nesprávné zjištění, že k obviněnému nebyly shromážděny od spáchání činu žádné negativní poznatky, což je v rozporu s obsahem výpovědi poškozené a částečně i obsahem znaleckého posudku. V tomto směru státní zástupce shledal porušení kritérií pro stanovení druhu a výměry trestu podle § 39 tr.

zákoníku ve spojení s nesprávným posouzením podmínek pro odklad výkonu trestu odnětí svobody podle § 81 tr. zákoníku, jak podrobně stěžovatel shrnul v bodech 47. až 52. stížnosti pro porušení zákona. Proto trest uložený napadeným rozsudkem odvolacího soudu je trestem ve zcela zjevném rozporu s povahou a závažností přisouzené trestné činnosti a jako takový naplňuje podmínky přípustnosti stížnosti pro porušení zákona ve smyslu § 266 odst. 2 tr. ř.

25. Tvrzení stěžovatele o porušení zákona v § 129 odst. 1 tr. ř. státní zástupce též nepřisvědčil, protože nemá za to, že písemné vyhotovení napadeného rozsudku nebylo zpracováno v rozporu s § 129 odst. 1 tr. ř., neboť nelze hovořit o tom, že by závěry odvolacího soudu rozvedené v písemně zpracovaném odůvodnění byly v nějakém příkrém rozporu s vyhlášenými důvody, i když se v zásadních směrech ztotožnil se závěrem stěžovatele o věcné nesprávnosti argumentů odvolacího soudu. Za porušení zákona nepovažoval ani výhradu, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo poškozené, pokud nebyla vyrozuměna o konání veřejného zasedání, protože za dané procesní situace neměl povinnost ji o konání veřejného zasedání vyrozumívat, neboť podle § 233 tr.

ř. předseda senátu vyrozumí o veřejném zasedání státního zástupce, osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím. V této věci se veřejné zasedání konalo pouze z podnětu odvolání obviněného zaměřeného proti výroku o trestu, a proto nebylo možno dovodit jakoukoli věcnou souvislost s výrokem o náhradě škody. Nemohla se tedy uplatnit závislost výroku o náhradě škody na napadeném výroku o trestu ve smyslu § 254 odst. 2 tr. ř. Výrokem o vině se odvolací soud zabývat nemohl, a proto poškozená nebyla v postavení osoby, jež by mohla být přímo dotčena rozhodnutím, které bylo v rámci veřejného zasedání učiněno.

Za porušení zákona nepovažoval ani § 3 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., a to s odkazem na nekonkrétní námitky stěžovatele ve vztahu k tomuto ustanovení. Z hlediska práv oběti považoval za podstatné, že se odvolací senát alespoň zabýval vyjádřením poškozené k odvolání obviněného.

26. Důvodnost podané stížnosti z hlediska mírnosti uloženého trestu spatřoval státní zástupce i v nedodržení hledisek z oblasti ochrany lidských práv vyjádřených v rozhodnutích ESLP. Zdůraznil závěry plynoucí z rozsudku Vučković proti Chorvatsku a rozsudku M. G. proti Litvě. Zejména druhé z uvedených rozhodnutí považoval za nápadně podobné s ohledem na skutkové okolnosti s věcí nyní přezkoumávanou, shrnul východiska, která se z uvedené judikatury podávala a shledal, že s ohledem na ně nemohou závěry odvolacího soudu obstát, neboť je patrné, že se zabýval jednostranně okolnostmi ve prospěch obviněného, nepřiměřeně favorizoval jeho osobní a rodinné poměry, aniž by zohlednil zásadní dopady spáchaného trestného činu do života poškozené a intenzitu a dlouhodobost zásahu do její integrity. V návaznosti na to nezohlednil ani požadavek na odstrašující účinek potrestání takového závažného jednání, které naopak do značné míry bagatelizoval nemístným poukazem na údajnou spoluodpovědnost poškozené za jeho spáchání. Zásadně však nedostál povinnosti pečlivého přezkoumání výroku o trestu s ohledem na následky vzniklé u poškozené a nevyhodnotil ani změnu stanoviska obviněného k úhradě přisouzené náhrady nemajetkové újmy způsobené poškozené. Se zřetelem na uvedená kritéria nepostačovalo, že podmíněný trest byl obviněnému uložen za současného uložení dohledu obviněnému podle § 84 tr. zákoníku ve spojení s uložením povinnosti k náhradě nemajetkové újmy.

27. Závěrem státní zástupce shledal v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozhodnutí některé zásadní vady podstatné z hlediska porušení zákona při ukládání trestu s tím, že Nejvyšší soud může rozhodnout jen akademickým výrokem o tom, že v konkrétních ustanoveních byl porušen zákon. V souladu se stížností pro porušení zákona však považoval takový postup za nutný s ohledem na jeho judikaturní přínos u trestání sexuálně motivovaného násilí. Náležité rozvedení této otázky je potřebné tím spíše, že nyní vytýkané vady napadeného rozsudku odvolacího soudu nebylo možno uplatnit v dovolacím řízení, neboť v dané věci nebyl naplněn žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 258 odst. 1 písm. b), § 259 odst. 3 písm. a), b), § 263 odst. 7 tr. ř. a v § 39 odst. 1, 2, 3 a § 81 odst. 1 tr. zákoníku. c) vyjádření poškozené

28. Zmocněnec poškozené k podané stížnosti pro porušení zákona uvedl, že tato stížnost obsahuje vše podstatné, co již poškozená uváděla ve svém podnětu k jejímu podání, a proto nepovažoval za nutné se k ní podrobněji vyjadřovat. S obsahem stížnosti se ztotožnil a poukázal na řízení iniciované poškozenou a probíhající před Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 17/24, jež je přerušeno do skončení řízení vedeného u Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona pod sp. zn. 8 Tz 18/2024. III.

29. Nejvyšší soud nejprve posuzoval přípustnost stížnosti pro porušení zákona z hledisek § 266 odst. 1 tr. ř. a v souladu s nimi shledal, že směřuje proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. 9 To 366/2023, a je v ní vytýkáno, že vydáním tohoto rozhodnutí došlo k porušení zákona i to, že bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení. Jen pro úplnost s ohledem na námitky stěžovatele je vhodné zmínit, že přípustnost stížnosti pro porušení zákona není vázána na to, zda napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy zda má judikaturní význam. Podat ji lze proti pravomocným rozhodnutím soudu nebo státního zástupce, není však uvedeno, proti jakým rozhodnutím (srov. § 119 odst. 1, 2 tr. ř., § 139 a § 140 tr. ř.), jiné podmínky zákonem stanoveny nejsou.

30. Stížnost je podána v neprospěch obviněného a pouze proti výroku o trestu, a proto Nejvyšší soud posuzoval její přípustnost i z hledisek § 266 odst. 2 tr. ř., podle něhož proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu. Hlediska pro posuzování povahy a závažnosti trestného činu vyplývající z ustanovení § 39 odst. 2 tr. zákoníku nelze přesně vymezit a kvantifikovat, a proto zřejmý nepoměr uloženého trestu k povaze a závažnosti trestného činu bude dán, jen když druh nebo výměra trestu podstatně nerespektuje tato hlediska vymezená trestním zákoníkem. Zřejmý nepoměr je však třeba posuzovat i ve vztahu k trestní sazbě stanovené za konkrétní posuzovaný trestný čin v trestním zákoníku. Půjde tedy o případy, kdy byl např. trest uložen při horní hranici trestní sazby namísto správně uloženého trestu při dolní hranici trestní sazby a naopak, nebo jako podmíněný trest odnětí svobody, ač měl být vyměřen trest nepodmíněný, a naopak atd. O zřejmý nepoměr půjde i v těch případech, kdy měl být vyměřen kromě uloženého trestu ještě další trest a naopak, kdy byl uložen v rozporu se zákonem souhrnný trest, který uložen být neměl, či tento trest naopak uložen nebyl, ač správně podle zákona být uložen měl (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3305).

31. Vzhledem k argumentům stěžovatele, jak byly uvedeny výše, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v projednávané věci lze v napadeném rozhodnutí spatřovat naplnění podmínky podle § 266 odst. 2 tr. ř. spočívající ve zřejmém nepoměru uloženého trestu k povaze a závažnosti trestného činu, protože důvodem stížnosti pro porušení zákona jsou zásadně nedostatečně zjištěné okolnosti, které byly odvolacím soudem při ukládání trestu zvažovány. Vady spočívají jednak v procesních nedostatcích a jednak v nesplnění podmínek pro ukládání trestu podle § 39 tr.

zákoníku. Protože jedním z důvodů podané stížnosti pro porušení zákona je i nedostatečné objasnění a vadné posouzení poměrů obviněného, lze shledávat naplnění uvedených hledisek u hlediska § 266 odst. 2 tr. ř. spočívajícího ve „zřejmém nepoměru k poměrům pachatele“. Ke všem výše popsaným vadám, a tomu, že je vytýkáno uložení příliš mírného podmíněného trestu, ač stěžovatel tvrdí, že měl být ukládán přísný nepodmíněný trest odnětí svobody, je možné uvést, že je dáno i hledisko „zřejmý rozpor s účelem trestu“.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že stížnost pro porušení zákona obsahuje i argumenty dokládající její přípustnost ve smyslu § 266 odst. 2 tr. ř., a proto podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal z jejího podnětu zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. 9 To 366/2023, jakož i příslušnou část řízení, které mu předcházelo, a to se zřetelem na to, že podle jejího obsahu směřuje výhradně proti výroku o trestu a byla podána v neprospěch obviněného.

32. Nejvyšší soud s ohledem na situaci v této trestní věci dodává, že má význam, že při hlavním líčení konaném dne 9. 8. 2023 obviněný podle § 206c odst. 1 tr. ř. prohlásil vinu v rozsahu podané obžaloby a soud toto prohlášení podle § 206c odst. 4, odst. 6 tr. ř. přijal a usnesením rozhodl, že ve stejném rozsahu, ve kterém byla prohlášena vina obviněným, nebude prováděno dokazování (č. l. 294v spisu). Dne 9. 8. 2023 vyhlásil rozsudek sp. zn. 2 T 46/2023, jímž obviněného uznal vinným přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku. Obviněného odsoudil podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a rozhodl poškozené uhradit nemajetkovou újmu ve výši 300.000 Kč. Krajský soud v Brně jako odvolací soud rozsudkem ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. 9 To 366/2023, proti němuž stížnost pro porušení zákona směřuje, z podnětu odvolání obviněného podaného pouze proti výroku o trestu, uvedený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že se podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1, § 84 tr. zákoníku výkon trestu odnětí svobody podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným.

33. K tomu je třeba dodat, že když obviněný podle § 206c odst. 1 tr. ř. prohlásí vinu a soud podle § 206c odst. 4 tr. ř. rozhodne, že takové prohlášení přijímá, dokazování soud neprovádí v rozsahu, v jakém obviněný prohlásil vinu. Podle § 206c odst. 7 tr. ř. platí, že skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, což je skutečnost, která měla význam pro postup odvolacího soudu v řízení o odvolání, neboť při respektu obviněného, že mohl odvolání podat jen proti výroku o trestu [srov. § 246 odst. 1 písm. a) tr. ř.], odvolací soud mohl rovněž svou přezkumnou činnost zaměřit pouze na otázky a skutečnosti vztahující se k tomuto výroku (srov § 254 odst. 1, 2 tr. ř.). Uvedené skutečnosti jsou významné pro závěr o tom, v jakém rozsahu a se zaměřením na jaké skutečnosti mohl odvolací soud v posuzované věci postupovat a v čem je stížnost pro porušení zákona důvodná.

IV.

34. Z obsahu stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud shledal, že hlavním důvodem jejího podání je přezkoumávaným rozhodnutím odvolacího soudu uložený nepřiměřeně mírný trest. Vady ministr spravedlnosti spatřuje jednak v nesprávném postupu v řízení před odvolacím soudem, zejména v tom, že odvolací soud sám neprovedl potřebné dokazování a opíral se o jiné skutečnosti než ty, které vyplynuly z výsledků dokazování před soudem prvního stupně, a tudíž neměl pro své závěry potřebné podklady [§ 2 odst. 5, 6, § 258 odst. 1 písm. b), § 259 odst. 3 písm. a), b), § 263 odst. 7 tr. ř.], nerespektoval procesní práva poškozené a jejího zmocněnce (§ 43 odst. 1, § 51 odst. 1 tr. ř., § 3 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb.), pro vady odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1, § 129 odst. 1 tr. ř. ), a nedodržel pravidla rozhodná pro ukládání trestu podle § 39 odst. 1, 2, 3 a § 81 odst. 1 tr. zákoníku. a) k vadnému postupu řízení

35. Nejvyšší soud zcela přisvědčil stížnosti pro porušení zákona v tom, že odvolací soud postupoval před vydáním napadeného rozsudku v rozporu s § 2 odst. 5, 6, § 258 odst. 1 písm. b), § 259 odst. 3 písm. a), b) a § 263 odst. 7 tr. ř. především proto, že si pro své rozhodnutí neopatřil dostatečný důkazní podklad a neprovedl dokazování způsobem a v rozsahu, jak mu to zákon v těchto ustanoveních ukládá.

36. Z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí a jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně je vhodné zmínit, že soud prvního stupně při hlavním líčení po rozhodnutí o přijetí prohlášení o vině obviněného podle § 206c odst. 1, 4 tr. ř. za účelem uložení trestu vyslechl obviněného a podle § 213 odst. 1 tr. ř. přečetl zprávy k jeho osobě a aktualizovaný opis rejstříku trestů. Podle § 211 odst. 5 tr. ř. přečetl znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie dětí a klinická psychologie, založené na č. l. 186 až 190 spisu (viz č. l. 295 spisu). Závěry týkající se trestu rozvedl v bodech 6. až 12. svého rozsudku. S poukazem na závažnost činu a vysoký stupeň jednání obviněného shrnul, že na obviněného nelze působit trestem výchovného charakteru, což dovodil z toho, že obviněný spáchal více trestných činů, které naplnily znaky kvalifikované skutkové podstaty. Rovněž poukázal na těžší možnost nápravy obviněného, jíž posuzoval ze všech rozhodných hledisek s tím, že je reálná zejména v rámci preferované represivní funkce trestu (srov. bod 9 rozsudku soudu prvního stupně). Po zhodnocení přitěžujících a polehčujících okolností podle § 42 písm. m), n) tr. zákoníku a § 41 písm. l) tr. zákoníku s ohledem na vysokou závažnost spáchaných činů a zásah do psychické integrity poškozené především v oblasti jejího sexuálního života rozhodl o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře tří let.

37. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný odvolání. Pro úplnost je vhodné poukázat na to, že ve věci podané odvolání státního zástupce bylo jeho prohlášením ze dne 25. 9. 2023 vzato zpět a toto zpětvzetí vzal Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 2 T 46/2023, na vědomí. Skutečnost, že státní zástupce vzal odvolání podané v neprospěch obviněného zpět, vytvořila stav, že odvolací soud neměl potřebnou korekci pro své úvahy.

38. Z podnětu odvolání obviněného odvolací soud nařídil veřejné zasedání na den 11. 1. 2024, o němž vyrozuměl obviněného, státního zástupce a obhájce (viz č. l. 330 a 323 spisu). Za přítomnosti těchto procesních stran (č. l. 331 spisu) vyslechl obviněného, jenž popsal aktuální osobní, rodinné a majetkové poměry, k dotazům soudu doplnil, že s nimi poškozená nežije a že náhradu nemajetkové újmy poškozené kvůli svým neutěšeným rodinným poměrům nijak nerealizuje. Jiné důkazy odvolací soud neprováděl a vyhlásil přezkoumávané rozhodnutí (viz bod 2. tohoto rozhodnutí shora).

39. Z obsahu rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že se se závěry soudu prvního stupně o nutnosti uložit nepodmíněný trest neztotožnil a na základě odvolání obviněného podaného výlučně proti výroku o trestu znovu způsobem shora uvedeným rozhodl. V bodě 8. výslovně uvedl, že „skutkovou větu pod oběma body výroku napadeného rozsudku, která byla přejata z podané obžaloby, lze označit za příliš stručnou na to, aby pouze na základě jejího znění mohla být řádně zhodnocena povaha a závažnost trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným, pro účely ukládání trestu ve smyslu § 39 odst. 1 tr.

zákoníku.“ V návaznosti na to pro přezkoumání výroku o trestu poukázal na skutečnosti podávající se z výpovědi poškozené ze dne 10. 6. 2022 a 27. 7. 2022 (bod 9. rozsudku odvolacího soudu) nebo výpovědi její matky či dalších důkazů, které odvolací soud přesně neoznačil (body 10. až 12. rozsudku). V bodě 17. rozsudku konstatoval, že iniciátorem sexuálního kontaktu byla sama poškozená. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie dětí a klinická psychologie, ze dne 11. 2. 2023 založeného na č. l.

186 až 190 spisu, kdy podpůrně vyšel i z výpovědí poškozené a její matky, poukázal na to, že poškozená trpěla psychickou poruchou mírného charakteru, přičemž závěr o mírnosti této poruchy podpořil i zjištěním, že tomu tak muselo být, protože poškozená nikdy nevyhledala psychologickou pomoc v souvislosti s jednáním obviněného, což mělo vyplývat z výpovědí poškozené a její matky. Přihlédl k tomu, že u poškozené do budoucna vymizí psychické obtíže, a to i s ohledem na sdělení znalců, že vymizení těchto obtíží bude záležet na tom, v jak podpůrném prostředí se bude poškozená pohybovat (viz bod 16.).

Podrobně se zabýval osobou obviněného a jeho poměry (viz body 16. až 20.). Z polehčujících a přitěžujících okolností zdůraznil, že obviněný spáchal více trestných činů a trestný čin znásilnění páchal po dobu dvou a půl roku, naproti tomu se však plně doznal a prohlásil vinu. Připomněl, že obviněný žije ve společné domácnosti s družkou J. B. (matka poškozené) a třemi nezletilými dětmi a je v podstatě jediným živitelem rodiny, neboť družka je na rodičovské dovolené s jejich 2,5letým synem, což mělo plynout i z výpovědi matky poškozené.

K majetkovým poměrům obviněného uvedl, že musel pro rodinu hledat nové bydlení, s čímž byly spojeny značné náklady, a většinu úspor utratili za auto, které si pořídili, aby mohli zajišťovat zdravotní potřeby nezletilého syna, potažmo celé rodiny, jelikož bydlí na vesnici. Odvolací soud tato zjištění shrnul do závěru o možnosti podmíněně trest odložit (bod 24. až 27. rozsudku). Za rozhodné považoval doznání obviněného a skutečnost, že projevil lítost a sebereflexi, protože poškozenou nevyhledával a nebylo zjištěno, že by pro ni byl nebezpečný nebo že by hrozilo opakování jeho trestné činnosti, nejde o sexuálního predátora, násilníka ani devianta.

Podle jím učiněných zjištění byla iniciátorem sexuálního kontaktu sama poškozená, bez čehož by s vysokou mírou pravděpodobnosti nedošlo ke spáchání trestné činnosti obviněným vůbec (nemohl by si pořídit intimní fotografie ani videozáznam a nemohl by poškozenou vydírat a nutit k sexuálnímu vztahu). Kladl důraz na to, že obviněný je jediným živitelem rodiny, která je na něm ekonomicky plně závislá, protože jeho družka na rodičovské dovolené nebude schopná v dohledné době živit tři nezletilé děti, což bylo umocněno i tím, že nemají podporu širší rodiny.

Dovodil, že účinky nepodmíněného trestu odnětí svobody by se negativně projevily zejména do sféry rodiny obviněného, která je na něm materiálně závislá a on by ji z výkonu trestu nemohl finančně podporovat, stejně tak by nemohl poškozené nahradit nemajetkovou újmu, což je podle odvolacího soudu pro obviněného obtížné i na svobodě vzhledem k jeho exekucím, příjmu a nutnosti zajistit nezletilé členy domácnosti. Podmíněný odklad výkonu trestu je podle odvolacího soudu motivací pro obviněného a lze očekávat jeho nápravu do budoucna.

Za důležitý považoval i svůj závěr o pozitivní prognóze psychické újmy poškozené, která v písemném vyjádření k odvolání obviněného neuváděla nic o svém zdravotním stavu, z čehož odvolací soud dovodil, že na závěrech znaleckého posudku se nic nezměnilo.

40. Uvedené skutečnosti rozvedené v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, jakož i postup, jenž mu předcházel, svědčí o tom, že odvolací soud nedodržel ustanovení zákona, která mu pro případ, že chce rozhodnout jinak, než jak rozhodl soud prvního stupně, ukládají zcela jasné povinnosti, které musí dodržet.

41. Nejvyšší soud plně v souladu s podanou stížností pro porušení zákona shledal, že odvolací soud nerespektoval § 259 odst. 3 tr. ř., podle něhož může odvolací soud sám ve věci rozhodnout rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže a) v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Toto ustanovení je limitem vlastního meritorního rozhodnutí ve věci odvolacím soudem a stanoví rozsah uplatnění apelačního principu, který v odvolacím řízení převažuje.

42. Dalším ustanovením, které tento postup upravuje, je § 263 odst. 7 tr. ř., podle něhož z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Tyto požadavky souvisejí se zásadami přímosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.), které jakožto stěžejní zásady dokazování v trestním řízení zajišťují, aby skutkový stav byl hodnocen tím soudem, který důkazy provádí a který je tak o jejich obsahu a vzájemných souvislostech nejlépe informován. Zároveň posilují ústavně zaručená práva obhajoby, která může na provádění důkazů a jejich potenciální přehodnocení bezprostředně reagovat.

43. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že pokud se v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř. používá pojem „skutková zjištění“, nelze je chápat s ohledem na gramatický výklad jako ta, jež mají souvislost pouze se „skutkem“, ale ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v trestním řádu a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, je třeba skutková zjištění a jejich objasňování chápat i ve vztahu k okolnostem rozhodným pro ukládání trestu. Skutečnosti, které jsou podstatné pro rozhodnutí, je třeba vykládat podle povahy a druhu konkrétního rozhodnutí. Jde-li o rozhodnutí soudu, jako je tomu v tomto případě, a je-li takovým rozhodnutím rozsudek, týkající se skutečností rozhodných pro výrok o vině, trestu, náhradě škody nebo nemajetkové újmy, o uložení ochranných opatření apod., míní se takovými skutečnostmi (skutkovými zjištěními) celý výsledek dokazování, tj. souhrn všech poznatků, které z něj vzešly a jsou podkladem pro rozhodnutí soudu ve všech jeho výrocích. Výrok o trestu a vzniklé újmě tudíž musí mít podklad v soudem učiněných zjištěních, které tvoří obsah vzešlý z výsledků provedeného dokazování, jehož základem je objasňovaný skutek.

44. Předmět dokazování se neomezuje pouze na okolnosti významné pro výrok o vině, ale je mnohem širší, což obecně upravuje ustanovení § 89 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v trestním stíhání je v nezbytném rozsahu třeba dokazovat zejména: zda se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin, zda tento skutek spáchal obviněný, případně z jakých pohnutek, podstatné okolnosti mající vliv na posouzení povahy a závažnosti činu, podstatné okolnosti k posouzení osobních, rodinných, majetkových a jiných poměrů obviněného, podstatné okolnosti umožňující stanovení následku, výše škody způsobené trestným činem a bezdůvodného obohacení, okolnosti, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání. Je patrné, že skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o vině a trestu je možné souhrnně označit jako okolnosti důležité pro rozhodnutí ve věci samé, resp. skutečnosti významné z hlediska hmotného práva (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1319.), což samo o sobě svědčí o tom, že procesní postup soudů zvolený k objasnění těchto skutečností nesmí vykazovat vady v rozporu se zákonem, neboť takové vady by měly dopad nejen na proces dokazování, ale i správnost samotného rozhodnutí ve věci samé.

45. Uvedené skutečnosti jsou rozhodné pro případ, kdy soud po rozhodnutí podle § 206c odst. 1, 4 tr. ř. neprovádí dokazování v rozsahu, v jakém obviněný prohlásil vinu (§ 206c odst. 6 tr. ř.). Proto, když obviněný vinu prohlásil v celém rozsahu žalobního návrhu, provádí se dokazování pouze k výroku o trestu a týká se skutečností rozhodných pro závěry nezbytné z hledisek stanovených v § 39 tr. zákoníku, případně dalších, které jsou určující pro zjištění okolností uvedených v § 41 a 42 tr. zákoníku.

46. Z těchto důvodů pravidla stanovená v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a konkrétně pro řízení před odvolacím soudem i v § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř. mají stejný dopad na výrok o vině i o trestu, a rozhoduje-li odvolací soud k odvolání obviněného po zjištění, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu nemůže obstát, a chce-li takový rozsudek zrušit a výrok změnit zásadním způsobem (např. nepodmíněný trest odnětí svobody přeměnit na podmíněný), měl by tak učinit na podkladě jiných nebo nových skutečností, než o které závěry opíral soud prvního stupně. Současně je povinen dodržet pravidla stanovená v § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř. Jestliže totiž shledá odvolací soud výrok o trestu vadným, protože soud prvního stupně rozhodnutí o něm založil na nedostatečných skutkových zjištěních a chce-li se od nich odchýlit, je povinen postupovat v intencích § 259 odst. 3 písm. a) nebo b) tr. ř. Změna výroku o trestu, týká-li se toho, že soud prvního stupně vadně uložil trest, protože nepřihlížel ke všem skutečnostem určujícím jeho výši a druh (viz § 39 tr. zákoníku), znamená, že je třeba provádět nové důkazy. Jestliže některé skutečnosti pominul, nezabýval se jimi nebo je nevzal do úvahy, a odvolací soud tyto nedostatky chce napravit, musí ve vztahu k nim doplnit skutková zjištění, pro něž může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání. Pokud některé důkazy soud prvního stupně ve vztahu k závěru o trestu nebral na vědomí, ač je provedl, i v takovém případě musí odvolací soud pro jiný závěr, než jaký učinil soud prvního stupně, tyto důkazy znovu provést proto, aby je mohl sám zhodnotit ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Mění-li odvolací soud výrok o trestu, musí plně respektovat i hlediska uvedená v § 263 odst. 7 tr. ř., a tedy za účelem změny nebo doplnění skutkových zjištění může přihlížet jen k důkazům, které provedl ve veřejném zasedání.

47. Nejvyšší soud z obsahu spisu i přezkoumávaného rozhodnutí shledal, že odvolací soud tato pravidla plně nerespektoval, protože jednak posuzoval důkazy, které sám neprovedl, odlišně než soud prvního stupně a jednak okolnosti významné pro výrok o trestu dovodil z důkazů, které vůbec neprovedl, neboť kromě sdělení obviněného o jeho rodinných a majetkových poměrech žádné dokazování nerealizoval. Za dané procesní situace se nemohl opírat ani o zjištění soudu prvního stupně, neboť se s jeho názorem o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody neztotožnil.

Sám přihlížel ke skutečnostem, které vyplývaly pouze ze sdělení obviněného, jež však dalšími důkazy neověřil. Nedoplnil dokazování o důkazy svědčící o stávajících poměrech poškozené, pro něž sice vycházel ze znaleckého posudku provedeného soudem prvního stupně, ten však hodnotil odlišným způsobem a s jiným dopadem na závěr o trestu. Zatímco soud prvního stupně situaci a stav poškozené po činu obviněného posuzoval jako velmi vážný (viz body 6. a 8. rozsudku soudu prvního stupně), odvolací soud tento dopad trestného jednání obviněného na její psychiku zlehčil (viz bod 26.

rozsudku odvolacího soudu) tím, že nic nesvědčí o tom, že by si její stav vyžádal psychiatrickou intervenci a že „psychická újma měla u poškozené (naštěstí) mírnější charakter s pozitivní prognózou do budoucna“. Jestliže obviněný své poměry v odvolacím řízení popsal jinak, než jak to vyplývalo z výsledků dokazování před soudem prvního stupně, neměl se odvolací soud spokojit pro své závěry s jeho prohlášením, ale měl poměry v rodině ověřit, stejně jako jeho majetkové poměry, a to tím spíše, jestliže tyto skutečnosti byly rozhodující právě pro změnu uloženého trestu.

Nepostačovalo, aby se odvolací soud pro své rozhodnutí opíral výlučně o doplňující výslech obviněného k jeho aktuálním poměrům. Obdobná situace pak panovala ve vztahu k důkazu, který soud hodnotil k osobním poměrům obviněného v podobě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, znalce Mgr. Michala Perničky (viz bod 16. rozsudku odvolacího soudu), který byl vypracován k posouzení duševního zdraví obviněného, a jenž rovněž nebyl nikdy v řízení před soudem proveden jako důkaz.

48. Okolnosti, které odvolací soud shledal k chování poškozené, rovněž nebyly předmětem žádného dokazování, neboť měly-li být rozhodující pro ukládání trestu, musely by vyplynout z výsledků provedeného dokazování, které nebylo konáno z důvodů postupu podle § 206c odst. 1, 4, 7 tr. ř. Skutečnosti rozhodné pro závěr o trestu nicméně bylo třeba rovněž dokazovat na základě důkazů provedených ve veřejném zasedání. Jestliže odvolací soud uváděl, že okolnosti rozhodné pro výrok o trestu vyplývají z výpovědi poškozené, případně výpovědi její matky, taková konstatování neměla podklad ve výsledcích provedeného dokazování.

Odvolací soud, jestliže svůj závěr opíral o jiné okolnosti, než které bral pro své rozhodnutí do úvahy ohledně stavu poškozené a dopadu činu na její psychiku soud prvního stupně, měl povinnost poškozenou k veřejném zasedání předvolat a vyslechnout ji k jejím stávajícím poměrům, životu i tomu, jak se s následky trestného jednání vyrovnala, příp. měl nechat zpracovat nový znalecký posudek zaměřený na její duševní zdraví. Je totiž známým faktem, že psychická traumata způsobená dětem, a to zejména dlouhodobým sexuálním zneužíváním, mívají vážné a hluboké dopady, které se často rozvinou až po delší době, a proto by měl být duševní stav osob, které byly oběťmi trestných činů v jejich dětství, posuzován s co největší pečlivostí.

K tomuto závěru lze poukázat na mezinárodní prameny práva, které shrnul ESLP ve svém rozsudku ve věci M. G. proti Litvě, bod 110. Zde zdůraznil zvláštní zranitelnost mladých osob a zvláštní psychologické faktory v případech týkajících se sexuálního zneužívání nezletilých (viz rozsudek ze dne 4. 12. 2003, M. C. proti Bulharsku, č. 39272/98, bod 183; a rozsudek ze dne 20. 3. 2012, C. A. S. a C. S. proti Rumunsku, č. 26692/05, bod 81). Připomněl také důvodovou zprávu k Lanzarotské úmluvě (viz zejména body 196., 199.

této zprávy), která uvádí, že některé sexuální trestné činy proti dětem nemusí zahrnovat žádnou fyzickou újmu, ale jejich psychologický dopad může mít hluboké a dlouhodobé důsledky. Dále poukázal na směrnici EU stanovující minimální standardy práv, podpory a ochrany obětí trestných činů ze dne 25. 10. 2012, č. 2012/29/EU, která uvádí, že násilí spáchané členem rodiny oběti může způsobit systematické psychické a fyzické trauma s vážnými důsledky, protože pachatel je osoba, které by oběť měla moci důvěřovat.

S ohledem na tyto závěry zdůraznil povinnost vnitrostátních orgánů provést psychologické vyšetření bez zbytečného odkladu a bez čekání na to, až stěžovatel sám o takové vyšetření požádá (viz rozsudek velkého senátu ze dne 2. 2. 2021, X. a ostatní proti Bulharsku, č. 22457/16, mutatis mutandis, bod 213). Odvolací soud však závěry o nutnosti uložení mírnějšího testu opíral o okolnosti pouze se dotýkající osoby poškozené a jejích postojů k věci, a dedukoval následky, které se u ní projevily, ačkoli bylo třeba, aby všechny skutečnosti, které mohly mít pro jeho rozhodnutí podstatný význam, podložil výsledky dokazování.

49. Podklad pro závěr o iniciaci sexuálního kontaktu ze strany poškozené tvrzený toliko odvolacím soudem ve věci zcela absentuje, protože závěry opíral o zcela jiné skutečnosti, než jaké bral do úvahy soud prvního stupně, navíc vyšel z procesně neúčinného důkazu, který jen konstatoval, aniž by jej jako důkaz provedl, čímž se rovněž odchýlil od zásad zakotvených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Soud druhého stupně totiž změnu výroku o trestu opíral o skutečnosti poškozenou popsané v úředním záznamu o podání vysvětlení ze dne 10.

6. 2022, č. j. KRPB-127934-2/TČ-2022-060275-KRO, jenž byl učiněn podle § 158 odst. 6 tr. ř. (srov. bod 9. rozsudku odvolacího soudu). Těmito skutečnostmi argumentoval pro nutnost uložení mírnějšího trestu obviněnému, protože podle jeho zjištění poškozená obviněného k trestněprávně relevantnímu jednání podnítila (srov. body 17. a 25. rozsudku), což odvolací soud posuzoval jako iniciaci sexuálního kontaktu, a z tohoto důvodu usuzoval na nižší škodlivost činu obviněného pro společnost. V bodě 25. svého rozsudku uvedl, že „Nebylo možno odhlédnout ani od toho, že prvotní impuls k intimnímu sexuálnímu kontaktu vzešel od poškozené, a bez tohoto by s vysokou mírou pravděpodobnosti ke spáchání trestné činnosti obžalovaného vůbec nedošlo…“.

Jde však o skutečnost, kterou poškozená v postavení svědkyně, tedy v procesně použitelné výpovědi ze dne 27. 7. 2022 výslovně neuvedla, a tedy nebyla podložena žádným procesně použitelným, natož pak v souladu s trestním řádem provedeným důkazem. Odvolací soud navíc o tento úřední záznam své závěry opřít nemohl i s ohledem na pravidla uvedená v § 211 odst. 6 tr. ř., neboť k jeho přečtení nebyl dán souhlas státního zástupce ani obviněného, a navíc byla později pořízena jiná procesně použitelná výpověď poškozené, což podle § 158 odst. 6 poslední věty tr.

ř. užití úředního záznamu jako důkazu vylučuje. Závěry odvolacího soudu o tom, že poškozená trestné jednání obviněného iniciovala, čímž snížila závažnost činu obviněného, nemají podklad ve výsledcích dokazování.

50. Obdobně se Nejvyšší soud ztotožnil i s tvrzením ministra spravedlnosti o porušení postupu podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož odvolací soud rozhodoval, a to se zřetelem na okolnosti a vady popsané shora, neboť toto ustanovení má odvolací soud užít tehdy, když napadený rozsudek zruší pro vady rozsudku, zejména pro nejasnosti nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Ke zrušení rozsudku nebo jeho části dojde jen tam, kde odvolací soud učiní jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, zejména, když se zjištěná vada vyskytne přímo v rozsudku. Z uvedené podstaty tohoto důvodu pro zrušení, jenž vede k potřebě skutková zjištění změnit či doplnit, bylo na odvolacím soudu, aby tento postup dodržel, což z důvodu výše rozvedených neprovedl (k tomu v podrobnostech srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3062.). Pokud v nyní přezkoumávané věci byla nutnost provedení dokazování zapříčiněna vlivem procesního postupu soudů nižších stupňů, ale též způsobem rozhodnutí, který odvolací soud zvolil zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., tak takové dokazování bylo úkolem odvolacího soudu, který měl povinnost ho provést, a to zejména za situace, kdy přijímal nová zjištění významná pro výrok o trestu anebo měnil zjištění učiněná soudem prvního stupně, která měla podklad v původně provedeném dokazování. Je totiž zjevné, že tento kasační důvod mohl použít, pokud by zjištěné nedostatky či nejasnosti ve skutkových zjištěních odstranil, což mohl učinit jen postupem podle § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř., avšak když ta odvolací soud nedodržel, nerespektoval ani ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř.

51. Na základě takto učiněných zjištění Nejvyšší soud plně v souladu se stížností pro porušení zákona shledal, že odvolací soud svoji činnost omezil výlučně na přehodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně anebo na dovozování vlastních úvah z podkladů v obsahu spisu, které nikdy v řízení před soudem jako důkazy nebyly provedeny. Takový postup zcela mimo zákonem stanovená pravidla je možno označit za zjevný projev libovůle a současně porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti zakotvené v čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny. Proto Nejvyšší soud v souladu s podanou stížností pro porušení zákona v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozhodnutí shledal porušení zákona v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 258 odst. 1 písm. b), § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř., a to z důvodů ve stížnosti pro porušení zákona uvedených, s nimiž se s ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud v zásadě ztotožnil, a na argumentaci k nim rozvedenou v podrobnostech odkazuje.

52. Nejvyšší soud se však nepřiklonil k výhradám ministra spravedlnosti, shledal-li porušení zákona v § 43 odst. 1 tr. ř. a § 51 odst. 1 tr. ř. z důvodu, že poškozená ani její zmocněnec nebyli vyrozuměni o konání veřejného zasedání před odvolacím soudem (k tomu srov. bod. 40 tohoto rozsudku shora). O porušení těchto ustanovení podle Nejvyššího soudu v této věci nejde, protože za daných okolností nebyla poškozená osobou, která by musela být podle § 233 odst. 1 tr. ř. bezpodmínečně o konání veřejného zasedání vyrozuměna, neboť podle tohoto ustanovení předseda senátu o veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím.

53. Poškozená by formálně mohla být osobou, která může být přímo dotčena rozhodnutím, neboť za tu se považuje ten, o jehož právech nebo povinnostech by se ve veřejném zasedání vzhledem k jeho předmětu mělo rozhodovat. Poškozený je osobou, o jejíchž právech nebo povinnostech by se mělo rozhodovat ve smyslu § 233 odst. 2 tr. ř. tehdy, jestliže a) sám podal odvolání proti výroku soudu prvního stupně o náhradě škody nebo proto, že b) může být rozhodnutím odvolacího soudu přímo dotčen ve svém nároku na náhradu škody (srov. č. II. 1962, s. 36 a 37, Sb. rozh. tr.). Z obsahu podaného odvolání obviněného, které směřovalo jen proti výroku o trestu, je zjevné, že se v posuzované věci veřejné zasedání k projednání podaného odvolání konalo pouze se zaměřením na výrok o trestu, který byl jako jediný ze strany odvolacího soudu přezkoumáván. Z podstaty věci i z vlastního obsahu podaného odvolání obviněného přitom nebylo možno dovodit jakoukoli věcnou souvislost s výrokem o náhradě škody, resp. nemajetkové újmy, a proto se nemohla uplatnit závislost výroku o náhradě nemajetkové újmy na napadeném výroku o trestu ve smyslu § 254 odst. 2 tr. ř. Výrokem o vině se potom odvolací soud vzhledem k § 206c odst. 7 a § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. nezabýval a ani zabývat nemohl. Za tohoto stavu nebyla poškozená ve smyslu § 233 odst. 2 tr. ř. v postavení osoby, jež by mohla být přímo dotčena rozhodnutím, které bylo v rámci veřejného zasedání učiněno, a proto ji odvolací soud v přezkoumávané věci nemusel o jeho konání vyrozumívat.

54. Z těchto důvodů nemohlo dojít k porušení zákona v ustanovení § 43 odst. 1 a § 51 odst. 1 tr. ř., protože podle § 43 odst. 1 tr. ř. ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil (poškozený), má právo činit návrh na doplnění dokazování, nahlížet do spisů (§ 65 tr. ř.), zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání nebo o schválení dohody o vině a trestu a před skončením řízení se k věci vyjádřit.

Skutečnost, že má právo se zúčastnit veřejného zasedání, neznamená absolutní povinnost soudu jej vždy o veřejném zasedání vyrozumět, protože, jak bylo uvedeno výše, na vyrozumívání poškozeného o veřejném zasedání se vztahují zásady uvedené v § 233 odst. 2 tr. ř. Obdobně je tomu u zmocněnce poškozeného, který je podle § 51 odst. 1 tr. ř. oprávněn činit za zúčastněnou osobu nebo poškozeného návrhy a podávat za ni žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit zúčastněná osoba nebo poškozený.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud porušení zákona v uvedených ustanovení nezjistil, tedy shledal, že odvolací soud nebyl povinen AAAAA jako poškozenou o konání veřejného zasedání vyrozumět. Tento závěr však neznamená, že, jak bylo uvedeno výše, byl povinen ji předvolat jako svědka (srov. § 97, § 98, § 100 a § 101 tr. ř.) a vyslechnout ji k okolnostem významným z hlediska ukládání trestu (viz body 47., 48. shora tohoto usnesení).

55. Nejvyšší soud dále nepřisvědčil argumentu ministra spravedlnosti o porušení zákona v § 3 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., které ukládá vyjmenovaným orgánům a osobám povinnost respektovat osobnost a důstojnost oběti, přistupovat k oběti zdvořile a šetrně a podle možností jí vycházet vstříc. Vůči oběti postupují s přihlédnutím k jejímu věku, zdravotnímu stavu, včetně psychického stavu, její rozumové vyspělosti, kulturní identitě tak, aby nedocházelo k prohlubování újmy způsobené oběti trestným činem nebo k druhotné újmě. Toto ustanovení uvádí základní zásady zvláštního přístupu k oběti, a určuje specifický přístup, jež by měly odpovědné orgány zvolit tak, aby nedocházelo k prohlubování již vzniklé újmy nebo dokonce ke vzniku újmy druhotné (srov. GŘIVNA, T., ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H. a kol. Oběti trestných činů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2020. s. 36). Jde o základní zásadu individuálního a diferencovaného přístupu k oběti, spojenou se zásadou prevence před sekundární viktimizací, jež určuje mantinely šetrného zacházení s obětí v kontaktu s uvedenými orgány. O takovou situaci však v této věci nešlo, protože odvolací soud s poškozenou vůbec do styku nepřišel. V té souvislosti je třeba poukázat na to, že ministr spravedlnosti ani dostatečně nerozvedl, v čem konkrétním mělo dojít k porušení práva poškozené jako oběti ve smyslu tohoto zákona, protože nekonkrétní námitka stěžovatele takové porušení nespecifikovala. Již podle smyslu tohoto ustanovení je nicméně zjevné, že zákon v tomto směru porušen nebyl.

56. Na rozdíl od ministra spravedlnosti Nejvyšší soud neshledal nedostatky ani v odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku, neboť to nebylo zpracováno v rozporu s § 125 odst. 1 tr. ř., resp. s § 129 odst. 1 tr. ř. Nadto ve vztahu k těmto ustanovením argumentace stěžovatele nesvědčí o důvodnosti tvrzení, že případné neúplnosti nebo nepřesnosti dosahují závažnosti porušení zákona ve smyslu § 266 odst. 1 tr. ř., byť obsah odůvodnění napadeného rozsudku působí dojmem až přehnané snahy odvolacího soudu za každou cenu obhájit své rozhodnutí poté, co bylo zkritizováno ze strany veřejnosti, což ve svém vyjádření přiléhavě uvedl i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, avšak ani to nestačí pro závěr že by byl zákon v těchto ustanoveních porušen, protože závažný nedostatek svědčící o nedodržení a nerespektování konkrétních podmínek nebo hledisek těchto ustanovení ministr spravedlnosti nevytýkal.

57. Z uvedených důvodů lze shrnout, že k porušení procesních ustanovení a vadnému postupu řízení došlo v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř., § 263 odst. 7 tr. ř.

b) k porušení zákona v hmotněprávních ustanoveních

58. Vady v procesním postupu odvolacího soudu vymezené v předchozí části tohoto rozsudku jsou podstatné rovněž z hlediska posouzení toho, zda došlo k náležitému objasnění kritérií důležitých pro stanovení druhu a výměry trestu na základě zjištěného skutkového stavu, neboť se promítly i do jednostranného hodnocení zjištěných okolností výlučně ve prospěch obviněného a do porušení zákona v § 39 odst. 1, 2, 3 a § 81 odst. 1 tr. zákoníku, jak důvodně ve stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného uváděl ministr spravedlnosti, jenž poukázal na důvody, pro které podmíněný trest odnětí svobody nespojený s přímým působením na osobní svobodu obviněného je trestem uloženým ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu.

59. Nejvyšší soud výhradám stěžovatele přisvědčil, protože v souladu s jím uvedenými argumenty dospěl též k závěru, že toliko výchovný trest uložený obviněnému v této trestní věci je trestem ve zřejmém rozporu s jeho účelem. Nadto si odvolací soud pro své rozhodnutí neopatřil zákonným postupem dostatečné podklady pro to, aby mohl posoudit škodlivost činu pro společnost a následky způsobené poškozené, a tudíž nemohl řádně posoudit kritéria stanovená v § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku.

60. Podle § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy; dále přihlédne k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu; přihlédne též k jeho postoji k trestnému činu v trestním řízení, zda sjednal dohodu o vině a trestu, prohlásil svou vinu nebo označil rozhodné skutečnosti za nesporné, a pokud byl označen jako spolupracující obviněný, též k tomu, jak významným způsobem přispěl k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny.

Přihlédne také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele (odst. 1). Povaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Při určování závažnosti trestného činu z hlediska jeho následků soud přihlédne i k prohlášení poškozeného, který je obětí trestného činu podle zákona o obětech trestných činů, o tom, jaký dopad měl spáchaný trestný čin na jeho dosavadní život, pokud jej učinil (odst. 2).

Při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 41 a 42 tr. zákoníku), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení (odst. 3).

61. Tato ustanovení vymezují obecná pravidla pro stanovení druhu a výměry trestu a jsou konkretizací základního pravidla o přiměřenosti ukládání všech trestních sankcí podle § 38 odst. 1 tr. zákoníku a upravují obecné zásady, základní směrnice, podle nichž musí soud postupovat při rozhodování o volbě některého z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku a při stanovení jeho konkrétní výměry v rámci vymezené sazby. Zárukou pro správné a spravedlivé ukládání trestu je dodržování dvou základních principů při ukládání trestních sankcí obecně a při ukládání trestů zvláště: principu zákonnosti trestání (§ 37 tr.

zákoníku) a principu individualizace trestů (§ 38 tr. zákoníku). Druh, kombinaci a intenzitu trestů musí soud v každém konkrétním případě stanovit tak, aby odpovídaly všem zvláštnostem případu (zásada individualizace trestu). Současně je třeba se řídit se vší důsledností pravidly pro ukládání trestů obsaženými v obecné i ve zvláštní části trestního zákoníku, aby rozhodnutí soudu o trestu nebylo libovolné a nekontrolovatelné (zásada zákonnosti trestání). Mezi oběma zásadami existuje úzká vnitřní spojitost.

Na jedné straně trest, který by neodpovídal individuálním zvláštnostem trestného činu a jeho pachatele, by byl nezákonný, protože samotný trestní zákoník požaduje individualizaci (zejména v § 38 odst. 1, § 39, 41 a 42 tr. zákoníku). Na druhé straně je dodržení zákonných ustanovení o ukládání trestu, o stanovení jeho výměry a o příslušné trestní sankci zárukou toho, že trest bude odpovídat všem zvláštnostem případu. Kombinace zásady zákonnosti a individualizace v uvedeném smyslu představuje vymezení poměru mezi úkoly zákonodárce a soudce a je zárukou spravedlivosti trestu vzhledem k pachateli trestného činu, k zájmům společnosti i poškozeného nebo ohroženého jednotlivce.

Zákonnost trestání vyplývá z čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. V souladu s touto základní směrnicí pak trestní zákoník zobecňuje konkrétní trestné činy, které se vyskytují v mnoha různých podobách, do jednotlivých skutkových podstat a stanoví za ně určité druhy trestů včetně jejich trestní sazby, která je relativně určitá a vyjadřuje především typovou povahu a závažnost trestného činu.

Individualizace (adekvátnost) trestání představuje vlastně tzv. soudcovskou individualizaci, jejíž rámec je vymezen individualizací zákonnou. Právě v rámci individualizace trestu se použijí kritéria stanovená zejména v § 39 odst. 1 až 3 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 796, 797). Trestní zákoník tak výslovně v § 39 odst.

1 vedle sebe staví řadu hledisek, jimiž se řídí soud při ukládání trestu, kterými jsou povaha a závažnost spáchaného trestného činu, osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, dosavadní způsob života pachatele, možnost nápravy pachatele, chování pachatele po činu, zejména jeho snaha nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, postoj pachatele k trestnému činu v trestním řízení, dále zda sjednal dohodu o vině a trestu, prohlásil svou vinu nebo označil rozhodné skutečnosti za nesporné, které je třeba důsledně posuzovat a zkoumat ke konkrétním okolnostem každé posuzované trestní věci. Pouze trest uložený po komplexním a úplném zhodnocení všech těchto kritérií může být označen za zákonný a individualizovaný.

62. V posuzované věci je odvolacímu soudu zásadně vytýkáno (kromě výše uvedených procesních nedostatků), že neobjasnil zákonným postupem skutečnosti rozhodné pro posouzení povahy a závažnosti trestného činu, ani účinky a důsledky trestu pro budoucí život obviněného a jeho rodinu, které bez potřebného objasnění při zvažování rozhodných okolností přecenil, kdežto následky fakticky u poškozené vzniklé též řádně nezjištěné podcenil, až bagatelizoval.

63. Povaha a závažnost obviněným spáchaných trestných činů podle § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku představuje hlavní a neopomenutelné kritérium, protože zahrnuje nejširší okruh skutečností charakterizujících trestný čin a jeho pachatele, přičemž je to právě trestný čin, který je základem trestní odpovědnosti a za jehož spáchání je ukládán trest (§ 12 odst. 1, § 13 tr. zákoníku). Z rozsudku odvolacího soudu je patrno, že se těmito okolnostmi zabýval, nicméně jeho úvahy jsou zcela povrchní a nekompletní. Proto je vhodné připomenout, že povahu trestného činu určují především zákonné znaky té skutkové podstaty, která byla tímto činem naplněna (zejména druh a význam porušeného nebo ohroženého zájmu chráněného trestním zákonem, jednání charakterizující objektivní stránku trestného činu, forma zavinění), a dále též konkrétní okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán (způsob provedení činu, pohnutka, záměr nebo cíl pachatele a míra jeho zavinění, druh a okruh způsobených následků, existence okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, polehčujících a přitěžujících okolností). Závažnost trestného činu pak vyplývá zejména z toho, s jakou intenzitou, v jaké výši nebo v jakém rozsahu byly naplněny jednotlivé znaky trestného činu, o jak typově závažný trestný čin jde, jak významné okolnosti charakterizují pachatele, jak intenzivně byly naplněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, polehčující a přitěžující okolnosti, kolik takových okolností pachatel naplnil atd. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 800, 801).

64. Nejvyšší soud k důvodnosti stížnosti pro porušení zákona považuje za důležité zmínit, že obětí bylo dítě, s nímž obviněný žil ve společné domácnosti a zároveň plnil roli jejího otce, neboť byl přítelem matky a podílel se na jeho výchově. Navzdory tomu poškozenou po dlouhou dobu velmi intenzivně sexuálně zneužíval, a i jinak na ní páchal výše uvedenou trestnou činnost, přičemž poškozená vlivem tohoto jednání ještě před svou dospělostí otěhotněla a podrobila se interrupci, což jsou závažné a významné důsledky, které měly být v posuzované věci posouzeny právě při ukládání trestu tak, aby tím bylo dosaženo jeho účelu.

Je namístě připomenout, že povahu a závažnost spáchaného trestného činu charakterizuje též konkrétní zájem, který byl činem zasažen. Úkolem soudu tedy není hodnotit v rámci úvahy o povaze a závažnosti činu typový význam chráněného zájmu, neboť tento úkol již splnil zákonodárce stanovením možných druhů trestů a jejich příslušné trestní sazby, zejména pak sazby trestu odnětí svobody, který je stanoven za spáchání každého trestného činu a jeho výměra určuje typovou závažnost daného trestného činu (srov. ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 809).

65. Z tohoto významu povahy a závažnosti trestného činu, kterou je vždy třeba posuzovat z hlediska každé konkrétní skutkové podstaty trestného činu, nelze mimo tato zákonná pravidla konstatovat, že u určitého konkrétně vybraného trestného činu je vždy třeba ukládat trest odnětí svobody jako nepodmíněný, jak se dožadoval u trestného činu znásilnění ministr spravedlnosti. Takový závěr nemůže Nejvyšší soud učinit, neboť by byl proti uvedeným kritériím a záměru zákonodárce, protože to, zda je možné za určitý trestný čin uložit trest odnětí svobody za podmínek § 81 tr.

zákoníku, vyplývá přímo ze zákona, jak ji zákonodárce u jednotlivých trestných činů v rámci určené trestní sazby stanovil, a jak vymezil podmínky, za který lze trest odnětí svobody podmíněně odložit. Proto je nutné zdůraznit, že podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku může soud podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšující tři léta. Z uvedené dikce plyne, že toto obecné pravidlo ve spojení s konkrétní trestní sazbou u každého trestného činu, resp. zákonem stanovenou spodní hranicí tohoto druhu trestu, vymezuje podmínky, za kterých lze trest odnětí svobody podmíněně odložit.

Bylo proto na zákonodárci, aby stanovil spodní hranici takovou, aby např. i u určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby nemohl být trest odnětí svobody podmíněně odložen. Proto, když je u § 185 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku stanovena spodní hranice trestu odnětí svobody na dva roky, a tedy zákonodárce tím umožnil, aby i za tento trest byl za splnění dalších zákonných podmínek ukládán i podmíněný trest odnětí svobody, nepřísluší Nejvyššímu soudu, aby určoval, že když je obětí trestného činu znásilnění dítě, je nutné vždy ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody.

Takový závěr Nejvyšší soud nemůže učinit, a to ani se zřetelem na judikaturu ESLP, která již vytýkala nepřiměřeně mírný trest za znásilnění žen. Tato rozhodnutí je třeba respektovat a v každé konkrétní věci se jimi řídit, avšak se zřetelem na zákonem stanovená pravidla. Nejvyšší soud bral do úvahy a měl na paměti, že v přezkoumávané věci uložený trest nespojený s odnětím svobody je trestem výrazně mírným a nedostatečně reflektujícím postavení zvlášť chráněné oběti, jak vyjádřil ESLP v rozsudcích Vučković proti Chorvatsku a M.

G. proti Litvě, kde reagoval na obdobné trestní věci s důrazem na nutnost dodržení zásad při trestání pachatelů v případě sexuálně motivovaných trestných činů páchaných na dětech a na ženách. Protože skutkový stav vymezený v těchto rozsudcích je podobný tomu, jaký byl zjištěn v nyní přezkoumávané trestní věci, tak se Nejvyšší soud uvedenými závěry řídil a závěry v těchto rozhodnutích měl na paměti a respektoval je. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že ani z této judikatury ESLP nelze dovodit absolutní povinnost, aby trestní stíhání týkající se sexuálního násilí vyústila v uznání viny, anebo v odsouzení konkrétním způsobem, neboť se nevyžaduje striktně nepodmíněný trest odnětí svobody.

Pokud však není uložen, musí rozhodující soud řádně odůvodnit, proč považuje za vhodnější uložit jiný trest.

Současně takový trest nesmí být zjevně nepřiměřený, aby tak současně porušoval samotné jádro práv garantovaných čl. 3 a čl. 8 Úmluvy. Uložený trest nesmí být příliš mírný, budící zdání beztrestnosti spáchaného jednání, naopak by měl plnit funkci účinné a odrazující sankce. České soudy však nesmí dovolit, aby závažné zásahy do fyzické a mentální integrity zůstaly nepotrestány (srov. rozsudek ESLP ze dne 13. 2. 2024, X. proti Řecku, č. 38588/21), anebo aby byly potrestány nepřiměřeně mírnými tresty (srov. též rozsudek Vučković proti Chorvatsku, bod 52.).

Rovněž se musejí zabývat tím, zda a do jaké míry při vyvozování svých závěrů podrobily věc pečlivému přezkumu požadovanému čl. 3 Úmluvy, aby nebyl ohrožen odstrašující účinek soudního systému a jeho význam při předcházení porušování zákazu „špatného zacházení“ (srov. rozsudek M. G. proti Litvě, bod 97. a též rozsudek ze dne 3. 11. 2015, Myumyun proti Bulharsku, č. 67258/13, body 66.–67.; rozsudek ze dne 14. 1. 2021, Sabalić proti Chorvatsku, č. 50231/13, bod 97.; a rozsudek ze dne 8. 11. 2022, Vardanyan a Khalafyan proti Arménii, č. 2265/12, bod 83.).

V případě podezření na sexuální zneužívání dětí pozitivní závazky plynoucí z čl. 3 Úmluvy smluvním státům ukládají, aby v kontextu vnitrostátního řízení byl předním hlediskem při rozhodování nejlepší zájem dítěte, a dále, aby byla náležitě zohledněna jeho zvláštní zranitelnost a odpovídající potřeby. V této souvislosti ESLP konstatuje, že v případech sexuálního zneužívání dětí musí být pozitivní závazky plynoucí z čl. 3 Úmluvy interpretovány ve světle povinností vyplývajících z dalších mezinárodních instrumentů, jmenovitě z Úmluvy Rady Evropy o ochraně dětí proti sexuálnímu vykořisťování a pohlavnímu zneužívání (Lanzarotská úmluva, vyhlášená pod č. 59/2016 Sb. m.

s.).

66. Nejvyšší soud z uvedených podkladů a podnětů zdůrazňuje, že přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci nemohl obstát i ve smyslu názorů a východisek prezentovaných v těchto rozhodnutích ESLP, neboť i podle tam vymezených kritérií je patrné, že se odvolací soud jednostranně zabýval okolnostmi ve prospěch obviněného, nepřiměřeně favorizoval jeho osobní a rodinné poměry, aniž by zohlednil zásadní dopady spáchaného trestného činu do života poškozené a intenzitu a dlouhodobost zásahu do její integrity, které v podstatě vůbec nezjišťoval. V návaznosti na to nezohlednil ani požadavek na odstrašující účinek potrestání závažného jednání, jehož se obviněný dopustil, které naopak do značné míry bagatelizoval nemístným poukazem na údajnou spoluodpovědnost poškozené za jeho spáchání. Zcela jistě tak nedostál povinnosti pečlivého přezkoumání výroku o trestu z hlediska práv poškozené a nevyhodnotil ani změnu stanoviska obviněného k úhradě přisouzené náhrady nemajetkové újmy způsobené poškozené. Jediná okolnost, kterou by bylo možno považovat za vyvažující zjevnou mírnost uloženého trestu, je tak současné uložení dohledu obviněnému podle § 84 tr. zákoníku ve spojení s uložením povinnosti obviněnému k náhradě nemajetkové újmy. Takové zpřísňující opatření nicméně nebylo možné považovat za dostačující z hlediska pozitivního závazku ochrany práv oběti vyplývajících z čl. 3 a 8 Úmluvy, a je proto možné hovořit o situaci, kdy došlo ke shovívavosti při trestání sexuálního násilí páchaného na dítěti, neboť soudy připustily, aby při nedostatečně objasněných a zhodnocených okolnostech věci došlo k potrestání pachatele nepřiměřeně mírným trestem nespojeným s přímým odnětím svobody (srov. rozsudek Vučković proti Chorvatsku, bod 52.).

67. Ze shora uvedeného plyne, že úkolem Nejvyššího soudu je v každé konkrétní věci, jíž projednává, a to s ohledem na individuálně vyjádřené nedostatky a s ohledem na okolnosti existující v takové trestní věci, posuzovat, zda jsou splněna zákonná hlediska a zda byla dodržena všechna obecná pravidla stanovená pro výměru a ukládání trestu konkrétnímu pachateli. Tak je tomu i v posuzované věci, kde úkolem soudu je zhodnotit konkrétní význam poškozeného nebo ohroženého zájmu pro společnost. Nejvyšší soud se řídí tím, že čím významnější je konkrétní chráněný zájem, tím škodlivější a závažnější jsou útoky vedené proti němu. Ohrožení a poškození dalších zájmů vedle těch, jež jsou objektem daného trestného činu, je hodnoceno jako přitěžující okolnost. Je nutné brát ohled i na způsob provedení činu a jeho následky, protože chování obviněného vůči poškozené se zřetelem na intenzitu jím vyžadovaných souloží pro ni bylo až trýznivé. Nelze však přehlížet ani chování obviněného po dokončení trestného činu, protože se o poškozenou nezajímal a neměl ani snahu jí kompenzovat, byť částečně, vzniklou nemajetkovou újmu.

68. Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud tato kritéria nebral do úvahy, a proto obviněnému vyměřil nepřijatelně mírný trest. Jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, dostatečně objektivně nezvažoval všechna učiněná zjištění, která zvažovat mohl, a nadto přihlížel ke skutečnostem, které nebyly zjištěny provedeným dokazováním, případně nereagoval na indicie, které obsahoval spisový materiál k okolnostem významným pro ukládání trestu. Nepochybné je, že při úvahách o způsobu výkonu trestu přecenil zejména obhajobu obviněného, a současně objektivně neposuzoval osobu poškozené, trauma, které jí trestným jednáním způsobil i další následky, které jí mohly vzniknout, a které nebyly s ohledem na časový odstup dostatečně pečlivě uváženy. Naproti tomu zcela nepřiměřeně přenášel část viny na poškozenou, když dospěl k důkazy nepodloženému závěru, že iniciovala sexuální kontakt, což hodnotil ve prospěch obviněného.

69. Ke způsobenému následku Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud konstatoval pozitivní prognózu ve vztahu k psychickému stavu poškozené, ale už se nezabýval tím, zda v mezidobí od zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, k čemuž došlo dne 11. 2. 2023 (č. l. 190 spisu), nedošlo ke zhoršení její situace. Omezil se mimo výše uvedenou nesprávnou argumentaci na závěry plynoucí ze znaleckého posudku, které byly ohledně způsobeného následku, resp. vývoje duševní poruchy poškozené, značně nejednoznačné a nejisté, přičemž existovaly indicie k tomu, že se duševní zdraví poškozené mohlo zhoršit. V obsahu spisového materiálu jsou informace o tom, že se poškozená měla nacházet v psychiatrické léčebně (srov. tvrzení obviněného, č. l. 295v spisu), což zjevně odporuje závěru odvolacího soudu, který přijal v bodě 16. rozsudku, že poškozená nikdy nevyhledala pomoc odborníka. Aktuální zjištění o jejím zdravotním stavu však zcela absentují, a proto se jeví závěr o pozitivní prognóze přinejmenším jako předčasný, resp. zjevně neaktuální a nevyhovující požadavkům podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud se odvolací soud snažil aktuální informace o psychickém stavu poškozené dotvořit úvahou, kterou uvedl v bodě 26. rozsudku, tedy že závěr o pozitivní prognóze znalců je potvrzován i tím, že poškozená ve vyjádření k odvolání, které zřejmě považoval za jediný a nejrelevantnější zdroj informací o stavu poškozené, nic o svých psychických problémech neuvádí, tak takový závěr považuje Nejvyšší soud za zcela zjevnou spekulaci, která nemá žádnou oporu v provedených důkazech. Lépe řečeno, která ani oporu v provedených důkazech mít nemohla, neboť odvolací soud stran následků, jež poškozené vznikly, žádné dokazování neprovedl.

70. Mimo jiné lze s ohledem na velice omezené dokazování, které soudy ve věci k následkům na zdraví poškozené provedly, k této okolnosti podotknout také to, že poškozená v průběhu doby, kdy se obviněný svého jednání dopouštěl, otěhotněla a podrobila se interrupci. Soud druhého stupně však tuto okolnost pominul, resp. žádným způsobem neověřoval, a to přesto, že se o ní zmiňuje v bodě 11. rozsudku, když shrnuje závěry plynoucí z výpovědi poškozené, která za otce dítěte označila obviněného. Samotná skutečnost, že poškozená otěhotněla a podstoupila ve věku nedovršených sedmnácti let interrupci, znamená zásadní zásah do její fyzické i duševní integrity. Okolnosti tohoto zákroku však zůstaly ze strany soudů nižších stupňů neobjasněny.

71. Odvolací soud při hodnocení následků spáchaného trestného činu nebral do úvahy také to, že obviněný nejenže pohrůžku sdílení pornografického multimediálního obsahu, na němž figurovala poškozená, vyslovil, ale dokonce takový závadový obsah zcela zlovolně zpřístupnil i tehdejší partnerce poškozené, svědkyni BBBBB, což mohlo mít rovněž závažné následky zejména z hlediska osobních poměrů poškozené. Uvedenou skutečnost, která se podává z obsahu spisového materiálu, konkrétně z výpovědi poškozené pořízené dne 27. 7. 2022 (č. l. 37 verte spisu), však bylo rovněž nutné ověřit dalším dokazováním, což se nestalo.

72. Co se týká dalších pochybení při hodnocení povahy a závažnosti trestných činů, jichž se obviněný dopustil, je možné uvést, že odvolací soud jednoznačně podcenil celkovou délku doby trestného jednání a jeho intenzitu. Nejvyšší soud neshledal, že by soud druhého stupně reflektoval četnost sexuálních útoků obviněného proti poškozené anebo například to, že obviněný zjevně prvotní pohrůžkou vynucené pohlavní styky posléze považoval za zcela obvyklý způsob uspokojení svých sexuálních potřeb, což ostatně koresponduje se zjištěným egocentrickým zaměřením jeho osobnosti. Rovněž doba, po kterou se obviněný předmětných činů dopouštěl, svědčí o jejich závažnosti, obzvláště ve vztahu k osobě poškozené. Za významné a k tíži obviněného bylo třeba hodnotit, že byl partnerem matky poškozené, tedy osobou, ke které měla poškozená důvěru, a jíž do jisté míry zajišťoval rodinné zázemí, čehož zneužil, neboť mu to umožňovalo poměrně snadný způsob, jak se k poškozené dostat. Stejně tak nebylo možné pomíjet, že obviněný se dvou trestných činů ze tří, jimiž byl uznán vinným, dopustil v jejich kvalifikované podobě, a trestní sazba u nejpřísnějšího z nich podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku činí dva až deset roků, a tedy bylo třeba zachovat proporcionalitu všech zjištěných skutečností, které bylo třeba brát do úvahy současně, nikoli samostatně tak, aby to co nejlépe vyhovovalo způsobu, jakým odvolací soud ve věci rozhodl. Za těchto okolností nebylo možné přeceňovat ani to, že uznal vinu ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř., neboť takový postup a postoj obviněného nemůže sám o sobě vést k závěru, že nelze uložit trest nespojený s odnětím svobody.

73. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud nedodržel podmínky stanovené v ustanovení § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a § 81 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož soud může podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta, jestliže vzhledem k osobě a poměrům pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu, má důvodně za to, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, není třeba jeho výkonu. Ze shora uvedeného je zřejmé, že tyto podmínky ve věci splněny nebyly.

74. Pokud soud shledával nutným obviněnému neukládat trest spojený s přímým výkonem trestu odnětí svobody s ohledem na to, že se stará o nezletilé děti, a tedy s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu dítěte, ani pro takový závěr neměl odvolací soud potřebný důkazní podklad a vyšel jen z obhajoby obviněného, kterou neprověřil. Přesto je vhodné zmínit, že nejlepší zájmy dítěte jsou předmětem mezinárodní i vnitrostátní právní úpravy (např. Úmluvy o právech dítěte, Listiny základních práv EU, Listiny základních práv a svobod a dalších) a mnohokrát se již staly předmětem rozhodovací činnosti soudů. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, mimo jiné, vychází z toho, že v rámci kritérií pro ukládání trestu podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku, mezi nimiž je i hodnocení rodinných poměrů pachatele, musí být nejlepší zájem dítěte zohledněn (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19). Nutno zdůraznit, že je povinností soudu brát nejlepší zájem dítěte do úvahy a dále s ohledem na něj volit druh a výměru trestu osobě, na níž jsou takové děti přímo závislé. Neznamená to však, že by konkurující veřejný zájem na přiměřeném potrestání pachatele nemohl v konkrétním případě převážit. Nejlepší zájem dítěte jako faktor pro neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči (či jiné pečující osobě) zesilují a zeslabují zejména tato kritéria: míra péče obviněného o dítě (zejména jde-li o výlučnou pečující osobu, či nikoliv); míra faktické závislosti dítěte na obviněném (s ohledem na věk, zvláštní potřeby dítěte atd.); hloubka emočního vztahu dítěte k obviněnému; míra, v jaké byl čin spáchán vůči dítěti; míra ohrožení řádného vývoje dítěte v případě, že rodič zůstane na svobodě atd.; Všechna tato kritéria je třeba následně vážit proti dalším konkurujícím zájmům, jako je závažnost činu a jeho následky. Ačkoliv je trest odnětí svobody prostředkem ultima ratio v systému trestů, je-li jeho uložení nevyhnutelné, veřejný zájem na ochraně společnosti je v takovém případě značný a zpravidla může převážit nad nejlepším zájmem dítěte, nejsou-li v konkrétním případě specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy?

75. Právě s ohledem na shora vymezená hlediska bylo nutné postupovat i v nyní přezkoumávané věci, což však odvolací soud neučinil, neboť de facto jediným kritériem, které posuzoval, bylo to, že obviněný musí pečovat o tři nezletilé děti, které s ním žijí ve společné domácnosti (srov. bod 21. rozsudku odvolacího soudu), aniž by tyto skutečnost zkoumal s ohledem na podmínky výše vyjádřené. Posuzovaný závěr nelze označit za komplexní zhodnocení rodinných poměrů obviněného, a to z následujících důvodů.

Prvním kritériem, které Ústavní soud vymezil, je, že soudy musí posuzovat zejména míru péče obviněného o dítě. Ze samotné výpovědi obviněného vyplývá, že ve společné domácnosti s nimi žily děti matky poškozené ve věku 15 a 11 let, jejichž otcem nebyl, a jedno společné dítě ve věku 2 a půl roku. Před soudem rovněž tvrdil, že má dvě vyživovací povinnosti. Z těchto důvodů bylo nutné, aby odvolací soud blíže posuzoval, k jakým dětem přesně má obviněný vyživovací povinnost, zda ji řádně hradí a v jaké výši, stejně jako to, kdo má vyživovací povinnost k dětem matky poškozené, neboť tyto děti jistě měly vlastního otce, který mohl na zajištění jejich potřeb pravidelně hradit výživné.

Uvedené však odvolací soud neověřoval a automaticky vyšel z toho, že jsou na finančních prostředcích od obviněného závislé tři děti žijící s ním ve společné domácnosti, což lze označit za zcela předčasný závěr. Jediným dítětem, ke kterému měl vyživovací povinnost ve chvíli, kdy byl odsouzen, a jež s ním pobývalo ve společné domácnosti, byl prokazatelně jeho dvou a půl roční syn. Věk společného dítěte bylo rovněž nutné brát do úvahy, protože v tomto věku bylo jistě možné zajistit pro syna školku, aby se jeho matka mohla stát v případě nutnosti výdělečnou osobu, což by její finanční závislost na obviněném poměrně snížilo.

Tento názor je nicméně pouhou možností, jíž Nejvyšší soud oponuje závěru odvolacího soudu o absolutní závislosti rodiny obviněného na jím zajištěných příjmech. Míra faktické závislosti dětí na obviněném ani hloubka jejich citového pouta neposuzovány nebyly. Odvolací soud dostatečně nehodnotil ani míru, v jaké byl čin spáchán vůči dítěti, a míru ohrožení řádného vývoje dítěte v případě, že zůstane na svobodě. Přičemž je možné pouze krátce zmínit, že se obviněný nedopustil trestného činu vůči dětem, které s ním po jeho odsouzení setrvávaly ve společné domácnosti, nýbrž vůči jejich sestře, která s nimi po celý jejich život bydlela.

Uvedená skutečnost tudíž není s ohledem na tato kritéria naprosto bezvýznamná, protože bylo nutné hodnotit, že obviněný již jednou jako otec rodiny zklamal a dopustil se protiprávního jednání vůči dítěti, které s ním pobývalo ve společné domácnosti, což jistě na zbylé děti mohlo mít nezanedbatelný dopad z hlediska jejich budoucího vývoje, případně jejich vztahu k obviněnému a jejich důvěry vůči němu. Uvedené otázky rovněž nebyly zkoumány, a proto se k nim nemůže blíže vyjádřit ani Nejvyšší soud.

I přesto bylo možné učinit závěr, že odvolací soud přihlédl k nejlepšímu zájmu dětí žijících ve společné domácnosti s obviněným a shledal, že převyšuje nad zájmem státu na razantním potrestání pachatele trestem spojeným s přímým odnětím svobody, aniž by řádně zhodnotil shora naznačená kritéria a následně je porovnal s povahou a závažností činů, jichž se dopustil, případně s následky, které tyto činy představovaly pro poškozenou.