3 Tz 28/2022-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. ledna 2023 o
stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch
obviněné G. K., nar. XY, Moldavská republika, státní příslušnice Moldavské
republiky a Ukrajiny, trvale bytem XY, Moldavská republika, t. č. neznámého
místa pobytu, stíhané jako uprchlé, proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 27. 10. 2020, sp. zn. 7 To 351/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 40/2020, takto:
Podle § 268 odst. 1 písm. c) trestního řádu se stížnost pro porušení zákona
zamítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 2 T
40/2020, byla obviněná G. K. uznána vinnou ze spáchání zločinu legalizace
výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c), odst.
4 písm. c) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, na skutkovém
základě, podle kterého
„poté, co dne 11. 9. 2017 v Praze 1 na pobočce Sberbank CZ a. s. na Václavském
náměstí jako jediná jednatelka obchodní společnosti M., se sídlem XY, XY, která
vznikla pro tyto účely bezprostředně předtím dne 8. 9. 2017, v úmyslu zastřít
původ finančních prostředků získaných trestnou činností a v úmyslu zajistit
možnost dále s těmito finančními prostředky nakládat bez trestněprávního
rizika, založila jménem zmíněné společnosti bankovní účet číslo XY (EUR) a v
období od 16. 11. 2017 do 16. 1. 2018 inkasovala na tento bankovní účet, k
němuž měla jako jediná dispoziční oprávnění, finanční prostředky mající povahu
výnosů z trestné činnosti páchané v zahraničí a s těmito finančními prostředky
dále nakládala způsobem výrazně ztěžujícím jejích dohledání a vrácení
oprávněným vlastníkům, a to konkrétně
I.
1) dne 16. 11. 2017 inkasovala na uvedený bankovní účet postupně dvě příchozí
zahraniční platby ve výši 9.369,21 EUR a 9.451 EUR, celkem tedy 18.820,21 EUR
(481.039 Kč) z norského bankovního účtu IBAN XY náležejícímu R. V. O., nar. XY,
načež část takto získaných finančních prostředků ve výši 18.650 EUR dne 20. 11.
2017 přeposlala na belgický bankovní účet IBAN XY;
2) dne 20. 11. 2017 inkasovala na uvedený bankovní účet postupně dvě příchozí
zahraniční platby ve výši 4.023,25 EUR a 9.423,09 EUR, celkem tedy 13.446,34
EUR (344.258 Kč) z norského bankovního účtu IBAN XY náležejícímu R. V. O., nar.
XY, načež část takto získaných finančních prostředků ve výši 13.400 EUR téhož
dne přeposlala na belgický bankovní účet IBAN XY;
3) dne 15. 12. 2017 inkasovala na uvedený bankovní účet příchozí zahraniční
platbu ve výši 2.500 EUR (64.200 Kč) z norského bankovního účtu IBAN XY
náležejícímu R. V. O., nar. XY, načež celou tuto částku dne 18. 12. 2017
přeposlala v rámci platby ve výši 3.500 EUR na hongkongský bankovní účet XY;
4) dne 20. 12. 2017 inkasovala na uvedený bankovní účet příchozí zahraniční
platbu ve výši 3.240,12 EUR (83.187 Kč) z norského bankovního účtu IBAN
XYnáležejícímu R. V. O., nar. XY, načež část takto získaných finančních
prostředků ve výši 3.150 EUR téhož dne přeposlala na belgický bankovní účet
IBAN XY;
přičemž R. V. O., nar. XY, se v té době stala obětí podvodu spočívajícího ve
vylákání přístupových údajů k internetovému bankovnictví a nedala k žádné ze
zmíněných plateb ze svého bankovního účtu souhlas, což bylo předmětem trestního
řízení vedeného norskou policií (policejní okres Agder, Kristiansand,
Tollbodgata 45, Norsko) pod číslem 14434737, a uvedeným jednáním obohatila
obchodní společnost M. na úkor R. V. O. celkem o 972.684 Kč;
II.
1) dne 28. 12. 2017 inkasovala na uvedený bankovní účet příchozí zahraniční
platbu ve výši 141.529 EUR (3.629.511 Kč) z bulharského bankovního účtu IBAN XY
náležejícímu G. I. M., nar. XY, načež takto získané finanční prostředky téhož
dne rozeslala na různé další bankovní účty, a to částku 28.752 EUR na bulharský
bankovní účet IBAN XY, částku 30.000 EUR na tuzemský bankovní účet č. XY,
částku 50.000 EUR na hongkongský bankovní účet XY, částku 16.890 EUR na
bulharský bankovní účet XY a zbylou část v rámci platby ve výši 49.900 EUR na
portugalský bankovní účet IBAN XY;
2) dne 3. 1. 2018 inkasovala na uvedený bankovní účet příchozí zahraniční
platbu ve výši 55.195 EUR (1.409.956 Kč) z bulharského bankovního účtu IBAN XY
náležejícímu G. I. M., nar. XY, načež takto získané finanční prostředky dne 4.
1. 2018 rozeslala na různé další bankovní účty, a to částku 8.000 EUR na
bulharský bankovní účet IBAN XY, částku 19.900 EUR na tuzemský bankovní účet č.
XY a částku 27.000 EUR na hongkongský bankovní účet XY;
přičemž G. I. M., nar. XY, se v té době stal obětí podvodu spočívajícího ve
vylákání plateb pod záminkou investičního zhodnocení na platformě
Metainvesting, o čemž neučinil oznámení bulharským policejním či justičním
orgánům, a uvedeným jednáním obohatila obchodní společnost M. na úkor G. I. M.
celkem o 5.039.467 Kč;
III.
dne 16. 1. 2018 inkasovala na uvedený bankovní účet postupně tři příchozí
zahraniční platby ve výši 10.149 EUR, 13.422 EUR a 13.429 EUR, celkem tedy
37.000 EUR (944.055 Kč) z dánského bankovního účtu IBAN XY náležejícímu J. B.,
který se v té době stal obětí podvodu spočívajícího ve vylákání přístupových
údajů k internetovému bankovnictví pod záminkou zajištění obchodů využívajících
kurzové rozdíly měn a který nedal k těmto platbám souhlas, což je předmětem
trestního řízení vedeného dánskou policií (South-East Jutland Police, Holmboes
Alle 2, 8700 Horsens, Dánsko) pod číslem 3700-76141-00085-18, a uvedeným
jednáním obohatila obchodní společnost M. na úkor J. B. o 944.055 Kč;
celkem tedy obohatila obchodní společnost M. o částku 6.956.206 Kč“.
2. Za to byla podle § 216 odst. 4 trestního zákoníku, ve zněním účinném
do 31. 1. 2019, odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon
byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 80 odst. 1, 2
trestního zákoníku byl obviněné uložen trest vyhoštění z území České republiky
na dobu deseti let.
3. O odvolání obviněné a státní zástupkyně proti předmětnému rozsudku
rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 10. 2020,
sp. zn. 7 To 351/2020, jímž podle § 258 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušil
napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 260 trestního řádu vrátil věc
státní zástupkyni k došetření.
4. Proti citovanému pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze podal
ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 trestního řádu stížnost pro porušení
zákona v neprospěch obviněné G. K.
5. Ministr spravedlnosti nejprve připomněl důvody, které vedly Městský
soud v Praze ke zrušení odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 a
vrácení věci státní zástupkyni k došetření. Podle odvolacího soudu byly kroky
následující po připsání finančních prostředků na bankovní účet obviněné, tedy
jejich převod na několik zahraničních účtů s ohledem na jejich podstatu,
způsobilé přispět k zastření skutečného původu daných finančních prostředků,
přičemž bylo důkazně doloženo, že převody provedla právě obviněná. Na druhou
stranu však orgány činné v trestním řízení podle názoru odvolacího soudu
nedocenily význam nezbytnosti současného prokázání toho, že dané finanční
prostředky, jimiž obviněná disponovala, skutečně pocházely z trestné činnosti a
že obviněná s nimi s vědomím této skutečnosti disponovala. Zatímco v případě
poškozeného G. I. M. byly opatřeny a provedeny důkazy, včetně jeho slyšení, v
případě poškozených R. V. O. a J. B. tomu tak nebylo. V těchto případech soud
prvního stupně neprovedl ani jeden procesně použitelný důkaz. Takovými důkazy
podle odvolacího soudu nemohla být trestní oznámení, zprávy FAÚ ani vyjádření
policejních důstojníků působících ve věci a sdělení policejních orgánů, ať už
vnitrostátních nebo nadnárodních, ale ani vyhodnocení daných transakcí
zahraničními bankami figurujícími v tomto případě. Listiny této povahy nemohou
být podle odvolacího soudu důkazem. Důkazem by však mohly být především výpisy
z příslušných norských a dánských bankovních účtů a výpovědi poškozených
majitelů těchto účtů, přičemž nebyly učiněny ani žádné kroky směřující k
výslechu poškozených R. V. O. a J. B. Vzhledem k tomu, že opatření těchto
důkazů patří do přípravného stadia trestního řízení, vrátil odvolací soud věc k
došetření státní zástupkyni.
6. S rozhodnutím odvolacího soudu stran vrácení věci státnímu zástupci k
došetření ministr spravedlnosti nesouhlasil. S odkazem na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 4 Tz 27/2009, namítl, že nebyly splněny
podmínky pro postup odvolacího soudu podle § 260 trestního řádu. Dále namítl,
že v projednávané věci byla existence zdrojového trestného činu primárně
prokázána obsahem SWIFT zpráv, v nichž jsou transakce směřující na bankovní
účty založené obviněnou označeny za podvodné. Skutečnost, že se poškozeným stal
J. B. a že jeho věc je vyšetřována policejními orgány v Dánsku, jednoznačně
vyplynula ze sdělení Policejního prezidia ČR, odboru mezinárodní policejní
spolupráce, jakož i z přiloženého formuláře vyplněného samotným poškozeným a
dalších listin, které byly přeloženy do českého jazyka. Stejně tak byly cestou
mezinárodní policejní spolupráce zjištěny skutečnosti týkající se poškozené O.,
zejména trestní oznámení, které podala v Norsku. Její případ byl v Norsku
odložen, neboť nebyl zjištěn pachatel. Získány byly i písemnosti týkající se
bankovních informací, které byly rovněž přeloženy do českého jazyka. V případě
poškozeného M. byl vypracován a odeslán Evropský vyšetřovací příkaz, jehož
součástí byla žádost o jeho výslech v postavení svědka, přičemž tento byl
proveden a poškozený v jeho rámci předložil i listinné materiály, kterými k
transakcím disponoval. Ministr spravedlnosti k tomu doplnil, že orgány činné v
trestním řízení v rámci prověřování predikativní trestné činnosti standardně
využívají informace získané cestou mezinárodní policejní spolupráce nebo přímo
od styčných důstojníků Policie České republiky působících v některých zemích.
Takto získané informace považuje ministr za plně dostatečné k prokázání
existence predikativního trestného činu. Zprávy policejních orgánů a další
listiny, zpracované v zahraničí osobami veřejného i soukromého práva lze podle
názoru ministra v hlavním líčení bezesporu provést podle § 213 trestního řádu a
následně vyhodnotit. O jejich procesní použitelnosti nemá ministr spravedlnosti
v tomto směru pochybnosti. V případě požadavku na výslechy poškozených a
požadavku ukončení trestního řízení v zahraničí, by se podle názoru ministra
staly tyto skutky v České republice prakticky neřešitelnými, případně by to
mělo újmu na rychlost řízení, když na výsledky vyřízení právní pomoci se
zpravidla čeká dlouhou dobu, případně odpověď ani nepřijde.
7. V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl,
aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 trestního řádu vyslovil, že usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 7 To 351/2020, byl porušen
zákon v § 2 odst. 6 trestního řádu, § 89 odst. 2 trestního řádu a § 260
trestního řádu ve prospěch obžalované G. K.
8. Obviněná nevyužila svého práva a ke stížnosti ministra spravedlnosti
se nevyjádřila.
9. Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil státní zástupce činný u
Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce uvedl, že souhlasí s
návrhem ministra spravedlnosti formulovaným ve stížnosti pro porušení zákona.
Podle názoru státního zástupce byly konkretizovanými listinami doloženy
skutečnosti, které korespondují s jednáním zastíracího charakteru, které je
obviněné kladeno za vinu. Výslech „poškozených“ osob považuje státní zástupce
za nadbytečný, respektive zatěžující. Městský soud v Praze podle státního
zástupce disponoval dostatkem podkladů pro meritorní rozhodnutí o odvolání
obviněné, aniž by věc vracel státnímu zástupci k došetření.
10. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 trestního řádu
zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro
porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení
napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a
závěrům.
11. Zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1
písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, ve znění
účinném do 31. 1. 2019, se dopustí pachatel, který zastírá původ nebo jinak
usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci, která
byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině,
nebo jako odměna za něj, spáchá takový čin ve vztahu k věci ve značné hodnotě a
získá takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. Základní
skutková podstata tohoto trestného činu je po novelizaci trestního zákoníku
provedené zákonem č. 287/2018 Sb. uvedena (v poněkud pozměněné podobě) v § 216
odst. 2 alinea 1 trestního zákoníku (ve znění účinném od 1. 2. 2019).
12. Legalizace výnosů z trestné činnosti napomáhá tomu, aby zůstal beze
změny stav vytvořený predikativním trestným činem (např. podvodem podle § 209
trestního zákoníku), na který legalizace navazuje. Zahrnuje zejména různá
jednání následující po spáchání trestné činnosti vedené snahou zahladit či
odstranit její stopy z hlediska výnosů této trestné činnosti a zajistit zdání
jejich legálnosti. Zastíráním původu věci, která je výnosem z trestné činnosti,
je zejména zakrývání nebo utajování její skutečné povahy, umístění, pohybu,
nakládání s ní a vlastnického nebo jiné práva k ní. Utajování uvedených
informací souvisejících s nelegálním původem věci může spočívat typicky v
rozesílání finančních prostředků, jež jsou přímým či odvozeným výnosem z
trestné činnosti, po menších částkách přes vícero bankovních účtů nebo přes
účty tzv. bílých koní (blíže srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2.
vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2152 a násl., Ščerba, F. a kol. Trestní
zákoník. Svazek 2. § 205 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020,
str. 1756).
13. Za predikativní trestný čin se pro účely legalizace výnosů z trestné
činnosti považuje jakýkoliv trestný čin, který vede k získání věcí, tj. vytváří
výnosy (tzv. „all crimes“ přístup). Skutečnost, že věc byla získána trestným
činem, musí být v řízení o trestném činu legalizace výnosu z trestné činnosti
bezpečně zjištěna a musí být rovněž patrno, jakým trestným činem se tak stalo,
takže nepostačuje pouhé podezření na spáchání trestné činnosti, kterou nelze
specifikovat odkazem na konkrétní trestný čin (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 8. 2016, sp. zn. 6 Tz 9/2016, přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. 12. 1976, sp. zn. 6 To 39/76, uveřejněné pod č. 7/1978-I ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). Otázku existence predikativního
trestného činu řeší soud samostatně v rámci předběžné otázky ve smyslu § 9
odst. 1 trestního řádu. Jelikož jde o otázku viny, musí si ji každý orgán činný
v trestním řízení posoudit samostatně, není přitom vázán ani případnými závěry
obsaženými v jiném rozhodnutí, třebaže by šlo o rozhodnutí soudní a pravomocné
(viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck,
2013, s. 170, a nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS
808/22 - 1, odst. 40 až 48). Předběžná povaha této otázky neznamená, že by její
vyřešení mělo toliko orientační či přibližný charakter. Jedná se o otázku viny
obviněného, jejíž prokázání je možné pouze na základě nepochybně zjištěných
skutečností (§ 2 odst. 5 trestního řádu) a za použití procesních prostředků v
souladu s trestním řádem, resp. zákonem o mezinárodní justiční spolupráci ve
věcech trestních č.104/2013 Sb. (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod, § 2 odst. 1 trestního řádu, § 12 odst. 10 trestního řádu).
14. V projednávané věci neměl odvolací soud žádné výhrady k závěru, že
jednání obviněné po připsání finančních prostředků na jí založený bankovní účet
naplňovalo znak zastírání jejich původu ve smyslu trestného činu legalizace
výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, ve
znění účinném do 31. 1. 2019, jelikož je dostatečně podložen opatřenými a
provedenými důkazy, zejména bankovními informacemi poskytnutými českými
bankami. Naproti tomu k otázce existence predikativního trestného činu a s tím
související otázkou zavinění obviněné provedl nalézací soud potřebné důkazy
pouze ve vztahu k poškozenému G. I. M., avšak ke zbylým dvěma poškozeným
neprovedl nalézací soud ani jediný procesně použitelný důkaz, a žádný takový
důkaz nepředložila ani státní zástupkyně. Takovými důkazy totiž podle názoru
odvolacího soudu nemohla být trestní oznámení Finančního analytického úřadu,
sdělení policejních orgánů cestou Interpolu ani vyhodnocení daných transakcí
zahraničními bankami (oznámení o podezřelém obchodu systémem MoneyWeb).
15. Pokud tyto závěry odvolacího soudu (vztahující se k otázce
predikativního trestného činu) ministr spravedlnosti s poukazem na § 89 odst. 2
trestního řádu napadl jako nesprávné, nelze mu přisvědčit. Pravidlo uvedené v §
89 odst. 2 trestního řádu, podle kterého důkazem může být vše, co může přispět
k objasnění věci, není v trestním řízení absolutní, ale má své určité mantinely
dovozené buď v rozhodnutích soudů, nebo stanovené přímo trestním řádem. Již
Bohumil Repík (viz níže) poukazoval na to, že v praxi houževnatě přežívají
názory vycházející z izolovaného a jednostranného výkladu § 89 odst. 2
trestního řádu, že všechno, tedy i důkaz opatřený a provedený nezákonně, má
právní účinnost a může být hodnocen při rozhodování. Porušení zákona, jakkoliv
závažné, se bere v úvahu jen při hodnocení pravdivosti důkazu. Nehledě k tomu,
že zákon sám vylučuje použít některé úkony jako důkaz, že pro zjištění
některých skutečností připouští použití jen některých, v zákoně přesně
vymezených důkazních prostředků a tím vylučuje jiný způsob zjišťování těchto
skutečností, uvedený výklad § 89 odst. 2 trestního řádu by zredukoval zákonné
předpisy o dokazování na pouhé pořádkové předpisy a otevřel by libovůli při
provádění důkazů (viz Repík, B. Procesní důsledky porušení předpisů o
dokazování v trestním řízení. Bulletin advokacie, červen – září 1982, s. 130). Český trestní řád – na rozdíl od některých zahraničních úprav –neobsahuje kromě
§ 89 odst. 3 žádné další tzv. vylučovací klauzule, v nichž by byl výslovně
stanoven výčet všech případů nepřípustných (zakázaných, neúčinných či
nepoužitelných) důkazních prostředků, postupů a úkonů. Žádný druh důkazního
prostředku tedy nelze předem vyloučit, ovšem kromě případů, v nichž přímo z
trestního řádu (nebo i z jiného právního předpisu) vyplývá nepřípustnost
určitého důkazního prostředku, postupu nebo úkonu, resp. kde lze dovodit jeho
nepřípustnost z některých souvislostí a za určitých okolností. K problematice
nepřípustných, nezákonných, neúčinných či nepoužitelných důkazů (důkazních
prostředků) lze v podrobnostech odkázat na odbornou literaturu (např. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1336;
Šámal, P.; Musil, J.; Kuchta, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 369; Fenyk, J.; Gřivna, T.; Císařová, D. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 361;
Fryšták, M., Jílovec, M. Zákonnost důkazů v trestním řízení a její posuzování
aplikační praxí. Časopis pro právní vědu a praxi. Ročník 22, č. 1, 2014, str. 12; Šámal, P. Provádění dokazování v hlavním líčení a úprava absolutní a
relativní neúčinnosti důkazů ve věcném záměru trestního řádu. Trestněprávní
revue. 2008, č. 12, s. 354.) a rozhodovací praxi soudů (např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, uveřejněné pod č. 7/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr., usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 593/2009, uveřejněné pod č. 22/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr., usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 8.
1996, sp. zn. 2 Tzn 139/96, uveřejněné pod č. 16/1997 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr., či nález
Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 808/22 - 1).
16. K listinným důkazům vztahujícím se k otázce existence predikativního
trestného činu, které nalézací soud k návrhu státního zástupce v hlavním líčení
provedl podle § 213 odst. 1 trestního řádu, lze nad rámec odůvodnění odvolacího
soudu uvést následující.
17. Nalézací soud pochybil již tím, že podle § 213 odst. 1 trestního
řádu provedl jako důkaz celý spisový materiál, aniž by označil jednotlivé
listiny, které k důkazu provedl, a proto lze na rozhodné listiny usuzovat pouze
z odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Pokud jde o poškozené R. V. O. a J. B.,
opřel soud k otázce predikativního trestného činu svá skutková zjištění pouze o
oznámení o podezřelých obchodech v systému MoneyWeb, v nichž jsou příslušné
platby označeny zahraničními bankami za podvodné, a informace získané cestou
Interpolu. Informace získané cestou mezinárodní policejní spolupráce ovšem
nelze bez dalšího použít jako důkaz v trestním řízení. Aby mohly být jako důkaz
použity, musely by být vyžádány v souladu s příslušnou mezinárodní smlouvou,
jinak v souladu podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních
věcech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 6 Tdo
675/2022). Mezinárodní policejní spoluprací je postup jednotlivých
organizačních složek Policie České republiky podle § 89 a násl. zákona o
Policii České republiky. Jejím účelem je především sdílení informací potřebných
pro plnění úkolů policie. Jde-li však o provedení úkonu trestního řízení v
cizím státě, resp. opatření důkazu pro trestní řízení, je třeba zásadně trvat
na spolupráci justičních orgánů. Základním předpisem upravujícím takový postup
je zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Podle § 8 odst. 6 tohoto zákona si mohou prostřednictvím mezinárodní policejní spolupráce
justiční nebo ústřední orgány s cizozemskými orgány také vyměňovat informace
související s vyřizováním žádostí o mezinárodní justiční spolupráci. Státní
zástupce může pověřit policejní orgán, aby prostřednictvím mezinárodní
policejní spolupráce opatřil informace, které nebudou sloužit jako důkaz v
trestním řízení, nebo podklady pro zpracování žádosti o právní pomoc (srov. čl. 51 odst. 1 pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce poř. č. 10/2013). Speciální úpravu použití informací získaných v rámci mezinárodní policejní
spolupráce jako důkazu v trestním řízení stanoví § 20 zákona o mezinárodní
justiční spolupráci ve věcech trestních v rámci spolupráce policejních orgánů
členských států EU, resp. států přidružených. Podle § 20 odst. 1 citovaného
zákona informace získané v rámci spolupráce policejních orgánů z jiného
členského státu nebo přidruženého státu mohou být použity jako důkaz v trestním
řízení jen na základě souhlasu příslušného orgánu tohoto státu. K vyžádání
takového souhlasu je oprávněn státní zástupce a po podání obžaloby soud; přitom
postupuje přiměřeně podle ustanovení části třetí hlavy I dílu 1. Vyžádání
souhlasu není třeba, jestliže příslušný orgán tohoto státu souhlas udělil již v
okamžiku předání informací, nebo jestliže podle právního řádu tohoto státu není
takového souhlasu třeba (k tomu srov. také čl. 51 odst. 2 pokynu obecné povahy
nejvyššího státního zástupce poř. č. 10/2013). V nynější věci není takový
souhlas ani informace o tom, že souhlasu není třeba, součástí trestního spisu.
Naopak z žádostí policejního orgánu adresovaných Národní ústředně Interpolu
vyplývá, že získané informace mají sloužit k případnému vypracování žádosti o
provedení právní pomoci úkonu trestního řízení (např. č. l. 157, 166, 170), a v
odpovědi je policejní orgán upozorněn, že uvedené informace jsou určeny pouze
pro operativní využití a mají-li být využity jako důkaz v trestním řízení, je
třeba je vyžádat cestou mezinárodní justiční spolupráce (č. l. 210). Již z
uvedeného je zřejmé, že žádné informace opatřené v této věci cestou mezinárodní
policejní spolupráce nebylo možné použít jako důkaz v trestním řízení. V
hlavním líčení je pak nebylo možné provést podle § 213 odst. 1 trestního řádu.
18. Mimoto je třeba zdůraznit, že pokud v této věci měly informace
získané cestou mezinárodní policejní spolupráce podobu trestních oznámení
poškozených predikativním trestným činem, nebylo je možné použít jako důkazu
ani v případě, kdy by byly splněny podmínky § 20 odst. 1 zákona o mezinárodní
justiční spolupráci ve věcech trestních. Je tomu tak proto, že prostřednictvím
§ 20 odst. 1 citovaného zákona nelze obcházet procesní podmínky stanovené pro
vyžadování právní pomoci v cizím státě za situace, kdy by tímto postupem došlo
ke kolizi s právem na obhajobu a zásadou kontradiktornosti. Jde-li o důkazy
osobní [srov. Šámal, P., Musil, J., Kuchta, J. a kol. Trestní právo procesní.
4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 359], tedy o důkazy, které z
kriminalistického hlediska pochází z tzv. stop ve vědomí (srov. Musil, J.,
Konrád, Z., Suchánek, J. Kriminalistika. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s.
81), musí mít zásadně osoba, proti níž se řízení vede, možnost nejen zpochybnit
výsledný důkaz (např. popřením obsahu protokolu, v němž je výpověď zachycena),
ale zásadně jí musí být poskytnuta příležitost účastnit se provádění takového
důkazu, moci namítat případné neregulérnosti v jeho průběhu a klást osobě,
která takový důkaz poskytuje, otázky vztahující se nejen k dokazované
skutečnosti a vlastnímu obsahu důkazu, ale rovněž k dalším relevantním
okolnostem týkajícím se zejména věrohodnosti svědka, podmínek, za nichž vnímal
daný děj, faktorům, které mohly způsobit zkreslení obsahu důkazu s plynutím
času či v důsledku konkrétních souvislostí, v nichž je důkaz prováděn, atd. Je
tomu tak proto, že na rozdíl od materiálních (reálných) důkazů, které mají v
zásadě objektivní a stálou povahu (ke změnám v nich dochází s plynutím času jen
velmi omezeně, předvídatelně a zpravidla způsobem, který neovlivňuje jejich
důkazní hodnotu), jsou osobní důkazy efemérní povahy a podléhají limitům lidské
paměti, takže jejich reprodukce je vždy způsobilá do určité míry ovlivnit
jejich konkrétní obsah či vyznění (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne
2. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 808/22 - 1).
19. Na takto opatřená trestní oznámení poškozených přiměřeně dopadají i
závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. Tpjn 300/2019,
uveřejněného pod č. 1/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.
tr., podle kterých trestní oznámení nemůže být důkazním prostředkem (důkazem)
ohledně skutečností v něm tvrzených (tj. ohledně vlastního obsahu tohoto
oznámení), které je třeba dokazovat postupy výslovně stanovenými v hlavě páté
trestního řádu. Obdobně je třeba přistoupit i k oznámením podezřelého obchodu
učiněným prostřednictvím systému MoneyWeb (č. l. 71 - 74). Přestože tato
oznámení nelze považovat přímo za trestní oznámení ve smyslu § 158 odst. 1, 2
trestního řádu, sloužila Finančnímu analytickému úřadu jako přímý podklad pro
podání trestního oznámení. Navíc pro postup povinných osob podle zákona o
některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování
terorismu postačuje předpoklad existence predikativního trestného činu,
vytvořený na základě omezeného množství dílčích informací o jednání, které by
mohlo být posuzováno jako trestný čin, a to pouze podle obecné představy o
trestnosti, čili bez hlubší znalosti norem trestního práva. Musí se tedy
logicky jednat o nižší stupeň podezření, než jaký je například vyžadován pro
zahájení úkonů trestního řízení, či dokonce pro zahájení trestního stíhání
podle § 160 trestního řádu (viz Hlavinová, M., Pilíková, J., Kabeš, V. Zákon o
některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování
terorismu. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, str. 26).
20. Odvolací soud proto nalézacímu soudu oprávněně vytknul, že rozhodná
skutková zjištění týkající se otázky existence predikativního trestného činu
učinil na základě procesně nepoužitelných důkazů, což mělo za následek
existenci podstatných vad řízení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) trestního
řádu.
21. Nejvyšší soud se proto dále musel zabývat otázkou, zda takto
zjištěné podstatné vady řízení mají povahu neodstranitelných procesních vad,
které odůvodňují postup podle § 260 trestního řádu. Ministr spravedlnosti v
této souvislosti přiléhavě poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5.
2020, sp. zn. 4 Tz 27/2009, uveřejněný pod č. 50/2010 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr., podle jehož závěrů odvolací soud může
vrátit věc státnímu zástupci k došetření podle § 260 trestního řádu jen tehdy,
když zjistí, že dosavadní řízení je zatíženo takovou procesní vadou, kterou
nelze odstranit v řízení před soudem (např. neměl-li po celou dobu trestního
řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít, nebo byla-li podána obžaloba pro
jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání). Je zřejmé, že
vytýkané podstatné vady řízení mají svůj původ částečně již v přípravném
řízení, kdy státní zástupce podal obžalobu za situace, kdy nebyly objasněny
základní skutkové okolnosti a nebylo dosud důvodné postavit obviněnou před
soud, a částečně k nim došlo v řízení před soudem prvního stupně tím, že
nalézací soud náležitě nepřezkoumal podanou obžalobu podle § 181 odst. 1
trestního řádu, akceptoval procesně nepoužitelné důkazní návrhy státního
zástupce, sám vadné důkazy v hlavním líčení provedl a učinil je podkladem svého
rozhodnutí. Dále bylo třeba posoudit, zda vady předchozího řízení nejsou takové
povahy, která by bránila jejich nápravě v řízení před soudem. Nejvyšší soud
přitom zjistil, že soud prvního stupně by nemohl rozhodnout o podané obžalobě,
neboť byla podána pro jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání.
22. V této souvislosti je třeba zejména státnímu zástupci a soudu
prvního stupně vytknout to, že si neujasnily vztah trestného činu legalizace
výnosů z trestné činnosti k predikativnímu trestnému činu, z něhož výnosy
pochází. Skutková podstata legalizace výnosů z trestné činnosti postihuje
jednání následující po spáchání zdrojové trestné činnosti (např. Šámal, P. a
kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2154, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 11 Tdo 652/2008, či ze dne 3. 6.
2020, sp. zn. 6 Tdo 413/2020). Jednání spočívající v zastírání původu věci
pocházející z trestné činnosti je novým a zcela jiným skutkem, který není
totožný s původním trestným činem, z něhož je výnos z trestné činnosti
získáván. V případě jediného pachatele jde o vícečinný souběh dvou trestných
činů, nikoliv souběh jednočinný. Legalizace výnosů z trestné činnosti
spočívající v zastírání původu věci musí časově navazovat na dřívější zdrojovou
trestnou činnost (proto se někdy též hovoří o tzv. post factum), je
charakterizována odlišným jednáním i následkem (v podrobnostech srov. zejména
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 Tdo 591/2021,
uveřejněné pod č. 3/2022 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.).
23. Současně je nezbytné upozornit na problematiku místní působnosti
trestního zákona. Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu,
který byl spáchán na jejím území (§ 4 odst. 1 trestního zákoníku). Podle § 4
odst. 2 písm. b) trestního zákoníku se trestný čin považuje za spáchaný na
území České republiky, porušil-li nebo ohrozil-li tu pachatel zájem chráněný
trestním zákonem nebo měl-li tu alespoň zčásti takový následek nastat, i když
se jednání dopustil v cizině. Trestný čin nemusí být na území České republiky
spáchán ve všech svých znacích. Postačí, aby tu bylo provedeno jednání, i když
následek (zpravidla půjde o účinek) nastal v cizině, nebo naopak. Jedná se o
upřesnění zásady teritoriality ve vztahu k tzv. distančním deliktům.
24. V této věci měla predikativní trestná činnost podle závěru
nalézacího soudu charakter podvodu. Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3
trestního zákoníku se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že
uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a
způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Objektivní stránka trestného činu
podvodu sestává ze tří znaků, které musí být ve vzájemné příčinné souvislosti,
a to podvodného jednání, tzn. uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu nebo
zamlčení podstatných skutečností, a následku, který má dvě složky, tedy
obohacení sebe nebo jiného a zároveň způsobení škody na cizím majetku (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1145/2016).
25. V projednávané věci měl podvod spočívat v tom, že dosud neznámý
pachatel dosud přesně nezjištěným způsobem uvedl v omyl tři poškozené, v
důsledku čehož došlo k převodu peněžních prostředků z bankovních účtů těchto
poškozených na bankovní účet založený obviněnou, vedený v České republice u
Sberbank CZ a. s. Je zřejmé, že ke škodě na majetku poškozených došlo teprve v
důsledku zmíněné majetkové dispozice, tedy provedením jednotlivých bankovních
příkazů k převodu peněžních prostředků z jejich účtů na účet obviněné. K
obohacení obviněné pak došlo až připsáním předmětných peněžních prostředků na
bankovní účet založený obviněnou. Ve smyslu zásady teritoriality byl uvažovaný
predikativní trestný čin podvodu za této situace spáchán na území České
republiky, a jeho trestnost se proto posuzuje podle zákona České republiky.
26. Z uvedeného ovšem rovněž vyplývá, že k uvažovanému trestnému činu
legalizace výnosů z trestné činnosti mohlo dojít teprve v návaznosti na
dokonání predikativního trestného činu podvodu, tedy až poté, co byly předmětné
peněžní prostředky připsány na bankovní účet obviněné. Jednání obviněné, které
tomu okamžiku předcházelo, proto nemůže naplňovat znaky trestného činu
legalizace výnosů z trestné činnosti. Podle skutkových okolností případu, které
ovšem bude nutné teprve náležitě objasnit a důkazně podepřít, by bylo třeba na
jednání obviněné až do okamžiku připsání peněžních prostředků na jí založený
účet nahlížet jako na eventuální pachatelství či na některou z forem trestné
součinnosti, resp. účastenství v širším smyslu na trestném činu podvodu.
27. Pokud jde o jednání navazující na takto vymezený predikativní
trestný čin, je v obžalobě (stejně jako v odsuzujícím rozsudku soudu prvního
stupně) podrobně popsáno jako jednotlivé případy přeposílání finančních
prostředků v různých částkách na různé bankovní účty v několika zemích. Avšak
skutek vymezený v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 19. 9. 2019, č.
j. KRPA-43822-78/TČ-2018-001175 žádné jednání obviněné uskutečněné po připsání
předmětných finanční částek na její účet nevymezuje, rozhodně ne takovým
způsobem, aby nemohl být zaměněn s jiným. V usnesení o zahájení trestního
stíhání je totiž vedle podrobného popisu událostí až do okamžiku připsání
jednotlivých finančních částek na účet obviněné toliko obecná zmínka o
„následném neoprávněném a následném neopodstatněném přeposílání obdržených
finančních prostředků z tohoto účtu“. A to navíc jaksi mimochodem v souvislosti
s popisem vztahu mezi jednáním předcházejícím připsání částek na její účet
(srov. v textu usnesení „výše uvedeným jednáním“) a následkem v podobě škody
způsobené poškozeným subjektům v celkové výši 6 956 206 Kč. Je zřejmé, že mezi
takovou zcela obecnou zmínkou o tom, že obviněná finanční prostředky ze svého
účtu přeposlala, a popisem této části jednání v obžalobě nemohla být zachována
totožnost. Totožnost skutku pak nemohla být zachována ani s ohledem na rozdílný
následek vymezený v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě. Při
zahájení trestního stíhání totiž byl následek popsán jako škoda, která vznikla
poškozeným subjektům (R. V. O., G. I. M. a J. B.) v celkové výši představující
součet všech částek připsaných na účet obviněné z bankovních účtů těchto
poškozených. Přitom následek spojený s jednáním obviněné, v němž státní
zástupce spatřoval zastírání původu věci, která je výnosem z predikativního
trestného činu, může vycházet toliko z jednotlivých bankovních operací, jimiž
obviněná finanční prostředky odesílala ze svého bankovního účtu, a představovat
z toho plynoucí prospěch, který navíc ve svém souhrnu činí zcela jinou celkovou
částku. Následkem z hlediska zachování totožnosti skutku je přitom třeba
rozumět porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě,
tedy konkrétní následek (porušení nebo ohrožení určitého jedinečného vztahu –
zájmu), nikoli určitý typ následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94, uveřejněný pod č. 1/1996 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.).
28. Vada spočívající v tom, že obžaloba byla podána pro jiný skutek, než
pro který bylo zahájeno trestní stíhání, nemůže být napravena v řízení před
soudem, proto odůvodňuje vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 260
trestního řádu. Nejvyšší soud se zabýval i tím, zda by nalézací soud mohl
rozhodovat o té části skutku, jež fakticky popisuje některé okolnosti
vztahující se k jednání a následku (predikativního) trestného činu podvodu. S
ohledem na to, že ani v této části nebyly objasněny základní skutkové
okolnosti, které by odůvodňovaly postavení obviněné před soud, dospěl k závěru,
že nebylo na místě přikázat věc nalézacímu soudu. Nalézací soud by se totiž
dostal do neřešitelné situace, kdy by ohledně základních skutkových okolností
musel vyčkávat na důkazní iniciativu státního zástupce, bez níž by nemohl ve
věci spravedlivě rozhodnout. Dokazování v potřebném rozsahu by přitom nemohl
sám doplnit, jelikož by to přesahovalo limity stanovené v § 2 odst. 5 poslední
věta trestního řádu a de facto by se stavěl na stranu obžaloby.
29. Po provedeném přezkumu Nejvyšší soud neshledal, že by usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 7 To 351/2020, byl porušen
zákon ve prospěch obviněné G. K.. Nejvyšší soud proto stížnost pro porušení
zákona zamítl jako nedůvodnou podle § 268 odst. 1 písm. c) trestního řádu, a to
v neveřejném zasedání (§ 274 odst. 2 trestního řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 11. ledna 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu