6 Tz 9/2016-38
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2016 stížnost
pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch zúčastněné
osoby JUVI spol. s r.o. v likvidaci, IČ: 48110418, se sídlem Praha 10,
Počernická 168, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 2. 2014,
č. j. 1 Nt 1352/2012-88, a rozhodl t a k t o :
Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t
á .
2. Proti tomuto rozhodnutí podala stížnost zúčastněná osoba JUVI spol. s
r. o. v likvidaci, IČ: 48110418, se sídlem Praha 10, Počernická 168 (dále jen
„zúčastněná osoba“), o níž rozhodl Městský soud v Praze svým usnesením ze dne
14. 11. 2013, č. j. 44 To 545/2013-59 tak, že napadené rozhodnutí podle § 149
odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a Obvodnímu soudu pro Prahu 2 uložil, aby o věci
znovu jednal a rozhodl.
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 2. 2014, č. j. 1 Nt
1352/2012-88, byl zamítnut návrh státního zástupce Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 2 (dále jen „státní zástupce“) ze dne 24. 9. 2012, sp.
zn. 2 ZN 3457/2006, na zabrání předmětných finančních prostředků podle § 101
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Jelikož se oprávněné osoby vzdaly práva na
podání stížnosti a státní zástupce uvedl, že na písemném odůvodnění tohoto
rozhodnutí netrvá, obvodní soud podle § 136 odst. 3 věta první před středníkem
tr. ř. vyhotovil zjednodušené usnesení.
II.
4. Proti pravomocnému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 2.
2014, č. j. 1 Nt 1352/2012-88, podal ministr spravedlnosti České republiky
(dále jen „ministr spravedlnosti“) podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro
porušení zákona v neprospěch zúčastněné osoby.
5. V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr
spravedlnosti nejprve shrnul dosavadní průběh řízení, přičemž připomněl rovněž
průběh trestního řízení o podezření ze spáchání trestného činu, jež předcházelo
řízení o návrhu státního zástupce na uložení ochranného opatření vedeném pod
sp. zn. 1 Nt 1352/2012.
6. Dne 25. 5. 2006 byly pod sp. zn. OKFK-159/TČ-2008-00-B zahájeny úkony
trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z
trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., kterého se
měl dopustit neznámý pachatel tím, že v období měsíců ledna a února roku 2006
nechal zaslat přes účty společnosti Kvartet service, s. r. o., IČ: 629562230,
se sídlem Praha 2, Slezská 42, společnosti Teamplay, s. r. o., IČ: 26848074, se
sídlem Vratimov, Popinecká 239/26 a společnosti Soccer-eko, s. r. o., IČ:
63319616, se sídlem Praha 4, V Mokřinách 283/8, v celkem sedmi operacích částku
4.964.000 Kč na běžný účet založený dne 27. 1. 2006 na jméno zúčastněné osoby
pomocí padělaného občanského průkazu znějícího na jméno jejího jednatele J. M.
Uvedenou finanční hotovost si dne 13. 2. 2006 přišel do pobočky Volksbank CZ,
a. s., se zmíněným padělaným občanským průkazem vyzvednout později na místě
zadržený M. V.
7. Na základě popsaného jednání M. V. byly předmětné finanční prostředky
policejním orgánem zajištěny a M. V. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2
ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 2 T 79/2006, odsouzen pro trestný čin padělání a
pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. a pro trestný čin
poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 tr. zák.
8. V trestní věci vedené pod sp. zn. OKFK-159/TČ-2008-00-B nebylo
zjištěno, kdo vložil cestou internetových bankovních převodů peníze na účet
založený na jméno zúčastněné osoby, neboť společnosti Kvartet service, s. r.
o., a Teamplay, s. r. o., s ní neobchodovaly, její účet byl založen pomocí
padělaného občanského průkazu, a policejní orgán proto usnesením ze dne 30. 9.
2009 podezření z výše uvedeného trestného činu odložil podle § 159a odst. 4 tr.
ř. v tehdy účinném znění, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti oprávňující
zahájit trestní stíhání proti konkrétní osobě.
9. Likvidátor zúčastněné osoby poté opakovaně žádal o zrušení zajištění
peněžních prostředků ve výši 4.964.000 Kč. Těmto žádostem však státní zástupce
nevyhověl a podané stížnosti byly Obvodním soudem pro Prahu 2 zamítnuty s tím,
že zajištěné peněžní prostředky by mohly do budoucna sloužit ke spáchání
zločinu legalizace výnosu z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3,
písm. d) tr. zákoníku, nebo by mohlo dojít k jeho dokonání. Pokud by nedošlo k
zabrání věci, mohlo by dojít k tomu, že finanční prostředky ve výši 4.965.959
Kč získá zúčastněná osoba, které nepatří, přičemž není známo, kdo peníze na
účet založený na její jméno zaslal.
10. Ministr spravedlnosti k výše uvedenému prvně akcentoval, že státní
zástupce měl ve věci vedené pod sp. zn. 1 Nt 1352/2012 podat Obvodnímu soudu
pro Prahu 2 návrh na zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku,
nikoli podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť nejsou splněny zákonné
podmínky uvedené v odst. 1 citovaného ustanovení, kdy je evidentní, že peněžní
prostředky byly získány trestným činem, nebo jako odměna za něj, i když
nenáleží pachateli.
11. Dále konstatoval, že primárně byl ve věci porušen zákon usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2013, č. j. 44 To 545/2013-59, v němž
bylo chybně vysloveno, že v dané věci nemůže být postupováno podle § 101 odst.
1, ani podle § 101 odst. 2 tr. zákoníku z důvodu, že aplikace tohoto zákonného
ustanovení je vyloučena při pouhém podezření ze spáchání trestného činu, a
tudíž nelze v žádném případě aplikovat ochranné opatření zabrání věci nebo jiné
majetkové hodnoty ve stadiu přípravného, natož tzv. předpřípravného řízení.
12. Ministr spravedlnosti k tomuto usnesení uvedl, že ke zjištění, zda
došlo k trestnému činu, není třeba pravomocného rozsudku, či usnesení, ale musí
být zjištěno, zda předmětné jednání naplňuje znaky uvedené v trestním zákoně. V
daném případě jednání popsané v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení
vedeném pod sp. zn. OKFK-159/TČ-2008-00-B naplňuje znaky skutkové podstaty
trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst.
2 písm. b) tr. zák., a proto je možné uzavřít, že předmětné finanční prostředky
jsou výnosem z trestného činu. Navíc připomněl stanovisko trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 302/2014, podle kterého
zahájení trestního stíhání není nezbytnou podmínkou pro uložení ochranného
léčení podle § 99 odst. 1 věta druhá a § 99 odst. 2 tr. zákoníku, z čehož lze
logicky vyvodit, že i jiné ochranné opatření uvedené v ustanovení § 98 odst. 1
tr. zákoníku, mezi něž patří i zabrání věci, lze uložit i v případě, kdy nebylo
zahájeno trestní stíhání konkrétní osoby.
13. Obvodní soud pro Prahu 2 pak následně usnesením ze dne 27. 2. 2014,
č. j. 1 Nt 1352/2012-88, vázán při novém rozhodování právním názorem vysloveným
nadřízeným Městským soudem v Praze ve shora citovaném usnesení, zamítl návrh
státního zástupce na zabrání finančních prostředků, čímž porušil zákon ve
prospěch zúčastněné osoby.
14. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 14. 11. 2013, č. j. 44 To 545/2013-59, byl porušen zákon v
ustanovení § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a v řízení mu předcházejícím v
ustanovení § 147 odst. 1 písm. b) a § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. a v
návaznosti na toto rozhodnutí byl porušen zákon usnesením Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 27. 2. 2014, č. j. 1 Nt 1352/2012-88, v ustanovení § 101 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku ve prospěch zúčastněné osoby.
15. K podané stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil státní zástupce
činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že je v zásadě namístě
se s ní ztotožnit. K tomu stručně shrnul podstatné okolnosti případu, zejména
že se jednalo o konspirativní převody částky ve výši 4.964.000 Kč přes účty
více společností založené na padělané občanské průkazy, které byly ukončené
trestnou činností M. V., jenž měl uvedenou částku vybrat také na padělaný
občanský průkaz. Na podkladě těchto skutečností následně dovodil, že předmětné
finanční prostředky byly výnosem z trestného činu, byť ze související trestné
činnosti více osob je blíže znám jen závěrečný útok M. V., kterému však částka
určitě nenáležela. V této souvislosti akcentoval, že oprávněným vlastníkem
předmětných peněz nebyla ani zúčastněná osoba, neboť v danou dobu tato
neprovozovala žádnou obchodní činnost, neměla žádné prostředky a ani žádné
platby neměly přijít.
16. Dále poukázal na skutečnost, že podstatou postupu podle § 101 dost.
1 a 2 tr. zákoníku jsou v řadě případů situace, kdy není soudem jednoznačně
deklarováno, že byl spáchán trestný čin, přičemž se může jednat o případy, kdy
je např. trestní stíhání zastaveno ve fázi vyšetřování či obdobně ukončeno i
dříve. Možnost aplikace ochranného opatření zabrání věci tím však není
limitována, platí pouze, že o zabrání věci může rozhodnout jen soud, který musí
učinit dostatečná související skutková zjištění, načež státní zástupce odkázal
na komentář k trestnímu zákoníku a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2003,
sp. zn. 7 Tdo 734/2003. Na základě uvedeného dospěl k závěru, že v posuzované
věci byly splněny podmínky pro postup podle § 101 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku, neboť finanční částka, s níž bylo nakládáno, byla získána trestným
činem, nenáležela v daných souvislostech jedinému známému pachateli (M. V.) a
současně nebyla ani legálním majetkem zúčastněné osoby.
17. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 268
odst. 2 tr. ř. a vyslovil závěr, že Obvodní soud pro Prahu 2 svým usnesením ze
dne 27. 2. 2014, č. j. 1 Nt 1352/2012-88, porušil zákon v ustanovení § 101
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, který, byť jeho rozhodnutí neobsahuje
odůvodnění, zřejmě neaplikoval v rámci vázanosti právním názorem vysloveným
Městským soudem v Praze v jeho předcházejícím kasačním usnesení ze dne 14. 11.
2013, č. j. 44 To 545/2013-59, čímž byl v předcházejícím řízení současně
porušen zákon v § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř.
III.
18. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení
zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené
části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
19. Nejvyšší soud prvně konstatuje, že zčásti lze dát námitkám ministra
spravedlnosti uplatněným v podaném mimořádném opravném prostředku za pravdu.
Městský soud v Praze pochybil ve svém usnesení ze dne 14. 11. 2013, č. j. 44 To
545/2013-59, když uvedl, že aplikace ustanovení § 101 odst. 1, 2 tr. zákoníku
je vyloučena při pouhém podezření ze spáchání trestného činu, čímž odůvodnil
nemožnost uložení ochranného opatření ve stadiu přípravného i tzv.
předpřípravného řízení. V této souvislosti lze připomenout závěry stanoviska
trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 302/2014
(na které poukázal, jak výše uvedeno, i ministr spravedlnosti), podle nichž je
ochranné léčení podle § 99 odst. 1, věta druhá, a § 99 odst. 2 tr. zákoníku
možné na návrh státního zástupce uložit podle § 239 tr. ř. i v případě, že ve
smyslu ustanovení § 159a tr. ř. došlo k odložení věci. Zahájení trestního
stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. není nezbytnou podmínkou pro uložení
ochranného léčení. Uvedené závěry se sice vztahují k jinému druhu ochranného
opatření - ochrannému léčení - lze je však analogicky vztáhnout i na zabrání
věci nebo jiné majetkové hodnoty ve smyslu ustanovení § 101 tr. zákoníku
účinného do 31. 8. 2015 (ustanovení § 101 tr. zákoníku od 1. 9. 2015 upravuje
toliko zabrání „věci“, nikoli i „jiné majetkové hodnoty“, avšak Nejvyšší soud
přezkoumává stížnost pro porušení zákona na základě právního stavu ex tunc).
Rozhodování o návrhu na uložení ochranného opatření totiž obecně není závislé
na trestním stíhání pachatele trestného činu, v souvislosti s jehož spácháním
se o uložení ochranného opatření uvažuje, či dokonce na rozhodnutí o vině a
trestu za předmětný trestný čin, byť uložení ochranného opatření přichází v
úvahu pouze za předpokladu zjištění, že nějaký trestný čin nebo čin jinak
trestný byl spáchán. Argumentace citovaného usnesení Městského soudu v Praze,
jež byla zjevně aplikována i v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27.
2. 2014, č. j. 1 Nt 1352/2012-88 (toto rozhodnutí neobsahuje, jak plyne z výše
uvedeného faktu jeho zjednodušeného vyhotovení, odůvodnění), je tudíž v
naznačeném směru nesprávná.
20. Rovněž lze dát za pravdu tvrzení ministra spravedlnosti, že v
posuzovaném případě nepřicházelo v úvahu uložení ochranného opatření podle §
101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku účinného do 31. 8. 2015, jak bylo navrhováno
státním zástupcem. Podle uvedeného ustanovení může soud uložit ochranné
opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, nebyl-li uložen trest
propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené v § 70 odst. 1 tr. zákoníku
účinného do 31. 8. 2015 za předpokladu, že tato ohrožuje bezpečnost lidí nebo
majetku, popřípadě společnosti, nebo že bude sloužit ke spáchání zločinu.
Okresní soud pro Prahu 2 ve svém usnesení ze dne 27. 8. 2013, č. j. 1 Nt
1352/2012-38, rozhodl o zabrání finančních prostředků v celkové výši 4.965.959
Kč s odůvodněním, že hrozilo nebezpečí, že budou sloužit ke spáchání zločinu
nebo k jeho dokonání, nicméně ze zjištěných okolností se podávalo, že předmětné
finanční prostředky jsou pravděpodobně výnosem z trestné činnosti a v úvahu
tudíž přicházelo zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty podle § 101 odst. 2
tr. zákoníku účinného do 31. 8. 2015, avšak ani podmínky pro takový postup
nebyly v dané věci z níže rozvedených důvodů splněny.
21. Podle § 101 odst. 2 tr. zákoníku účinného do 31. 8. 2015 mohl soud
uložit zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty (i bez podmínek stanovených v §
101 odst. 1 tr. zákoníku) pouze v případě, že byla, byť nikoli bezprostředním,
výnosem trestného činu, zejména
a) byla-li věc nebo jiná majetková hodnota získána trestným činem nebo jako
odměna za něj a nenáleží-li pachateli,
b) byla-li věc nebo jiná majetková hodnota nabyta jinou osobou než pachatelem,
byť jen zčásti, za věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána
trestným činem nebo jako odměna za něj, pokud hodnota věci nebo jiné majetkové
hodnoty, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, není ve
vztahu k hodnotě nabyté věci nebo jiné majetkové hodnoty zanedbatelná, nebo
c) byla-li věc nebo jiná majetková hodnota nabyta jinou osobou než pachatelem,
byť jen zčásti, za věc nebo jinou majetkovou hodnotu, kterou pachatel, byť jen
zčásti, nabyl za věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným
činem nebo jako odměna za něj, pokud hodnota věci nebo jiné majetkové hodnoty,
která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, není ve vztahu k
hodnotě nabyté věci nebo jiné majetkové hodnoty zanedbatelná.
22. Ve smyslu § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku účinného do 31. 8.
2015 bylo možno komukoli zabrat věc nebo jinou majetkovou hodnotu získanou
trestným činem nebo jako odměnu za něj, i když nenáležela pachateli, tedy
náležela jiné osobě, tj. jakékoli třetí osobě, včetně poškozeného. V této
souvislosti se jedná o věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla
bezprostředně získána trestným činem nebo jako odměna za něj, byť jinou osobou
než pachatelem (např. zisk obchodní společnosti při trestném činu poškozování
spotřebitele podle § 253 odst. 1 tr. zákoníku, který byl spáchán jejím
zaměstnancem). V praxi by zejména přicházelo v úvahu zabrání takové věci nebo
jiné majetkové hodnoty, pokud by taková třetí osoba nebyla známa nebo nebyla
pro orgány činné v trestním řízení dostupná, přičemž by však v tomto případě
měl být využit především postup podle § 81 tr. ř. (a to i v návaznosti na §
81a, 81b tř. ř.), anebo pokud by zde byl naléhavý společenský zájem na tom, aby
taková třetí osoba tuto věc nadále nevyužívala či nedržela (např. u věci se
vztahem k teroristickým útokům, obchodu s narkotiky, obchodu s dětskou
pornografií) [srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 – 421. Komentář.
2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1204].
23. V souvislosti s finančními prostředky, o návrhu na jejichž zabrání
se v této věci rozhodovalo, bylo příslušnými orgány činnými v trestním řízení
prověřováno podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné
činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., které bylo odloženo
usnesením policejního orgánu v souladu s § 159a odst. 4 tr. ř. v tehdy účinném
znění, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní
stíhání proti konkrétní osobě. Z odůvodnění předmětného rozhodnutí se mimo jiné
podává, že po provedeném šetření bylo na místě pouhé „podezření, že finanční
prostředky ve výši 4.964.000,-Kč … pocházejí z trestné činnosti a jejich cesta
pomocí internetových bankovních převodů byla operací sloužících k jejich
legalizaci“ (viz č. l. 9 spisu sp. zn. OKFK-159/TČ-2008-00-B).
24. Jedním ze znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 252a tr.
zák. účinného do 17. 10. 2008 bylo, aby věc nebo jiná majetková hodnota byla
získaná „trestnou činností“. Dobový komentář při výkladu tohoto znaku
analogicky odkazoval na ustanovení § 251 tr. zák. upravující trestný čin
podílnictví, který vyžadoval, aby věc byla získaná „trestným činem“, takže mezi
pojmy „trestná činnost“ a „trestný čin“ v předmětných souvislostech nečinil
žádný rozdíl [srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon: komentář. II. díl (§ 91 až
§ 301). 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1514]. Předpokladem trestnosti
činu podle § 252a tr. zák. tudíž bylo a dodnes je (srov. § 216 tr. zákoníku,
který již operuje s pojmem „trestný čin“), aby věc nebo jiná majetková hodnota
pocházela z konkrétně zjištěného, tzv. predikativního trestného činu (např.
trestného činu krádeže, podvodu atd.). Skutečnost, že věc byla získána trestným
činem, přitom musí být v řízení o trestném činu legalizace výnosu z trestné
činnosti bezpečně zjištěna a musí být rovněž patrno, jakým trestným činem se
tak stalo (analogicky viz rozhodnutí č. R 7/1978-I Sb. rozh. tr.), takže
nepostačuje pouhé podezření na spáchání trestné činnosti, kterou nelze
specifikovat odkazem na konkrétní trestný čin. Obdobné závěry lze učinit i ve
vztahu k ochrannému opatření podle § 101 odst. 2 tr. zákoníku, jehož uložení je
podmíněno tím, že zabíraná věc musí být (byť zprostředkovaným) výnosem
trestného činu nebo činu jinak trestného (nikoli pouze přestupku, správního
deliktu apod.). Tuto situaci nastalou ve věci posuzované je třeba důsledně
odlišovat od stavu, kdy na základě provedeného prověřování zůstaly neobjasněny
toliko skutečnosti indikující konkrétního pachatele trestného činu (činu jinak
trestného). Pokud je neznámá pouze identita pachatele, za současně nepochybně
existujících okolností svědčících o konkrétně spáchaném trestném činu (činu
jinak trestném), uložení ochranného opatření podle § 101 odst. 2 tr. zákoníku
je namístě.
25. Z důvodu, že v nyní posuzované trestní věci nebyl orgány činnými v
trestním řízení zjištěn žádný konkrétní trestný čin (popř. čin jinak trestný),
který by byl zdrojem posléze zajištěných finančních prostředků, nebylo jednak
možno vyvodit právní závěry o spáchání trestného činu podle § 252a tr. zák.,
ale především nemohlo být soudy nižších stupňů rozhodnuto ani o zabrání
předmětných finančních prostředků podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
účinného do 31. 8. 2015, jak ve svém podaném mimořádném opravném prostředku
naznačoval ministr spravedlnosti. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
27. 2. 2014, č. j. 1 Nt 1352/2012-88, o zamítnutí návrhu státního zástupce na
zabrání finančních prostředků ve výši 4.965.956 Kč, jež bylo vázáno právními
názory vyslovenými v kasačním usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11.
2013, č. j. 44 To 545/2013-59, tudíž nedošlo k porušení shora citovaných
ustanovení ve prospěch zúčastněné osoby.
26. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému neshledal podanou stížnost
pro porušení zákona důvodnou, a proto ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu
v neveřejném zasedání zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 8. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu