3 Tz 28/2025-
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 10. 2025 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Ondřeje Círka a Mgr. Ondřeje Vítů o stížnosti pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných 1) V. H. a 2) J. G. proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2023, č. j. 5 To 304/2022-6792, takto:
I. Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2023, č. j. 5 To 304/2022-6792, byl porušen zákon v ustanovení § 261 tr. ř., a to v neprospěch obviněných V. H. a J. G. II. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se zrušuje v části týkající se obviněných V. H. a J. G. výrok o jejich vině pod bodem IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 4. 2022, č. j. 67 T 72/2020-6644, a v návaznosti na to výroky o trestech uložených těmto obviněným, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 4. 2022, č. j. 67 T 72/2020-6644, bylo pod bodem IV. jeho výroku rozhodováno o obviněných B., H., G., K., K, P. a Z. S výjimkou obviněných K. a Z. byli ostatní obvinění v tomto bodě rozsudku uznáni vinnými zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. K. byl uznán vinným přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku a Z. zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
2. U obviněných H. a G. byl odsuzující výrok učiněn na podkladě jejich prohlášení viny. H. byl uložen souhrnný trest ve výměře 2 let a 10 měsíců s podmíněným odkladem na 4,5 roku, G. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 8 měsíců s podmíněným odkladem na 4 roky. Ani jeden z těchto obviněných prvostupňový rozsudek nenapadl odvoláním, a ten tak ohledně nich nabyl právní moci v případě H. 3. 9. 2022 a u G. 2. 9. 2022.
3. Odvolání proti prvostupňovému rozsudku brojící proti výroku o vině pod bodem IV. však podali obvinění B., K., K., P. a Z. O těchto odvoláních rozhodoval Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2023, č. j. 5 To 304/2022-6792. Zatímco K. odvolání bylo zamítnuto a prvostupňový rozsudek ohledně něho nabyl dne 6. 3. 2023 právní moci, stran ostatních odvolatelů byl prvostupňový rozsudek pod bodem IV. zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně. Stalo se tak s odůvodněním, že prvostupňový rozsudek neobsahuje dostatečné skutkové ani právní úvahy odůvodňující naplnění kvalifikačního momentu třetího odstavce písm. a) § 348 tr. zákoníku, totiž organizovanou skupinu působící ve více státech. Odvolací soud se pokusil tento nedostatek zhojit svědeckým výslechem dříve spoluobviněného H., ten však výpověď odepřel. Odvolací soud dále vysvětlil, že ve vztahu k již odsouzeným H. a G. nemohl aplikovat ustanovení § 261 tr. ř., neboť podkladem pro jejich odsouzení nebyl výsledek provedeného dokazování (jako tomu bylo u spoluobviněných B., K., K., P. a Z.), nýbrž jejich prohlášení o vině, které prvostupňový soud přijal.
4. V tzv. „druhém kole“ prvostupňového řízení pak obvinění B., K., P. a Z. byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 7. 2023, č. j. 67 T 72/2020-6944, uznáni vinnými „toliko“ zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Tato právní kvalifikace pak byla potvrzena odvolacím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 5 To 257/2023-7041.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření
5. Odvolací rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2023, č. j. 5 To 304/2022-6792, napadla stížností pro porušení zákona ministryně spravedlnosti. Učinila tak ve prospěch obviněných H. a G. To s argumentací, že odvolací soud chybně neaplikoval zásadu beneficia cohaesionis vtělenou do ustanovení § 261 tr. ř. Zdůraznila, že v žádném z ustanovení trestního řádu nelze nalézt oporu pro závěr o neaplikovatelnosti této zásady vůči takovému obviněnému, který v hlavním líčení před prvostupňovým soudem prohlásil vinu. Prohlášení viny se vztahuje ke skutku, nikoliv přímo ke zvolené právní kvalifikaci, s níž obviněný vyjadřuje pouze souhlas. Právní kvalifikace je přitom právní otázkou, u níž nelze po obviněném rozumně požadovat dostatečné odborné znalosti, jež by mu umožnily správně subsumovat stíhané jednání pod konkrétní skutkovou podstatu. V tomto ohledu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 TZ 92/2021, z něhož plyne, že výluka odvolacího přezkumu u prohlášení viny míří primárně na otázky skutkové.
6. V předmětné věci odvolací soud vyčetl prvostupňovému soudu nedostatečné vypořádání se s kvalifikačním momentem organizované skupiny působící ve více státech, tento důvod byl dán již od počátku trestního řízení a nenastal až poté, co prvostupňový rozsudek nabyl vůči obviněným H. a G. právní moci. Na tom nemůže nic měnit to, že nenaplnění uvedeného kvalifikačního znaku bylo shledáno až soudem odvolacím, neboť tato skutečnost byla dána již od počátku trestního stíhání a toliko byla nalézacím soudem vyhodnocena odlišně, tj. tak, že zmíněný kvalifikační znak naplněn byl. H. s G. sice prohlásili vinu i ve vztahu k tomuto kvalifikačnímu znaku, úkolem soudu však bylo, aby prověřil, zda nejsou důvodné pochybnosti o pravdivosti takového jejich prohlášení a zda je v souladu se zjištěným skutkovým stavem. Z následného odvolacího rozhodnutí, a i z nového rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že podmínka souladu prohlášení viny se zjištěným skutkovým stavem nebyla naplněna, neboť předmětný znak kvalifikované skutkové podstaty reálně dán nebyl. Za popsané situace tak prvostupňový soud nemohl H. a G. prohlášení viny přijmout, což měl při přezkumu zohlednit odvolací soud ve svém (nyní napadeném) rozsudku ze dne 6. 3. 2023, č. j. 5 To 304/2022-6792.
7. Stěžovatelka připomněla, že institut prohlášení viny slouží k naplnění zásady rychlosti trestního řízení, ta však nikdy nemůže převládnout nad zásadou materiální pravdy. Poukázala též na disproporci v uložených trestech, kdy díky neuplatnění zásady beneficia cohaesionis uvedené v § 261 tr. ř. byli obvinění H. a G. odsuzováni podle trestní sazby 3–10 let stanovené v třetím odstavci § 348 tr. zákoníku, zatímco obvinění B., K., P. a Z. v trestní sazbě od 1 do 6 let podle toliko druhého odstavce § 348 tr. zákoníku. Díky tomu tak H. a G. byly uloženy přísnější tresty než ostatním, ačkoliv oba tito obvinění v hlavním líčení prohlásili vinu, a G. byl dokonce označen za spolupracujícího obviněného. Toto nerovné postavení obviněného, který učinil prohlášení viny, na straně jedné, oproti obviněnému, který takové prohlášení neučinil, na straně druhé, je přitom i dle Nejvyššího soudu zásadním argumentem ve prospěch přípustnosti stížnosti pro porušení zákona, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tz 92/2021. Stěžovatelka uzavřela, že je neakceptovatelné, aby obvinění H. a G., kteří svým prohlášením viny zjednodušili a urychlili průběh trestního řízení, byli postiženi přísnějšími tresty, a tedy znevýhodněni oproti obviněným, kteří takto nepostupovali. Stěžovatelka doplnila, že náprava této situace není zjednatelná formou dovolání, neboť dotčení obvinění H. a G. stáli mimo druhostupňové odvolací řízení, nebyli do něho vtaženi ani prostřednictvím zásady beneficia cohaesionis, a jediným možným prostředkem je tak podaná stížnost pro porušení zákona.
8. Přestože porušení zákona tkví v rozsudku odvolacího Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2023, č. j. 5 To 304/2022-6792, neobsahuje tento rozsudek výrok vztahující se k obviněným H. a G., který by bylo možno pro jeho nezákonnost Nejvyšším soudem zrušit. Negativní dopady chybějícího výroku odvolacího rozsudku je tak nutno zhojit tím, že bude zrušena část výroku prvostupňového rozsudku, kterým bylo do práv obviněných H. a G. zasaženo. Ministryně spravedlnosti proto navrhla, aby Nejvyšší soud · podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2023, č. j. 5 To 304/2022-6792, byl v § 261 tr. ř. porušen zákon v neprospěch obviněných V. H. a J. G., a · podle § 269 odst. 2 zrušil ve vztahu k těmto obviněným výrok IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 4. 2022, č. j. 67 T 72/2020-6644, a výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a aby věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i obviněný H., prostřednictvím svého zvoleného obhájce, se s mimořádným opravným prostředkem ministryně spravedlnosti ztotožnili a ve shodě s ním učinili i své závěrečné návrhy.
10. Státní zástupce navíc upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 212/2025, z něhož vyplývá, že samotné prohlášení viny nepředstavuje nepřekonatelný imperativ bez možnosti korekce, zejména v případě zjištěné nezákonnosti. Ve vztahu k podané stížnosti pro porušení zákona vyzdvihl též nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2299/23, z něhož se podává, že výluka opravných prostředků uvedená v § 206c odst. 7 tr. ř. nezahrnuje mimořádné opravné prostředky.
11. Obviněný H. doplnil, že institut prohlášení viny má zjednodušit dokazování, nikoliv omezit hmotněprávní či procesní garance obviněného. Odmítat aplikaci § 261 tr. ř. v případech, kde došlo k prohlášení viny, by tak znamenalo založení nerovnosti mezi obviněnými, kterou nelze ospravedlnit. V konečném důsledku by takový přístup penalizoval obviněného, jenž prohlásil vinu, za procesní vstřícnost. To by vedlo k absurditě, kdy obviněný se vzdá rychlého procesu ve prospěch složitého dokazování, jen aby si zachoval možnost přezkumu.
12. Obviněný G. se k podané stížnosti pro porušení zákona do momentu rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil.
III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
13. Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného výroku, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, přezkoumal též řízení předcházející napadenému rozhodnutí a dospěl k závěru, že v projednávaném případě byl porušen zákon v neprospěch obviněných H. a G. Nutno ovšem zdůraznit, že situaci projednávané věci nelze nijak paušalizovat, jak by se na první pohled mohlo jevit z podané stížnosti.
14. Podle § 261 tr. ř. prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného, také dalšímu spoluobžalovanému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Zmíněný procedurální postup znamená prolomení pravomocného rozhodnutí stran některých spoluobviněných a je pevnou součástí jakéhokoliv odvolacího řízení bez ohledu na to, zda vychází ze standardního prvostupňového procesu, anebo z řízení obsahujícího konsenzuální prvky. To ovšem neznamená, že každý konečný výsledek řízení vedeného proti některému ze spoluobviněných musí plošně a automaticky modifikovat pravomocné rozhodnutí týkající se jiného spoluobviněného, jak by mohlo zdát z podané stížnosti pro porušení zákona. Bude totiž vždy záležet na konkrétní důkazní situaci a jejích okolnostech, na základě kterých může tzv. materiální pravda vyznívat odlišně pro různé spoluobviněné. Ani zásada materiální pravdy není bezbřehá a absolutní, protože se vždy váže k pravidlům o procesní použitelnosti informací. Navzdory svému označení je tedy i ta relativním pojmem, protože zatímco vůči jednomu ze spoluobviněných určitý (klíčový usvědčující) údaj použitelný bude, vůči druhému nikoli. Nelze totiž uvažovat o tom, že tzv. materiální pravda by mohla být rozvolněna od pravidel o procesní použitelnosti, protože pak by šlo vinu odvozovat z čehokoli, což přípustné není.
15. Jestliže tedy někteří obvinění prohlásí vinu, čímž „pokryjí“ všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty, může toto jejich vyjádření představovat důkazní prvek, který u ostatních spoluobviněných k dispozici není. Zatímco tedy konečné rozhodnutí u ostatních spoluobviněných vyzní pro důkazní nouzi příznivěji, nemusí tento finální efekt zakládat důvod, který prospívá i té skupině obviněných, kteří prohlásili vinu. Je totiž nutno vždy v každém jednotlivém případě na základě konkrétních skutkových okolností vztahovaných ke každému ze spoluobviněných zvlášť pečlivě vážit, zda pravidlo beneficia cohaesionis je či není naplněno.
16. To platí o to víc v situaci, kdy odvolací soud nečiní stran spoluobviněných, kteří vinu neprohlásili, konečné rozhodnutí, jímž by postavil pravomocně najisto určitou právní (ale eventuálně i skutkovou) veličinu, ale rozhoduje toliko mezitímně, kdy po nižším soudu požaduje, aby zjištění týkající se této veličiny byla učiněna dostatečně spolehlivě a nepochybně. Takové mezitímní rozhodnutí totiž ponechává otevřenou jak variantu, že v navazujícím řízení sporný kvalifikační znak shledán bude, tak stejně i alternativu, že se tak nestane. Unáhlená, zbrklá či předčasná aplikace beneficia cohaesionis však v těchto procesních situacích namístě není, a to i přes rizika, která se v následujícím řízení mohou naplnit a která někdy nepůjde zhojit jinak než cestou mimořádného opravného prostředku, jakým je stížnost pro porušení zákona.
17. Beneficium cohaesionis je totiž typickým prvkem toliko opravných řízení, nikoliv řízení prvostupňového. Pokud by tedy prvostupňový soud v procesu navazujícím na zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu předmětný kvalifikační moment za naplněný neshledal, a všichni účastníci onoho „druhého kola“ prvostupňového řízení by s takovým výsledkem byli spokojeni a odvolání nepodali, pak by disproporce založená vůči obviněným, kteří prohlásili vinu, zůstala řádnými opravnými prostředky nezhojitelnou. Žádné odvolací řízení v tzv. „druhém kole“ by vedeno nebylo, takže tam by institut beneficia cohaesionis uplatnit nešlo. Spoluobvinění, kteří prohlásili vinu, by také nemohli podat dovolání, neboť ve vztahu k nim by neexistovalo žádné druhostupňové rozhodnutí, které by jejich dovoláním mohlo být napadeno. A více než problematickou by byla stížnost pro porušení zákona, jež by měla směřovat proti prvostupňovému rozhodnutí vydanému v tzv. „druhém kole“, neboť tam by žádné porušení zákona nebylo možno vyčítat, protože v procesní etapě před ním vedené nemohl být institut beneficia cohaesionis vůbec uplatněn.
18. Jisté řešení by připadalo v úvahu, pokud by bylo vyvoláno i druhé odvolací řízení (jako se stalo v nynější věci – odvolací kauza sp. zn. 5 To 257/2023), v němž by odvolací soud mohl promítnout, že konkrétní důvody prospívající odvolatelům (spoluobviněným, kteří neprohlásili vinu) svědčí i ve prospěch některého ze spoluobviněných, kteří vinu prohlásili. To by bylo možno patrně aplikovat za využití analogie i tehdy, pokud by odvolací soud potvrzoval prvostupňový rozsudek znějící na mírnější právní kvalifikaci a odvolání spoluobviněných, kteří neprohlásili vinu, zamítal. Z ryze formálního hlediska by u takového odvolacího rozhodnutí sice (slovy ustanovení § 261 tr. ř.) neexistoval důvod, z něhož odvolací soud rozhodl ve prospěch některého obžalovaného, z materiálního hlediska by však i potvrzující výrok odvolacího soudu takový důvod v sobě obsahoval. Obecně vzato lze mít takový postup za praktičtější, protože touto cestou dojde v rámci řádného opravného prostředku k eliminaci latentní a tehdy (v době kasačního rozhodnutí odvolacího soudu) najevo ještě nevyšlé disproporce mezi prohlášením viny a materiální pravdou.
19. Nejvyšší soud proto zvažoval, zda porušení zákona v ustanovení § 261 tr. ř. by nebylo namístě spatřovat až v druhém rozhodnutí odvolacího soudu, který mohl vedle výroku, jímž zamítl odvolání spoluobviněných, kteří neprohlásili vinu, učinit výrok, jímž by analogicky podle § 261 tr. ř. zrušil původní (prvý) prvostupňový rozsudek stran spoluobviněných, kteří vinu prohlásili, a odsoudil je v mírnější právní kvalifikaci, jaká byla shledána (byť zamítnutím jejich odvolání) u těch obviněných, kteří vinu neprohlásili.
20. Ačkoli tak by tomu bylo ve většině případů, kde proběhne druhé kolo druhostupňového řízení, v projednávané věci takto postupovat nešlo. Nesoulad prohlášení viny s tzv. materiální pravdou pojící se k obviněným H. a G. se totiž obnažil již v prvém kole odvolacího řízení, které skončilo kasačním výrokem. Odvolací soud shledal silnou pochybnost o kvalifikačním znaku organizované skupiny působící ve více státech. To by samo o sobě k uplatnění beneficia cohaesionis nepostačovalo, neboť tuto pochybnost druhostupňový soud shledal v rovině „pouhé“ a dosavadní či zatímní nepřesvědčivosti argumentace vztahující se k tomuto kvalifikačnímu znaku. Ona nepřesvědčivost pak mohla být v dalším řízení odstraněna a sporný kvalifikační moment spolehlivě prokázán. Na druhé straně však pravděpodobnost, že se tak stane, zde byla velmi nízká, protože eliminovat zmíněnou nepřesvědčivost se marně pokusil již odvolací soud, který se snažil vyslechnout obviněného H. v pozici svědka. Pokud neuspěl odvolací soud, pak šance, že se to podaří soudu prvostupňovému, byla mizivá, protože vzhledem k důkazní situaci – jak o tom bude pojednáno níže – jiný zdroj informací k působišti organizované skupiny než H., k dispozici nebyl.
21. Jak zmíněno již shora, aplikaci institutu beneficia cohaesionis je třeba velmi úzce vázat na konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu a posuzovat, zda důvod, z něhož přezkumný soud rozhodl ve prospěch některého spoluobviněného, lze skutečně vztahovat k jinému spoluobviněnému. Ne každý důvod prospívající jednomu totiž musí bez dalšího prospívat i druhému. Zpravidla půjde o vyhodnocení, zda shledaný důvod má základ hmotněprávní (obecně platný) anebo skutkový (individuální). Zatímco u prvého jistou obecnost a vztah k více spoluobviněným většinou očekávat lze (např. spolehlivě zjištěnou změnu zdravotního stavu nelze kategorizovat jako těžkou újmu), u druhého mohou nastat varianty, kdy stran jednoho spoluobviněného určitou okolnost za prokázánu mít lze, ovšem ohledně jiného nikoli (např. u jednoho spoluobviněného je k dispozici důkaz, který vůči druhému procesně použitelný není).
22. Aplikaci institutu beneficia cohaesionis tedy nelze absolutizovat a dovozovat ji například jen z toho, že některý spoluobviněný bude odsouzen pro přísnější právní kvalifikaci, zatímco jiný toliko pro mírnější. Komparaci nelze bez posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu vést v pouhé rovině úvah o horším výsledku pro spoluobviněného, který spolupracoval s justičními orgány, na straně jedné a spoluobviněného, který tak nečinil, na straně druhé. Jinak řečeno, nelze vyloučit situace, kdy spoluobviněný, který prohlásil vinu, vyjde z řízení s těžším trestným činem (popř. i trestem) než obviněný, který vinu neprohlásil. Tyto situace totiž bez dalšího nejsou projevem nerovnosti obviněných či nějakým nelegitimním znevýhodněním prvého z nich, ale jde o důsledek uplatnění procesních práv a volby obhajovací taktiky, s níž ruku v ruce jde i odpovědnost za ni.
23. V projednávaném případě spočíval důvod prospívající B., K., P. a Z. na platformě skutkové – šlo o otázku průkaznosti jednak toho, zda padělatelská dílna skutečně byla na Slovensku, a jednak toho, zda a kdo všechno ze spoluobviněných o takovém jejím případném umístění věděl. Obě tyto otázky požadoval odvolací soud po prvostupňovém soudu spolehlivě objasnit. U H. a G. bylo k dispozici jejich prohlášení viny, v němž deklarovali i to, že byli součástí organizované skupiny napojené na padělatelskou dílnu na Slovensku. To se k momentu posuzování, zda toto jejich prohlášení lze či nelze přijmout, zdálo souladné s tehdy zjištěným skutkovým stavem, který stran lokalizace dílny vycházel ze sdělení H., že od B. pochopil, že falešné doklady mají být vyráběny někde v okolí XY (č. l. 6289). Vzhledem k tomuto jejich prohlášení se v „prvém kole“ odvolacího řízení na první pohled nejevilo, že by důvod prospívající B., K., P. a Z. – a spočívající v nikoli najisto postavené neprůkaznosti určitého skutkového jevu (lokalizace dílny + vědomost ostatních o jejím působišti), nýbrž toliko v zatímních pochybnostech o něm, které mají být v dalším řízení argumentačně odstraněny – musel přinášet prospěch i H. a G. Odvolací soud však již tehdy vyslovil pochybnost, zda B. tvrzení o dílně v XY, o němž referoval H., lze vůbec věřit. H. sám tím, že nevypovídal před odvolacím soudem, tuto otázku nijak nevyjasnil a očekávání, že se to změní v druhém kole prvostupňového řízení, bylo spíše iluzorní. Pokud tedy soud odvolací prvostupňovému soudu uložil, aby se touto otázkou zabýval, pak šlo spíše o do jisté míry pochopitelný edukativní apel na nižší soud, reálně se však nedalo příliš předpokládat, že v dalším řízení prvostupňový soud nalezne argumenty pro důvěryhodnost B. sdělení o padělatelské dílně v zahraničí. A tím méně, že svede dovodit vědomost všech spoluobviněných o takovém jejím umístění.
24. Na tom nic nemění ani fakt, že prvostupňový soud se v tzv. „druhém kole“ o žádnou argumentaci ani nepokusil. Nevyložil, proč by B. měl či neměl říkat H. pravdu o původu padělků, ale paušálně se zaštítil svou vázaností právním názorem odvolacího soudu. Ten přitom žádný právní názor (ve smyslu aplikace práva hmotného či případně práva procesního např. ve vztahu k použitelnosti důkazů) nevyslovil, ale „toliko“ chtěl po prvostupňovém soudu, aby dostál své povinnosti náležitého vyhodnocení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a teprve pak aby zbudoval skutkový závěr, k jehož posouzení by aplikoval svůj vlastní právní názor, který by až následně mohl podléhat případnému přezkumu a eventuální kolizi s právním názorem soudu odvolacího.
25. Pro úplnost nutno dodat, že kdyby prvostupňový soud v tzv. „druhém kole“ spolehlivě zjistil, že dílna na Slovensku byla, ale že „jen“ nelze dovodit, že K., P. a Z. o jejím cizozemském umístění věděli (B. by se taková nevědomost týkat nemohla, pokud by byl věrohodným původcem údaje prezentovaného H.), pak by šlo o typický případ situace, kdy důvod prospívající jednomu spoluobviněnému (nevědomost o určitém jevu) neprospívá druhému (který vědomost o něm má).
26. Nejvyšší soud proto uzavřel, že v projednávaném případě a jen za jeho konkrétních okolností došlo k porušení zákona tím, že odvolací soud v rámci svého prvého a nyní napadeného rozhodnutí neaplikoval ustanovení § 261 tr. ř. vůči obviněným a tehdy pravomocně odsouzeným H. a G. Tím ve vztahu k nim v jejich neprospěch porušil zákon. Na druhé straně, pokud odvolací soud (byť nesprávně) neshledal prostor pro aplikaci § 261 tr. ř., pak mu nelze činit výtek, že to vysvětlil „jen“ v odůvodnění svého rozhodnutí a nerozhodl o tom negativním výrokem, neboť negativní rozhodnutí o neaplikovaných procesních institutech zpravidla vydávána nejsou.
IV. Způsob rozhodnutí
27. Z popsaných podstatných důvodů Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl porušen zákon, neboť v tomto rozsudku měl odvolací soud aplikovat ustanovení § 261 tr. ř. vůči obviněným H. a G. Porušení zákona tedy tkví v tom, že v napadeném rozhodnutí uvedený výrok chybí.
28. V obecné rovině by takový efekt mohl vést k aplikaci § 270 odst. 2 tr. ř., podle něhož záleží-li porušení zákona jen v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, může Nejvyšší soud, aniž rozhodnutí zruší, přikázat orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil. Nutno zdůraznit, že uvedený postup je fakultativní (Nejvyšší soud může, nikoliv musí). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě by požadavek vůči odvolacímu soudu, aby doplnil výrok napadeného rozsudku, nebyl procesně ekonomický. Případné doplnění by se totiž patrně nemohlo odehrát v tom rozsahu, že odvolací soud by prvý prvostupňový rozsudek v části týkající se obviněných H. a G. zrušil a rovnou je uznal vinnými pouze mírnějším trestným činem, neboť toto doplnění by se odehrávalo v procesní fázi, kdy z jeho tehdejšího pohledu ještě nebylo najisto postaveno, zda příslušný kvalifikační moment zakládající přísnější či mírnější právní kvalifikaci naplněn je anebo není. Doplnění chybějícího výroku by se tak v procesní etapě spadající k momentu prvého rozhodování odvolacího soudu mohlo odehrát nanejvýš tak, že po zrušení prvého prvostupňového rozsudku vůči obviněným H. a G. by odvolací soud věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně. Aplikoval-li by tedy Nejvyšší soud ustanovení § 270 odst. 2 tr. ř., vyústilo by to s nejvyšší pravděpodobností ve dvojí rozhodování – jednak nejprve odvolacího soudu a v návaznosti na to soudu prvního stupně. Nejvyšší soud se proto přiklonil ke správnosti stěžovatelčina návrhu na zrušení přímo prvého prvostupňového rozsudku. Nejvyšší soud proto z tohoto rozsudku zrušil dotčený výrok v části týkající se obviněných H. a G., zrušil rovněž výroky na něj navazující, a prvostupňovému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť po zrušení přetrvává potřeba učinit stran H. a G. rozhodnutí nové.
29. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, a to s oporou v ustanovení § 274 odst. 3 písm. a) tr. ř.
30. V dalším řízení bude muset prvostupňový soud vyhodnotit, zda a v jakém rozsahu je H. a G. učiněné prohlášení viny souladné s objektivně zjištěným skutkovým stavem, jaký vyplynul z komplexního dokazování a jaký je zachycen v konečném rozhodnutí učiněném ve věci spoluobviněných B., K., P. a Z. V návaznosti na to pak v součinnosti s procesními stranami bude muset posoudit, zda a v jakém rozsahu vyvstane potřeba revokovat či modifikovat původní rozhodnutí o přijetí prohlášení viny, popř. zda strany označí některé skutečnosti za nesporné anebo zda bude nutné ve věci znovu rozhodnout standardně (bez konsenzuálních prvků) na podkladě provedených důkazů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 10. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů