USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce Z.
P., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se
sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající
Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 2 420 000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 53/2020, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, č. j. 21 Co
284/2021-217, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 3. 2021,
č. j. 31 C 53/2020-156, uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 30 000
Kč (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 2
390 000 Kč (výrok II), a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů
řízení ve výši 30 934 Kč (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé, v zamítavém výroku II o věci samé
co do částky 590 000 Kč a ve výroku III o nákladech řízení (výrok I), v
zamítavém výroku II o věci samé ohledně částky 1 800 000 Kč rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok II) a uložil
žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 342 Kč
(výrok II). Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
která mu měla vzniknout v důsledku vedení trestního řízení u Okresního soudu v
Chomutově pod sp. zn. 3 T 19/2017, které skončilo zprošťujícím rozsudkem dne 3. 4. 2019. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší
soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále
jen „o. s. ř.“, odmítl. Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hraně jeho tzv. projednatelnosti, neboť z ustálené judikatury dovolacího soudu plyne, že k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř.,
aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe
se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz a
rozhodnutí Ústavního soudu z https://nalus.usoud.cz). Žalobce neuvedl
explicitně některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř., podané dovolání je ve svém převažujícím rozsahu pouhým pokračováním prosté
(v dovolacím řízení nepřípustné) polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje
formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Pokud
žalobce uvádí, že „nastala doba, kdy by měla být změněna judikatura právě v
oblasti trestního stíhání zástupců samosprávy zejména v malých jednotkách
samosprávy (obce a malá města)“, neformuluje tím žádnou jedinečnou otázku
dovolacím soudem již řešenou, která by měla být posouzena jinak, ani neoznačuje
žádnou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, jež by podle jeho názoru měla být
dovolacím soudem překonána.
Z obsahu dovolání je však zřejmé, že se žalobce
domáhal rovněž přezkumu správnosti posouzení otázky přiměřeného zadostiučinění
za nemajetkovou újmu v případě nezákonného trestního stíhání veřejně činných
osob (zastupitelů obcí a měst) s tím, že daná otázka dosud neměla být v
rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Uvedená otázka ovšem nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3858/2013, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 4002/14, plyne závěr, že „ze skutečnosti, že osobou
trestně stíhanou je osoba veřejně činná, nelze obecně dovodit vznik nemajetkové
újmy v důsledku trestního stíhání ani ve větší ani v menší míře, než u osoby
jiné. Vždy je třeba přihlížet k intenzitě újmy konkrétní osoby, ať již byla
veřejně činnou či nikoliv.“ Soudy nižších stupňů tak nepochybily, když ve svých
rozhodnutích, vycházeje z jimi zjištěného skutkového stavu, jímž je Nejvyšší
soud v dovolacím řízení vázán, podrobně popsaly zjištěné dopady trestního
stíhání do osobnostní sféry dovolatele a řádně odůvodnily, jakým způsobem se
dobraly k výši náhrady za způsobenou nemateriální újmu. Právě individuální
přístup k určování výše zadostiučinění zohledňující jedinečné okolnosti té
které projednávané věci ostatně akcentuje i Ústavní soud, podle kterého je
obecný soud povinen „odpovědně přihlédnout ke všem nepříznivým následkům,
vyvolaným … trestním řízením a zvážit jeho veškeré negativní dopady, dotýkající
se zejména osobnostní integrity konkrétního poškozeného“ (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13). K polemice žalobce ohledně výše přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud uvádí,
že při jejím určení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v
judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při stanovení formy a výše zadostiučinění
posuzoval kritéria vymezená ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, nebo ze dne 16. 9. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část civilní), tedy přihlédl-li k délce trestního
stíhání, k povaze trestní věci, pro kterou byl žalobce stíhán, a k dopadům
trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, jakož i k výši odškodnění
poskytnutého poškozeným v obdobných případech. Nejvyšší soud nadto ve své judikatuře opakovaně uvádí, že v případě náhrady
nemajetkové újmy způsobené trestním řízením, které neskončilo pravomocným
odsuzujícím rozsudkem, rovněž platí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý
nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností
každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného
práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a odst.
2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž výslednou částkou se
zabývá tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými
slovy řečeno, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení
o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou
podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, jež jsou podkladem pro
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Nesouhlasí-li žalobce s tím, že ve věcech, z nichž vyšel soud prvního stupně a
odvolací soud, lze shledat shodné znaky s posuzovaným případem, když namítá, že
„(p)odobný případ ještě v českém právním prostoru řešen nebyl“, nejde o námitku
proti právnímu posouzení, ale proti skutkovým zjištěním, na kterých odvolací
soud své rozhodnutí ve vztahu k výši odškodnění žalobce založil. Námitka proti
skutkovým zjištěním přitom není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1
věta prvá o. s. ř.) a zároveň platí, že pro rozhodnutí Nejvyššího soudu je
určující stav v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.). K doplněním dovolání ze dne 8. 3. 2022, 9. 3. 2022 a 22. 3. 2022 pak nemohl
Nejvyšší soud přihlédnout, neboť byla podána po lhůtě pro podání dovolání, ve
které je možno doplnit dovolání o údaj, v čem spatřuje dovolatel splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, nebo o vymezení důvodu dovolání (§ 241b
odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151
odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce,
jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých
žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno
advokátem, když žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a
nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální
náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300
Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3
vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 6. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu