30 Cdo 1044/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobkyně Z. z. s. O. k., p. o. (právní nástupce Ú. s. z. s. v O.),
zastoupené P. R., proti žalované V. z. p. České republiky, zastoupené
advokátem,
o 1,133.750,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na úhradu 7,608.781,87
Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C
90/2004,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října
2005,
č.j. 15 Co 304/2005-96, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení
žalobkyně jejímu zástupci advokátu, částku 48.475,- Kč do tří dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. října 2005, č.j. 15 Co 304/2005-96,
potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. února
2005,
č.j. 17 C 90/2004-68, kterým byla žalované uložena výrokem I. povinnost
zaplatit žalobkyni částku 1,133.750,- Kč spolu s 2 % úrokem z prodlení ode dne
25.12.2003
do zaplacení, a výrokem II. byl zamítnut vzájemný návrh žalované, aby žalobkyně
byla povinna zaplatit žalované částku 7,608.781,87 Kč spolu s úrokem z prodlení
ve výši
2 % ročně od 12.1.2004 do zaplacení; zároveň změnil výrok rozsudku soudu
prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že právní předchůdce
žalobkyně uzavřel se žalovanou dne 22. listopadu 1996 platnou smlouvu o
poskytování a úhradě zdravotní péče, která byla nahrazena smlouvou L 4899J03 ze
dne 12. července 2001 a dále byla doplňována dodatky. Pro období let 2001 až
2003 byla mezi účastnicemi sjednána paušální forma úhrady za zdravotnickou péči
poskytovanou žalobkyní pojištěncům žalované. Konkrétní výše úhrady byla uvedena
ve smluvních ujednání a odvozovala se sjednaným způsobem od počtu pacientů
ošetřených v referenčním období. Žalovaná postupovala podle smlouvy až do
prosince 2003, kdy dodatečně paušální úhrady přepočetla na bodové ohodnocení
výkonů, se zjištěním, že podle jejího názoru došlo k přeplatku na straně
žalobkyně. Soud prvního stupně vyhodnotil postup žalované jako neoprávněný,
vzhledem k tomu, že smlouvy
o poskytování a úhradě za zdravotní péči jsou platné a v souladu s právní
úpravou. Účastnice si sjednaly způsob úhrady za poskytnuté zdravotní výkony
jedním ze dvou možných způsobů, které upravuje zákon č. 48/1997 Sb. v tehdy
platném znění,
tj. paušální formou. Druhý možný způsob je podle bodového ohodnocení
zdravotních výkonů a je zcela na vůli smluvních stran, který z těchto dvou
způsobů úhrady zvolí. Takto uzavřená smlouva je závaznou pro obě strany.
Odvolací soud se ztotožnil
se soudem prvního stupně, že jakékoli následné přepočítávání dohodnuté paušální
úhrady za poskytnutou zdravotní péči na bodové ohodnocení zdravotní péče a
krácení úhrady z tohoto titulu, je nepřípustné, jestliže zákon sjednání
paušální úhrady jako jeden ze dvou možných způsobů připouštěl. Přepočítávání
smluveného paušálního ohodnocení na bodové ohodnocení zdravotních výkonů by ve
svých důsledcích bylo proti smyslu právní úpravy způsobu úhrady zdravotní péče
a sjednání paušálního způsobu úhrady
za poskytnuté výkony by bylo bezpředmětné. Odvolací soud odmítl právní názor
žalované, že uzavřené smlouvy jsou relativně neplatné podle § 40a občanského
zákoníku (dále jen „o.z.“) pro rozpor s cenovým předpisem ve smyslu § 589 o.z.
Konstatoval, že i kdyby předmětná smlouva byla relativně neplatná pro rozpor
s cenovým předpisem, nemůže se neplatnosti dovolávat ten, kdo ji sám způsobil,
přičemž ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaná žalobkyni sama navrhla
způsob úhrady zdravotní péče paušální sazbou. Proto se nemohla dovolávat
relativní neplatnosti ve smyslu § 40a o.z.
Odvolací soud se dále ztotožnil se soudem prvního stupně, že sjednaná smluvní
paušální úhrada zdravotní péče není v rozporu se zákonem č. 526/1990 Sb., o
cenách,
ve znění v rozhodném období, neboť zákon reguluje maximální cenu jednoho bodu
za zdravotní výkon, přičemž při paušální úhradě je platba regulována počtem
ošetřených pacientů v rozhodném období. Žalovaná tedy neoprávněně na základě
přepočtu paušální úhrady na výkonovou strhla z plateb ve prospěch žalobkyně
částky jí stanovené
za poskytování zdravotní péče. Žalobkyně se tak důvodně domáhala vrácení těchto
částek, a proto soud prvního stupně správně žalobě vyhověl a zároveň zamítl
vzájemný návrh žalované jako nedůvodný.
Rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen zástupci žalované dne
13. prosince 2005 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 13. února 2006 včasné
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť se
domnívá, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Má
zato, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením ve smyslu § 241a
odst. 2
písm. b) o.s.ř. Otázku zásadního významu spatřuje v tom, zda právní předpisy
upravující způsob stanovení cen některých druhů výrobků a služeb - cenová
regulace - se vztahují na veškeré způsoby provádění úhrad za poskytnutou
zdravotní péči ze strany žalované, či zda je v rámci poskytování péče hrazené z
prostředků veřejného zdravotního pojištění možné se odchýlit od právních
předpisů upravujících cenovou regulaci, byť by se jednalo o postup podle
právního předpisu vydaného Ministerstvem zdravotnictví, upravujícího způsob
úhrady za poskytovanou zdravotní péči. Poukazuje přitom na to, že řešení této
otázky je předmětem desítek soudních sporů. Dovolatelka má za to, že oba soudy
v dané věci rozhodly nesprávně, jestliže podle § 5 odst. 5 zákona č. 526/1990
Sb., o cenách, ve spojení s Cenovým výměrem Ministerstva financí, platí
regulované ceny, maximální, pevné nebo minimální pro všechny prodávající a
kupující určeného druhu zboží, a regulovanou cenou byla v rozhodném období i
cena za poskytovanou zdravotní péči. Domnívá se, že není rozhodující, že
regulovaná cena byla stanovena prostřednictvím maximální ceny zdravotního
výkonu jako součin hodnoty bodu stanovené Cenovým výměrem a počtu bodů
stanovených jako ohodnocení zdravotního výkonu podle vyhlášky č. 134/1998 Sb.,
která stanoví seznam výkonů s bodovými hodnotami. Podle dovolatelky se Cenový
výměr vztahuje na celou oblast úhrady
za zdravotní péči bez ohledu na způsob, který si smluvní strany zvolí pro
provádění úhrady za poskytnutou zdravotní péči. Je-li zdravotní péče zařazena
na základě zákona č. 526/1999 Sb. o cenách ve spojení s cenovým výměrem
ministerstva financí do cenové regulace, je takto regulována cena za její
poskytnutí a provedení, a to jako zdravotní péče hrazená z prostředků
zdravotního pojištění, která je poskytována účastníku veřejného zdravotního
pojištění nebo účastníku smluvního zdravotního pojištění zdravotnickým
zařízením, které je ve smluvním vztahu s příslušnou pojišťovnou poskytující
veřejné zdravotní pojištění. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 1166/2005, 32 Odo 1299/2005
a 32 Odo 1301/2005.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že se nemohla
dovolávat relativní neplatnosti právního úkonu. Žalovaná nikdy nebyla
navrhovatelkou smluvních ujednání o výši úhrad zdravotní péče vůči žalobkyni.
Při zasílání návrhu dodatku ke smlouvě pouze recipovala výsledky dohodovacího
řízení, které se promítly do příslušné vyhlášky Ministerstva zdravotnictví,
závazné jak pro žalovanou, tak
pro žalobce. Žalovaná upozorňuje na fakt, že se dosud žádný soud touto
skutečností nezabýval a závěry soudů o této skutečnosti nejsou dokazováním
podloženy. Připomněla též, že odvolací soud nevzal v úvahu, že rozsudek soudu
prvního stupně byl nedostatečně odůvodněn a byl proto nepřezkoumatelný
(dovolatelka tak fakticky uplatnila též dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně podáním ze dne 9. března 2006. Zdůraznila, že
dovolatelka neuvedla v dovolání žádné nové argumenty, které by již nebyly
řešeny soudy obou stupňů. I když jsou žalobkyni známá rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR, obsahující závěr, že paušální úhrady zavedené do systému zdravotní
péče podléhají cenové regulaci, žalobkyně je nadále stejného názoru, že
paušální úhrady cenové regulaci nepodléhají. Paušální způsob úhrady mimo rámec
cenové regulace je stanoven přímo zákonem a pro všechny účastníky tak byla a je
nadále tato úprava závazná. Názor žalobkyně a soudů obou stupňů je podporován i
nálezem Ústavního soudu ze dne 23.5.2000 publikovaným ve Sbírce zákonů pod č.
167/2000 Sb. Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalované odmítl a uložil jí
zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení.
Při posuzování dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II.
bodu 2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle
něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti
tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj.
podle občanského soudního řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“) ve znění účinném do
31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §
240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou
přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud
dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř., když především rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnutí soudu
prvního stupně potvrzeno. Rozsudku soudu prvního stupně pak nepředcházel
případný jiný
a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je,
se příkladmo uvádí
v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní
otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je
třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl
správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu. Jde především o seznání omylu soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav. O tento případ však v souzené věci nejde.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta
první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání. To v souzené věci výslovně zmiňuje
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., avšak obsah
tohoto podání naznačuje i současné uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení
§ 241a
odst. 2 písm. a) téhož zákona. Proto je nutno připomenout, že podmínky
přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v
některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich
stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru,
že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem
stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek
odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného
právního posouzení věci
ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic
na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má
napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu,
což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů
z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené
věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán
zásadně
pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj.
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004).
Neuplatní se tedy například ani případný dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 3 o.s.ř., pokud je užit.
Jak vyplývá z obsahu spisu, ve smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče
si účastníci sjednali paušální způsob úhrady za zdravotní péči.
Podle ustanovení § 17 zákona č. 48/1997 Sb. v rozhodném znění, tj. ve znění
účinném k 12. červenci 2001, kdy byla uzavřena smlouva o poskytování a úhradě
zdravotní péče (ve znění pozdějších dodatků), za účelem zajištění věcného
plnění při poskytování zdravotní péče pojištěncům uzavírají Všeobecná zdravotní
pojišťovna
a ostatní zdravotní pojišťovny, zřízené podle zvláštního zákona, smlouvy se
zdravotnickými zařízeními o poskytování zdravotní péče. Smlouvu o poskytování
zdravotní péče lze uzavřít jen na ty druhy péče, které je zdravotnické zařízení
oprávněno poskytovat. Smlouvy se nevyžadují při poskytnutí nutné a neodkladné
zdravotní péče pojištěnci (odstavec 1). Smlouva podle odstavce 1 uzavřená mezi
zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením se řídí rámcovou smlouvou,
která je výsledkem dohodovacího řízení mezi zástupci svazů zdravotních
pojišťoven a zástupci příslušných skupinových smluvních zdravotnických zařízení
zastupovaných svými zájmovými sdruženími. Jednotlivé rámcové smlouvy jsou
předkládány Ministerstvu zdravotnictví, které je posoudí z hlediska souladu s
právními předpisy a veřejným zájmem, a poté je vydá jako vyhlášku. Jestliže
před ukončením platnosti smlouvy nedojde k uzavření smlouvy nové, bude platnost
smlouvy prodloužena až do doby, než bude uzavřena nová rámcová smlouva. Pokud
mezi účastníky dohodovacího řízení nedojde k dohodě
o obsahu rámcové smlouvy do šesti měsíců nebo pokud předložená rámcová smlouva
odporuje právním předpisům nebo veřejnému zájmu, je oprávněno učinit rozhodnutí
Ministerstvo zdravotnictví. Rámcová smlouva obsahuje vždy ustanovení, které se
týká doby účinnosti, způsobu a důvodu ukončení smlouvy podle odstavce 1 s tím,
že smlouvu je možno ukončit vždy k 1. lednu následujícího roku, přičemž
výpovědní lhůta musí být nejméně šest měsíců. Tato výpovědní lhůta neplatí v
případech, že v důsledku závažných okolností nelze rozumně očekávat další
plnění smlouvy. Dále rámcová smlouva musí obsahovat způsob provádění úhrady
poskytované zdravotní péče, práva
a povinnosti účastníků smlouvy podle odstavce 1, pokud nejsou stanoveny
zákonem, obecné podmínky kvality a účelnosti poskytování zdravotní péče,
podmínky nezbytné pro plnění smlouvy podle odstavce 1, kontrolní mechanismus
kvality poskytované péče a správnosti účtovaných částek, jakož i povinnost
vzájemného sdělování údajů nutných ke kontrole plnění smlouvy o poskytování
zdravotní péče, způsob a důvody ukončení smlouvy podle odstavce 1, ustanovení o
rozhodčím řízení (odstavec 2). Do doby nabytí účinnosti vyhlášky podle odstavce
2 je rozhodnutí o způsobu úhrady ponecháno
na dohodě příslušného zdravotnického zařízení s příslušnou zdravotní
pojišťovnou buď na základě bodového hodnocení zdravotních výkonů, nebo na
základě paušálů
za poskytnuté služby. Paušály se rozumí platby za počet registrovaných
pojištěnců
a agregovaná platba za lůžko/den v nemocnici či platba za diagnózu (odstavec 3).
Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona o cenách (ve znění účinném v rozhodném
období), regulací cen se rozumí stanovení nebo přímé usměrňování výše cen
cenovými orgány a místními orgány.
Dle ustanovení § 5 zákona o cenách (ve zněním platném v rozhodném období),
úředně stanovené ceny jsou ceny určeného druhu zboží stanovené cenovými orgány
jako maximální, pevné nebo minimální, nebo místními orgány jako maximální
(odstavec 1). Maximální cena je cena, kterou není přípustné překročit (odstavec
2). Maximální, pevné nebo minimální ceny platí pro všechny prodávající a
kupující určeného druhu zboží
a jejich uplatnění mohou cenové orgány nebo místní orgány omezit dalšími
věcnými, popřípadě časovými podmínkami. Cenové orgány mohou stanovit u stejného
zboží souběžně maximální a minimální cenu (odstavec 5).
Z ustanovení § 40a obč. zák. ve znění účinném k 29. červnu 2001, jež
je i stávajícím zněním zákona, jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle
ustanovení § 49a, § 55, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, §
775 a § 852b odst. 2 a 3, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo
je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se
nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon
učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v
rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v
rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým
úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.
K sporem dotčené právní problematice se již vyslovil velký senát Nejvyššího
soudu České republiky v rozsudku ze dne 19. září 2007, sp.zn. 31 Cdo 3142/2006.
Konstatoval v něm mimo jiné, že závěr, že paušální úhrada dovolená výslovným
zněním § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb. může být na principu relativní
neplatnosti právního úkonu dle § 40a obč. zák. následně krácena (snížena) o
částku převyšující maximální cenu, jak ji v návaznosti na zákon o cenách
stanovil výměr Ministerstva financí,
ve svých důsledcích nutně vede ke střetu, jež posuzované normy staví proti
sobě. Podstata jakýchkoli paušálních náhrad nebo úhrad dovolených smluvně nebo
stanovených právními předpisy i v jiných právních oblastech tkví ve
zprůměrování příslušných nákladů tak, že vybočení z tohoto průměru jedním či
druhým směrem je
pro konkrétní případy oběma stranám takového vztahu vynahrazeno zjednodušením
systému dokládání těchto náhrad či úhrad a vede ke snížení administrativní
náročnosti při vykazování příslušných výdajů a při jejich kontrole. Smyslu
úpravy paušálních úhrad či náhrad se protiví, je-li takový paušál nastaven nebo
vykládán způsobem, který jednostranně bez rozumného opodstatnění zvýhodňuje
pouze jednu stranu smluvního vztahu, v jehož rámci byl paušál sjednán.
Ustanovení § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., které sjednání paušálu dovoluje,
je z hlediska toho, zda paušální způsob úhrady automaticky zvýhodňuje (se
zřetelem
k cenové regulaci podle zákona o cenách) zdravotní pojišťovnu, neutrální
(takový záměr z něj neplyne). Závěr, že zákon o cenách zasahuje do smluvního
vztahu stran při sjednání paušálu způsobem, který narušuje princip rovného
postavení stran smluvního vztahu, by za této situace nutně musel vést k rozporu
řešitelnému toliko Ústavním soudem (odklizením těch pasáží dotčeného zákona či
zákonů, které rozpor způsobují). Úkolem Nejvyššího soudu přitom je, řešit
takový střet především ústavně konformním výkladem zkoumaných norem. Ústavní
soud v minulosti opakovaně judikoval, že
v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje různé interpretace,
z nichž jedna je v souladu s ústavními zákony České republiky, kdežto jiné jsou
s nimi
v rozporu, je úkolem státního orgánu interpretovat dotyčné ustanovení ústavně
konformním způsobem (srov. např. nález pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS
5/96, vyhlášený pod číslem 286/1996 Sb.).
Za ústavně konformní pak Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí pokládá takový
výklad zkoumaných zákonných úprav, který zákonodárci úmysl narušit regulací
podle zákona o cenách dohodu o paušálním způsobu úhrady předjímanou zákonem
č. 48/1997 Sb. nepřipisuje. Takový závěr je v souladu s principem smluvní
autonomie, jak jej vyložil Ústavní soud např. v nálezu ze dne 3. ledna 2000,
sp. zn. IV. ÚS 387/99, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazku 17, ročníku 2000, části I., pod pořadovým číslem 1.
Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že paušální úhradu smluvenou podle
§ 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., nelze podrobit cenové regulaci podle zákona
o cenách a citovaného výměru Ministerstva financí přepočtem na bodové
ohodnocení, je toto řešení v souladu s podaným výkladem. Výtky dovolání tak
nejsou významné
pro posouzení napadeného rozsudku jako rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl
(§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval,
aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř.,
když
v dovolacím řízení žalobkyni vznikly náklady spojené s jejím zastoupením v
tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání)
podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000
Sb.,
ve znění do novely provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1.9.2006,
kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem
nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a
kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách
advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
\"vyhláška\"). Podle § 2 vyhlášky se sazby odměn stanoví pro řízení v jednom
stupni z peněžité částky která je předmětem řízení, anebo podle druhu
projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného
ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo
notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří
k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o.s.ř.
(odstavec 2). Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se
sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem
prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 3 odst. 1 vyhlášky činí sazba
odměny v této věci 162.638,- Kč. Protože dovolání bylo odmítnuto, bylo však
třeba s přihlédnutím k ustanovení § 15
a § 14 vyhlášky stanovit pouze 50 % sazbu uvedené odměny, která činí 81.319,-
Kč. S ohledem na skutečnost, že v tomto případě byl učiněn pouze jediný úkon
právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto
určenou výši odměny zástupce žalobkyně snížit o 50 %, t.j. na částku 40.659,50
Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování
účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových
výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky
č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalované proto patří též paušální náhrada
hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve znění
do novely provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady
nákladů dovolacího řízení žalobkyně činí 40.734,- Kč, což s připočtením 19 %
daně z přidané hodnoty činí celkem 48.475,- Kč .
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu