ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy
v právní věci žalobkyně M. S., právně zastoupené JUDr. Jankou Šárovou,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za účasti vedlejšího účastníka na
straně žalované Mgr. Michala Rudého, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha
8, se sídlem v Praze 10, Přípotoční 1519, právně zastoupeného JUDr. Tomášem
Chlostem, advokátem v AK Chlost & Svoboda, se sídlem v Praze 4, Na Zámecké
574/7, o zaplacení částky 770.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 230/2006, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2012, č.j. 19 Co
413/2012-229, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala náhrady škody, když tvrdila, že usnesením
Okresního soudu Praha – západ ze dne 4. 2. 2003 byla nařízena exekuce na
majetek povinného J. H., že provedením exekuce byl pověřen vedlejší účastník,
který vydal exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem movitých věcí
povinného, dne 6. 3. 2003 sepsal a odvezl z domu povinného movité věci, do
soupisu zahrnul a odvezl také movité věci žalobkyně, která s povinným žije v
jeho domě. Žalobkyně podala excindační žalobu a domáhala se, aby její věci byly
z exekuce vyloučeny, a ačkoli soudní exekutor o této žalobě věděl, tak její
movité věci prodal v dražbě a jí nezbylo, než vzít vylučovací žalobu zpět a
řízení bylo soudem zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl mezitímním
rozsudkem ze dne 14. června 2012, sp. zn. 14 C 230/2006, tak, že základ nároku
žaloby je opodstatněný. Soud prvního stupně dovodil, že věci, o nichž žalobkyně
tvrdí, že byly její a byly exekutorem prodány v dražbě, nebyly při rozvodu
jejího přítele H. vypořádány, tudíž nemohly být ve vlastnictví povinného a
neměly být součástí dražby a exekutor nešetřil práva třetích osob a dopustil se
nesprávného úředního postupu, tudíž žalovaná odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úřadním postupem, přičemž konstatoval, že rozsah věcí a jejich
přesná konkretizace bude předmětem dalšího řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. listopadu
2012, č.j. 19 Co 413/2012-229, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
zamítl žalobu na zaplacení částky 770.000,- Kč s příslušenstvím. Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud poukázal na změnu ve vývoji a ustálení judikatury týkající se
obdobných věcí, zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného pod sp. zn. 25
Cdo 2573/2007, kde byl přijat závěr, že „podání vylučovací žaloby není důvodem
k tomu, aby soudní exekutor přerušil exekuci prodejem movitých věcí. Není-li
však vylučovací žaloba zjevně bezdůvodná, soud odloží exekuci do pravomocného
skončení řízení, jinak může jít o nesprávný úřední postup. V řízení o náhradu
škody způsobené nesprávným úředním postupem pak soud jako předběžnou otázku
zkoumá, zda vylučovací žaloba byla opodstatněná.“ Podle tohoto rozhodnutí může
být nesprávný úřední postup shledán pouze na straně soudu, který ačkoliv byla
podána nikoli zjevně bezdůvodná vylučovací žaloba, neodložil exekuci, nicméně v
této věci se žalobkyně domáhá náhrady škody výhradě s tvrzením, že nesprávného
úředního postupu se dopustil výlučně jen soudní exekutor, u něhož ale nelze
shledat existenci nesprávného úředního postupu, a proto odvolací soud zamítnul
žalobu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) včasné dovolání
k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“), kdy přípustnost dovolání
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolání je podáno z
důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka namítá, že
v její věci bylo shledáno, že věci uvedené ve vylučovací žalobě byly skutečně v
jejím vlastnictví, a proto by měly soudy zkoumat splnění všech předpokladů
vzniku odpovědnosti státu za škodu z hlediska postupu Okresního soudu pro Prahu
– západ v exekučním řízení, protože ten jen podle dovolatelky jednoznačný. Dovolatelka se dále domnívá, že judikatura v obdobných věcech nebyla od počátku
jednoznačná a že by jí soud měl umožnit nárok na předběžné projednání ve smyslu
ustanovení § 103 a 104 odst. 2 o. s. ř. a podle výsledku projednání řízení
pokračovat. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 14. června
2012, tj. před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních
předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 –
srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.). Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením
§ 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu
dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací
soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly
uplatněny v dovolání. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 10. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007, který řešil obdobný případ,
kdy se žalobce na státu a na soudním exekutorovi domáhal náhrady škody ve
specifikované výši, „která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem
žalovaného 2) (soudního exekutora) pověřeného provedením exekuce vedené proti
A. Č. jako povinnému.
Nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že
zaměstnanci žalovaného 2) odvezli z provozovny žalobce movité věci patřící
žalobci, které byly poté prodány v dražbě, přestože žalobce podal předtím
ohledně těchto věcí vylučovací žalobu.“ V tomto rozsudku Nejvyšší soud vyložil,
že neshledal-li soud (za takto vymezeného předmětu žaloby) nesprávnost úředního
postupu na straně předmětného soudního exekutora (protože podání vylučovací
žaloby není důvodem k tomu, aby soudní exekutor přerušil exekuci prodejem
movitých věcí), pak je zapotřebí zkoumat splnění předpokladů vzniku
odpovědnosti státu za škodu z hlediska postupu příslušného (exekučního) soudu
(neboť není-li vylučovací žaloba zjevně bezdůvodná, soud odloží exekuci do
pravomocného skončení řízení, jinak může jít o nesprávný úřední postup). Na rozdíl od výše uvedeného případu, dovolatelka celou dobu, jak v předběžném
projednání, tak v žalobě samotné, uvádí, že nesprávný postup spatřuje pouze v
jednání exekutora s poukazem na ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu a § 267
o. s. ř. Proto pokud se dovolatelka domnívá, že soudy mají dovodit nesprávný
úřední postup soudu, přestože sama poukazovala pouze na nesprávný úřední postup
soudního exekutora, tak se mýlí. Civilní řízení sporné (kam se řadí i kompenzační řízení) je totiž ovládáno
zásadou projednací, nikoli vyšetřovací, a v tomto smyslu musí tedy žaloba být
dostatečně konkretizována tak, aby byl vymezen skutkový děj, ze kterého nárok
účastníka vyplývá, a žalobu tak bylo možno projednat. Skutek se v tzv. sporném
řízení odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří
vylíčení rozhodujících skutečností (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodujícími
skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. se rozumějí údaje,
které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má
soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí
skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém
rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod č. 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní
důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností
slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci
umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. V případě žaloby na náhradu škody proti státu zahrnuje toto vylíčení
skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda vylíčený skutek lze posoudit jako
nesprávný úřední postup, popř. nezákonné rozhodnutí. V posuzovaném případu však
dovolatelka poukazuje na nesprávný úřední postup exekutora, který zpeněžil
věci, které byly předmětem řízení ve vylučovací žalobě a odpovědnost státu
dovozuje z ustanovení § 3 a § 4 OdpŠk, s tím, že stát odpovídá za škodu
vzniklou při úkonech soudního exekutora při výkonu státní správy.
Dovolatelka
nikterak nenamítala skutečnost, že to byl právně nesprávný úřední postup soudu,
který neodložil výkon rozhodnutí, ačkoliv byla podána nikoli zjevně bezdůvodná
vylučovací žaloba. Již z pouhého porovnání žaloby a dovolání žalobkyně je
zřejmé, že dovolatelka se sice domáhá náhrady škody, nicméně jejího zaplacení
se domáhá na základě odlišných skutečností, byť podléhajících stejné právní
kvalifikaci jako nesprávný úřední postup. Přičemž není na soudech samotných,
aby samy dovozovaly skutečnosti rozhodné pro úspěch ve věci, když je to naopak
žalobkyně (dovolatelka), která má povinnost tvrzení v daném sporu. Naopak,
soudy nejsou oprávněny zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné
pro posouzení, jelikož takový aktivismus ze strany soudu nad rámec tvrzení
účastníků je porušením práva na rovnost zbraní jako součásti práva na
spravedlivý proces (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011 sp. zn. 30 Cdo 3964/2010 či rozsudek sp. zn. 30 Cdo 765/2010 ze dne 29. června
2011). Navíc, pokud se dovolatelka domáhá, aby jí soud umožnil předběžné projednání,
tak je třeba konstatovat, že dovolatelka již žádala žalovanou o náhradu škody v
předběžném projednání sepsaném dne 12. 10. 2005 či 11. 10. 2005, kdy žalovaná
dovolatelce nevyhověla a žádnou mimosoudní náhradu škody jí nepřiznala (viz
vyjádření žalované ze dne 23. 11. 2005). Dovolatelka přitom žádala o náhradu
škody ještě v době, než byl zaveden režim předběžného projednání pro všechny
nároky vůči státu, tedy i pro nároky z nesprávného úředního postupu, který byl
zaveden až zákonem č. 160/2006 Sb., jímž byl s účinností od 27. 4. 2006 změněn
zákon č. 82/1998 Sb. Protože dovolatelka podala svoji žádost o náhradu škody v
předběžném projednání u žalované, ačkoli to nebylo nezbytné podle tehdy
platného zákona, který takovou podmínku u náhrady škody za nesprávný úřední
postup nepožadoval, není proto důvod pro postup podle ustanovení § 103 a 104
odst. 2 o. s. ř. Konečně, ani skutečnost, že v průběhu řízení došlo k vývoji judikatury v
obdobných věcech, nemůže mít za následek přiznání náhrady škody dovolatelce,
jelikož před vydáním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11 2014, 30 Cdo
1255/2014) v dané problematice žádná ustálená judikatura neexistovala a samotný
vývoj judikatury a výkladu ustanovení nemůže být přičítán k tíži žalované. Jelikož z výše uvedených důvodů dovolací soud shledal, že rozsudek odvolacího
soudu je správný, tak dovolání žalobkyně zamítl podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatelka
s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco
žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.