USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobců a) D. K., zastoupené JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem v Brně, Palackého třída 2203/186, a b) A. K., proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 36/2022, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, č. j. 20 Co 332/2022-69, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně a) je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobci se žalobou domáhali zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím každému z nich z titulu nemajetkové újmy, jež jim měla vzniknout ztrátou jejich nenarozeného dítěte v důsledku spontánního potratu žalobkyně ve výkonu trestu odnětí svobody, který vykonávala na základě jejího pravomocného odsouzení rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2017, č. j. 53 T 16/2015-626, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2017, č. j. 6 To 76/2017-692, když soud včas nerozhodl o její žádosti o odklad výkonu trestu.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 7. 2022, č. j. 25 C 36/2022-47, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním.
5. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 2. 2024, č. j. 25 C 36/2022-111, bylo řízení o dovolání ve vztahu k žalobci b) zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Jde-li o dovolání žalobkyně a), Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, z níže uvedených příčin odmítl, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
6. Dovolatelka namítá, že odvolací soud měl dospět k závěru, že žalovanou vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy a tedy i v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, protože žalobkyně nebyla při nástupu do výkonu trestu odnětí svobody řádně vyšetřena, vězeňská služba se k žalobkyni chovala nelidsky a žalobkyně se cítila být šikanována, došlo k medializaci případu, kdy žalobkyně neměla možnost se vyjádřit, žalobkyně byla během trestního řízení poškozena a domnívala se, že včasné podání žaloby by mělo důsledek v podobě snížení jejího komfortu během výkonu trestu odnětí svobody.
7. Dovolací soud již dříve uzavřel, že institut promlčení má stimulovat věřitele k včasnému vykonání subjektivních občanských práv, a také čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých dluhů vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku. V poměrech nároků na náhradu nemajetkových újem poměrně krátká promlčecí doba dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, odpovídá skutečnosti, že taková újma je pociťována intenzivně v okamžiku jejího působení a v důsledku plynutí času se její intenzita snižuje a klesá v zásadě též efektivita prostředků odčinění. Lze též konstatovat, že se jedná o újmu individuálně pociťovanou, a tedy obtížně z vnějšku zjistitelnou či kvantifikovatelnou. Pociťuje-li poškozená osoba, že jí byla způsobena újma hodná odškodnění, lze po ní požadovat, aby tak činila v době velmi blízké újmě působící skutečnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4776/2014). Šestiměsíční lhůta pro uplatnění požadavku na náhradu nemajetkové újmy ustavená v § 32 odst. 3 OdpŠk tedy není nepřiměřená a poskytuje potenciálnímu poškozenému sice nikoli robustní, ale přesto přiměřený prostor k uplatnění jím tvrzených práv.
8. Dovolací soud rovněž judikoval, že má-li být námitka promlčení posouzena za rozpornou s dobrými mravy, vyžaduje se, aby účastník, který se domáhá nároku po uplynutí promlčecí doby, nezavinil marné uplynutí této doby. Sousloví „nezavinění marného uplynutí promlčecí doby“ je třeba považovat za nezaviněné především v takových případech, kdy účastníkovo nejednání (neuplatnění nároku) je s ohledem na konkrétní okolnosti věci možné považovat za projev slušnosti, čestnosti, poctivosti, či je naopak důsledkem neslušnosti, nečestnosti, či nepoctivosti účastníka, jemuž bylo uplynutí promlčecí doby ku prospěchu, nebo je obecně srozumitelné (ospravedlnitelné) s ohledem na výjimečné obtíže, s nimiž bylo uplatnění nároku spojeno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010, ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4776/2014, byť tento byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17, jež se ovšem s právními východisky v něm uvedenými na téma dobrých mravů zcela ztotožnil, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2309/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022).
9. Právě popsanými úsudky se přitom odvolací soud při přezkumu námitky „nemravnosti“ žalovanou uplatněné námitky promlčení výslovně a podrobně zabýval s přiměřeným závěrem, že námitku promlčení vznesenou žalovanou nelze vyhodnotit jako projev zneužití práva, tedy jako „nemravnou“ (odst. 6 a násl. dovoláním napadeného rozsudku).
10. Odvolací soud i s přihlédnutím k jistě politováníhodné události, jež má být předmětem odškodnění, přiléhavě zdůraznil, že žalobkyně, přestože byla během plynutí promlčecí lhůty zaneprázdněna i jinou činností (trestním stíháním způsobeným proto, že dobrovolně nenastoupila do výkonu trestní odnětí svobody, medializací případu, zpracováním traumatu ze ztráty nenarozeného dítěte), nic z toho jí v uplatnění nyní řešeného nároku nebránilo, když z jejího chování v průběhu plynutí promlčecí lhůty je zřejmé, že v rámci trestního řízení byla dbalá svých práv (podala návrhy na obnovu trestního řízení a na podmíněné propuštění z výkonu trestu). Odvolací soud rovněž uzavřel a odůvodnil, proč nemá za to, že by žalobkyně byla během výkonu trestu ve věznici šikanována a proč nebyla na místě její údajná obava z toho, že pro případ podání včasné žaloby nebude vyhověno její žádosti o podmíněné propuštění, případně bude během výkonu trestu kvůli včasnému podání žaloby znevýhodněna nebo dokonce šikanována.
11. Argumentuje-li žalobkyně nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, pomíjí, že Ústavní soud v obecné rovině dovozuje, že zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby může být v individuálních případech nepřiměřeně tvrdým postihem poškozeného ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tento úsudek není v žádném rozporu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, na níž odvolací soud svůj závěr postavil, a kterou Ústavní soud aproboval.
12. Usoudil-li tedy odvolací soud na základě práv popsaných skutečností a úvah, že žalobkyně měla a mohla podat žalobu včas a že je přiměřené (pokud tak neučinila), aby nesla případné následky marného uplynutí běhu promlčecí lhůty, je jeho závěr nikoliv v rozporu, ale v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 7. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu