U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci
žalobce Ing. P. R., zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se
sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 10 C 278/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 9. října 2014, č. j. 70 Co 317/2014-37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 13. května 2014,
č. j. 10 C 278/2012-20, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 60.000
Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v
nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17
C 286/2010. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II
bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen
„o. s. ř.“, odmítl. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně
a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání
nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od
okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní
otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či
nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v
zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií
obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo
nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci
tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014), což není
žalobcův případ. Žalobcem obecně vymezený dovolací důvod spočívající v otázce, zda délka
posuzovaného kompenzačního řízení byla přiměřená či nepřiměřená s ohledem na
nečinnost soudu proto není způsobilý přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť jde o závěr závislý na posouzení řady dílčích právních otázek,
jak je shora uvedeno, jejichž řešení žalobce nezpochybňuje (jedná se o
konkrétní okolnosti případu, zejména celkovou délku řízení, složitost případu,
chování poškozeného, postup příslušných orgánů, význam předmětu řízení pro
poškozeného - § 31a odst. 3 OdpŠk). Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je
třeba vždy vycházet z celkové délky řízení a nikoliv jen z délky jednotlivých
průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu.
K porušení práva na přiměřenou délku
řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k
průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou
délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v
němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srov. stanovisko Nejvyššího
soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem
58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009). K žalobcem vymezenému dovolacímu důvodu (odškodnitelnosti nečinnosti soudce v
penězích) dovolací soud nepřihlížel, neboť ten byl uplatněn v době, kdy žalobce
nebyl zastoupen advokátem a tento jej opětovně nevymezil (viz § 241a odst. 5 o. s. ř.). Jelikož žalobce podal dovolání proti oběma výrokům odvolacího soudu, dovolací
soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v
němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů,
neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení
proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 16. září 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu