30 Cdo 1079/2025-177
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem, se sídlem ve Velkém Meziříčí, Pod Hradbami 2006/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 12 929 500 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 42/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2024, č. j. 55 Co 155/2024-145, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2024, č. j. 55 Co 155/2024-145, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 2. 2024, č. j. 37 C 42/2022-107, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou ze dne 22. 2. 2022 původně domáhal zaplacení částky 500 000 Kč pro každé ze tří dětí žalobce, dále 250 000 Kč pro manželku a pro rodiče žalobce za prožité utrpení, to vše za újmu způsobenou neposkytnutím pomoci žalobci, v důsledku úrazu na pracovní akci dne 4. 9. 2001 v rámci školení a teambuildingu outsourcingové společnosti Citibank a. s. Úraz vyšetřovala Policie České republiky, Obvodní oddělení Kácov, která usnesením ze dne 6. 10. 2001, č. j. ORKH-102/Ka-Tč-2001, věc odložila s tím, že se trestný čin nestal, neboť vyloučila zavinění cizí osoby. Manželka žalobce podala proti odložení stížnost, která byla dozorovým Okresním státním zastupitelstvím v Kutné Hoře usnesením ze dne 12. 11. 2001, sp. zn. Zn 178/2001, zamítnuta. Na základě zjištěných skutkových okolností, že by se mohlo jednat o pracovní úraz, podala manželka žalobce žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 vedenou pod sp. zn. 23 C 66/2004. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 10. 2017 byla žaloba zamítnuta a rovněž nebyla připuštěna změna žaloby. Tento rozsudek byl potvrzen jak odvolacím, tak dovolacím soudem jako věcně správný. Žalobce zdůrazňuje, že fatální důsledky na zdraví žalobce nezpůsobil samotný úraz, ale následné neposkytnutí pomoci. Dle žalobce orgány činné v trestním řízení ve shora uvedených usneseních evidentně lhaly, pročež podal podnět k dozorovému orgánu bez výsledku. Pokud by se žalobci dostalo účinného a adekvátního trestního řízení, mohl mít finanční satisfakci za škodu na zdraví v přiměřeném časovém horizontu.
2. Jelikož byla žaloba nesrozumitelná a neurčitá, doplnil žalobce na výzvu soudu podáním ze dne 15. 5. 2022 žalobu tak, že vzal zpět požadavek na zaplacení újmy za prožité utrpení pro děti, manželku a jeho rodiče. Dále uvedl, že při stanovení částky za bolestné ve výši 2 369 500 Kč a 10 560 000 Kč vycházel ze znaleckého posudku doc. Hrnčíře při přičtení sedminásobku k ohodnocení bolestného a desetinásobku ztížení společenského uplatnění, a to z důvodu inflace, snížení kupní síly koruny a principu proporcionality, neboť byl zdravotními následky zcela vyřazen z normálního života.
3. Žalovaná uvedla, že neuznává nárok uplatněný žalobou ani částečně, a že odpovědnost státu nemůže založit pouhý žalobcův nesouhlas s tím, jak byla konkrétní věc vyhodnocena ze strany příslušných orgánů.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 1. 6. 2023, č. j. 37 C 42/2022-71, odmítl žalobu ze dne 22. 2. 2022 (výrok I), rozhodl o vrácení soudního poplatku za žalobu ve výši 2 000 Kč (výrok II) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok III).
5. Soud prvního stupně shledal, že žalobce podal neurčitou a nesrozumitelnou žalobu, proto jej dle § 43 odst. 1 občanského soudního řádu usnesením ze dne 26. 4. 2023, č. j. 37 C 42/2022-62, vyzval k odstranění vad tohoto podání. Žalobce na výzvu soudu reagoval podáním ze dne 15. 5. 2023, ale i po tomto doplnění žaloba zůstala neurčitá a nesrozumitelná. Soud tedy žalobu odmítl, neboť z ní nebylo zřejmé, čeho se žalobce domáhá.
6. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce usnesením ze dne 25. 8. 2023, č. j. 55 Co 248/2023-97, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se žaloba neodmítá.
7. Dle odvolacího soudu je zřejmé, že žalobce se domáhá náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění v důsledku úrazu, který utrpěl dne 4. 9. 2001, a popisuje, z jakého důvodu se domáhá plnění proti žalované, v čem spatřuje její odpovědnost i příčinnou souvislost, tedy že žalovaná mu nezajistila ochranu vyplývající z její povinnosti tak, jak ji žalobce ve svém odvolání specifikoval, tj. že vadným postupem a rozhodováním orgánů činných v trestním řízení byl zbaven práva na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobených mu trestným činem neposkytnutí pomoci. Toho se mu nedostalo ani v rámci extrémně dlouhého civilního řízení a Česká republika nedostála své pozitivní povinnosti chránit právo žalobce na život prostřednictvím trestního práva, za což odpovídá Ministerstvo spravedlnosti. Žalobce uvedl zcela konkrétní částku, jejíž zaplacení se domáhá, svůj nárok u žalované předběžně uplatnil. Dle odvolacího soudu je zřejmé, že žaloba je projednání schopná, zda žalobce svůj nárok prokáže, je věcí meritorního rozhodnutí.
8. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 2. 2024, č. j. 37 C 42/2022-107, zamítl žalobu o zaplacení částky 12 929 500 Kč (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
9. Soud prvního stupně nejprve zjišťoval, zda existuje příčinná souvislost mezi předpokládaným jednáním orgánů veřejné moci a předpokládanou škodou způsobenou žalobci v důsledku pracovního úrazu. Připomněl, že žalobce spojuje újmu jemu způsobenou s neposkytnutím pomoci dne 4. 9. 2001 na školení a teambuildingu outsourcingové společnosti Citibank a. s., s tvrzenými nesprávnými úředními postupy a nezákonnými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení (konkrétně Policie ČR, Obvodního oddělení Kácov, Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře a Krajského státního zastupitelství v Praze) a s tvrzenými nesprávnými úředními postupy a nezákonnými rozhodnutími soudů všech stupňů v rámci řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 66/2004. Soud prvního stupně dovodil, že není a nemůže být dána příčinná souvislost mezi tvrzeným odpovědnostním titulem a tvrzenou újmou. Žalobcem uváděné odpovědnostní tituly (rozhodnutí policie a státního zastupitelství, jakož i rozhodnutí soudu v občanskoprávní věci žalobce) nemohou být příčinou vedoucí ke způsobení zdravotní újmy žalobce dne 4. 9. 2001, a to ani v případě, pokud by soud připustil, že uvedené postupy byly nezákonné, respektive nesprávné. Zdravotní újma žalobce by nastala i bez uvedených jednání, kdy v případě předpokládaného jednání státu se nemůže jednat o základní příčinu vzniku zdravotní újmy žalobce. Tvrzené neposkytnutí pomoci žalobci na školení dne 4. 9. 2001 by nastalo i bez toho, pokud by příslušné orgány policie a státního zastupitelství rozhodly jinak. Činnost orgánů veřejné moci nemohla nijak ovlivnit včasnost poskytnutí pomoci žalobci. Žalovaná tak nemůže být odpovědná za jednání či nečinnost zaměstnavatele na akci soukromé obchodní společnosti. Odpovědnost státu za škodu tak není dána. Žaloba byla proto zamítnuta.
10. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
11. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně hodnotil věc adekvátně, když ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění, nebyl shledán žádný odpovědnostní titul státu za nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup. Soud prvního stupně správně dovodil, že zde není žádná příčinná souvislost mezi šetřením orgánů činných v trestním řízení a vznikem zdravotní újmy žalobce při úrazovém ději dne 4. 9. 2001. Kromě toho lze uvést, že stát není osobou pasivně věcně legitimovanou v řízení, kde se žalobce domáhá náhrady škody na zdraví z titulu bolestného a ztížení společenského uplatnění, neboť z podstaty svých funkcí za zdravotní stav žalobce odpovědnost nenese. Žádná z žalobcem uváděných skutečností nemůže vést k závěru, že by zde existoval jakýkoliv odpovědnostní titul na straně státu v souvislosti s jeho utrpěným úrazem. Rozsudek soudu prvního stupně lze proto považovat za věcně správný.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu jeho výroku I (byť dovolatel v článku II dovolání formálně uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, dle obsahu dovolání však nenapadá výrok II o nákladech odvolacího řízení) včasným dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda je stát odpovědný, pokud prostřednictvím svých orgánů v rozporu s procesním právem, znemožnil dovolateli docílit náhrad za škodu na zdraví, která v rozhodování dovolacího soudu dle dovolatele dosud nebyla vyřešena. Jako
13. Dovolatel namítá, že (jak opakovaně uváděl) nespatřuje příčinnou souvislost mezi postupem a rozhodováním orgánů činných v trestním řízení, stejně jako soudů v občanskoprávním řízení ve stejné věci a vznikem jeho újmy na zdraví, ale mezi jejich postupem a rozhodováním (jež byly v rozporu s procesním právem – trestním řádem a občanským soudním řádem) a skutečností, že se mu nedostalo žádného (natožpak plného) odškodnění za utrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění. Dle dovolatele docházelo jak v trestním tak i občanském soudním řízení k excesům, a to jak interpretačním tak i v dokazování, jež nebyly žádným způsobem sanovány. Dovolatel má za to, že pokud tímto způsobem jej orgány státu připravily o možnost dosáhnout náhrad za naprosto fatální škodu na zdraví, musí být za ni přímo odpovědný sám stát, a to z podstaty svých funkcí, neboť je odpovědný za trestní řízení, stejně jako za právo na soudní ochranu. Odepřou-li dle dovolatele soudy stěžovateli soudní ochranu práva na zdraví bez ústavně akceptovatelného důvodu, poruší tím jeho ústavně zaručená práva podle čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2379/08 či bod 15 nálezu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2253/13). Dovolatel namítá, že mu bylo znemožněno odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v řízeních, v nichž orgány činné v trestním řízení a civilní soudy prokazatelně postupovaly a rozhodovaly v rozporu s procesním právem, a pokud vinou procesního postupu a rozhodování orgánů státu bylo znemožněno, aby škodu na zdraví uhradila některá z možných odpovědných osob či potenciálních škůdců, musí za ni být odpovědný přímo stát. Dle názoru dovolatele je zcela bez významu, zda tato rozhodnutí byla nebo nebyla zrušena, neboť i Ústavní soud ve své judikatuře, např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 3319/22, zastává materiální náhled na splnění podmínek odpovědnosti státu za škodu a v konkrétních odůvodněných případech tak připouští, že dotčené rozhodnutí nemusí být zrušeno nebo změněno.
14. Ve zbývající a zároveň převážné části dovolání (bod 6 až 10) se dovolatel zabýval vylíčením skutkového děje před, při a po úrazu tak, jak jej vnímal sám žalobce, a následnou kritikou procesního postupu (včetně provádění dokazování) a rozhodování orgánů činných v trestním řízení (Policie ČR, státního zastupitelství) při vyšetřování trestného činu neposkytnutí pomoci a soudů všech stupňů v rámci řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 66/2004. V posledním bodě dovolání (bod 10) se dovolatel věnuje otázce přiměřenosti požadovaných náhrad. Popisuje trvalé následky úrazu a neposkytnutí pomoci a uvádí, že znalec maximálním způsobem navýšil bolestné a ztížení společenského uplatnění. Má za to, že trvalé následky úrazu, tedy ztížení společenského uplatnění, byly způsobeny neposkytnutím pomoci, na něž nemohl mít poškozený žádný vliv a moderace ve smyslu snížení škody na zdraví tedy nemá žádné opodstatnění.
15. Žalobce závěrem navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, případně aby zrušil také rozsudek soudu prvního stupně.
16. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a jeho přípustností.
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
22. Jestliže žalobce kromě řádně formulované právní otázky v dovolání rovněž namítal, že moderace ve smyslu snížení škody na zdraví tedy nemá žádné opodstatnění, tak v tomto směru žalobce nijak nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. ani důvod dovolání ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolání je tedy v tomto rozsahu vadné.
23. Dovolání žalobce je však přípustné pro řešení otázky, zda je stát odpovědný, pokud prostřednictvím svých orgánů v rozporu s procesním právem, znemožnil dovolateli docílit náhrad za škodu na zdraví, a mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Dovolání je důvodné.
25. Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
26. Soudní praxe je ustálena v závěru, že právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupné na www.nsoud.cz).
27. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, nebo ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007).
28. Z judikatury Nejvyššího soudu reprezentované zejména rozsudkem ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, nebo rozsudkem ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněným pod č. 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, plyne, že při řešení otázky vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou je z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Naopak zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non; srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti).
29. Z výše uvedeného vyplývá, že pro posouzení příčinné souvislosti má zásadní význam otázka, jak žalobce vymezí škodu, za niž požaduje náhradu. Úkolem soudu je pak stanovit, mezi jakou újmou (jako následkem) a jakou skutečností (jakožto příčinou této újmy) má být příčinná souvislost zjišťována.
30. Z doplnění odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 6. 2023, č. j. 37 C 42/2022-71, bod 7, poslední věta (č. l. 78), i z rozhodnutí odvolacího soudu, bod 6, poslední věta (č. l. 97), vyplývá, že žalobce netvrdil, že by mu byla přímo postupem a rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení a soudů, tedy v důsledku nesprávného úředního postupu či nezákonných rozhodnutí, způsobena újma na zdraví, nýbrž že se v důsledku těchto postupů a rozhodnutí nedomohl její náhrady, resp. byl v jejich důsledku zbaven práva na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobených mu trestným činem neposkytnutí pomoci.
31. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) si v rámci posouzení příčinné souvislosti v napadeném rozhodnutí nesprávně vymezil, mezi jakými skutečnostmi má být vztah příčinné souvislosti posuzován, jestliže hodnotil pouze vztah mezi postupy a rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení a soudů a samotným vznikem újmy na zdraví, nikoliv mezi těmito postupy a rozhodnutími a ztrátou možnosti uplatnit existující nárok (právo na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění). Soudy si primárně měly ujasnit, zda tvrzené postupy a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a soudů mohou být vůbec odpovědnostním titulem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., a pokud ano, zda mohly být příčinou toho, že se žalobce náhrady újmy na zdraví proti primárně odpovědnému škůdci nedomohl. To soudy obou stupňů dosud neposuzovaly, ačkoliv měly.
32. Z výše uvedených důvodů je právní posouzení odvolacího soudu neúplné, a tudíž nesprávné.
33. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však žalobce v podaném dovolání neohlašoval a Nejvyšší soud je z obsahu spisu rovněž nezjistil.
34. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i jej, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
35. V dalším řízení soudy opětovně posoudí naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za tvrzenou škodu.
36. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu