30 Cdo 1128/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně H. B., zastoupené Mgr. Markétou Rájeckou, advokátkou se sídlem
ve Frýdku-Místku, Zámecké nám. 42, proti žalovaným 1) Pozemkovému fondu České
republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupenému Mgr. Antonínem
Hulvou, advokátem se sídlem v Opavě, nám. Republiky 1, 2) B. S., a 3) J. S.,
žalovaní 2) a 3) zastoupeni JUDr. Luďkem Zakopalem, advokátem se sídlem v
Bruntále, Krnovská 1397/47, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Opavě pod sp. zn. 17 C 5/2009, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. října 2011, č.j. 42 Co 105/2011-103,
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. října 2011, č.j. 42 Co
105/2011-103, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Opavě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. října
2010, č.j. 17 C 5/2009-60, určil, že „smlouva o převodu pozemku č. 16PR07/22 ze
dne 18.6.2007 uzavřená mezi žalovaným 1) jako převádějícím a žalovaným 2) jako
nabyvatelem je v rozsahu, kdy je touto smlouvou převáděno vlastnické právo k
1/6 pozemku p.č. 724/1 – zahrada, v katastrálním území H. L. u O., které je
zapsáno u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště
Ostrava, neplatná“(výrok I.), dále že „kupní smlouva ze dne 8.8.2007 uzavřená
mezi žalovaným 2) jako prodávajícím a žalovaným 3) jako kupujícím je v rozsahu,
kdy je touto smlouvou převáděno vlastnické právo k 1/6 pozemku p.č. 724/1 –
zahrada, v katastrálním území H. L. u O., které je zapsáno u Katastrálního
úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava,
neplatná“ (výrok II.). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vydání
rozsudku, jímž by bylo určeno, že „smlouva o převodu pozemku č. 16PR07/22 ze
dne 18. 6.2007…se v rozsahu, kdy je touto smlouvou převáděno vlastnické právo k
5/6 pozemku p.č. 724/1 – zahrada…je neplatná“ (výrok III.), zároveň zamítl i
žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že „kupní smlouva ze dne 8. 8.2007…
v rozsahu, kdy je touto smlouvou převáděno vlastnické právo k 5/6 pozemku p.č.
724/1 – zahrada…je neplatná“ (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky V. a VI.). Vyhovující část rozsudku soud prvního stupně založil na
závěru, že důvod neplatnosti ohledně 1/6 předmětného pozemku spatřuje v tom, že
žalobkyně ve lhůtě stanovené v ustanovení § 13 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o půdě“) uplatnila u příslušného úřadu svůj
restituční nárok, přičemž žalovaný 1) jako povinná osoba ve smyslu ustanovení §
5 odst. 1 zákona o půdě tento podíl na nemovitosti prodal v rozporu se zákazem
vysloveným v ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě. Zamítavou část rozsudku
(výroky III. a IV.) soud prvního stupně odůvodnil nedostatkem naléhavého
právního zájmu na určení neplatnosti smluv označených shora. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací
soud“) v záhlaví cit. rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v
napadených výrocích III. až VI. tak, že určil, že „smlouva o převodu pozemku č. 16PR07/22 ze dne 18.6.2007 uzavřená mezi žalovaným 1) jako převádějícím a
žalovaným 2) jako nabyvatelem je v rozsahu, jímž bylo převedeno vlastnické
právo k 5/6 pozemku p. č. 724/1 – zahrada v k. ú. H. L. u O., neplatná“ a že
je neplatná i „kupní smlouva ze dne 8.8.2007 uzavřená mezi žalovaným 2) jako
prodávajícím a žalovaným 3) jako kupujícím je v rozsahu, jímž bylo převedeno
vlastnické právo k 5/6 pozemku p. č. 724/1 – zahrada…“. Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení u soudů obou stupňů. Odvolací soud dovodil, že spoluvlastník
může v případě nedodržení předkupního práva využít zákonné možnosti domoci se
svého práva dovoláním se relativní neplatnosti smlouvy, jíž byl spoluvlastnický
podíl převeden na jiného. Je nepochybné, že žalobkyně dne 2. dubna 1992
uplatnila řádně restituční nárok k předmětnému pozemku u příslušného správního
orgánu a ten na její žádost nejenže nereagoval, ale ani nerespektoval
ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě a převedl nemovitosti do vlastnictví
žalovaného 2) smlouvou ze dne 18. června 2007. Žalobkyně se svého práva k 1/6
pozemku domohla fakticky až poté, kdy žalovaný 1) uzavřel kupní smlouvu s
žalovaným 2). Za této situace nelze respektovat pochybení žalovaného 1), které
nemůže být překážkou pro uplatnění předkupního práva žalobkyně podle § 140 obč. zák. Žalovaný 1) tím, že 5/6 pozemku, který je předmětem sporu, kupní smlouvou
převedl na žalovaného 2), porušil předkupní právo žalobkyně, která se žalobou v
této věci relativní neplatnosti dovolala. Předkupní právo žalobkyně bylo
žalovaným 1) porušeno, proto je smlouva mezi žalovaným 1) a 2) ze dne 18. června 2007 neplatná. Neplatná je také smlouva ze dne 8. srpna 2007, neboť
vlastnické právo lze nabýt pouze od vlastníka. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 2) a 3) (dále již
„dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Přípustnost
dovolání dovolatelé dovozují z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podávají je
zřejmě z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
a že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelé
namítají, že v průběhu řízení se soudy nezabývaly tím, jakým způsobem byl na
Pozemkovém úřadu restituční nárok žalobkyně uplatněn. Podle názoru dovolatelů
žalovaný 2) nabyl vlastnictví v dobré víře ve správnost rozhodnutí státního
orgánu (odvolávají se na nález Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. I. ÚS 2576/10-1) a s touto dobrou vírou pak pozemek prodal dále žalovanému 3). Dále uvedli, že ve stejné věci o určení vlastnictví byl již v minulosti vydán
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2010, č.j. 57 Co
97/2010-141, kterým soud rozhodoval o věci již rozsouzené. Dovolatelé
zdůraznili, že soudy obou stupňů přehlédly podstatnou skutečnost, že žalovaný
2) je v postavení restituenta, kterému vznikl restituční nárok jako osobě
oprávněné a není tedy v roli kupujícího, ale nabyvatele ze zákona. Žalovaný 2)
nabyl pozemky dle ustanovení § 11a zákona o půdě a podle platné právní úpravy
měl být stejným způsobem realizován restituční nárok žalobkyně a podle § 11a
zákona o půdě, podle kterého oprávněným osobám, kterým podle tohoto zákona
nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v ustanovení § 6 odst. 1 a 2
zákona o půdě, převádí pozemkový fond jiné pozemky na základě veřejných
nabídek. Z uvedených důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudky soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření k dolování žalovaných 2) a 3) uvedla, že se na
rozdíl od dovolatelů domnívá, že není důvod v řízení zjišťovat skutečnost,
jakým způsobem se stala vlastníkem 1/6 pozemku parcela č. 724/1 v k. ú. H. L. u
O. Vlastnické právo žalobkyně nebylo zrušeno pravomocným soudním rozhodnutím,
nebyla podána žádná žaloba, která by vlastnické právo žalobkyně k podílu ve
výši 1/6 předmětného pozemku zpochybňovala; proto je nutno vycházet ze zápisu v
katastru nemovitostí a vznesené pochybnosti o způsobu nabytí podílu nejsou na
místě. K namítané dobré víře při nabývání pozemku a principu právní jistoty
žalobkyně uvádí, že tento princip právní jistoty nemůže být nadřazen právu
vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
přičemž žalovanými citované rozhodnutí Ústavního soudu na tuto věc nedopadá. Argumentace žalovaných o tom, že ve stejné věci byl již v minulosti vydán
rozsudek a soud tedy rozhodoval o věci již rozsouzené, není podle žalobkyně
pravdivá, neboť se jednalo o řízení o určení vlastnictví žalobkyně k podílu ve
výši 1/6 k předmětnému pozemku a nyní je vedeno řízení o určení neplatnosti
kupních smluv uzavřených mezi žalovanými.
Nelze ani souhlasit s tvrzením
žalovaných, že žalobkyně měla nabýt pozemek shodně jako žalovaný 2), tedy
postupem podle ustanovení § 11a zákona o půdě, když žalobkyně byla na základě
dědictví vlastníkem podílu ve výši 1/6 k předmětnému pozemku a na zbývající
část podílu na pozemku ji vzniká předkupní právo z titulu spoluvlastnictví. Proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami
(účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. l písm. a) dovolání
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1,
věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů
uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v
posuzované věci, dovolací soud přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i
když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování
dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§
41 odst. 2 o. s. ř.). Mezi vady uvedené v ustanovení § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (zmatečnosti)
patří i vada spočívající v tom, že v téže věci bylo již pravomocně rozhodnuto. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) brání tomu, aby věc, o níž
bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednána. Překážka věci pravomocně
rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, má-li být v novém řízení projednávána
stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok
nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného
předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže
tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových
tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Z obsahu spisu vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 29. září
2009, č.j. 7 C 145/2007-112, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě
ze dne 28. dubna 2010, č.j. 57 Co 97/2010-141, bylo meritorně rozhodnuto o tom,
že „Žaloba, aby bylo určeno,, že H. B., trvale bytem O., je vlastníkem
spoluvlastnického podílu ve výši 1/6 k pozemku parc. 724/1 o výměře 3038 m2 –
zahrada v katastrálním území H. L. u O., zapsaného na LV č. 10002 u
Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava,
se zamítá.“ Okolnost, zda v této věci bylo již pravomocně rozhodnuto, lze
přezkoumat jen, pokud bylo odvolacím soudem rozhodnuto o uplatněném nároku na
určení neplatnosti shora uvedených smluv ve výroku I. odst. 1 a 2, neboť
odvoláním žalobkyně zůstaly nedotčeny výroky I. a II. rozsudku soudu prvního
stupně, které nabyly samostatně právní moci.
Z uvedeného je zřejmé, že v této
věci nebyla dána v uvedeném rozsahu překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei
iudicatae), neboť zatímco v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 145/2007 bylo
rozhodováno o nároku žalobkyně na určení vlastnictví id. 1/6 předmětného
pozemku, v této věci bylo v uvedeném rozsahu rozhodováno o nároku na určení
neplatnosti shora uvedených smluv ze dne 18. června 2007 a ze dne 8. srpna 2007
týkajících se id. 5/6 téhož pozemku. Lze uzavřít, že ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 145/2007 ve vztahu k této věci nebyla dána v uvedeném rozsahu překážka věci
pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), protože v obou řízeních se nejednalo o
tentýž předmět řízení. Podle judikatury Nejvyššího soudu řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové
rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci,
postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení
předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně)
posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či
nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo
1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl. pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž
přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat;
jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním
způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, uveřejněný na webových
stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz). Uvedené závěry judikatury nejvyššího soudu se uplatní i v této věci. Zatímco
soud prvního stupně zamítl uplatněný nárok žalobkyně ve shora uvedeném rozsahu
pro nedostatek naléhavého právního zájmu, a neposuzoval tudíž věc meritorně,
odvolací soud rozhodl o nároku ve věci samé, která nebyla předmětem posuzování
soudu prvního stupně. Jinak řečeno se jedná o rozhodnutí, jež z pohledu
předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc. Pokud za
této situace neposkytl odvolací soud dovolatelům možnost se k jeho právnímu
názoru vyjádřit a případně vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy
(§ 118a odst. 2, § 211 o. s. ř.), je řízení před odvolacím soudem postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že řízení odvolacího soudu, je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud napadený rozsudek
podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. v uvedeném
rozsahu, včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc
vrátil v tomto rozsahu Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s.
ř.), aniž napadené rozhodnutí odvolacího soudu posuzoval z
hlediska dalších uplatněných dovolacích důvodů. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.