30 Cdo 1135/2025-546
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně Moravskoslezské cukrovary s.r.o., IČO 46900764, se sídlem Hrušovanech nad Jevišovkou, Cukrovarská 657, zastoupené JUDr. Pavlem Marcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 750/34, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 365 424 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 77/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2024, č. j. 15 Co 264/2024-520, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 365 424 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody (v podobě ušlého zisku), jejíž vznik odvozovala od celkem sedmi rozhodnutí někdejšího Státního zemědělského a intervenčního fondu (dále též jen „SZIF“) ze dne 10. 7. 2003 o přidělení kvóty na výrobu cukru z rezervy pro hospodářský rok 2003/2004, která žalobkyně považuje za nezákonná, jakož i od nesprávného úředního postupu SZIF spočívajícího v tom, že odvolání žalobkyně podané proti části uvedených rozhodnutí nevyřídil v zákonné lhůtě.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně svým v pořadí již třetím rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 24 C 77/2010-489, žalobu zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých žalované (výrok II) a státu (výrok III).
3. Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výroku I, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Nejvyšší soud předně připomíná, že je dovolacím důvodem, který byl v dovolání vymezen, striktně vázán (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání). Žalobkyně přitom v dovolání formulovala čtyři dovolací otázky, a to: 1) zda se v jejích poměrech mohl promítnout výsledek správních řízení o zvýšení kvóty cukru z rezervy týkajících se ostatních producentů cukru (podle názoru žalobkyně se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od kasačního rozhodnutí dovolacího soudu vydaného v tomto řízení dne 29. 2. 2016 pod č. j. 30 Cdo 2013/2013-247), 2) zda správní rozhodnutí o přidělení kvóty na výrobu cukru z rezervy pro příslušný hospodářský rok dalším producentům cukru ze dne 10. 7. 2003 mají povahu nezákonných rozhodnutí, 3) zda mohla žalobkyně při pokračování v odvolacích řízeních vedených proti zmíněným rozhodnutím reálně dostáhnout zvýšení příslušné kvóty, a 4) zda je jisté, a to vzhledem k nároku žalobkyně na poměrné rozdělení kvóty z rezervy, jak by bylo o její včasné žádosti na zvýšení kvóty rozhodnuto (podle názoru žalobkyně tyto další otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu řešeny). Takto vymezené právní otázky však přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají.
8. Žalobkyně totiž přehlíží, že soud prvního stupně mezi důvody, které vedly k zamítnutí její žaloby, uvedl též (nikoliv jen hypotetický) závěr, v souladu s nímž žalobkyně navzdory provedenému dokazování a udělenému poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. neunesla břemeno důkazní ve vztahu ke svému tvrzení, že jí prezentovaný zisk skutečně ušel, čímž jí měla vzniknout škoda, neboť neprokázala, že by byla schopna deklarované množství kvótového cukru skutečně vyrobit a prodat (srov. body 49 až 52 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud přitom tento závěr prvostupňového soudu v napadeném rozsudku zrekapituloval (viz bod 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), načež uzavřel, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou postačující a správná, přičemž se ztotožnil i s jeho závěrem o tom, že nedošlo k naplnění všech předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za škodu s tím, že některé jeho dílčí právní závěry pokládal za nutné doplnit, případně korigovat (viz body 18 a 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z dalších částí odůvodnění napadeného rozsudku je poté patrné, že závěr soudu prvního stupně o neexistenci předmětné odpovědnosti žalované z důvodu absence prokázaného vzniku tvrzené škody tímto doplněním či korekcí ze strany odvolacího soudu dotčen nebyl (srov. body 20 až 25 odůvodnění napadeného rozsudku).
9. Pokud některý z důvodů, pro nějž odvolací soud žalobnímu nároku nevyhověl (zde absence prokázaného vzniku škody), obstál (v daném případě proto, že jej žalobkyně v dovolání nezpochybnila), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak příznivě projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
10. V rozsahu, v němž podané dovolání směřuje proti té části výroku I napadeného rozhodnutí, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v jeho výrocích II a III o nákladech řízení, není toto dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání i v tomto rozsahu, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu