30 Cdo 1144/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci péče
o vyšetřovaného K. W., zastoupeného opatrovnicí JUDr. Alenou Malachovou,
advokátkou se sídlem ve Znojmě, Studentská 4, za účasti Krajského státního
zastupitelství, se sídlem v Brně, Mozartova 3, o způsobilost k právním úkonům,
vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. Nc 834/2009, o dovolání
vyšetřovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2012,
č.j. 21 Co 301/2011-180, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2012, č.j. 21 Co
301/2011-180, ve výrocích II., III. a IV. a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě
ze dne 24. června 2011, č.j. Nc 834/2009-106, ve výroku I., pokud jím byl
vyšetřovaný omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není oprávněn
samostatně rozhodovat o způsobu léčení svého zdravotního stavu a dávat souhlas
k léčebným zákrokům ve zdravotnických zařízeních, a to kromě běžných
záležitostí (týkajících se ošetření chrupu a zraku, preventivních prohlídek a
léčení méně závažných běžných onemocnění) a ve výrocích II., III. a IV., se
zrušují, a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 24. června 2011, č.j. Nc 834/2009-106,
výrokem I. omezil K. W., ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není oprávněn:
- nakládat s finančními prostředky v rozsahu vyšším, než 10.000,- Kč
- samostatně uzavírat smlouvy, ve kterých hodnota poskytovaného plnění
přesahuje částku 10.000,- Kč,
- dávat do zástavy svůj majetek či ručit svým majetkem za jiného,
- samostatně uzavírat dohody o hmotné odpovědnosti,
- samostatně rozhodovat o způsobu léčení svého zdravotního stavu a dávat
souhlas k léčebným zákrokům ve zdravotnických zařízení, a to kromě běžných
záležitostí týkajících se ošetření chrupu a zraku, preventivních prohlídek a
léčení méně závažných běžných onemocnění.
Výroky II., III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení, náhradě nákladů řízení
státu a o přiznání odměny opatrovnici. Soud prvního stupně, vázán právním názorem uvedeným v usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 12. října 2010, č.j. 21Co 111/2010-55, který zrušil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku, kterým byl K. W. zbaven způsobilosti k právním
úkonům, věc posoudil podle ustanovení § 10 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Ze znaleckého posudku vzal soud za prokázané, že vyšetřovaný trpí
duševní chorobou, která není jen přechodná, a to paranoidní schizofrenií s
chronickým průběhem. Za současné situace, kdy odmítá léčbu, narušuje toto
onemocnění jeho schopnosti správně a přiléhavě vnímat a hodnotit realitu, je
narušena jeho logika myšlení, kdy vyvozuje nesprávné, bludné závěry, nalézá
souvislosti mezi objekty a jevy nemajícími reálnou souvislost, jeho myšlení je
chaotické, útržkovité, s náhlými a nelogickými změnami obsahu a tématu. Při
posouzení, zda uvedená duševní choroba činí vyšetřovaného neschopným konat
veškeré právní úkony, vycházel soud ze zjištění, že v běžném životě při
zařizování běžných záležitostí je schopen se v přiměřené kvalitě sám o sebe
postarat. V zájmu vyšetřovaného ale uvážil, aby byl omezen v možnosti
rozhodovat o svém léčení. Současně soud nemohl pominout, že projevy jeho
onemocnění jsou takové, že ovlivňují jeho myšlení a rozhodování dost zásadním
způsobem, takže by vyšetřovaný mohl nakládat neadekvátně s finančními
prostředky. Proto jeho způsobilost k právním úkonům omezil i v tomto směru. K odvolání vyšetřovaného a jeho opatrovnice Krajský soud v Brně rozsudkem ze
dne 20. listopadu 2012, č.j. 21 Co 301/2011-180, výrokem I. rozsudek soudu I. stupně v části napadeného výroku I., kterým byl K. W. omezen ve způsobilosti k
právním úkonům ohledně nakládání s finančními prostředky v rozsahu vyšším než
10.000,- Kč, ohledně uzavírání smluv, ve kterých hodnota poskytovaného plnění
přesahuje částku 10.000,- Kč, zastavování a ručení majetkem a uzavírání dohod o
hmotné odpovědnosti, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně v části napadeného výroku I., kterým byl K. W. omezen ve způsobilosti k právním úkonům při rozhodování o způsobu léčení a
souhlasu s léčebným zákrokem, potvrdil. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě
nákladů řízení a náhradě nákladů řízení státu před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování odvolací soud konstatoval, že vyšetřovaný trpí duševní
chorobou v užším slova smyslu (psychózou) – paranoidní schizofrenií s
chronickým průběhem, s trvalým výskytem paranoidně halucinatorní psychotické
symptomatiky a progredujícím postprocesuálním defektem osobnosti s
psychopatizací a funkční deteriorací intelektu. Jde o chorobu trvalou,
neléčenou, přičemž vyšetřovaný je bez náhledu ke svému onemocnění. Odvolací
soud má ve shodě se závěry soudu prvního stupně za to, že stav duševního zdraví
vyšetřovaného vyžaduje opatření spočívající v jeho omezení ve způsobilosti k
právním úkonům, pokud jde o přístup k lékařské péči a způsobu léčení.
Neléčení
této choroby by vedlo, a již vede, k její progresi, spočívající zejména v
úbytku intelektu vyšetřovaného. Na druhé straně odvolací soud nesdílí závěry
soudu prvního stupně o nutnosti či podmínkách omezení vyšetřovaného ve
způsobilosti k právním úkonům ve vztahu k majetkovým dispozicím. Proti potvrzujícímu výroku II. rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal
vyšetřovaný včasné dovolání. Z obsahu dovolání vyplývá (§ 41 odst. 2 o.s.ř.),
že dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241 a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolatel odkazuje na čl. 26 Úmluvy o právech osob se
zdravotním postižením a § 10 občanského zákoníku. Má za to, že samotná
skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, ještě není důvodem pro omezení její
způsobilosti k právním úkonům. Vždy je nutno zkoumat, koho, resp. co ohrožuje
tato osoba a proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. V průběhu soudního
řízení nebylo prokázáno ohrožení práv třetích osob a práva samotného
vyšetřovaného. Vyšetřovaný marně žádal, aby v řízení byl proveden revizní
znalecký posudek. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění
tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012. Dovolací soud uvážil, že dovolání vyšetřovaného bylo podáno oprávněnou osobou,
řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak
ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Je
pak přípustné proti napadenému výroku ve věci samé podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v
dovoláním napadeném výroku II. ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst.
1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné.
Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu
dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací
soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly
uplatněny v dovolání.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na
případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu. Institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, případně omezení způsobilosti k
právním úkonům, není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především ochraně zájmu
samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s
dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Jedná se rovněž o ochranu osob,
které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Pokud totiž
fyzická osoba, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům podle § 10
odst. 1 obč. zák. nebo osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena
podle § 10 odst. 2 obč. zák. učiní právní úkon, ke kterému je podle rozhodnutí
soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nezpůsobilá, půjde o
právní úkon neplatný (absolutně) podle § 38 odst. 1 obč. zák. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2009, sp.zn. 30 Cdo 2542/2008). Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům znamená opatření, které
představuje nezbytné omezení, jež může trvat pouze po nezbytně nutnou dobu,
dokud důvody, které k omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům vedly,
trvají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2009, sp. zn. 30 Cdo
4582/2008). Je současně nutno připomenout, že Ústavní soud např. mimo jiné ve
svém nálezu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07, fakticky vyšel z
úvahy, že je třeba se vyvarovat zásahu do ústavně chráněných práv, konkrétně do
způsobilosti mít práva (čl. 5 Listiny základních práv a svobod), kdy je
nezbytné vyloučit postup, který by nesl rysy charakterizované formálním,
schématickým pohledem na projednávaný případ, bez snahy o individuální přístup
ke každé jednotlivé věci s naprosto nekritickým přejímáním závěrů znaleckých
posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů, které
překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů tím,
že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout. Soudní rozhodnutí pak
není rozhodnutím nezávislého soudu, ale soudního znalce. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na shodné právní
závěry právní doktríny a judikatury (mimo jiné) Ústavního soudu, od nichž není
žádného důvodu se ani v této věci jakkoliv odchylovat. Zejména, že pro
posouzení, co je duševní porucha, má zásadní význam odborné lékařské stanovisko
reprezentované znaleckým posudkem, a že znalecký posudek je tak jedním ze
základních důkazních prostředků v řízení, v němž má být rozhodnuto o
způsobilosti člověka činit právní úkony, když je přitom nutno zcela odmítnout
tendence, kdy se soud spokojí jen se znaleckým posudkem jako s jediným důkazem
a nekriticky převezme jeho závěry, aniž je jinak ověří (k takové praxi se
judikatura záporně stavěla i v období totalitního státu; srov. např. R 44/1967
nebo R 3/1979).
Dále, musí být zjištěno, jak se osoba, o jejíž způsobilost k právním úkonům
jde, skutečně chová, jak se projevuje ve styku s lidmi, jak obstarává svoji
domácnost a jak hospodaří se svým majetkem, a soudní znalci pak musí být při
výslechu s výsledky těchto zjištění konfrontováni, přičemž je nezbytné, aby se
k těmto seznaným skutečnostem vyjádřili, zatímco soud musí zvážit a rozhodnout,
zda je k omezujícímu zásahu do způsobilosti činit právní úkony vůbec důvod
(Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §
1 – 459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 109). Ústavní soud
ve svém nálezu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, učinil z ústavně
právního hlediska podrobný instruktivní rozbor institutu zbavení (omezení)
způsobilosti k právním úkonům, z něhož lze pro účely této věci vyjmout
následující právní argumentaci:
„Při soudním rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům bude vždy
třeba důsledně dbát toho, aby nebyla omezována ve větším rozsahu, než je
nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně
chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného
umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu
proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4
Listiny. Z tohoto pohledu je také ústavně značně problematický institut zbavení
způsobilosti k právním úkonům, který je evidentním reliktem starého režimu. [Je
jistě vypovídající, že zbavení způsobilosti k právním úkonům, resp. zbavení
svéprávnosti, neznají právní řády západních sousedních států Rakouska a
Německa, a od 1. 1. 2009 zmizel tento institut i z francouzského code civil,
přičemž z pozdějšího data lze usuzovat na to, že jde o důsledek (poněkud
zpožděné) francouzské akceptace normativního působení základních práv i na
činnost zákonodárce.] Obecné soudy vždy musí zvážit všechny mírnější
alternativy [bod 23 písm. c)], kterými by bylo možno ještě dosáhnout
sledovaného cíle v podobě ochrany konkrétně označených konkurujících práv či
veřejných zájmů vyvoditelných z ústavního pořádku, přičemž omezení způsobilosti
k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná
skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou totiž ještě není důvodem pro omezení
její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k
omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou
důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná
způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a
dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinak
řečeno – při rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (resp. o jeho
rozsahu) se musí důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření (na tento
ústavně normativní princip plynoucí ze samotné podstaty materiálního právního
státu ostatně reaguje i připravovaná nová kodifikace občanského práva)....
v
případech rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (je) soud povinen
identifikovat v konkrétním případě se uplatňující konkurující právo či statek
nebo zájem chráněný ústavním pořádkem, kvůli nimž má dojít k omezení svrchu
označených základních práv osoby, jíž má být omezena způsobilost k právním
úkonům. V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a
spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při
sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a
své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na
svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným
důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek
skutkových zjištění. Předlistopadové soudnictví mělo za to, že zbavení či
omezení způsobilosti k právním úkonům je opatřením, které má chránit a nikoli
poškozovat nebo ohrožovat zájmy ve způsobilosti omezovaného občana (blíže viz
Ze zprávy o úrovni řízení a rozhodování soudů České socialistické republiky ve
věcech způsobilosti k právním úkonům, projednané a schválené občanskoprávním
kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 160/76 ze dne 18. 11. 1977, R 3/79). V
současném právním prostředí, utvářeném českým ústavním pořádkem, je třeba tuto
ideu (která tehdy vycházela z dosažené totožnosti zájmu jednotlivce, celé
společnosti a státu tak, jak tuto zájmovou jednotu presumovala Ústava ČSSR z
roku 1960, demonstrujíc skrze ní dosažení socialismu – k uvedenému problému
blíže Wagnerová E.: Základní práva, in Komunistické právo v Československu,
Kapitoly z dějin bezpráví, M.Bobek/P.Molek/V.Šimíček (eds.), Masarykova
univerzita, 2009, s.330 – 363) modifikovat jednak oddělením zájmů jednotlivce,
společnosti a státu (jak je běžné v ústavněprávní teorii demokratických
liberálních států), a dále vycházet z myšlenky přednosti zásadně svobodného,
autonomního jednotlivce, kterému nesmí být ze strany státu znemožňováno
realizovat svou představu o štěstí vnucováním ochrany státu tam, kde si
jednotlivec, popř. za pomoci rodiny, dokáže pomoci sám (princip subsidiarity).“
Odvolací soud při zdůvodnění dovoláním napadeného výroku ve věci samé pouze
uvedl, že (jak již bylo zmíněno) „u vyšetřovaného jde o trvalou, neléčenou
chorobu, přičemž vyšetřovaný je bez náhledu ke svému onemocnění. Odvolací soud
má ve shodě se závěry soudu prvního stupně za to, že stav duševního zdraví
vyšetřovaného vyžaduje opatření spočívající v jeho omezení ve způsobilosti k
právním úkonům, pokud jde o přístup k lékařské péči a způsobu léčení. Takové
opatření je v zájmu vyšetřovaného, když neléčení této choroby by vedlo, a již
vede, k její progresi, spočívající zejména v úbytku intelektu vyšetřovaného. Proto v oblasti péče o zdraví vyšetřovaného bude rozhodovat soudem ustanovený
opatrovník“. Tyto závěry odvolacího soudu však nesvědčí o tom, že by byl soud
současně přihlížel k výše vyloženým zásadám, jimiž je třeba se při rozhodování
o způsobilosti k právním úkonům řídit. V této souvislosti je možno připomenout i skutečnost, že např. z ustanovení §
11 obč zák.
vyplývá, že fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti,
zejména života a zdraví. Jde nepochybně o dva základní statky osobnosti fyzické
osoby. Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako
jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit
respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o
zásadní rozvedení a konkretizaci článků 4, 5, 6, 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny
základních práv a svobod. Z uvedeného je třeba dovozovat, že má-li fyzická
osoba právo na ochranu svého života a zdraví, musí být vybavena i možností,
resp. instrumenty, aby sama mohla realizaci těchto základních práv ovlivňovat a
realizovat. Proto tedy např. čl. 4 a 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně
stanoví, že jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu,
je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy a
pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný
souhlas. Stejně tak i např. podle § 28 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o
zdravotních službách lze zdravotní služby pacientovi poskytnout pouze s jeho
svobodným a informovaným souhlasem, nestanoví-li tento zákon jinak (obdobně
stanovil § 23 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších
předpisů, který předpokládal souhlas pacienta s každým vyšetřovaným nebo
lékařským výkonem). Též např. podle článku 25 písm. d) Úmluvy o právech osob se
zdravotním postižením (s Úmluvou vyslovil souhlas Parlament České republiky a
prezident republiky Úmluvu ratifikoval; ratifikační listina České republiky
byla uložena u generálního tajemníka Organizace spojených národů, depozitáře
Úmluvy, dne 28. září 2009 - pro Českou republiku vstoupila v platnost dne 28. října 2009), státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, mimo jiné vyžadují,
aby pracovníci ve zdravotnictví poskytovali osobám se zdravotním postižením
péči stejné kvality jako ostatním a na základě svobodného a informovaného
souhlasu; za tímto účelem státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, mimo
jiné, zvyšují povědomí o lidských právech, důstojnosti, nezávislosti a
potřebách osob se zdravotním postižením prostřednictvím vzdělávacích aktivit a
zveřejňováním etických norem pro státní i soukromou zdravotní péči. Z naznačeného je zcela zjevné, že odvolací soud napadeným potvrzujícím výrokem
akceptoval závažný zásah do práv vyšetřovaného, pokud bylo rozhodnuto, že
vyšetřovaný není oprávněn samostatně rozhodovat o způsobu léčení svého
zdravotního stavu a dávat souhlas k léčebným zákrokům ve zdravotnických
zařízení, a to kromě běžných záležitostí týkajících se ošetření chrupu a zraku,
preventivních prohlídek a léčení méně závažných běžných onemocnění.
To přesto,
že přesvědčivě nezdůvodnil možnost a oprávněnost takto koncipovaného omezení
způsobilosti k právním úkonům, aniž by se zabýval tím, zda takto nejsou
omezována práva vyšetřovaného ve větším rozsahu, než by eventuálně bylo
nezbytné k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných
statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena,
přičemž v tomto případě není vůbec zřejmé, jak dalece respektoval mez
stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Pominul tak i
princip přednosti zásadně svobodného, autonomního jednotlivce. Konečně nelze přehlédnout, že samotný výrok napadeného výroku užitím neurčitých
formulací „kromě běžných záležitostí“, resp. „léčení méně závažných běžných
onemocnění“, nesplňuje požadavek ustanovení § 155 odst. 1 o.s.ř. na jeho
přesnost, určitost a srozumitelnost, a tím na jeho materiální vykonatelnost. Protože tedy zdůvodnění dotčeného výroku ve věci samé je třeba hodnotit jako
zcela vágní, resp. neexaktní a neodpovídající výše vyloženým zásadám na
aplikaci ustanovení § 10 odst. 1 a 2 obč. zák., proto z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu jej není možno považovat za správný. Z uvedeného důvodu
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) rozsudek
odvolacího soudu s přihlédnutím k ustanovení § 243b odst. 2 a 3 o.s.ř. v tomto
výroku a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože
důvody, pro které se tak stalo platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
dovolací soud proto zrušil v příslušných výrocích i toto rozhodnutí a věc
vrátil ve vymezeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.