U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného Zuzanou Nussbergerovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Čajkovského 8, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 231/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011, č. j. 23 Co 523/2009-103, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu o 8,436.017,40 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
Rozsudkem ze dne 20. 1. 2010, č. j. 23 Co 523/2009-71, Městský soud v Praze potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 8,362.017,40 Kč (výrok I.), dále ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 74.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2011, č. j. 30 Cdo 2139/2010-89, zrušil rozsudek soudu odvolacího ve výrocích I. a III. Stalo se tak z toho důvodu, že odvolací soud nesprávně nepřihlédl při stanovení celkové výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení (čehož se mimo jiné žalobce žalobou domáhal) k celkové délce řízení, a to včetně té doby, která se odehrála před tím, než se pro Českou republiku stala závaznou Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem ze dne 12. 11. 2011, č. j. 23 Co 523/2009-103, odvolací soud ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 8,253.642,40 Kč a co do částky 108.375,- Kč jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 108.375,- Kč. Ve výroku II. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, a to za řízení před soudy všech stupňů. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a jeho důvodnost v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“ V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř., se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání není přípustné. Dovolatel předně nesouhlasí s částkou 600 EUR (15.000,- Kč), z níž odvolací soud vycházel při určení základní částky zadostiučinění za jeden rok trvání řízení. Tuto částku pokládá za nízkou a nesouhlasí s tím, že by zadostiučinění mělo být sníženo s ohledem na „vyšší dostupnost odškodnění podle vnitrostátní úpravy“. Zadostiučinění z tohoto důvodu může, nikoliv musí, být sníženo. Odvolací soud také podle dovolatele nezohlednil tu skutečnost, že v řízení, v němž došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, došlo k nečinnosti soudů po dobu čtyř let (od 5.
10. 1995 do 12. 10. 1999) v důsledku nepředložení dovolání Nejvyššímu soudu. Minimálně po tuto dobu nelze hovořit o skutkové složitosti sporu, neboť v tomto časovém úseku řízení se nedělo nic. Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že pouhý nesouhlas dovolatele s výší přiznaného zadostiučinění sám o sobě obecně nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Posouzení přiměřenosti výše zadostiučinění je otázkou posouzení okolností konkrétního případu, a jestliže pochybnosti o výši zadostiučinění nejsou podloženy právní otázkou, nemůže být dovozen zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost daného dovolání (viz např. usnesení téhož soudu ze dne 22.
4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1215/2009 nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2329/2011 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení směřující byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. III.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.